Szabi

Dostanu od otce obyčejný černý deník s tím, abych si do něj každý den psal.

Když se zeptám proč, řekne, že tím rozvíjím a posiluju kognitivní myšlení, což je pro mě v tuto chvíli důležité.

Když se zeptám co, řekne cokoli. Zapiš si, Nate, všechno, co se ti honí hlavou.

Když se zeptám, jestli si dělá prdel, řekne ne.

Jako první si do deníku zapíšu citát z knihy. Dunu jsem četl celkem dávno, možná tak dva roky zpět, a i když mě bavila, mnohem víc jsem ocenil prequely Historie Duny. Ovšem nejpamátnější citát stejně pochází z původního příběhu.

Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.

A hned pod to napíšu mámin oblíbený citát z knihy Na Větrné hůrce. Vím, že byl delší, ale teď si na něj nedokážu vzpomenout a najít si znění na netu mi nepřijde správné, takže jen tohle:

Stačí dobré srdce a budeš krásný, kdybys měl tvář třeba jako uhel černou.

Přál bych si oba úryvky přečíst Elimu, tak jak jsem mu četl v antikvariátu, a slyšet, co si o nich myslí. O tom prvním i druhém, protože mám dojem, že se nás oba velmi úzce dotýkají.

Jeho jizvy, jasně viditelné. Moje jizvy, zcela neviditelné.

Tohle si taky do deníku zapíšu. Ani nevím proč, ale ve chvíli, kdy dopíšu poslední písmeno a udělám tečku za větou, mě přepadne zvláštní smutek. Začínám si uvědomovat, že mám z deníku strach. Ze všeho, co bych do něj mohl napsat.

Neříkám, že bych hned na první stránky otiskl veškerou svou bolest, svěřil se s nejhorším tajemstvím a vypsal se z hříchů. Ale co časem? Co kdybych odkrýval víc a víc a jednotlivé věty by mě postupně a velmi nenápadně přiměly dostat ze sebe všechno?

Jsem ten typ, co by se neudržel a chtěl se vypsat. Jsem ten typ, co by mezi řádky hledal útěchu.

Zároveň jsem typ, co potřebuje, aby některé věci zmizely, jako by nikdy ani neexistovaly. Napsat je a třeba je po sobě i číst… Mohlo by mi to pomoct, stejně jako by mě to mohlo zlomit.

Ale třeba nad tím až příliš přemýšlím. Třeba by mě myšlenky vedly jinam a minulosti se záměrně vyhýbaly.

Nevím a mám strach to zkoušet, proto pouze mechanicky zapisuju, co celé dny dělám. Hlavně bez emocí. A když si přece jen všimnu, že se sem tam nějaký pocit v textu objeví, zaškrtám ho, aby zpětně nešel přečíst.

Takže moje zápisky pak vypadají zhruba takhle:

–

Pondělí, 8 ráno. Snídal jsem ovesné vločky se sójovým mlíkem, borůvkami a malinami. K tomu mi Samantha přinesla čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů. Žaludek v pořádku, probiotika, která poctivě beru každé ráno, fungují. Venku bylo horko k padnutí, ale dopoledne se v pokoji dá vydržet. Otec seděl v křesle. Snídal to stejné, co já.

–

Dovětek Myslím, že si chtěl povídat, ale mlčel, protože nejspíš očekával, že bych ho odpálkoval, zaškrtám. Jde jen o pocit. Nevím, jestli to tak fakt je, a tohle je přesně ta myšlenka, která může vést k další a ta zase k jiné, až bych skončil otázkou, kterou bych napsal tiskacím: PROČ JSEM PRO NĚJ NEBYL DOST DOBREJ?

A tomu se právě musím za každou cenu vyhnout.

–

Úterý, 6 večer. K jídlu jsem dostal zeleninové placky, bramborovou kaši a salát. Otec řekl, že nechce, abych teď přijímal něco nezdravého, a já s ním souhlasil. Dokonce jsem přijal, že budu od zítřka jíst přírodní vitamíny. Venku bylo horko a v pokoji se prakticky nedalo dýchat.

–

Zaškrtám Sralo mě to.

O tom, že jsem se vším souhlasil, protože jsem přitom myslel na Eliho, nenapíšu jediné písmenko. Taky by to mohlo skončit dlouhým rozborem, proč bych se od něj měl držet dál. A velmi krátkými a nepodstatnými argumenty, proč ignorovat zdravý rozum a být mu co nejblíž.

