Szabi

Koukám na sebe jakoby rybím okem.

Mám trochu zásek a probere mě teprve bouchnutí dveří, když Charlie vrazí dovnitř a proběhne kolem nahoru do patra. Odtrhnu pohled od svého zdeformovaného odrazu a sáhnu pro háček. Držet tu velkou červenou baňku mi připadá zvláštně obscénní, ale možná, že Vánoce v sobě pod tou sentimentální slupkou něco úchylného ukrývají. Proč by jinak v sexshopech existovalo tolik červených oblečků pro ženy? Třeba se spoustě mužům skrytě líbí, když si je podmaní někdo, kdo vypadá jako Santa.

Ušklíbnu se. Nakonec tomuhle svátku všichni propadáme jinak. Já třeba silně myslím na Logana, a kdybych nedostal k Vánocům nic jiného než jeho přítomnost, bral bych to. Klidně u nějakého děsivého hororu, je mi to jedno. Už dávno jsem si zvykl, že život s Loganem není tak úplně pohádka.

Zas plkám, navíc v duchu a sám se sebou. Radši sáhnu pro háček a provleču ho ozdobou. Obejdu stromek, jehož větve na jedné straně naprosto neukázněně zakrývají křeslo, na kterém leží Tiberius. Hledám skulinku, místo, kde by ta červená baňka mohla zapadnout. Z nějakého důvodu je letos strojení stromku na mně. Kdykoli jindy bych byl trochu nevrlý, ale teď celkem trpělivě háčkuju ozdoby a sem tam omylem i bříška prstů.

Zavěsím ozdobu někam nad Tiberiovu hlavu, aby měl v případě nudy do čeho mlátit tlapkou, ale on si jí nevšímá. V jednu chvíli to dokonce vypadá, že zaujatě sleduje televizi, kde běží Princezna nevěsta.

Sáhnu pro stříbrný řetěz, začnu ho rozmotávat a přitom se taky zadívám na obrazovku. Princezna nevěsta je můj oblíbený film, kde chasník Westley opakuje svojí vyvolené pořád dokola jak si přeješ a ona teprve po nějaké době pochopí, že ta fráze ve skutečnosti znamená miluju tě. Je to zvláštně dojemné, ačkoli v těchto dnech mě mnohem víc dojímá kalendář na zdi, kde bych si nejradši odškrtával dny do konce prázdnin. Pochybuju totiž, že bych se s Loganem během nich viděl. Naposledy jsme spolu byli v pondělí, kdy mi napsal jednu ze svých strohých neosobních zpráv, abych přišel v pět na led.

Tvrdou hru trochu vyvážila líbačka ve sprchách, ale než jsem se stačil zeptat, kdy se znovu uvidíme, byl pryč. Ne že by se pohyboval jako duch, spíš nade mnou protočil oči v sloup, jako kdybych se ptal na pin ke kreditní kartě, a vypadl z šatny dřív, než jsem si stačil obléct kalhoty.

Typický Logan, o kterém na sto deset procent uvažuju jako o svém klukovi, ačkoli mi to zakázal. Měl by ale pochopit jednu věc. Navzdory tomu, že jsem při sexu dole a že tady teď stojím s vánočním řetězem v ruce a koukám přitom na pohádku… Nic z toho z něj nedělá šéfa našeho vztahu.

Charlie dupe na schodech a poslední tři seskočí. „Nazdárek,“ usměje se a s rukama založenýma na hrudi kouká okem experta na stromek. „Docela fajn. Lepší než ten mámin z minulého roku, ty armádní barvy se v něm trochu ztrácely. Ten tvůj vypadá víc jako prostitutka.“

„Prostituce je staré poctivé řemeslo, neměl bys mít předsudky.“ Otevřu jednu z krabic a prohlédnu si špice. Jedna je stříbrná stejně jako řetěz, druhá zlatá, třetí červená a ta poslední černá se stříbrným zdobením. Černou jsme ještě nikdy nepoužili. Máma a táta ji od někoho dostali darem a shodli se na tom, že jim připadá depresivní. Ale teď tu nejsou a celková vizáž je na mně.

