Szabi

Znamená něco pusa na tvář?

Po všem, co jsem zažil, po pérech, která jsem honil a lízal, po vlezlých líbačkách, kdy mi Johnny vrážel jazyk hluboko do krku, kdy mě škrtil, po všech dotycích na záchodcích v klubu, při kterých jsem byl jen stěží přítomný, mi Eliho pusa připadá krásná a čistá. A paradoxně jí přisuzuju mnohem větší význam než čemukoli, co jsem prozatím prožil.

Eliho jemné rty na mé tváři. Eliho letmý úsměv. Eliho klid, když se zase odtáhl a pustil další díl. To všechno ve mně zanechalo mnoho otázek, ale ani jednu jsem nepoložil. Ne proto, že bych se bál odpovědi, spíš se mi líbilo snít. Představovat si další pusy, úplně stejně něžné, které si beze studu věnujeme.

Nakonec se mnou Eli zůstal celou noc, a když jsem usnul, přesunul se do křesla a hrál hry na notebooku. Nevím, co přesně, ale když jsem se vzbudil a venku byla ještě tma, trochu se mračil. Nějakou dobu jsem nepromluvil, dokud si sám nevšiml, že ho sleduju.

Následně se zeptal, jestli může další večer přijít znovu, a já ani na chvíli nezaváhal.

Do deníku jsem si pak napsal dlouhý zápis, který jsem nezaškrtal, protože tyhle emoce jsem si chtěl zapamatovat.

Chodil pak každý večer a trávil se mnou noci. I když jsem nikdy nevydržel až do rána a po půlnoci pravidelně usínal. I když mě přepadl splín a nedokázal jsem s ním pořádně mluvit. I když jsem byl natlačený v rohu, protože jsem zažíval silné bažení. Mohl kdykoli odejít, táta mu vždycky říkal, že má když tak zavolat a on ho vystřídá. A přesto tam každé ráno, když jsem otevřel oči, Eli byl.

Klidně bych tak mohl žít po zbytek života.

Jenže jak táta poznamenal, nemohl jsem zůstat zavřený v pokoji napořád.

„Všechno je v pořádku. O nic nejde, Nate,“ zopakuje potřetí těsně předtím, než odemkne dveře. Oba víme, že není dobrý nápad jít na večeři do kuchyně, akorát on se to rozhodl ignorovat.

„Takže si nemyslíš, že sotva sejdeme dolů, uteču hlavním vchodem?“

Táta si mě prohlédne od hlavy k patě, jako kdyby zjišťoval, zda si dělám legraci. Nakonec s kamenným výrazem oznámí: „Je zamčeno.“ Což… je z jeho strany vtip. Za těch pár týdnů, co spolu trávíme celé dny, bezpečně poznám, když žertuje. Nikdy jsem netušil, že má i smysl pro humor, a tak mě pokaždé překvapí.

„Vyskočím oknem,“ odseknu.

„Ha, mám mnohem lepší fyzičku. Než bys ho stihl otevřít, sejmul bych tě.“

Zvednu bojovně bradu, jakože ho vyzývám, aby dokázal, že jen blbě nekecá. I když mám co dělat, abych se poťouchle neusmál.

„Dobře, tak řeknu i Sam, aby mi tě pomohla chytit. Co ty na to? Dva na jednoho. Možná i tři, Eli se nezdá, ale jak jde o tebe, určitě by se přidal. A kdyby se ti náhodou přece jen podařilo utéct, poběžíme za tebou a budeme tak hulákat, že všichni sousedi vyběhnou ven a pomůžou nám. A taky…“

Mávnu rukou, abych ho utnul. „To už trochu přeháníš, ne?“ ušklíbnu se. „Fajn, dobře, máš pravdu. Je to jen večeře.“ Ne že by to po tomhle prohlášení bylo o něco jednodušší.

Pořád se nemůžu zbavit obrovského strachu, že všechno pokazím. Že mi doslova mrdne a já udělám nějakou šílenost. Jako už tolikrát předtím. A ne, není to nepravděpodobné, i když jsem došel takhle daleko. Jen by to byl ve výsledku mnohem horší pád.

Tátovi ovšem věřím a chci věřit i sobě, proto spolu jdeme do kuchyně. Celou dobu si připadám zvláštně, rozhlížím se, jako bych poznával úplně nový svět, a přitom to tu znám. Znám každou fotografii na stěně, prohlížel jsem si je v těch nejhorších dojezdech tolikrát.

Jenže střízlivý Nate vidí svět odlišně.