–

Úterý, kolem půlnoci. Vzbudila mě příšerná chuť něco si dát. Vždycky, když mám chuť, hrozně mi trnou zuby, jako bych snědl hromadu sladkostí. Otec spal na nafukovací matraci hned u dveří, takže jsem nemohl odejít. Má dost slabý spánek a někdy ho probudí už jen to, že si na posteli sednu. Takže jsem nehybně ležel a zkoušel zhluboka dýchat. Nakonec jsem ale dýchal moc nahlas a jeho to i tak vzbudilo. Řekl jsem mu, co se děje, a on vymyslel několik způsobů, jak odvést myšlenky jinam. Vybral jsem studenou sprchu. Skoro hodinu jsem seděl pod tekoucí vodou a jedl rozmočené sušenky, protože cukr trochu pomáhá. A studená sprcha taky.

–

Zaškrtám Jsem rád, že tu otec byl, protože kdyby ne, udělal bych nějakou kravinu.

Nepíšu o tom, že celou dobu ve sprše přemýšlím, jestli je Eli ve sklepě. Představuju si, jak sedím na sedačce vedle něj. Jak Eli ani na vteřinu nenakrčí čelo, i když divoce mačká tlačítka. V jednu chvíli dokonce cítím vůni bylinkového čaje a sám sebe přesvědčím, že zrovna v ten okamžik ho vaří, takže mi je vlastně o jedno patro blíž. Vnitřně mě to uklidní a rozruší zároveň.

Přál bych si ho zase vidět, ale otec zatím nechce.

Což chápu. Jsem pořád ve sračkách. Držte mě od Eliho dál, než ho polámu.

–

Čtvrtek, poledne. Jedl jsem tortillu se zeleninou a okurkovo-rajčatový salát. Otec měl to samé, ale snědl dvojnásobnou porci. Pohádali jsme se, protože nechce, abych dál kouřil cigarety, což mě… Taky mi oznámil, že společně zajedeme do nemocnice, aby mi vzali krev a udělali testy na pohlavní nemoci a žloutenku. Několikrát mi zopakoval, že je to v pořádku, že se nemám čeho bát. Ať to dopadne jakkoli, zvládneme to. Rád bych ho poslechl, ale jsem posranej strachy. Na tohle jsem vůbec nemyslel. Venku bylo horko. Trnuly mi zuby a spustila se mi rýma.

–

Pátek, 11 dopoledne. Nesnídal jsem, odmítl jsem sníst vitamíny a vypít probiotika. Řekl jsem otci, že mi ničí život a že ho nepotřebuju. Stále nechápu, proč si nemůžu dát alespoň jednu cigaretu, která by mi ulevila, protože jak mám do háje fungovat, když mi v hlavě neustále naskakují myšlenky na fet? V jednu chvíli jsem z toho byl natolik frustrovanej, že jsem strávil skoro hodinu času představami, kdy jsem si velice živě vizualizoval, jak šňupu. Otci jsem to neřekl, určitě by mě chtěl strčit pod ledovou sprchu, a na to jsem fakt neměl náladu. Venku je horko. Furt jenom otravné horko!

–

Celý poslední odstavec bych měl nejspíš škrtnout, nebo rovnou vytrhnout z deníku. Ale sotva mě to napadne, uvědomím si, jak šíleně jsem vyčerpaný, a nedokážu najít ani trochu energie, takže nechám odstavec odstavcem. Nakonec je to přece můj deník, můžu si s ním dělat, co chci. Psát, co chci. Klidně i tisíce a tisíce ukřivděných a naštvaných řádků, seznam hříchů a výčitek a nakonec odhalit jakékoliv špinavé, odporné tajemství. Ta, co mě tíží, ta, co mě v noci budí, to jedno jediné, které jsem pohřbil úplně nejhlouběji, a přitom mám neustále pocit, že ho mám vryté přímo v kůži, všem na očích.

Možná není fér, že v deníku škrtám.

Minulost se přece nedá jen tak škrtnout a následně předstírat, že neexistuje. Vždycky po ní totiž něco zůstane, i když je to třeba jen škrtanec na popsané stránce.

