---

Myslím na tu líbačku od rána do večera. A vím, že Paddock taky. Ale nemluvíme o tom. Vidíme se v pátek na odpoledním tréninku a kromě pozdravu (Ty ještě žiješ, Paddocku? Pojeb se, Newmane!) se úspěšně ignorujeme. Dokonce tak dobře, že se Walter zeptá, jestli jsme to spolu už vyřešili. Že působíme celkem normálně. 

Nepoznám, jestli na něco naráží, proto jen pokrčím rameny a neodpovím. 

V sobotu se s Paddockem potkáme v tělocvičně. On cvičí se svou kondiční trenérkou, já se svým trenérem, ale občas na sebe pohlédneme, tak se zaškaredím. Což vede Paddocka k tomu, že se taky zaškaredí – udělá takovej ten ksicht, jako bych byl něco odporně zkaženého. Akorát mě tím zbytečně vytočí. Mezi námi dvěma já rozhodně nejsem ten zkaženej. Proto na něj vypláznu jazyk a je mi úplně jedno, jak moc dětinské to je. On mi to vrátí fakáčem a najednou na sebe pomocí pantomimy ukazujeme různá gesta – já ho na dálku škrtím, zatímco on mě jakože mlátí pěstí. Dál se nedostaneme, jelikož nás naši kondiční trenéři odtáhnou co nejdál od sebe. A oba přitom kroutí hlavou, jako by snad nevěděli, jak je život těžký, když vám ho znepříjemňuje vaše Nemesis. 

Pak už ho vidím jen večer ve středisku – jdu na masáž a Paddock do sauny. Mineme se na chodbě a sice na sebe koukneme, ale ani jeden z nás nedokáže nic říct. Z jeho pohledu ovšem poznám, že na tu líbačku myslí. 

Že ji nedokáže vymazat z paměti, i když to možná zkouší. Já to zkouším rozhodně, ale není to nic lehkého. Protože to nebylo… Právě na té chodbě se málem zeptám. Něco jako: Hele, Paddocku, ta líbačka, to, jak jsme si navzájem vrazili jazyky do pusy, bylo fakt dobrý, že jo? Asi bych neřekl kulervoucí nebo dokonalý, aby si o sobě nemyslel nic extra, ale oba bychom věděli, oba to víme!, že to tak fakt bylo. 

A k tomu ten skok, kdy jsem si připadal strašně dobře. Ani jsem nemusel odpočítávat. Každý pohyb se v ten okamžik zdál směšně jednoduchý. 

Jenže Paddock projde tak rychle do sauny, že nestihnu ani poskládat myšlenky, natož dát slova do vět, a pak jsem na chodbě najednou sám, a tak raději pokračuju na masáž. Snad poprvé v životě se stane, že během ní neusnu, ale celou dobu zírám do země, občas se mi ve výhledu mihnou masérovy červené ponožky a myslím na to, že bych neměl na Paddocka myslet. 

Líbat Paddocka bylo skvělý. 

Ale zároveň… líbat Paddocka byl trochu ústřel v úsudku. 

Nakonec skončím u toho, proč ten sliz musí být otravně neodolatelný. A jestli bych ho mohl líbat znovu. 

*** 

V neděli ráno si jdu zaběhat, sám, ani Walterovi nezkouším volat, a pak si dám pár koleček v bazénu, než se vydám do jídelny na hodně pozdní snídani. Takže de facto brzkej oběd. A zjistím, že o mně a Paddockovi vyšel další článek – pěkně děkuju panu redaktorovi, který s napětím očekává, jak si povedeme na dalších závodech, a nezapomněl ani zveřejnit data všech závodů, na kterých jsme přihlášení. Včetně toho nejdůležitějšího. 

Koukám na data světového mistrovství – finále synchra, pokud se tam s Paddockem dostaneme, je dva dny před finále individuálu. Takže buď spolu vyhrajeme, nebo prohrajeme, a následně se postavíme proti sobě. To je… Zase si vzpomenu na tu písničku. 

Nakonec jsem to vždycky on a já. On a já. 

Cítím, jak se mi otrávenost dostává do krve a proudí celým tělem. A to je nic oproti tomu, když nerozvážně otevřu komentáře pod článkem. 

Anonym76: Ti na to nemaj! Skáčou jak amatéři. 

CarlMew: Koho to zajímá? Narval bych jim krumpáč do ruky a poslal je pořádně makat.  

Dylan: Zvlášť jsou dobří, ale spolu? Na Čínu nemají, ani kdyby fakt chtěli. Zbytečně ztrácí čas. 

Emiee: HOT! Bože, ti jsou sexy! Shipuju! 

