Szabi

Čekal před karavanem, přesně jak slíbil. Hlavně taky proto, že ho od ohniště sledovala parta v čele s bráchou. Připadal si trochu jak idiot, nebo zvířátko v zoo, což byl asi debilní příměr, protože v zoo nikdy nebyl. V tu chvíli mu hlavou běželo tolik věcí, tolik myšlenek, že vlastně sám netušil, jak se cítí, nebo na co myslí.

Rozhodně ale věděl, že tam stojí a čeká jako idiot a že je vážně k smíchu.

Navíc měl na sobě bráchovo staré tričko, které mu bylo o dvě čísla větší, takže na něm plandalo a vypadal ještě hubenější, než ve skutečnosti byl. Ale na vzhledu přece nezáleželo. Nebylo to skutečné rande. Navíc, a to mu brácha několikrát za sebou zopakoval, skoro jako kdyby na to Nicolo fakt mohl zapomenout, úkolem bylo ukázat tomu hajzlovi, že rozhodně není neodolatelnej.

Dominik Morten není neodolatelnej.

A taky nechodí na čas.

Přesně ve dvě hodiny se totiž nic nestalo. Dveře od zeleného karavanu sice byly otevřené a šlo slyšet, že vevnitř hraje televize, ale to bylo tak všechno. Nicolo tušil, že tam Dominik sice je, ale úplnou jistou neměl, proto se rozhlédl, jestli ho někde neuvidí jít.

Člověk by řekl, že když někdo strašně moc chce auto a aby ho dostal, musí někoho sbalit, tak si dá sakra záležet. A třeba přijde na rande včas. Ale ve dvě hodiny a jedna minuta stále nic.

V tomhle by si s Kleinem mohli podat ruku. No fakt. Ten taky chodil pozdě. Sice se nikdy neopozdil do práce, nebo nezapomněl na žádnou Nicolovu třídní schůzku, ale jak o nic nešlo, celá parta na něj mohla klidně čekat i hodinu a velepán nikde.

Dvě hodiny a dvě minuty stále nic.

Dvě minuty nebyly žádná katastrofa, ale s tím, jak na něj brácha čuměl a on tam jen stál a čekal, to byla prakticky věčnost. Čas nějak divně zpomalil, táhnul se jak sopel a Nicolo málem zešílel, než digitální dvojka na troubě přepnula na trojku. Ne že by měli troubu s digitálním časem, to fakt ne, ale když stál Nicolo víc nalevo, viděl na troubu v zeleném karavanu, takže… Jo, Dominik už měl zpoždění tři minuty.

Byl rozhodnutý počkat do pětky. To mu připadalo ještě v pohodě a minimálně ponižující. Pak už na to prostě sere, nikam nepůjde, ani kdyby ho Klein prosil na kolenou.

Jo, upřímně doufal, že Dominik nepřijde.

Jenže sotva ho to napadlo a dokonce ucítil částečnou úlevu, ten blb vyšel z karavanu s úsměvem na tváři, jako kdyby věděl, že teď Nicolovi zkazil jeho brilantní plán. „Ahoj,“ pozdravil.

Nicolo ho okamžitě sjel pohledem – od kroužku v uchu, přes černou mikinu, odrbané riflové kraťase, až po okopané tenisky – ale nic z toho mu nedalo žádnou nápovědu, kam by měli jít. Spolu. Kam by měli jít spolu.

„Můžeme jít?“ zeptal se Dominik a trochu přitom přivíral oči, protože mu do nich svítilo slunce.

Nicolo přikývl, ale zrovna v tu chvíli na něj zavolal Klein a ještě na něj mávl, aby šel za ním, což byla docela určitě jen vypočítavost, protože na něj mohl volat a mávat celou dobu a ne čekat, až se zjeví Dominik. A tak Nicolo obrátil oči v sloup a rozešel se za ním. „Co je?“ zasyčel okamžitě.

„Nemrač se furt,“ vzdychl Klein. Sáhl do kapsy a vytáhl peníze. „Tohle si vem. Kdyby něco, budeme u vody. Hlavně se prosím tě nedostaň do žádného průseru. Dobře? Slib mi to.“

„Na tos měl asi myslet dřív, než jsi mě vsadil,“ vyplázl na něj Nicolo jazyk a sebral peníze, které okamžitě schoval do kapsy. „A teď, když mě omluvíš, musím jít. Mám rande.“ S těmi slovy odešel, aniž by Kleinovi dovolil jakoukoli poznámku. Zamířil k Dominikovi, který poslušně čekal na místě.

„Budeme mít toho kreténa celou dobu za zadkem?“ pronesl a pohodil hlavou směrem ke Kleinovi.

„Ne. Půjdou prý k vodě,“ odpověděl Nicolo a – bylo zvláštní, to takhle říct – vyšli. Buď na rande, anebo už tohle, to chození, bylo samotné rande. To Nicolo nedokázal posoudit, ale tak nějak předpokládal, že má jít přes kemp směrem k silnici.

