Szabi

Příšerná a téměř neovladatelná chuť se sjet postupně slábne a místo ní nastupuje únava. Ale ani zdaleka mi to nepřipomíná typickou únavu. Tohle je… silné. Nezvládám nic – pohnout rukou, otočit hlavu, přitáhnout si peřinu. Neviditelná síla mě zatlačuje do matrace, jako bych na sobě měl tu nejtěžší antistresovou deku.

Nejsem si jistý, jestli usínám, nebo upadám do bezvědomí.

Ale je to fajn. Aspoň se neploužím k recepci, aspoň nehledám neexistující prášky v batohu a pod postelí, aspoň nemám energii se v nekonečné spirále obviňovat. Aspoň ještě pořád žiju. V jednu chvíli mě totiž napadlo, a přišlo mi to jako jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy měl, odjet do města a sehnat tolik drog, abych si užil poslední skvělou jízdu.

Představoval jsem si, jak usnu na pláži, zatímco by mi vlny omývaly nohy.

Teď už je to ale pryč. Nezvládl bych vstát, ani kdybych chtěl. Ani kdybych se snažil.

U hlavy mi sem tam zapípá mobil. Myslím, že je to vybíjející se baterka. Pokaždé, když zapípá, vzpomenu si, že jsem ho zapnul a zavolal Alexovi.

Tátovi.

Štve mě, že jsem mu do telefonu brečel, ale asi to jinak nešlo.

Na chvíli usnu, aspoň myslím, jenže mě probere zabušení na dveře. Velice rázné, než aby šlo o nevinnou návštěvu. Zapomněl jsem dát ke dveřím židli, takže ať je za nimi kdokoli, nebude mu dělat problém vejít. Takhle bušil i Johnny. Možná je to on, možná mě našel a konečně si vezme, co vždycky tolik chtěl. A já nebudu mít sílu se bránit, prostě ho nechám. Nebo je to recepční, který mi přišel říct, že mám zaplatit za další noc. Jak mu mám vysvětlit, že jsem všechny prachy prošňupal?

Klika se pohne a dveře se s vrzáním otevřou. Ani jsem nezamknul. Rovnou jsem mohl na dveře nalepit uvítací ceduli. Jsem k ničemu.

Do pokoje vejdou dvě osoby, ale já nedokážu zaostřit, takže musím počkat, dokud ta jedna nepřijde až k posteli.

„Nate,“ slyším tátův hlas a jeho ruka mi vjede do vlasů. Nechápu, jak jsem mohl zapomenout, že jsem mu volal a prosil ho, aby přijel. Nejspíš jsem nevěřil, když pořád dokola opakoval, že už je na cestě, že jede, že mě najde. „Budeš v pořádku,“ řekne rozhodně.

„Jsi tady,“ hlesnu. Mám pocit, že jsem nemluvil aspoň rok. V krku mě pálí, jako bych polykal rozžhavené uhlí, a při každém slově mi praskají rty. Taky mám hodně suché oči, a když zamrkám, cítím, jak mi po tvářích stečou dvě slzy. Navzdory tomu myslím, že nebrečím, protože necítím žádný smutek ani zhnusení, ani lítost, ani radost.

Možná, kdybych hledal hluboko v sobě a doopravdy ze sebe chtěl něco vytáhnout, nejspíš by to byla úleva, že za mnou někdo přišel. Že se na celém světě přece jen našel jeden jediný člověk, kterému jsem mohl zavolat a stál jsem mu za to, aby přijel a nenechal mě umřít v odporném motelu.

Jenže pak mi dojde, že otec není sám.

Pohlédnu na postavu schovanou ve stínu, ale i tak okamžitě vím, o koho jde. Jak bych taky mohl nevědět, když jsem o něm poslední dny neustále snil? Když jsem ho viděl v halucinacích i občasných snech? Když jsem si ho představoval, přehrával si v hlavě každou větu, co jsme si kdy řekli?