Ten poslední koment má tolik lajků a odpovědí ve stylu: JO!, Já taky! Ano, prosím. Kéž by…, že mi to nedá a vygoogluju si, co shipování znamená. A málem mi vypadnou oči. Jakože já a Paddock spolu? No tak to ANI NÁHODOU! 

Díkybohu mi v tu chvíli zazvoní telefon a vytrhne mě doslova z červí díry. Ačkoli jak se to vezme, ten hovor je totiž další červí díra, do které se nechci pouštět. Ale kdybych ho nevzal, jen bych ho přesunul na jindy a zbytečně bych na to myslel a celé by to postupně rostlo a bobtnalo. 

Takže strhnu náplast. 

„Slyším,“ vzdychnu a natáhnu se na židli. V tuhle chvíli jsem v jídelně skoro sám, proto se ani nesnažím tvářit, že mě ten hovor k smrti neotravuje. 

„Dobrý den, pane. Určitě víte, proč volám. Už jsem vám to i psal, ale nejspíš jste si nenašel při vašem plném rozvrhu čas odepsat.“ 

Je to popíchnutí. Riggs tak se mnou občas mluví a já to mám vlastně rád. Vždycky mě pobaví, jak nemůže na plnou pusu říct, že ho vysírám, proto to různě obchází a zní přitom, jako by polykal sklo. 

Na druhou stranu já mu opravdu málokdy dám něco zadarmo. „Ale ne, čas jsem měl, jen se mi nechtělo.“ 

Ticho v telefonu trvá asi jen pět vteřin, což je i tak dost dlouho, než ze sebe Riggs dostane: „A měl jste aspoň čas zamyslet se nad tím, ve kterém sídle byste chtěl strávit Vánoce?“ 

Tohle nesnáším, nesnáším, nesnáším, ale ani za nic bych to nedal najevo. Takže se zhluboka nadechnu a tím nejdiplomatičtějším hlasem položím zásadní otázku. Až na to, že na ní vlastně vůbec nezáleží. „Kde budou ostatní?“ 

Riggs zase mlčí, ale nejspíš jen proto, že nad tím přemýšlí. Nakonec vyjmenuje: „Vaši rodiče letos budou slavit v New Yorku, vaše sestra v Panamě a bratr navštíví srub v Norsku.“ 

Podráždění roste. Teď jsem ho natolik plný, že odsunu talíř s nedojedeným obědem. Dokonce jsem tak otrávený, že jsem jen krůček od definitivního rozhodnutí, že strávím Vánoce v kampusu. „Musím si to promyslet,“ zamručím, ale je mi jasné, že to nejspíš neudělám. Že se těsně před Vánoci rozhodnu a prostě někam pojedu. Možná za rodiči, možná k moři a možná někam úplně jinam, třeba do prdele. 

Riggs to taky vytuší. „Pokud mi nedáte vědět dopředu, tak vám to tam nestihnu vánočně vyzdobit. A poslat dárky.“ 

„A to by byla obrovská škoda. O tom přece Vánoce jsou, že?“ odvětím a vzhledem k tomu, že otrávenost přesáhne únosnou míru, rozhodnu se hovor ukončit. „Až se rozmyslím, dám ti vědět. Pokud to bude pozdě a nestihneš tam natáhnout strom, no tak to budu asi muset přežít bez něj. Budu to brát jako trest za moji troufalou nerozhodnost. Do té doby prosím věnuj svou péči rodičům. A ne mně. Nijak zvlášť o ni nestojím.“ A zavěsím. 

Následně je mi líto, že jsem byl na Riggse naštvaný. Není to zlý chlap, jen je zatížený na pořádky a plnění úkolů. Vždycky si představuju, jak si nadšeně odškrtává to-do listy, a ten jeden úkol, ve kterém figuruju já, ne a ne splnit. Musí to být otravné. Možná bych na něj měl být milejší. 

Ale měl? Když jsem pro něj jen položka v seznamu? 

Pustím to z hlavy – tohle umím celkem dobře, pouštět rodinu z hlavy. Nakonec tu mám přece jen mnohem naléhavější problém, který je potřeba řešit přednostně. Znovu začnu googlovat. 

*** 

Zvedne to po třetím zazvonění a zní… minimálně bych řekl překvapeně, ne-li rovnou udiveně. „No…?“ Jako je pravda, že kdyby mi Paddock zničehonic uprostřed neděle zavolal, asi bych taky úplně nechápal. 

„Co děláš?“ nadhodím. Uvelebil jsem se v křesle ve studovně, nohy přehodil přes opěrku a zatímco zírám do stropu, upřímně přemýšlím, co Paddock dělá ve volném čase. Dojdu k tomu, že si to vlastně ani neumím představit. Paddock existuje na trénincích, u bazénu, na věži, v šatnách, na závodech, v tělocvičně, v gumových polštářích, do kterých trénujeme skoky, na soustředění… Ve sportovním oblečení, nebo titěrných plavkách. Nic mezi tím. 

