Szabi

Stojí s telefonem u okna, zády ke mně, takže mu nevidím do obličeje. A strašně dlouho mlčí. Okamžitě si vsugeruju, že mu ten na druhé straně vysvětluje, co je teď potřeba udělat, když přišly pozitivní výsledky.

Ztěžka dosednu na postel. Je to v prdeli, určitě, cítím to každou částečkou těla.

„Dobře, děkuju,“ promluví konečně táta, pak znovu chvíli mlčí a nakonec zavěsí.

Možná je tohle poslední vteřina, kdy si můžu připadat relativně normálně, a hlavně, kdy můžu doufat. Poslední vteřina před absolutní úlevou, nebo definitivním rozsudkem.

Když se otec otočí, nepoznám z jeho pohledu vůbec nic, což mě ještě víc vyděsí.

Snaží se být v klidu kvůli mně, že jo? Chce mi dokázat, že všechno zvládneme, a přitom přemýšlí, že pro tohle se neupsal. Třeba by mohl říct něco jako: Jsi zkažený, Nate. Dokonce i tvoje krev je zkažená.

Vím, že by tahle slova nikdy nepoužil, ale to na jejich pravdivosti nic nemění.

Uvědomím si, že mám ruce sevřené v pěst. „Takže?“ hlesnu a překvapí mě, jak roztřeseně můj hlas působí. Jakože to každou chvíli zabalí a odjede na dovolenou, zatímco já tady zůstanu s příšernou diagnózou.

Ať se snažím sebevíc, nedokážu myslet optimisticky. Jsem pohlcený temnotou, schovaný v její náruči a nic než špatné myšlenky neexistuje.

„Nate,“ zašeptá táta.

Ježiši, tak už to řekni, řekni, řekni, že jsem si zničil život. Řekni.

Sklopím zrak k bosým chodidlům, zahýbu prsty a chci se smát. Tomu, jak všechno dopadlo. Jak jsem tolikrát doufal a dostával jednu facku za druhou. A když jsem konečně myslel, že bych mohl…

„Nate,“ zopakuje otec a přistoupí blíž. Nejspíš mi naznačuje, abych se na něj znovu podíval, a tak to udělám. První věc, která mi přijde na mysl, je, že by se zrovna v tomhle okamžiku otec nemusel usmívat. Teprve potom mi docvakne, co by ten úsměv mohl znamenat.

Vstanu.

„Jsi v pořádku. Jsi naprosto zdravý!“ vykřikne a radost se z něj vylije v obrovské vlně, která mě plnou silou zasáhne, přestože samotný význam ještě nějakou dobu nechápu.

„Jsem zdravý?“ zopakuju a stres, který jsem poslední dny cítil, je najednou pryč. Není to tak, že by postupně polevoval, ale prostě ze mě spadne a až teď mi dojde, jak velký byl a jak moc mě ovlivňoval.

Táta přikývne a pevně mě obejme. To my teď děláme, objímáme se, což je stále velmi zvláštní. Z dětství si nepamatuju jedinou chvíli, kdy bychom k sobě měli takhle blízko. Kdy by za mnou přišel a pohladil po vlasech, kdy by mi položil ruku na rameno a poplácal. Kdy by mě objímal, zatímco já prosil, aby to se mnou vzdal – jo, i takové dny stále mám, i když je jich o něco méně.

Nepamatuju si z jeho strany jediný láskyplný projev a najednou, od chvíle, kdy jsem se rozhodl, že mu chci odpustit, jsou láskyplné projevy všude. A vůbec nejsou vlezlé, otravné nebo úchylné. Naopak, jsou hřejivé a laskavé.

Poslední dny si v tátově společnosti připadám bezpečně, takže když mě teď obejme, úplně polevím a zhluboka vydechnu. V podstatě se mu složím do náruče jako hadrový panák.

Jsem zdravý. Na nic jiného nemyslím.