„Proč jsi ho sem bral? Nechci, aby mě viděl takhle,“ zašeptám směrem k otci a zkusím se stočit do klubíčka, jako kdybych věřil, že se tak schovám.

Nedokážu se dívat do jeho tmavých, krásných, prosebných očí, když moje pálí a slzí.

Nedokážu se dívat na jeho krásné, hladké rty, když moje krvácejí.

Nedokážu se dívat na jeho jizvy, když já na sobě nemám ani jednu, a přitom je moje kůže o tolik odpornější. Přestože on si myslí přesný opak.

Eli dojde blíž. „To je v pohodě. To nevadí,“ řekne a následně si taky klekne, takže s otcem klečí u mojí postele jako dvě sudičky. „Strašně mě mrzí, co jsem ti řekl.“

Přikývnu, ale neodpovím. Únava mě drtí, tlačí na žebra, že mi dělá problém i dýchání, natož mluvení.

„Sbal všechny věci. Já ho zkusím trochu probrat,“ rozhodne otec.

Nejprve mu chci říct, že teď rozhodně neplánuju nic balit, ale následně mi dojde, že tím myslí Eliho. Což znamená jediné. Že uvidí, co jsem poslední dny dělal. Jak jsem bojoval sám se sebou. Nebo bude vůči jasným náznakům slepý, protože se v tom nevyzná?

Otcova ruka mi sjede z vlasů na ramena. „Nate, zkusíš si sednout?“

Ne. To teda nezkusím. Sice to nevyslovím nahlas, ale i ticho je všeříkající. A tak mě otec do sedu vytáhne sám, a jelikož jsem jako z gumy, nedovolí mi, abych se znovu zhroutil. Což je teď to jediné, po čem toužím.

„Potřebuju, aby ses soustředil a řekl mi, co všechno jsi bral. Byl to jen kokain?“

Navzdory tomu, že jsem měl takové sucho v puse, si všimnu, jak mi teď do klína spadne slina.

„Pojedeme do nemocnice, Nate, dobře? Udělají ti pár vyšetření, a když bude všechno v pořádku, vezmu tě domů. Spolu to zvládneme. Teď tě zvednu, ano?“

Domů. Vážně řekl domů?

Upřu na něj pohled, i když to znamená, že musím na okamžik držet hlavu zpříma. „Do mého pokoje?“ vydechnu.

„Jo, do tvého pokoje,“ usměje se otec a v další vteřině… mě zvedne. Do náruče.

Což je jedině dobře, protože se teď fakt necítím na to, abych používal nohy. Takhle je to víc než fajn, protože si můžu opřít hlavu o jeho hrudník a jen tak plout. Plout až do svého pokoje, kde jsem v bezpečí. Jen přes dvě stěny a jednu chodbu od Eliho.

Pár kroků od sklepa.

Když se otec rozejde, jeho ruce mě přitáhnou ještě blíž.

Nikdy jsem nevěděl, jak můj otec voní, ani mě nenapadlo, že bych to směl vědět. Jak voněl Don, mám vryté v paměti hodně hluboko, a když jsem někdy v baru narazil na někoho, kdo používal stejnou kolínskou, vyhnul jsem se mu obloukem.

Ale otcova vůně je jiná, ne moc výrazná, ne moc vlezlá a ne moc ostrá.

Trochu mě to rozpláče. Ne vůně samotná, ale celá ta pokřivená situace.

„Dluží něco?“ promluví otec, a tak na okamžik otevřu oči. Jsme na recepci a recepční na mě kouká stylem, kterým jasně dává najevo, že něco podobného od první chvíle čekal. Že mě nakonec, totálně mimo, bude muset někdo odnést.

