Szabi

Následující dny mi není nejlíp. Navzdory tomu, že doopravdy chci, nemůžu. Jako by se přede mnou svět opět uzavřel a já přes silnou, neprostupnou mlhu nedokázal cokoli cítit. Jak moc může být člověk prázdný? Jak málo v něm může zůstat? Protože mám dojem, že i to málo, v co jsem poslední dny věřil, je najednou pryč.

Někdy zaregistruju, že táta odejde z pokoje a nahradí ho Eli, ale nedokážu se na něj podívat, nedokážu ho vnímat, mluvit s ním.

Napadne mě, jestli jsem vůbec ještě schopný milovat.

Chci umřít.

Jenže to by mě táta musel nechat. Nejdřív mě nutí chodit – po pokoji, po domě, na zahradu. Pokládá přede mě jídla, a pokud nejím, je celkem odhodlaný je do mě dostat. Taky hodně mluví a ptá se na názory, které ale nemám. Nemám názor na jídlo, na knihu, na dnešní den.

Nepíšu do deníku.

A mám strach spát.

Nevím, kolik dní uběhne, ale sotva se pro jednou mlha trochu rozestoupí, jako kdyby to táta poznal. Jako kdybych měl vepsané v očích, že se zase obviňuju. Sedne si vedle mě a pomalu, téměř líně mě hladí po vlasech.

Tak jak to kdysi dělávala máma a on nikdy.

„Už nějakou dobu mám podezření, že se ti stalo mnohem víc, než přiznáváš,“ začne. „Viděl jsem, jak se zlepšuješ, a měl jsem dojem, že to spolu celkem dobře zvládáme, a tak jsem terapii pořád odkládal. Nechtěl jsem tě tím vystrašit. Je to moje chyba, že je ti teď takhle, měl jsem s tím přijít dřív. Neustále jsem se uklidňoval tím, že působíš relativně v pohodě. Některé dny ses i smál.“

Upřu na něj zrak. „Omlouvám se,“ vydechnu. Nenapadne mě nic lepšího.

„Nate, ty se přece nemáš proč omlouvat,“ řekne. Pořád mě hladí, pořád je klidný, ale i tak na něm poznám únavu. Za kolik jeho vrásek můžu? Kolik z nich je z posledních týdnů? Kolik toho ještě poseru? Panebože, tohle se přece nedá snést!

Schovám obličej do polštáře, ale ať se snažím jakkoliv, stejně se vždycky nadechnu.

„Vím, že se něco stalo, když jsme čistili bazén. Poznal jsem na tobě, že jsi byl najednou rozhozený. Řekni mi, o co šlo.“

Nemám důvod lhát a už vůbec nemám důvod zastírat. „Snil jsem,“ zašeptám. „Snil jsem o budoucnosti. Snil jsem o tom, co bych mohl. Co bych směl. Snil jsem o životě.“ Předtím mnou tohle vědomí otřáslo. Teď necítím nic.

„Myslíš, že si nezasloužíš budoucnost,“ pochopí táta. „Jsme si doopravdy podobní, Nate. Jako bych slyšel sám sebe, když jsem byl v léčebně. Ale víš co? Zasloužíš si budoucnost a zasloužíš si snít. Ať už jsi udělal cokoli, mně na tom nezáleží. Chápu, že to pro tebe asi nic neznamená, ale i tak bys to měl vědět. A pokud mi to dovolíš, můžu ti s budováním budoucnosti pomoct.“

Seberu veškerou sílu, přestože jí není moc, a posadím se. „Vážně tomu věříš?“

„Ano.“

Přikývnu. Opřu si o něj hlavu a koukám na pohybující se závěs. Venku dost fouká, možná přijde déšť, který všechno smyje. To by bylo fajn.

„Dám ti úkol, Nate. Chci, aby sis vymyslel něco, co od budoucnosti chceš. Co chceš dokázat, zažít, získat… Cokoli, u čeho sis říkal, že nikdy nebudeš moct mít. Může to být v daleké budoucnosti, nebo v nejbližší. Je to jen na tobě. Prostě si něco vysni.“

Okamžitě mě napadne několik věcí najednou. Sny jsou jak virus, šíří se nesmyslně rychle. „Nevím, jestli to dokážu,“ přiznám.