„Je to dobrý, Nate,“ pronese a následně mě pustí. Sedneme si spolu na postel a já mimoděk kouknu ke dveřím, jako kdyby se měly každou chvíli otevřít. Jenže to se samozřejmě nestane, pořád jsou zamčené.

„Řekneš mu to? Že jsem zdravý?“ vyhrknu okamžitě a začnu si třít paže. Je mi zima a připadám si divně rozklepaný, ale vím, že je to jen následek stresu. Jinak se cítím úžasně.

„Třeba bys mu to mohl říct sám,“ navrhne táta laškovně. Vím, že se mě jen snaží popostrčit k… životu/žití/prožívání, jenže já se na to stále ještě necítím. Nejsem si dokonce ani jistý, jestli bych měl radost, kdyby teď odemkl dveře a nechal mě jít.

„Ne, řekni mu to ty. Já se na to necítím,“ přiznám a stáhnu se zpátky do rohu postele, kde poslední dny trávím hodně času. Možná už kolem sebe nestavím hradbu z peřiny, ale pořád se jedná o jediné místo, kde si připadám relativně dobře.

Všude jinde cítím… bažení. Což je mimochodem fakt divné slovo, které používal táta, když mi vysvětloval, co mi drogy dělaly v těle a jak mě to na následující dny a týdny, pravděpodobně i měsíce, ovlivní. Z nějakého důvodu si asi myslel, že když všechno popíše, budou pak pro mě některé z pocitů, které dost intenzivně prožívám, snadnější na pochopení. Snadnější k prožívání.

Nevím, jestli to tak je. Neznám Natea, který slovu bažení nerozumí.

Takže teď, poslední dny, hodiny a minuty hodně bažím a pouze v rohu postele, vražený rameny mezi zdmi, si připadám chráněný. Někdy je i každá cesta do koupelny provázena tisíci otázkami a tisíci myšlenkami, které mě nabádají, abych utekl.

„Tak já mu to řeknu,“ rozhodne táta a chvíli mlčí, než znovu pokračuje: „Hodně se na tebe ptá. Chtěl by tu být s tebou. Myslím, že se ještě pořád nesmířil s tím, že na tebe křičel, ale zároveň na něm vidím, jak moc mu chybíš.“

„Taky mi chybí,“ připustím a opřu hlavu o stěnu.

Vlastně bažím dvakrát. Tak, jako nemůžu přestat myslet na fet a na pocity, které mi navozoval, úplně stejně toužím po Elim. Vidět ho, jak mě propaluje kakaovýma očima a přitom si přejíždí dlaní po hlavě, protože umí být klidný i nervózní zároveň. Slyšet ho vyslovovat moje jméno, váhavě i neutrálně, s nadšením a především vzrušením. Cítit jeho vůni, vůni bylinkového čaje a vůni sušenek.

Bažím po Elim a jeho přítomnosti tak silně, že i já v zatmění mysli poznám, jak moc nezdravě se na něj upínám.

„Tak proč mu nedovolíš, aby za tebou přišel?“ chce vědět táta.

„Protože mě už viděl v tolika ponižujících situacích. Byl jsem zfetovaný, roztřesený, ubrečený, pozvracený, dokonce pochcaný. Byl jsem zlý, obviňoval ho. Dokonce jsem po něm vyjel, nevím, jestli ti o tom řekl, ale prostě… Přál bych si být silný. Chtěl bych tu být já pro něj a ne naopak. A když mu dovolím, aby přišel, uvidí jen trosku, co se snaží přežít den za dnem.“

Táta vzdychne a zakroutí hlavou, jako kdyby se měl v další vteřině rozesmát nad tím, co jsem právě řekl. „Chápu, jak se cítíš. A věř mi, že Elkan taky. Oba jsme to zažili. Víme, co je být na dně a mít pocit, že všechny kolem svou existencí jen obtěžujeme. A právě proto taky víme, jak těžké je přijmout pomoc. Jenže tady jde o něco víc.“

Poposednu. Nechci dát najevo, jak moc jsem zvědavý, co tím myslí, ale nejspíš jsem jak otevřená kniha. Mám přímo na čele napsané, ne-li vytetované, jak se mi srdce zadrhává při každé konverzaci o Elim.

