Szabi

Zpátky do kempu se vracel až mnohem později. Sice bylo ještě pořád světlo, ale než uviděl karavan, už se začínalo smrákat. Navíc oproti jiným večerům, tenhle byl o poznání chladnější, takže se docela těšil, až bude doma. Přesto nespěchal. Šoural se krok sun krok s pohledem upřeným do země, sem tam kopl do šišky, až nakonec prošel mezi stromy a byl v kempu.

Chtěl zamířit rovnou do sprchy, ale na plácku u ohniště seděl společně s partou Klein a zrovna koukali jeho směrem, takže rozhodně nehrozilo, že by se nepozorovaně dostal do karavanu.

„Nicolo,“ zamávala na něj Maria vesele a hned nato na něj mávl i Klein, ale mnohem rozkazovačnějším způsobem. Nicolo samozřejmě poslechl, ale rozhodně nepřidal do kroku, takže mu trvalo několik minut, než konečně zastavil před bráchou.

„Pomaleji už to nešlo, co?“ uchechtl se Klein. Trochu se mu leskly oči a podle prázdné flašky, co stála vedle něj, bylo poznat, že je trochu připitý.

„Šlo,“ odvětil Nicolo a schoval ruce do kapes. Zhoupl se na špičky a čekal, co bude dál. Rozhodně nehodlal vykládat o dnešku, obzvlášť před Dustinem, který na něj koukal jako na vetřelce.

„Už před nějakou dobou jsme viděli Mortena, jak se tu potuluje. Začínali jsme si dělat starosti, kde tě nechal,“ promluvil Alex a zněl upřímně, jakože měl vážně starost. Na rozdíl od Dustina, který jen obrátil oči v sloup.

„No tak ještě že jste se mě vydali hledat,“ poznamenal Nicolo jízlivě. Koukl na Kleina a čekal, co řekne, protože… Nejspíš přesně věděl, kde Nicolo celou dobu byl a co tam dělal. A taky že porušoval pravidla a rozhodně neposlouchal tolik, jak dopoledne slíbil.

Klein vzdychl. „Hlavně že jsi v pohodě. Jestli máš hlad, tak jsem ti tam nechal trochu pizzy.“

Nicolo rázem ožil, bylo to jako nová životní energie, která mu projela celým tělem. „Fakt?“ vyhrkl nadšeně.

„Jo,“ přikývl Klein a usmál se, když viděl, jak moc to brášku potěšilo. 

„Kdes ji vzal? To je skvělý! Můžu dojíst všechno, co tam zbylo?“ drmolil, ačkoliv vůbec nevěděl, jaká pizza to je, nebo kolik jí zbylo.

Klein naklonil hlavu na stranu. „Všechno, co tam je, je pro tebe.“

„Boží!“ vyhrkl Nicolo a chtěl odejít, respektive rovnou se rozběhnout, jenže Dustin na něj ještě prostě musel vykřiknout.

„Už ses do Mortena zamiloval?“

Byla to jedna z těch nejdebilnější otázek, jakou kdy Nicolo slyšel, ten den už mimochodem podruhé. A to dneska pokládal otázky o mimozemšťanech a magii. Jenže Dustina odpověď určitě nijak zvlášť nezajímala, jen měl extrémní potřebu do někoho pořád rýpat. A Nicolo měl dneska zase extrémní potřebu nenechat si to od usoplené opice líbit.

„Máš nějakej problém?“ vyštěkl a vyzývavě vystrčil bradu. Propaloval přitom Dustina pohledem. Rozhodně neplánoval jen tak ustoupit, nebo dělat, že neslyšel.

Dustin ohrnul horní ret. „Ježiši, uklidni se. To byl vtip, ne?“ vzal zpátečku, nebo to tak alespoň vypadalo. Jenže pak nejspíš v tom svém malém mozečku došel k názoru, že vlastně nechce couvat. „Nebo ti moje otázka vadí, protože jsem se trefil?“

Nicolo sevřel rty pevně k sobě. Nemělo smysl se s Dustinem hádat, protože ten chtěl prostě jen za každou cenu ublížit. Možná do něj zase strkal otec a on teď potřeboval vybít přebytečnou energii.

„Víš co, Kleine? Možná by ses o to auto měl začít bát, aby ho fakt nedostal Morten.“

Klein zrovna zapaloval cigaretu, kterou držel mezi rty, takže jeho nech toho, Dustine šlo docela klidně přeslechnout. Až na to, že Dustin nepřeslechl, prostě na to jen kašlal.

„Možná už Morten dostal i něco jiného, co?“ uchechtl se těsně předtím, než po něm Nicolo vystartoval.

Nejprve ho shodil z lavičky na zem, hezky do prachu, a vrazil mu pěstí do břicha. Hned nato do koulí a ve chvíli, kdy Dustin skučel jako pořádný kastrát, udělal mu krásnou modřinu pod pravým okem a následně i pod levým, rozbil mu nos, natrhl ret a… Až na to, že nic z toho se nestalo. Sotva totiž vystartoval, zatarasil mu Klein cestu.