Během toho nemluvili, ale Nicolo vnímal, jak na ně někteří lidi vyloženě čumí. Paní Smithová byla jediná, která na ně zamávala. Na hlavě měla obrovský slamák, popíjela drink a i s židlí seděla v napuštěném bazénku, ve kterém si máchala nohy. V rádiu zrovna hrála Britney Spears.

Kolem Alfrédova karavanu prošli bez povšimnutí, jelikož byl Alfréd právě vevnitř a nejspíš sledoval MASH. Nicolo docela určitě zaslechl Klingerův smích. A co bylo zvláštní, a co ho opravdu zaujalo, bylo, že Dominik nespěchal. Přitom u Alfrédova karavanu spěchali úplně všichni, jelikož vždycky existovala reálná šance, že vystrčí hlavu ven, aby zkontroloval, jestli na něj zrovna neutočí.

Dominik žil v kempu měsíc, takže už přece musel vědět, jaký magor tady bydlí, ale aby ho to nějak vykolejilo, to fakt ne. Dokonce šel tak klidně a nezaujatě s rukama v kapsách, že ho chtěl Nicolo popohnat, aby náhodou nemusel poslouchat zápletku čtvrté série druhého dílu.

Naštěstí je ale Alfréd neodchytil a oni došli až k hlavní silnici.

„Nemáš cígo?“ napadlo Nicola a automaticky natáhl ruku, protože věděl, že má. Životní jistoty.

Dominik sáhl do kapsy a vytáhl krabičku. Od včerejška se nejspíš poučil, jelikož Nicolovi podal jen jednu cigaretu. Na druhou stranu… Nepoučil se úplně. Společně s tím hodil i zapalovač. A co je z ruky…

„Kam teda jdeme?“ promluvil Nicolo, jakmile si zapálil a zapalovač schoval do kapsy. „Skoro jsem kvůli tomu celou noc nespal, jak jsem se těšil.“ Zkusil do toho dát trochu energie a radosti, až to znělo sarkastičtěji víc než obvykle. Proto raději potáhl a vyfoukl nosem, což z nějakého důvodu dělal rád.

Dominik se zašklebil, otočil se a šel pozpátku. Vlasy mu přitom trochu padaly do očí, ale on to nejspíš nevnímal, jelikož musel celou svou pozornost věnovat tomu, aby byl cool. „Říkal jsem si, že to pojmu hodně tradičně. Kino, romantika a tak. Máš rád filmy?“

Jasně, tradičně. Takže tradiční rande znamená kino a romantiku, dobré vědět, napadlo Nicola. To byla první věc, kterou si z toho vzal. Druhá, že Dominik o tomhle nejspíš něco ví, zná všemožné fígle, bla bla bla a především… Teď bude Nicolo vypadat za idiota, stejně jako ve škole, když spolužáci mluvili o filmech, seriálech, knihách, hercích, zpěvácích, kapelách, divadlech, koncertech… V podstatě o čemkoliv, co nějakým způsobem zahrnovalo kulturu. Protože nic z toho Nicolo neznal.

Poslední film, který viděl, byl Jméno růže, to věděl přesně, protože to bylo ve škole na hodině anglického jazyka a měli supla, kterému se nechtělo učit. Většina spolužáku usnula, nebo si čmárala do sešitu, ale Nicolo se díval, sledoval celý ten posraný film a na konci si stejně připadal jako absolutní trotl, protože… mu to připadalo neuvěřitelně složité a moc tomu nerozuměl.

„Nevím,“ odpověděl neurčitě. „Asi. Každej má rád filmy, ne? Záleží jakej.“

„Pulp Fiction, myslím,“ odpověděl Dominik.

Vzhledem k tomu, že byla neděle a v místním kině v neděli dávaly starší, kultovní filmy, předpokládal Nicolo, že půjde o starší, kultovní film. Ten název mu ovšem nic moc neříkal. Proto raději jen pokrčil rameny, jakože fajn, a potáhl z cigarety.

„Líbím se ti?“ padla další Dominikova otázka, skoro jako kdyby s kinem nějak souvisela.

Nicolo nakrčil nos. „Ne.“

„Fajn. Takže… Jak dlouho už žiješ v téhle díře?“

„Tohle je jak při policejním výslechu,“ odsekl s cigaretou v puse, protože měl zrovna obě ruce vražené v kapsách a kontroloval, jestli někde po cestě nevytratil peníze. Na otázku odpovídat nehodlal, a kdyby jo, kdyby musel, nejspíš by řekl to, co na úplném začátku řekl Skaut StarSidovi, když ještě používali svá obyčejná lidská jména, neměli žádné schopnosti a bydleli v polorozpadlém domě. Řekl by, že nikdy nebyl jinde, a tak ani nedokáže posoudit, jestli jde vážně o takovou díru, protože třeba je to všude jinde ještě mnohem horší. Ale podle toho, co slyšel, bydlel Dominik předtím v nějakém větším městě, a jelikož před ním nechtěl vypadat trapně, mlčel. „Docela klidně můžeme být potichu,“ navrhl. „Stejně to auto nevyhraješ, takže… Možná by bylo lepší, kdyby ses přestal snažit.“