Napadne mě, že bych si ho přál vidět ve smokingu. Proč zrovna ve smokingu, nemám tušení. 

Takže, co Paddock asi dělá, když se svět netočí kolem skoků do vody? 

„Honím si nad tebou, Newmane,“ odpoví bezvýrazně. „Copak to podle tebe nedělám vždycky?“ 

No tak možná jsem mu tohle párkrát vmetl do tváře, to je fakt. Teď mě ta představa ale pobaví. „Mám počkat, až to dokončíš?“ uchechtnu se. 

„Ne, mluv dál, to pomáhá,“ odpoví. A já si představím, že se to děje. Že mluvím, trochu zastřeně, zatímco mi Paddock vzdychá do ucha, a z dálky slyším, jak mu ruka klouže po péru. Zatímco jsem pořád ve studovně a nikdo z lidí kolem neví. Neví, jak Paddock zní. 

Řekl bych mu, že je malá děvka, a on by zaklonil hlavu a vykřikl a postříkal si břicho… Musím si sednout rovně. Shodím nohy na zem a pro jistotu se rozhlédnu, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje. 

„Copak ses při zvuku mého hlasu okamžitě neudělal?“ oznámím klidně, i když mi v tu chvíli krev vře. Hlavně tam dole. 

Je normální, že jsem tak šíleně hotový jen z představy? 

„Ty fakt nevíš, kde je hranice, viď? Tak mluv. Myslím jako… proč voláš. Porno až pak,“ pronese Paddock a já jsem vlastně rád, že celou tuhle debatu uzavřel. Abych náhodou neskončil zavřený v kabince na záchodcích. 

„Našel jsem dole ve městě jednu věštkyni, která se mimo jiné soustředí i na propojení energetických drah,“ začnu. Nahlas to zní fakt divně, ale celá naše situace je divná, takže mi to částečně dává smysl. „Nebo to aspoň má napsané na webovkách. Tak jsem jí hned volal a říkala, že mě klidně vezme už dneska. Napadlo mě, jestli by nebylo lepší, kdybychom jeli oba. Jako uznávám, že je to asi kravina, ale prostě… nevím. Jsem ochotnej zkusit všechno.“ 

Paddock se sice uchechtne, hned nato však řekne: „Oukej, proč ne. V kolik tam máme bejt?“ 

„Objednal jsem auto na třetí hodinu. Bude čekat před kampusem.“ 

Ani nezaváhá. „Fajn, potkáme se tam.“ 

Jestli se na něco můžu spolehnout, tak na to, že je Paddock odhodlaný stejně jako já udělat cokoli, aby se těch snů zbavil. Tohle je vlastně na celé té věci asi nejlepší. Že už v tom nejsem sám. 

*** 

Vezmu Paddockovi kokosovou vodu s melounovou příchutí, protože vím, že ji má rád. Nejdřív nad tím nijak zvlášť nepřemýšlím. Beru na cestu jednu i sobě, tak prostě popadnu i druhou. Jenže jde o to, že nejprve vezmu dvě s ananasovou příchutí – ty mám hned po ruce, když mi následně dojde, že Paddock má vlastně raději tu melounovou. Takže se vrátím a jednu plechovku vyměním. Netrvá to dlouho, zabere mi to maximálně minutu a všechno to udělám spíš automaticky, ale… O to právě jde, ne? Že mi moje podvědomí něco takového vůbec mělo tendenci hlásit. 

Ještě před měsícem bych pro něj kokosovou vodu vůbec nebral. A kdyby jo a on řekl, že tuhle nemá rád, narval bych mu ji i s plechovkou do krku a oznámil mu, že je mi to totálně u prdele. Nebo bych vypil obě a u toho na něj s odporem koukal. 

Nebo… 

Definitivně bych se nevrátil a plechovky nevyměnil, aby byl Paddock spokojenej. Co je mi po jeho elektrolytech? 

A to, že jsem to udělal nevědomky, je snad ještě potupnější. Přitom o nic ani nejde. Sotva na Paddocka narazím před kampusem, vodu si vezme, poděkuje, nastoupí bez dalších keců do taxíku a konec. Tak už na to nemysli, Kevine! Vyser se na to! 

Celou cestu autem víceméně zaujatě zírám z okna. Chvíli mluvíme o posledním tréninku, ve kterém to Walter úplně nevychytal a rozmáznul se o hladinu, až následně přejdeme k článku, který jsem četl u oběda. 