Eli kdysi řekl, že pokud se mi konec příběhu nelíbí, mám si napsat nový. A na co jsem tenkrát myslel? Že utíká a nepřijímá věci takové, jaké jsou. Teď dělám něco podobného. První zápis je citát, který mluví o překonávání strachu, a já nechci být sám k sobě upřímný, protože mám strach.

Jsem pokrytec. A slaboch.

Co by se stalo, kdybych napsal pravdu?

Stala by se skutečnější?

–

Nevím, co je za den. Nevím, kolik je hodin. Ale tohle je velká pravda, na kterou poslední dny hodně myslím. Jestli by nebylo jednodušší vrátit se za Johnnym a nechat se každou noc šoustat, jím i jeho kamarády, jeho zákazníky, kýmkoli. Jestli by život v nekonečném rauši, kdy bych neměl sny a cíle, nakonec nebyl lepší. To, co mě teď čeká, ve střízlivosti, mě příšerně děsí. Velké neurčité něco, co mám vyplnit sny. Ale co když žádné sny nemám?

Co když zklamu? Sám sebe, ty, co mi pomáhají, svět?

Položím ti otázku, Nathanieli. Je lepší žít bez cílů, bez ambic, na úplném dnu a necítit zklamání, protože tě drogy drží nad vodou, nebo bojovat za budoucnost, ale zároveň se každou vteřinu svého života strachovat, že znovu zklameš?

Dokážu být vůbec šťastný? Bez pika? Bez koksu?

–

Neděle, 6 večer. Zítra jdeme s otcem do nemocnice kvůli testům na pohlavní nemoci a žloutenku. Jsem z toho kurevsky vyděšenej. Co když je to všechno v řiti? Co když jsem to posral? Co když budu muset do konce života nést následky toho, co jsem prováděl?

***

Otec na mě kouká a mračí se. Neustále se nadechuje a následně zhluboka vydechuje, jako by prováděl otravné meditativní cvičení.

„Co je?“ zavrčím. Sedím v rohu postele, za hradbou z peřiny, a lžičkou rozhrabávám houbové rizoto. Poslední dobou se mi začínají trochu vracet chutě a pomalu se rozpomínám, co jsem míval rád. Houby to rozhodně nebyly, ale neříkám nic, prostě dál zkouším jíst a vybírám hlavně zrnka rýže, kukuřici a rozteklý sýr. Jenže mě obtěžuje, že to musím dělat. Stejně jako mě obtěžuje náplast na ruce, kterou mi tam dneska nalepila zdravotní sestra. Nejspíš bych si ji už mohl odlepit, ale z nějakého mně neznámého důvodu se moje hlava rozhodla, že sundat si ji je jako postavit se před fakt, že jsem možná nemocný.

A přitom je to nesmysl. Dokud nepřijdou výsledky, nic není jisté.

Jenže se zároveň nemůžu zbavit pocitu, že tohle – nějaká příšerná pohlavní nemoc – je přesně to, co si zasloužím. Vlastně jsem v jednu chvíli chtěl otci a zdravotní sestře říct: Tohle je zbytečné, nemusíte tu krev nikam posílat, určitě jsem HIV pozitivní. Všechno jsem posral. Je konec. Některé chyby už nikdy nenapravím, potáhnu je s sebou až do posledního výdechu.

Otec dlouho nic neříká, taky jí, ale on podle všeho houby rád má, protože kolem nich lžičkou nekrouží, jako kdyby ho měly otrávit. Nakonec z něj vypadne: „Něco se s tebou děje a já nevím co. Mám strach, že upadáš do deprese. Chtěl jsem ještě nějakou dobu počkat, ale možná bys měl začít s terapií co nejdřív. A pokud se to nezlepší, stálo by za to alespoň na čas nasadit antidepresiva. Co myslíš?“

V první chvíli chci vyštěknout, že žádnou depresi nemám, ať si terapii a antidepresiva strčí do prdele, ale zarazím se, protože… Opravdu nemám? Vzpomenu si na zaškrtanou stránku v deníku a na pocit beznaděje, když mi zdravotní sestra píchla jehlu do předloktí a já nedokázal potlačit zklamání, že si teď někde sám v koutě nechystám dávku.

Odložím talíř s rizotem na stranu a opřu se hlavou o stěnu. „Mám hrozný strach,“ přiznám.