Dominik opět ani na vteřinu nezaváhal a vypálil další otázku. „Ani kdybych ti vykouřil?“

„Co myslíš?“

„Péro.“

Nicolo vzdychl. „A já myslel palec u nohy. Já vím co. Ptám se, co myslíš, že na to řeknu,“ vysvětlil a nějaká část jeho mozku mu nabídla výjev, jak přichází zpátky do kempu a posléze bráchovi na férovku říká: Je to tak, vykouřil mi palec u nohy. Okamžitě tu představu zahnal, ale pobavila ho. To jo. Hlavně Kleinův nechápavý výraz.

Dominik pokrčil rameny. „Jenom zkouším tvoje limity.“ Poté natáhl ruku směrem k Nicolovi, což vypadalo, jako by se chtěl vodit za ručičky. „Ten zapalovač. Dal sis ho do kapsy,“ řekl.

Nicolo zavrtěl hlavou. „Nevím, o čem mluvíš. Jaký zapalovač?“

Další tři kroky na něj Dominik upřeně koukal a zároveň vytahoval cigaretu z krabičky. Nejspíš došel k názoru, že to zkusí po dobrém. „Půjčíš mi zapalovač, prosím?“ pronesl milým hlasem.

„Hele. Já u sebe asi žádný nemám. Ale ve městě mají v hospodě zapalovač za pár centů. Nebo můžeš vykouřit výčepnímu. Není sice kdovíjak hezkej, ale ty to tak děláš, ne?“ Nedat nic zadarmo, projelo Nicolovi hlavou. A za tím si stál.

Další tři kroky na něj Dominik zase upřeně zíral. Cigaretu zastrčil za ucho. „Já nejsem teplej,“ odsekl otráveně. „Ale dobře. Nemusíš mi to usnadňovat, to jsem ani nečekal. Určitě máš přesné instrukce, co dělat a co říct, abys mě v tu pravou chvíli naštval. Musí to být pruda, dýchat podle staršího bráchy.“

A co teprve dýchat jenom díky bráchovi, to je teprve pruda a životní úděl.

„Jo, často přemýšlím nad sebevraždou,“ souhlasil Nicolo. „Třeba zrovna teď.“ Což teda nebyla úplně pravda, ale i kdyby zažil nejlepší rande na světě, rozhodně by to nikdy nepřipustil. Před Dominikem, Kleinem a nakonec ani sám před sebou.

„Hm. Kluka jsem ještě sbalit nezkoušel,“ zamumlal Dominik a naklonil hlavu na stranu, skoro jako kdyby ho to právě teď poprvé napadlo.

„Ne všechno na světě se musí zkoušet. Tos nevěděl?“ Zrovna míjeli místo, kde dneska ráno našli mámu ležet v příkopě. Na tomhle mechu si ustala. Nicolo na to místo chvíli koukal, než zas zvedl hlavu, zrovna ve chvíli, kdy kolem nich projelo auto. „K čemu to auto vlastně potřebuješ? Vždyť je to na hovno investice. Furt budeš muset někde shánět peníze na benzín, měnit pneumatiky…“

„No ale je to nějakej prostor, co může patřit jenom mně. Přemýšlel jsem o tom spíš takhle,“ vysvětlil Dominik. „K čemu chce Klein auto?“

K ježdění, k machrování, to se musíš zeptat jeho, k čemu chce asi někdo auto… Napadla ho řada odpovědí, ale žádnou z nich nakonec nepoužil.

„Vsadím se, že tobě by se taky líbilo. Mohl bys tam kreslit, nebo psát, nebo co to vlastně děláš.“

Nicolo úplně zapomněl na cigaretu, takže mu skoro celá shořela. Zůstal jen vajgl, který odcvrnkl doprostřed silnice. „Co je to za debilní úvahu? Kreslit, nebo psát, nebo co vlastně dělám, můžu kdekoliv. Na to fakt nepotřebuju auto. Navíc ani nemám řidičák.“

„Fajn. Tak já nevím. Se třeba poser,“ zavrčel Dominik a obrátil oči v sloup, ale šel pořád dál směrem do města, a tak byl nejspíš odhodlaný pokračovat za každou cenu. Zároveň už ale ani nic neříkal, zarytě mlčel, s cigaretou za uchem a rukama v kapsách. A Nicolo… ten taky nehodlal začínat s konverzací.

Nebyl to on, kdo měl toho druhého sbalit, a tím pádem nemusel vyvíjet žádnou snahu.

Město už bylo před nimi, ale stejně jim ještě kus cesty zbýval. Nicolo sem tam do něčeho kopl, sem tam nenápadně otočil hlavu na stranu a sem tam ho napadla nějaká úplně bizarní myšlenka jako třeba: Co kdybych do něj strčil a on spadl do příkopu? Co kdybych ho kopl do zadku? Co kdybych ho políbil?