„Nejsi první, kdo se s Elkanem zkoušel skamarádit. Dost času strávil v nemocnicích se spoustou dětí a hodně z nich s ním doopravdy chtělo být. Taky potkával lidi v podpůrných skupinách, vrstevníky, kteří prožili něco podobného, nebo úplně jiného. Párkrát za ním dokonce přišli jeho kamarádi z doby před nehodou. Jenže Elkan se uzavřel. Přede všemi,“ vypráví táta.

Usmívá se, pravděpodobně aby mi neustále dával najevo, že se nic neděje, ale ani tak nedokáže skrývat smutek a lítost. Tentokrát však nepatří mně, ale Elimu. Trhá mi tím srdce.

„Sice jsem ho předtím neznal,“ pokračuje, „ale Samantha říkala, že byl velmi živé a divoké dítě, co moc neposedělo, takže jistě chápeš, jak velká změna u něj nastala.“

„Proč mi tohle říkáš?“ zamumlám. Já přece do háje nechci vědět, jak moc je Eli zničený. Ne teď, když s tím nemůžu nic udělat.

„Protože před tebou se neuzavřel. Ze všech lidí, kteří se k němu snažili dostat, si vybral právě tebe. Chce s tebou trávit čas, protože tě má rád.“

Uchechtnu se. „Jak by mohl?“

„Jak by tě mohl mít rád?“

Přikývnu a hned nato pokrčím rameny, jako kdyby mi na tom vlastně vůbec nezáleželo. „Jo, jak by mě mohl mít rád? Koukni na mě. Koukni, co se mnou zatím prožil. Kde v tom hnusu by se mohlo zrodit něco jiného než opovržení a nechuť?“ Ošiju se. Nenávidím svoji kůži, připadám si v ní odporně a nebylo by ode mě fér doufat, že by se jí Eli chtěl dobrovolně dotýkat.

„Proč se na to ptáš mě? Zeptej se Elkana, proč tě má rád,“ mrkne táta.

Zvládnu jen nakrčit nos. Podobnou odpověď jsem mohl čekat. Zároveň nedobrovolně přiznávám, že bych Elimu tuhle otázku vážně chtěl položit. Kdybych se nebál odpovědi.

Táta najednou vstane a dojde k oknu. Naprosto nečekaně roztáhne závěs a vpustí do pokoje sluneční paprsky, což mě přinutí ještě víc se stáhnout do kouta a přivřít oči. Připadám si trochu jako upír, co utíká před světlem.

„Co děláš?“ vyjedu, ale nezním vyloženě naštvaně. Spíš překvapeně, nechápavě a šokovaně.

„Chtěl jsem ti dát dostatek času, což jsem myslím udělal. Ale poslední dny si všímám, že tě chvílemi úplně ztrácím. Nekomunikuješ, nic nechceš, nic nepotřebuješ… Přesně, jak jsem myslel, upadáš do deprese. Což je ve tvé situaci normální, ale samozřejmě určitě chápeš, že tě nemůžu nechat. Pár dní v posteli je fajn, tělo se potřebovalo dostat z nejhoršího, ale teď musíme pomoct hlavně tvojí mysli.“

Pevně semknu rty. Nechci nic měnit. V rohu je mi fajn. V rohu si připadám v bezpečí a především, bez ohledu na to, jak moc po čemkoli bažím, tady nemůžu nic pokazit. Takže odmítavě zakroutím hlavou a přitáhnu kolena k sobě.