Tohle otce určitě zaujme, protože dá talíř taky na stranu a poposedne, aby byl blíž. „Z čeho?“

„Ze všeho. Ale teď nejvíc z toho, že budu nemocnej. Že jsem si posral život a už to nepůjde napravit. Co když budu pozitivní?“ vydechnu a přiložím si ruku na oči, aby otec neviděl, jak se mi zalívají slzami. Brečel jsem tolikrát a pořád to nekončí.

Můj život je nenávratně rozdělen na krátké cestičky mezi slzavými údolími.

Slyším, jak otec vstane a přejde k posteli. Když si sedne, očekávám, že se mě pokusí dotknout, odtáhnout mi ruku nebo mě pohladit ve vlasech, ale neudělá ani jedno. „Nate, vůbec mě nenapadlo, že bys z toho mohl mít takový strach. Omlouvám se, že mi to nedošlo. Podívej, nemůžu ti zaručit, že výsledky budou negativní, ale jednu věc ti slíbit můžu. Ať přijdou jakékoli, zvládneme to. Možná to celou cestu trochu ztíží, ale rozhodně nezastaví. Dokonce i HIV už v dnešní době není takový problém. Spousta lidí s tím žije plnohodnotný život.“

„To jsou všechno jen kecy,“ odseknu a spustím ruku, abych se na otce mohl podívat. Na ten jeho lítostivý výraz, který nasadil ve chvíli, kdy jsem přiznal, že mám strach. A i kdybych řekl, že o něj nestojím, stejně by ho neschoval.

„Dobře, tak mi řekni, jaký je podle tebe nejhorší scénář, který by mohl nastat?“

Pokrčím rameny. „Že umřu.“

„V tom případě tady jsou fakta. Byl jsi na drogách, co jsem tak pochopil, zhruba rok. To není taková doba, aby sis úplně zničil tělo. Jsou lidé, co berou klidně i desítky let a dokážou se z toho dostat. Ty na tom nejsi vůbec špatně. Žloutenka i pohlavní nemoci se dají léčit, ale pokud je tvým největším strašákem, že budeš HIV pozitivní, tak bys měl být vděčný, že to začínáme řešit takhle brzo. Tím pádem není důvod, abys na to umíral. Co tam máš dál? Jaký je druhý nejhorší scénář?“

Rýpu prstem do prostěradla, jako bych ho zkoušel proděravět. Ale to nejde, protože nehty mám okousané do krve. Napadá mě, jestli ta upřímnost už nestačila a jestli není nejlepší chvíle s ní přestat. Jenže se nedokážu přimět mlčet. A tak se kousnu do spodního rtu, silně, aby to bolelo, a následně začnu pomalu mluvit. „Co když nakonec smrt není to nejhorší? Co když je tu ještě jeden mnohem větší a horší strašák?“

Na to otec neodpoví. Jen čeká, jestli budu pokračovat, což je zatraceně chytré, protože ať by řekl cokoli, jen by mě tím zastrašil a já se nakonec neodhodlal.

„Co když strašně moc toužím být lepší? Co když chci být pro někoho silný, protože zatím tu byl pro mě vždycky jen on? Viděl mě v těch nejhorších a nejvíc ponižujících situacích a ani jednou mi nedal najevo, že jsem odpad. A já tu pro něj taky chci být, protože navzdory tomu, že tvrdí, jak je v pohodě, vím, že není. Jenže jak bych tu pro něj mohl být, kdybych věděl, že jsem zkaženej a mohl bych mu ještě víc ublížit? Co když nejhorší scénář je, že budu nemocný a budu se od něj muset držet dál? Nebo snad… Ty bys neměl strach, že ho zničím?“

Ani na okamžik neuhnu pohledem, chci vidět každou otcovu emoci. Nejsem si totiž jistý, jestli nebude raději lhát.

„Vždycky budu mít o tebe a o Elkana strach. Vždycky. S tím se nedá nic dělat. Ale nemyslím, že bych někdy měl strach z toho, že bys ho zničil. Nebo nakazil. Nebo mu ublížil. Na to jsi až příliš hodný člověk, i když to zatím nedokážeš vidět,“ pronese otec pevným hlasem bez známky zaváhání. „Pokud je tohle tvůj nejhorší scénář, tak se bojíš zbytečně. Být nemocný neznamená vzdát se těch, které milujeme.“

Přikývnu, protože nevím, co dalšího bych měl udělat. Ale myslím na to, co když být nemocný znamená, že se ti, které milujeme, vzdají nás. Co bude pak?

