Szabi

„Můj otec si myslí, že lžu.“

„Ano.“

To se mi na Elize líbí. Žádné vytáčky ani opatrný souhlas. Sedí na mojí židli, docela klidně pohupuje nohou a sem tam upije čaje. Na začátku sezení mi nezapomněla připomenout, že ji stejně jednou budu muset navštívit v ordinaci.

„Řekni mi o té aféře včera při obědě, Mattiasi,“ pronese.

 Protočím oči v sloup, protože chci přesvědčit především sám sebe, že o nic nešlo.

„Prý jsi shodil talíř na zem a křičel, že je maso vražda. Vysvětlíš mi proč?“

„Protože ročně jsou naprosto zbytečně zabíjeny miliardy zvířat. A přitom i největší světové organizace veganství schvalují a doporučují. Britská dietetická asociace, Statní zdravotní ústav, Klinika Mayo…“

„Takhle to nemyslím,“ přeruší mě Eliza a nadzvedne přitom obočí.

Zatvrzele pokračuju, jako bych ji neslyšel. Kéž bych ji taky mohl nevidět a nevnímat. „A spotřeba masa a dalších živočišných produktů neustále roste, což má devastující účinky na naši planetu.“

„Tohle ti řekl on?“ Je to úplně poprvé, co se na Rufuse zeptá přímo. Trochu mě tím vykolejí. Zůstanu na ni zírat s otevřenou pusou a hledám slova.

„Ne,“ hlesnu podrážděně, takže to zní jako ano.

„Kdy jsi přestal jíst maso?“

„Už nevím.“

„Mattiasi.“

„Ano?“

Oba na sebe koukáme a odmítáme uhnout pohledem. Jenže ji nejspíš nic netrápí, proto nakonec vyhraje a já sklopím zrak k zemi. „Už je to nějakou dobu,“ zahuhlám. Zaryju si nehet do palce. Zkouším jednu bolest přebít větší bolestí, což už je docela osvědčená technika.

„Dobře, tak jiné téma. Jak se má tvůj kamarád Sayer?“

Obrátím oči v sloup. „To je co za psychologii? Moc dobře víte, že jsem ho ještě neviděl. A teď budete chtít vědět proč. No tak na to asi neexistuje jiná odpověď, než že ještě nejsem připravený a nevím, kdy budu. Stačí to?“

Vzdychne, jako by něco podobného čekala, ale to je její problém.

Zbytek sezení mluvíme o knihách. Neutrální téma, které nikam nevede, proto se celkem rozvykládám. Ačkoliv to nevypadá, že by Elizu problematika modelového čtenáře Umberta Eca nějak zajímala.

„Foucaultovo kyvadlo mě ovšem zase tolik nebavilo.“

Eliza se usměje, koukne na hodinky a nakonec vstane. „Dobrá, Mattiasi. Uvidíme se zase ve středu. Souhlasíš?“

Nevím, co je dneska za den, ani za jak dlouho je středa, ale přikývnu. Doprovodím ji ke dveřím. Ne že bych byl takový gentleman, spíš se bojím, aby při odchodu za sebou nezabouchla dveře.

Pak schází po schodech a já se opírám o futra. Smyčka se stahuje, už i ona chce, abych ho prozradil. A to dřív bývala jedinou osobou, která tvrdila, že jí jde jen o mě. Asi je jen manipulativní lhářka, ale to je jedno. Stejně jsem věděl, že jí nemůžu věřit.

Ani ne za vteřinu mi dojde, proč ta náhlá změna. Zaslechnu totiž, jak mluví s otcem.

„Řekl něco?“ vykřikne otec. Nejspíš ho vůbec netíží fakt, že bych je mohl slyšet.

„Pane Mawere, už jsme se o tom spolu bavili. Říkala jsem vám, že Mattias potřebuje čas,“ odpoví Eliza přívětivým hlasem.

„Čas, čas. V takovém případě je čas spíše nepřítel. Měl by promluvit co nejdřív. Než bude pozdě.“ Těžko říct čemu otec skutečně věří. Jakou zrůdu si představuje v mysli. Muže, co unáší mladé kluky a dělá jim hrozné věci. Mučí a znásilňuje. Možná je pak zakopává vzadu na zahradě. Což je představa na míle vzdálená od reality. Od Rufuse.

Eliza odpoví překvapivě stroze. „Mattias ještě není připravený.“ Následně bouchnou dveře a domem se roznese ticho. Ale jen na malý okamžik.

Nakonec… Každý člověk má jen určitou míru trpělivosti. Já vytekl zhruba před týdnem – a taky včera – a byl jsem přesvědčený, že v danou chvíli nelze dělat nic jiného. Můj otec nejspíš cítí přesně to samé. Vystoupá totiž po schodech, dojde k mému pokoji a zaklepe na otevřené dveře. „Mattiasi, můžu dál?“

Přál bych si, aby odešel, ale tohle mu neřeknu. Jen přikývnu.

Sedne si na místo, kde ještě před chvílí seděla Eliza. Jeho přístup, chování, postoj, dokonce i to, jak dýchá, je ale mnohem agresivnější a dotěrnější.

Čekám se zatajeným dechem. A pak to přijde.

„Podívej, Mattiasi. Měli bychom si promluvit narovinu. Všichni se k tobě chovají, jako bys byl z porcelánu. Ale seš můj syn a já vím, že jsi mnohem silnější, než říkají. A zvládneš to.“ Odmlčí se, ale když nic neřeknu, ani nezvednu zrak od země, pokračuje. „Vždycky jsi byl velice hodnej kluk. Věděl jsi, co je správné a špatné sám od sebe, aniž bychom tě to s mámou museli nějak učit. Když ti bylo pět…“

Vytasí se s naprosto zbytečnou historkou, jak jsem jednou na pískovišti sebral tyranovi hračku a vrátil ji původnímu děcku. Jako by věřil, že mi tím otevře oči.