„Co máš rád?“

Ta otázka mi přijde divná a nehodící se do dané situace, protože mě napadají odpovědi jako: když nasaju koks, vletí mi do nosu a já vím, že blažený pocit mi už nikdo nevezme, že stačí jen počkat. Taky mám rád slabé chvění v prstech, jakmile nastupuje euforie. Ten moment, kdy všechno zapadne do sebe a já přesně vím, co dělat.

Mám rád, když mi nikdo nebuší na dveře. Když se mě nikdo nepokouší svést, když mám kde spát, když venku prší a kapky mi stékají po tváři a já si připadám volný a spokojený.

Mám rád sezení v koutě a vědomí, že se nemůžu dostat k další dávce.

Nejspíš proto reaguju podrážděně. „Nevím.“

„Ale ano, víš, jen se ti nechce odpovídat, protože si připadáš příliš vyčerpaný.“

„Seš můj otec, měl bys vědět, co dělám rád!“ vyštěknu. I tohle se mi občas děje. Že mě bezdůvodně, ve chvílích obrovské frustrace, přepadají návaly vzteku a říkám věci, které bych neměl.

Táta na to však reaguje pokaždé stejně, klidně a chápavě. Moje zlost se ho nijak nedotýká. „Máš pravdu. Měl. Jenže si moc dobře uvědomuju, že jsem se tě vlastně nikdy nepokoušel doopravdy poznat. Pamatuješ, jak jsem tě dřív brával na zápasy? Tak až zpětně mi dochází, že jsem se tě nikdy nezeptal, jestli máš rád sport.“

Dlouze na mě kouká, až mě tím vyprovokuje k odpovědi. „Sport mi nevadí. Mám raději hokej než fotbal, ale na ty zápasy jsem s tebou chodil nerad, protože jsem se tě bál. Bál jsem se, že udělám něco, co tě naštve,“ vysvětlím.

Tátovým výrazem se mihne lítost, ale je to jen vteřina. „To jsem rád, že ti sport nevadí, protože se spolu začneme nějakému věnovat,“ usměje se stylem, jakože ví, že tím ve mně vzbudí silnou nechuť.

A má pravdu. Cítím nechuť. „Myslel jsem to tak, že mi nevadí na sport koukat.“

„Jo, já taky na sport raději koukám, ale pohyb je pro překonání deprese a závislosti důležitá součást léčby. Co kdybys nad tím popřemýšlel? Můžeme dělat cokoli. Ačkoliv bych se rád vyhnul vyloženě adrenalinovým sportům. Neumím si představit, že bych třeba sjížděl kopce na kole.“

Nechuť narůstá do obřích rozměrů. „Fajn, co třeba americkej fotbal?“ ušklíbnu se, abych dal najevo, že z toho klidně můžu v návalu nehezkých emocí udělat celkem náročnou výzvu.

„Jak říkám. Popřemýšlej nad tím,“ řekne táta významně, z čehož lze odhadnout, že americký fotbal fakt ne. „Tak co dál?“

„Rád čtu,“ rozhodím rukama s pocitem, že tohle snad o mně musí vědět úplně každý. Jenže nejspíš ne, protože tím vzbudím vlnu nadšení. Což chápu. Čtení je dobrý koníček. Stačí mi přinést pár knih, nechat mě sedět v koutě a de facto se mnou nadále nemusí být žádné problémy.

Vlastně ani nejsem překvapený, že mám najednou v ruce mobil a táta mě nabádá, abych házel do košíku všechno, o co bych měl zájem.

Časem prý dostanu nový notebook, z čehož usoudím, že časem znamená dobu, kdy ho nebudu chtít střelit v zastavárně a následně nevykoupím prvního dealera, kterého potkám. Chápu. Vzhledem k tomu, co cítím a jak se cítím, je to velmi rozumné.

Taky bych mohl začít chodit na jídlo do kuchyně, klidně zatím jen na večeře. Nebo chodit na zahradu, sedět pod přístřeškem a číst, nebo do obýváku k televizi. Mohl bych se pomalu rozkoukávat po domě, zatím ne sám, ale… Tady někde táta konečně sklapne, když uvidí můj ne zrovna nadšený výraz.