Táta okamžitě zavrtí hlavou. „Nemusíš dneska. Ber to jako úkol na další dny.“

***

Tušil jsem, že to přijde, takže když mě jedno ráno táta vytáhne do bazénu, nejsem zas tak překvapený. Jestli jsem si ale myslel, což jsem si myslel, že se budu jen čvachtat a ležet na lehátku, sem tam udělám pár temp, nemohl jsem se mýlit víc. Táta určí, že musíme uplavat aspoň dvacet bazénů. Na začátku mi to sice přijde přehnané, ale rozhodně možné. V polovině, kdy moje tělo dostane šok z toho, že reálně něco musí dělat, se přehnané a možné přehoupne na šílené a nemožné.

Dokonce i táta, který má dobrou fyzičku, nasadí během dvanáctého bazénu podezřele urputný výraz. Asi tomu moc nepomáhá, že ani jeden nejsme zrovna dobří plavci a náš styl prsa s hlavou nad hladinou je dost vyčerpávající a pomalý.

Kdyby bylo na mně, po prvním tréninku bych se klidně vzdal. Ale táta bohužel nevypadá, že by něco takového plánoval, takže mě teď každé ráno budí s ručníkem kolem krku a dost natěšeným výrazem.

Jednu věc ovšem plavání upřít nemůžu. Když vylezu z bazénu a rozplácnu se na trávě, zatímco na mě praží slunce, necítím nic kromě namožených svalů a klidu. Nemyslím si, že se tomu dá říkat štěstí, ale rozhodně je to posun.

Někdy se k nám připojí i Samantha, která si za žádnou cenu nechce namočit vlasy, takže plave ještě legračněji než já s tátou.

Jediný člověk v domě, kdo reálně umí plavat a nevypadá u toho směšně, je zároveň někdo, kdo odmítá vlézt do bazénu. Maximálně si sedne na kraj a čváchá si nohy. Je jedno, co řeknu, jestli prosím, nebo ho vyzývám. Eli je zarputilý zarputilec a většinou velmi rychle zmizí k sobě do pokoje s tím, že jde spát.

Dobře mu tak, prakticky nikdy pak nevidí, jak u posledního, dvacátého bazénu není jasné, jestli ještě plavu, nebo se už potápím.

Kromě plavání, zdravého jídla, vitamínů, probiotik, pravidelného spánku a psaní deníku nastala další z osudových chvil, kterých jsem se trochu bál. Táta myslel, že budu rázně proti a upřímně… asi bych byl, kdyby… Těch kdyby je celá hromada. Jenže na nich nezáleží.

Pořád si opakuju, proč to dělám. Proč jsem s tím začal a proč to potřebuju dokázat.

Vybavuju si těch pár minut na pláži, kdy všechno zapadlo do sebe a já věděl, že nic jiného od života nechci.

Takže když táta přijde s tím, že od příštího týdne bych měl začít s terapií, souhlasím bez řečí. Nemám z toho radost a samozřejmě mám strach, ale neplánuju se vzdát. Obzvlášť když se mi posledních pár dní v deníku rozrůstá stále delší seznam toho, o čem sním.

Nejdřív to byla jen jedna položka, kterou jsem nakonec zaškrtal, protože jsem ji nechtěl mít neustále na očích. Následně, aniž bych nad tím přemýšlel, jsem začal psát další.

Takže plavu.

Takže mám domluvenou terapii.

Takže zase sním.

***

Ponořím se, abych si zchladil hlavu. Začíná mi docházet, že se s Elim nejspíš nikdy na ničem neshodneme. Že si bláhově myslí, že je čaj lepší než kafe, bych přežil. Že má v Boku no Hero Academia raději Katsukiho Bakuga než Shota Todorokiho… fajn, tohle bolí dost, ovšem opět jsem ochotný to zvládnout. Jako oblíbené roční období řekne zimu, já léto. On spíš ujíždí na slaném, já na sladkém. Hádáme se – dobře, já se většinou hádám, on klidně odpovídá – zda jsou lepší romantické, nebo akční filmy (samozřejmě romantické), a nakonec vytáhne tu největší bombu ze všech.