Zcela upřímně… A šlo jen o zvědavost, Nicola prostě zajímalo, jak by na tohle všechno Morten reagoval. Stejně jako ho zajímalo, jak zvládnou ty další schůzky, když tahle ještě ani nebyla v půlce a už si neměli co říct.

Třeba budou celý týden potichu. 

Prošli kolem hospody, kde pracovala máma, a pokračovali dál k samoobsluze. Moc lidí nepotkali, protože v neděli odpoledne většina lidí chodila do lesa, parku nebo obchoďáku, který byl až za centrem. Nicolo v něm byl možná dvakrát a moc to tam nemusel, protože na žádnou z těch věcí neměl prachy a u dveří do každého obchodu stál buď sekuriťák, nebo bezpečnostní brány proti krádeži.  

Dominik zastavil u samoobsluhy, podržel Nicolovi dveře a sotva vešli dovnitř, zašeptal: „Vyber nějaké občerstvení. Jestli mi jako rozumíš.“

„Bože, to je rande. A co vybereš ty? Jestli mi jako rozumíš,“ odpověděl otráveným hlasem. Netušil, co jiného vlastně čekal. Vzhledem k tomu, že Dominik bydlel ve vedlejším karavanu, asi těžko mohl myslet, že bude mít nějaké prachy. Bez ohledu na televizi a digitální troubu.

„Nestarej se,“ zněla odpověď. A pak už Dominik zmizel ve vedlejší uličce, která začínala limonádami a končila alkoholem.

Nicolo automaticky pohlédl směrem k pokladně, za kterou stál vysoký, ramenatý muž se jmenovkou Steve. Ne že by Nicolo viděl tak daleko, ale Steve byl pro kluky z kempu známá postava, protože měl přítelkyni, což je na jednu stranu docela nezajímavá informace, na druhou stranu ale…

Když jim vztah klapal a všechno fungovalo (anebo jak říkával Dustin, pokud předešlou noc Steve zasunul), měl na pultu vždycky položenou baseballku a každého zákazníka kontroloval ostřížím zrakem. Ukrást něco v takový den byla sebevražda.

Včera večer však Steve docela určitě nezasunul, tudíž mu to s přítelkyní nejspíš tolik neklapalo, protože seděl sklesle u pokladny, hleděl do mobilu a vůbec nezvedal zrak. V takových chvílích něco schovat pod tričko bylo až směšně jednoduché. Ani ne tak proto, že by Steve nevěděl, ale spíš ho to nezajímalo.

Navíc kousek od obchodu byl docela luxusní motel, kam bohatí týpci v drahých oblecích s drahými auty jezdili podvádět manželky, a protože tohle byly nejbližší potraviny, docela dost jich sem chodilo pro alkohol a kafe, výjimečně pro bagetu. Steve jim pak dával větší – jak sám říkal – městskou přirážku, a tím všechna manka vyrovnával.

Docela fungující systém.

Nicolo zašel do své oblíbené uličky zkontrolovat, zda mají meruňkový koláč. Měli. Jenže ten nešel nacpat pod tričko, protože by ho musel překlopit na stranu a to by z něj pak byla sračka. A hlavně neměl moc dobrou krabici, spíš jen takový poklop, takže by ho akorát tak určitě vyklopil na zem.

Navíc byl dost drahý, protože byl domácí a čerstvý, teda dvě věci, které lidi v kempu obecně moc neznají. Nicolo u něj chvíli stál a představoval si, že má dost peněz a může si ho koupit, než přešel k pultu s čokoládou a strčil do kapsy dvě čokoládové tyčinky. Poté si svoje o dvě čísla větší tričko zakasal do kalhot a hodil do výstřihu pytel solených chipsů. Nebral nic extra drahého, kdyby Steve přece jen někde tu svoji baseballku našel.

Poté došel k pultu a sebral jedno z lízátek, které měl ráno Klein. To poctivě zaplatil. Nestálo tolik, aby kvůli němu musel riskovat, a navíc na něj měl od rána chuť.

Steve koukal na vypouklé tričko.

Nicolo se zhoupl na špičkách a z kapsy vytáhl bankovku. „Jsme na rande,“ řekl jen tak, prostě proto, že ho to napadlo.

„Bezva. Dobře děláš, že se vyhýbáš holkám.“ 

„Já se holkám nevyhýbám,“ odvětil Nicolo, protože teď si připadal jako buzík, a to rozhodně nebyl. Jasně, o holky zatím moc zájem nejevil, ale to nic neznamenalo. Bylo mu jen devatenáct a doteď měl jiné starosti, než kterou holku vezme do postele.

„Fajn. No tak nevyhýbáš. Seber si to žrádlo a táhni,“ vyštěkl Steve a poté se vrátil k mobilu, kde měl rozehraný Tetris.

