---

„Tak proč jsi ho zval?“ 

Začnu poskakovat. Regulérně začnu poskakovat jak praštěnej králík. „Já nevííím,“ vydechnu a společně s tím si zakryju oči dlaněmi. „Byl to momentální zkrat. Prostě jsem ho slyšel, jak říká, že se zatím nerozhodl, kam pojede na Vánoce, a něco v hlavě se mi seplo a já si řekl, že heeej, já přece budu na Vánoce mít čas, mohl bych ho pozvat. A najednou jsem ho zval!“ 

Walter sedí rozvalený na gauči v klubovně, na klíně má položenou učebnici a na ní krabičku s jídlem, k tomu popíjí proteinový shake a sem tam kousne do čokoládové tyčinky. A při tom všem se ještě navíc zkouší příliš nesmát mé situaci. Což je od něj sice milé, ale tím víc mě nasírá, když to neudrží a uchechtne se. 

Já chodím tam a zpátky, občas pod návalem stresu poskakuju, třepu rukama a zatínám svaly. V životě jsem někam pozval už hromadu lidí, tím myslím samozřejmě hromadu holek, ale nikdy jsem z toho nebyl tak hotovej! 

„Tak to zruš,“ navrhne Walter. 

Zastavím na místě. „To nejde.“ 

„Proč ne?“ 

Proč ne? Zamyslím se nad tím. Tahle varianta mě prostě vůbec nenapadla. Mohl bych to zrušit? Odjel bych sám a měl klidné promasturbované Vánoce, chodil bych plavat, koukal na filmy, dočetl všechny rozečtené mangy a… Zakloním hlavu a zhluboka vydechnu. „Protože to nechci rušit,“ přiznám a částečně se mi uleví. A zároveň ještě víc znervózním. Chci, aby jel se mnou, ale kurva, to potom znamená, že jsem ho pozval kvůli tomu! 

Walter přikývne a nijak neskrývá, jak je z toho překvapený. „Takže tam jedete proto, abyste… spolu strávili nějaký čas?“ 

„Ptáš se mě, jestli si tam spolu jedeme zašukat?“ Sednu si do křesla a následně si uvědomím, že je to křeslo, kde kempil Paddock během naší noční hádky o to, kdo bude odpočítávat. Raději vstanu, udělám dva kroky a sednu si do druhého křesla. Na něm měl Paddock jen nohy, což mi přijde snesitelnější. 

„Víš o tom, že pokud jde o sex, mohli jste se spolu vyspat kdekoli? Nemusíš ho brát do luxusního apartmá ve švýcarských horách,“ nadhodí Walter a povzbudivě se usměje. Jako bych potřeboval dodat odvahu. K čemu jako? 

Jsem přece v pohodě. 

Mám dojem, že mi povolují svaly, takže se na křesle postupně rozvaluju čím dál víc, až jsem nakonec rozplizlej na všechny strany. Ještě kousek a sjel bych k zemi. Nemám ani sílu pohnout palcem u nohy. „Co to kurva dělám?“ vydechnu. 

Walter pokrčí rameny. „Máš existenciální krizi? Objevuješ sexualitu? Začíná ti menopauza?“ 

To poslední mě rozhodně nepobaví, proto ze sebe dostanu jen velmi unavené „haha“, ale zbylé dvě možnosti mě zaujmou. Mohlo by to být obojí. Krizi mám určitě. Řekl bych, že přímo obrovskou – má nějakých sto osmdesát tři centimetrů, světlé vlasy, růžové oči, dokonale vypracovanou postavu a příšernou povahu. 

A sexualitu taky nějak objevuju. Nevím, jak jinak vysvětlit ty sny, hlavu cizího kluka u mě v klíně nebo líbačku s Paddockem – nic z toho nebyly moje nejzářivější hetero chvilky. 