„Nate,“ pokračuje otec a tentokrát mě chytí za ruku. A udělá to tak nečekaně, že ani nestihnu ucuknout. „Musíš se přestat trápit tím, že mám Elkana raději, nebo že jsem si ho vybral. Není to pravda. Nikdy ani nebyla. To, že jsem poslední roky strávil s Elkanem, neznamená, že jsem se rozhodl být s ním na úkor tebe. Jen… Je to komplikované a já nevím, jestli bys to vůbec chtěl slyšet. A mám vůbec právo se před tebou obhajovat? Upřímně, za život jsem udělal hodně chyb, ale to, že jsem tě opustil… Nevím, jak si odpustit.“

Pořád mě drží za ruku a jeho stisk je pevný a silný.

Pamatuju si, že když jsem tu začal bydlet, nemluvil jsem s otcem, protože jsem nechtěl, aby se náhodou nezačal vyzpovídávat a nedošel tak k nějakému vnitřnímu uspokojení. Nezasloužil si cítit se líp.

Jenže za tu dobu se stala hromada věcí. A co když to uzavření potřebuju hlavně já?

Koukám do jeho očí, jako kdybych v nich mohl najít vysvobození. „Chci slyšet všechno.“

Nejspíš tím otce zaskočím, protože povytáhne obočí. Ale velmi rychle přikývne a skoro bych řekl, že v jeho obličeji zahlédnu záblesk radosti. „Dobře, tak jo,“ kývne hlavou, pak znovu a nakonec ještě několikrát. „Nevím, kde začít,“ přizná.

Nechám ho v tom. Neřeknu naprosto jasnou věc, že má začít od začátku, protože tohle má být těžké. Nejen pro mě, ale hlavně pro něj.

„Víš, co? Já si vlastně ani nepamatuju, jestli jsem chtěl být hasič. Ale můj nejlepší kamarád Taylor odmalička o ničem jiném nemluvil. Bylo mu osm, když mi poprvé řekl, že bude zachraňovat lidi, ne že chce, ale že bude, s takovou jistotou, že jsem automaticky vypálil, že já taky. A pak jsme byli po střední a já vlastně nevěděl, co se životem, nikdy jsem neměl vyloženě nějaký konkrétní životní cíl, a tak mi dávalo smysl následovat Taylora do hasičského výcviku.“

Na Taylora si matně vzpomínám. Respektive vzpomínám si hlavně na fotku na zdi, kterou tam táta pověsil, když přišel z pohřbu. Vzpomínám si ale i na jiné věci. Třeba jak byl Taylor jednou u nás doma a skládal se mnou puzzle tak dlouho, až jsme zjistili, že je dávno po půlnoci. Táta mezitím usnul na gauči a tiše chrápal. Taylora napadlo, že by byla hrozná legrace mu zkusit nakreslit knírek, což se nepodařilo, protože se táta okamžitě vzbudil.

Takže tohle vyprávění… Vím, k čemu směřuje, a není mi z toho nejlíp.

„Když Taylor zemřel, všichni mi říkali, že to byla nehoda, že za to nikdo nemohl, ale já si ten výjezd v hlavě prožil tisíckrát. Neustále jsem přemýšlel, co se mohlo udělat jinak. Co jsem JÁ měl udělat jinak, abych ho zachránil. A víš co? Dodnes to v sobě nemám srovnané, ale už s tím aspoň dokážu žít. Jenže tenkrát to nešlo. Sžíralo mě to. Nedokázal jsem spát, nedokázal jsem jíst, byl jsem…“ Otec zakroutí hlavou a pevně semkne rty, jako kdyby došel k tomu, že se vlastně nechce svěřovat. Nakonec se ostře nadechne a přece jen pokračuje: „Teď samozřejmě vím, že to byla hloupost, ale alkohol tenkrát fungoval. Aspoň na nějakou dobu. Mohl jsem klidně spát, tolik se v tom nehrabat, nechat některé věci být… Jenže jsem alkoholu potřeboval čím dál víc, aniž bych si uvědomoval, jak mě to mění.“

To je fakt. Mohl bych vytáhnout hromadu historek a většina začínala flaškou piva. Nebo vínem. Později rumem a whisky. Jako malý jsem nejspíš netušil, že je otec alkoholik. Máma často dělala, že nic nevidí. Nikdy jsem ji neslyšel prosit, aby nepil. Nikdy neřekla, že je ochlasta. Nikdy ani slovem nic nenaznačila. Aspoň teda přede mnou.