Když přijdeme do kuchyně, jako první si všimnu Eliho, který už sedí na svém místě. Teprve potom pohlédnu na Samanthu, která se zářivě usměje a přistoupí blíž. „Moc ráda tě vidím, Nate. Konečně si tě Alex nenechává jenom pro sebe,“ řekne a následně mě přitáhne do pevného objetí.

Je to nečekané a příjemné. Tahle rodina je vůči mně tak plná lásky a pochopení, až tím ve mně neustále vyvolávají strach, že o ně přijdu. A právě kvůli Samanthině objetí a její vřelosti mi definitivně dojde, že je to pravda. Že pokud o ně přijdu, nezvládnu to.

Teď na to však nechci myslet, a tak ji taky obejmu, dovolím si jednu vteřinu dojetí, než se odtáhnu a jdu si sednout vedle Eliho.

„Ahoj,“ usměju se. „Vyspal ses hezky?“ Když dneska ráno odcházel ode mě z pokoje, zíval na celé kolo, což mi přišlo neuvěřitelné roztomilé.

„Jo, celkem v pohodě. Zdálo se mi, že jsem ve škole a na hodině vedle mě sedí ten týpek, co umí vybuchovat. Bakugo,“ poznamená. V Boku no Hero Academia jsme právě dokoukali druhou sérii a já si až nesmyslně užívám každý díl. A možná je Eli vážně dobrý herec, ale mám dojem, že i jeho to dost baví. I když je občas těžké dostat z něj emoce, protože navzdory tomu, co máme za sebou, je pořád uzavřený.

Spoustu věcí řekne, ale spoustu věcí si nechává pro sebe.

„Bakugo se ti líbí, že jo? Jen to přiznej,“ uchechtnu se, zatímco si Samantha s tátou sednou ke stolu. A samozřejmě vnímám, že si předtím dají pusu, ale něco se změnilo. Dřív bych určitě myslel na mámu a jak se ona žádných láskyplných projevů nedočkala, jenže teď je mi fajn a ta pusa mě absolutně neštve.

Eli nad mojí poznámkou jen neurčitě pokrčí rameny. „Na můj vkus by mohl až moc pálit.“

V tomhle ohledu zatím nikdy nejsem schopný rozpoznat, nakolik mluví vážně a nakolik žertuje, proto se jen usměju. Jsem vlastně rád, když Samantha popřeje dobrou chuť a pozornost všech se upře na stůl plný krabiček s jídlem.

Když se mě odpoledne táta ptal, jestli je v pořádku, pokud Samantha objedná sushi, jen jsem pokrčil rameny, ale teď na to koukám a nevím, co si vzít.

Eli se nakloní blíž. „Máš rád sushi? Jestli nevíš, čím začít, zkus ty s avokádem.“ Hůlkou na ně ukáže. Hůlkou. Vlastně i Samantha a táta si nabírají hůlkami a počínají si dost zkušeně, takže odhaduju, že je nepoužívají poprvé. Já je na druhou stranu nepoužíval nikdy.

„Už jsem ho jedl, ale je to dost dávno. Pamatuju si jen, že mi celkem chutnalo.“ Zkušeně, jakože to dělám každý den, popadnu hůlky a zkusím s nimi vzít avokádovou rolku, což skončí přesně tak, jak bych očekával. Jedna z hůlek mi okamžitě vypadne a zakutálí se pod talíř. A tak rolku vezmu do ruky a celou ji strčím do pusy. Chvíli žvýkám a pak ještě pořád s plnou pusou řeknu: „Jo, chutná mi to.“

Je to po hodně dlouhé době, co jím fakt s chutí a kdy si dokážu jednotlivá sousta doopravdy užít. Ochutnám úplně všechno, ale nejvíc se zamiluju do inari. Ne že bych ten název znal, ale Samantha se mnou postupně každý druh projde a pojmenuje. Taky mi řekne, co je čím plněné, jakou použít omáčku a nakonec ze sebe vysype japonskou větu s totálně věrohodným přízvukem. Následně sice dodá, že je to jediná věta, kterou umí, ale i tak na mě udělá dojem.

Táta se celou dobu spokojeně usmívá. „Ještě tu máme dezert,“ poznamená, když dojíme. Donese úplně poslední krabičku, položí ji doprostřed stolu a otevře. Jsou v ní nadýchané barevné koule.

