Ender Paddock přijde blíž.
Prudce vydechnu. Nedočkavě se zhoupnu na špičkách, a přitom mu zírám do očí.
Do tmavě červených očí.
Zvedne ruku a položí mi ji na zátylek. Hřeje, jeho prsty jsou jemné a klidné, občas divoké a neposlušné, ale úplně vždycky hřejí. Stejně jako on. A když mě hladí, šílím z toho.
Nakloním hlavu na stranu a nechám ho, aby mi druhou ruku položil na bok. Nechám ho, aby přistoupil blíž. Nechám ho, aby mi přitiskl rty na krk, jemně, letmo, velice opatrně.
Zasténám.
Nevím, proč moje tělo reaguje takhle. Vždycky. Úplně pokaždé. Proč se netrpělivě chvěju, proč se chvěju vzrušeně, proč se vůbec chvěju a proč toužím po dalších dotecích a polibcích. Aby mě hladil a líbal a přitahoval k sobě. Aby mě hodil na postel, přesně jako teď, přetáhl si tričko přes hlavu a já tak mohl sledovat jeho dokonale vypracované tělo. Jak se mu napínají svaly a zatíná bicepsy. Jak si dlaní přejede po hrudníku až ke kalhotám. Má nádherné tělo. A ten jeho namyšlený pohled…
Málokdo na světě se umí dívat takhle.
Stáhne si kalhoty a za chvíli už přede mnou stojí úplně nahý, aniž by se mu ve tváři mihl stud. Nenávidím, jak je sebejistý. A zároveň mě to neskutečně rajcuje. Trhaně se nadechnu, už chci, aby mě drtil pod sebou, ale on se místo toho skloní a kousne mě přes kalhoty do rozkroku.
Usměje se. Na půl pusy.
Což je… Ach bože.
Zase se dobře baví. Vždycky se dobře baví. Rád mě provokuje a trápí a nechává vzrušeného a neuspokojeného třeba celou věčnost. Dokud neškemrám. A dráždit mě přes kalhoty, to je něco, na co můj penis reaguje úplně pokaždé.
Prohrábnu mu vlasy a společně s tím mu trochu přitlačím hlavu do klína. „No tak,“ zašeptám tiše, takže to určitě nemůže slyšet. Ale přesto poslechne. Zahákne palce za moje pyžamové kalhoty, já nadzvednu zadek a hned nato před ním ležím jen v tričku. A protože mi je nehorázné horko, přímo šílené a bolestné, rychle ze sebe tričko strhám.
Pak už jsme to jen my dva, nazí, odhalení a vzrušení.
Nechám ho, aby si klekl.
Nechám ho, aby mi rukou přejel po penise, hezky pomalu, palcem zatlačil na žalud, a přitom mi druhou rukou masíroval koule. Přesně jak to mám rád.
Nechám ho, aby mi jazykem přejel po koulích.
Nechám si je lízat a sát, zatímco zírám do stropu. Zhluboka oddechuju a chci víc. Moje tělo chce všechno.
Z nás dvou jsem většinou já ten nedočkavý. Ten, co by šel rovnou na věc, žádná předehra, žádné líbání, prostě… Jenže on je v tomhle jiný. Má to rád drsně, hodně divoce, to ano, ale předtím… Nezasune, dokud nebude přesvědčený, že bych pro to vraždil.
Hladí mě po stehnu, klepe prsty, jako by hrály nějakou melodii, ale nikdy nepoznám jakou. A když mě konečně vezme mučivě pomalu do pusy, společně s tím mi zaryje nehty do kůže, protože ví – zná mě moc dobře, – co v další vteřině udělám.
A já to samozřejmě udělám.
Chci vyklenout boky. Dostat se blíž. Nebo spíš dál do jeho pusy. Naplnit ho, vyšukat mu… Ale to on nedovolí. Silou mě přinutí zůstat ležet, trochu nasaje, ale stejně cítím, jak mi jeho sliny stékají po péru.
„Prosím, prosím, prosím.“ Bouchnu pěstí do matrace. Druhou dám za hlavu, nahmatám polštář a pevně ho sevřu, abych ze sebe část toho vzrušení dostal.
Což nefunguje, nikdy, ani dnes.
Nic neřekne. S plnou pusou ani nemůže, ale i tak mi je jasné, že kdyby mohl, zeptal by se, proč prosím.