Vylezu na konferenční stolek, chodidlem opatrně posunu hrnek s kakaem, který tam čeká ještě od snídaně, až ho nějaký nebožák opláchne a strčí do myčky, a opatrně nasadím špici na vrcholek stromku. Popíchám se přitom o jehličí, ale výsledek je překvapivě krásný. Mám rád černou, černé jsou oči, které na mě koukaly, zatímco Logan přirážel.

Seskočím a Tiberius při tom zvuku podrážděně zaprská.

„Hm,“ udělá Charlie. „Nevím, co na to řeknou naši, ale rozhodně lepší než stromek, který mají u Nicka. Jeho máma nechala vyrobit ozdoby, na které natiskla fotky z doby, kdy byl malý. Takže si bude rozbalovat dárky, a přitom bude koukat sám na sebe, jak sedí na nočníku.“ Zatváří se smrtelně vážně. „Prý udělá všechno pro to, aby k nim o prázdninách nikdo nepřišel a neviděl jeho ponížení.“

„Chudák,“ odpovím soucitně a začnu uklízet ozdoby, které jsem nepoužil, zpátky do krabic. „Pořád by to ale mohlo být horší, vezmi si třeba rodiče Dereka. Ti se na Štědrý den určitě zase pohádají.“ Mezi mnou a Derekem je od poslední výměny názorů – ohledně toho, jestli mi Logan vrazí kudlu do zad – trochu napjatá atmosféra. Dlouhé roky jsme byli zvyklí mluvit spolu úplně o všem, a to je najednou pryč, jen protože nedokáže uznat, že by to se mnou Logan přece jen mohl myslet vážně.

Nevím, jak jinak by to myslel. Jestli to je z jeho strany celou dobu totiž jenom žert, obětoval tomu hodně. Svůj čas, spoustu esemesek a v neposlední řadě gay sex. Kdyby šlo o nějaký zvrhlý plán, jak mi ublížit, anebo se infiltrovat k nám do týmu, musel by být Logan dost vyšinutý.

„Kdy se vlastně vrátí naši?“ pokračuje Charlie. Usedne na madlo křesla a chvíli kouká na televizní obrazovku, kde chasník Westley bojuje s hlodavci nadživotní velikosti.

„Nemám tušení, ale znáš mámu, ta bude chtít nakoupit hodně jídla a třeba nám i udělat radost, takže dotáhne pizzu, ještě teplou, s křupavou kůrčičkou… No a táta se bude rozplývat nad vánočními dekoracemi. Z toho mi teda vychází, že se dřív než za dvě hodiny nevrátí.“

A stejně, přesně v tu chvíli, sotva to dořeknu, uslyším zaklepání na dveře. Ne zvonek, ale zaklepání a v první vteřině mi poskočí srdce, protože to je možná Logan. Ten taky někdy klepe namísto toho, aby zvonil. Navíc to dává smysl. Proč by se nemohl den před Štědrým dnem zastavit a říct mi, že mě miluje a chce se mnou strávit zbytek života?

Vyměníme si s Charliem pohled a já se dobrovolně rozejdu ke dveřím, přichystaný skočit Loganovi do náruče. Fajn, s tímhle musím přestat.

Pak ale zůstanu stát s rukou položenou na klice. Co když to není Logan, ale třeba Harrison, který mi přišel říct, že Gaston umřel? Jak jsem vůbec mohl na tuhle možnost zapomenout? Copak jsem tak zoufale ignorantský?

Celé odpoledne tady věším na stromek barevné ozdoby a ani jednou si nevzpomenu na Gastona a na to, že tohle jsou dost možná jeho poslední Vánoce. Nevím sice, jak rychle ta nemoc postupuje, ale i tak je to pro mě strašně těžké. Totiž pro něj to musí být těžké, do prdele, já mám přece nohy a ruce, co se hýbou.

