---

Na netu si vyhledám pojem tritanopie. Stejně jako jsem si před nějakou dobou hledal, jak správně používat epipen a jak moc je nebezpečná alergie na ořechy. Přičemž nijak nezastírám, že bych si ze všeho nejradši vyhledal i odpověď na otázku, proč jsem už dvakrát líbal kluka, kterého nenávidím. Ale pak bych se musel sám sebe zeptat, jestli ho vážně nenávidím.  

Takže radši zůstanu u té tritanopie, protože to je po všech stránkách bezpečnější a vlastně i hodně zajímavé téma. Zadám ten pojem do vyhledávače a pak si nechám od umělé inteligence vyjet hromadu obrázků, jak člověk s tímhle typem barvosleposti vidí svět. 

Je to stejné jako sny, které se mi zdávají, ani tak ale nedokážu zpracovat, že Newman takhle vidí neustále, pokud zrovna nemá ty svoje brejličky se žlutými skly. Připadá mi to skoro až neuvěřitelné a popravdě i fascinující, ačkoli jsem zároveň dotčený, že se moje, dobře, naše sny přizpůsobují jemu.  

Jaká vyšší moc rozhodla, že budu mít červenorůžové sny, jen protože je Kevin Newman barvoslepý? Proč je nevidím normálně? Řekla si nějaká neznámá síla, která nám ty sny přihrála, bezva, Newmana mám radši, takže Paddock uvidí červenorůžově?  

Nebo! Je náš snový pokoj barevně normální a my, potažmo já, ho vidím Kevinovýma očima? A co když je v tom pokoji doopravdy všechno červenorůžové a já ho tím pádem nevidím Kevinovýma očima, ale prostě jenom vnímám věci tak, jak jsou? 

Tisíce otázek a já si nedokážu odpovědět na žádnou z nich. 

Kdybych měl koho, zeptal bych se. Umělá inteligence na tohle nestačí, jelikož nemůže čerpat z žádných konkrétních dat. Zní to spíš jako jedna z těch scifáren, co Clive občas sleduje.  

Mimochodem, Clivovi nic z toho neřeknu. To, jakou barvu má svět ve snu, Kevinovo tělo, zpola rozmazaný pokoj, ve kterém to děláme, beru jako naši věc. Nevím, z nějakého důvodu mi to připadá až moc intimní, než abych o tom chtěl mluvit. A je mi jedno, že by tritanopie sama o sobě Clivovi nepochybně připadala taky fascinující.  

Snad poprvé v životě mám pocit, že jde o něco, co mi nevadí sdílet jenom s Newmanem.  

Zvláštní.  

Pohlédnu k oknu. Venku se snáší sněhové vločky, které jsou napůl déšť, což v následujících dnech, nebo možná ještě dneska, vykouzlí na zemi bahnitou sračku. Letos vůbec nemám vánoční náladu, ale abych byl upřímný, asi jsem nikdy nebyl zrovna vánoční typ. Táta na Vánoce většinou brával směny, obrážel taxíkem město a vozil domů zbloudilce, zatímco máma s tím, jak se jí začínala rozjíždět kariéra fotografky, ještě na Štědrý den kolikrát upravovala fotky mimin na sáňkách v dece, pod stromkem nebo s mašlí na hlavě… Prostě jakákoli sebevíc infantilní kravina, kterou si lidi chtějí pověsit na zeď.  

Ani letos mě to nijak netankuje.  

Zívnu a položím noťák na postel, protože je pomalu čas chystat se na trénink. Máme společný trénink a já se nedokážu rozhodnout, jestli jsem rád, nebo bych radši čelil jenom Newmanovi. Možná se pomalu blíží doba, kdy si budeme muset o těch líbačkách promluvit, přestože nám oběma v tuhle chvíli očividně vyhovuje dělat, že se nic nestalo. 

Jenomže problém je, že teď to ví i Walter, který trapně otevřel dveře ve chvíli, kdy jsem měl zrovna na práci přitahovat k sobě Kevina za boky co nejblíž a obšťastňovat jeho jazyk – to všechno na chodbě, kam mohl kdykoli kdokoli přijít. Nemyslím, že by to Walter někomu vykecal, asi ani z pomsty za to, že mu Newman obtáhl holku, ale stejně mě znervózňuje, že je na světě další člověk, který to ví.  