„… A teď je to podobné, Mattiasi. I když je to těžké a existují rizika, musíš udělat, co je správné. Nemusíš mít strach, budu celou dobu stát při tobě.“

„A co je správné?“ zeptám se klidným hlasem, ačkoliv klidný vůbec nejsem.

„Říct pravdu. Postavit toho chlapa před spravedlnost!“

Přiměju se vzhlédnout. Vypadá, jako by vážně věřil, že mě přesvědčí všechno vyklopit.

Je to můj otec. Člověk, kterého znám od narození. Naučil mě plavat, jezdit na kole, poprvé mě vzal do zoo, na fotbalové utkání, do kina, koupil mi nespočet dárků, dával mi pusu do vlasů, když jsem usínal, četl pohádky… Až do teď dělal všechno správně. A přes to všechno, když mu pohlédnu do očí, nedokážu nevnímat svíravý pocit, že ho příšerně nenávidím.

„Já ale nic nevím,“ pronesu pevným hlasem.

Zlomím tím jeho klid.

„Ten chlap ti ublížil!“ zařve. „Jak ho můžeš do háje bránit! Co když se rozhodne to udělat znovu? Co když unese dalšího kluka? To ti vážně nevadí, že někdo bude prožívat to, co ty?“ Vstane. Ječí na mě shora, zatímco já nehybně sedím na posteli a čekám, až přestane.

Jedna, dva, tři, čtyři, pět, odpočítávám. Pět kroků ode zdi ke zdi. Jednou mu energie přece musí dojít.

„Jak tohle můžeš dopustit?! Jak ho po tom všem můžeš chránit? Ty přece nejsi takový!“

„Jaký?“ Tohle mě vytrhne z počítání i letargie. „Tak to řekni,“ pobídnu otce, ale on se po všech těch slovech a obviněních zrovna teď rozhodne mlčet. Ačkoliv já chci, aby mluvil. Samozřejmě.

„No tak dělej. Řekni, jakej jsem. Řekni, že jsem zvrácený. Že se ti hnusím. Řekni to.“ Pokouším se tvářit klidně, dokonce pokrčím rameny, jakože o nic nejde. No a co, že si to myslí. Ve skutečnosti mi žluč stoupá do krku a v puse cítím hořkost. A otcovo mlčení mě jen víc a víc dráždí.

Možná by od něj bylo milosrdnější, kdyby to prostě řekl.

Ano, Mattiasi, myslím, že jsi zvrácený, protože miluješ někoho, kdo tě unesl.

Jenže on se k tomu nemá. A tak to řeknu já. „Jsem zvrácený!“ rozhodím rukama. „Vidíš, není to tak těžké!“ 

„Přestaň,“ vydechne nakonec.

„S čím? Stejně si to myslíš. Myslíš, že jsem odpornej lhář, co ho brání. Myslíš, že to dělám, protože ho…“

„No tak ukaž, že to tak není!“ vyštěkne a založí ruce na hrudi. „Ukaž, že se k tomu umíš postavit čelem.“

Rufus by řekl, že je to natvrdlý idiot, protože stále ještě nepochopil, že něco takového nedokážu. „Ne,“ odmítnu.

Někde tady měla naše hádka skončit. Kdyby prostě jen zavrtěl hlavou a odešel, všechno by to bylo na hovno, ale asi bych se tím dlouho nezaobíral. Jenže můj otec některé věci prostě nemůže nechat být. Na jeho obranu, nevím, jaké to bylo, když mu unesli syna a on mohl jen bezmocně sedět. Ale to není můj problém, ne?

„No tak pak se nediv, že si myslím… Že jsem zklamaný.“

Poslední tři slova zahuhlá. Je mi jasné, že tohle původně říct nechtěl. Ani nemá koule přiznat pravdu.

„Zklamaný?“ zopakuju. „Jsi zklamaný, protože lžu? Nebo protože ho miluju?“ řeknu afektovaně. Po tvářích mi stékají slzy, ale vůbec je nevnímám. Za poslední dny jsem brečel tolikrát, že už to beru jako svoji součást. Jsem prostě ubrečenej. No a co?

„Nech toho, Mattiasi,“ odpoví stroze.

Jenže já jsem tak naštvaný a tolik to bolí, že prostě nemůžu přestat. Nejde to. „Proč? Copak nepotřebuješ slyšet, že máš pravdu? No tak fajn! Ano! Ano, máš pravdu. Miluju! MILUJU HO!“ Polknu, protože jinak bych určitě zvracel. Jen matně si uvědomuju, že ve dveřích stojí máma a hledí na nás. Dobře. Ať to slyší oba. „Zajímá tě i ten zbytek? Chceš vědět, jestli jsme spolu něco měli? Samozřejmě! Byl jsem tam čtrnáct měsíců! Spal jsem s ním. A mnohokrát to bylo dobrovolně, protože se mi to líbilo! Jasné? Stačí ti to takhle? Nebo mám říct i podrobnosti? Jak a kde se mě přesně dotýkal? Jak jsem se já dotýkal jeho?“

Zradí mě hlas, svezu se na zem a zůstanu opřený o postel. Brečím. Nemám absolutně tušení, co bude teď. Tohle byl vždycky můj druhý největší strach. Že mě budou ostatní soudit a nakonec mě i odsoudí.

První strach je nebe.

Ticho přeruší máma, pevným, přísným hlasem. Je plný zloby a pohrdání. „Ty… Jak jsi mohl?! JAK?!“ zařve. Ještě nikdy jsem ji takhle neslyšel.

Nedokážu jí odpovědět, sotva se zvládnu nadechnout.

„VYPADNI!“ rozkáže nakonec způsobem, proti kterému nejde protestovat. Pokusím se pohnout nohama a zároveň vyděšeně vzhlédnu.