Energie, kterou jsem před chvíli ztratil, je najednou zpátky a v plné parádě. Vyskočím na nohy a rázným krokem začnu pochodovat po klubovně sem a tam. „Co když se spolu vyspíme a bude to totálně na hovno? Jakože fakt špatný. A pak spolu budeme zavření na hotelu další dny. A co když se spolu vyspíme a bude to skvělý? I kdyby jen z poloviny tak, jak je to v těch snech. To přece… Do prdele, jak se tohle mohlo stát? Vždyť jsem ho nesnášel, pořád ho nesnáším, sere mě na něm úplně všechno a teď… Muselo mi hrábnout.“ 

Tentokrát se zdá, že se mnou Walter úplně nesouhlasí, dokonce nakrčí čelo, ale nic extra moudrého z něj nevypadne. 

„Jestli k tomu něco máš, tak to prostě řekni,“ pobídnu ho. Obecně moc nemusím, když se mnou lidí nesouhlasí, ale rozhodně to neznamená, že si je alespoň nevyslechnu. 

Nejdřív to vypadá, že se Walter stáhne, ale následně mi celkem odhodlaně koukne do očí a řekne: „Sere tě na něm jenom to, že je dobrej a může tě porazit. Nic jiného tě nikdy ani nezajímalo. A teď s ním trávíš víc času a zjišťuješ, že tě vlastně nic dalšího nesere, a to tě sere. Je pro tebe těžké mít rád někoho, kdo je lepší než ty.“ 

Cítím, jak se mi žaludeční šťávy ženou do krku. Jak mi před očima vyskáčou mžitky. Tohle je od nejlepšího kamaráda dost podraz. „Není lepší než já!“ zavrčím nasraně. 

Walter se zasměje, tak upřímně a uvolněně, až mě tím vykolejí. 

„Zkoušel jsem tě. Zkoušel jsem, jestli popřeš, že ho máš rád,“ uchechtne se vítězoslavně. „Což jsi neudělal.“ 

Zakroutím hlavou. Kdybych právě nebyl rozklepaný jak sulc, přešel bych blíž k sedačce a pořádně Waltera praštil do té jeho pitomé palice. „Od kdy seš tak vypočítavej? Tohle mi k tobě vůbec nesedí,“ štěknu. A hned nato: „Nemám ho rád.“ A potom ještě, aby bylo vše zcela jasné: „Není lepší než já.“ A až na úplném konci, jako poslední tečku, dodám: „Nikdy nebude.“ 

Walter nic neřekne. Jen s úsměvem přikývne. 

Takže, abych to shrnul, celá tahle konverzace s nejlepším kámošem byla úplně na hovno, protože jsem došel akorát k tomu, že to pozvání nezruším, tím pádem mě čeká… Pořád můžu doufat, že vyměkne Paddock a zruší to on. Pokud to udělá, dokonce budu tak vstřícnej, že chápavě přikývnu, jakože mu tu jeho děsně průhlednou výmluvu věřím. 

*** 

Paddock společné Vánoce nezruší. Čekám na to celý následující týden. Čekám na to poslední páteční trénink, dokonce se zdržím v šatnách, ale Paddock si prostě jen odejde a nic neřekne. Takže pochopím, že to není nic, co by chtěl probírat z očí do očí, proto neustále kontroluju telefon a čekám, kdy přijde TA zpráva. Promiň, ale nakonec mi to nevyjde… 

A já bych napsal: Pohodka, tak se uvidíme v lednu. 

Jenže žádná zpráva nepřijde. 

O co Paddockovi jako jde? To se mnou fakt plánuje odletět? 

Nebo mě jen nechává vycukat? 

Tak nějak dojdu k přesvědčení, že mě schválně zkouší a v den odletu se neukáže před kampusem. Až na to, že ukáže. Přijde dokonce na čas a k mé nelibosti – asi jsme se měli domluvit – má na sobě stejnou teplákovku, takže vypadáme, jakože k sobě patříme. Beze slova nasedne do taxíku, a protože má na hlavě kšiltovku, nevidím mu do toho otravného ksichtu. Nepoznám, jestli se šklebí. 

Tak spolu teda asi jedeme na letiště. Možná prostě jen ve vtípku pokračuje a na letišti mi po odbavení zamává a nastoupí do jiného letadla, třeba do tramtárie. Až na to, že vůbec! Pořád se drží u mě. Plánuje teda prostě jen nenastoupit? Nechá mě ukázat letenku a pokračovat do letadla, a když se otočím, uvědomím si, že nejde za mnou? 

Ne. U kontroly letenek jde první a já za ním. 