„Co to je?“

Tentokrát se vysvětlování ujme Eli. „Říká se tomu mochi. Je to japonský dezert z rýže.“ Začne ukazovat na jednotlivé barvy. „Tyhle jsou jahodové, arašídové, se sezamem, s pastou z fazolí a tady zelený čaj. Hádej, kterou příchuť mám nejraději.“

Ušklíbnu se. „Tak to fakt nemusím. Je to zelený čaj,“ řeknu s naprostou jistotou. A rozhodně se nemýlím, protože Eli následně vezme zelený bochánek.

Já vyberu se sezamem, a když si poprvé kousnu, moc dobře si uvědomuju, jak na mě všichni koukají a čekají na moji reakci. Je to lepkavé a sladké. Je to mazlavé, hutné, ale zároveň vláčné. Je to až nesmyslně dobré. „Ty jo, je to skvělý!“ vyhrknu. Mám dojem, že mi za chvíli začne dobrá nálada vylézat i z uší.

Samantha si zhluboka oddechne. „Uff, je to dobrý. Patříš k nám. Báli jsme se, že by ti to nechutnalo, a žít s někým, kdo nemá rád mochi, to by bylo peklo.“

Vím, že žertuje, ale když řekne patříš k nám, zase mě to dojme. „Které máš nejraději ty?“ zeptám se jí a znovu se nakloním ke krabičce. Pro všechny je tam od každého druhu jeden, ale jak brzo zjistím, dost s jednotlivými příchutěmi obchodují.

Samantha má nejraději jahodové a táta sezamové, takže si je vzájemně vymění. Eli si rovnou vezme tři se zeleným čajem, ale nejdřív se mě zeptá, jestli mi stačí jen jeden, protože je ochotný se podělit. Jenže upřímně zelený čaj sice není špatný, můj favorit to ovšem není. Tím se nakonec stane mochi s pastou z fazolí a taky arašídové a se seznamem.

Táta mi pak věnuje i dvě svoje mochi, a když mu chci na oplátku dát taky, jen mávne rukou s tím, že on jich měl za život dost a navíc by se měl krotit, jinak brzo přibere.

To ho následně vede k otázce: „Přemýšlels nad tím sportem?“

Nakrčím nos. „Ani moc ne,“ přiznám a šťouchnu do posledního mochi, které mi zbylo. Jsem totálně plný, ale zároveň odhodlaný ho do sebe ještě natlačit.

„Co takhle lukostřelba?“ navrhne Samantha nadšeně.

„Lukostřelba? Jak tě prosím tě napadla zrovna lukostřelba?“ povytáhne táta obočí.

„Pche, lukostřelba je sexy. Navíc to člověk může dělat v každém věku, ne? Představ si, že bys po domě chodil s toulcem a šípy.“

Teď nakrčí nos zase táta, vlastně úplně stejně jako já před chvílí. „No tak to si teda představit neumím. Ale co třeba běh? To je dobrý sport.“

Vyděšeně vytřeštím oči. „Běh je moc náročný.“

„Tenis!“ vyhrkne Samantha.

„Tenis?“ vyhrknu já. „No tak to ne. Mám problémy s třesem v rukou, nechci nic držet.“

Táta vzdychne. „Tím padá i golf. Škoda, vždycky jsem ho chtěl zkusit.“

„Golf, vážně? Dovedeš si sám sebe představit na golfu? Vždyť by ses unudil k smrti,“ poznamená Samantha a táta okamžitě přizná, že má vlastně pravdu.

Já pohlédnu na Eliho, který se nezapojuje, ale poznám, že poslouchá. „Který sport by sis vybral ty?“ chci vědět.

Eli nad odpovědí ani moc nepřemýšlí. „Mám hodně rád e-sport.“

Plácnu dlaní do stolu, hned vedle posledního mochi. „Jo, to je super. E-sport určitě zvládnu.“

„No tak určitě. To dost postrádá smysl, nemyslíš?“ zamručí táta, jenže má zrovna v puse svoje poslední mochi, takže když to říká, vypadá trochu jako křeček. Což mě i Samanthu rozesměje.

Samantha následně zvedne ruce. „Dobře, mám pro vás poslední návrh. Můžete se mnou chodit každé pondělí na pilates!“

Moje a tátova reakce je de facto totožná, protože se oba sehraně zaškaredíme, načež Samantha odevzdaně vzdychne a rozvalí se na židli s tím, že končí.

Pak je chvíli ticho. Kdyby přemýšlení vydávalo zvuky, hučelo by to u stolu jako v úle.

Asi bych nakonec souhlasil s během, který mi sice připadá nudný a náročný, ale zas při něm nemusím nic držet v rukou, což je definitivně plus. Jenže Eli se mě rozhodně zachránit. „Dřív jsem plaval,“ řekne.

