KLÁRČINO ROZLOUČENÍ
Nechápu, že je konec, protože… To, jak vznikly Čarosvátky, mám živě v paměti. Bylo to 17. 10. 2023 (datum jsem z hlavy nevěděla, to jsem si musela najít), kdy jsem dorazila do práce a u snídaně si procházela knížky, co bych si mohla koupit na Vánoce. A na Dobrovském měli zase nějaké ty extra slevy, tak jsem se dívala, co tam všechno mají. A PRÁVĚ! Našla jsem velké slevy na knihy o krystalech, snech, wiccanství, aurách…
Ha.
Tohle téma mě vždycky celkem zajímalo, ale ne natolik, abych se mu věnovala naplno. A právě ten den jsem si říkala, že když na to já čas nemám, třeba by na to mohl mít čas nějaký z mých knižních kluků.
Byla to přesně taková ta chvíle, kdy mi docvaklo, že ty knížky potřebuju, fakt nutně, a potřebuju je hned. 🙂 Takže jsem volala Evičce a ta samozřejmě, proto je to taky moje spřízněná duše, okamžitě souhlasila a ještě ten den jsme je objednaly. Domluva byla jasná, jakmile budeme mít všechno dopsáno a dokončeno, vrhneme se na příběh, který bude trochu magický a tajemný.
No a za pár dní knížky došly a během listování a čtení vznikli Riven a Kristian. Já si byla ihned jistá, že chci roztomilého wiccánka a Evička stejně tak věděla, že chce lehce arogantního čaroděje.
Takhle, k přírodě máme obě velmi blízko. Díky psům jsme se naučily trávit hodně času venku, hlavně v lese, ale zcela upřímně si myslím, že ještě nikdy jsem k ní neměly tak blízko jako během vymýšlení a psaní Čarosvátků. A ano, hádáte dobře, rychle jsme se do toho příběhu zamilovaly a vrhly se na psaní bez ohledu na povinnosti.
To se tak občas stává. Nebo teda, nám ne tak často – obecně jsme práci na jiných příbězích stoply asi dvakrát, abychom mohly psát něco jiného – poprvé to bylo u Klukoviny, ta taky vznikla zničehonic, a teď u Čarosvátků.
Takže jo, ten začátek byl hrozně rychlý, ale zároveň mám dojem, že to bylo včera, kdy jsme si řekly, že jednou něco takového napíšeme. 😀
–
Klasicky tady hodím pár poznatků, co se mi s Čarosvátky nejvíc pojí:
*Příroda. To jsem už nakousla, ale díky Čarosvátkům jsem se naučila milovat přírodu ještě úplně jinak. Předtím jsme byly s Evičkou v lese a bylo to fajn, ale prostě se šlo z bodu A do bodu B. Teď, když jsme v lese, neustále něco sbíráme, obdivujeme, sledujeme… no ano, i objímáme. Díky Kristianovi mám v kapsách oříšky a kaštany a listy. Taky si často leháme do trávy a jenom tak odpočíváme… Je to zvláštní, ale najednou se nám ta místa, kam chodíme běžně, zdají mnohem… magičtější. Takže bych řekla, že to se mi s Čarosvátky pojí nejvíc. A když tohle píšu, zrovna včera nás na procházce zastihl déšť a my si to díky klukům nesmírně užily. Myslím, že tohle je něco, co s námi zůstane hodně dlouho a bude to jeden z aspektů, proč na Čarosvátky nikdy nezapomeneme.
–
*Kristian. Kristian byl pro mě zajímavý oříšek. Miloučké a hodné kluky píšu často, ale tady se do toho zamotávala obrovská moc, ještě větší důvěra a naivita a enormní chaos. 🙂 Já zase tak velký chaotik nejsem – myslím, že z nás dvou je větší chaotik spíš Evička –, tím pádem naladit se na takového kluka byl velmi zajímavý zážitek. Mimochodem, na jedné procházce jsem našla hlavu panáčka z lega. Obyčejně bych ji tam nechala, ale Kristian ve mně řekl, abych ji vzala, takže ji doteď nosím v kapse bundy. A pozor! Mám tam i žalud! Díky, Kristiane.