Ačkoliv ji přes slzy vidím rozmazaně, poznám, že při těch slovech nezírá na mě, ale na tátu. Takže je to nakonec on, kdo kolem ní projde a vypadne.

Máma vstoupí do pokoje a přivře dveře, protože moc dobře ví, že tam musí být aspoň skulinka. Pak si sedne na zem a pevně, hodně pevně, mě obejme. „To bude dobré, Mattiasi.“

Zatímco brečím, hladí mě ve vlasech a trochu kolébá. Voní jako šeříkový parfém a hřeje. Přeju si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Abych už nikdy nemusel řešit, co jsem řekl. Jenže ona nakonec rozhodne sama, že přišel čas všechno nějak uzavřít. Nebo vlastně otevřít.

Odtáhne se a palcem mi setře slzy. „Všechno je v pořádku. Neboj se.“

„Copak tys neslyšela, co jsem právě řekl?“ vyhrknu překvapeně.

„Slyšela.“

„Takže co?“ zeptám se nedůvěřivě, protože očekávám, že moje přiznání musí něco změnit. Ne něco, ale všechno. Každý aspekt dosavadního života. Už nikdy nic nebude stejné.

„Takže nic,“ odpoví stručně. „Já přece nevím, co všechno se ti stalo. Nemůžu tě soudit podle jedné hádky. Víš co? Vlastně si myslím, že vůbec nemám právo tě soudit.“

„To myslíš vážně?“ vydechnu. „I po tom, co jsem řekl?“

„Ano.“

Nemůžu tomu uvěřit, protože… Dojdu k přesvědčení, že máma nic nepochopila. Nebo možná neslyšela. A z nějakého bizarního důvodu to potřebuju říct znovu. Nebo jde možná jen o ujištění, že jsou její slova pravdivá. „Spal jsem s ním.“

Trvá jí, než odpoví. Rozmýšlí si každé slovo a nakonec přikývne. „Dobře.“ 

Nějakou dobu jen sedíme a mlčíme. Zírám na hodinky na mámině zápěstí. Vteřinová ručička se ani na chvíli nezastaví. Jsem doma už skoro dva měsíce, což mi připadá šíleně zvláštní. Eliza tvrdí, že časem mi život tady bude připadat skutečný a život předtím jen jako něco hodně vzdáleného. Zatím ale žiju v mlze. A jen vzpomínky na Rufuse jsou jasné.

„Víš, že první náramkové hodinky vyrobila firma Cartier v roce 1904 pro letce Santos-Dumonta? Což byl člověk, který sestrojil první řiditelnou vzducholoď.“

Máma nadzvedne obočí a zakroutí hlavou. „To jsem nevěděla.“

„Čas je počítaný pohyb vzhledem k před a po. Aristotelés,“ vydechnu a konečně najdu sílu setřít si slzy. Strašně rád bych věřil, že mámě nic z toho, co jsem na tátu řval, nevadí. Že mě dokáže vnímat pořád stejně, ale pochybností se nejspíš nikdy nezbavím.

„Kde ses tohle všechno naučil?“ usměje se.

Je to spíše řečnická otázka. Odpověď zcela určitě nečeká, ale stejně odpovím. „Tam u něj.“ Zpozorní, trochu se napřímí, ale mlčí. A tak pokračuju. „Někdy jsem se dost nudil, tak jsem četl. Všechno, co mi přišlo pod ruku.“

Pohladí mě ve vlasech. Nevím, jaký je to pocit, poslouchat moje vyprávění. Jestli chce slyšet víc, nebo raději žít v nevědomosti. Pravdou je, že teď, když jsem se konečně rozpovídal, chci pokračovat. Vyzpovídat se. 

„Ze začátku jsem se dost vzpouzel. A on to nebral moc dobře, vždycky se naštval. Zavíral mě pak na dlouhé hodiny do sklepa, většinou ve tmě a zimě. Neměl jsem ponětí o čase ani dnech. Nenáviděl jsem tu místnost.“

Nenávidím. To v sobě nejspíš nikdy nedokážu potlačit. 

„Když jsem poslouchal a on byl spokojený, pouštěl mě ven. Do druhé místnosti, kde bylo teplo. A světlo. Mohl jsem číst nebo koukat na filmy. Dostával jsem pravidelně jíst a směl jsem na záchod. Ve sklepě nic z toho nešlo, chápeš. Dny, kdy jsem nemusel do sklepa, byly jako ráj. I když jsem tím pádem trávil hodně času s ním.“

Odmotám nákrčník a chvíli si ho prohlížím. Zase se cítím divně, jako by mi něco chybělo.

„Kolem krku jsem nosil elektrický obojek. Když jsem neposlouchal, dostal jsem ránu.“

Při těch slovech sebou máma trochu trhne, ale nepromluví. Nedá na sobě nic znát, a tak mluvím dál. Chvílemi mám pocit, že jen vyplňuju ticho a chvílemi naopak, že jednoduše potřebuju pokračovat.

„Některé dny byly tak těžké a já jsem prostě jen nechtěl, aby to zase bolelo, tak jsem… Nakonec jsem udělal všechno, co chtěl. Úplně všechno. Byl pak tak hodný a pozorný. Rozuměli jsme si.“ Zhluboka se nadechnu. „Vím, že to asi nepochopíš a bude ti to připadat šílené, nebo odporné, nebo obojí, ale poslední měsíce jsem byl šťastný. Miloval jsem ho. Tak moc. Byl středobodem mého vesmíru. Na ničem jiném nezáleželo. Jako by všechny ty špatné věci prostě zmizely. Neexistovaly.“

Po těch slovech je vlastně docela jednoduché pohlédnout mámě do očí.

„Zlobíš se?“ zamumlám. Počítám s nejhorší možnou variantou, proto zadržím dech.