Nakonec souhlasí, že na to půjdeme pomalu, vlastně ještě pomaleji, a bloudění po domě může zatím počkat.

Jedna věc však nepočká, protože od chvíle, co s tím táta vyrukoval, na to nemůžu přestat myslet. Je to jak hodně otravná moucha, co mi bzučí u ucha. Jako kapání kohoutku. Jako dlouhé táhlé pískání. Prostě se toho nedá zbavit, přestože bych chtěl. Všechno by pak bylo jednodušší.

Jenže pokud je to pravda… Mohla by být? Mohl by si Eli vážně vybrat právě mě?

Nadechnu se. Tohle je jedna z těch těžších věcí, co chci udělat. „Řekneš prosím Elimu, jestli by za mnou nepřišel?“

***

V pokoji je dusno, ale zapadá slunce, takže za chvíli, až zmizí i poslední sluneční paprsky, bude mnohem líp. Včera obloha úplně zčervenala, tak jasně, že jsem si ji vyfotil a dal jako tapetu. Nejspíš jsem tím chtěl navždycky zachovat moment, kdy jsem se cítil dobře.

Protože některé minuty, nikdy to není déle, nikdy to není ani celá hodina, mi dobře doopravdy je. Jako kdybych najednou procitl z noční můry a mlha, která mě dlouho obestírala, vyprchala a já zase viděl svět v barvách.

Jenže zatím ty pocity neumím zachovat. Přesto je v sobě mám a představují něco jako naději, že bych se jednou mohl probudit a svět by se mi zdál mírumilovnější.

Dnes večer obloha nezčervená, spíš postupně zhasne. Ale upřímně zrovna teď mi jsou obloha, slunce a celý svět ukradené. Místo toho zírám na dveře. Počtvrté si uhladím vlasy a zkontroluju tričko, jestli na něm přece jen není nějaký zapomenutý flek.

Táta povytáhne obočí. Já pokrčím rameny. No a co, že jsem nervózní.

Možná bych mu i řekl, že mám právo být nervózní. Ze všech lidí právě on by měl vědět nejlépe, jak jednoduše se moje emoce umí obrátit naruby a jak lehce pak dokážu říct něco zlého. A to se nesmí stát. Nesmí se stát, že ujedu.

Nic z toho však říct nestihnu, protože se ozve zaklepání.

Táta přejde ke dveřím, odemkne, a aniž by mi dal čas se připravit, otevře.

Nevím, jak je to dlouho, co jsem viděl Eliho naposledy, ale je to jako rok, za který se stala strašná spousta věcí, a je to jako minuta, co mě držel v nemocnici za ruku a trpělivě čekal, až mě vyšetří.

„Ahoj,“ pronese okamžitě, dřív než stihnu pojmout… všechno. Jeho oči, velké a uhrančivé, úzké rty, kterých bych se chtěl dotýkat, vlasy, tak krátké, že přímo vyzývají, aby po nich člověk přejel dlaní. A taky jizvy. Jsou jeho nedílnou součástí a nemůžu je ignorovat, jenže tentokrát…

Tentokrát vidím další. Eli má na sobě tričko s krátkými rukávy, a zatímco v levé ruce drží notebook, pravá mu ledabyle visí podél těla. I tak k sobě přitáhne mou pozornost.

Věděl jsem, že na ní nejspíš bude mít taky jizvy, protože vždycky vyčuhovaly zpod rukávu. Jen jsem asi nikdy nečekal, že jich bude tolik. Pamatuju si, jak mi Eliho jizvy připadaly jako rozlezlá pavučina. Jenže tohle už nejsou jen divné stíny, které se dají v šeru lehce schovat.

Přejíždím po nich očima, přemýšlím, kolik bolesti je v nich vetkáno.

