O klukovi, který to všechno začal.
Předložím vám nějaká fakta.
A nehledě na to, jestli máte místo hlavy dýni, pohodlně se usaďte.
Nejlíp na studenou zem.
Rufus Attano přišel do mého života před dvěma lety, během jednoho dlouhého večera. Myslím, že mu předcházela jedna z mnoha spisovatelských debat s Klárkou. V rámci hry Klobouky (píšu si poznámku, že vám někdy vysvětlím, jak se to hraje), padla otázka, jestli bych se svojí povahou dokázala napsat kluka, který udělá něco opravdu špatného. A tím nemyslím zahulit si na vrakovišti jako Elias, anebo někomu rozbít nos.
A nemyslím tím ani to, že bych vám to tady pěkně vyložila. Však uvidíte.
Pro lepší pochopení – Rufus naprosto zásadním způsobem změní život Mattiase Mawera. Rufus je hybatel.
No ale zpátky k debatě před dvěma lety. Klárka si tedy nemyslela, že bych dokázala napsat někoho, kdo provede zlé věci. Můj princip psaní byl pevně ukotvený v tom, že každý z kluků, které jsem stvořila, alespoň částečně vycházel z mojí povahy. Vždycky bylo něco, co nás spojovalo. Ne nutně hulení na vrakovišti, ale třeba čtení Palahniuka, že jo, Eliasi, anebo záliba v komiksech a pizze s ananasem, viď, Ethane, a takhle bych mohla pokračovat dál…
Kde ale hledat nějaké pojítko s Rufusem? To jako jeho autor prostě nechcete.
Takže ano, svým způsobem jsem Klárce musela dát za pravdu. Napsat kluka, který by udělal něco špatného, by pro mě mohlo být peklo, moje vnitřní morální váha, do té doby relativně v rovnováze, mohla dostat pořádně na prdel.
Jenže od čeho jsou v tom případě výzvy? Jako spisovatel bych přece měla napsat jakýkoli charakter, a tím myslím JAKÝKOLI, hotovo tečka.
Tak vznikl Rufus a já ho od první chvíle… Hm, kdybych si tak vzpomněla, co jsem k němu tenkrát vlastně cítila. Naprosto přesně si ale dokážu vybavit okamžik, kdy jsem během psaní jedné scény řvala jak malá. A pak všechny další chvíle a momenty, které pro mě během psaní byly těžké. Náročné dohledávání informací, vytváření jeho charakteru, v ich formě obhájit jeho jednání…
*****, bylo to neuvěřitelně vyčerpávající.
Nějak se ale stalo, že jsme si k sobě našli cestu, já a Rufus. V průběhu psaní jsem zjistila, že jsem se možná bála úplně zbytečně. Žádná postava nemůže být definována jenom jednou konkrétní věcí, nežijeme v černobílém světě.
Miluju Rufuse, ne za to, jaký je, miluju ho jako součást svého díla a spisovatelského vývoje. Mám slabost pro jeho vnitřní upřímnost, bezohlednou, necitelnou a krutou. Pro jeho zálibu v počítačových hrách, konkrétně v té jedné, protože je to nejlepší hra na světě. Dokážu cítit pobavení, když vypráví vtipy.
Dokážu s ním mít soucit ve chvílích, kdy on soucit nemá.
Rufus Attano je vytetovaný na mém předloktí jako připomínka toho, že jsem dokázala posunout svoje hranice, je… Je. Někdy si říkám: kéž by to stačilo k jeho definici. Přitom bych vám ráda prozradila mnohem víc, o jeho životě, o tom, co bylo předtím, a co bylo potom.
S Rufusem po tenkém ledě. V psychologickém dramatu. Protože Rufus vážně není romantický hrdina.
Nic dalšího už o něm snad asi ani nechci psát. Však si ho brzy přečtete.
To byla moje fakta.
Doufám, že jste si sundali ponožky a máte bosé nohy.
Eva
Sedím na zemi v pokoji, v uších sluchátka bez zapnuté hudby, sestra si pouští film. Mám na sobě retro pblečení, mastně vlasy, jsem zašpiněná od bahna. Stačí to? Rufus… Jsem na něj vážně zvědavá. Jednou jsem psala o schizofrenikovi, ale to bylo z pohledu třetí osoby, ale i tak mi tekly z očí slzy, na tváři mi hrál zoufalý výraz. Povedlo se mi to vystihnout skvěle. Ale bylo to k**** těžké. Takže jsem ráda, že to má někdo podobně. I když se celkem bojím, co přijde s tímto příběhem, jsem zvědavá. Nikdy jsem nebyla na něco… Takového. Jsem realistický romantik.… Číst vice »
A to jsem se pro sebe ještě samolibě usmíval: „Heč, bosé nohy už mám! To mi to ty ponožky mělo jako odfouknout?“ Pak jsem začal číst a velmi rychle mě to přešlo. Fakt ívl. Ale teď vážně. Poté, co jsem přečetl tenhle článek, jsem ke čtení přistupoval se skepticismem. Říkal jsem si, že pokud jste s tím tolik zápasila, bude to z toho zkrátka a dobře cítit. Víc mýlit jsem se nemohl. Poprala jste se s tím natolik bravurně, až se mi těžko věří, že nějaký boj vůbec někdy nastal. Teď čtu obě dvě části, protože každá má něco do… Číst vice »
Milý Slídile, děkuji jménem nás obou. Čas strávený s Rufusem je pro mě v mnoha ohledech opravdu vyčerpávají, ale fakt, že vůči němu můžu pociťovat pozitivní emoce, mi to částečně vynahrazuje. Přemýšlela jsem o tom, že v sobě má možná každý tu jistou míru krutosti a bezohlednosti jako Rufus (do jisté míry), akorát si nedovolujeme to prožít.
Doufám, že po sobě vaše další návštěva příběhu/stránek zanechá stopu, a že ještě máme čím ohromit.
Eva