Tak počkat, hýbou se, nebo jsem v nich ztratil cit? Natáhnu ruce před sebe a zkusím pohnout prsty, což logicky jde.

Zaklepání se ozve znovu.

„Ty neotevřeš?“ nadhodí Charlie. „Třeba to jsou naši a zapomněli si klíče.“

Jo aha, naši. Ti by si během toho vánočního shonu klíče rozhodně zapomenout mohli, to je pravda.

Radši o tom už moc nepřemýšlím, hmátnu pro kliku a otevřu. Teprve teď mi dojde, že venku dost chumelí a pod tou oživlou závějí poznám Derekův obličej. Má na sobě kulich, což znamená, že odcházel narychlo, což znamená, že pro něj nebylo důležité, jak vypadá, což znamená, že se něco posralo. Moc o tom neuvažuju, prostě se k němu otočím zády a přes rameno řeknu: „Udělám ti čaj.“

„To by bylo super.“

Vysvleče se, bundu a čepici hodí na věšák a boty nechá roztát na rohožce u dveří. Jde za mnou do kuchyně, zatímco dávám vařit vodu a v mámině barevné vánoční pixle s obrázkem sněhuláků hledám mátový čaj, který má rád. Vypadá dost zdrble – ne ten sáček (ačkoli ten taky, protože v té pixle strávil už hodně času), ale Derek, z čehož usoudím, že se jeho rodiče tentokrát zvládli pohádat ještě před Štědrým dnem.

„Chceš o tom mluvit?“ nadhodím zrovna ve chvíli, kdy se objeví Charlie se slovy: „Čau Dereku!“

„Chyběl jsem ti?“ zalaškuje můj stále ještě nejlepší ultra gay kámoš a věnuje bráchovi hezký úsměv, který ale na rozdíl ode všech ostatních úsměvů, jaké kdy použil, nemá tu správnou jiskru.

„No jasně,“ souhlasí Charlie okamžitě. Vezme další z volných židlí na baru a přitáhne si talíř s cukrovím, které nemáme až do Štědrého dne jíst. Z dálky je slyšet řev chasníka Westleyho, který je na mučidlech, než to přebije zvuk varné konvice. „Budeš tady s náma na Vánoce?“ pokračuje brácha s plnou pusou. „Našim by to nevadilo. Upřímně existuje reálná šance, že přijde i Nick, protože uteče z domu.“

„Proč by chtěl utíkat z domu?“

Charlie mu trpělivě vysvětlí, co udělala Nickova matka s fotkami, a ještě pár z nich okomentuje nahlas. Nakonec to vypadá, že budou o Nickově ponížení opravdu vědět úplně všichni, ale ne vinou Nickovy matky, nýbrž kvůli Charlieho prořízlé puse.

Zaliju mátový čaj a postrčím hrnek Derekovi. Stojím opřený o kuchyňskou linku a střídavě koukám z okna, střídavě na Dereka. Je to mezi námi pořád trochu divné, ale nevím, co udělat, abych to napravil. Možná že na mě ani není naštvaný a je jenom smutný kvůli tomu, co se děje doma.

Nejsem středobod jeho Vesmíru. Dřív nebo později by si jeden z nás stejně někoho našel, takže co? Proč se vůbec omlouvám? Já a Logan Derekovi nic nedlužíme. A přesto je to zvláštní, divně to bolí, jako kdyby naše přátelství končilo, jen protože nevěří v něco, do čeho vkládám naděje. Je to tak hloupé. Zkusím to zajíst vosím hnízdem, do kterého ta paní, od které máma kupuje cukroví, z nějakého důvodu strká Skittlesky.