Ani Paddock se z toho nezdá zrovna nadšenej, ale co znamená shipovat ví na první dobrou. Nemusím mu nic vysvětlovat, ani si to nevygoogluje a rovnou se zaškaredí, jako bych ho nutil pít obyčejnou kokosovou vodu bez příchuti – tu taky moc nemusí. Pije ji jen před závody, na dva obrovské hlty, aby to měl co nejrychleji za sebou. 

Zato melounovou si vychutnává, cucá ji celou cestu, dokud nezastavíme před celkem obyčejným domem. Že v něm bydlí věštkyně, poznáme jen podle štítku u domovního zvonku. 

Paddock vyhodí plechovku a celkem energicky tleskne. „Tak jdeme na to!“ oznámí a bez váhání zazvoní. 

Je to asi jediná vteřina, kdy se oba cítíme celkem nadějeplně. Ne že bychom vyloženě něco očekávali, ale minimálně já mám v sobě něco, co mi říká co kdyby. Co kdyby tohle bylo to, co nám pomůže. 

Jenže pak vyjde starší, velmi rozháraná žena – dozvíme se, že je napůl věštkyně, napůl lesní víla – zalapá po dechu nad našimi propojenými aurami a ze všech naprosto debilních otázek, které nám reálně mohla položit, položí tu úplně nejdebilnější: „Víte, že propojené aury měli v minulosti jen ti nejvýznamnější milenci?“ A přesně v tomhle momentu se veškerá naděje rozplyne. A ne že by vyprchávala po částečkách. Kdepak. Žena vyjde, položí otázku a naděje puf!, je pryč. 

S Paddockem na sebe sehraně koukneme. 

Vím, že má nejraději kokosovou vodu s melounovou příchutí, a vím, že teď u něj stejnou měrou převládá otrávenost spolu s tendencí se upřímně rozesmát. 

Já to mám tak nějak podobně. Chci nad vším, co napůl věštkyně, napůl lesní víla řekne, obrátit oči v sloup a zároveň mám co dělat, abych se nezačal nekontrolovatelně smát. Takže ve chvíli, kdy nás pozve do svého extravagantního domu, posadí na batikované taburety a rozmluví se o osudovosti a vesmírném propojení, se raději kousnu do rtu, zatímco vážně pokyvuju hlavou. 

Jsme vesmírem vyvolení milenci. 

Pecka. 

Jo a naše aury se evidentně rády vzájemně cuchají. 

Není divu, že první věc, kterou řeknu, když se konečně dostaneme ven, je: „Tak to teda bylo úplně na hovno.“ 

Paddock rozhodně neprotestuje. Unaveně zakloní hlavu a vzdychne. „Vzalo mi to dva roky života. Hele, v jednu chvíli jsem myslel, že to je z tvojí strany prdel. Chápeš? Žes domluvil nějakou herečku. Není totiž možný, aby někdo až tak přehrával, ne?“ 

„Kdyby to byla herečka, byla by to jedna z nejhorších hereček na světě,“ zamručím. Sice je venku celkem zima, ale u věštkyně doma byl zase smrádek z různých olejů a vykuřovadel, takže jsem rád, že můžu být chvíli na vzduchu. Vydám se ulicí směrem ke kampusu, který není zase tak daleko, asi dvacet minut chůze, aniž bych to řekl nahlas, a… Paddock jde automaticky se mnou, tím pádem… Asi jsme spolu v neděli odpoledne na procházce, nebo co. „Úplně mi z toho vyhládlo,“ podotknu. 

„Jo. Zajdeme na jídlo?“ navrhne Paddock překvapivě přátelsky. Žádné chcípni hladem nebo snad tě tvůj žaludek začne požírat zaživa, případně ty jeden chudáčku. 

Nejspíš kvůli tomu samým překvapením taky odpovím přátelsky: „Jo. Můžem do MexGrillu? Kuchař už mě zná a ví, že si musí dávat pozor.“ 

„Proč ne,“ pokrčí Paddock rameny. 

No to mě poser, my jsme na sebe jak dva míliusové! 

Nestihnu to však ani v myšlenkách pořádně rozebrat, protože Paddock pokračuje: „Prý opečovávejte tohle spojení. Doufám, že byla pořádně drahá a ty ses plácnul přes kapsu, Newmane.“ 

Teď zas pokrčím rameny já. „Ani nevím, kolik to stálo. Platil jsem kreditkou.“ Nahlas bych to nepřiznal, ale já se vlastně nikdy a u ničeho nedívám na cenu. 