Protože chci víc, chci víc, chci víc.
Znovu mu položím ruku na hlavu, pohladím po vlasech a pak ho přitlačím do klína. A ne zrovna jemně. Zajedu mu celý do pusy a pak už ho najednou nemusím pobízet. Udělá, o co žádám. Pohybuje hlavou sám, v rychlém tempu, slyším mlaskavé zvuky, a když pořádně přitlačí, rozkašle se. Ale ani potom nepřestane. Nehty má pořád zaryté do mých stehen, což trochu bolí. A vzrušuje mě to.
Tak strašně mě tohle všechno vzrušuje.
Šíleně.
Začnu se třást.
Nejprve je to jen chvění v konečcích prstů, které postupuje výš, přes kolena a lokty a najednou je celé moje tělo v křeči, jako by mě pohltila zimnice, ačkoliv mi po čele stéká pot. Takže hořím a mrznu.
Zavrtím hlavou, ale on to samozřejmě nevidí, proto bouchnu rukou do matrace, ale ani to nezabere. To až můj hlasitý výkřik. „Stop!“
Zvedne oči, s mým pérem v puse, a tázavě povytáhne obočí. Ale zastaví a to je důležité, protože kdyby pokračoval, ještě malou chvíli… A já nejsem připravený, aby to dneska skončilo tak brzo.
Dojde mu to.
Ještě naposledy mi jazykem obkrouží žalud a pak… se odtáhne.
A já mám chuť křičet. Bez jeho horké pusy si připadám divně a prázdně. Možná dokonce osaměle. Péro mě bolí, doslova mi v něm cuká bolestí. Proto natáhnu ruce a zvu Endera Paddocka, aby si lehl za mnou, na mě, blíž. Aby mě zaplnil úplně celého od hlavy až k patě.
Samozřejmě přijme. Spadne mi na hrudník, takže mám jeho obličej, a oči, přímo před sebou.
Ty nejčervenější oči v červeném světě.
„Nic nevydržíš, Newmane,“ zašeptá mi do ucha.
Než stihnu odpovědět, políbí mě. Cítím přitom jeho erekci, kterou se tře o moje stehno. Proto dám nohy k sobě, sevřu ho stehny a on mezi ně zajede. Přitom mi slastně vydechne do pusy.
Líbá dokonale.
Líbá tak od první chvíle.
Zbytek, to, co se nám líbí, co preferujeme, jak to máme rádi, jsme zjišťovali postupně, ale tohle bylo perfektní od začátku. Přejede mi jazykem po spodním rtu, nasaje ho a trochu kousne. Rajcuje mě, že měl ještě před chvílí moje péro v puse, proto přitlačím. Obejmu ho kolem pasu a v další vteřině leží pode mnou.
Široce rozevře oči a já v nich v ten okamžik vidím tolik emocí, které ale nedokážu rozklíčovat. Zírám do nich a na vteřinu zapomenu, že jsme oba šíleně vzrušení. Využije toho, překulí se a stáhne mě lehce pod sebe. Bojujeme o nadvládu, ale zároveň je to prostě jen hodně zábavná hra.
Zavrtí hlavou. „Jsem na řadě. Připravím tě,“ řekne a zvedne prst, jako by mi ukazoval, co mě čeká. Chce ve mně vzbudit nedočkavost a zase to protahovat, abych škemral.
Jsem nedočkavý a neklidný a především netrpělivý. Úplně vždycky.
„Nechci připravit,“ zavrčím.
Je to hrozně moc… Prostě mám strach, že pokud mě bude dál dráždit, udělám se, aniž bychom skutečně šukali. A o to nestojím, chci všechno.
„Dneska seš extra nedočkavej,“ oznámí, ale jinak s tím evidentně nemá problém. Párkrát si přejede po erekci a kapku, která mu zůstane na prstu, mi rozetře u otvoru.
Lubrikant nemáme. Nikdy ho nemáme. Ani když to bylo poprvé a nové a šíleně to pálilo. Už jsem si ale zvykl a sliny trochu pomáhají. Taky lízání zadku pomáhá, ale o to tentokrát taky nemám zájem. Potřebuju, aby byl konečně ve mně a vyšukal ze mě každou myšlenku.
Bolestivě syknu a prohnu se v zádech, když mi přiloží penis k zadku a zatlačí.