Psaní všetečného wiccanka a celé jeho rodiny bylo neskutečně kouzelné. Je to ten příběh, kde si můžete libovolně hrát se vším a vymluvit se na magii, což miluju a zbožňuju. A taky musím říct, že tohle psaní šlo velmi hezky, s Kristianem jsme si na sebe zvykli hned a já snad od první kapitoly věděla, jakého ho chci mít. A to se zas tak často nestává. A co se už vůbec nestává, nejenže jsem to věděla, on takový doopravdy i byl. Během psaní se mi ani jednou nestalo, že bych si říkala – wow, tohle bych od něj nečekala, on si dělá, co chce. 🙂
A co je pro mě ještě důležité říct… Myslím, že Kristian je krásný důkaz toho, že být hodný a důvěřivý nemusí být vždycky známka slabosti. Naopak. Může v tom být i obrovská síla.
–
*Měsíční kluk. Co napsat? Nebudu lhát, já se zamilovala velmi rychle, protože… čaroděj, celý v černém, namyšlený, arogantní, bad boy, s tajemstvím. Pardón, ale přesně můj typ. 😀
U Rivena bych se chtěla zastavit u toho nejdůležitějšího. U Kristiana jsme celou dobu věděly, že by měl povahově zůstat víceméně stejný. Prostě hodný kluk, co chce pomoct zachránit svět. Ale u Rivena bylo jasné, že bude muset projít velkým osobním vývojem. A to! To na tom příběhu miluju nejvíc. Když si čtu první a poslední kapitolu, je tam ta změna vidět obrovsky, ale když čtu kapitolu za kapitolou, jsou tam pouze malé krůčky a drobnosti, co dohromady Rivena tolik posunuly! Což je mimochodem i důvod, proč je tam vložená i ta kapitola z minulosti – abychom připomněly, jak dlouhou cestu Riven zvládl ujít a jak ho to změnilo.
Riven je na konci pořád čaroděj, a kdyby měl svou moc, určitě by ji zneužíval. ALE! Ta láska, ta obrovská nádherná láska ke Kristianovi by ho přiměla dělat hodně dobra, což už taky něco znamená. Když se nad tím zamyslíme, tenhle příběh by se doopravdy mohl jmenovat Jak se čaroděj zamiloval, protože ano, o tomhle to fakt je. 🙂
Rivene, já tě tak zbožňuju!
–
*Vedlejší postavy. V tomhle příběhu jich je dost a jak většinou zmiňujeme, máme raději scény, kde jsou spolu kluci sami. Ale v tomhle příběhu jsme si upřímně užívaly i to všechno okolo. Mámy, sourozence, kamarády. A hlavně tu nejdůležitější postavu vůbec: KATCHE! S nápadem, že Riven bude mít za nej kámoše havrana, přišla Evička, a já se do toho okamžitě zamilovala. Katch je miláček, trochu nenažraný a zvědavý, ale bez něj by nic nebylo. To, že byl ochotný se obětovat, z něj de facto dělá největšího hrdinu celého příběhu. Katch je velká láska. 🙂
–
*Oblíbené scény. Těch je. 😀 Ale kdybych teda měla vybrat jednu jedinou, asi bych zmínila deštivé rande u rozvodněného potoka. Tuhle kapitolu miluju. Jak je klidná a bezstarostná a hlavně se poprvé ukáže upřímně šťastný Riven. Na malý okamžik je to malý kluk, co si užívá život a legraci. Pojďme si slíbit, že až bude v létě hodně hodně hodně pršet, všichni si lehneme do mokré trávy. 🙂
No a pak hned následuje scéna na chatě. Venku pořád prší, otevřené okno, jedna postel, wiccan, čaroděj a mazlení. Definitivně ano, tahle kapitola je top.
A abych zmínila ještě jednu, tak je to kapitola 23 – měsíční. A tu vytahuju proto, že mi dala brutálně zabrat. Psala jsem ji po menší nemoci, v hodně náročném období a trvalo mi napsat ji skoro tři týdny, což se mi nikdy předtím nestalo. ALE! Možná právě proto ji mám zpětně tak ráda. Nedala mi to zadarmo, byla to výzva a já si ji díky tomu tak dobře pamatuju.
No a ještě miluju meditaci v kině. Ježiši! A jak Riven přemlouvá učitelku, aby se školní zahrada přizpůsobila zvířátkům. Chceme kompost, chceme ptačí budky a chceme hromady zetlelého listí! Pro ježky a ještěrky a slepýše! Jo a scéna na pártošce, když si kluci říkají tajemství – Riven a jeho citlivé bradavky. 🙂 A poslední scéna, slibuju, Riven a jeho žárlení v polívkárně. Íííík.