Ještě víc mě ovšem znervózňuje, jak se z našich snů stalo něco skutečného. Jak hloupě jsme to přitáhli do reality, a tím pádem už asi nikdy nedostanu z hlavy myšlenku, že líbat Newmana byla ta nejopojnější věc na světě. Cítil jsem se snad ještě líp, než když jsem mu minulý rok v individuálních skocích vyfouknul zlato přímo před nosem. 

Navíc si musím pokládat otázku, jestli jsem teda fakt bi a jestli stačí dvě líbačky na to, abych to o sobě mohl s určitostí říct. Nechci o tom mluvit ani s Clivem, protože vím, co by odpověděl – že neexistuje homo, hetero ani bi, že to nejsou šuplíky, ale všechno je spektrum. A vytáhnout to před mým nejlepším kámošem nejspíš znamená zkusit si na to sám odpovědět, přičemž já kurva nechci odpovídat. Stejně jako nechci pokládat otázky.  

Znovu pohlédnu k oknu, načež stočím pohled k notebooku, kde mám pořád otevřený obrázek úplně obyčejných budov a vysokých stromů, to všechno v červenorůžových barvách. 

Jak člověk vůbec přijde na to, že je barvoslepý? Začalo to tak, že ho rodiče učili barvy stylem hele, Kevine, tohle je modrá, tohle je zelená, tohle žlutá, a on to pořád pletl a posíral, protože pro něj všechno byla růžová nebo červená? A jeho rodiče si řekli no sakra, našemu děcku něco je, buď je blb, nebo špatně vidí?  

Zavrtím hlavou a noťák zaklapnu. Ještě předtím ale zkontroluju čas. Clive se má z bazénu vrátit až někdy za tři čtvrtě hodiny, a to už budu dávno pryč, takže se mineme. Musím sebou hodit, chci se stavit v MexGrillu pro kafe. 

Co se Newmana týče… Nejlepší bude dělat, že nic.  

*** 

Nic alias Newman předstírá, že jsem vzduch. Ale stejně ho nachytám na švestkách, když se mračí po tom, co mě Rowell pochválí. Tentokrát ovšem nemá žádné blbé kecy a já si taky odpustím rýpnutí, že by se ode mě měl učit. To by totiž mohlo vyznít všelijak. 

Na konci tréninku jsem příjemně nabuzený, za což nejspíš může i kofein. Dopřeju si teplou sprchu a pak se pomalu převlékám – Alex do mě valí, jestli se spolu půjdeme najíst, a taky že má chuť na portobello burger.  

Upřímně je jednodušší věnovat pozornost jemu, než se zaobírat Newmanem nebo Walterem, který mě předtím pozdravil hodně plachým přikývnutím, jako bych to byl já, kdo ho nachytal při líbačce se svým rivalem, a ne naopak.  

„… a budeš na Štědrej den u Cliva, nebo pojedeš k vašim?“ ptá se Alex a přitom kouká do mobilu.  

Pokrčím rameny, zatímco si šněruju tenisky. „Nemám páru. Letos se mi to nějak nechce řešit. Jakože táta nepřipadá v úvahu, ale za mámou se taky nechystám. Myslím, že je pořád v Peru. Takže nakonec asi fakt budu u Cliva, nevím. Času dost, abych to vyřešil. Co ty?“ 

Zatímco Alex vypráví, že taky nemá páru, nejspíš poletí s rodinou do jednoho z letovisek, pokud si táta udělá čas a vezme si na pár dní volno – v horším případě bude chtít Alexe už zase zapojovat do firemních záležitostí – vnímám, že si Newman velice pomalu suší vlasy. Pak se velice pomalu převléká. Pak velice pomalu dýchá a civí do mobilu. 

Možná se mnou chce probrat to nezřízené líbání, a i když bych se tomu rád vyhnul, ideálně navždycky, tak nějak cítím, že ta chvíle stejně přijde. A že čím dřív k tomu dojde, tím líp.  