Vzpomenu si na fotku, na které je u bazénu, kde se směje, kapky mu stékají po tvářích, a kde zatím nemá žádné jizvy. Vím, že by to slyšel nerad, proto jsem mu o tom nikdy neřekl, ale na té fotce mi vůbec nepřijde povědomý. Je někdo jiný, někdo vysmátý a bezstarostný, někdo, kdo nemá v očích to, co v nich vidím teď, když si je hloubavě prohlížím.

Táta pokrčí rameny. „Plavání zní fajn. Můžeme konečně vyčistit bazén. Loni jsme to nestihli, ale teď by to šlo, ne?“

Zamyslím se. Nechci, aby měl Eli dojem, že jsem si plavání vybral kvůli němu, což by byla ve výsledku pravda. K plavání jsem nikdy žádný vztah neměl, přestože jsem s mámou hodně času trávil na pláži. Ale tam mě bavily úplně jiné věci – sbírat kameny, hrabat se v písku, házet si létajícím talířem, skákat ve vlnách a občas sbírat mušle. O samotné plavání nikdy nešlo.

Jenže teď mi plavání přijde jako přesně ten typ sportu, který zvládnu a který mě nebude extrémně obtěžovat.

Nakonec váhám jen chvíli, možná to dohromady není ani minuta, než přikývnu. „No tak jo.“

Mám z toho dobrý pocit.

Dobrý pocit. Chce se mi přitom smát, protože dobrý pocit jsem už hodně dlouho z ničeho neměl.

Panebože, myslím, že se cítím šťastný.

***

Pondělí, 3 odpoledne. Celé dopoledne jsme s tátou čistili bazén, což byla celkem otrava, ale už se napouští a zítra můžeme jít poprvé do vody. Přestože asi ještě nebude nejteplejší. Jenže poslední dny jsou taková horka, že i kdyby byla ledová, nejspíš bych se do ní i tak celý ponořil.

Aniž bych si to uvědomil a vůbec nechápu, kde se to vzalo, během čištění jsem se přistihl, že sním. O různých věcech, které jsem dlouho považoval za nemožné. Snil jsem o budoucnosti. O tom, co bych chtěl a co najednou není nedosažitelné. Trochu mě to vyděsilo, zkoušel jsem ty představy zahnat, ale jakmile jsem je jednou vypustil ven, nejdou zapomenout. Ani teď.

Táta se mě ptal, jestli je všechno v pořádku. Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Asi ano, ale zároveň jedno velké NE. Protože snít je strašně nebezpečné.

–

Tohle jsem si napsal do deníku těsně předtím, než jsem si šel zdřímnout. Přece jen jsem pořád troska, co nic nevydrží, a moje fyzička je… vlastně není, vůbec žádná. A nejspíš právě ze strachu z toho, co moje hlava vymýšlí, přijde noční můra.

***

Sedím na čistě vypraném černém povlečení a do očí mi svítí světlo, takže na něj nevidím, ale slyším, jak říká: „Můžeme začít?“

Ta věta ve mně vyvolá panickou ataku. Roztřesu se, rozbrečím, rozložím na prach. A všechny pocity, které bych měl cítit, které jsem ještě před chvílí cítil, pohltí strach. Jako by nic jiného neexistovalo.

Měl jsem strach, když jsme večeřeli a táta měl špatnou náladu. Byl z něj cítit alkohol a já věděl, že stačí málo, aby vybuchl. Měl jsem strach, když jsme se s mámou stěhovali do domu s tapisériemi. Když jsem nastupoval do nové školy. Šílel jsem strachy, když mi máma řekla, že je nemocná. Když jsem s ní poprvé šel na vyšetření a doktor opatrně naznačoval, že šance jsou velice malé. A stejně, i kdybych všechno spojil, ani zdaleka to nepřekoná tenhle strach.

Je tak obrovský, že mě dusí, že mě oslepuje, že mě přikurtuje k matraci a já se nedokážu pohnout.

Řekne: „Můžeme začít,“ a já vím, že všechno, co se stane potom, už nikdy nepůjde vrátit. A to… je tak strašně na hovno.

Asi teda dává smysl, že i po takové době, když tahle vzpomínka přijde v podobě snu, mě strach probudí, jako kdyby mě surově vykopl do vědomí. Ale možná jde o to, že jen nechci zažít ani jednu z těch vteřin znovu a probudím se sám. A strach tam prostě je, přetrvává i ve chvíli, kdy otevřu oči. Nejsem si jistý. Tak jako tak vystřelím do sedu.

