Szabi

Kdysi jsem se chvíli poté, co se probudila, zeptal, jak se cítí. Měla za sebou náročné vyšetření a ve velké posteli vypadala jako dítě. Tenkrát řekla, že má pocit, že ji přejel náklaďák, pak přes její tělo zacouval, pak ji znovu přejel a takhle dohromady ještě třikrát. Následně se tomu zasmála, a aniž bych si to uvědomoval, začala tím dlouhá doba, kdy se mě snažila smíchem přesvědčit, že je v pořádku.

A já na to ještě delší dobu s radostí přistupoval. Jen abych si nemusel připouštět, že by to nemuselo skončit dobře.

Teď se mi ta vzpomínka vybaví, velice jasně a zřetelně, když otevřu oči a chvíli zírám do zdi, než mi dojde, kde jsem a kdo jsem. Je mi jako tenkrát jí. Přejel mě náklaďák, několikrát. Akorát já se tomu nezasměju. Nejsem psychicky silný jako ona.

Překulím se na druhý bok, ale kvůli bolesti svalů a kloubů se nakonec musím posadit. Dojdu k názoru, že se mi docela určitě musela o několik čísel zmenšit lebka a mozek se do ní teď nevejde, tlačí na ni a ona praská, jinak si neumím představit, proč TO TAK STRAŠNĚ KUREVSKY BOLÍ!

„Dobré ráno. Teda spíš večer. Je půl šesté,“ pronese otec.

Jsem ve svém pokoji, akorát tu kromě postele a křesla, které sem rozhodně nepatří, není nic. Dokonce ani koberec. Jen postel a křeslo. Já a otec.

Sice jsou zatažené závěsy, ale okno je otevřené, a tak z venku slyším, jak někdo seká trávník. Nejsem si jistý, jestli mě ten zvuk vytáčí, nebo uklidňuje. Odhodím peřinu a uvědomím si, že mám úplně propocené tričko.

„To jsem spal celý den?“ promluvím a zním divně nakřáple, jako bych přišel z rockového koncertu.

Otec mi podá petku s vodou a povzbudivě se usměje. „Spal jsi skoro dva dny. Z nemocnice jsme přijeli včera ráno. Ale neboj, je to celkem normální.“

Každé slovo se mi zabodává do mozku, až si ho chci vyškrábat. Zároveň mám ale úplné sucho v krku, proto přijmu vodu a pořádně se napiju. Teprve potom se podrážděně zeptám: „Co je celkem normální? Spát?“

„Spát tak dlouho poté, co se ti z těla vyplaví všechny drogy. Ještě to pár dní bude těžké a budeš si připadat hrozně, ale i to nakonec přejde. Teď to prostě jen musíme vydržet.“

Koukám na otce, jako kdyby spadl z višně a pořádně se praštil do hlavy. „Musíme? Jakože my dva spolu? Tak to ses asi posral.“ Vstanu a chci odejít. Pryč odtud, protože potřebuju… Jenže je zamčeno a otec dál velmi klidně sedí v křesle a kouká na mě. Nejspíš přesně ví, co se mi honí hlavou.

„Odemkni,“ zavrčím.

„Odemknu, jen když budeš potřebovat na záchod. A to půjdu s tebou, i do koupelny. Následující týdny se od tebe nehnu,“ oznámí a něco v jeho hlase se mi vůbec nelíbí.

Popotáhnu a znovu zkusím zalomcovat klikou.

„Potřebuješ na záchod?“

Naštvaně praštím dlaní do dveří. „Jo, potřebuju na záchod a potřebuju na chvíli odejít. Bože, nemůžeš mi dát pokoj?! Vysrat se na mě? To už jsi jednou udělal a žádný problém jsi s tím neměl!“ křičím. Zkusím dát do otvírání dveří větší sílu, vytrhnout je z pantů, ale jsem ukrutně slabý a nic se nestane.

Podráždění, které mě svědí na kůži, postupně přechází ve vztek, který pálí.