Když se vynořím, vytřu si vodu z očí a znovu ho probodnu pohledem. „Ses asi úplně zbláznil, ne? To přece nemůžeš myslet vážně. Film nikdy nebude lepší než knížka. A v tomhle případě to platí dvojnásob.“

Eli zakloní hlavu, jako kdyby ho moje prohlášení unavilo. „Existuje tolik případů, kdy je film lepší a předloha stojí za hovno.“

„Ne!“ vyjedu. Tohle prostě odmítám. „Ne, s tím nemůžu souhlasit. Seš úplně mimo!“

„Ty seš úplně mimo. Možná už máš trochu úpal a měl by ses vrátit do pokoje,“ odpoví a jasně v jeho hlase slyším… Je to zájem? Na všechny naše předchozí hádky reagoval dost neutrálně, jakože nesouhlasí, ale vlastně mu je ukradené, co si myslím. Jenže dneska je odhodlanější, dneska se doopravdy hádá.

A jak sedí, zatímco slunce za ním pomalu zapadá, paprsky mu probleskují podél těla… Nejde od něj odtrhnout zrak. Kdyby s námi na zahradě nebyli i rodiče a Samanthin bratr Dave, který přijel na grilování, nejspíš bych se opřel o okraj bazénu a vytáhl se, abych mu mohl dát pusu.

Třeba úplně stejnou, kterou mi dal on, když byl u mě v pokoji tu první noc.

Takhle se jen rozesměju: „Ty máš úpal!“

„No tak jasně, mě už to trochu usmažilo,“ ušklíbne se a kopne do vody, aby mě postříkal. „Co třeba Klub rváčů? Pán prstenů? To jsou hrozně špatný knihy a super filmy.“

Udiveně, teatrálně, dramaticky, frustrovaně a zklamaně otevřu pusu. Položím si ruku na srdce a zakroutím hlavou. „Ty… ty tomu normálně vůbec nerozumíš. Jsem v šoku. Seš kulturní barbar! To máš z těch her, vymyly ti mozek.“

„Ty seš literární snobeček,“ obviní mě Eli. „Přesně ten typ, co mává knížkou kolem sebe a křičí hele, já čtu, já jsem lepší než ostatní.“

Přikývnu, tohle celkem sedí. Jsem snobeček, ale z jednoduchého důvodu. „Knížky jsou lepší než videohry.“

Teď otevře pusu Eli. „Někdy rozhodně ne! Když čteš, tak jen pasivně přijímáš to, co ti někdo cpe. Ale jako hráč se podílíš na příběhu. Tím pádem rozhodně zapojuješ větší část mozku,“ vyhrkne a zamračí se. Způsobem, který je vážně hodně roztomilý, protože moc hezky krčí čelo.

Trochu zajedu pod vodu, abych měl venku jen uši a oči, protože evidentně potřebuju zchladit. Hezky krčí čelo? Co to kruci vůbec znamená?

Nejhorší je, že vím přesně, co to znamená.

Znovu se vynořím. „To jsou kecy,“ odvětím. „Když čteš knížku, představuješ si celej svět. Když hraješ hru, jen mačkáš tlačítka a koukáš na svět, který už někdo vytvořil. Takže doufám, že se oba shodneme, že mám pravdu.“

„No tak to rozhodně ne,“ zavrtí Eli hlavou a přitom neustále komíhá nohama. Kdybych udělal krok dopředu, mohl bych se jich dotknout. Jsem divný, když mě to vzrušuje? Když mi jeho blízkost způsobuje chvění? „To si raději ukousnu ruku a rozpráším po zahradě svůj zelený čaj,“ dodá.

Co si budeme. Toho zeleného čaje by rozhodně nebyla škoda. „Tak to abys začal,“ pobídnu ho.

Ušklíbnu se a on se ušklíbne nazpátek.

Myslím na to, jak jsem říkal, že na fotce z chodby, kde je malý Eli u bazénu, si není moc podobný. Kvůli jizvám, ale hlavně kvůli něčemu v očích. Eliho oči mi vždycky připadaly bezútěšně prázdné. Ale teď poprvé ne.

Je to život? Je to radost? Je to bezprostřednost? Je to malá, ale přesto dost viditelná jiskra.

Začínám mít pocit, že bych z té jiskry mohl shořet, kdybych se nehlídal.

Plácnu rukou do vody. „Pojďme to vyřešit jako chlapi. Vlez do bazénu, abych tě mohl utopit,“ pronesu odhodlaně, i když jsem ho do vody zkoušel dostat tolikrát a ani jednou jsem neuspěl.