Okamžitě se rozbrečím. Zkusím si utřít slzy, ale dostanu křeč do rukou a nemůžu s nimi skoro nic dělat. Jako by ani nebyly moje.

„Nate, dobrý, byla to jen noční můra,“ řekne táta. Je najednou tak blízko a říká věci, kterým vůbec nerozumí. Protože to nebyla jen noční můra a právě o to jde.

Je mi blbě, ale nepotřebuju zvracet. Všechno mě svědí, ale nepotřebuju poškrábat. Točí se mi hlava, ale nic mi doopravdy nedokáže pomoct.

Je to tady, ta chvíle, kdy se chci vzdát. Tohle je příliš. Jestli být bez drog znamená, že se budou vzpomínky zjevovat natolik živě, nestojí to za to. Vážně. Není možné, abych zvládl vydržet, abych s nimi dokázal žít.

Raději si vyškrábu mozek z hlavy, pokud to jinak nepůjde.

Něco vykřiknu, ale nejsem si jistý co. Odstrčím otce, nejspíš nečekaně silně, protože mě pustí a já vstanu. Nohy mě jako zázrakem udrží, zatímco jdu ke dveřím. Jenže, samozřejmě, je zamčeno, a i když cloumám klikou, i když buším, nepovolí.

Proč?

Pořád to vidím přímo před očima. Jak jsem si poprvé vysvlékl tričko.

Tak dost, dost!

Táta mě zezadu nečekaně pevně obejme a přitáhne k sobě. A než stihnu zareagovat, uvědomím si, že chce odemknout, což mě trochu ukonejší, protože pochopil, že potřebuju… Někdy prostě musíme v životě udělat výjimku. Někdy ani přesvědčení a silná mysl nestačí.

Jenže sotva vyjdeme z pokoje, otec mě nepustí a táhne na druhou stranu chodby. Velmi brzy pochopím, že se mě snaží dostat do koupelny.

Jsem rozpolcený. Polovina mého těla i mysli chce bojovat a utéct a ta druhá má dojem, že na ničem nezáleží a že je úplně jedno, co bude. Takže se nechá táhnout. Navíc ani nemám sílu doopravdy něco udělat, tím pádem velmi rychle a nekompromisně skončím schoulený ve sprchovém koutě a voda mi stéká po hlavě na tričko a kraťasy. Za chvíli jsem úplně mokrý.

Jak jsem mohl mít dojem, že se lepším?

Nezasloužím si lepší pocity. Jsem odpornej.

Nechal jsem ho. Souhlasil jsem.

„Nate, klid, dýchej,“ opakuje táta. Sedí hned vedle a drží mě kolem ramen. Pevně. Možná si myslí, že pokud přestane, rozpadnu se na tisíc kousků.

Vlastně… taky si to myslím.

Už nedokážu držet pohromadě, je to tak vysilující.

„Všechno je v pořádku. Jsi tady,“ mluví, i když neodpovídám. A říká totální kraviny.

Jak by to mohlo být lepší, když… „Nebude, jasný?! Nebude. Jsem odpornej. Jsem…“ Nezvládnu ta slova ani vyslovit, jak strašně se sám sobě hnusím. „Udělal jsem hrozné věci,“ vyštěknu, aby pochopil, že tohle není něco, co se dá změnit.

„To je jedno. Každý děláme chyby. Teď jsi tady a na ničem jiném nezáleží.“

Nezáleží? Nezáleží?! Jak by mohlo?

Tomu přece nemůžu věřit.

„Jenže co všechny ty vzpomínky? Co mám dělat s nimi? Jak by na nich mohlo nezáležet, když… když jsem to všechno udělal?“

Chci cítit něco jiného než opovržení, odpor a nechuť. A protože mě nenapadne nic lepšího, rozhodnu se všechno překrýt bolestí. Ta je totiž překvapivě snadná. Nejdřív se praštím do hlavy rukou, a když to nepomůže, zkusím praštit hlavou o zeď.

Než však přijde vytoužená úleva, táta mě stihne zastavit.

„Vzpomínky vyblednou,“ pronese pevným hlasem.

„Tyhle ne. Tyhle jsou silné.“

„Vyblednou,“ zopakuje.

A já se tisíckrát zeptám a co když ne? Někdy to říkám tak rychle, že jednotlivá slova splynou. I tak ale táta nepovolí. Stisk ani přesvědčení. Úplně pokaždé s naprostou jistotou odpoví: „Vyblednou.“

„A co když ne? A co když ne? Acokdyžne?“

„Vyblednou, Nate.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