„Nemůžeš mě tady zamknout, nemůžeš rozhodovat, kdy půjdu na záchod. Nejsi… Do háje! Proč tak čumíš? Proč na mě tak debilně čumíš?“

Na nic z toho otec nereaguje, dál nehybně sedí a čeká, akorát nevím na co, třeba až se tu před ním zhroutím. Není fér, že má zrovna teď rozhodovat o mém životě. Jasně, volal jsem mu a řekl, ať přijde. Řekl jsem, že to bez něj nedokážu a chci jeho pomoc. Překousl jsem, že nemám žádnou hrdost a nic nedokážu sám. Zavolal jsem člověku, kterého z hloubi duše nenávidím. A myslel jsem to upřímně. Chci jeho pomoc.

Ale ne teď. TEĎ KURVA NE. Teď potřebuju odejít. Na chvíli. Na minutu.

„Dobře, dobře, fajn, ano,“ kývám do rytmu slov. „Jo, tak jo, potřebuju na záchod. Klidně pojď se mnou. Je to v pohodě. Chci jen čurat.“ Srdce mi buší jako zvon, nejspíš dostanu infarkt.

Jenže otec, aniž by hnul brvou, řekne rázné: „Ne.“

„Ne?“ nechápu.

„Ne, neotevřu, dokud nebudu mít jistotu, že neplánuješ utéct. Klidně tě nechám vyprázdnit do kýble, pokud to jinak nepůjde. Ale z tohoto pokoje neodejdeš, když budu mít podezření, že se jen snažíš dostat k fetu.“

Zatlačím tělo do kouta hned vedle dveří a lehce teatrálně nad otcovými slovy mávnu rukou. „Nesnažím se dostat k fetu. Jen… potřebuju si něco zařídit. Fakt. Akorát nemůžu říct co, ale s drogama to nesouvisí.“ Někde vzadu v hlavě si nadávám, co jsem za debila, když říkám něco tak příšerně hloupého, jenže to neovládám. Někdo ze mě ta slova tahá, aniž bych tomu mohl zabránit.

„Nate,“ vzdychne otec. „Oba víme, že teď nedokážeš myslet na nic jiného než na další dávku. Ale to je v pohodě, za pár dní ta chuť trochu poleví. Teď je to jen o tom, že to spolu musíme přežít.“

„Ty to nechápeš,“ zavrtím hlavou a znovu zabuším na dveře. Současně se mi ale podlomí nohy a já podél zdi sjedu na zadek. Prsty si vjedu do vlasů a zatahám, skoro jako bych se snažil natáhnout nejen je, ale i lebku a udělat tak místo pro mozek. „Ty to nechápeš, nechápeš, nechápeš,“ opakuju a bez ohledu na to, jak úpěnlivě se snažím nezešílet, ta chuť, ta potřeba něco si dát, je jedno z nejsilnějších nutkání, co jsem zažil. Copak nechápe, že… Nebyl to náhodou on, kdo tvrdil, že nemám přestávat najednou? Že musím opatrně snižovat dávky? A teď mě zamkne v pokoji a odmítne pustit? Abych prožíval peklo!

„Tak mi to zkus vysvětlit,“ řekne, jenže ve skutečnosti ho moje slova vůbec nezajímají.

„Nenávidím tě! Kéž bys chcípnul! Víš, o kolik by byl můj život jednodušší, kdybys chcípl ty a ne máma?!“ vyštěknu a praštím hlavou do zdi, ne moc, ale znovu mi v ní zaduní. Tohle přece nemůžu vydržet. Chci ho naštvat, chci ho přivést do stavu, kdy nade mnou zlomí hůl a řekne, ať si teda jdu. A já půjdu. Ano.

Už skoro cítím, jak mi sáček klouže mezi prsty. Jak ho otvírám. Jak prášek sypu na stůl. Dokonce mě i povědomě svědí v nose. Nic dalšího nemá význam.

„Seš příšernej otec! Všechno jsi posral! Skoro celý život jsem se tě bál! Víš, jaké to je, bát se vlastního otce? Ale na to sereš, že jo? Je ti to jedno. Líbí se ti, že jsem v prdeli. Mám bolesti. Opustils mě a bylo ti to jedno, protože jsi měl lepšího syna. Věděls, že jsem k ničemu. Zkaženej. No a co.“ Kopnu patou do země, jenže nedokážu pořádně zvednout nohu, a tak to celé působí vážně zoufale. I to, jak pořád sjíždím níž a níž a nejspíš za chvíli skončím rozpláclý na zemi. „Dělal jsem, co jsem musel,“ odseknu. Jemu, sám sobě.