Projdeme ulicí kolem knihkupectví a pekárny a chvíli se motáme v centru, než se dostaneme do okrajové části k pěší zóně, která vede přímo ke kampusu. Začíná mi trochu mrznout nos, proto přidám do kroku. Paddock naopak vypadá spokojeně, tedy aspoň do doby, než mu zazvoní mobil. To se jeho samolibý úsměv během vteřiny vytratí. „Sorry,“ řekne mi a následně zamručí do telefonu: „Ano? Jsem teďka venku, zavolám ti potom, jo?“ 

A já si myslel, že snášet Paddockovo miláčkovství je pouze moje výsada, ale teď, když ho vidím, jak se mračí a mluví, jako by mu v puse právě něco umřelo, napadá mě, že to třeba není jen mnou. Že je Paddock kokot tak nějak obecně. 

Což jsem samozřejmě už dávno věděl. Ale stejně se neubráním zvědavému povytažení obočí. 

„Super, fakt skvělá práce,“ pronese zase po chvíli, a jestli jsem si něčím definitivně jistý, tak tím, že ten na druhé straně telefonu odvedl cokoli, jenom ne skvělou práci. „Myslím to vážně, ale podle mě to bude další jojo efekt. Proč prostě…“ Přesně tady začne Paddock doslova skřípat zuby, takže raději předstírám, že se soustředím na kopání do kamínku. Tak nějak to vypadá, že bych ho mohl dopravit až k MexGrillu, jak strašně vážně to beru. 

„Zavolám pak a probereme to, jo? Zatím.“ A s tím Paddock zavěsí, vrazí mobil do kapsy a podrážděný výraz mu už zůstane. 

„Děláš výživového poradce po telefonu?“ prohlásím odlehčeným tónem. 

Čekám, že neodpoví, nejspíš je to osobní, proto mě překvapí, když Paddock celkem otevřeně řekne: „Kéž by. Nebo teda pak bych měl aspoň pocit, že mě lidi vnímaj, kdyby za to platili. To byl můj táta. Je hodnej, ale strašně mimo, co se týče jídla. Posledních několik let hubne stylem, že jí prostě jenom saláty. Jeden den s ním mluvím a dlouho mu vysvětluju, proč při svojí váze potřebuje velké porce a hodně bílkovin, a on mi za pár dní pyšně říká, že nesnídal a dopoledne měl třeba jen jablko.“ Teď do kamínku kopne Paddock a asi do toho dá trochu frustrace, protože kamínek se rozběhne po chodníku a zastaví docela daleko od nás. 

„Takže je… hodně hubenej, nebo hodně tlustej? Takhle jak to poslouchám, může to být obojí,“ vyptávám se. Je zvláštní zjistit, že moje školní Nemesis neexistuje jen na bazénu, že nevyleze na věž, neskočí parádní skok, nesebere mi první místo a následně se nerozplyne, aby se zhmotnila zase až na dalším tréninku. 

Já přece věděl, že je Paddock normální člověk, ale nějak mi nejde přijmout, že má i jiný život. A problémy. Trápení. Rodiče, který neposlouchá. 

„Má asi sto třicet kilo, a to je skoro o hlavu menší než já. Měl sto čtyřicet, ale zhubnul, jenomže stylem, že pořádně nejedl. Nebo takhle, přes den jí minimálně, večer to pak většinou nevydrží a sní balík sušenek. A zas nanovo. Chápeš, jak kurevsky je to frustrující? Kdyby to aspoň nevytahoval, ale on se vždycky chlubí, že se mu daří zhubnout, ale logicky je to neudržitelný.“ 

Snad ještě nikdy jsem ho neviděl tak rozhozeného. 

„Ty vole, jen to slyším a je mi z toho nanic. Přitom, do háje, ty seš přece skvělej na to, abys mu mohl poradit. Jestli to máš aspoň trochu jak já, tak jídlo řešíš už několik let v kuse.“ 

Paddock přikývne. „No jo. Prostě… je na hovno, když tě ten druhej neposlouchá. Táta je hodnej, ale strašně zacyklenej od tý doby, co…“ V obličeji se mu něco mihne, něco, co okamžitě pochopím. Má strach, že se až příliš otevřel, řekl toho tolik, že by pro mě mohlo být velmi snadné si každé jeho slovo vzít, smačkat a bez váhání hodit zpátky. 

Napadne mě ho uklidnit, ale to bych zas slabinu ukazoval já. Takže mlčím. 

„Možná už jsi ho někdy zahlídl, sem tam chodí na závody,“ podotkne Paddock jen tak mimochodem. MexGrill už máme na dohled. 

