Szabi

V tomhle ohledu nemělo smysl s Kleinem mluvit. Vždycky reagoval stejně – podrážděně něco odsekl a následně byl zbytek dne protivný. A jestli někdo uměl být protivný, tak to byl právě Klein, ačkoliv by to do něj hodně lidí neřeklo.

Když se s Marií vrátil z procházky, jen se zeptal, o co šlo, a na odpověď o dort reagoval s úsměvem, ale na nic dalšího se neptal. A Nicolo nic dalšího neříkal, protože stejně jako to bylo citlivé téma pro Kleina, i Nicolo ohledně toho uměl být hodně protivný.

Takže Nicolo neřekl, že s ním chtěl šerif mluvit a Klein se na to nezeptal, ačkoliv věděl, že nějaká podobná otázka přišla.

Místo toho pomohl Nicolovi naházet špinavé prádlo do velkého černého pytle. „Můžu to tam vzít já, jestli chceš,“ řekl, zatímco vytahoval věci z vrchní police skříně.

„To je dobrý. Jsem na řadě, navíc tys byl dneska v práci a já se tu jen válel.“

„Máš recht. Měl bys něco dělat.“

„Možná bys to tam fakt měl vzít ty,“ navrhl Nicolo.

„Ha. Pozdě. Už jsi podal neprůstřelnej argument, se kterým nemůžu soupeřit. Ale půjčím ti mobil, jestli chceš. Abys to tam nějak přežil.“ Při těch slovech vytáhl Klein mobil z kapsy, vyhodil ho do vzduchu, chytil a až poté podal Nicolovi.

Nicolo zavrtěl hlavou. „Ty seš hroznej vejtaha.“ Mobil si však nevzal. Nebyl na facebooku už přes deset dní a od té doby jeho spolužáci určitě prožili celé životy a on by při pohledu na jejich fotky z dovolených, koncertů, výletů, zážitků… stejně nevěděl, co má cítit. „Vezmu si věci na kreslení.“

Klein přikývl. Chvíli stál a sledoval, jak Nicolo pytel zavazuje, než znovu promluvil. „Nicolo?“

„Hm?“

„Hele… Je všechno v pohodě, že jo?“

„Proč se na to ptáš?“ Nicolo cítil, jak v něm rychle narůstá nervozita. Maria sice tvrdila, že Kleinovi nic neřekne, ale co když aspoň něco naznačila? Protože to dělala ráda. Naznačovala. A někdy naznačovala tak moc, až bylo naprosto jasné, o čem mluví.

Ale na to byl Klein až moc klidný, takže Nicolo došel k názoru, že neví nic zásadního.

Nevěděl, že byl Nicolo do Dominika Mortena zamilovaný od prvního dne prázdnin. A nevěděl, že spolu ti dva včera spali. Takže… Nevěděl, že ne?

„Jen tak. Nechci, abys měl strach, že odejdu. Nebo tak. Dobře?“

Nicolo úlevně vydechl. „To já přece vím,“ obrátil oči v sloup a usmál se. „Kdyby ses rozmyslel, poznal bych to na tobě v první vteřině.“

Klein přistoupil blíž a cvrnkl brášku do čela. „Nikdy si to nerozmyslím,“ oznámil pevným hlasem. Poté ukázal na pytel „A běž už. Začíná to tady smrdět.“ Schválně přitom do pytle kopnul a ten přepadl na stranu.

„Nemám žádné drobné,“ uchechtl se Nicolo a natáhl ruku dlaní nahoru. Poté vykouzlil ten nejnevinnější úsměv, jaký dokázal, a počkal, až mu Klein s otráveným výrazem dal všechny drobáky, které v peněžence našel. Schoval je do kapsy, sebral sešit, tužku, gumu a přes rameno přehodil černý, těžký pytel.

***

Prádelna byla až na konci kempu, takže klasicky musel prokličkovat mezi všemi karavany a ještě navíc musel dneska i přeskakovat obrovské kaluže vody a bahna. Což v kocovinovém stavu nebylo zrovna nejlepší, ale z nějakého důvodu lidi v kempu ve středu večer do prádelny nechodili, takže věděl, že tam bude mít klid. A o to nehodlal přijít.