Nicolo sebral lízátko a vyšel raději ven, kde už na něj Dominik čekal se zapálenou cigaretou v puse, takže nejspíš čórnul zapalovač. A podle boule v mikině sebral i nějakou flašku. 

Nebyl to tedy slušný typ kluka, jehož rodiče zbankrotovali, museli prodat bejvák a skončili tady, kde ho okolnosti postupně změní. Nene. Dominik už přišel zkažený. Těžko říct, jestli to Nicolo spíš vítal, protože se slušnými kluky z města bývala vždycky nehorázná nuda, nebo ho to štvalo, protože… Prostě ho to štvalo.

„Musíme máknout. Nevím přesně, v kolik to začíná,“ popoháněl ho Dominik směrem ke kinu. Respektive k zadnímu vchodu kina, protože ten přední minuli. Prošli kolem popelnic a zastavili u malých, úzkých oken, která ještě navíc byla dost vysoko.

„Ty vole. Tak ty nemáš ani prachy na lístek? Si snad děláš prdel. Jo, už to pomalu cítím, jak jsem z tebe hotovej. Fakt ti nejde odolat,“ zamručel Nicolo.

Dominik nic neřekl, ale ani nemusel, protože jeho otrávený výraz mluvil za vše. Místo toho dal ruce k sobě a udělal stoličku, aby mohl Nicola vysadit.

„To jako fakt?“ vydechl Nicolo nevěřícně a chvíli jen tak stál a zíral, ale když pochopil, že jiná cesta dovnitř doopravdy nevede, vytáhl zpod trička chipsy, aby je nerozdrtil, a hodil je na zem. Poté se nechal vysadit, ale rozhodně se to neobešlo bez spousty, ale opravdu spousty brblání. Hlavně proto, že to okno bylo opravdu úzké a prolézt jím nebylo nic moc, protože se v něm nemohl jen tak otočit, ale musel dovnitř vpadnout hlavou napřed. Praštil se přitom do loktu a odřel si koleno.

Na vteřinu přemýšlel, že by tam dole Dominika jednoduše nechal, ale strávit v kině několik hodin o samotě ho fakt nelákalo, proto nejprve chytil chipsy a následně pomohl Dominikovi vyšplhat nahoru.

Jasně, musel mu podat ruku, takže to bylo možná poprvé, co se navzájem dotkli. Byla to asi hloupost, ale stejně Nicola napadlo, že kdyby mezi nimi někdy mohlo něco být, rozhodně by to při prvním doteku musel cítit. Ne zrovna jiskření nebo nějakou chemii, ale něco by tam přece být mělo. Jenže kromě toho, že měl Dominik na ruce mozol, k ničemu zásadnímu nedošlo.

Respektive kdyby k něčemu došlo, měli by to cítit oba a Dominik rozhodně nevypadal nějak pohnutý. Sotva byl vevnitř, což byly podle pisoárů pánské toalety, došel k zrcadlu a prohrábl si vlasy. „Sexy,“ pronesl pobaveně. Takže ne, rozhodně mezi nimi nic neproběhlo.

Díkybohu!!!

„A dál? Teď se prostě nenápadně proplížíme do sálu?“ zajímalo Nicola, protože do zdejšího kina se ještě nikdy bez placení nesnažil dostat. Vlastně ani s placením.

„Teď se chovej zamilovaně, ať nepůsobíme podezřele,“ ušklíbl se Dominik. Srovnal si pod mikinou flašku, a když viděl, že Nicola rozhodně nepobavil, vzdychl. „Dělám si srandu. Věř mi, že teď už po nás ani pes neštěkne. Ten stařík má lepší věci na práci než dokola kontrolovat lístky. Jsme vevnitř? Jsme.“ Spokojený sám se sebou otevřel dveře na chodbu a nechal Nicola projít jako prvního.

A měl pravdu. Nejspíš tady nebyl poprvé a věděl přesně, jak to funguje, protože u vchodu skutečně postával starší muž, co fakt nevypadal úplně čile, a rozhodně neměl tendenci kontrolovat ty, kteří chodili ze záchodu.

Nicolo nad tím celou cestu do sálu musel chtě nechtě přemýšlet. Jestli sem chodí Dominik často, že to tu tak zná, a jestli sem každou holku tahá přes záchodové okénko, nebo si s nimi raději sjednává schůzky vevnitř. Možná balí takové holky, kterým je jedno, že si musí lístek zaplatit samy. Hlavně když se s ním budou moct muchlovat na jedné ze zadních sedaček.

Vybrali místa úplně vzadu v poslední řadě, kde nikdo jiný neseděl. Vzhledem k tomu, že byla neděle, šlo o odpolední projekci a měli promítat starý film, působil sál prázdně. Přišlo jen pár nadšenců, z nichž někteří na sobě měli trička Pulp Fiction.

Dominik zpod mikiny vytáhl flašku vodky. Nečekal ani, až zhasnou, prostě ji rozdělal a napil se. Poté ji podal Nicolovi.