„Asi spíš ne, já se na tribuny moc nedívám,“ odvětím. Ne nijak zle, ale zas… fakt na závodech nezjišťuju, kdo komu přišel fandit. A kdo komu nepřišel. Takže tohle téma opravdu neplánuju řešit. Přesto mám pocit, skoro až svíravý, že bych měl ještě něco dodat. Nějak to uzavřít. Jasně, Paddocka nesnáším, ale zároveň vím, že rodiče umí být docela pain. „Seš dobrej, že to s ním pořád zkoušíš. Já bych na to asi neměl nervy.“ 

Ten kamínek jsme přece jen společnými silami dokopali až k MexGrillu. 

Mám z toho poťouchlou radost, kterou definitivně nedám nijak najevo, protože se na mě Paddock zvláštně podívá. Skoro mám chuť říct: No jo, Endere, i já umím být celkem snesitelnej, když se všechno hezky sejde. Jenže pak mi dojde, že jsem ho v myšlenkách nazval jménem, a to mě trochu vykolejí. 

Paddock je debil, Paddock je nepřítel, namyšlenej dement, arogantní blbeček, neskutečnej hajzlík a těžko porazitelný soupeř. Paddocka dobře znám a tak nějak si s ním už zvládám poradit. Občas. 

Ale kdo je Ender, vlastně vůbec netuším. A nechci to zjišťovat. 

Raději vrazím do MexGrillu a vyberu box dál od dveří. 

Paddock unaveně dosedne naproti, skoro se zdá, že telefonát s otcem z něj vysál život a teď je tu se mnou jen mrtvá schránka. Kterou snad nakopne pořádná porce jídla. Oba si objednáme veganské burrito – tortilly naplněné černými fazolemi, hnědou rýží, kukuřicí a guacamole. K tomu vodu a malý zeleninový salát. 

Když jídlo donesou, Paddock se hned zakousne a začne spokojeně žvýkat, což mě trochu nakrkne. Mám už příšernej hlad, jenže ačkoli sem chodím často, nikdy a nikde nezačnu jíst, dokud to předtím nezkontroluju. Což mi dneska evidentně bude trvat, jelikož jsem si zapomněl brýle. 

Koukám na fazole a upřímně, i kdyby mezi nimi bylo rozesetých dvacet oříšků, nemám to jak poznat, dokud si nekousnu. Nebo každou jednu z fazolí předtím nerozmáčknu, a to se mi moc nechce. Ale… mám vůbec na výběr? 

„Máš s sebou epipen, že jo?“ pronese zničehonic Paddock. Uvědomím si, že na mě upřeně kouká. Nejspíš už nějakou dobu, zatímco se šťourám v jídle. Není mi to ani trochu příjemné. 

Opřu se a nechám burrito odpočívat. K tomu preparování se plánuju ještě za chvíli vrátit. „Ty seš ale starostlivej milouš. To už je to opečovávání, o kterém mluvila ta věštkyně?“ ušklíbnu se a nakloním hlavu na stranu. Dobírat si Paddocka rozhodně pomáhá odvádět myšlenky od hladu. 

„Ani náhodou. Hej ale stejně to bylo mega divný, popisovat staré bábě, co spolu děláme.“ S těmi slovy kousne do burrita, polovinu už má skoro pryč. 

„Jako jo, ale mně přišlo divný říkat to i Walterovi. Tohle už byla jen taková třešnička na dortu,“ přiznám. Vlastně asi na světě neexistuje nikdo, komu bych chtěl vykládat o svých erotických snech. Které jsou navíc… fakt erotický! Nejen jakože erotický, ale EROTICKÝ! A několik vykřičníků k tomu. EROTICKÝ!!! Kurva, ani porno kolikrát není tak divoký jako moje (naše) sny. 

Paddock to tak ale evidentně nebere. „U Cliva to bylo v pohodě, známe se dlouho,“ pokrčí rameny. 

Co si z toho jako mám vzít? Že nějaký Clive přesně ví, jak rád poskakuju Paddockovi na péru? A že jsem nedočkavej a mám rád škrcení? No tak paráda. Fakt mám radost. „Já znám Waltera od svých pěti. A co jako?“ zavrčím. „Spíš jsem myslel, že to Walter ani nemůže správně pochopit. Prostě ty sny,“ nakloním se přes stůl, abychom k sobě byli blíž, „nejsou přece obyčejné, ne? Nejsou to typické sny. Víš, jak to myslím.“ 

Jsou sny a sny. A nikdy žádný z mých jiných snů nebyl takový. 

Paddock přikývne. „Jo. Vím. Jsou hrozně opravdový a překvapivě detailní.“ 

Teď zas přikývnu já. „A když se ráno probudíš, tak si skoro všechno přesně pamatuješ. Nikdy se ti nestane, že to máš v mlze anebo že hned nevíš.“ 

„Navíc to, že jsou červenorůžový. Jakože… proč, ty vole?“ rozhodí Paddock rukama. Vypadá zamyšleně, jako by mu právě tohle nejvíc vrtalo hlavou. Že jsou o mně, no dobrý, ale PROČ JSOU ČERVENORŮŽOVÝ? 

