K TŘICETINÁM
Prožívání.
Když mi bylo dvacet tři, byla jsem nešťastná. Nevím, zda bych to nazvala přímo existenční krizí, ale hodně se jí to podobalo.
Chodila jsem na vysokou, kterou jsem nenáviděla. Pořád samý stres. Byla jsem sama a přitom jsem věřila, že se to už nikdy nezmění. Pro mě na světě nikdo neexistuje, hotovo. A byl to zrovna rok, kdy jsem nepsala. Vůbec. Neměla jsem motivaci, nápady ani energii.
Teď zpětně si vůbec nepamatuju, co jsem celé dny dělala. Jen že jsem byla nešťastná.
Sice jsem nelehávala v posteli a nebrečela, neměla jsem depresi, ráno jsem pokaždé dokázala vstát a měla jsem dobré kamarády. Ale nebylo to ono, to snad každý dokáže poznat, když TO není ono.
A bylo mi zrovna dvacet tři.
Narozeniny.
Jednou napíšu příběh o klukovi, který učinil úplně stejné rozhodnutí jako já. Že na to sere. Na všechno, co musí a měl by a bude muset, ale hlavně, HLAVNĚ, si už v budoucnu nebudu žádné rozhodnutí vyčítat.
Ten kluk – Kony – to asi zcela upřímně vezme s trochu větší vervou než já, změní všechno ze dne na den, protože mu částečně přeskočí, ale jinak ten průběh bude asi velmi podobný.
A stejně jako já si řekne, že až mu bude třicet, všechno zhodnotí.
Dokonce jsem napsala svému třicetiletému já dopis. A ztratila ho. Někde během těch stěhování, kterých za ty roky bylo až moc (myslím pět?). Už nevím, co jsem do něj psala, ale určitě jsem končila větou: Snad jsi šťastná.
A třicítka se zdála tak daleko.
Ha. A teď je tady. Uběhlo to rychle, hodně rychle, ale uff… Naštěstí to všechno, každý den, stál za to a já říkám: Jsem šťastná. Není to jako tenkrát, to ono tady je a já ho žiju, díkybohu.
Nebylo to ze dne na den, to je podle mě důležité zmínit. Nedokázala jsem se ráno vzbudit a říct si: Odteď budu všechno dělat tak, aby mi to činilo radost, protože život je příliš krátký, abych dělala něco, co nechci a co nenávidím.
Do školy jsem chodila dál. A byla sama. Ale začala jsem psát svůj první homosexuální příběh, což pro mě do té doby bylo nemyslitelné, protože… Buuu, styděla jsem se. Napsat slovo penis, děvka nebo anál předtím neexistovalo. Ne že bych byla slušná, ale představa, že by třeba jednou něco z toho četla moje máma, táta, nedejbože babička… Jenže já chtěla tohle psát. Tak strašně moc, že jsem to nakonec fakt udělala.
A jsem za to ráda, protože to vedlo k Drarry povídkám. A Drarry povídky vedly… k Evičce. Je to tak. Ale v té době šlo především o psaní.
Ten rok, kdy mi bylo osudných dvacet tři, jsem taky přestala jíst živočišné výrobky. Bylo to po salámové pizze a nikomu jsem nic nevysvětlovala.
Prostě to žrát nebudu a hotovo. No dobře, tak možná trochu jemněji, ale zhruba v tomhle stylu, protože… Do háje, mám přece právo jíst, co chci a nikomu nevysvětlovat proč. Neobhajovat se! Nebo ne?
Stejně tak jsem překonala strach z běhání na veřejnosti, protože běhám jako kačena, fakt hloupě. A já se vždycky šíleně styděla, ale hej… Mám za sebou čtyři půlmaratony a už nevím, jestli se na mě někdo divně díval. Asi jo, ale já se mu vlastně nedivím.
A strašně dlouho mi trvalo, než jsem tohle všechno překonala. Kony to zvládne za noc, ale já se tím vším tak trápila, což mi dneska přijde k smíchu.
A pak mi bylo dvacet pět a do života přišla Kimi. S ní byl život zase o hodně zajímavější a divočejší a zbývalo tak málo času na přemýšlení.
Takže… Jo, skončila jsem se školou. Bez nějakých zbytečných keců, bez dlouhého uvažování, prostě jsem už nechtěla pokračovat. Nic víc v tom nebylo. Hotovo. Dělala jsem to kvůli rodičům a byla nešťastná. A tak to být nemá. Nechtěla jsem je zklamat, ale… Žiju pro sebe. Splněním jejich snů neplním svoje.
Otec se mnou doteď příliš nemluví a máma mi to při každé příležitosti vyčítá, ale stálo to za to. Kurva fakt jo, protože to byl přesně ten moment, kdy mi došlo, že můžu žít podle sebe a tak, jak chci. Žádná nesmyslná pravidla, co jsem celý život poslouchala.
A to bylo tak super. Pořád je.
Jasně, musím chodit do práce a mít nějaké peníze, ale není pravda, že jich musím vydělávat hromadu, budovat kariéru, mít hypotéku a děti a stres.
Nemusím. Já nemusím nic, když nechci.
A pak jsem potkala Evičku. A když člověk potká spřízněnou duši, hrozně moc věcí přestane být takový problém.
Ve dvaceti třech letech jsem si řekla, že nebudu ničeho litovat a vlastně… Asi lituju jen jedné věci, o které tady mluvit nechci, ale jinak… Když člověka všechna ta rozhodnutí dovedou do bodu, kdy je spokojený, strašně špatně se pak něčeho lituje.
Občas je mi líto, když vidím rodiče, jak všechno šíleně prožívají. Hlavně máma, která má dojem, že pořád něco musí. Uklízet a vařit a prát a toto a tamto. Můj život moc nechápe a já jí ho zkoušela vysvětlit, ale nikdy to nefungovalo.
Stejně tak to mám u sourozenců. Jsou mladší a já bych jim chtěla nějak předat, že jsme každý jiný a žít se dá tolika způsoby. Občas vidím, že poslouchají, ale stejně si to budou muset v hlavách srovnat sami.
Takže… asi každý má svou vlastní cestu.
Jako… Chtěla bych mít zase dvacet tři, to zas jo, ale bože jsem ráda, že jsem teď a tady. Fakt. Byl to boj a opravdu dlouhá cesta plná těžkých rozhodnutí. A já se za ně příliš neomlouvala. A už asi ani nebudu.
A jednou, až dopíšu všechny rozepsané příběhy, napíšu o Konym a jeho životní cestě.
Klára
P.S. Další životní zhodnocení bude ve čtyřiceti, takže za deset let zase tady. 🙂
Přidat komentář