„Taky jsi nemusel brát tu nejlevnější,“ zamumlal Nicolo nazpátek, ale ve skutečnosti nikdy nepoznal rozdíl mezi levnější a dražší variantou. Většinou pil to, co zrovna bylo, což nejčastěji znamenalo to, co donesl Alex.

Nicolo se poprvé opil, když mu bylo třináct a dodnes si pamatoval, jak pak celou noc zvracel do záchodu a Klein se sice hrozně smál, ale zároveň tam byl s ním a po každém kole mu podával kusy toaleťáku. Od té doby taky existovalo nepsané pravidlo, že Nicolo smí pít jen s Kleinem nablízku.

Ale srát na Kleina. To, že byl teď Nicolo tady, byla především jeho zásluha.

Takže se pořádně napil. Flašku pak postavil do držadla mezi jejich sedadly a z kapsy vydoloval dvě čokoládové tyčinky. Jednu hodil Dominikovi do klína a druhou rozdělal zuby. Sáček s chipsy na oplátku rozdělal Dominik a navíc odněkud vytáhl i gumové bonbóny.

Kdyby to bylo o jídle, bylo by to docela fajn rande.

Jenže o jídlo samozřejmě nešlo.

Bylo to taky o filmu, na který Nicolo koukal trochu vyjeveně. Byl rád, že je tma. A stále víc si připadal hloupě, vlastně skoro stejně jako kterýkoliv den ve škole mezi spolužáky, což byl pocit, který v zahradní židli před karavanem neznal.

Netušil, odkud Dominik přišel, ale vzhledem k tomu, jak v pohodě a ležérně se v každé situaci choval, vypadalo to, že je zvyklý… Na co? Na svět?

Po první půlhodině filmu Nicolo zjistil, že je trochu opilý, má okousaný nehet na ukazováčku a drobky od chipsů v klíně.

„Ta herečka mi vždycky přišla strašně hezky ošklivá,“ zamumlal Dominik. Vzal hrst bonbónů a všechny je narval do pusy. Jeden dokonce vyhodil do vzduchu a zaklonil hlavu, aby ho chytil pusou, ale bonbón se mu odrazil od nosu a zapadl někde mezi sedačky.

Nicolo herečku neznal a nedokázal posoudit, jestli je hezká, nebo ne. Možná spíš zvláštní. „Co kecáš. Vsadím se, že uchcáváš spíš z toho chlapa. Líbí se ti, že jo?“

„Říkal jsem, že nejsem teplej,“ ušklíbl se Dominik. „Ty budeš můj první.“

Nicolo v ten samý okamžik odvrátil zrak.

Před rokem dostal od ředitele důtku a matka musela přijít do školy, protože jednomu klukovi s šátkem kolem krku řekl přestaň na mě čumět, ty buzerantskej úchyle, což nebyl nejlepší nápad, protože ten kluk doopravdy byl buzerant a co hůř… viděl to učitel, ten kluk brečel a ředitel poté matku vyprovázel s úsměvem na tváři, takže těžko říct, jestli mu náhodou nepřeblafla.

Byl to tenkrát dost na hovno den a Nicolo musel slíbit, že takové věci už nebude říkat.

Teď měl však chuť zakřičet to slovo na celé kino.

Prostě jen tak.

„To je pruda. Vůbec to nechápu,“ řekl místo toho.

„Chceš jít pryč?“ navrhl Dominik.

„Je mi to jedno. Klidně to vydržím,“ přiznal. „Taky to mám za úkol, ne?“ Ačkoliv ve skutečnosti trochu přeháněl. Ten film ho sice zase tolik nebavil, ale líbilo se mu, že je v kině. Že pak přijde zpátky do kempu, do života, který tak málo opouštěl, a bude moct říct dneska jsem byl v kině.

Dominik se na sedadle otočil k němu. „Ne. Můžeme jít pryč, jestli chceš. Ptal jsem se, co bys chtěl dělat. Má to být hlavně o tobě.“

Ha. Tohle byla jedna z dalších nebetyčných kravin. „Tak hele,“ začal Nicolo, „kdyby to bylo o mně, tak tady vůbec nejsem. Nešel bych s tebou do kina, ani do prdele. Ale protože sázka je sázka, jsem tady. A vydržím to, protože jsem to slíbil, ale nemusíš předstírat, že ti záleží na tom, co chci já.“

„Hm,“ přikývl Dominik. Ani jeden z nich se zrovna nepokoušel mluvit tiše, takže na ně někdo zepředu sykl. „Jenomže mně doopravdy záleží na tom, co chceš ty. Teda pokud tě nerajcuje, že děláš to, co chce někdo jiný. V tom případě,“ naklonil se přes opěrku až úplně k Nicolovi, teda konkrétně k jeho uchu, „seď na prdeli a dívej se.“ 

Nicolo cítil, jak v něm bobtná vztek. Tohle rozhodně neměl zapotřebí poslouchat, ale zároveň s tím… mu bušilo srdce. Vnímal, jak blízko u ucha měl Dominikovy rty, cítil jeho dech a jen málo stačilo, aby…

Stočil pozornost zpátky k plátnu a sevřel ruce v pěst.