Otec konečně vstane z křesla, jenže dřív, než bych vůbec mohl začít doufat, že odemkne, si klekne. Zkusí mě pohladit ve vlasech, ale odeženu ho. Neumím si představit, že by se mě teď kdokoli dotýkal. Ne, když jsou vzpomínky všude kolem. Když krouží po pokoji a já jen čekám, která zaútočí jako první.

„Musíš mě pustit. Prosím. Jestli jsi mě někdy měl rád, tak to pro mě udělej. Nejsem dost silný, chápeš. Nedokážu to. Ne… Mám strach. Já vím, že je to na hovno, ale jenom sjetý dokážu na chvíli zapomenout. Být šťastnej. Chceš přece, abych byl šťastnej, ne? Jsem tvůj syn, tak to musíš chtít. Když mě pustíš, tak to pak bude dobrý. Vrátím se a budu se víc snažit. Udělám cokoli.“

Otec si sedne na zem a úplně klidně kouká, jak trpím.

Nakonec znovu zvedne ruku a zkusí mě pohladit. Tentokrát se nechám, dokonce se nastavím. „Tak jo, tak jo,“ přikývnu. „Můžeš mě hladit, můžeš mě hladit, kde budeš chtít. Nikomu to neřeknu. Udělám všechno, aby se ti to líbilo. Jsem v tom dobrej.“ Posbírám sílu a zkusím se doplazit blíž k němu, jenže on při mých slovech ruku okamžitě stáhne a vstane.

Nic neřekne.

„Klidně křič, dělej něco. Jsem nechutnej? Vzrušilo tě to? Pustíš mě, když ti to udělám pusou?“ chrlím všechno, co mě napadne. A nejen to. Taky nechám volně proudit emoce, takže v jednu chvíli brečím a prosím, v další zuřím a nenávidím, škemrám a blouzním. Je mi jedno, co musím udělat nebo říct. Neexistují hranice.

Rozškrábu si klidně kůži na obličeji, pokud bude chtít.

„Je mi to líto, všechno. Stejně ti na mně nezáleží. Budu lepší, slibuju! Proč se na to prostě nevysereš?“ Nejspíš to neječím naráz, ale skoro mi to tak připadá. Svíjím se na zemi, ani ne tak bolestí jako spíš frustrací. Tričko už mám vyhrnuté skoro u krku, zatínám pěsti a sem tam kopnu nohou. „Tak už kurva něco řekni!“ hulákám.

Nakonec zůstanu na zemi v podivné zkroucené poloze a přeju si, aby to skončilo. Klidně smrtí, ježiši, klidně raději umřu, tohle se nedá dál snášet.

Teprve tehdy, když přestanu ječet a chrlit slova jedno za druhým, otec klidným hlasem konečně promluví. „Když jsem ti řekl, že ti pomůžu, myslel jsem to vážně. Jsem tady s tebou. Můžeš křičet, můžeš se vztekat, brečet, říkat ty nejhnusnější věci, které tě napadnou. Já to snesu. Vydržím všechno, aby ti bylo líp. A ono bude. Za pár dní už to budeš zase ty a uvidíš, že budeš rád, že jsem tě teď nenechal odejít.“

Že to myslí smrtelně vážně, poznám docela rychle.

Nejsem si jistý časem. Nemám ho moc jak sledovat, ale podle slunce za závěsem, následné tmy a pak zase slunce bych řekl, že to trvá celou noc, kdy pořád dokola křičím, prosím, škemrám, nadávám, svádím…

Říkám všechno možné.

Někdy si ani nejsem jistý, jestli mluvím s ním, nebo sám se sebou, protože se jednou přistihnu, jak ječím: „Seš odpornej, Nathanieli. Je mi z tebe na blití!“

Prosím otce, aby se mě dotýkal. Řvu, ať se drží dál. Pochoduju po pokoji, ležím na zemi, zkouším vyskočit z okna, koukám do stropu, hltavě piju vodu, s ledovým klidem oznamuju otci, že bych si přál, aby umřel, brečím, protože jsem to tak nemyslel. Nebo myslel?