„Hele, potkáme se v MexGrillu, jo?“ řeknu Alexovi. „Teď mi došlo, že se mám ještě stavit za Rowellem.“ 

Alex přikývne a bez sebemenšího podezření zamíří pryč. Takže jsme v šatně najednou sami, jenom já a Newman. A vlastně taky trochu trapné ticho, které trvá, když se na mě Kevin zničehonic otočí, pootevře pusu a… Mlčí. Ty jeho modré oči mě dohání k šílenství, aniž bych tušil proč. Navíc mě tentokrát snad vůbec poprvé napadne, jestli vůbec chápe, jak dokonalou barvu mají, protože ve snech vypadají našedle.  

Ale třeba to ví, když má ty svoje brejličky.  

„Co je?“ zeptám se trochu chraptivě. „Zdržuješ, abys ze mě vydyndal pusu?“ 

Očividně se nám oběma povede najít v těch rozpacích ztracenou sebedůvěru, protože Newman si pobaveně odfrkne a opáčí: „Na někoho, kdo se na mě už dvakrát vrhnul, si docela vyskakuješ.“ 

Taky se ušklíbnu. Stylem: No jistě. Pitomče. Ty ses vrhnul na mě.  

A stejně jako totální lúzr vlastně čekám, jestli to udělá znovu. Dokonce si mimoděk olíznu rty, za což se vzápětí zastydím.  

Kevin sebou maličko trhne a opře se o skříňku. „Takže…“ začne a pak zas dlouho mlčí. „Slyšel jsem, co sis říkal s Alexem. A než se začneš ztrapňovat, že bez tebe nemůžu žít a odposlouchávám, tak když mluvíš, je to hlasité jako troubení. Nedá se to neslyšet.“ 

Zvláštní. Ještě před chvílí jsem měl hlad, těšil jsem se na enchiladas a proteinový drink a taky na to, že si pak pustím film nebo si budu číst. To je ta lepší varianta. Horší je, že se budu muset učit, protože takhle ke konci roku nás učitelé celkem drtí, a i když jsem jeden ze dvou nejlepších studentů ročníku, musím sem tam máknout. A nakonec jsem opět skončil v jedné místnosti s Kevinem, který po mně chce… nevím. Buď abych skočil placáka a pořádně se rozmáznul o hladinu, nebo abych ho přitiskl zády ke skříňce a líbal. Tak jak včera. Bože, včera jsme se líbali, jako bychom se jeden druhému snažili ukrást duši.  

„Ano, Newmane?“ zeptám se a zním přitom nevzrušeně, jak to jenom jde. „Dělá ti starosti, kam mi máš poslat dárky?“ 

„Počkej, my už si posíláme dárky?“ 

Vážně, co chce? Chce se líbat? Protože já chci. A nijak mě neznervózňuje, že se mnou očividně flirtuje a že moje tělo reaguje horkostí, co se mi rozlévá všude, jako bych vypil panáka absintu, přičemž mi docela určitě maličko cukne v péru z představy, že já a on… To je ovšem ta otázka. Kam až bych to nechal zajít, já, donedávna nezpochybnitelný heterosexuál, kterému nepřipadalo nic na světě rajcovnějšího než horká úzká vagína?  

Pokývám hlavou. „Víš co? Pošlu ti maximálně selfíčko.“ 

„Eh, to mi teď říkáš, že mi o Vánocích pošleš svoje péro?“ Povytáhne obočí a zaškaredí se a já si okamžitě vzpomenu, jak mi ho ve snu lízal a sál. 

Samozřejmě, že svět je svým nezpochybnitelným způsobem komplexnější a netýká se jenom mrdání, ale… ALE.  

