Szabi

Můžu začít jíst. Snídani, oběd, večeři a několik jídel mezi tím. Můžu zase chodit ráno plavat, dát si třicet bazénů, někdy dokonce čtyřicet, a sledovat přitom Eliho, jak rozráží vodu lehce jako delfín (moc hezký a vyrýsovaný delfín). Můžu poctivě brát všechny vitamíny, psát do deníku, chodit na terapii. Můžu si jít večer lehnout a přimět se usnout. Není to zase tak těžké, prostě zavřu oči a začnu počítat, abych nedovolil myšlenkám zvlčet.

Můžu pro sebe a pro Eliho udělat hodně. Což taky dělám. Poctivě a rád.

Některá rána jsou těžší a já chci ječet, ať jdou všichni do prdele, ale pokaždé si vzpomenu, co všechno už mám za sebou, a pak je mnohem jednodušší vstát a fungovat.

Můžu ve svém životě ovlivnit opravdu hodně, vím to, ale jednu věc změnit nedokážu.

Dny jsou čím dál lepší, já jsem lepší, život je lepší, bože, snad i svět je přece jen lepší. A pak jsou tu hluboké noci a jejich běsy, které mě neustále probouzejí. Jsou jako špendlíky, co do mě bez přestání bodají, jsou jako trny, jako hnijící rány, jako obrovský chumel všeho špatného z minulosti.

Mluvím o tom s terapeutkou a ona řekne posranou věc. Že se mi noční můry neustále vrací, protože odmítám sám v sobě vyřešit to, co mě tak tíží. S tím ti nikdo nedokáže pomoci, Nate, když v sobě ty vzpomínky potlačuješ.

Možná by o tom stačilo napsat do deníku, poradí mi.

Napsat do deníku co?

O čem ty noční můry jsou.

Hloupá, a jak jsem už řekl, posraná rada. Jak by mohlo pomoct vytahovat minulost na světlo? Je to jako sáhnout po knížce, která mě emocionálně zničila, a začít opět číst. Připomenout si, co mi zlomilo srdce a u čeho jsem brečel. Prožít bolest znovu a možná i intenzivněji, protože už nebudu mít ani naději, že by to celé mohlo skončit dobře.

Konec znám a není hezkej.

A přesto… Přesto ještě ten den do deníku napíšu, co se mi předchozí noc zdálo. Jen útržky. Jen pár záblesků. Jen střípky. Jen maličkosti. Ale i tohle mě dokáže lehce rozložit, proto celý zápis zaškrtám.

O čem ty noční můry jsou. Jsou o ložnici s černým povlečením. Jsou o chvíli, kdy mi Don říká, že černé povlečení bude vypadat nejlíp, je luxusní a bude to hezký kontrast. Jsou o chvíli, kdy se rozsvítí světla a já do nich mžourám. Říkám si, že to přece mělo být potmě, že takhle to nedokážu. Jsou o tom, jak si sundávám tričko a úhledně ho skládám na židli, jen abych oddálil, co mě čeká. Jsou o těch chvílích předtím. O chvílích, kdy jsem čekal, až to celé začne. Kdy jsem měl strach, kdy jsem říkal, že to nechci dělat, že to nedokážu, že nemůžu.

Další noc mě noční můry znovu vzbudí a jsou dotěrnější a otravnější.

Eli o nich ví, občas se na ně zeptá, ale já nikdy nenajdu sílu odpovědět. A tak… je nechávám být.

Každou z nich.

Jako by se něco takového dalo jen tak nechat být.

***

„Přinesl jsem nějaké… věci.“

Je to velká krabice s hodně věcmi. U většiny ani nevím, k čemu jsou. Ale u některých tuším. Polije mě horko. „Říkali jsme, že tohle nebudu dělat,“ vyhrknu a stáhnu se do kouta. Dál od postele a krabice. Obejmu si ramena, jako bych se chtěl zakrýt a…

Pak se sen přepne a já úplně poprvé sním o tom. O těch odporných chvílích, kdy jsem…

Možná to trvá dlouho, ale mně to přijde jen jako probliknutí. Stojím v koutě a nechci, aby se cokoli dělo, blik, ležím nahý na posteli, blik, sundávám si tričko a způsobně ho skládám.

Vzbudí mě erekce. Ježiši! Kurva! Vzbudí mě erekce!

Najednou otevřu oči, a i když je ve sklepě tma, okamžitě vím, kde jsem a co se děje. Moje podělaná mysl vyvolala vzpomínku na chvíli, kdy jsem v ložnici pro hosty masturboval, a moje ještě debilnější tělo se do háje vzrušilo. Jsem ve sklepě, Eli poklidně spí na břiše s kolenem přitaženým k hrudníku a já cítím, jak mi kapka potu stéká po spánku.

Jsem nadržený, péro se mi tlačí do matrace a chce, abych se proti ní ještě víc otíral, což je tak kurevsky zvrácené! Zavřu pevně oči a snažím se vzrušení rozdýchat, což jde celkem dobře, protože sen velmi rychle odpluje a nahradí ho znechucení. A to není zrovna nejlepší parťák na vystříknutí.