Vidím, jak pečlivě vybírá slova. „Je pro mě neuvěřitelně těžké poslouchat všechno, co jsi musel prožít. A ano, zlobím se, ale ne na tebe. Ty přece za nic nemůžeš,“ řekne velice klidným a přesvědčivým hlasem. „Když jsi byl v nemocnici, mluvila jsem s Elizou. Upozornila mě, že je možnost, že ke svému únosci budeš chovat city. Prý je to docela běžné. Ze začátku jsem netušila, jak něco takového skousnout, ale četla jsem nějaké články na internetu a… Po tom, co jsi mi dneska vyprávěl, jsem moc ráda, že jsi byl šťastný. Je to pro mě mnohem schůdnější varianta, než kdybys nebyl.“

Je jedno, že si máma – i Eliza a evidentně celý zbytek světa – myslí, že láska k Rufusovi je jen něco pomíjivého. Psychologický úkaz, který nakonec vyprchá. Když ji pozoruju, sleduju vrásky kolem očí, cítím jen hluboký vděk a úlevu. Nezlobí se, nemluví o mně jako o zvrácenosti, neodstrčí mě, její pohled je pořád stejně laskavý. A to je něco, na čem skutečně záleží.

„Strašně moc jsem se zlobil,“ řeknu z ničeho nic. Mám pocit, že je to poslední věc, kterou musím přiznat. „Na Boha. Že dovolil, aby se mi něco takového stalo. Ten křížek, který jsem od tebe dostal, jsem jen tak neztratil. Ve vzteku jsem ho zahodil. Nevím, kde skončil.“

Máma mávne rukou. „Byl to jen křížek.“

Maddie říkala, že po mém únosu máma přestala do kostela chodit. Byla tam jen jednou, těsně poté, co jsem zmizel. Možná prosila Boha tak dlouho a tak usilovně, že když ji nevyslyšel, zlomilo to její víru. Tohle máme asi společné, protože moje víra to nejhorší taky nepřežila. Ačkoliv těžko říct. V opravdu těžkých chvílích byl Bůh nakonec to jediné, k čemu jsem se obracel.

Možná věřím v něco víc, jen… to nechci sám sobě připustit. Nechci totiž přemýšlet nad tím, proč Bůh chtěl, abych tohle všechno prožil. Proč nás s Rufusem nespojil jinak.

Jak by všechno bylo krásné, kdybych ho jednoho dne potkal třeba v kavárně a Rufus mě pozval na kafe. Prostě jen tak.

Ale narovinu… Přijal bych? Poznal bych, že jsme spřízněné duše?

„Mattiasi?“

„Hm.“

„Nezlob se, že se tě na to ptám. Nakonec bych asi neusnula, kdybych to neudělala.“

Čekám, co přijde. A myslím na to, jestli by mi vtip o dýni přišel legrační, kdybych ho slyšel v kavárně. Nad kapučínem s kravským mlékem. Poslouchal bych Rufuse, že krávy trpí a dal si příště raději mandlové?

„Víš, kdo tě unesl?“

Odpověď na tuhle otázku oba známe. Ve skutečnosti se máma totiž ptá na něco úplně jiného.

Jsi ochotný ho odhalit?

Jsem?

Vteřinová ručička se neustále pohybuje vpřed. Stokrát se pohne a fakta přesto zůstávají stejná. Rufus mě unesl. Udělal hrozné věci, ublížil mi tolika způsoby. A já si pamatuju každý jeden z nich. Stačí jen zavřít oči a vybavím si strach, který jsem cítil. Tolikrát.

„Ne. Vždycky, když za mnou přišel, byla tma.“

Máma zavře oči, ale jen na krátkou chvíli. Asi to mezi námi už nikdy nebude perfektní. Nikdy nebudu ten starý Mattias, stejně jako ona nebude ta máma, kterou si pamatuju. Třeba za život podobnou otázku položí ještě mnohokrát a možná poté pokaždé s klidem přijme, že Rufuse bráním. Ale třeba ji to jednou rozzlobí, třeba jednou přijde čas, kdy už nebude chtít hrát tuhle hru.

Některé věci nedokážu odhadnout.

Ale teď moji lež přijme. A to stačí.

„Dobře,“ pronese. Vstane, uhladí si halenku a pak se zamračí. Ukáže na mě prstem. „Musíš mi říct, co mám vařit! Jinak se z tebe zblázním!“

x

Ležím na zemi a zírám na zataženou oblohu. Jeden mrak připomíná tuleně a hned vedle se vznáší létající talíř. Ačkoliv je teprve začátek února, všechen sníh roztál, takže se de facto válím v bahně. Je zima. Možná mám zmrzlé palce na nohách, možná ne. Možná mám husí kůži a možná na něčem takovém vůbec nezáleží. Nevstanu a nejdu zpátky do domu.

Ne, dokud něco neucítím.

Po dvou měsících jsem konečně vyšel z domu, zatím jen na zahradu, ale i tak jsem se odhodlával několik hodin. Rodiče nejsou doma, nejspíš mi říkali, kam jedou, ale já to zapomněl. A Maddie, která mě má hlídat (ach ta ironie) je stejně nezodpovědná, jako jsem kdysi býval já, takže za celou dobu nevyšla z pokoje, protože narazila na nový seriál s tím mega super sexy hercem – její slova. Mně to ovšem vyhovuje. Mohl jsem tak nerušeně chodit kolem posuvných dveří na zahradu a přemílat.

Byla doba, kdy jsem považoval možnost jít ven, dýchat čerstvý vzduch, chodit bosý v trávě a vidět oblohu, za dar. Snil jsem o tom skoro každou vteřinu. Jenže venkovní svět, dokonce i naše zahrada, která je ohraničena živým plotem a není z ní nikam vidět, představovala až do dnešního dne něco tak strašně vzdáleného a neznámého, že ten strach nešel jenom tak překonat.

Ani nevím, co byl ten poslední impulz, který mě přesvědčil.