Eli vzdychne. „Jsem čekal, že to zas povede k tomu, abych šel do vody. Ty jsi nepoučitelnej, Nate.“

„Ty jsi tvrdohlavej, Eli.“

„Jsem na plavky moc krásnej,“ mávne rukou, jako by tím celou konverzaci uzavřel. Možná, že kdyby neměl hlad a nečekal na jídlo, už by zmizel ve svém pokoji.

„Můžeš jít nahej,“ nadhodím ležérně.

Eli zakloní hlavu a upřímně se rozesměje. „Aha! To by se ti líbilo,“ vypálí, ale pak se zarazí a zvážní. Možná myslí, že tohle bylo trochu přes čáru.

Mě to však nijak neurazí ani nenaštve. Já přece před nikým neskrývám, co k němu cítím. To snad ani nejde, nejsem schopný se na něj dívat jinak než poblázněně. Zároveň nechci, aby se kvůli tomu cítil v rozpacích, a tak odvedu řeč jinam. Respektive zpátky. „To jako budeš celé léto posedávat na kraji bazénu?“

Pokrčí rameny. „Nevím. Sedět na kraji bazénu je taky pokrok.“

„Pokrok od sklepa?“ Nepřijde mi to jako něco obdivuhodného. Naopak. Eli je v tomhle dobrý, umí se vyvlíknout ze všeho, co je mu nepříjemné. Ale tentokrát ani zdaleka není tak rázný a nekompromisní. Něco mi říká, že je na vážkách. Poprvé od chvíle, co jsme vyčistili bazén.

„Vykročení ze sluje, přesně.“

„Možná, že když se nadýcháš čerstvého vzduchu, dojde ti, že knížky jsou lepší,“ podotknu pobaveně a následně rozhodím rukama. „Dobře, co by se muselo stát, abys šel do vody?“

Určitě vnímá, jak moc prosebně zním. Kdybych věděl, že ho to nevyděsí, klidně bych mu řekl, že seru na to, jak vypadá. Že mi ve výsledku na jeho jizvách nezáleží. Že mi nepřipadají odporné. Že by mi nevadilo se jich dotýkat.

Dotýkal jsem se takového hnusu, že ho dokážu poznat na první pohled. Jenže nemůžu jen tak pronést: Eli, ty jsi hodně věcí, znamenáš tolik a já ti říkám, že na tobě nic hnusného ani odporného není. To by ho uzavřelo a možná by pár dní trvalo, než by se zase otevřel.

Eli chvíli přemýšlí. „Asi by ses musel topit.“

Zarazím se. Je to…

Váhavě se chytím za lýtko a sleduju jeho reakci. Jestli tím fakt říká, že je tu možnost, že by přece jen… „Au,“ hlesnu a trochu se ponořím. Začnu šlapat vodu a máchat rukama. „Au, sakra, mám hroznou křeč!“ vyprsknu a jsem tak odhodlaný a svíjím se natolik věrohodně, že si trochu loknu a rozkašlu se. „Po-pomoc! Topím se! Pomoc!“

Eli mě zamračeně sleduje. Docela klidně mě nechá několikrát zmizet pod hladinou, než nakonec vzdychne: „Á, ty pitomečku!“

V další vteřině se stane zázrak. Zrovna mám vodu v očích, proto chvíli váhám, jestli se mi to jen nezdá, jenže… nezdá. Eli i v tričku a kraťasech přece jen skočí do bazénu a udělá těch pár kroků blíž. Nevypadá nadšeně ani naštvaně. Spíš smířeně. Tričko se mu okamžitě přisaje k tělu, takže dost jasně vidím, jak se mu rýsují ramena.

Přestanu předstírat topení a místo toho nadšeně vyskočím. „Je ve vodě!“ zahulákám a všichni dospělí, kteří sedí u stolu a klábosí, naším směrem pohlédnou. Upřímně nevím, kdo vypadá nejvíc překvapeně.

„Ahoj,“ usměju se.

„Ahoj,“ odpoví Eli, zatímco rukama pomalu přejede po hladině. Nevím, proč se tak brání prožívání. Moc bych se ho chtěl zeptat, ale on, jako kdyby to vycítil, odvrátí pohled a řekne: „Co teď?“

„Říkals, žes dřív plaval. Třeba bys mě mohl naučit kraula,“ navrhnu.