Zavrtím hlavou. „Ne,“ opáčím. „Nevím, proč bych ti měl dávat hned něco velkýho.“ 

Tomu se zasměje a jeho smích způsobí, že najednou spěchám ještě míň, přestože na mě Alex určitě čeká. Vlastně dělám opak spěchání. A Kevin pak popadne batoh a naváže: „Neposílej mi ani nic malýho. Neposílej mi nic, aby bylo jasno. Kdybys mě nechal mluvit, tak bys…“ Tady znervózní, což mě hodně zaujme. Dvakrát přešlápne a pokrčí rameny, jakože vůbec o nic nejde. „Prostě mě napadlo, že budu Vánoce nejspíš trávit ve Švýcarsku, kde je docela dobré zázemí pro sportovce, takže kdybys chtěl, mohli bychom… potrénovat.“ 

Nedojde mi to hned. Popravdě si zprvu nejsem jistý, co to mele, protože představa, že by mlel to, co si myslím, že mele, je totálně přitažená za vlasy.  

Ale pak jsou tady jeho zčervenalé tváře. Přešlapování. Popotahování popruhu batohu. A já do prdele absolutně vůbec netuším, co cítím. „Ty… Zveš mě, abych s tebou strávil Vánoce?“ zeptám se nechápavě a každé z těch slov pečlivě vyslovím pro případ, že by mi náhodou nerozuměl. Že bychom jeden druhému nerozuměli navzájem.  

„Ne,“ vyhrkne Kevin okamžitě. „Nevím.“ Vzdychne. „Asi jo? Je to blbej nápad?“ 

No to kurva že je.  

Kdyby mě pozval na výlet k vesmírné stanici, abychom mohli svrchu obhlédnout všechny bazény, nepřišlo by mi to ani zdaleka tak přitažené za vlasy. O čemž nejspíš svědčí i můj poněkud tupý výraz, přiznávám, s jakým na něj už zase zírám. „Takže to myslíš vážně? Není to vtípek?“ ujistím se, přestože vím, že to vtip není. Jaksi mi to prozrazuje jeho nervozita.  

I to, jak po mojí otázce zvážní. „Není to vtípek. Hele, můžeš si to klidně promyslet, a kdybys chtěl, tak mi stačí dát vědět třeba do pátku, abych rezervoval dvě letenky.“ Pak znovu přešlápne, nevím po kolikáté, možná jen sbírá kroky na chytrých hodinkách a vůbec nijak se to netýká toho bizarního nápadu, načež se konečně rozejde ke dveřím. Pomalu. Třeba přece jen čeká na odpověď. Kterou mu nedám, nebo teda ano, odpovím mu, řeknu, že se asi posral. 

Proč bych měl letět do Švýcarska, když můžu strávit totálně pohodové Vánoce s Clivem a jeho rodiči prakticky kdekoli na světě? Ne, fakt, proč bych si do hajzlu vybral Kevina Newmana, který mi tak ukrutným způsobem pije krev? V jakém podělaném vesmíru?  

V tomhle, očividně.  

Můj mozek si to nestačí pořádně poskládat, je to ten nejnáročnější tetris, ale než Kevin zmizí na chodbě, vstanu a hned nato ze mě vyletí: „Tak jo.“ 

Zastaví a otočí se. Tentokrát není nervózní, působí spíš přemýšlivě a rozvážně. A jsem to já, komu buší srdce jako splašené.  

Koukáme na sebe a já mám do prdele tolik otázek, které nepoložím. Tolik pochybností, které nevyslovím.  

„Tak jo,“ zopakuje Kevin napůl překvapeně, napůl odhodlaně. Pak polkne a odvrátí se, načež konečně vypadne ze šatny a nechá mě tam samotného s hlavou jako balón. V totálním emočním bahně a diskomfortu, kdy nevím, jestli se šíleně rozchechtat nebo zařvat, tak to nakonec vyřeším tak, že sáhnu po dvířkách nejbližší skříňky a několikrát jimi pořádně jebnu. A tentokrát si tam snad vůbec poprvé nepředstavuju Newmanovu hlavu, ale svoji. 

*** 

Následující hodiny prožívám jako za tlustým plexisklem.  