Nejspíš šlo jen o to, že jsem věděl, že ten okamžik musí přijít. A tento okamžik je stejně na hovno, jako kterýkoliv jiný, akorát tu není máma, která by vyšilovala.

 A tak jsem tady. Ležím v bahně, je zima a já prostě nejsem schopný cokoliv cítit. Ani radost, ani strach. Je to, jako by mi někdo ukazoval fotografie. Vidím, co na nich je, ale nedokážu to prožít. Možná jsem kvůli tomu frustrovaný a možná mi je to jedno.

Já nevím, nevím, nevím.

Vážně jsem věřil, že tím něco změním? Že jakmile vyjdu ven, svět začne dávat smysl? Vážně?

Kousnu se do rtu, ale bolest nepřijde. Možná jsem stisk povolil, možná jsem jen otupělý a ve skutečnosti krvácím.

Nevím, nevím, nevím.

Na nebi letí letadlo a nechává za sebou bílou stopu. S Rufusem jsme jednou chtěli letět do Norska. Vidět fjordy a zkusit mluvit s místními. Bydlet v hotelu s výhledem na hory a chodit na dlouhé tůry do přírody. Faen! Co to melu? Já jsem chtěl letět do Norska. Já chtěl vidět fjordy. Proč do toho tahám člověka, co mě unesl, netuším.

Ne, ne, ne.

„Zapomeň na něj,“ rozkážu si. Docela nahlas, takže vystraším stehlíka na stromě. A celkem snadno dokážu zapomenout na Norsko. Na letadlo, na zimu, na chodidla zabořená do bahna. Dokonce i stehlík je mi ukradenej.

Na něj ale nezapomenu.

Nějak se mi sere do každé myšlenky.

Možná to není tak, že bych necítil nic, možná cítím všechno a to je ten problém. 

Poprosil jsem mámu, jestli by mi v knihovně nepůjčila knihy o psychologii. Na nic se neptala, ale ani nemusela, protože není blbá a snad všem na planetě musí být jasné, proč jsem chtěl knihy o Stockholmském syndromu. Začala o tom mluvit Eliza, úplně nenápadně, jako kdyby ji to jen tak vyskočilo v mysli. Dokonce mi doporučila pár filmů. Ty jsem neviděl, ale knihy jsem přečetl všechny.

O Stockholmském syndromu, aneb proč si oběti vytváří vztah k únosci.

Všeobecně se tvrdí, že jde o pud sebezáchovy, kdy se mysl přeorientuje, aby tím zvýšila šance na přežití. Poprvé syndrom popsali na případu přepadení banky, kdy únosci zajali na šest dní čtyři zaměstnance, u kterých se objevila tendence únosce omlouvat a chránit, a policii přitom brali jako nepřátele. Poskytování základních potřeb, jako je jídlo, možnost jít na záchod a vřelé jednání v oběti budí vděk, který postupně vytváří pozitivní vztah k pachateli.

Existuje spojení mezi štěstím únosce a štěstím oběti.

Je pravda, že jsem moc chtěl, aby byl Rufus šťastný, protože to znamenalo i moje štěstí, jenže… Nemocný většinou nemá ponětí, že je nemocný, takže nevím, nakolik dokážu svůj stav posoudit. Ale přemýšlím nad tím.

Jestli mě třeba moje vlastní mysl neošálila a netvrdila mi, že sex s Rufusem je krásný a dokonalý, jenom proto, abych dokázal s tou tíhou žít.

Rufus vždycky říkal, že jsme si souzeni a já tomu tak věřil! Jo, to, co udělal, bylo hrozné, ale když jsem od toho odhlédl, vždycky jsem měl dojem, že do sebe perfektně zapadáme. Měli jsme stejné názory, líbili se nám stejné filmy, knihy, hry, chutnala nám stejná jídla. Měli jsme rádi náš život tak, jak jsme ho spolu stvořili.

Tomuhle jsem dlouho věřil.

Já vím. Rufus rozhodl, co budu mít rád. Vnutil mi svoje názory, vnutil mi myšlenku, že jsme pro sebe stvořeni. To je sice pravda, ale… Teď, když mám na výběr, pořád za těmi názory stojím. Jíst maso je špatné, miluju čtení a lidi jsou vesměs strašně hloupí.

A já mu toho přece taky hodně dal. Naučil jsem ho základy norštiny, jíst všechny druhy čočky, nepřetáčet u filmu nudné scény, mít rád Harryho Pottera…

Takhle přece fungují vztahy, ne? Že se lidé navzájem formují.

Jsem někde mezi. Bráním ho a obviňuju. Posledních pár dní. Dokonce i právě teď.

Drogově závislí si dlouho neuvědomují, že mají problém. Alkoholici si dlouho neuvědomují, že mají problém, ale… Kurva, vždyť tam jde především o reakci na chemické látky, které přijímají do těla. Jak s tím souvisí být obětí únosu?

Fáze popírání.

Popírání čeho? Já přece vím, co udělal. Všechno špatné si pamatuju. Ale pamatuju si i to dobré. Dokážu mezi tím poznat rozdíl, to přece taky něco znamená.

Znamená něco, že dokážu poznat rozdíl mezi probodnutím ruky a milováním?

V noci jsem četl knihy o Stockholmském syndromu a teď ležím venku na zemi a…

No tak ano, přiznávám. Nemyslím si, že jím trpím. Je to hovadina, nesmysl, přece vím, co je skutečné. Co cítím. Nebo ne?

Co cítím?

Naštvaně kopnu patou do země. Je to jedno. Na ničem z toho nezáleží, protože na úplném konci, navzdory všem těm kecům, Rufus rozhodl za mě. Otevřel dveře a řekl, abych odešel. Musel vědět, že se nebudu moct vrátit. Že to znamená konec! 

Seš idiot, Mattiasi! Měl by ses na něj zlobit, protože tě unesl a ne proto, že tě pustil!

Tak strašně se mi stýská.