„Ale no tak. Nevšímej si ho.“

„Nevšímej si ho? Vždyť má ten kokot pořád totálně debilní kecy. Tebe nesere, co říká?“

Klein vzdychl. „Sere. Už to říkat nebude. Že jo, Dustine?“ Společně s tím podal cigaretu Marii.

Nicolovi bylo naprosto upřímně jedno, jestli a co opice řekne, protože by tomu stejně nemohl věřit. „Nepotřebuju, aby ses mě zastával. Dokážu si to s ním vyřídit sám!“ štěkl a zkusil Kleina obejít, ale v tomhle byl starší brácha jak zeď. „Kleine!“

Bylo to ponižující. I to, jak na něj Maria lítostivě koukla a nabídla mu cigaretu, nejspíš aby ho ukonejšila, ale akorát ho tím víc vytočila, protože Nicolo nechtěl, aby se o něj někdo takhle staral.

„Takže ty prostě neuhneš, jo?“ pochopil a ustoupil o dva kroky.

Klein přikývl. „Nenechám tě, aby ses tu mlátil,“ odpověděl.

„Fajn!“ Nicolo se naštvaně otočil a zamířil ke karavanu. A přitom celou cestu vnímal Dustinův smích a Kleinovo drž hubu, vole, tohle jsi fakt nemusel.

***

Matka před chvíli odešla, takže byl Nicolo v karavanu sám. Seděl u stolu, upíjel pivo, které tam měl nejspíš schované Klein, ale možná i máma, která sem tam domů fakt něco přinesla, ale většinou to nebylo k jídlu.

Všechny skici, poznámkové bloky a črty ležely na jedné hromadě, postavené do komínku a Nicolo v nich strašně dlouho listoval, než je poskládal, vzal jeden čistý bílý papír a položil ho před sebe. A teď na něj koukal. Koukal na něj tak upřeně a tak dlouho, až začínal mít strach, že mu z toho brzo hrábne.

Nakonec ale sebral tužku a s tím, že stejně o nic nejde, protože když to pokazí, má hromadu dalších bílých papírů, prostě kreslil. Obrys těla, který postupně víc a víc upravoval a dokresloval, přidával detaily, oblečení, poznávací znaky… Třeba rozříznuté ucho nahoře na boltci. Postava nosila zásadně černé oblečení stejně jako StarSid, kromě pásku, ten byl stříbrný. Taky měl zvláštní úšklebek ve tváři, trochu zlověstný a trochu rošťácký, takže člověk nikdy nemohl tušit, jestli žertuje, nebo to myslí vážně.

Nicolo pak nad hotovým výtvorem nějakou dobu seděl a přemýšlel, než do pravého horního rohu napsal Ripp.

No a pak ho kreslil znovu a znovu, pořád dokola ze všech možných úhlů a pohledů, aby si jeho rysy zapamatoval a ujasnil. Nejspíš přitom ztratil pojem o čase, protože když se otevřely dveře, venku už byla úplná tma.

Dovnitř vešel Klein. „Ty ještě nespíš?“ pronesl a došel blíž. Všiml si nedotčené pizzy na lince a zamračil se. „Tys ji nesnědl? Kvůli tomu, co se stalo s Dustinem?“

Nicolo zavrtěl hlavou. „Neměl jsem hlad,“ odpověděl a začal papíry sbírat, aby je uložil do některého ze sešitů a ty pak bezpečně schoval do krabice.

„Ale žízeň jsi měl, co?“ vzdychl Klein a zvedl prázdnou flašku od piva. „Mrzí mě to, dobře?“ Přistoupil k Nicolovi a usmál se na něj. Hned poté si ale všiml, co Nicolo kreslil, a naklonil hlavu na stranu. „Kdo to je?“ zajímal se.

„To je nový superhrdina do komiksů.“

„Nový? Na co?“ Klein vypadal vážně překvapeně.

Nicolo pokrčil rameny. „Nevím. Přišlo mi, že už hrozně dlouho hraju jen se třemi postavami. Že to chce nějakou změnu. Novou posilu, která všechno trochu rozhýbe.“ Zvedl jeden z papírů, kde Ripp zrovna někoho držel pod krkem. „Celým jménem se jmenuje Ripper, protože jeho schopnost je roztrhávat věci od sebe, ale nechává si říkat jen Ripp. Co myslíš?“ Nakonec i ten poslední papír schoval do krabice a tu zastrčil pod postel.

Klein ještě chvíli nehybně stál, než konečně pronesl: „Nevím. Je mi to jedno. Měl jsem rád starou trojku.“

Nicolo si sundal tričko a hodil ho na zem. Svalil se do postele a ruce složil za hlavu. „No a teď to bude nová čtverka.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