Chvíli jsme všichni tři potichu, každý ve své hlavě, ale Charlie v ní očividně nevydrží moc dlouho, takže po chvíli promluví. „Máma říkala, žes spal minule u Logana, Nigele. Vy dva jste jako kámoši?“

„My…“ řeknu a předstírám, že mám v puse ještě kus cukroví, který nutně potřebuju spolknout, jinak se udusím, zhroutím k zemi a začnu přímo na podlaze v kuchyni kašlat a smrkat krev.

Z nějakého důvodu. Věci se vždycky dějí jen tak.

„Nojo, jsme kámoši,“ vysvětlím neutrálně. Něco ve mně řve podrazák. To jako já, protože lhát se nemá a to, co je mezi mnou a Loganem hranici přátelství překročilo už dávno. Respektive ji to minulo obloukem.

Jenomže přece nemůžu Charliemu říct, o co přesně jde. Mohl by s tím naložit podobně jako s ozdobami, kde jsou fotky jeho nejlepšího kámoše, nebo ještě hůř, protože Logana nemá ani trochu rád.

„Říkal jsi ale, že je to debil.“

„Zas takový ne,“ zamumlám. „Vlastně má dobrý smysl pro humor a hraje výborně hokej. Kupodivu si v některých věcech rozumíme.“ Mimoděk zavadím pohledem o Dereka a všimnu si, že sprostým gestem naznačuje kouření. „Ne ve všem,“ řeknu přehnaně hlasitě, „a přestaň to dělat.“

Derek okamžitě přestane a Charlie vypadá zmateně. Pak ale vzdychne a nacpe si do pusy další kus cukroví. „Všechny holky na něj letí a on je tak arogantní. Prostě debil.“

„To už jsi říkal,“ odseknu. „Proč prostě tu holku, která se ti líbí, konečně někam nepozveš? Možná bys pak neměl pocit, že ti Logan leze do zelí.“ Toho, co jsem řekl, lituju prakticky okamžitě, jenže už to nejde vzít zpátky, a když vidím, jak se to bráchy dotklo, není mi z toho zrovna nejlíp. „Určitě máš mnohem větší šance než on.“

„No jasně,“ odsekne na oplátku, malíčkem udělá demonstrativní díru do jednoho z kousků cukroví a v podstatě ho tak rozmašíruje na padrť. „Minule jsem šel po chodbě a on na mě koukal přesně tím výrazem, jako kdyby říkal: co čumíš.“

Tak na něj nezírej, napadne mě.

Jsem překvapivě krutý, zdá se. Nejenže mám tendence Logana bránit před nejlepším kamarádem. Dokonce ho stavím na pomyslnou příčku i před vlastního bráchu. Ale nemělo by to tak být? Není snad partner na prvním místě?

Partner, který tohle označení rezolutně odmítá.

„Prosím,“ řeknu unaveně všem přítomným, včetně svého mozku. „Nemůžeme mluvit o něčem jiném? Nebo jít sledovat pohádku?“

„Pro mě za mě,“ pokrčí Charlie rameny. „Počkám v obýváku.“

Bezva, teď už je divná atmosféra i mezi námi dvěma. Možná jsem právě definitivně zničil naše vztahy.

Koukám za ním, jak odchází, a představuju si, že na tenhle moment budu jednoho dne vzpomínat jako na chvíli, kdy jsem ho ranil a od té doby šlo všechno do prdele. Radši se k té situaci otočím zády a ze skříně vytáhnu sáček třezalkových bonbónů.

„Proč mu neřekneš, že je Logan gay?“ pronese Derek mírně. Lžičkou pořád dokola potápí sáček s čajem.

