Szabi

Sklep byl opravdu strašidelné místo. Tma v rozích připomínala rozlitý inkoust, ze kterého vystupovaly pokroucené stíny a natahovaly se ke mně.

Uvědomoval jsem si, že bych měl něco udělat, třeba popojít dopředu, ale nějak jsem se nedokázal pohnout. Sledoval jsem obrysy starého nábytku, nepotřebných věcí, a hledal mezi nimi něco, co bych mohl použít. Měl jsem jenom zápalky. Stačilo škrtnout a sledovat, jak světlo ozařuje prostor kolem. Stíny se poslušně stáhly do koutů, jenomže sotva zápalka zhasla, znovu se začaly přibližovat.

Možná jsem mohl přisunout krabici k větrací šachtě a vyhoupnout se na ni. Byl to pud sebezáchovy, který radil nesetrvávat ve tmě a jít hledat světlo, mnohem víc světla, než bylo z těch zápalek.

Co mě to napadlo, koupit hru, kde je k přežití potřeba oheň?

Upřeně jsem zíral na drobnou postavu ve žluté pláštěnce, která čekala, až se konečně rozhoupu. A místo toho, abych cokoli udělal, dál jsem nehybně seděl v nepřirozeně strnulé pozici. Dokonce jsem ani nemrkal, takže mi začaly slzet oči. Teprve potom jsem v náhlém popudu otočil hlavu ke schodům a poslouchal, jestli v tichém domě nezaslechnu tvůj nářek. Tak jako tolik nocí předtím.

Je vůbec možné, abys mi odpustil, Nathanieli?

Většinou si zpětně nedokážu vybavit jednotlivá slova. Jsou to jenom pocity a i ty se časem rozpíjí. Jenomže u tebe je to jiné a já nemyslím, že bych třeba někdy mohl zapomenout, jak jsem tě nazval.

Udělal jsem z těch slov něco ostrého a bodnul tě. Přesně takhle ses na mě díval, upřeně, jako bys krvácel, a překvapuje mě, že v tom nebylo ani trochu nenávisti. Jenom smutek. Nejdřív jsem ho nedokázal vnímat, byl jsem od tebe odtržený, soustředěný na sebe, vtěsnaný do svého těla a mysli jako do klece. Moje bolest byla jako magie, podobná stínům ze hry, které se natahují k postavě ve žluté pláštěnce. Prýštila ze mě a drtila všechno, co bylo poblíž, nehledě na to, jak moc mi to v tu chvíli bylo drahé.

Něco v tvých očích zamrzlo, na řasách jsi měl jinovatku. A mně začalo docházet, že jsem ti ublížil. Sotva moje slova odezněla, přál jsem si ze všeho nejdřív najít tě a říct ti, aby ses na mě nezlobil!

Že je mi to líto. Že jsem byl na okamžik znovu malý kluk, který málem zemřel. Že od té doby, co neberu prášky, se jím čas od času stávám a nevím, jak se proti tomu bránit. Řvu a křičím jeho hlasem, zatímco mi oheň olizuje kůži, loupe ji ze mě, škvaří ji.

Když jsem se takhle rozkřičel poprvé, nevěděli, co se mnou. Prsty jsem si vjížděl do vlasů a tahal za ně, až mě táta musel chytit, ruce mi skoro surově držel u pasu, abych si nemohl ublížit, a opakoval, že to bude v pořádku.

Od té doby pokaždé podvědomě hledám jeho hlas. Hledám jeho. Hledám ho stejně, jako jsem ho hledal tenkrát uprostřed kouře, když se mě pokoušel dostat ven.

Ne že bych se na něj nikdy nezlobil. Byly momenty, kdy jsem křičel a prosil a nadával, že mě tam měl nechat umřít. Že stejně nic nejsem. Nenáviděl jsem ho za to, že mě zachránil. Proč o tom rozhodl, ptal jsem se sám sebe, a co mu dalo to právo vytáhnout mě, když jsem byl napůl už někde jinde. Co to bylo za podivnou nabubřelost, když skoro až násilně sebral moji duši a vrazil mi ji zpátky do těla!