Nejdivnější na tom všem je, že tak nějak automaticky zavolám tátovi, abych mu řekl, že se zastavím nejdřív v lednu, protože strávím svátky u rodiny jednoho kámoše ze školy. Táta je samozřejmě zklamaný, ale zkusím mu to vynahradit tím, že si poslechnu řeč o jeho stravovacích návycích, které vnímám jen napůl a zároveň proti nim nijak nepičuju. Výhra pro všechny. Hned potom zavolám i mámě, které řeknu to samé, tedy že svátky strávím u rodiny jednoho kámoše ze školy – ne, nemyslím Cliva. A ne, neznamená to, že bychom se s Clivem pohádali. Ano, určitě se pak uvidíme v lednu.  

Teprve PO TOM, co ty telefonáty vyřídím, a oba zvládnu po cestě z MexGrillu, sotva se rozloučím s Alexem, položím sám sobě otázku, co to kurva mělo znamenat.  

Protože tohle všechno nakonec znamená jen jedno, ne?  

Šourám se k budově Epsilon a nastavuju přitom obličej mrazivému sněho-dešti, který neustává, a bundu mám zčásti promočenou. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek, dokonce mě napadne, jestli to Newman vůbec myslel vážně. Třeba mě pozval ze srandy, prostě jenom čekal, jestli to přijmu, a brzy se vytasí s něčím ve stylu: bože, ty seš takovej ubožák, Paddocku.  

Ale něco mi říká, že to myslel vážně. A že ho ta otázka zaskočila podobně, jako mě překvapila moje odpověď. Já nevím, měl bych začít věřit na vesmírná znamení? Ne, vážně, snaží se mě dát nějaká vyšší moc dohromady s mým úhlavním nepřítelem, a proto ty sny a následně moje neschopnost držet se od něj dál?  

Jsem už tak strašně zmagořelý tím, jak spolu každou noc šukáme, že začínám zpochybňovat úplně všechno.  

„Endy?“  

Teprve při zvuku Clivova hlasu mi dojde, že nikam nepostupuju. Stojím na místě nedaleko Epsilonu jako přimražený, tupě civím na nebe a mrkám, jak mi do očí padá ledový déšť. Otočím se ve chvíli, kdy ke mně Clive doběhne – na hlavě má kapuci, přes rameno bágl a tváří se ustaraně.  

„Seš v pohodě?“ zeptá se.  

„Jo,“ přikývnu mechanicky. „Jdeš z tréninku? Myslel jsem, žes končil dřív.“ 

„Byl jsem ještě v knihovně pro pár knížek. A taky jestli náhodou nenarazím na Tima, ehm, víš, ne.“ Zatváří se trochu rozpačitě. Poslední dny ho naplňuje fakt, že se s Timem začali navzájem zdravit a sem tam se na sebe usmějí. A že jdou spolu hned zkraje ledna na rande. Vlastně mi to připadá roztomilé, navíc copak by to nemělo být přesně tak? Člověk někoho potká, zakouká se do něj, nějakou dobu chodí kolem a tváří se rozpačitě a pak se konečně odhodlá a pozve ho ven.  

A ne že bude mít erotické sny o klukovi, který ho vysírá, dvakrát ho políbí a pak se rozhodne strávit s nám Vánoce, přitom ví, že přijal pozvání jenom proto… jenom… 

Odhrnu si mokré vlasy z obličeje. Třeba nastydnu a všechno se vyřeší za mě, ačkoli takové štěstí nemám. Nebyl jsem nemocný od základky.  

„Čekáš na někoho?“ zeptá se Clive. „Je všechno v pohodě? Chceš být sám?“ 

Zavrtím hlavou, ale neodpovím, a teprve když se Clive rozejde pryč, popadnu ho za rukáv. „Počkej!“  

Ve skutečnosti mu to nechci říct. Ještě před pár hodinami jsem byl celkem klidný a vyrovnaný a žil jsem s vědomím, že některé věci můžou zůstat jenom mezi mnou a Kevinem. Ale teď zároveň cítím, že to musím říct, jinak mi z toho drbne v makovici.  