Pohled mi sklouzne k burritu – to je teď taky hodně načervenalé, ale černé fazole jsou víceméně černé. Pak se rozhlédnu na červenorůžový svět, který je… no všude. 

Trvá mi skoro minutu, než ze sebe překvapeně dostanu: „Červenorůžový? Ty je vidíš červenorůžově?“ 

„Ty ne?“ povytáhne Paddock obočí. Evidentně ho to zaujalo, ale ne natolik, aby přestal aspoň na vteřinu jíst. Pořád žvýká a jeho burrito už je téměř pryč, zatímco já mám stále hlad. „Myslel jsem, že to je další důvod, proč nám to oběma připadá tak divný. Jakože – proč nemají normální barvy? Možná jsme to měli té bábě říct, ale nějak jsem nenašel energii.“ 

Nic z toho nedává smysl. Nic. Nedává. Smysl. 

Proč vidí červenorůžově? 

„A teď vidíš normálně?“ zeptám se pitomě. Kdyby pro něj červenorůžový svět byl normální, asi by to teď nezmiňoval. Nedošlo by mu, že je ve snu něco jinak. 

„Co to meleš? Jak bych měl podle tebe vidět?“ nechápe. 

Není to legrační? Není to praštěné? Není to… fakt totální šílenost? Uchechtnu se a zakroutím hlavou. „Jsem od narození barvoslepej. Mám tritanopii,“ vysvětlím. „Což znamená, že nevidím modrou a částečně žlutou barvu. Takže… vidím červenorůžově. Jakože pořád. I teď.“ 

A Paddock tak vidí ve snech? Ježišmarja, proč?! 

Napadne mě, jestli ta napůl víla nakonec neměla pravdu a vážně nejsme něco jako vesmírem vyvolení milenci, protože tahle situace je tak divná, že se mi z toho kroutí žaludek. A nemůže za to hlad, tohle je jiné. Nikdy nikdo neví, jak vidím. Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by měl stejnou vadu. Ale… Takže on ví, jaké to je, vidět svět růžově. 

Legrační. 

„To je vtip, Newmane?“ vydechne Paddock a zapomene žvýkat. Nedobrovolně tak vidím kus jeho nepožvýkaného buritta. 

„Proč si myslíš, že nosím ty barevný brýle?“ Upřímně jsem ani nevěděl, že to někdo v týmu neví. Netajím se tím, ale na druhou stranu o tom zrovna neklábosím na potkání. Asi to teda dává smysl, až na to, že nic nedává smysl. 

„Eh, protože máš debilní vkus?“ navrhne. 

Takže on si od prváku myslel, že nosím divné brýle, protože mám debilní vkus? „Pomáhají mi vidět barvy, kokote!“ zavrčím.  

„Chceš mi říct, že tak, jak vidím ve snu, vidíš běžně? Že jsem růžovej jako prase?“ 

Pobaveně zakroutím hlavou. „Jojo, jako prasátko,“ oznámím a definitivně nedodám, že mu to nebere nic z jeho oslnivé krásy. Nejsem si totiž jistej, jestli by to doopravdy vyznělo jako popíchnutí. Respektive jestli bych to jako popíchnutí dokázal říct. Když pravdou je, že… že si to fakt myslím. 

Paddock nad tím chvíli uvažuje, než položí další otázku. Celkem standardní, na kterou jsem zvyklý. Slyšel jsem ji mnohokrát. „Jaký to je? Vidět takhle pořád.“ Následně se ale zamyslí a další otázka je prostě… paddockovská. „A proč se do prdele naše sny přizpůsobujou tobě?“ 

„Upřímně nevím, jaký to je, vidět normálně,“ přiznám. Nedělá mi problém být upřímný. Tohle je něco, co je se mnou od narození, takže… To tak prostě je. „Jasně, ty brýle mi pomáhají, ale nedokážou ukázat barvy úplně přesně, navíc mě po chvíli vždycky začne bolet hlava. Takže pro mě to už normální asi je. Občas mě jen štve, že nepoznám rozdíl mezi fazolí a burákem.“ Kouknu přitom na burrito a pořád si nejsem jistý, jestli si mám kousnout, nebo každou fazoli rozmačkat. 

Paddock odsune sklenici s vodou, aby viděl na můj talíř. Chvíli si ho prohlíží. „Jsou to fazole,“ oznámí. A zní nekompromisně. Jakože za jeho hlídky se žádný oříšek nedostane do mých fazolí. Je to… je to celkem roztomilé. 