„Jo, za poslední dvě noci.“

„Dobře. Elkane, prosím, vytáhni mi peněženku a zaplať to. Já zatím vezmu Natea do auta.“

Víc nevnímám, protože v dalším mžiku, jako by na sebe tyhle situace navazovaly, sedím v autě a otec mi zkouší připnout pás. Jenže sedět rovně je pro mě téměř utrpení, proto se svezu na stranu. Otec nejspíš pochopí, že teď nemá smysl se dohadovat, a tak mě nechá nepřipoutaného ležet na zadním sedadle. Když zabouchne a já se v autě na chvíli ocitnu sám, ticho, které mě obestoupí, je děsivé.

Zpanikařím, protože najednou netuším, kde jsem. Nastoupil jsem k někomu do auta? Odveze mě a ublíží mi? Zdrogoval mě, a proto se nemůžu hnout?

Nechci umřít.

Zkusím vykopnout, ale jsem tak vysílený.

U mojí hlavy se otevřou dveře a čerstvý vzduch mi připomene, kde a s kým jsem. Nebo jde možná o to, že uslyším Eliho hlas. „Je ti hodně špatně?“ chce vědět.

Nacpe se za mnou na zadní sedadlo, a tak se musím víc stočit, abych mu udělal místo. Kolena natisknu úplně k hrudníku, a zatímco mi jedna ruka bezvládně visí ze sedačky, druhou narvu mezi nohy a stisknu, aby se tolik netřásla.

Nevím, jak odpovědět. Není mi špatně, není mi dobře, není mi na umření, ale není mi ani na žití. Jsem a jakoby nejsem.

Auto se plynule rozjede a já se propadnu do zvláštní apatie, napůl spím a napůl vnímám, co se děje kolem. Eliho ruku přehozenou přes moje rameno. Jeho dech, když se ke mně sklání, slova, která mi šeptá do ucha. Některým nerozumím, ale některá jsou pro mě jako maják.

„Je mi to líto, Nate. Ale budeš v pořádku. Zvládneš to. Znám tolik příběhů, kde jsi hrdina. Kde bojuješ s drakem, co chrlí oheň. A vždycky vyhraješ. Víš co, nevyhraješ nikdy tak idiotsky, abys mu usekl hlavy, ale ochočíš si ho. Nemáš se čeho bát. Jedeme do nemocnice a tam ti pomůžou. Ale nenecháme tě tam… Tolik jsem se bál. Hledali jsme tě každý den, čekali jsme u benzínky, dělal jsem si čaj do termosky. Dokonce jsem pil i kafe, ale ani jednou mě neodpálilo do vesmíru. Doufal jsem, že se objevíš. Nechtěl jsem ti ublížit. Ale to draci dělají, ne? Někdy jsem hroznej kripl, Nate. Budeš v pořádku. Všechno bude v pořádku.“

Nechápu, o jakých příbězích a dracích mluví, ale na tom nesejde. Držím se toho, co je důležité. Že mě hledali. Že čekali. A čaj v termosce mi připadá jako nejroztomilejší věc na světě. Zároveň mě mrzí, že myslí, že bych se na něj mohl zlobit, proto posbírám veškerou sílu a nadzvednu hlavu, abych ji mohl položit Elimu do klína.

A pak ho držím za ruku a přes ni mu zkouším jemným stisknutím předat, jak moc jsem rád, že jsem s ním. Nevím, jestli chápe, ale podle toho, jak mě hladí ve vlasech, bych rád tvrdil, že ano.

Když se mi povede otevřít oči, vidím, jak mu maličko cukne v koutcích.

Dokázal bych se na něj takhle dívat neustále, na tohle bych energii klidně našel, akorát mě oslepují pouliční světla, jak je rychle míjíme. Nevadí. Eliho pohled mám vrytý v paměti, upínám se k němu, protože on je teď to jediné, co mě drží nad vodou.

***

„Tím, chceš říct přesně co?“ promluví hlas, který neznám. Neznám. Neznám? Zapátrám v paměti, ale ani tak mi v mysli nevyskočí žádný obrázek. Takže toho člověka, co stojí u mé postele a mluví s otcem, doopravdy vidím poprvé v životě.