Eli zakloní hlavu a následně se položí na hladinu a začne splývat. A něco na něm… Vypadá spokojeně, dokonce trochu povytáhne koutky, takže to skoro vypadá, že se usmívá. „No tak jo. Ale možná si nalokáš, to ti nevadí?“ pronese.

„Vypadám jako někdo, kdo se bojí vody? Za tu dobu, co se tady šplouchám, jsem se už třikrát napil. Samozřejmě ne naschvál. A taky mám vodu v uších a v nose. Moje rada: pokud budeš dělat kotoul, zacpi si nos.“

„Jasně, já jsem vyloženě kotoulový typ,“ odfrkne si Eli, což trochu působí, že jsem totálně mimo, blázen, šílenec a ještě navíc praštěnej. Jenže pak zničehonic, naprosto nečekaně, udělá prvotřídní kotoul, aniž by si zacpal nos. A když se zase vynoří, pobaveně se ušklíbne. „Musíš to mít v sobě.“

Zakroutím hlavou. Tohle bylo sexy, ale rozhodně to nehodlám nijak dávat najevo. „Vejtaho,“ zamručím a rovnou ho zkusím napodobit. Kotoul umím, ale voda mi nateče do nosu, a sotva se vynořím, smrkám a kašlu. Takže… jsem určitě udělal parádní dojem.

Eli z toho ovšem nemůže a jeho smích je tak zvonivý, že za to usmrkaná potupa rozhodně stála. „Skvělá práce,“ poznamená. „Takže kraul…“ Doplave na kraj bazénu a naznačí, abych šel za ním.

A já jdu. Poslouchám ho na slovo a vstřebávám každou radu, každý pohyb, všechno.

Když poprvé přeplave bazén, ladně a jakoby bez námahy, napadne mě, že takhle já nikdy plavat nebudu. A voda mi nikdy nebude připadat podobně osvobozující jako jemu. Nechápu, proč si ji odpíral, když mu přináší tolik radosti.

Někdy mám pocit, že Eliho doopravdy znám. A někdy je jak nevyřešitelná záhada.

Vůbec poprvé ho vidím naprosto uvolněného. Když plave, když se potápí, když dělá stojky a kotouly, když mi položí ruku na břicho, aby mě udržel na hladině a ukázal mi, jak správně pohybovat rukama.

Když doplave blíž a koukáme si do očí.

Jsem to nakonec já, kdo couvne. Narazím přitom do okraje a odvrátím zrak.

Ničíš mě, Eli. Tvoje přítomnost mě přivádí k šílenství.

Jsem nesmírně vděčný, že nás Samantha konečně zavolá k jídlu.

***

Sedneme si s Elim vedle sebe. A protože se evidentně nikdy v ničem neshodneme, on si nabere opečené zeleninové špízy a já sýr a pár brambor. Grilovaný ananas mu připadá nechutný, zatímco já bych ho do sebe natlačil klidně všechen.

Venku je pořád horko, i když slunce téměř zapadlo a na obloze se objevují červánky. Mám na sobě mokré plavky, které v dusnu příjemně studí. A když zatřepu hlavou, sprška kapek dopadne na Eliho, který se šel předtím převléct, a tak se na mě zaškaredí.

Na oplátku na něj mrknu a strčím si do pusy velký kus ananasu.

Nemám na sobě tričko, takže si moc dobře uvědomuju, že vidí, jak pod vytahanými tričky ve skutečnosti vypadám. Že jsem po roce na fetu vyhublý, mám propadlý hrudník a vystouplá žebra. I když poslední dobou hodně jím a je to rozhodně lepší.

Obecně… nejsem žádná výhra, ačkoli až příliš mnoha chlapům jsem se za život líbil. Jenže oni jsou úplně jiní než Eli. Vnitřně cítím, že někdo jako já se někomu, jako je on, nemůže líbit.

Ale budu lepší, ne? To jsem si předsevzal.

Odvrátím pohled a raději se zaposlouchám do Daveova vyprávění. Je hlasitý a vysmátý. Od první chvíle působí dobrosrdečně a moji přítomnost vezme na vědomí bez sebemenšího pozastavení. Mám z něj dobrý pocit, ale možná je to tím, že jsou se Samanthou dvojčata a jde z nich podobná energie.

Mimochodem stejnou energii vnímám i u Eliho, přestože on se ji snaží co nejvíc skrývat.