Nebylo nic horšího, než dvě hodiny sedět v plné prádelně, kde si chce každý povídat. A tím každým myslel úplně každého, protože prádelna nejspíš měla nějakou zvláštní auru a ta působila na všechny KROMĚ NICOLA. Takže ten tam většinou jen seděl s pohledem upřeným do sešitu, zatímco ostatní ho zahlcovali otázkami.

Co maluješ?

Co si to čmáráš?

Co to bude, až to bude?

To byla nevýhoda žití v kempu. Že každý znal každého.

Naštěstí vedle povídací aury existovala i neoblíbená středa večer, takže když Nicolo vešel do prádelny, byla přívětivě prázdná. Všechny pračky i sušičky měly pootvíraná dvířka a v místnosti to smrdělo po pracím prášku a plísni.

Nicolo zamířil k pračce, která stála v řadě uprostřed místnosti a začal do ní rvát všechno prádlo, včetně mámina oblečení (ta prát zásadně nechodila). Nikdy prádlo nerozdělával na tmavé a bílé, jak to dělával Klein, protože by pak musel pouštět dvě pračky a dvě sušičky, takže by měl dvojnásobně práce a dvojnásobně by platil. Což byla dle jeho názoru naprostá hovadina.

Všechny drobné vytáhl z kapsy a rozložil je na židli, aby našel přesnou částku, protože automaty u praček zásadně nevracely.

Začínalo mu být už docela dobře. Dokonce předtím povečeřel další toust s arašídovým máslem a i bolest hlavy během dne postupně ustoupila. Takže byl trochu v šoku, když ho teď, zrovna v tuhle chvíli, kdy to čekal nejmíň, přepadly halucinace.

Zdálo se mu totiž, že v neoblíbenou středu večer vešel do prádelny Dominik Morten. Měl kapuci, kterou ale okamžitě sundal a zatřepal mokrými konečky. Velký černý pytel, vlastně hodně podobný tomu, co měl Nicolo, shodil na zem a usmál se.

Jasná halucinace. A Nicolo na ni hned vyštěkl: „Co tady děláš?“ Byl trochu naštvaný, protože měl dojem, že ho osud tak nějak podvedl. Přece jen… dneska už spolu nějaký čas strávili, rande bylo vyřízené, a tím pádem měl mít klid.

Který chtěl. Vůbec to nebylo tak, že by mu radostně poskočilo srdce, protože v hloubi duše věděl, že by s ním chtěl strávit každou volnou minutu.

Dominik vypadal taky překvapeně, ale jen na okamžik. „No tak to je osud,“ rozhodl a dotlačil pytel k pračce, která stála hned vedle Nicolovy. „Jdu si přeprat trenky,“ dodal.

„Bezva,“ zamumlal Nicolo a rychle svoji pračku pustil, aby je nepouštěli zároveň, protože to by pak zároveň doprali, zároveň dosušili a zároveň odcházeli. Takhle, když bude Nicolo hodně spěchat, mohl jít zpátky ke karavanu úplně sám.

Po dvou hodinách tady.

„Bezva,“ zopakoval sám pro sebe.

Dominik si s praním asi taky nedělal těžkou hlavu, protože po bílém tričku do pračky narval modré kraťase a černé ponožky.

Nicolo poodešel o pár kroků dál, aby nestál tak blízko, ale stejně mu v mysli vyskočila vzpomínka, jak stál Dominik těsně za ním, držel ho za bok a druhou rukou ho hladil po břiše. Cítil to šimrání i teď.

Zatřepal hlavou a okamžitě vypálil, aniž by nad tím přemýšlel: „Řekneš to Kleinovi?“

Dominik pračku zavřel a postavil se. „Co?“ zeptal se úplně idiotsky, i když mu muselo být jasné, o čem je řeč.