Končím.
A TOUSTY! Když jí kluci tousty.
A hledání tetování.
Jak si dávají společné tetování!
Do háje, nedokážu přestat! 😀
První nefalešné rande a koláčky k pokousnutí.
–
*Rivenova moc. Tak tady. O tomhle se chci trošku rozpovídat. My totiž o Rivenově moci hodně mluvily. Že o ni přijde, jsme se shodly hned na začátku. Evča byla nadšená, protože tohle je fakt výzva. Vzít čaroději to, co ho nejvíc definuje, protože… Co pak zbude? A to nás hodně hodně baví. No a samozřejmě jsme pak řešily, kdy, jak a jestli vůbec by ji měl dostat zpátky. O tomhle se asi hodně rozvykládáme v podcastu, ale obecně jsme od začátku tak nějak počítaly s tím, že Riven něco udělá a nějak si ji zaslouží zpátky. Dokonce jsme měly i vymyšlené, co přesně by to mělo být. Jenže pak nás napadlo, že to vlastně… že to vlastně nemusí být tak jednoduché. Že v životě někdy taky nestačí udělat jednu věc správně a smazat tím jedno velké špatné rozhodnutí. Někdy se s následky musíme vyrovnávat mnohem déle. Léčit se postupně. V tomhle jsem nechala rozhodnutí na Evičce. Kdyby chtěla Rivenovi moc vrátit, vrátila by se, ale ona se nakonec rozhodla jít tou náročnější cestou a já jsem za to nesmírně ráda.
Protože:
Riven má takhle možnost najít sám sebe. Konečně poznat, kým je, a hlavně, že není jen svá schopnost. Hodně kouzla má i sám v sobě.
Riven měl nádherný postupný vývoj, tím pádem mi dává smysl i postupné navrácení moci.
Následky. Jak jsem už psala, někdy jedno dobré rozhodnutí nesmaže to špatné. Přijde mi to hodně reálné a možná i maličko nečekané.
Co myslíte? Překvapilo vás, že Riven svou moc zpátky nedostal? Vy byste mu ji vrátili? 🙂
–
*Sabaty a oslavy sabatů. Tím, že se v příběhu slaví všech osm sabatů, tak trochu jsme poznaly každý jeden z nich. A zjistily, že wiccanství je hodně o vděčnosti, lásce, přírodě a zamýšlení se nad životem a vlastně je nám ten směr hodně blízký. Každý jeden sabat jsme vyrazily na výlet, uvařily si zdravé jídlo a odpočívaly, což plánujeme dodržovat tak nějak… navždycky?
A k tomu bych chtěla ještě doplnit: Jaro je fajn. Tohle roční období mi přišlo vždycky takové nejmíň zajímavé. Respektive jsem ho nikdy nijak výrazně nevnímala. Ale víte co? Díky Čarosvátkům jsem si uvědomila, že je super. Letos bylo skvělé jaro!
–
Napadá mě ještě něco?
Hodně věcí dořekneme/doplníme v rámci podcastu. Vzhledem k tomu, že se poslední díly víc a víc rozkecáváme, určitě to bude zas nějaká šílená délka. A taky spoustu témat probíráme na Forendors v ODPOVÍDÁME – něco se můžete dozvědět i tam. Hlavně co se týče budoucnosti kluků. 🙂
A to je opravdu vše. Moc děkuju Čarosvátkům a klukům – Rivenovi, Kristianovi a Katchovi – že jsme s nimi prožili nádherné období. A moc děkuju Evičce, že se mnou stvořila další příběh. A opět a zase budeme doufat, že se třeba jednou dočkáme i knižní podoby.
Klára
–
EVINO ROZLOUČENÍ
Milý Kristiane,
včera jsem si četla Klárčino rozloučení, ve kterém obsáhla spoustu zásadních věcí. Asi není nic, na čem bych se s ní neshodla. Ten, kdo píše rozloučení jako druhý, to má zpravidla jednodušší, protože může na předchozí slova a věty a odstavce pohodlně navazovat nebo na ně odkazovat. Každopádně mě napadlo, že bych to ráda pojala trochu jinak – proto píšu tobě.