Za noc toho ze sebe vysypu spoustu, většinu si ani nepamatuju. Zato otec nemluví skoro vůbec. Ale pořád je tam a pořád na mě kouká mýma očima. Nebo vlastně… jeho očima.

***

Připadám si prázdně. Jako bych byl balónek a někdo mě vyfoukl.

Poslední dny mi splývají do nekonečné smyčky. Ani si nejsem jistý, kolik těch dní vlastně bylo. Pamatuju si, jak stojím na pláži a všechno, co mám, házím do moře. Pamatuju si, jak vcházím do pokoje na motelu a zamykám dveře. A pak už jsou to jen výjevy, které se staly hrozně dávno.

Jsem zpocený, vyprahlý a vyčerpaný.

Jsem čistý, tím jsem si jistý, protože úplně každá moje myšlenka je velmi intenzivní a jasná. A vzpomínky… Nejdou schovat, nejdou zapomenout a nejdou odsunout do pozadí. Prostě tu jsou.

Johnny mi dal tenkrát v baru pitomý prášek, u kterého jsem měl pocit, že nic pořádně neudělal. Pořád jsem to byl já. Asi jsem očekával víc. Když mě následně dotáhl k sobě domů, jeho kamarád Darryl se mě zeptal, co chci. Jestli nic necítit, nebo být šťastný.

Není to jednoduchá otázka, potřeboval jsem se nad ní zamyslet, protože v té době jsem neměl tušení, co doopravdy chci. Ale on do mě šťouchl a řekl, ať odpovím hned. Že moje podvědomí ví, co má říct. A tak jsem pokrčil rameny.

Chci bejt šťastnej, ne asi.

Kdo nechce být šťastnej? Není to přece smysl všeho? Smysl života?

Podal mi proto bílý prášek a já se hloupě a váhavě zeptal, jestli je to kokain. Darryl se tomu smál a říkal, že jsem děsně roztomilej. Když jsem šňupal první lajnu, držel mě celou dobu za krk, tlačil mě ke stolu, skoro jako kdyby mi chtěl zabránit, abych to vzdal.

Když mi bylo líp, když mě od hlavy až po konečky prstů naplnilo štěstí a konečně jsem, po dlouhých týdnech a měsících, cítil trochu úlevy, podal mi pivo a řekl, že se možná najdou lidi, co mi tenhle pocit budou chtít vzít, ale že se nesmím nechat. Protože bez fetu na něj nikdy znovu nedosáhnu.

Až později jsem zjistil, že má Darryl malé dítě a zkouší kvůli němu už tři roky skončit. Že se motá v kruhu abstinence a sjíždění se. Že vždycky na pár měsíců z Johnnyho světa zmizí a následně z něj několik týdnů neodejde.

Občas spával na Johnnyho gauči, a když vystřízlivěl a nastal čas vrátit se domů, brečíval.

Vím, proč jsem si na něj teď vzpomněl.

Po dlouhé době jsem čistej, myšlenky nejdou vypnout, vzpomínky zapomenout a já mám nutkavý pocit, že už nikdy nedokážu být šťastný. Že se ze světa něco vytratilo. Že neumím vidět barvy a slyšet jiný zvuk než otravné pískání v uchu.

Co když fakt?

Co když mi fet v mozku spálil to, kvůli čemu jsem dokázal cítit štěstí?

„Nate,“ promluví otec, když si všimne, že mám otevřené oči a zírám do stropu.

Nedokážu se na něj ani podívat. Příliš dobře si pamatuju, jak jsem se mu nabízel. Teď mi to přijde bizarní, ale v ten okamžik jsem byl odhodlaný udělat cokoli, abych se k něčemu dostal. Ne že by to najednou bylo pryč, ale místo zoufalství na mě padla zvláštní apatie.

Jakože nic nemá smysl a já už nikdy nebudu šťastný.

Myslím na Darryla, jestli je tohle důvod, proč se k Johnnymu vracel. A jestli se budu vracet i já.