„Že si pereš trenky, co asi! Ten včerejšek! Řekneš mu to, abys dokázal, žes… Vlastně se divím, žes mu to nenapálil už dneska odpoledne. Měl jsi přece ideální příležitost to udělat,“ vyštěkl Nicolo a zkřížil ruce na hrudi.

„Aha,“ odpověděl Dominik prakticky bez zájmu. Naházel drobné do pračky, zapnul ji a teprve poté dodal: „Ne, asi mu to spíš neřeknu.“

„Proč ne?“

Dominik kopl do černého, prázdného pytle, který se vznesl a pak pomalu dopadal zpátky na zem. „Přijde mi, že by ho to fakt nasralo. Ne že bych se bál, ale zas moc nechci, aby všude roztroubil, že jsem jeho bráchu přetáhl, abych vyhrál. Chápeš? Rozhodně jsem neplánoval, že se to takhle vyvine.“

„Jasně. Nechceš, aby se vědělo, žes měl něco s klukem,“ pochopil Nicolo. V tu chvíli vůbec netušil, jestli ho to, co Dominik říkal, uklidnilo. Na jednu stranu ano, ale stejně nedokázal potlačit i malé a nenápadné zklamání.

„Nechci, aby se vědělo, nebo teda spíš myslelo, že jsem hajzl, co tě ožral, aby se s tebou vyspal.“

„Svým způsobem je to pravda,“ řekl Nicolo pobaveně. „Fakt jsi mě ožral.“

„Ty vole, přece si nemyslíš, že to byl můj plán!“ vyhrkl Dominik. „Jsi v pohodě? Bolí tě zadek nebo tak něco?“ pokračoval.

Z té starostlivosti by až jeden uchcal, napadlo Nicola a hlasitě vzdychl, protože i když by moc chtěl, nedokázal se na Dominika zlobit. A přitom by to bylo tak skvělé a jednoduché řešení. Alespoň u něj v hlavě. „Ráno to bylo docela na hovno. Ale teď už je to v pohodě,“ přiznal naprosto upřímně. Nejistě přešlápl a koukl na okousané nehty. „Takže…“ začal, ale poté zmlkl, protože vlastně netušil, jak pokračovat.

„Takže?“

„Takže jsme se prostě ožrali, udělali kravinu a teď budeme dělat, že je to všechno v pohodě. Ty to na mě nepráskneš, alespoň prozatím, a já to neprásknu na tebe. Platí?“

Dominik povytáhl obočí a naklonil hlavu na stranu. „Máš strach, že se brácha dozví, že seš gay?“

Nicolo na něj vyvalil oči a než stihl rozdýchat tu nebetyčnou drzost, prostě do Dominika pořádně strčil. „Co to meleš? Já přece nejsem gay! Jenom proto… Byl jsem ožralej, jasné? Tys taky spal s klukem. Seš snad buzerant?“

Se stejnou energií, jakou strčil Nicolo do Dominika, strčil Dominik do Nicola. „Jo, tak asi jsem buzerant!“

Tahle věta byla jako zaříkadlo. Nicolo zastavil na místě, doslova zkameněl a jednu, dvě vteřiny si dovolil tomu věřit. Jenže pak zakroutil hlavou. „No jasně. Dělej si ze mě prdel. Seru na tebe!“ Popadl sešit a odešel na druhou stranu prádelny, hezky do rohu, kde vyskočil na pračku a zády se opřel o zeď.

Pohled zabodl do sešitu, na Rippův napůl vážný, napůl pobavený výraz, takže netušil, co Dominik právě dělá. Zaregistroval ho, až když přišel blíž a opřel se o pračku, na které Nicolo seděl. „Tak se pořád nečerti, ne?“ řekl a šťouchl Nicola prstem do boku.