Doufám, že ti to nevadí! Pravda je, že jsem s tebou strávila během psaní hromadu času, však jsem se do tebe taky prakticky okamžitě zamilovala, takže vím, že jsi hodný kluk. A neber to prosím tak, že by hodný kluk znamenalo něco negativního. Někteří lidé to tak bohužel vnímají. Myslím si, že tys nám všem dokázal a znovu připomněl, že být hodný je ctnost. Je v tom obrovská síla, protože být zmetek je kolikrát mnohem jednodušší.
Navíc jsme díky tobě viděli, že být hodný a naivní může být i zatraceně sexy, na tom se s Rivenem shodneme!
Popravdě… Tvoje povaha vnesla do mých dnů světlo. Prozářil jsi moje dny skutečně jako takové úžasné hřejivé slunce a spolu s tím jsi zároveň prozářil každou scénu, ve které ses objevil. Zamilovala jsem si tě pro tvoji chaotickou povahu, která je té mojí v mnohém podobná, pro tvoje sbírání, střádání a nošení spousty různých přírodnin a serepetiček, které od tebe Klárka převzala (od té doby má plné kapsy žaludů, kamínků, listů a různých větviček), pro tvoje ztrácení věcí – Jak je možné, že jsi nebyl ani trochu ve stresu z toho, že jsi ztratil peněženku? Já bych lezla po stropě! –, a v neposlední řadě pro tvoji lásku k Rivenovi a pochopení toho, že byť tě někdy pořádně frustroval, rozuměl jsi mu.
Připadá mi to jako věčnost a zároveň, jako kdyby to bylo včera, když mi Klárka zavolala jako ten největší roztomilouš, že jako vážně potřebujeme nutně všechny ty knihy, z nichž bychom mohly někdy v daleké budoucnosti čerpat! Spoiler: Ta budoucnost se odehrávala v přítomnosti a vlastně nebyla ani trochu vzdálená. Možná ti připadá zvláštní pořizovat si kvůli tomu knihy, ale já ani Klárka jsme spoustu informací o sabatech neznaly a nikdy jsme ani nebyly vychovávané blíž k tomu, abychom trávily opravdu hodně času v přírodě a naslouchaly jí. Jasně, chodilo se u nás na procházky, ničemu se neubližovalo, nic se zbytečně netrhalo, protože co roste, to se z principu nerve (po tom, co jsme se spolu s Klárkou sestěhovaly, jsme tak nějak přestaly mít rády řezané květiny, protože už ten samotný název, řezané, je hrozně nepříjemný, a zamilovaly jsme si kytky s kořeny, v našem případě lopatkovce), ale nikdy se nestalo, že by nás někdo vedl k naslouchání ševelení větru, k tomu, co šeptá tráva, a proč je dobré si někdy jenom tak lehnout a koukat na plující mraky.
To jste nás popravdě hodně naučili vy dva s Rivenem. Díky tobě si teď někdy uprostřed procházky lehám na rozkvetlou louku a prostě jenom dýchám. Když totiž potřebuješ uzemnit, je dobré se držet u země, že, on už ten název je hodně napovídající.
Díky vám dvěma mám pocit, že jsme teď přírodě mnohem blíž. A díky sabatům, které jsme s vámi mohly oslavit, ji dokážeme i svým způsobem velebit a oslavovat tak, jak bychom chtěly.
Navíc jsme si pořídily havraní taroty, které si jednou za čas vykládáme a hledáme v nich všemožné pravdy a výklady toho, co bude, a Klárka mi dokonce věnovala kyvadlo a dřevěnou podložku, abych se mohla ptát. Doma se to hemží různými serepetičkami, krystaly, kameny, listy, které necháváme vylisovat. Náš domov je zkrátka prosáklý tvojí přítomností, Kristiane.
Od prvního momentu jsem milovala Rivena, jeho proměnu, vývoj, odhodlání a schopnost využít věci i lidi ve svůj prospěch. A strašlivě jsem milovala to, jak můžu skrze Rivena milovat tebe. Čímž nemyslím, že bych měla Rivena ráda o chlup míň, vůbec ne, jenom se mi líbilo, jak moc se ve tvojí přítomnosti rozsvěcoval.
Mám dojem, že jsme se do vašeho příběhu zamilovaly už v momentu, kdy měl jenom velmi matné obrysy. Vlastně si ani nevybavuju, že bychom měly v průběhu psaní nějakou větší krizi. Jasně, Klárka trochu bojovala s měsíční kapitolou a já jsem občas měla problém vychytat logické návaznosti, když jsem se příliš nechala strhnout, ale ani tady podle mě nejde mluvit o krizi. Váš příběh se psal tak, jako by se stal a my mu prostě jenom přihlížely. Tak snadno a lehce.