„Jak se cítíš?“ pokračuje otec. Vstane z křesla a dosedne na postel.

Nechápu, proč je pořád tady, proč to se mnou raději nevzdal.

Zkusím pokrčit rameny, ale pravděpodobně se vůbec nepohnu. Řeknu pravdu, na nějaké přetvářky nemám náladu. „Smutně.“

„To dělají ty drogy, Nate. Volal Trevor ohledně výsledků moči. Našli kokain a velké množství metamfetaminu, což jsou silné stimulanty a bez nich… Je možné, že budeš mít depresivní stavy. Ale neboj, kdyby to bylo vážné, nasadíme antidepresiva. Nemusíš mít strach. Nebudeš se takhle cítit věčně.“

Líbí se mi, s jakou sebejistotou to pronáší a ani na okamžik nezaváhá. Kéž by mi něco z toho dokázal předat. Abych i já mohl věřit. Teď to úplně nejde. Napadá mě tolik scénářů, kdy se všechno posere – hlavně ty, kde si všechno poseru sám – až pro sebe jen těžko vidím něco lepšího než… prakticky cokoli.

„Proč jsi mi neřekl, že bereš pervitin?“ vzdychne otec.

„Změnilo by to něco?“ Čekal jsem, že budu znít ochraptěle, ale ve skutečnosti můj hlas působí překvapivě normálně.

„Máš pravdu, asi ne,“ přizná a poposedne. Vidím na něm, že toho má hodně na srdci. Jenže nejspíš chápe, že teď není nejlepší chvíle, a tak mlčí. Jen…

„Přestaň se na mě takhle dívat,“ zamručím a odvrátím pohled. Na bílou stěnu bez jediného fleku, na který bych se mohl upnout. Není tu nic. Na zdi, v pokoji, ve světě.

„Jak?“ chce vědět.

„Jakože jsem troska. Že jsem to posral. Že jsem k ničemu a ty lituješ toho, že jsem tvůj syn.“ V duchu jsem si představoval, jak na něj řvu, ale jsem tak prázdný, že i každá z těch vět zní ploše.

Vlastně ani necítím vztek, možná maximálně hořkost.

„Nejsem překvapený, že si tohle myslíš. Nebyl jsem nejlepší táta,“ odvětí. Opět to vypadá, že chce říct něco dalšího, jenže místo toho odhrne peřinu, čímž mě dost nepříjemně překvapí. „Vstávej, půjdeš do sprchy. Pak si promluvíme.“

Pokud myslí, že plánuju vstávat, musel si něco šlehnout. Zůstanu ležet, nepohnu ani prstem na noze. Nechci, a když nad tím přemýšlím, já snad ani nemůžu. Moje tělo není fyzicky schopné se poskládat a začít fungovat. „Mluvit můžeš i se smraďochem,“ ušklíbnu se. „Otázka je, zda on bude chtít mluvit s tebou.“

Jestli ale něco o otci vím, tedy o tom novém, kterého znám jen pár měsíců, tak to, že umí být velmi neodbytný. Od chvíle, co jsem ho potkal na benzínce, se málokdy nechal odradit. A i teď nejspíš dojde k přesvědčení, že pokud do sprchy odmítám jít sám, prostě mě tam odnese.

„Nejde o to, že smrdíš, i když smrdíš. Chci, aby ses trochu probral,“ řekne a najednou sedím.

Najednou stojím.

Najednou mě napůl vede, napůl nese směrem do koupelny a vůbec mi nedá šanci protestovat.

„Zvládneš to sám? Pokud ne, pomůžu ti.“

„Budeš mi umývat péro?“ zamračím se. Vlastně mě potěší, že ze sebe dokážu vykřesat trochu jízlivosti. Možná ještě nejsem vnitřně úplně mrtvý.

Otec nehne ani brvou. „Klidně, Nate,“ oznámí rázně.

A tak si sundám tričko a mrštím s ním o zem.

Naštěstí otec vytáhne z kapsy telefon, sedne na zavřený záchod a začne si něco číst, nebo to minimálně předstírá, a já aspoň nemám pocit, že se svlékám pro něj.