Idiote, idiote!

Některé dny mám pocit, že se mi steskem rozskočí srdce.

Máma uvaří rýžové těstoviny se zeleninou a tempehem. Chutná to skvěle. Usměju se na ni, a když spokojeně odejde, chci řvát zoufalstvím, protože tohle bylo NAŠE oblíbené jídlo. Držím se za srdce a pomocí dechu zkouším bolest zahnat. Provádím hluboké nádechy a krátké výdechy.

Dívám se na film a bolí mě srdce.

Jsem ve sprše a bolí mě srdce.

Usínám a bolí mě srdce.

A pak ležím venku na zemi a…

Zase existuju dvakrát, což se mi už dlouho nestalo. Zírám na nebe, hledám tvary v mracích a přesvědčuju se, že Stockholmský syndrom je kravina. A zároveň ležím na zemi a hádám se sám se sebou. Co když ne? Co když jsi jen zaslepený, hloupý, narušený kluk, jehož psychika dostala pořádně zabrat? Co když nevidíš souvislosti? Co když je vidět nechceš? Co když…

Miluju Rufuse.

Nenávidíš ho.

Posadím se. Zírám na bosá chodidla a odlupuju zaschlé bahno mezi prsty. Na patě mi po té noci, kdy mě Rufus pustil, zůstala jizva. Možná si za to můžu sám, protože jsem se nenechal ošetřit. Ale to je jedno, není skoro vidět a všechny zajímá jen jizva na dlani. Má mnohem poutavější příběh.

To mě tak jednou někdo unesl, zavázal mi oči, pustil písničku z Deadpoola a nožem bodl do dlaně. Ze srandy nebo kdoví proč.

Kapela Air Supply musí být fakt naštvaná, že se z jejich hitu stala jen píseň z filmu.

I am all out…

Najednou cítím příšerný vztek. Především sám na sebe. Že jsem zašel tak daleko. Proč proboha sedím v takové zimě venku a neobuju se? Proč mám kolem krku nákrčník, ačkoliv dost škrtí? Proč se chovám, jako by byl Rufus svatej? 

Dlouhou dobu jsem hodně věcí nemohl příliš ovlivnit, to je pravda, kterou nezapírám. A možná jsem si na ten fakt tak zvykl, zaryl se mi hluboko pod kůži, že teď některé věci neumím sám změnit. Nebo nechci? Vyhovovalo mi, že za mě řídil život někdo jiný?

Jenže ve spoustě situacích jsem rozhodoval já. Kdy vypereme, který film pustíme, zda půjdeme spát… Vlastně, poslední měsíce jsem rozhodoval o všem a Rufus vypadal spokojeně, ale po přečtení všech těch knížek nemůžu přestat myslet na to, jestli to z jeho strany nebyla manipulace. Nechat mě ve vedení, pokud šlo o maličkosti, aby mi nedošlo, že jsem pořád jen vězeň.

Třeba mu šlo přesně o tohle. Rufus je extrémně chytrý, to vím už hodně dlouho.

Jak do toho zapadá, že mě pustil, absolutně netuším.

Moje myšlenky přetrhne Maddie, která z ničeho nic otevře dveře na zahradu. „Co přesně děláš? Kromě toho, že vypadáš jak blázen?“ řekne bez sebemenšího slitování. Zůstane stát mezi futry a kousne do jablka.

Mám ji rád. Kdyby mě takhle našla máma, nedejbože táta, vedlo by to k hodně napjaté a trapné situaci. Proč sedím na zemi? Znamená to, že jsem se psychicky zhroutil? Takhle je všechno jasné – chovám se jako blázen. No a co.

„Přemýšlím,“ odpovím klidně. „A koukám na mraky.“

Maddie přikývne. „A o čem přemýšlíš?“ 

„Já vlastně nevím,“ přiznám a hned na to mě celá ta situace strašně rozesměje, protože já vlastně vůbec netuším, o co tady jde. Vyšel jsem ven navzdory strachu, který jsem měl, možná jsem ho právě překonal a stejně… Stejně je to úplně jedno, protože dokážu myslet pouze na Rufuse.

A přitom mám pocit, že…

Že co? Jaký pocit? ZEŠÍLÍM.

Nebo mi praskne hlava.

Vzdychnu. Maddie je ještě hrozně mladá, abych jí něco takového říkal, ale jestli mě celá ta záležitost s únosem něco naučila, tak myslet trochu víc sám na sebe. Normálně bych to nahlas asi nevyslovil, ale tohle není normální, já taky evidentně nejsem úplně v pořádku, takže docela klidně znovu vzdychnu. „Přemýšlel jsem nad tím, jak strašně ho nenávidím a miluju.“

x

Souhlasím s návštěvou Sayera. Respektive jednou při obědě řeknu sestře, aby mu napsala, jestli by nemohl přijít. Pokrčí rameny a udělá to. Nikdo to neokomentuje. A Sayer druhý den přijde.

Znám ho většinu života, ale nevím, jestli naše přátelství dokáže překonat i delší odloučení. Třeba rozdíly mezi námi přerostly do rozměrů, kdy si s nimi ani jeden z nás nebudeme vědět rady. A i kdyby to bylo lepší, o některých věcech už spolu nikdy nebudeme moct mluvit, přestože dřív žádné tabu neexistovalo.

Jsem nervózní, když slyším domovní zvonek i mámino ráda tě zase vidím.

Sedím na posteli v tureckém sedu a čekám, dokud nevyjde po schodech. Schválně jsem nechal dveře otevřené dokořán, aby nemusel klepat a přemýšlet, co najde za nimi. Jsem laskavý – to by řekl Rufus.

Sayer na první pohled působí trochu vyjukaně. Přerostl mě zhruba o deset čísel a pod nosem má docela viditelný knírek, se kterým vypadá… no minimálně legračně.