Kristiane, jestli mám něco ráda a těší mě to, tak je to fakt, že každý náš příběh působí jinak než předchozí, každý je takový malý vesmír sám pro sebe, do kterého se dá pohodlně vejít a schovat. A že se žánry kolikrát prolínají a přitom se tak liší. Píšeme to, co nás baví, a já doufám, že se to v těch příbězích odráží. V tom vašem, tvém a Rivenově si hodně hrajeme s atmosférou jednotlivých sabatů, s přírodou, která snad dýchá z každé stránky, s mocí a schopností někomu učarovat, nebo ještě líp, někoho zachránit.
Riven měl štěstí, že tě na svojí cestě potkal, že ho k tobě tarotové karty dovedly. A jestli ti o něm můžu něco prozradit – ten kluk, ten čarodějný zmetek, ti nikdy neuzavře svoje srdce pod jizvou. To srdce bude vždycky tlouct pro tebe, a přestože si zachová svoje čarodějné vnímání světa a nebude schopný soucítit s jinými lidmi tolik jako ty, pro tebe to srdce bude otevírat, pustí do něj tvoje světlo.
Být milovaný Rivenem Ramiahem něco znamená.
A skoro bych si dovolila tvrdit, že to je navždycky, Kristiane.
Budete taková menší rodina uprostřed lesa, protože do ní samozřejmě počítám i Katche, který je k tobě a Rivenovi už na věky věků svázaný. Vážně jsem si toho havrana oblíbila a doteď si myslím, že kluk, který má za kamaráda havrana, je nesmírně cool! A ty už teď taky můžeš říct, že máš za kamaráda havrana, protože bych se vsadila, že přivést někoho mezi živé z posmrtného života se víc než počítá.
Oblíbila jsem si snad všechny vedlejší postavy, pro tebe prostě jen postavy, Kristiane, protože kdo z nich byl ve tvém vlastním příběhu hlavní a vedlejší, to si musíš určit sám. Přiznám se ti ale, že obzvlášť velkou slabost jsem měla pro Rua, o kterém jsme toho věděli celou dobu tolik a přitom tak málo, a ze zcela očividných důvodů i pro Ashera. Každopádně mě moc bavilo psát i Rowanu. Prozradím ti, že je to jedna z mých nejoblíbenějších knižních hrdinek, co jsme zatím napsaly, byť ve srovnání s tebou a Rivenem nemá kdovíjak mnoho prostoru.
Tohle bude možná poněkud nešikovný přechod v mém dopise, ale musím se přiznat, že jsem si hodně oblíbila i jídlo. Ach, jak jsme si s tím vyhrály! Všechny ty chleby, limonády, kávy s nejrůznější příchutí, koláčky (ano, hlavně ty k pokousnutí, jak píše Klárka), drinky typu cukrová krusta a brusinková mánie, Rivenova záliba v makovém mléku a v mazání tlusté vrstvy džemu na krajíc chleba. Přiznám se ti, že když si představím Rivena, vidím ho převážně takhle. Jak se ležérně opírá o kuchyňskou linku, ukusuje chleba, zapíjí ho makovým mlékem, bosé nohy na sukovitých parketách a oknem do chaty svítí slunce, co se mu odráží ve vlasech tak černých, až se v nich objevují modré odlesky. A Riven má oči jenom pro tebe.
V průběhu psaní jsem si dělala vlastní makové mléko a naučila jsem se pít hromadu levandulového čaje. Přinesli jste nám toho spoustu. Vsadím se, že si postupně vzpomenu na hromadu dalších věcí. Ale jedno ti řeknu – do temného jezírka uprostřed noci bys mě nikdy nedostal! Ještě kdybych nohama štrejchala o bláto. Kdepak, pěkně bych čekala na břehu.
To je možná na tom, když je člověk spisovatel, nejkrásnější. Že můžeš do té vody/příběhu vstoupit, anebo ho sledovat ze břehu.
Děkuju Klárce, že pro tebe otevřela dveře, Kristiane, a nechala tě vejít. A děkuju tobě, žes mi vstoupil do života. Jsi jeden z nejbáječnějších kluků, jaké znám.
Eva
♥