Nejspíš tady by mi mělo konečně dojít, že společné Vánoce prostě nezruší – je to definitivní, letí se mnou. On, já. Spolu! Akorát je to tak šílené a nepředstavitelné, že mi mozek nedá pokoj. Představuju si, jak na poslední chvíli vyskakuje z letadla. Jak mi ve Švýcarsku oznámí, že jsem dement, a odjede, protože překvapení, překvapení, taky má ve Švýcarsku vlastní bejvák. Nebo… 

Jenže pak si sedneme na svá místa v první třídě – jsme vedle sebe, akorát je mezi námi menší přepážka, která se dá případně vytáhnout, kdybychom chtěli soukromí – a já si všimnu, že působí trochu nervózně. Uvědomím si, že tohle není z jeho strany žádný vtípek. Za chvíli vzlétneme a nikdo už nic nezruší. 

Zhluboka se nadechnu. Vlastně se mi celkem uleví. 

Čeká nás skoro osm hodin v letadle, proto se pohodlně opřu a zavřu oči. Následně mi okamžitě dojde, že opravdu není dobrý nápad spát, když hned vedle sedí hlavní postava všech mých snů. Takže poposednu a vytáhnu úplně nový díl Tokijského ghúla, otevřu ho na první stránce a… To je přesně ten moment, kdy mi docvakne, že jsem se zapomněl stavit za fyzioterapeutem, aby mi přelepil tejp na zádech. Občas si ho dávám kvůli krční páteři, jelikož mám při učení tendenci se hrbit a pak jsem debilně rozlámanej. 

Obecně tejpy používám často a rád, je to taková moje berlička. A jakmile mě někde něco píchne, hned mám tendence všechno lepit. Akorát… tejpy jsou fajn dejme tomu první tři dny, někdy dám čtyři. Jenže potom mě začnou úplně pokaždé příšerně svědit. 

Jako právě teď. Nenápadně se zkusím otřít o sedačku, což pomůže zhruba tak na jednu vteřinu. Začnu se proto třít v pravidelných intervalech, akorát že mě to tím pádem svědí čím dál víc. Asi z toho brzo zešílím. Napadne mě, že bych šel na záchod a prostě ho strhl, jenže si tam úplně dobře nedosáhnu, tím pádem by to byl celkem úmorný boj.  

Takže to prostě musím vydržet. Zatnu zuby a vydržím to, protože to vůbec nesvědí. Ne, ani trochu. 

Nesvědí! 

Anebo bych mohl požádat… Otočím se na Paddocka, který vypadá celkem spokojeně. Má sluchátka, prázdný výraz a trochu rozcuchané vlasy.  

To lechtání je fakt nesnesitelné. 

Bez zbytečného váhání šťouchnu do Paddocka. Počkám, až sundá sluchátka, a líbezně pronesu: „Teoreticky. Asi neumíš přelepovat tejpy, co?“ 

Kouká na mě, jako bych se ho ptal, jestli už někdy skákal z věže do vypuštěného bazénu. „A tak jako už jsem to párkrát dělal, když nebyl poblíž fyzioterapeut. O co jde?“ 

Poposednu. Teď už to lechtá tak, že nedokážu myslet na nic jiného. „Mám tejp na páteři a začal příšerně svědit,“ vydechnu. 

Paddock se zamračí, nejdřív nechápu proč, ale následně spustí: „No a máš tady náhradní? A nůžky? Vole, pochybuju, že máš v letadle nůžky. Tak co po mně chceš?“ zamručí. A vůbec nechápe, pitomeček pitomá, že tady nejde o lepení dalších tejpů, že jsem to nadnesl jen jako takovou prvotní průpovídku o tejpech, abych ho následně nějak přesvědčil, nějak ho dovedl k tomu, že mi ho dobrovolně sundá. 

Přiznávám, nebyla to nejlepší průpovídka, ale na moji obranu mám právě tělo v jednom ohni, doslova si říkám, že si nehty začnu seškrabávat kůži, takže po mně nikdo – a už vůbec ne Paddock – nemůže očekávat promyšlené otázky. 