***

Byl to neuvěřitelně dlouhý film. A taky trochu zmatený, vracel se v čase, příběhové linky na sebe kolikrát nenavazovaly a Nicolo ho moc nechápal, ale možná za to mohl fakt, že mu nedokázal věnovat všechnu pozornost. Některé myšlenky utíkaly jinam, konkrétně k sedačce napravo.

Sedět totiž tak dlouho vedle někoho, koho fakt nemůžete vystát, je náročné!

A taky vypil skoro polovinu flašky, takže nebylo divu, že nedokázal udržet pozornost. Hlavně při scéně ve sklepě s Gimpem, kdy skoro celou dobu koukal na svoje nehty, teda alespoň na to, co v té tmě viděl, a připadalo mu skoro neuvěřitelné, že si je zase rozkousal do krve.

Byl moc rád, když v sále konečně rozsvítili.

„A co teď? Můžu vstát, nebo mám dál sedět na prdeli?“ pronesl Nicolo a zvedl zrak k Dominikovi, který už stál a dral se ven. Takže ani neodpověděl.

Nicolo šel za ním. Flašku i obaly od jídla nechal na sedačkách společně s hromadou drobků a rozházených bonbónů. Zkontroloval jen, jestli nic neztratil, hlavně peníze od Kleina, a vyšel ven. Bylo hrozně zvláštní po takové době vyjít do světla. Musel si zaclonit oči a chvíli mrkal, než si přivykl. „Co teď? Nemůžu se dočkat, co dalšího jsi vymyslel,“ řekl, sotva zastavil před Dominikem.

„Asi nic, to je pro dnešek všechno. Teď se spolu vrátíme, normálka,“ odpověděl Dominik a samozřejmě, bez toho by to asi nešlo, vytáhl cigarety. Jednu automaticky podal Nicolovi. Ukradeným zapalovačem nejprve zapálil sobě, potáhl, zaklonil hlavu a vydechl kouř směrem k nebi. Měl přitom zvláštní, spokojený výraz. Poté přistoupil blíž a rozhodně tím překročil osobní zónu. Nicolo ho chtěl odstrčit, ale pak mu došlo, že Dominik mu jen chce zapálit cigaretu pomocí té své.

Což jasně, už Nicolo dělal. S Marií, nebo Alexem. Nebylo na tom nic divného ani intimního, možná tak z Dominikovy strany to působilo trochu vlezle. Takže žádná křeč. Nicolo si dal cigaretu do pusy, podržel ji rty a pořádně potáhl, když… Dominikovy oči byly strašně blízko. Vlastně Dominikova celá osobnost byla strašně blízko.

„Musím říct, že jsem byl skeptický, ale teď… Jo, už to začínám cítit, tu zamilovanost, nebo co to má být,“ pronesl Nicolo, hlavně proto, aby zahnal ticho. A taky se rozešel domů stejnou cestou, kterou přišli.

„Super,“ reagoval Dominik. „Co přesně se ti na mně líbí?“

V tomhle ohledu nemusel Nicolo ani na vteřinu váhat. „Tvoje kreativita při vymýšlení, jak mě sbalit. To na mě udělalo fakt dojem. Jako čekal jsem kdeco, ale tohle…“ Pořádně vyfoukl vzduch a zamával si rukou před obličejem, jako kdyby mu bylo vážně nesnesitelně horko. „Uff, z toho se budu dostávat možná… Možná se z toho nikdy nedostanu.“ Udělal přesně pět kroků, při kterých dokázal neobrátit oči v sloup. Jenže pak už to nešlo vydržet. „Už přemýšlíš, že to vzdáš?“

Dominik se pobaveně zasmál. „Vlastně ne. Je to o něco zábavnější, než jsem myslel. Ale jestli chceš, program na zítřek můžeš vymyslet ty. Určitě v tom budeš lepší, nemám pravdu?“ Ukázal přitom na lesní cestu, která taky vedla do kempu, akorát byla o něco delší a klikatější.

Nicolo rozhodil rukama. „Jasně. Proč ne. Nakonec… Neměl bych sbalit já tebe, aby to bylo ještě o něco zábavnější?“ nadhodil. Jo, to by do háje mohl. Proč vlastně ne? Stejně byl jen malá, posraná figurka mezi dvěma kluky, co se prostě nemohli porvat jako normální lidi.

Naštvaně kopl do klacku.

„Jo. Tak klidně. Aspoň to pro tebe bude přirozenější.“

Tahle odpověď Nicola maličko zmátla. Nervózně se ošil. „Co by na tom pro mě mělo být jako přirozenější?“ zavrčel nepříjemně.