„Kámo, s tím knírkem vypadáš fakt blbě!“ vypálím okamžitě. Dřív, než to vůbec stačí být divné. Dřív, než v jeho tváři uvidím, že vlastně vůbec neví, jak se mnou jednat. A pomůže to, protože jeho svaly v obličeji viditelně povolí.

„Co kecáš? Vypadám mužněji!“ odvětí pobaveně a dokonce po knírku přejede prstem, aby ho uhladil.

Mně vousy ještě růst nezačaly. Vlastně jsem tak nějak všeobecně přestal růst. Ale Eliza, žena, co má odpověď prakticky na všechno, tvrdí, ví, myslí, věří a říká, že je to z důvodu zažitého traumatu. Není to nenormální, občas se to stává.

Nejsem nenormální, jen malej. Bezvadný.

„Ne, pořád si stojím za tím, co jsem řekl. Vypadáš blbě,“ pronesu.

Bez ohledu na to, jak moc chci, aby to mezi nebylo divné, chvíli to divné je. Než najdeme téma, které můžeme řešit, aniž by hrozila katastrofa.

Zeptá se, jak mi je. Řeknu dobře. Přikývne a chvíli je trapné ticho.

Zeptá se, jestli pro mě může něco udělat. Řeknu ne. Přikývne a chvíli je trapné ticho.

Zeptá se, kdy půjdu do školy. Řeknu, že nemám tušení. Přikývne a je trapné ticho.

Jenže Sayer není typ, co by to jen tak vzdal, takže vytrvá a nakonec… „Viděls novou sérii Black Mirror?“

Okamžitě přikývnu. „No jasně! No ty vogo! Miley Cyrus? Jako vážně? A ten díl? Vždyť… Naprosto nechápu!“

Sayer najednou sedí naproti mně a divoce přikyvuje. „Přesně! Já taky ne! Který byl podle tebe nejlepší?“

Oba v úplně stejnou chvíli sehraně vykřikneme: „První!“

Jasně, naše přátelství asi už nikdy nebude tím, kde můžeme zcela otevřeně mluvit o všem. Ale zároveň cítím, že tohle nemusí a asi ani nebude pro naše přátelství představovat konec. Uklidní mě to.

Sayer zůstane celé odpoledne. Většinu času sedíme na zemi, jíme křupky a hádáme se ohledně… všeho. Co se týče názorů na filmy nebo seriály, neshodli jsme se snad nikdy na ničem. Na tom jsme taky kdysi postavili náš blog a těch pár čtenářů naše rozbroje vždycky bavily.

Někde u Aquamana, kdy já říkám, že šlo o naprostou hovadinu, zatímco Sayer tvrdí, že to byla pořádná blockbusterová jízda, a je totálně mimo stejně jako s Želvama, mu navrhnu blog znovu obnovit. „Hele,“ začnu opatrně. „Ještě moc nechodím na net, ale kdybych napsal nějakou recenzi, myslíš, že bys ji mohl hodit na náš web? Existuje ještě? Nezrušils ho?“

„Blázníš?“ vyhrkne Sayer. „Jasně, že existuje! Přece bych nezrušil stránku, kde je tolik kvalitních názorů. A tím myslím MÝCH názorů!“ ukáže na sebe a s úšklebkem na tváři po mně hodí křupku.

„Tak to ses asi posral, ne? Tvoje názory to akorát kazí!“ Taky vezmu křupku a nechtěně ho trefím do oka.

Sayer přiloží dlaň na oko, ale je vidět, že je nadmíru spokojený. „Tak jo. Vyzývám tě. Každý napíšeme recenzi na Aquamana a lid ať rozhodne, kdo má pravdu!“

„Myslíš ten jeden a půl člověka, co si to možná přečte?“ nadhodím a přitom povytáhnu obočí, protože vysokou čtenost jsme neměli nikdy. A co teprve po takové době. Ačkoliv… Kdybych na blog napsal, že já jsem ten kluk, co na čtrnáct měsíců zmizel, možná by celý svět chtěl vědět, co říkám na nové Star Wars.

Což ovšem neudělám, nikdy nic nenapíšu, neposkytnu rozhovor, neřeknu jediné slovo, protože i maličkost, jedno přeřeknutí, by mohlo vést k Rufusovi. A to nepřipustím.

Sayer jen mávne rukou. „No tak ať jeden a půl člověka rozhodne.“

A s tím už nemůžu nesouhlasit. Jednoho a půl člověka jsem schopný přesvědčit, že je Aquaman sračka.

x

Zrovna jsem doma sám. Táta odjel do práce, kde teď tráví většinu času, Maddie šla do školy a máma musela k doktorce, ačkoliv chtěla kontrolu zrušit, protože kdybych byl doma sám…!!! Nakonec jsem ji musel minimálně třikrát ubezpečit, že opravdu nikomu neotevřu, že to zvládnu, že se mi nic nestane, že mi to nevadí a milion dalších keců, než konečně sedla do auta.

Být sám mi nevadí. Když nemůžu být s Rufusem, je pro mě samota druhou nejsnesitelnější volbou.

Chvíli jen tak ležím, koukám z okna a přemýšlím, jestli dojdu ke knihovně a vyberu další knížku na čtení, ale jsem tak unavený a knihovna je tak daleko, že nakonec jen natáhnu ruku a vezmu jednu z těch psychologických, které jsou na nočním stolku.

Když čte člověk takovou knihu jen tak pro zábavu, je to jiné, než když v každé větě hledá sám sebe. Což dělám já, samozřejmě. Hodně přemýšlím, to už jsem možná říkal, ale ani hodiny a hodiny zírání do zdi, nebo na oblohu, nebo do psychologických knih – nic z toho nakonec stejně nikam nevede. Ačkoliv možná by vedlo, kdybych byl některým věcem… přístupnější. Jenže nejsem. Jak jde o Rufuse, jsem strašně neoblomný.