„Jdi do háje, Mortene. Rande už jsme dneska měli, takže mám splněno.“

Dominik nejspíš neplánoval jít do háje, protože pořád stál tak děsně blízko. „Čekám, až se mi vypere prádlo. To ty tady překážíš. A vůbec, nechceš něco podniknout?“ navrhl a určitě přitom laškovně zamrkal, což Nicolo neviděl, protože pořád zíral do sešitu. „Asi to zas budeš brát jako kec, ale já se s tebou fakt dobře bavím.“

„Neodpověděls mi, jestli platí, že budeme dělat, že se mezi námi nic nestalo,“ zopakoval Nicolo, a dokonce zavřel sešit a zvedl zrak.

Dominik bez váhání přikývl. „Jo, to bude nejlepší, pokud se na tom shodneme.“

Haha, Nicolo přese všechno stejně cítil, jak jím zklamání rezonuje. Co jiného čekal? Co čekal, že uslyší? Ne, nechci dělat, že se to nestalo? Ne, to teda neplatí, my dva totiž od teď budeme spolu? „Jo, shodneme,“ odvětil potichu. „Tak co chceš dělat?“

Dominik si stoupl zády k němu, tak aby byl co nejblíž. „Vezmu tě tam. Vlez mi na záda.“

„Mám ti vlézt na záda? Děláš si prdel?“ Nicolo nejprve myslel, že je to jen legrace, ale podle toho, jak se Dominik nastavil, to myslel smrtelně vážně. „Víš, že se odtud nesmíme vzdalovat. Jako sorry, ale už několikrát mi někdo oblečení šlohl, takže já z prádelny nejdu.“

„Dělej. Slibuju, že tě neodnesu ven. Taky mám strach o svoje ponožky.“ 

Nicolo nakonec zase tolik neváhal, protože… Možná Dominik lhal a zase tak dobře se s Nicolem nebavil, ale Nicolovi to bylo asi jedno, prostě mu skočil na záda a ruce a nohy mu obtočil kolem těla.

Praní prádla většinou nebývá moc sranda, protože to dlouho trvá, pračky hodně hučí a poskakují a někdy z nich vyteče voda, ale dneska… Dneska to sranda byla, protože Dominik vozil Nicola v koši na prádlo a hlasitě přitom komentoval fiktivní závod prádelních košů, který spolu těsně vyhráli nad Švédy.

Ve druhém kole si vyměnili pozice, takže Nicolo řídil a Dominik naváděl. Bohužel došlo k nedorozumění, když Dominik křičel: „Voda vpravo,“ a Nicolo slyšel: „Voda, vpravo!“ Takže logicky myslel, že je voda nalevo, zahnul doprava, koš najel do kaluže, stal se neříditelným, v podstatě vystřelil z dráhy, sejmul německý tým a narazil do páté sušičky v řadě u stěny. Dominik přežil jen díky obrovské dávce štěstěny.

Poté do prádelny začala téct láva. Nicolo ji zkoušel zastavit sadou ručníků, což byl z jeho strany naprostý nesmysl, takže ho musel Dominik vytáhnout na jednu z praček.

Problém byl, že zrovna tahle pračka nebyla stabilní a oni museli přeskákat na druhou stranu místnosti, poté skočit na řadu sušiček a odtud hezky do bezpečí k oknu, odkud mohli vylézt ven. Oni se ale rozhodli to neudělat, neopustit svoje prádlo a i za cenu života ho přesunout do sušičky.

Bylo vážně legrační, když kalhotky Nicolovy mámy nepřežily, spadly přímo do lávy a shořely ve věčném ohni.

No a pak Dominik přišel se zásadním dotazem. „Myslíš, že bych se vešel do pračky?“

Odpověď znali zhruba po deseti minutách. Nevešel, protože měl na to až příliš dlouhé nohy a ani pořádné rozcvičení a protažení tomu nepomohlo. Nicolo to zkoušet nehodlal, protože nikdy nebyl nějak extra ohebný. Vymluvil se proto na zadek, což okamžitě zafungovalo a Dominik ho do toho nenutil.

Společně pak seděli na pračkách a házeli mince do kelímku s tím, že kdo jich trefí míň, odnese tomu druhému prádlo ke karavanu.

Nicolo se trefil úplně vždycky.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