Ale je jediný, ke komu se můžu schovat, když se svět hroutí. Tenkrát po prvním záchvatu, zatímco matka mluvila o tom, jestli bych neměl znovu začít brát léky, táta ke všemu přistoupil překvapivě klidně. Udělal čaj. Strojkem mi oholil hlavu. Navrhnul, že pořídíme nové hry, jako kdyby šlo o další obyčejné odpoledne, během kterého se rodina chystá do obchoďáku a domlouvají se, do jakých obchodů zajdou.

Zkrátka dělal všechno pro to, abych se necítil jako příšera, kterou jsem byl.

Pravdou je, že nechci ublížit mámě, ne vědomě, přestože moje podvědomí tvrdí opak. A lituju každého náznaku agrese a vzteku, který vůči ní směřuju, přestože tentokrát zdaleka nejvíc lituju toho, že jsi kvůli mně a mým bodavým slovům, která mířila do srdce, odešel.

Naplno jsem to pochopil až ve chvíli, kdy se příšera unavila a s černými kruhy pod očima odevzdaně mžourala kolem sebe. A jestli zůstalo nějaké váhání, sebemenší naděje, zadusil ji strach vepsaný do tátova výrazu.

Utíkali jsme před dům, ale tys tam samozřejmě nebyl. Svět působil nezměněně, přitom měly být správně všude jenom trosky. Nějakou dobu jsme sledovali, jak padá šero, než se táta vrátil dovnitř, zatímco já tam dál stál a myslel na to, že ses ztratil a že jediné, co sis s sebou odnesl, bylo, že jsi feťácká špína.

Jak jsem ti mohl říct tak strašné věci, Nathanieli?

Matka tvrdila, že se určitě vrátíš.

Táta tě nakonec odjel hledat.

Mně se chtělo zvracet. Nebyl jsem schopný vůbec ničeho, nezlob se, jenom těžko jsem hledal sílu. Nakonec jsem skončil ve sklepě, kde na mě začalo doléhat vyčerpání.

Uvědomil jsem si, že nemám ani tvoje telefonní číslo, abych tě mohl kontaktovat. Ale nejspíš by to stejně k ničemu nebylo. Zalezl jsem si na gauč, tam, kde jsi lehával, schoval jsem se do polštářů jako raněné zvíře. Povlaky polštářů voněly – dřív jsem si neuvědomil, jak voní.

Tebou. A taky jsem z nich cítil marihuanu.

Nemyslel jsem, že bych někdy mohl tak výrazně pociťovat něčí nepřítomnost. Ne že bych si připadal jako citový mrzák, ale za poslední roky ve mně nikdo nedokázal probudit takový zájem. Zvykl jsem si na pohled tvých očí, ve kterých byly zpočátku těžko uchopitelné emoce, jako když mráz kreslí na okno podivné klikyháky, ale postupně začaly získávat tvar, obroušené jako sklo, až nakonec připomínaly moje jméno. Něco jsi ve mně viděl.

Možná jsme jeden ke druhému vážně přitahováni nějakým zvláštním druhem temnoty, který se v nás zabydlel. Taky si nemůžeš pomoct a chceš se dotknout té mojí? Když jsme spolu byli v antikvariátu, kde existuje jenom šustění stránek a hluboké ticho, všiml jsem si, jak se po ní natahuješ. Bez pudu sebezáchovy jsi byl odhodlaný do ní spadnout a vyhrabat mě z popela.

Vyděsilo mě to. Fascinovalo mě to. V jednu chvíli jsi stál tak blízko, až se naše stíny překrývaly.

Pamatuju si večer potom, co jsi tu nebyl. Sklep působil prázdně a cize. Skoro jako v té hře, kterou jsem později začal hrát. Zdálo se mi, že se po mně stíny natahují, a jen složitě jsem hledal cestu z představ, že ses někde ufetoval. A já byl jenom poslední korálek na šňůrce, která se ti stahovala kolem krku.

Ten první večer jsem několikrát vyšel do kuchyně, abych zjistil, že do východu slunce je ještě dost času. A pak jsem dlouho koukal do tmy, jestli tě nezahlédnu, jak se potácíš a škobrtáš po příjezdové cestě.