Možná je to proto, že je Rufus závislost. To vyčtu z jedné knížky.

Rozdíl mezi návykem a závislostí je, že návyk označujeme jako projev naší vůle. Vědomým opakováním určitého chování dojde k automatizaci. Tedy k návyku, kdy dané chování provádíme, aniž bychom nad tím přemýšleli. Závislost není projevem vůle. Nevytváříme ji vědomě, v mnoha ohledech je jen vedlejší příznak.

Rufus je závislost, vedlejší příznak mojí snahy za každou cenu přežít.

Nošení nákrčníku, spaní s otevřenými dveřmi, nenošení ponožek nebo bot, deky přes okna… Tohle všechno mi ho připomíná a závislost posiluje, proto vytvořím návyk, abych tyto věci odstranil. Většinou je pro mozek určující, aby opakování určitého chování trvalo alespoň dvacet jedna dní, než dojde k automatizaci.

To bude alespoň na nejbližší dobu můj plán.

Ještě než máma přijede od doktorky, sundám z oken deky. Na denní světlo jsem si už trochu zvykl, protože v domě nikde jinde zatemněná okna nejsou. A tak mi během čtení na stránky Dekameronu otravně svítí, ale já si pořád dokola opakuju, že je to v pohodě, takhle to chci, takhle to má být, takhle to chci, takhle to má být, je to v pohodě. A vůbec mě to nesere.

Druhý den na sebe navleču ponožky a šílím z nich ještě mnohem víc, protože na ně musím myslet prakticky nepřetržitě. Lechtají, škrábou a připadám si v nich sevřeně a přitom je to tak hloupé. Jsou to jen ponožky, jen ponožky, jen ponožky…

Opakování určitých manter hodně pomáhá. Zjišťuju, že když je řeknu hodněkrát, doslova mě to unaví a já ztratím o cokoli zájem.

Překvapivě největší problém mi dělá zbavit se nákrčníku. Mít volný krk je něco, co mi až příliš připomíná tu noc. Chvíli, kdy jsem se vzbudil, Rufus mi odepnul obojek a řekl jdi. Ale jsem nekompromisní. Sundám ho, pro jistotu ho rozstřihnu, abych neměl tendenci podvádět a… Stačí vydržet jen dvacet jedna dní.

Dvacet jedna dní není tak dlouhá doba, když nad tím člověk přemýšlí tak nějak obecně. Ale v praxi, když musí něco neustále opakovat, v mém případě spíš neopakovat, je to neuvěřitelně dlouhé.

První den je utrpení, druhý den je utrpení, třetí den je horor a dokonce brečím vzteky. Čtvrtý den mám depresi, pátý je mi všechno jedno. Sedmý je mi líp, dokonce zvládnu několik hodin nerušeně číst, jenže pak mě napadne, jestli i čtení není něco, co jsem převzal od Rufuse, něco, co posiluje mou závislost, a zděšeně knížku zahodím.

A osmý den je opět horor.

Devátý den je horor.

Desátý den je horor.

Jedenáctý den jdu podruhé ven. Tentokrát dokonce před dům. S mámou a Maddie vyrazíme na procházku, sice těsně před půlnocí, obejdeme jen dva bloky a zase zamíříme zpátky, ale přitom celou dobu děláme, že je to úplně normální, mluvíme o kuchařské soutěži a já mám ze sebe nakonec radost.

Dvanáctý den mám překvapivě dobrou náladu. Denní světlo už mě vůbec neštve. Ponožky občas pořád svědí a bývá mi zima na krk, ale myslím, že jsem si to spíš vsugeroval. Jenže hrozně mi chybí čtení. To je zatím asi nejhorší.

Třináctý den usoudím, že deky na oknech byly naprostá hovadina. Denní světlo je fajn. Mám ho rád. Sedávám na parapetu a koukám do zahrady, obzvlášť když zapadá slunce.

Čtrnáctý den jedu za Elizou do ordinace. Celou cestu mi je špatně, ale neustále mámu přesvědčuju, aby jela dál, že to zvládnu, protože ten den mám motivaci tak vysoko, že jsem odhodlaný zvládnout jakoukoliv výzvu.

Eliza mi na konci sezení řekne, že se uzdravuju. Že to ještě potrvá, ale jsem na dobré cestě.

Patnáctý den je normální. Nic zvláštního se nestane. Ponožky mě trochu štvou. Krk docela dobrý, čtení mi chybí.

Šestnáctý den poprvé spím celou noc se zavřenými dveřmi.

Sedmnáctý den si večer v posteli uvědomím, že jsem od rána ani jednou nemyslel na ponožky. Jako by byly mou součástí. No tak hurá.

Osmnáctý den brečím. Nějak to na mě padne. Chci veškerý progres zahodit, vrátit se na začátek. Zatáhnout závěsy, nechat otevřené dveře, omotat si šátek kolem krku a tak dál. Ale podle toho, co jsem četl, je to docela normální. Musím to prostě jen vydržet. A tak skoro celý den strávím v posteli.

Devatenáctý den je oproti tomu pohodový. Napíšu první recenzi na blog. A je mi fajn.

Dvacátý den taky.

Dvacátý první den…

Jsou to malá vítězství.

Dvacátý druhý den začnu znovu číst, protože je hovadina, abych se vzdával něčeho, co mám rád. Ponožky už beru jako samozřejmost. Nevadí mi být zavřený v pokoji klidně celý den. Chodím ven, ačkoliv jen v době, kdy je malá šance, že někoho potkám. A když si kolem krku zkusím omotat šálu, zjistím, že mě vlastně štve. 

Malá velká vítězství. A velké prohry, protože navzdory všemu… Nedokážu sníst maso. Nedokážu vypít mléko. Nedokážu vyhodit jeho černé tričko. Nedokážu mu přestat říkat jménem. Nedokážu na něj nemyslet.

Nedokážu ho nemilovat.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