„Protože prostě… Já nevím. Nechci, aby mu to pak Charlie vmetl, nebo tak něco. Aby mu nějak ublížil.“

Derek seskočí ze židle a zůstane stát přede mnou. Zas na sebe koukáme a ano, vím, že to pro něj musí být těžké, když jsem zamilovaný. Dlouhé roky jsme se potulovali světem spolu, vytvářeli jsme si svůj prostor, lakovali si navzájem nehty – což jsem moc nechtěl – a půjčovali si domácí úkoly. Jenže nic z toho nezmizelo, já se přece jenom zamiloval. Jsem pořád stejný Nigel, krom toho, že už nejsem panic. Pořád mám neuvěřitelně zasranou hlavu a nedokážu vypnout.

Není fér jakkoli posuzovat to, co k Loganovi cítím, anebo to nějak znevažovat.

Myšlenky částečně utichnou, když mě Derek pevně obejme. Dlouze vydechnu a obejmu ho zpátky. „Kámoši?“ zeptá se.

Přikývnu.

„Takže ti nebude vadit, když se k vám nacpu na Štědrý den?“

x

Dojím pizzu a prázdný obal nesu do kuchyně. Z obýváku je slyšet mámin smích, zrovna hraje spolu s Charliem, Derekem a tátou Activity s vánoční tématikou a přitom popíjí punč.

Všechno je to super, jsme tady spolu a já jsem nadšený, ale nemůžu sám před sebou předstírat, že se mi nestýská.

Kousnu do nedojedeného okraje pizzy a zbytek vyhodím do koše. Přesně v tu chvíli mi zavibruje mobil. Sáhnu pro něj mastnýma rukama, beztak to bude trenér, který každý rok posílá vánoční přáníčka s hokejovými odkazy psaná capslockem.

Proto mě totálně překvapí, když…

Máš lyže nebo prkno?

Napsal mi. NAPSAL MI. Sakra, už jsem jak trenér. Ale radost je prostě příliš velká. Zůstanu stát uprostřed kuchyně, a aniž bych dbal na pravidlo dvou hodin a nechal Logana vycukat, aby si nemyslel, že jsem z něj hotový, okamžitě napíšu: ‚Asi bych našel oboje, naši jeden čas razili zdravý životný styl ve výchově. Proč?‘

Taky napíše okamžitě, což znamená, že spolu nemusíme hrát nějaké stupidní hry. Jsme dál. Spolu. Máš volno od 27. do 30.?

Tahle otázka nemůže znamenat nic jiného než to, že mě chce během jednoho z těch dní vidět. Úplně se mi z toho rozhoří uši. A opravdu hodně upřímně se usmívám, až přitom cením zuby, když naprosto nenuceně odepisuju: ‚Mám.‘

Fajn. Jezdíme každý rok s mámou na chatu, ale letos nedostala dovolenou, tak hledám někoho, kdo by jel místo ní. Když slíbíš, že nebudeš otravnej, můžeš jet se mnou.

„To si děláš srandu!“ řeknu nahlas.

A z obýváku se ozve: „Je všechno v pořádku, Nigele?“

„Jo, rozbil jsem talíř,“ křiknu. Co na tom, jak nelogicky to zní, když nebyla slyšet žádná rána. Poslední dny jsem zalhal tolikrát. Nepřímo bráchovi, že Logan není gay, rodině, že se těším, jak celé svátky strávíme spolu, Derekovi, že na Logana vlastně tolik nemyslím, jakmile jsem v jejich společnosti. Další lež v podobě něčeho tak pitomého jako je rozbitý talíř mě už opravdu nevytrhne.

Na vstupenku do pekla to možná stačí.

‚Děláš si srandu?‘ napíšu roztřeseně. ‚To je skvělý! Teda ne pro tvoji mámu, ale že budeme spolu. Jen my dva?‘

Tak 27. buď v deset ráno nachystaný. Vyzvedneme tě u vás doma.

Teprve v kontrastu s tím, jak moc jsem teď šťastný, si uvědomím, že moje nálada poslední dny, prakticky od doby, co jsem ho viděl naposledy, nestála za nic. Nejspíš na tom má lví podíl vánoční atmosféra, vůně cukroví a jehličí a fakt, že za oknem tak krásně chumelí, ale tak se stane, že mi do očí vyhrknou slzy. Ty seš fakt hrozná buzna, Nigele – jako bych slyšel Loganův hlas.