Když Dave nakonec odejde, zůstane po něm živelná atmosféra, o kterou nikdo nechce přijít, a tak dál sedíme na zahradě. Dokonce i Eli.

Táta rozsvítí světýlka nad posezením, Samantha každému donese limonádu a já se v obrovské mikině stočím na židli a pomalu oždibuju poslední špíz. Tak nakonec není tak špatnej, ale Elimu to neřeknu, aby nemyslel, že vyhrál.

Čím větší je tma, tím silnější mám dojem, že všude kolem nás jsou stovky cikád.

„Přemýšlel jsem nad těmi sny,“ řeknu tátovi a ten se okamžitě rozzáří, jako kdyby z toho měl nesmírnou radost. Což podle širokého úsměvu asi doopravdy má.

„No super. A cos vymyslel?“

Odložím špíz a vezmu limonádu. Dám si pořádně načas, abych si všechno utřídil. „Může to být teda cokoli?“

„No jasně,“ přikývne.

„Dobře, no tak jo.“ Cítím, jak mi divoce buší srdce, až mám pocit, že hodlám říct něco děsně intimního. Že ze sebe odhaluju až příliš. „V lednu bude anime festival. Vždycky jsem tam chtěl jít, ale nikdy k tomu nebyla příležitost.“ Letos jsem raději utrácel za alkohol a drogy, takže mi nějaký festival ani nepřišel na mysl. Ale když jsem narazil na plakát, dva dny po jeho skončení, bylo mi to z nějakého důvodu neuvěřitelně líto. Proto jsem ten plakát strhl, roztrhal a vyhodil.

„To zní dobře. Fajn, proč ne,“ pronese táta a plácne do stolu, jakože domluveno.

Samantha zamyšleně nadzvedne obočí. „To je taková ta akce, kam se chodí v kostýmech?“

„Jo, říká se tomu cosplay,“ vysvětlím. „Klidně můžeš jít taky. Je spousta lidí, co žádný kostým nemají.“

„Ha, tak to pozor,“ uchechtne se. „Jasně, že půjdu, a jasně, že si vezmu kostým. Akorát mi budeš muset pomoct s výběrem. Nic extra sexy, chápeš. Ale musí to být něco…“ Najednou se napřímí a ukáže na tátu. „Hele, mohli bychom mít nějaký párový kostým. To jsem vždycky chtěla.“

Táta sice nevypadá tak nadšeně, ale pokrčí rameny a nakonec i přikývne.

Kouknu na Eliho. „Šel bys s námi?“ zeptám se opatrně, přestože vím, co nejspíš odpoví.

„To nevím. Bývá tam hodně lidí,“ řekne bezvýrazně.

No jasně. Přikývnu a nesnažím se ho přemlouvat. Nechci, aby měl dojem, že ho do něčeho nutím. „Třeba do té doby něco poseru,“ zašeptám.

Eli do mě okamžitě šťouchne. „Bude to v pohodě.“

„Co tam máš dál?“ nadhodí táta. Když si všimne, že jsem během krátké chvíle stihl vypít všechnu limonádu, podá mi svoji a já ji s vděkem příjmu. Je jahodová a šíleně přeslazená. Takže mi chutná.

„Vím, že teď to ještě nepůjde, ale chtěl bych začít zase pracovat v antikvariátu. Mám to tam fakt rád. A majitelka mi mockrát pomohla. A pokud by to nebyl problém, chtěl bych se tam stavit, aby věděla, že jsem v pořádku a nevykašlal se na ni.“ Ačkoliv ona by si spíš myslela, že jsem se předávkoval.

Ani s tím nemá táta problém. „Dobře, mohli bychom tam zajet příští týden před první terapií. Myslím, že na brigádu je ještě brzo, ale když se s ní domluvíš třeba na podzim, tak v tom nevidím žádný problém.“

„Tak jo,“ poskočím nadšeně. Zaprášené knihy a temné uličky už mi celkem chybí. A i čtení mi dost chybí. Přestože mám spoustu nových knížek, nedokázal jsem poslední dobou udržet pozornost. Ale třeba bych dneska mohl jít na chvíli s Elim do sklepa a zkusit číst.

„To jsou pořád jen dva cíle. Chci další,“ nabádá mě táta.