Vzpomínám si, jak jsem připravoval bylinkový čaj s mátou a hřebíčkem, abych nějak zabavil mysl a ruce – třásly se mi – když jsem si všimnul rozpustného kafe. Byla to stejná značka, kterou jsme měli, když ses objevil poprvé. Přímá jízdenka do vesmíru.

Sáhl jsem pro pixlu, otevřel ji a pořádně se nadechl. Vůni kávy mám rád, chuť už tolik ne, ale v tom momentu, niterně upnutý k tobě, jsem jí chtěl dát šanci. Takže jsem se někdy ve tři ráno přistihl, jak si po bůhvíjak dlouhé době připravuju kafe a stávám se na okamžik jednou z bludiček, která hledá útěchu v něčem jiném než v bylinkových čajích.

Zalil jsem hrnek až po okraj a trochu jsem upil. Pochopitelně jsem si spálil jazyk.

Kafe bylo hořké a silné, nic víc, Nathanieli. Ale nechtěl jsem to s ním jenom tak vzdávat, tak jsem trochu odlil do dřezu, přidal sójové mléko a dvě lžičky třtinového cukru. Chutnalo pak rozhodně líp, až jsem se pousmál. Slíbil jsem si, že až se zase potkáme – jiná možnost nepřicházela v úvahu – řeknu ti, že černé kafe chutná jako popel ve vodě.

A tady jsem sám sebe zarazil, protože jsem si nebyl jistý, jestli ve tvých očích neuvidím jenom kusy ledu, až do nich jednou znovu pohlédnu.

Kolik dní trvalo, než ses rozhodl zavolat tátovi? Já vím, že šest, ale věděl jsi to i ty? Uvědomoval sis plynutí času tak, jak jsem ho vnímal já, nebo to byly jenom záblesky?

Pamatuju si tátův sinalý obličej a zničený výraz, když mu zazvonil telefon. Řekl jenom, že ho potřebuješ, nicméně v těch slovech bylo schované úplně všechno, příběh zatuchlého motelového pokoje, tvůj pád i samota.

Vyběhnul jsem za tátou spíš intuitivně a celou cestu jsme mlčeli, což bylo víc než vypovídající. A moment, kdy jsem o půl hodiny později vstoupil dovnitř a viděl tě ležet na posteli, nikdy nezapomenu. Byla to jedna z nejhorších a nejděsivějších her, co jsem kdy hrál, a pořád jsem to sám sobě musel opakovat. Tohle není hra, tohle je doopravdy, tohle je tvoje noční můra, tohle je tvoje vina, Elkane!

Ve vzduchu byl cítit pot, zvratky a zatuchlina. Choulil ses v podivně zkroucené poloze, ne jako polární liška, která vedle mě lehávala na sedačce, ale jako strom, který někdo násilím vyrval i s kořeny a nechal ho bičovat deštěm. Oči jsi měl prázdné, přelité mléčnou pěnou předaleké země, kam tě vzaly drogy. Ale když jsi na mě pohlédl, něco se v nich objevilo, něco jako poznání.

Šeptem ses ptal táty, proč mě bral s sebou, a mě napadlo, že jsi oprávněně rozzlobený a zraněný mými slovy, než mi došlo… Bál ses, že tě uvidím takhle. Přitom já viděl zničeného kluka, který si ze všeho nejvíc přeje vsáknout se do země, viděl jsem ho sám v sobě tolikrát předtím.

Celou cestu do nemocnice jsem ti něco vyprávěl a jednou jsem zachytil tátův pohled ve zpětném zrcátku. Možná se vůbec neptal a měl prostě jenom strach, ale stejně jsem si z jeho výrazu přečetl otázku, co pro mě znamenáš a jak je možné, že jsem tebou tak prorostlý.

Nevím. Je to spletitější než moje jizvy. Prostě se to stalo. Ale než abych to řekl nahlas, stočil jsem pozornost zpátky k tobě a řekl ti o svém největším tajemství. Že jsem drak.

Prsty jsem se zlehka probíral tvými vlasy.

Nevěděl jsem, že to je na delší dobu naposledy, co tě můžu mít u sebe, přestože jsem měl něco takového tušit. Sotva jsme z nemocnice dorazili domů, táta tě zavřel do věže, říkám ti pořád, že jsi princ, a já se k tobě nemohl dostat.