Trvá přesně pět úmorných vteřin, než se Paddockův výraz změní. Přimhouří oči. „Mám tě podrbat?“ 

„Nebudeš mě přece drbat,“ vzdychnu, a protože už nemám sílu rozhovor protahovat, navrhnu řešení sám. „Odlep mi to.“ 

Paddock nevypadá pohoršeně, prostě jen pokrčí rameny. „Fajn. Svlíkni se.“ 

Otočím se k němu zády a nejdřív si vysvleču mikinu a následně i tričko. Jsem rád, že mám zástěnu do uličky zataženou a nikdo nemůže nic vidět. I tak je zvláštní být v letadle s nahým hrudníkem. Ještě na rychlovku kouknu na Paddocka. „Musíš opatrně a pomalu. Sundávání mě vždycky bolí, takže ti říkám O-PA-TR-NĚ!“ Schválně mu to i slabikuju, aby pochopil, že ho jinak zabiju. 

Vidím, jak Paddock přikývne, a já ho důvěřivě nechám, aby mi přejel prsty po tejpu. Úplně na konci se ale nezastaví a sjede trochu níž, až mi po těle přejede mráz. A nejen proto, že má studené ruce. „Na to, jak jsi ve snech umrdanej, Newmane, jsi v tomhle docela cíťa,“ uchechtne se. Cítím, jak spodní cíp tejpu lehce odlepí, zabolí to jen maličko. „Neboj, vím, že tejpy je potřeba sundávat…“ 

Jsem debil? Jsem důvěřivý debil? 

No tak asi jsem, když jsem dal Paddockovi návod na to, jak celou situaci zneužít. A tohle je přesně ta chvíle, kdy mi dojde, že to udělá. Vnímám, jak tejp pevně chytne, slyším ho, jak se nadechuje, a kurva…. Vím přesně, co chce udělat! Ten podělanej sráč! Akorát se už nemám jak bránit, takže zatnu zuby a pevně sevřu rty. 

„… rychle, jinak to bolí ještě víc,“ řekne před tím, než cukne a serve ho ze mě bez větších problémů. Bez větších problémů pro něj, já přijdu o všechny malé chloupky a možná i trochu kůže a definitivně i o hrdost, protože se neudržím a vypadne ze mě malé, ale slyšitelné vykviknutí. 

Au. Do piče. 

AU! 

„Ty seš takovej kus kokota, že to ani není možné!“ vyštěknu a chci vzít nejbližší tvrdý předmět a začít ho tím mlátit hlava nehlava, akorát Paddock udělá další nečekanou věc, která mi zabrání v pohybu. 

Začne mě škrábat na zádech. 

Jojo, můj úhlavní nepřítel, se kterým letím do Švýcarska, abychom se spolu vychrápali, mě právě v letadle, v první třídě, drbe, jako bych byl nějakej nadrženej vořech. A já asi nadrženej vořech jsem, protože úlevně vydechnu a zkusím se k němu natlačit blíž. 

Panebože, je to ten nejlepší pocit na světě. 

Koho sere, že mi ten tejp strhl, ačkoliv jsem mu říkal, aby to nedělal? Mě rozhodně ne. 

Je šikovnej. Moc šikovnej. Vnímám jeho nehty a spokojeně u toho mručím, a když už myslím, že to nemůže být lepší, maličko přitlačí a sjede níž, na místo, kde mě to doteď tolik nelechtalo, ale najednou mám dojem, že to je přesně ono, ano! 

Zakloním hlavu a spokojeně zamručím. 

Kdyby mi řekl, že mě poškrábe i na zadku, klidně bych ho vzal na záchod. Ani bych nezaváhal. 

Paddock to však zničehonic ukončí a maličko chraptivě pronese: „Obleč se. Kdo se na tebe má dívat.“ 

Když přestane, je to divný pocit, ale nechci škemrat, tak na sebe bez řečí hodím tričko i mikinu a nakonec se rozhodnu i pro deku. Taky sedadlo sklopím. A zívnu. Paddock je vzhůru, tak by z toho nemusel být žádný uvzdychaný trapas. „Já to zalomím. Jsem unavenej.“ 

Najednou se Paddock narovná jak malá rozčilená surikata. „Tak to pozor! Si myslíš, že já nejsem unavenej?“ 

Pobaví mě, jak snadno ho dokážu rozhodit.  