Dojde mi, že jsem v nemocnici, protože to ostré bílé světlo je jak nemocniční přízrak. Kromě specifického pachu je tohle další věc, co si každý z nemocnice odnese. Jak všechno nepřirozeně září. Chci se zeptat, jestli jsme v té nemocnici, ve které zemřela máma, ale nezmůžu se ani na slovo.

Doufám, že ne. Už nikdy nechci vidět ty samé chodby ani tu samou budovu.

„Seš jeho otec, ne?“ pokračuje doktor nechápavě.

„To jo, ale při rozvodu ho dostala do výhradní péče manželka a pak…“ Otec se odmlčí, skoro jako kdyby se za tohle přiznání styděl.

„Aha. A kdo ho má teda v opatrovnictví?“

„Jeho strýc. Jenže, Trevore, ten chlap je magor. Bere na Natea příspěvky, ale samozřejmě nikdy nenahlásil, že u něj Nate není. Jsem s ním v kontaktu, slíbil jsem mu dost peněz, když nebude dělat problémy a nechá soud přidělit Natea zase mně, jenže jsem to ještě nestihl zařídit. A já fakt nevím, co ten chlap udělá, když zjistí, že je Nate tady. On… není s ním zrovna dobrá domluva.“

Doktor zhluboka vzdychne. „Ty vždycky všechno komplikuješ, Alexi. Všiml sis toho? Už když jsi mi před hodinou volal, jestli mám službu, říkal jsem si, že je to v řiti a zas mě do něčeho zatáhneš. Za tohle si zasloužím aspoň dvě pozvání na grilování!“

„Co to meleš? Zveme tě přece vždycky,“ uchechtne se otec, ale není v tom žádná jiskra.

Eli, který mě pořád drží za ruku, si všimne, že mám otevřené oči. Jeho dotek trochu zesílí, ale pořád je nesmírně jemný, jako kdyby se bál, že se každou chvíli rozbiju.

Doktor přistoupí k posteli a povzbudivě se usměje. Působí klidně, jakože tohle není nic výjimečného a jen za tuhle směnu vyšetřoval zástupy kluků jako já. Nevím, jak se ohledně toho cítím, asi nijak. „Ahoj, Nate. Jsem doktor Katz, ale můžeš mi říkat Trevore. Vezmu ti krev a vyšetřím tě. Dobře?“

Pokrčím rameny. To je tak jediné, na co se zmůžu.

Trevor mi vyhrne rukávy a následně mi prohlíží pravou a levou ruku. U té levé se na okamžik zarazí. „Máš tu vpichy, ale nevypadají čerstvě. Některé už se hojí. Kdy sis píchal naposledy?“

Neodpovím, protože nemám ponětí. Ani nevím, co je za den a kolik času uteklo od chvíle, co jsem se ubytoval v motelu.

„A pamatuješ si, co sis píchal?“

Znovu pokrčím rameny. Ne, že bych si nepamatoval, jen o tom odmítám mluvit. A tak se Trevor otočí zpátky na otce a mezitím si začne chystat injekci. „Jak dlouho už nic neměl?“

„Netuším.“

„A tušíš vůbec něco?“ zamručí, což zní v jeho podání dost zvláštně. Mezi ním a otcem je velmi zvláštní energie, kterou nedokážu rozklíčovat. Ale aspoň na chvíli mi odvede myšlenky jinam, což je fajn.

Fajn, fajn, fajn.

Nic není fajn. Musím zhluboka dýchat, abych zůstal v klidu, což je dost náročné vzhledem k tomu, že mi na hrudník tlačí obrovská síla. Nejraději bych vylezl z postele, našel nejbližší krabičku s léky a všechno do sebe nasypal. Mám takovou chuť, až mi z toho nepříjemně trnou zuby.

Doktor do mě zapíchne jehlu, aniž bych cokoli cítil.