Musel jsem věřit, že táta dělá to nejlepší, a doopravdy jsem tomu věřil, Nathanieli, akorát… První dny jsi křičel tak srdceryvně, až jsem se několikrát přistihnul, jak vycházím schody a jdu ke dveřím tvého pokoje, abych tě zachránil.

Ale nikdy jsem nedošel na konec chodby.

Něco jsem si o drogách četl na internetu. A taky o tom, jak přestat. Všechno to pro mě bylo do určité míry abstraktní. Mám za sebou sice zkušenost s prášky, ale nikdy jsem se k nim nechtěl z nějakého popudu vrátit, nikdy jsem na ně nepomyslel ve snaze něco si ulehčit, nikdy jsem necítil tak ukrutnou bolest, abych jich chtěl spolykat co nejvíc.

Nevím, jestli mě spíš děsil tvůj křik a nadávky, nebo to, když jsi pak křičet přestal. Vědomí, že tady jsi a nejsi.

Moje myšlenky byly poslední dobou zmatené, splašeně kroužily po místnosti, poletovaly kolem obrazovky televize a sedaly na vyskládané hry jako hejna můr. Nutily mě uvažovat nad tím, jaké by to bylo mít tě u sebe. Vyběhnout schody, odhodlat se a tentokrát dojít až na konec – vzít tě do náruče a odnést na sedačku do sklepa, kde bych ti četl, kde bych hrál, kde bych nelítostně přemohl každý z tvých strachů. Pokud bys sebou ze spánku trhnul nebo bys bolestí zanaříkal, přitáhnul bych si tě na klín. Lišku stočenou do klubíčka. Hladil bych tě po zádech, konejšil hromadou zbytečných slov.

Netuším, odkud tohle všechno vyvěrá.

Nakonec jsem jako vždycky skončil ve sklepě, snažil jsem se ignorovat stíny a najít nějaký smysl v tom, abych pomohl ze tmy alespoň postavě ve žluté pláštěnce, která trpělivě čekala na obrazovce. Pravda je, že jsem na hraní neměl náladu, ale stejně jsem hrál, přestože jsem se přistihnul, že co chvíli poslouchám, jestli tě neuslyším.

Občas se mi z toho náhlého ticha, které muselo značit, že je ti líp, srdce paradoxně svíralo strachem, protože mě napadlo, jestli tady pořád jsi. A jestli to znovu nepokazím a neodeženu tě.

O tom, jak ti je, jsem se dozvídal od mámy, ale vždycky jsem toužil vědět hlavně to, jestli bojuješ. Existuješ. A, nezlob se, že to říkám, někdy mě uprostřed všech těch úvah napadlo, jestli ti náhodou nepřikládám zbytečně velký význam.

Třeba jsi byl prostě jenom člověk, který úplnou náhodou vešel do mého života uprostřed mrazivé lednové noci. Byl jsi prostě jenom někdo, kdo mi v potemnělém antikvariátu předčítal úryvky ze svých oblíbených knih. Byl jsi prostě jenom někdo, kdo se vloudil do mojí reality, ve které do té doby existoval pouze Playstation a nekonečně dlouhá doba mezi nocí a ránem.

Ale tímhle vším jsem sám sobě lhal, protože jsem podvědomě cítil, že jsi už dávno mnohem víc, a já se jednoduše bojím. Že tě zklamu. Že se zklameme navzájem.

Byl jsem ochotný klidně dovést postavu ve žluté pláštěnce do náruče nejbližší příšery, jenom abych nějak zabil dobu bez tebe.

Škrtal jsem zápalkami – zápalky ve hře budou už navždycky jediná věc, pomocí které stvořím oheň. Ty opravdové bych si nevzal, když vím, co dokážou.

Čekal jsem, až přijdeš, anebo až se dveře otevřou a já budu moct vejít. Poprosit o odpuštění. Vzít si zpátky všechna ta hnusná slova, co jsem ti dal.

Čas, který jsem strávil bez tebe, si pojím s nejistotou, strachem, nudou a se spoustou přeslazeného kafe. A taky s tím, jak jsem kolikrát pevně svíral čelisti a snažil se ignorovat očividné. Jak strašně se mi po tobě stýská, Nathanieli.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