„Viděl jsem tolik bolesti, tolik utrpení a tolik mrtvých… Nedokázal jsem se s tím porvat, Nate. A když jsem pak zachránil Elkana, místo toho, aby mi to nějak pomohlo v ujištění, že některé lidi můžu zachránit, paradoxně jsem se bál o to víc, že příště zklamu. Tak jako ve všem. Vnímal jsem, že se mi odcizuješ, a nevěděl jsem, jak to napravit. Šel jsem na to úplně špatně, a když to nešlo, jak jsem si představoval, byl jsem naštvaný. S tvojí mámou nám to taky neklapalo, protože jsme si v mnoha ohledech byli dost podobní. Ani jeden jsme si neuměli na rovinu říct, co cítíme. Nechtěli jsme tomu druhému ublížit. Takže jsme spolu nakonec raději přestali mluvit úplně.“

Otec se na chvíli odmlčí a zírá na své ruce, jako kdyby se snažil na něco rozpomenout.

Mám spoustu otázek, ale ani jednu nevyslovím nahlas. Raději dál tiše čekám namáčknutý v rohu. V tuto chvíli vůbec nevím, jestli něco cítím. Spíš ne.

„Nedávno jsem si u večeře všiml, jak se ti třesou ruce. To mě bolelo, protože jsem věděl, čím si procházíš. Když jsem střízlivěl, měl jsem příšerné třesy, někdy jsem nedokázal ani nic udržet. A stejně jsem si nepřiznal, že jsem závislej. Byl to nekonečný kolotoč popírání. I když jsem kolikrát přišel do práce opilý, vždycky jsem si to dokázal v duchu nějak omluvit. Vlastně jsem měl štěstí, protože jsem uměl opilost dobře zakrývat. Nevím, jak by to skončilo, kdybychom tenkrát neměli tu autonehodu.“

Tím mě trochu překvapí, protože mám dojem, že předpokládá, že vím, o čem mluví. Jenže nevím, dokonce si říkám, jestli si mě třeba nespletl s Elim. Což by byla docela rána pod pás. „Jakou autonehodu?“ nechápu.

„Ty si nepamatuješ? Vezl jsem tě do školy a narazili jsme do sloupu,“ vysvětlí.

Navzdory situaci se uchechtnu. Upřímně. Je to k smíchu. „Myslíš to, jak jsi dostal smyk a na autě byla jen jedna malá promáčklina? To fakt nebyla autonehoda. Vždyť se vůbec nic nestalo. Nevolali jsme ani policajty, ne?“

„Nate, řídil jsem opilý a vůbec jsem si nepamatoval, že jsi taky v autě,“ pronese a i teď, po hodně dlouhé době, působí zahanbeně. Já ovšem nemám sílu, abych mu cokoli vyčítal.

Myslím na to, že kdybychom do toho sloupu napálili pořádně, mohl jsem chcípnout a ušetřit si celou řadu hrozně moc na hovno dní. Tuhle myšlenku si ale nechám pro sebe, protože si nejsem jistý, nakolik je moje a nakolik ji vyvolává absťák a s ním spojená deprese.

„Když jsem se přiznal Helen… Tvoje máma nebyla konfliktní typ, nesnášela hádky a konfrontace a nikdy nechtěla nikomu ublížit. Ale to platilo, jen pokud nešlo o tebe. Tys byl její všechno a já tě ohrozil, což pro ni bylo naprosto neodpustitelné. Ještě ten den mi sbalila věci a řekla, že už se k tobě nepřiblížím, dokud nebude mít jistotu, že jsem vyléčený. Do týdne podala žádost o rozvod.“

Ostře se nadechnu a nesouhlasně nakrčím nos. „Co se tím snažíš říct? Že jsi neodešel, ale vyhodila tě máma? Snažíš se to hodit na ni? Vážně?“

„Ne, to ne,“ vyhrkne rychle, dokonce zvedne ruce, jako by mě chtěl zastavit, pokud bych pokračoval. „Já s ní naprosto souhlasil. Rozhodla správně. Byl jsem troska a potřeboval jsem pomoc. Možná, že kdyby mi tenkrát nedala na výběr mezi tebou a alkoholem, neodhodlal bych se nastoupit do léčebny.“

Jestli mě překvapí, že na začátku byla volba mezi mnou a chlastem? Ano, obzvlášť proto, že ať to bylo jakkoli, nebyl jsem to já, kdo vyhrál. Přitáhnu kolena k sobě a pevně je obejmu. Schoulím se do toho nejmenšího klubíčka.