Kvůli tomu přeslechnu, co říká táta. Teprve když odejde, a já jsem najednou s Elim sám, částečně mě to vrátí do reality. „Ahoj,“ odpovím.

Z nějakého hloupého a trapného a nervózního důvodu mám chuť rozpřáhnout ruce a říct něco jako: Tak tohle jsem já, Eli. Kluk, co si po hodně dlouhé době ustlal postel a vzal čisté tričko, ačkoliv ve skutečnosti je to jen přetvářka. Ve skutečnosti se toho v mém životě moc nezměnilo a vevnitř se cítím pořád stejně prázdně.

„Jak se máš?“ pronese Eli. Řekl bych, že je taky nervózní. To mi přijde legrační, protože Eliho jsem doteď nervózního moc neviděl. Dokonce ani když jsem za ním přišel zfetovaný, nepředvídatelný a rozzlobený.

Takže ho spíš děsí moje klidné já?

„Střízlivě,“ přiznám upřímně. „Jak se máš ty?“

„Popravdě už mi chybělo mít společnost. Ve sklepě.“ Přistoupí k posteli a sedne si. Jen pár centimetrů ode mě. A když se usměje, je to nakažlivé. Moje nálada najednou vyskočí do výšin. „Vypadáš dobře,“ dodá.

Možná bych mu měl říct, že jsem strávil skoro půl hodiny ve sprše, a dokonce si vyčistil uši, jen abych si v jeho přítomnosti nepřipadal jako špína. Jenže jsem pořád trochu mimo, a tak ze sebe dostanu pouze: „Cítím se celkem v pohodě. Přinesls počítač?“

Eli přikývne. „Říkal jsem si, že bych se nějakou dobu zdržel. Jestli ti to nevadí. A že bychom se mohli na něco kouknout.“

Nepotřebuju zabavit, poslední dobou zjišťuju, že celkem obstojně zvládám nespočet hodin zírat do prázdna. Ale že by se Eli zdržel… „To je super nápad,“ usměju se. Přesto mezi námi pořád cítím zvláštní napětí, proto dodám: „Eli? Je to teď mezi námi divné?“

Okamžitě zakroutí hlavou. „Nevím, kolik si toho pamatuješ, ale všechno, co jsem řekl, když jsme pro tebe přijeli, platí. Mrzí mě to. Nechtěl jsem ti ublížit. Měl jsem tě varovat, že se budu chovat jako kripl.“

Teď zas zakroutím hlavou já. Přestože vím, o čem mluví, rozhodnu se to obrátit. Ukázat mu, kolik dobra už pro mě udělal. „Nechoval ses jako kripl. Celou dobu jsi mě držel za ruku. To pomáhalo.“

„Držel jsem tě potom, co jsem tě odtud prakticky vyhnal. Ale nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš. Ježiši, nemusíme kolem sebe chodit po špičkách. Prostě jsem to posral, ale ty jsi teď tady a je ti líp.“

Zajímalo by mě, co by odpověděl, kdybych se ho zeptal, jestli to, že nedokážu pořádně prožívat nic hezkého, opravdu znamená líp. Jenže na vážnou debatu nemám dost energie ani odhodlání, a tak se jen ušklíbnu. „Eli, budeš si muset najít jinou urážku, kterou na mě budeš křičet, protože jsem čistej a taky osprchovanej.“

Už nejsem špinavá fetka.

Nejsem?

„Můj mozek je v tomhle docela vynalézavý, neboj,“ odvětí a mávne pravou rukou, jako kdyby odháněl moje neviditelné strachy. A přitom se ani na chvíli nepozastaví nad tím, kolik jizev mi tím ukazuje. Nejspíš předstíráme, že tu s námi nejsou.

„Moc si toho nepamatuju, ale vím, žes mluvil o dracích. Znamenalo to něco, nebo jsem měl jen halušky?“ vzpomenu si. Tohle mi posledních pár dní vrtalo hlavou. Co mám já společného s draky?