Znovu zívnu a přitáhnu si deku blíž ke krku. Hezky se do ní schoulím. „Z čeho ty bys tak mohl být unavenej? Na trénincích se flákáš a nevím, že bys měl nějaké tréninky navíc,“ popíchnu ho. 

Pozná, o co se snažím, takže se trucovitě taky začne připravovat na spaní. Vytáhne deku a zabalí se do ní. „Mě nerozhodíš, kreténe. Nezapomeň, kdo byl teď dvakrát po sobě dole. Což mi říká, že dneska je řada na tobě.“ Ostentativně a drze a hraně zívne! Taky se nakloní blíž a s odporně slizkým úšklebkem zašeptá: „Fňágat na celý letadlo budeš ty.“ 

Nikdo neumí zavřít oči a předstírat spánek tak rychle jako Paddock. 

A jsem si dost jistej, že ani nikdo neumí tak rychle usnout, proto okamžitě zahodím hrdost a pořádně s Paddockem zatřepu. „Nemůžeš spát! Jestli usneš, tak já usnu taky,“ zamručím. Jsem sportovec, to znamená, že jsem většinu času přehnaně unavenej. „Dobře,“ hlesnu, „nikdo nebude spát. Můžeme si třeba zahrát karty.“ 

Pan Spánek pochybovačně otevře jedno oko. „Ty hraješ karty? Určitě poker nebo bridge a tak, že jo? To je totiž dostatečně snobský!“ 

Nechápavě rozhodím rukama. „Ó můj bože, Paddocku, všechno, co řekneš, je tak otravný, že je mi z toho blbě. Já a snob? Jel jsi na letiště v Balenciaga bundě. A pro tvoji informaci… Neumím brigde ani poker. Myslel jsem třeba kradeného žolíka nebo sedmu.“ 

Poskládá se zpátky do sedu a protře si oči. „Tak klidně toho žolíka. A počkej, objednám si k tomu kafe, jinak to fakt zalomím.“ 

Zmáčkne tlačítko obsluhy a za chvíli je u nás letuška. Zatímco já si dám džus, Paddock chce kafe s mlíkem, ale rozhodně ne živočišným, a následně letušce velmi důrazně vysvětluje, že nesmí být ani oříškové. Dělá, že nic, ale… nechce oříškové, což je od něj docela milé. 

Tolik milosti v jinak protivné povaze. 

Nakonec pije kafe s ovesným mlékem a působí spokojeně. 

K mému překvapení dokonce zná kradeného žolíka, tím pádem mu nemusím vysvětlovat pravidla. A k ještě většímu překvapení je v tom fakt dobrej, takže se strhne celkem krutý souboj. Nejde o to jen vyložit a zavřít, ani jeden nechce vyhrát o jednu nebo dvě karty. Ne. Tady jde o to toho druhého totálně pokořit. Zvítězit, než ten druhý vůbec vyloží. Nebo zavřít z ruky, což se nakonec ukáže jako největší výzva. U kradeného žolíka se karty nevyhazují, proto jich za chvíli oba máme tolik, že nám neustále vykluzují. 

Je to nelítostný boj. Vyhraje Paddock, jenže pak si všimne, že mu tři karty spadly do klína. Následně to vypadá, že bych mohl vyhrát já, ale zjistím, že jsem si spletl královnu s králem, tudíž mi jedna karta přebývá, a když už se konečně dostáváme ke konci, letadlo sebou cukne, karty nadskočí a většina z nich popadá na zem a na sedačky. 

Oba nás to neuvěřitelně pobaví, protože jsme si s tím dali dost práce a vložili do toho tolik energie a evidentně zcela bez výsledku. My dva prostě existujeme ve světě, kde nemůžeme dojít k finálnímu rozhřešení, kdo je teda vítěz. 

Hraním karet strávíme zhruba hodinu, než to zabalíme s tím, že si pustíme film. Každý svůj. Bez dohadování, kdo co vybere. 