„Původně jsem si myslel, že tam budu pár týdnů. Říkal jsem si, že za měsíc se vrátím domů a přemluvím Helen, aby si rozvod rozmyslela, a zase budeme rodina. Jenže už po pár dnech mi došlo, že to ani zdaleka nebude tak jednoduché. Nakonec to trvalo skoro rok.“

„Rok?!“ vydechnu. „To je…“

„Dlouhá doba. Ano,“ přikývne otec a odevzdaně vzdychne, z čehož poznám, že pro něj ten rok nebyl jednoduchý. „Během té doby jsme se s Helen rozvedli a já se začal vídat se Samanthou. Ona a Elkan za mnou chodili do léčebny prakticky pořád a já vím, že to možná nechceš slyšet, ale byli mi velkou oporou. Bez nich bych to rozhodně nezvládl.“

Jak na tohle reagovat? Chvíli nad tím přemýšlím. Nevěděl jsem, že je otec v léčebně, ale i kdybych to věděl, nechtěl bych za ním. Takže mám cítit výčitky, že otec potřeboval pomoc a jeho rodina, já a máma, jsme tam pro něj nebyli? Nebo je to v pořádku, protože… Kurva, nenapadá mě žádné protože. Nesmím sám sobě připustit, že si to třeba nezasloužil. To by znamenalo, že ani já si nezasloužím pomoc.

Raději jen hledím do zdi, na tmavě zelenou stěnu.

„Když mi pak bylo líp, jel jsem za tebou. Nebo teda za Helen, tys byl, myslím, ve škole. Chtěl jsem se s ní domluvit, kdy bych tě mohl vidět. Jenže ona už byla s Donem a prosila mě, jestli bych ti nedal ještě trochu času, aby sis zvykl. Že máš v životě dost změn, budete se stěhovat a… Budu k tobě naprosto upřímný, Nate. Měl jsem ze setkání s tebou hrozný strach. Věděl jsem, že jsem byl na hovno otec, věděl jsem, že se budeš zlobit, protože jsem se rok neozval, a já absolutně netušil, co bych ti měl říct. Že jsem alkoholik? Tos věděl. Vezl jsem tě ožralej a napálil s tebou do sloupu. Poslední roky jsem na tebe jen řval a nestaral se. Takže jsem souhlasil s tím, že si aspoň utřídím myšlenky a vymyslím, co ti řeknu.“

Pohlédnu otci do očí. „Neřekls mi nic,“ zamručím. Asi zbytečně, protože tohle přece oba víme.

„Jo. Ze začátku jsem to nechal být. Stěhoval ses, nová škola, nový dům, Don… Pak jsem se stěhoval já sem a říkal jsem si, že ti tu udělám pokoj a pozvu tě, že to bude super začátek. Jenže čas strašně rychle utíkal, najednou to nebyl rok, ale skoro dva. A já věděl, že jsem to posral, že tohle se nedá jen tak odpustit. Na dva roky jsem zmizel z tvého života! Helen mi říkala, že si s Donem rozumíš, že jsi šťastný… Dokonce mi posílala tvoje fotky a vážně jsi vypadal spokojeně.“

„Takže?“ pokrčím rameny. Přál bych si, aby se mě otcovo vyprávění tolik nedotýkalo. Abych se s každou větou neocital v kruhu co by kdyby. Stačilo tak málo a všechno mohlo být jinak, ale zároveň nic z toho vlastně není málo. Otcova závislost a strach, mámina nemoc… Nic z toho není málo.

Mohl bych dokonce tvrdit, že všechno, co se stalo, byl osud.

„Takže jsem to vzdal,“ vydechne otec. Prostě a jednoduše. Nehledá výmluvy ani se nesnaží obhájit.