Pustím na sebe pořádně horkou vodu a za chvíli je koupelna plná páry a dveře od sprchy jsou zamlžené, takže mám jistotu, že vidí jen obrys mého těla. Pak na zamlžené sklo prstem nakreslím piky, káry, kříže a macaté srdíčko. Samozřejmě si kvůli tomu vzpomenu na Eliho a na noc, kdy jsem se sprchoval v jeho společnosti. Kdy mi donesl svoje oblečení, které vonělo po bylinkách, uvařil mi kafe nebo čaj, to už si nepamatuju, a pak mě vzal do sklepa.

Zakloním hlavu a nechám kapky vody, aby mi natekly do očí a nosu.

Ach, Eli.

Tak strašně bych si ho přál vidět. A tak strašně se bojím ho vidět.

Ještě víc bych si přál slyšet, jak říká, že je mezi námi všechno v pořádku. Děsím se chvíle, kdy zjistím, že to mezi námi v pořádku být nemůže.

Když vypnu vodu, otec mi podá ručník a čisté oblečení. Když se obleču, podá mi kartáček na zuby. Když chci vyjít z koupelny, chytí mě za ruku a naznačí, že půjde první. Když vejdeme zpátky do pokoje, zamkne a klíč schová do kapsy.

„Sam nám donese jídlo. Na co máš chuť?“ promluví, přejde k oknu a otevře ho. Teprve teď mi dojde, že je venku světlo a pořádné teplo. Po horké sprše nechápu, jak jsem ještě před chvílí mohl ležet pod peřinou.

„Nemám chutě,“ odseknu. A je to pravda, chutě nemám, ovšem hlad rozhodně ano. Už si ani nepamatuju, kdy jsem jedl naposledy. Možná sušenky na motelu? Nebo něco dalšího z automatu. Taky jsem pil hromadu barevných limonád, takže jsem pak s hlavou vraženou v záchodě sledoval duhu.

„Něco jíst budeš,“ rozhodne otec, a když na to nic neřeknu, prostě na něj jen vyčerpaně zírám, zvedne telefon a zavolá Samanthě. Nadiktuje jí víc rozličných jídel s tím, že uvidíme, co mi udělá dobře a co ne. Taky prohlásí, že zatím vše zvládáme, tím pádem předpokládám, že má Samantha starosti.

„To jako nikam nemusíš?“ zavrčím a stáhnu se do kouta postele. Sedím tak v rohu, úplně natisknutý na stěnu, a před sebou ještě udělám hradbu z peřiny, jako bych si chtěl vytvořit svůj soukromý prostor, do kterého ani otec nemůže. Ve skutečnosti jen nevím, co se sebou.

„Ne, vzal jsem si dlouhodobou dovolenou.“

„Jak moc dlouhodobou?“

„Prozatím šest týdnů, ale pokud budu mít pocit, že to nestačí, tak ji prodloužím.“

Vyvalím oči. „Šest týdnů? To mě tu budeš držet šest týdnů?“ To přece nemůže myslet vážně, ne? Obecně teď v sobě nemám žádnou energii ani vůli odcházet, ale jednou ji určitě mít budu. A co pak?

Otec sedne do křesla, ale působí napjatě. Neuvolní se ani po chvíli, kdy na sebe vyzývavě koukáme. „Teď se tě na něco zeptám a musíš mi odpovědět naprosto upřímně. Bez legrace, bez vytáček, bez ohledu na to, jaký máme vztah. Nezáleží na tom, jestli mě nenávidíš. Nezáleží na tom, že jsem tě opustil. Nejde o Elkana, nejde o tvoji mámu, nejde o nic z toho, co jsi udělal, prožil nebo zažil. Všechno musí jít stranou. Protože jestli řekneš ne a vážně to tak budeš cítit, je jedno, jak moc se budu snažit. Nedokážu ti pomoct. Ale jestli řekneš ano, udělám všechno, abych ti pomohl. I když to znamená, že mě na konci možná budeš nenávidět ještě víc.“

Zavřu oči a zhluboka vydechnu.

Vím, jaká je ta otázka.