„Nevypadá, že by byl na opiátech, což by nejspíš byla asi dobrá zpráva. Na druhou stranu…“

„Já vím,“ pronese otec. Celé to působí nesmírně vážně, jakože jsem všem přišel zničit život a oba si tuhle pravdu uvědomují stejně jako její důsledky.

Chci je poslat do prdele. Nebo je uprosit, aby mi něco dali.

„Víš jistě, že to zvládneš sám? Nebude to snadné.“

„Na tom nezáleží. Jednou jsem ho už opustil, ale podruhé to neudělám. Když jsem mu slíbil, že to spolu zvládneme, myslel jsem to vážně. Až Natea vyšetříš, vezmu ho domů.“

Trevor tím nejspíš není nijak zvlášť ohromený, protože obrátí oči v sloup. Odebranou krev odloží na stolek a na vpich mi přilepí náplast. „Ty musíš být vždycky za hrdinu, co?“ Když si sundá rukavice, podá otci kelímek.

„Co je to?“

Trevor se mile usměje. „Potřebuju jeho moč. A jak se tak na něj koukám, pochybuju, že to zvládne sám.“

Má pravdu, nepopiratelně, protože představa, že teď vstanu, dobelhám se na záchod a ještě se navíc zvládnu vychcat do kelímku, je prostě k smíchu.

Tohle nejspíš uzná i otec, když kelímek převezme.

Je mi sedmnáct. Kterej sedmnáctiletej kluk by měl radost, že mu otec musí pomáhat s něčím takovým? Podrží mi i péro, když toho já nebudu schopen? Zatvrzele se zkusím vmáčknout do matrace, ale to mi samozřejmě nepomůže. Otec se neptá, neprosí, nečeká, jednoduše mě chytí a vytáhne do stoje. A i když stojím na roztřesených a slabých nohách, pro jistotu mě přidržuje a krok sun krok, jako bych byl nemohoucí, mě odvede do koupelny.

Vlastně jsem vděčný, že jde on. Prožít tohle s Elim nechci.

Zkusím to sám, ale je to nakonec otec, kdo mi musí rozepnout kalhoty a trochu je stáhnout. Kéž bych měl zastřenou mysl a svět by kolem mě proudil v divných obrázcích, což se mi občas stává. Ale teď ne. Teď jsem bytostně přítomný, abych si mohl každou vteřinu prožít naplno.

To, jak se snažím držet kelímek, svoje péro i sebe, ale ani v jednom nejsem zrovna dobrej.

To, jak se o otce potřebuju opřít a on navrhne, že bych si mohl sednout, jestli to jinak nepůjde.

To, jak mi nakonec vezme kelímek a já mu nechtěně počůrám ruku. Příšerně mě to sejme, protože jestli tohle není dno, tak kam ještě plánuju spadnout?

„Promiň,“ zašeptám. Navenek do toho nezvládnu dát tolik emocí, kolik doopravdy cítím, ale i tak musí být otci jasné, že jsem hotovej.

„To je v pohodě, Nate. Není to poprvé, cos mi počůral ruku. Jednou jsi mě jako mimino počůral do obličeje,“ uchechtne se a odloží kelímek na umyvadlo. Pomůže mi znovu vytáhnout a zapnout kalhoty.

„To je asi něco jiného, ne?“

„Máš pravdu. Tenkrát ses smál. Byl to možná jeden z tvých vůbec prvních smíchů. Nate, vím, že to tak teď necítíš, ale za pár dní se ti uleví.“

Uleví? Jak by se mi mohlo ulevit, když za pár dní všechny noční můry vylezou na světlo a nepůjdou ani na chvíli zahnat? Jsem blázen. Proč jsem se rozhodl skončit? Pamatuju si, jak jsem stál na pláži a dávalo mi smysl přestat. Měl jsem spoustu důvodů a každý z nich by obstál i sám za sebe. Jenže si najednou nedokážu vzpomenout ani na jeden. Vidím před sebou jen temnou díru, ve které nečeká nic hezkého.

A k tomu všemu jsem navíc příšerně unavený.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