Přestane a teprve, když kývnu, nakloní se dopředu, rukama se opře o matraci a znovu zatlačí. Je to… Přesně tahle chvíle je jediný okamžik, kdy vlastně nevím, jestli chci pokračovat. Jasně, ani jeden z nás nejspíš nemáme na výběr, ale nikdy nám to nevadí, prostě to děláme.
Až na tuhle malou chvilku.
Netrvá to ani minutu, možná tak deset vteřin, než se žaludem protlačí dovnitř.
A pak je to zase lepší. Bolest trochu poleví, zmírní, zeslábne, a moje pochybnosti se vytratí.
Musím pořádně nadzvednout nohy, aby měl lepší přístup. To mu umožní na mě víc nalehnout a políbit mě. Péro má napůl uvnitř mého těla, ještě nezasunul úplně. Což je k zbláznění.
„Pohni se,“ řeknu.
Pohne se. A zastaví.
Kouše se přitom do rtu tak silně, až si ho málem prokousne.
Vím, že to pro něj taky není snadné. Že má co dělat, aby nevystříkl už jen z vědomí, že jsme spolu, že mu dělá potíže čekat, že chce hrozně pohnout boky, bušit do mě, zatlačit do matrace, položit mi ruku na pusu, abych nemohl dýchat, protože ví, že to mě šíleně rajcuje.
Ale čeká.
„Jo,“ vydechnu, když bolest konečně úplně zmizí. Pevně ho obejmu a on mi zaboří obličej do krku. Nezaváhá.
První tři přírazy jsou pomalejší a ne tolik hluboké. Oči mám pevně zavřené, vidím jen tmu a slyším, jak dýchá, ale čtvrtým se dotkne mojí prostaty a já nahlas vykřiknu. Společně s tím oči otevřu.
Šukáme, konečně skutečně a nekontrolovatelně šukáme. Tahá mě přitom za vlasy, tlačí do matrace, kouše do rtů a do krku. Hladím ho po zádech, pohybujeme se ve stejném rytmu a chci vydržet, jak nejdéle to jde. Věčnost.
Prosím, chci to vydržet věčnost.
Jenže o tom to je. Alespoň mezi námi. Něco nefunguje správně, nebo to možná funguje až moc dobře, protože každý náš vzájemný dotek je příliš intenzivní, příliš silný, příliš, příliš, příliš.
Vždycky chceme vydržet, ale celé moje tělo potřebuje úlevu, potřebuju Paddockovi postříkat břicho, abych…
„Jak seš na tom?“ vydechne zničehonic. Zvedne hlavu a pohlédne na mě. Do mých očí. A je fascinovaný stejně jako já. Jako by tomu taky nedokázal tak úplně porozumět, zachytit jednotlivé myšlenky… Vím jenom, prostě to podvědomě vím, že se na mě nikdy předtím nikdo takhle nedíval.
Něco ve mně se chce rozhořet.
„Brzo. Hodně brzo.“
Přikývne. A zrychlí. Naráží mi do prostaty tak divoce, až mám mžitky před očima a nedokážu nekřičet.
Chytne mě pod krkem a přitlačí, abych nemohl dýchat.
„Tři. Dva…“
Je to těžké.
Vlastně nic na světě není tak těžké, jako sehrát se a najít přesně tu jednu vteřinu.
„Je-dna.“
Už skoro nemůžu dýchat a on ještě víc přitlačí, sevře mě silněji a navíc použije i nehty, až mi do očí vyhrknou slzy. A tím mě definitivně odpálí. Prohnu se v zádech, stáhnu svaly a oba v tu samou vteřinu vystříkneme. Orgasmus mě totálně sejme, stříkám si na břicho, zatímco Ender Paddock ve mně se sténáním pulzuje.
Zachytím pohled jeho očí. A chci něco říct, víc než jen pár šukacích frází. Chci mu říct, že tohle je tak jiné. Jako by to něco znamenalo. Třeba to gesto, kdy se natáhne, aby mi prohrábl zpocené vlasy… Ale je pozdě, svět se rozpíjí.
Vystřelím do sedu a chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem. Na pokoji. V pyžamových kalhotách mám mokro. A podle času na mobilu mě za chvíli čeká trénink, kde Paddocka uvidím.
Kurva.
Autor: Klára Pospíšilová
* Líbila se vám bonusová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
Přidat komentář