Dominik nevzrušeně pokrčil rameny. „Ty přece seš buzerant.“ Dal přitom na slovo seš důraz, jako kdyby tím chtěl něco naznačit, což byla hloupost, protože celým tím prohlášením něco naznačoval. Třeba to, že myslí, že je Nicolo buzerant!

„Co? A na tos přišel jak?“ vyhrkl Nicolo a zastavil. Silnice byla jen kousek od nich, takže sice slyšel sem tam projet auto, ale jinak měl pocit, že jsou snad na konci světa, úplně sami.

„Proč myslíš, že jsem na tohle přistoupil? Kdybych si myslel, že seš na holky, asi by mělo těžko smysl se snažit. I kdybych měl ten nejhezčí ksicht na světě. Jenomže ty nejseš na holky. Což, předpokládám, tvůj vypatlanej brácha neví, takže mi tím vlastně nahrál. Pokud jsem tvůj typ. A já jsem tvůj typ, viď?“ Dominik zůstal stát hned vedle obrovského kmene vzrostlého dubu a naklonil hlavu na stranu, možná dokonce i trochu nadzvedl bradu, takže vypadal vyloženě povýšeně a škodolibě.

„Co to meleš za sračky?!“ dokázal ze sebe Nicolo dostat. Začínalo mu docela dost hučet v uších.

„Vím, jak jsi na mě včera ráno koukal, když jsem šel ze sprchy. A nebylo to poprvé, zíráš takhle často. Div si přitom nezlomíš pastelky.“

Nicolo sevřel ruce v pěst. „Drž hubu! Nejsem buzerant. A rozhodně na tebe nekoukám. Ses asi posral!“ vyštěkl a docela určitě v obličeji zčervenal, protože se cítil, jako kdyby právě dostal horečku. Jenže Dominikovi bylo nejspíš úplně jedno, co říká. Ten posraně povýšenej výraz měl na ksichtě furt. Dokonce laškovně mrkl.

Což už bylo na Nicola moc. Pořádně do Dominika strčil a ten narazil do kmene, ale že by to mělo nějaký účinek? Že by to pomohlo? Že by se přestal smát a ušklíbat? Ne, nic z toho. A tak do něj strčil ještě jednou.

„Chceš se prát? No tak dělej,“ pochopil Dominik a zvedl v obranném gestu ruce. Nebo možná útočném, protože Dominik nebyl ten typ, co by měl z nějaké konfrontace strach. Na rozdíl od Nicola, který se většinou v podobných situacích pokoušel držet stranou. Jenže teď to bylo kurva hodně osobní!

Vystřelil dopředu, chytil Dominika za pas a praštil s ním o zem, protože tenhle chvat s ním Klein dělal pořád. Většinou z legrace a do vody, ale fungoval dobře, takže Dominik najednou ležel mezi jehličím a listím a Nicolo na něm seděl. Jenže přesně v ten moment veškerá zlost tak nějak zatroubila na ústup, a tak do Dominika zase jen strčil.

„Pereš se jak holka,“ pronesl Dominik, který i teď vypadal naprosto klidně. Div že si nedal ruce za hlavu a nerelaxoval. „Chceš si zlomit palec nebo co?“ řekl s pohledem na Nicolovy zaťaté pěsti.

Nicolo na ně naprosto automaticky taky kouknul. „Drž už hubu. Mám tě plné zuby!“ odsekl.

„Ty drž hubu,“ vrátil mu to Dominik a společně s tím ho chytil za ruku. „Ukážu ti to. Musíš použít hlavně tyhle dva klouby a mít zpevněnou ruku, jo? Když praštíš do nosu, můžeš ho zarazit až do lebky, na to si dej bacha. To udělej, jenom když je to fakt vážný. Do zubů… Musíš mířit na přední, pokud je chceš vyrazit. Stoličky drží pevně. Ideálně, pokud chceš působit jako vítěz a jde ti jenom o to, co řeknou ostatní, mě tref sem.“ Ukázal pod oko. „Zas tak moc to nebolí, ale budu mít modřinu.“ Pustil mu ruku, ale jinak byl nejspíš v pohodě s tím, že na něm Nicolo pořád sedí. „Brácha tě nenaučil prát?“ uchechtl se.

Nicolo všechno slyšel, i když mu hučelo v uších. Pochopil, co má dělat, takže místo odpovědi, zpevnil ruku a udeřil Dominika přímo pod oko. A protože z něj v ten okamžik vyprchala část frustrace, a to byl moc dobrý pocit, udělal to znovu. Udeřil na to samé místo.

Dominik se nebránil.

Teprve poté Nicolo vstal a zhluboka vydechl. Narovnal si tričko. „Dík za super rande,“ řekl s úsměvem. Tím to pro něj končilo. Rozešel se směrem ke kempu, aniž by kontroloval, jestli Dominik vstává. Ostatně, Morten tam pak možná zůstal ještě nějakou dobu vážně ležet s rukama za hlavou a zíral na nebe nebo do korun stromů. Divnej byl na to dost.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