Sklopím zrak, abych se na nikoho u stolu nemusel dívat. Tohle přání je největší a nejtěžší zároveň. „Chci, chtěl bych…“ Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Nechápu, proč každá myšlenka tímhle směrem pořád tolik bolí. Nebo možná chápu. „Chtěl bych se jet podívat na mámin hrob. Koupit kytky a tak. Strašně dlouho jsem tam nebyl.“

Na okamžik je ticho. Nejspíš i cikády ztichly, protože je najednou neslyším.

„Samozřejmě,“ řekne táta a ani nezakrývá smutek v hlase. „Co kdybychom tam zajeli hned zítra? Cítíš se na to?“

Odejít z domu je velká věc. Možná až příliš. Tenhle dům a zahrada představují bezpečí. Příští týden mě ale stejně čeká cesta na terapii, takže nemá smysl před tím utíkat. „Jo, zvládnu to.“ Už jen proto, že chci mámě hrozně moc ukázat, že je mi líp.

Táta se usměje, a tak se taky usměju.

Tenhle večer nechci propadat depresi a zoufalství. Nejspíš proto nakrčím nos a váhavě pronesu: „A taky bych chtěl auto.“

Tátův úsměv se změní na smích.

„Řídit celkem umím. Máma mě to učila na parkovištích, ale papíry nemám,“ pokračuju. Já vím, že tohle je dost, ale je mi sedmnáct, navíc budu mít za chvíli narozeniny a auto mi připadá jako jistota, že i kdyby se v životě cokoli stalo, existuje nějaké místo, kde můžu být.

Táta nad tím doopravdy přemýšlí. Klepe přitom prstem do stolu, až to zní jako bubnování. Rozhodně tím zvyšuje napětí. Koukne přitom na Samanthu, ale ta mu věnuje jen pobavený úsměv. Je na ní jasně vidět, že by jí to nevadilo. Jenže tohle rozhodnutí je na tátovi. „Uděláme dohodu,“ promluví nakonec. „Dostaneš auto, ale začneš se učit a doděláš si střední. A je mi jedno, jestli budeš chtít chodit do školy, nebo se učit doma s Elkanem.“

Chodit do školy. Panebože, nemyslel jsem, že se tam někdy vrátím. Když jsem si kvůli mámině nemoci bral odklad, věřil jsem, že za rok budu zpátky a máma bude zdravá a šťastná. Jenže místo toho zemřela a já skončil na ulici.

Jak bych tam mohl chodit a tvářit se, že tam patřím? Že jsem jeden z nich? Vždyť se přece stalo tolik věcí…

Školu jsem měl vždycky celkem rád. Jasně, matiku a chemii moc ne, ale literaturu jsem vyloženě zbožňoval. Pamatuju si na hromadu snů ohledně budoucnosti a vysoké. Pamatuju si i na některé kamarády. Jenže teď mi z lidí a vysoké akorát naskakuje husí kůže.

Na druhou stranu táta přece neříkal, že musím do školy, sedět v lavici a předstírat, jak jsem normální. Klidně se můžu rozvalit v obyváku na gauči, mít na sobě tepláky, popíjet kafe a nevystrkovat nos. Nejspíš proto to není nijak složité rozhodování. Přikývnu. „Platí.“

Kouknu na Eliho. Vypadá nezaujatě, ale neberu si to osobně. Vím, že před rodiči nikdy není plně sám sebou. Nejraději bych s ním zatřásl a řekl mu, že vím, že je zničený, já přece taky, ale můžeme tolik věcí prožívat spolu. Stačí jen…

Ne. Vím nejlíp, že překonat strach a bolest je strašně těžké. A tak mlčím a jen koukám do jeho prázdných očí.

Ten večer se začne chovat divně. Nepřijde za mnou do pokoje a není ani ve sklepě. Vím, co to znamená, akorát nevím, jestli to náhodou není moje chyba. Jestli jsem na něj příliš netlačil.

Dva dny nato ho slyším z pokoje křičet. Tak moc, až mi srdce na okamžik přestane bít.

Je to vůbec poprvé, co mě po dlouhých týdnech táta nechá samotného a běží za Elim. Dokonce tak spěchá, že zapomene zavřít dveře.

Mám strach, a tak se namáčknu do rohu.

Vím, že se nesmím pohnout, nesmím ani na okamžik zaváhat, protože… nechci vědět, co by ten stres mohl zapříčinit.

Jediné, co udělám, je, že si zakryju uši.

Abych ho neslyšel.

Křičet. A pak několik hodin v kuse brečet.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