Zatímco já si pustím Scotta Pilgrima, Paddock – což vím spíš náhodou, absolutně ho nekontroluju – pustí Kingsmana. Nikdy jsem to neviděl, takže těžko říct, jak moc špatný má vkus na filmy. Ale nejspíš jsem dost odhodlaný to zjistit, protože se přistihnu, jak mu neustále čumím na obrazovku. Má sluchátka, tím pádem nic neslyším, ale sem tam něco pochytím. 

Upřímně, zatím je to celkem bizár. 

Což mě zaujme. 

„Ty vole, ta borka je těma nohama fakt oddělala? Proč?“ zeptám se, když už tu zvědavost nedokážu zkrotit. 

Paddock si pomalu sundá sluchátka, kouká trochu překvapeně, ale následně celkem pobaveně pronese: „Jo, to je hrozná mrdka!“ 

Přikývnu. 

On taky přikývne. 

Kouknu na svůj film, kde uběhlo asi deset minut, které jsem vůbec nevnímal, jenže mi dojde, že tím pádem přijdu o další scénu v Kingsmanovi. Kmitnu proto pohledem na vedlejší obrazovku a Paddock si toho samozřejmě všimne. No bodejť, nejsem zrovna mistr nenápadnosti. „Nemám to dát znovu? Můžeme se dívat spolu. Stejně mám lepší vkus.“ 

Samozřejmě mě tím naštve, malej nasírací hňup, ale ještě nám zbývají skoro čtyři hodiny letu, takže hodně času porovnat, čí film je lepší. 

Nejdřív pustíme Kingsmana. Je to paráda. 

Pak pustíme Scotta Pilgrima. A Paddock potupně připustí, že je to skvělej film. 

No tak… dobrý, evidentně máme na filmy podobný vkus. Nemusíme z toho dělat vědu, existuje celá další hromada věcí, kvůli kterým je Paddock nesnesitelná lidská bytost. 

Kdyby tu byl Walter, řekl bych mu, že tohle nic nedokazuje, nic nepotvrzuje a nic neznamená. 

*** 

Do hotelu se dostaneme jedenáct hodin po tom, co jsem zamknul kolejní pokoj. Jsem unavený, ale musím říct, že to byl jeden z těch zábavnějších letů. S Paddockem projdeme halou k recepci, kde si vyzvedneme klíče od rodinného apartmá. 

Je to celkem klasický luxusní hotel, akorát v horních patrech se nacházejí rezidenční byty. Rodiče ten náš koupili asi před deseti lety a pro mě se to tu brzo stalo jedním z nejoblíbenějších míst – kvůli dortu, jasně, ale taky je tu krásný bazén a nepřetržitá pokojová služba. To znamená, že si třeba i o půlnoci můžu objednat masáž nebo svačinku. Klidně obojí.  

Horská chata v Norsku je fajn, ale kdo mi tam navaří? 

Jedeme výtahem do třináctého patra a Paddock unaveně mžourá do zrcadla, absolutně neoslněný okolním luxusem. Ne že bych na něj chtěl dělat dojem, ale zase si vzpomenu, jak mě v letadle nazval snobem. A přitom on sám je na tohle všechno tak zvyklý, že ho to ani nepřivádí do rozpaků. 

Vlastně jsem za to rád. 

Další věc, kterou máme společnou. 

„Je to rodinné apartmá s několika pokoji, můžeš si vybrat, který chceš. A kdyby sis chtěl cokoli objednat, máme nonstop hotelovou službu,“ oznámím těsně předtím, než odemknu dveře a pustím Paddocka dovnitř. 

Rozhlédne se a přikývne. Následně se na mě otočí a celkem překvapeně pronese: „Vaši tu ještě nejsou?“ 

„Rodiče? Ti jsou v New Yorku a myslím, že se sem vůbec nechystají,“ řeknu, abych ho uklidnil. Žádné trapné seznamování s mámou a tátou, nekonečné rozhovory o ničem a poslouchání historek o tom, jaký byl malý Kevin paličák. „Chceš to tu ukázat?“ Dojdu k obrovské sedačce uprostřed místnosti a hodím si na ni mikinu. Vánoční stromek stojí na svém místě, nazdobený a dokonalý jako vždycky, a pod ním zabalené dárky. Taky je tu decentní vánoční výzdoba. Což znamená, že Riggs stihl všechno nachystat, navzdory těm kecům. 