Nechápu to, my dva spolu, celé tři dny. Přece mě musí mít rád, tohle není pozvání na noc plnou sexu, tohle je od rána do večera, dvaasedmdesát hodin blízkosti. Loganova vůně, rýpání, doteky, úsměv.

I kdybych teď k Vánocům dostal sporťák anebo pozlacenou hokejku, nic už nevyváží tohle pozvání. Na chvíli si přidržím kořen nosu, abych se uklidnil, dám si pár soustředěných nádechů a výdechů, a jdu zpátky do obýváku. Po cestě napíšu: ‚Tak jo. Co si mám vzít?‘

Jsem extrémně nezaujatý. Jsem nad věcí. Jsem mimo, protože narazím do konferenčního stolku a převrhnu na Dereka mísu křupek. „Promiiiň,“ protáhnu. Nacpu se do rohu gauče vedle Tiberia a poklepávám mobilem.

Derek povytáhne obočí, ale pak je naštěstí na řadě, takže se vrátí ke hře. Charlie zrovna předvádí, že je sob. Nikdo to nepozná.

Ježiši, já nevím. Prkno nebo lyže, ať nemusíš jezdit na bobech jak trotl. Jinak… Jak mám vědět, co potřebuješ. Pro mě za mě si neber třeba nic.

‚Jak si přeješ. 🙂 Těším se.‘

Schovám mobil do kapsy a všimnu si, že na mě táta kouká a usmívá se. „Máš dobrou náladu?“ zeptá se přátelsky.

„To ty Vánoce,“ odpovím. A vlastně to není zas taková lež, nepochybně je na tom aspoň trocha pravdy, pravda jako posypka na cukroví plněném marmeládou s oříškem nahoře. Pro jeden kousek se natáhnu a schovám nohy pod sebe. Jím, aniž bych tomu věnoval nějakou pozornost a v myšlenkách jsem na míle daleko, když mi dojde, že si nepamatuju, jestli jsem ten oříšek spolknul nebo vdechnul.

Je to naprosto totálně absurdní myšlenka, rád bych řekl, že za hranou, ale i samotná úzkost je za hranou, takže na ni těžko uplatňovat nějaká měřítka.

Pojedeš s Loganem na hory, idiote, tak se okamžitě uklidni.

Jenže to je ten problém. Těším se na to tak moc, že se toho přece zákonitě nemůžu dožít. Protože svět je absurdní, nejde o žádnou televizní pohádku. V souvislosti s tím si samozřejmě naprosto nelogicky vzpomenu na Gastona a v duchu vidím, jak roztřeseně rozbaluje dárky a nejde mu to. Jak se snaží rozvázat stuhu. Jak se vrací na led a hokejka mu vypadne z ruky, jenomže tentokrát se nikdo nesměje.

Všichni totiž vědí, že umírá, zatímco já hokejku zahodil, jen protože jsem měl úzkost.

Něco mě škrábe na rameni, a když natočím hlavu, vidím jehličí a taky tu velkou červenou ozdobu, kterou jsem věšel dneska ráno. Obličej mi v ní ustupuje do stran a mám nesmyslně velký nos.

Jasně, Logan mě pozval na chatu, ale možná zjistí, že jsem otravný, nesnesitelný, plný vnitřních problémů, které nedokážu tlumit. Třeba mě začne mít velice rychle plné zuby.

„Nigele,“ osloví mě Derek klidně. Nepoznám, jestli si všiml, že se zas brodím v myšlenkových sračkách. Asi jo. Asi ne. Stejně mě ale potěší, když se empatickým tónem zeptá: „Jak bys konkrétně ty předvedl soba, který táhne saně?“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