Vždyť jsem si o ni sám řekl, když jsem otci volal z motelu. Když jsem brečel a několikrát za sebou zopakoval, že potřebuju skončit. Potřebuju skončit, musíš mi pomoct, prosím, potřebuju skončit, musíš mi pomoct.

Proto jsem tady.

Kvůli té otázce.

Nebo spíš… kvůli odpovědi. Ta je nakonec mnohem důležitější.

„Zeptej se,“ zašeptám.

„Chceš přestat brát?“

„Ano.“

Jestli existují alternativní vesmíry, doufám, že se teď moje časová osa rozlomila na dvě a ta verze, ve které říkám ne, putuje daleko a nedostižně pryč. Že se po ní nebudu moct natáhnout ani v nejtěžších chvílích.

Protože ano, ano, ano, ano. Milionkrát ano. Nebo možná jen jedno velké a upřímné ANO.

Poznám, že se otci viditelně uleví. Dokonce se usměje. „Dobře. Nebude to snadné, Nate. Kokain i pervitin nejsou… Vyvolávají opravdu silné bažení, se kterým budeš muset dlouhé týdny, pravděpodobně i měsíce bojovat. Někdy je to na celý život. Stačí jeden horší den a zase se to objeví. Ale vedle toho tě čeká mnohonásobně víc dní, kdy budeš žít plnohodnotný a krásný život.“

Nevím, co plnohodnotný a krásný život znamená. To mě napadne jako první. Že si pod tím neumím nic představit. Takže slyším pouze to, že mě čeká dlouhá a úmorná cesta. Že stačí jedno škobrtnutí a veškerá snaha a boj a utrpení přijde vniveč. Z toho mám strach, takový, že bych se nejraději okamžitě vzdal.

Místo toho ale udělám něco mnohem šílenějšího. Řeknu otci, co cítím. „Plnohodnotný a krásný život mi nic neříká. Neumím si pod tím nic představit.“

„Jo, já to taky dlouho neuměl,“ přizná otec zamyšleně. „Určitě ale existuje něco, proč ses rozhodl přestat. Nepřišlo to jen tak, ne? Nemusíš nic říkat nahlas, jen… Máš svůj důvod, je to tak?“

Pohled, který mi věnuje, je… zvláštní.

Ví, že se ten důvod týká Eliho?

Ví, že ten důvod je Eli?

Jestli ano, dá to najevo pouze tím pohledem. A pak mlčí, takže se přiměju přikývnout.

„V tom případě na něj následující dny mysli. Kašli na plnohodnotný život. Kašli na to, co má přijít. Až to bude hodně těžké, upínej se k tomu, proč to děláš. Proč jsi s tím vůbec začínal. Už teď vím, že když jsi byl kvůli tomu ochotný mi zavolat a přijmout moji pomoc, musí to být zatraceně dobrý důvod, za který stojí bojovat.“

Má pravdu.

Za Eliho stojí za to bojovat. Nechci si vysloužit jeho lásku, nechci mu dokazovat, že jsem pro něj dost dobrý, nechci tvrdit, že tohle všechno podstupuju kvůli němu. Protože ne. A zároveň ano. Sám tomu úplně nerozumím.

Když jsem byl v nemocnici, pustil mou ruku jen ve chvíli, kdy jsem šel s otcem na záchod. Jinak tam pořád byl. Často, nejspíš úplně nevědomky, pohyboval palcem, jako kdyby mě hladil, a já cítil šimrání, ale i hřejivé teplo. Chtěl jsem, aby se mě dotýkal celým tělem, a přitom i tohle stačilo a nepotřeboval jsem víc. Čím hůř mi bylo, tím víc jsem mu drtil prsty, ale on celou dobu jen nehnutě čekal a nic neříkal. Dával mi tím najevo, ať do něj úplně klidně vliju veškerou bolest.

Jenže to já nechtěl. Už nikdy do Eliho nechci vlévat žádnou ze svých bolestí.

Možná to je ten důvod. A možná si jen něco namlouvám.

Třeba je to doopravdy celé jen o tom, že bych si zoufale přál, abych byl někdo jiný, čímž samozřejmě myslím lepší. Někdo, koho by mohl milovat.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