Uvědomím si, že Paddock pořád stojí na místě a působí… překvapeně? Asi. „Myslel jsem, že tady budou. Takže tu budeme jenom my? Celou dobu?“ 

No jasně. Teprve teď mi docvakne, že si musel myslet, že strávit Vánoce se mnou znamená strávit Vánoce se mnou a mojí rodinou. Nemůžu ho vinit, že to nepochopil správně, protože jeho úvaha je celkem tradiční. 

Sakra. 

Doufal, že tu pořád někdo bude a k tamtomu nedojde? 

Třeba kvůli tamtomu vůbec nepřijel! 

„No vlastně jo. Nenapadlo mě, že tu čekáš rodiče. Je to problém?“ zamumlám nejistě. Jestli to problém je, bude to teď asi dooost trapné. 

Paddock nezaváhá a udělá krok do místnosti. „Ne vůbec, jen…“ Pohlédne mi zpříma do očí. „Budeme spolu šukat?“ vypálí úplně nečekaně a vytáhne to největší dělo. Rovnou bombu. Hodí ji mezi nás a čeká, jak si s ní poradím. 

Ale já si s ní neumím poradit. Jak na tohle odpovědět? „Já nevím. Budeme?“ To, že jsme u mě doma, neznamená, že to musím být já, kdo naši situaci rozsekne. A vůbec, pokud to nechce, proč to pozvání přijímal? 

Přece si nemyslel, že budeme celou dobu hrát karty. 

„Taky nevím,“ přizná. „Vlastně ale myslím, že jo.“ 

Uleví se mi. Přikývnu a zkusím v sobě vydolovat něco jako hodně rozpačitý úsměv. „Možná by bylo dobrý nechat tomu volnej průběh a prostě…“ 

A prostě co? Prostě to v jednu chvíli nepůjde vydržet, vrhneme se na sebe a pořádně se vykousneme? Jakože osud rozhodne za nás? A co se totálně ožrat? 

Ne, koukám na Paddocka a vím, že jestli spolu budeme spát, budu střízlivej. Totálně přítomnej. 

„Možná na to ani nedojde,“ pokračuju a fakt nevím, koho se tady snažím uklidňovat. Jeho, nebo sebe? „Jenom mám prostě pocit, že se to mezi námi už musí nějak rozseknout, jinak z toho zešílím. A i když tě nemám zrovna v lásce, tak po tom, co se stalo na chodbě, prostě nemůžu předstírat, že to nechci zkusit. Myslím sex. Myslím sex s tebou.“ 

Mluvím jak debil, jsem si toho vědom. Ale za to může definitivně Paddock, který ve mně tu debilitu nejspíš nějak probouzí. 

„To je upřímný a překvapivě sympatický. Na tebe,“ řekne Paddock. Vánoční řetěz svítí, takže mu na tváři tančí růžová světýlka. Díky barvosleposti působí celkem lascivně, jako by mě sváděl, což mě vzhledem k naší konverzaci dost pobaví. „Já se teď půjdu trochu prospat a pak si můžeme objednat něco k jídlu, jo?“ navrhne. 

„Jo,“ kývnu. „Budu vzhůru. Dám si horkou vanu a tak,“ slíbím. Chci být hodnej, nebo to aspoň zkusit a tohle je první krok. 

A Paddock je na tom stejně, protože pokrčí rameny a pronese: „Reálně neexistuje důvod, aby ses taky nevyspal.“ S těmito slovy odejde a za chvíli ho slyším, jak vpadne do jednoho z pokojů. Je to samozřejmě ten nejhezčí s obrovskou postelí, a především s výhledem na hory. Ostatní pokoje mají výhled na město. 

Pobaví mě, jak je Paddock sebejistej. 

A mnohem míň mě pobaví, že naše společné Vánoce nejspíš začnou tím, že mě Paddock pořádně a drsně ošoustá. Teda ve snu! Kdo koho ošoustá ve skutečnosti, se budeme muset ještě nějak dohodnout. 

Ježiši. Jen na to myslím, cítím příšernou trapnost a nezvladatelné vzrušení. A co je kuriózní – ani jeden z těch pocitů nepřevažuje nad druhým. Jsou vyrovnané. Bleh. 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