V něčem je to vlastně úlevné, a kdyby se to netýkalo mě, nejspíš bych mu už dávno odpustil. Co si budeme… Já to přece po mámině smrti taky vzdal. Proto jsem se poprvé sjel, proto jsem se sjel podruhé, potřetí… tolikrát. Proto jsem Johnnymu sahal na péro a chodil s různými lidmi na špinavé záchodky. Proto jsem dělal jedno špatné rozhodnutí za druhým. Nezáleželo mi na budoucnosti, vzdal jsem se.

„Mrzí mě to, Nate. Mrzelo mě to celou dobu, každý den. Neustále jsem se obhajoval tím, že se máš dobře a jsi šťastný, že je ti beze mě líp, ale ve skutečnosti v tom byl prostě jen strach. Nedokázal jsem se ti postavit po tom, jak hrozně jsem se k tobě choval.“ Zní divně, vzdáleně. Jakože každou chvíli začne brečet, nebo minimálně posmrkávat, ale to nesmí, ne… Copak neví, že slzy jsou moje slabina? Že jakmile začne, začnu taky?

Někdy si říkám, že od chvíle, co mi máma oznámila, že kluci nebrečí, nějak mě tím zaklela.

Jsem prokletý každou bolest prožít přes slzy.

„Nebreč,“ zašeptám a odkopnu peřinovou hradbu, aby mezi námi nebyla žádná překážka.

„Je těžké vidět tě v bolestech, když jsem tu pro tebe měl být.“

„Stejně nebreč,“ pokračuju.

Znamená to, že mu odpouštím? Znamená to, že mi jeho fňukání vadí? Znamená tohle vůbec něco? Nedokážu se rozhodnout, mám ale pocit, že na tom rozhodnutí leží veškerá má budoucnost. Což je hloupost, ale já vždycky jednám impulzivně a malým věcem přisuzuju obrovský význam.

„Strašně jsem tě nenáviděl,“ přiznám a přesně, jak jsem očekával, mluvit a myslet na některé věci ve mně vyvolává touhu probrečet dny. Probrečet se do bezvědomí. Probrečet se veškerou bolestí, co jsem zažil.

Rychle slzy setřu. Je idiotské brečet, když jsem to otci zakázal.

„Ale jsem unavenej v tom pokračovat. Strašně ti chci odpustit a nechat to být. Ale zároveň mám příšerný strach, že něco udělám nebo pokazím nebo já nevím, a ty si uvědomíš, že je se mnou moc práce, že jsem k ničemu, že tě zklamu, že…“

Se o mně dozvíš celou pravdu, i tu hluboko schovanou.

„Už nikdy se na tebe nevykašlu. Vím, že moje slova nic neznamenají, ale to nevadí. Dokážu ti to,“ rozhodne otec rázně a přisedne blíž. Chce mě obejmout, cítím to z jeho chování, jenže si netroufne, a tak jen váhavě sleduje moji reakci.

Jsem zahnaný do kouta. Metaforicky i doslovně.

Mohl bych naštvaně odseknout, že potřebuju víc času, ale jak jsem říkal, jsem impulzivní a maličkostem přikládám velký význam. A jedna z těch maličkostí tvrdí, že musím rozhodnout teď. Jako kdyby žádné zítra nebylo.

Mám strach. Ježiši, nečekal bych, že se do jednoho člověka dokáže vměstnat tolik obav.

Někdo někdy řekl, a já už nevím, kdo to byl, že dobra je na světě víc, ale zlo si člověk pamatuje intenzivněji. Nikdy jsem to nerozporoval, pamatuju si hlavně zlo. Proto mě překvapí, že právě teď, když se brodím ve sračkách, nakonec všemu dominuje něco hezkého.

Mám strach, ale stejně nedokážu potlačit sen, který jsem si vysnil na pláži, když jsem kolem sebe rozhazoval do té doby to jediné, co mě dokázalo udržet při životě. Prášky, krystalky a papírky.

Mám strach a mám sen, sice zatím nevím, o čem přesně je, ale rozhodně vím, kdo v něm je.

Eli.

A právě proto, pro něj, chci riskovat.

Pevně, jako kdyby mě to mělo zachránit, otce obejmu. Schovám mu tvář do hrudníku a nehty zaryju do trička. Samozřejmě se okamžitě rozbrečím.

Táta mě pak dlouho hladí ve vlasech.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