„Já jsem asi udělal nějakou píčovinu,“ vychrlím ze sebe. „A než něco řekneš, vyslechni mě, jo. Já jsem… se líbal s Newmanem. Dvakrát. Eeee, nic neříkej! To není to nejhorší. Dneska jsme se v šatně bavili o tom, kde strávíme Vánoce, a já řekl, že zatím nevím, a Newman na mě pak počkal a… pozval mě do Švýcarska, abych strávil svátky s ním a s jeho rodinou. Ani jsem se kurva nezeptal, kdo tam bude. Prostě jsem to přijal. Ani jsem se nad tím nezamyslel! Jak píča jsem po tom skočil.“ Znovu zavrtím hlavou. Cítím chlad, co se mi šíří od prstů v teniskách až někam do žaludku. „Já to nedám.“ A do třetice, jedno pořádně hysterické zavrtění hlavy, načež pustím Clivův rukáv a schovám obličej do dlaní.  

Můj kámoš vypadá zmateně. Ani se na něj nemusím dívat a vím to.  

„Když to nedáš, tak mu napiš, že nepojedeš, ne?“ navrhne racionálně.  

„Tak jsem to nemyslel. Nedám tohle všechno. Musí se to nějak vyřešit. Jsou dny, kdy mi to nevadí, no tak v noci šukám, to je toho. A je to lepší než nespat a střídat se po pár hodinách. Ale po tom, co jsme se políbili, mi připadá, jako kdyby ty sny nějak prosákly do reality. Ani nevím, jak to popsat. Jenom už je toho moc. Naposledy jsem si užil s tou plavkyní, a to ani nebyl sex. A při představě, že bych si měl někoho najít a normálně si s ním zašukat, mám pocit, že mi pukne hlava… Potřebuju…“ 

„Co, Endy?“ zeptá se Clive překvapivě jemně.  

„Vědět to,“ vzdychnu a promnu si spánky. „Jestli by to bylo takové jako v těch snech.“ Po tom, co tohle přiznám nahlas, se mi trochu uleví. Konečně jsem pojmenoval, o co poslední dny jde. Musím to zjistit a pak se rozhodnout. Zatím nevím o čem. Ale jakmile budu mít odpověď, jestli je sex s Newmanem skvělý i ve skutečnosti, budu se od toho moct odpíchnout.  

Možná proto působil rozpačitě úplně stejně jako já, když mě zval.  

Nejedeme spolu trávit Vánoce. Jedeme si zašukat, protože oba chceme, potřebujeme, toužíme. Akorát že on si to nejspíš zvládl připustit o něco dřív než já.  

Vzdáleně vnímám, jak mě Clive bere kolem ramen a vede k budově Epsilon. Nohy mám tak zmrzlé, že je skoro necítím, ale poslušně jdu krok za krokem. Když už nic, třeba ty sny přestanou, jakmile se s Newmanem vyspím. Bude to jako… naplnit nějaké proroctví, nebo tak něco. 

Otočím se ke Clivovi, zatímco přikládá čip na čtečku u dveří, abychom mohli vejít dovnitř. „Nevadí, že nepojedu na Vánoce k tobě?“ 

„Tohle je o dost zajímavější, nemyslíš? Jsem na to vlastně dost zvědavý. Buď se zabijete, nebo…“ 

„Nebo,“ souhlasím významně.  

Mlčky projdeme chodbou do pokoje, kde ze sebe servu mokré oblečení a převleču se, zatímco Clive navrhne, že si můžeme pustit Agáta za vším schovaná, což je takový kompromis v našem vkusu. Něco, co mě tolik nevysírá a on to žere.  

A ještě než si vlezu k němu do postele, mimoděk zkontroluju Instagram, jestli mi Newman nenapsal, že si to rozmyslel, nebo že to pozvání byla fakt ujeťárna. Ale nečeká na mě žádná zpráva, jenom označení v nějakém bulvárním článku – samé dohady o tom, jestli se s Newmanem nenávidíme a jak si můžeme stát proti Číňanům.  

Možná, že je tohle taky taková soutěž, kterou mezi sebou s Newmanem máme. Soutěž o to, který z nás couvne jako první a Švýcarsko odvolá.  

Já to nebudu. 

A mimochodem, dost pochybuju, že by se Li Wei a Zhao Rui hodlali synchronizovat tak intenzivně jako my. Rowell by byl pyšnej.

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