„Samozřejmě, že to něco znamená. Byl to jeden příběh. Někdy ti o něm řeknu,“ oznámí, a i když je milý, poznám na něm, že tohle téma otvírat nechce.

Takže to má něco společného s požárem.

Co jsem dělal, když Eli… hořel? Spal jsem? Prožíval jsem klidnou noc? A co dělal Eli, když jsem odcházel do ložnice na konci chodby? Spal? Prožíval další neklidnou noc?

Proč na to teď myslím?

„Na co se budeme dívat? Vybrals něco?“ vypálím, jen abych zabránil myšlenkám jít dál.

„Jo, to jo,“ přikývne Eli a z kapsy kraťasů vytáhne sáček bonbónů. „Prý teď ujíždíš na sladkostech,“ vysvětlí a podá mi je. „A k tomu, na co se budeme dívat…“ Významně povytáhne obočí, ale já pořád netuším, kam tím míří, proto pokračuje: „Samozřejmě mě zajímalo, který popálený kluk si získal tvoje srdce.“

Když otevře notebook, na ploše je složka pojmenovaná Boku no Hero Academia.

„Děláš si srandu? Chceš se dívat na tohle? Vážně?“ Nedokážu skrýt nadšení. Tohle je… nevím. Perfektní? Milé? Pozorné? Roztomilé? Hezké? Všechno dohromady?

„Chci,“ oznámí bez zaváhání.

„Pamatuješ, jak jsem tě vytáhl na pláž? Tak tamto rande bylo nic oproti tomuhle,“ uchechtnu se a vytáhnu ze sáčku tmavě červený bonbón. Ty mám nejraději, protože jsou tak sladké, až člověku slepí zuby k sobě. Chvíli ho žužlám, než velmi vážně pronesu: „Ale počkej, tohle je velká věc. Shoto se pořádně objevuje až ve druhé sérii. Tady tím se zavazuješ, že to do té doby nevzdáš.“

Eli povytáhne jeden koutek, takže se tak jako křivě usměje. Podobný úsměv jsem u něj ještě neviděl a první slovo, které mě v souvislosti s tím napadne, je sexy. „Řeknu partě svých kámošů, že se budou muset nějakou dobu obejít beze mě,“ odvětí a nachystá první díl. Vezme polštář a pohodlně se o něj opře. „Podívám se s tebou na všechny série. Akorát si vyhrazuju pauzy na čaj.“

Nevím, čím to je, ale vnímám to od první chvíle, co jsem Eliho poznal. Něco v něm, nebo je to možná celá jeho osobnost, na mě působí léčivou silou. Přepisuje vzpomínky, mění souvislosti.

Tak třeba ten polštář. Odteď už v něm navždycky budu hledat Eliho vůni, i když bude tisíckrát vypraný. Už nikdy to nebude polštář, do kterého jsem hodiny a hodiny brečel. Už nikdy to nebude polštář, do kterého jsem řval všechny myslitelné urážky.

Eli dokáže, aniž by si to nejspíš uvědomoval, udělat ze špatných vzpomínek něco krásného.

Tenhle pokoj není pokoj, kde jsem se sjížděl, kde jsem několikrát ztratil vědomí, kde jsem se pochcal, kde jsem zvracel, kde jsem se nabízel vlastnímu otci, kde jsem chtěl, aby všechno skončilo.

Tenhle pokoj je nyní místem, kde jsem ležel vedle Eliho, nenápadně jsem pozoroval jeho výraz a neustále přemýšlel, jestli by bylo v pořádku chytit ho za ruku. Kde jsem někdy na konci druhého dílu cítil takovou sílu a odhodlání, že jsem musel říct: „Jsem zdravý. Ještě mě čeká dlouhá cesta, ale chci to dokázat. I kvůli tobě.“

Tenhle pokoj navždycky zůstane místem, kde se ke mně Eli naklonil a dal mi pusu na tvář.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