A fakt mě to rozesměje. „Á, Paddocku. Nejsem naivní. Věřím jen sám sobě.“ 

„I tak. Jsou to fazole,“ zopakuje důležitě. 

*** 

Jdeme spolu. Přes celý kampus, kolem hlavní budovy až ke koleji Kappa, ale tu minu a následuju Paddocka do Epsilonu. Řeknu, že jdu za Walterem, což není lež, akorát to vlastně není ani pravda. Jdu za Walterem a zároveň nechci, aby dnešní den skončil, takže to jen zbytečně protahuju. 

Ještě je toho spousta, co se nevyřešilo. 

Tak jsme vesmírem vyvolení milenci, nebo co? 

Proč vidí ve snech červenorůžově? 

Budeme někdy mluvit o líbačce na věži? 

„Dík za snesitelné odpoledne,“ řeknu na chodbě, těsně předtím než dorazíme k Walterovým dveřím. Paddock má pokoj přímo naproti. Jak jinak. 

Takže… Měl bych ještě něco říct? A co by to do háje asi tak mělo být? Nenávidím tě, doufám, že si zlomíš hnátu a na mistrovství nenastoupíš, ale napadlo mě, že bychom se mohli zase zkusit líbat? 

„Nejspíš se už za pár hodin uvidíme,“ řekne. 

Nepoznám, jestli myslí v noci ve snu, nebo zítra na tréninku, ale i tak přikývnu. Jo, uvidíme se brzo. A pak znovu a zase, dokud z toho nezešílím. 

Kousnu se do rtu a Paddock přešlápne. 

Pořád na něj zírám, asi bych měl uhnout pohledem, akorát… on taky zírá, tak přece nebudu první, kdo uhne. Já nikdy neuhýbám a rozhodně ne před ním. Takže když znovu přešlápne a ocitne se o kousek blíž, nenechám ho vyhrát. Necouvnu. Taky se přisunu. 

Vážně bych měl odejít. 

Vážně bych ho neměl líbat. 

Vážně bych měl myslet na budoucnost. Na to, kdo je a že má schopnosti vzít mi to, na čem záleží nejvíc. Na to, že… Na co? Zkusím se zamyslet, kde je vlastně schovaný problém, zatímco mi pohled sklouzne k jeho rtům. 

Líbal jsem je TOLIKRÁT! A přitom to bylo jen jednou. 

Olízl jsem je, kousl jsem do nich, vzdychal jsem do nich. A přitom se to nikdy nestalo. 

Je to matoucí. Je to elektrizující. 

Vzhlédnu a uvědomím si, že mi Paddock taky zírá na rty. Vlastně mě to pobaví. A pak už v sobě všechno vypnu, veškeré pochybnosti a myšlenky, a prostě ho políbím. 

Líbám ho a on mě líbá nazpátek. A je to přesně takové, jaké to má být. Dokonalé. Vesmírné. Je to jako ve snu. Je to sen? 

Natisknu ho zády na stěnu, jako bych mu chtěl vysát duši, zabránit mu, aby se ode mě odtrhl, což on definitivně nechce, protože mě drží a přitahuje a… Líbá tak krásně, tak hluboce a náruživě. Jak to, že jeho rty důvěrně znám? Jak to, že vím, co udělají a jak chutnají, když jsem to zažil jen jednou? 

Vzrušeně zavzdychám, jakmile mi Paddock narve jazyk do pusy a ještě pevněji mě stiskne. Dokážu myslet jen na to, že… Rozdáme si to přímo tady na chodbě? Strháme ze sebe oblečení a přestaneme vnímat svět? Propadneme se do euforie a… 

„Kevine?“ 

Zamrkám. To jméno mě okamžitě vytrhne a dojde mi, že tohle do prdele není sen, že jsem zapomněl na realitu a tohle není sen! Ježiši, kurva, mám stojáka. 

Neúměrně rychle se odtrhnu od Paddocka a neúměrně pomalu se otočím na Waltera. 

Zajímavá situace, opravdu. Přál bych si, aby všichni na světě viděli červenorůžově, protože pak by Walter nepoznal, že jsem úplně rudej. Myslel by, že mám normální barvu, a tohle všechno bych mohl nějak zakecat. 

Jakože jsem zakopl a spadl na Paddocka, hahaha. 

Ale takhle? Když mi hoří tváře? Když hořím celý? Když všechno přímo huláká, jak moc ho chci? To se přece nedá schovat. 

Kouknu na Paddocka, ale netuším, jestli je taky tak rudej. Jestli je hotovej. 

Prostě jen hodně zhluboka dýchá. 

Nepoznám, kurva, vůbec nepoznám, jestli jsem v tom sám, nebo… Jsme v tom oba? 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