Navíc já v takové situaci rozhodně stříkat neplánuju.

Sotva tlak trochu pomine, hodně potichu vylezu z postele a odejdu do koupelny. Ne že by mi bylo líp. Ale dobrý, to zvládneš, Nathanieli, to překonáš.

Nějakou dobu stojím u umyvadla a pořád dokola si omývám obličej, jako by to snad mohlo pomoct. Ta špína, která mi svírá útroby, není na povrchu a rozhodně není vidět.

Nesmím na to myslet, protože i jedna vzpomínka dokáže spustit dominový efekt a vyvolat… Nenapadá mě žádné slovo, kterým bych popsal sebedestruktivní tendence a potřebu všechno v sobě zase nějak uspat. Jenže dneska mě před tím mokrý ksicht nedokáže ochránit.

Kouknu do zrcadla a slyším Dona říkat: Pokud to nezvládneš sám, budu ti s tím muset pomoct.

Začnu chodit po domě. Chození taky pomáhá. Koukám na věci kolem a zkouším si je zapamatovat. Hlavně si prohlížím Eliho fotky. Jak plave, jak jezdí na skatu, jak se směje, jak je na pláži… Znám ty fotky dobře, každou z nich mám vrytou do paměti, ale dneska jsou to prostě jen obrázky a já za nimi nedokážu vidět Eliho příběh.

Nemůžeme to teď vzdát, už jsme moc blízko.

„Bože, Done, už drž konečně hubu,“ zamumlám a vjedu si prsty do vlasů.

V kuchyni vypiju sklenici vody a nakouknu do lednice. V obrovské krabici tam čeká Eliho narozeninový dort. Ještě jsem ho neviděl a Eli se sice tváří, že o nic nejde, prostě jen dort, ale myslím, že se na něj fakt těší.

To je ono. Nesmím se hroutit, protože Eli má zítra narozeniny a já chci, aby byl ten den perfektní. Dokonce jsem mu zabalil dárek a přilepil na něj velkou červenou mašli. Vždycky jsem to viděl ve filmech a přišlo mi to roztomilé.

Napadne mě dárek zkontrolovat, a tak vyjdu po schodech k sobě do pokoje a nakouknu pod postel. Je tam a čeká na Eliho narozeninovou oslavu. Která bude skvělá. Nezkazím ji.

Nezkaz to. Zkoušíš to poprvé, tak je bude zajímat, jak se tváříš.

Ježiši. Proč si zrovna teď vybavuju tohle?

Dosednu na postel a ruce položím na stehna. Sedím jak školáček a nevím, co dál. Nechci jít do sprchy a ten důvod je fakt na hovno. Nechci jít do sprchy, protože kdybych byl mokrý, těžko by se mi dostávalo do města.

Vážně nad tím přemýšlím?

Ne. Jasně že ne. Nebo…

Jak to, že je to tak hlasité? Jak to, že najednou slyším Donův hlas tak zřetelně, jako by stál přímo vedle mě?

Vzpomenu si na terapeutku, která mi tvrdila, že pokud to budu v sobě potlačovat, může to jednou bouchnout. Ale tohle přece není ono. Nic nebouchlo, jsem v klidu, nebrečím, nešílím, jen mi vyskakují vzpomínky. O nic nejde.

O nic nejde, Nate. Musíš si opakovat, že o nic nejde. Bude to pak jednodušší.

„Posranej sráči,“ zašeptám a svezu se z postele na zem. Přitáhnu kolena a pevně je obejmu. No dobře, přečkám to tady, v téhle poloze, ani se nepohnu. Ano.

Nemyslím si, že bych to dokázal, protože neumím v jedné poloze zůstat dlouho. A tak aspoň těkám očima po místnosti, dokud neskončím u batohu. Je vypraný a mám teď na něm dvě placky – jedna znázorňuje smajlíka a druhá knížku – ale jinak je to pořád ten samý batoh, který v sobě skrývá odporná tajemství. Tak třeba teď je v něm kradená flaška rumu.

Rum je pořád lepší než perník.

***

Stane se to velmi rychle a moc nad tím nepřemýšlím. Najednou je půl flašky pryč a příjemné teplo se mi rozlévá do konečků prstů. Jsem opilý prakticky okamžitě. Jenže neodpadnu, jak jsem doufal. Ne, místo toho si naopak připadám živější.

Mnohem víc mluvím s Donem. Odsekávám na každou jeho poznámku a někdy hádku sám od sebe začínám. Vysvětluju mu, že to nechápe. Že on nic moc nemusel, prostě tam jen stál. Kolikrát jsem se ho chtěl zeptat, jak by se cítil on, kdybychom se prohodili. Taky by řekl, že je to v pohodě?

Asi těžko.

Ke konci už byl tak zlomený, že mu další překročení hranice ani nevadilo. Jen na mě bezvýrazně koukal a věcně oznámil, že je to logické vyústění.

Přesně takhle to nazval. Logickým vyústěním.

A bylo mu jedno, že celou dobu brečím, možná to dokonce vítal, protože v slzách jsem vždycky přitáhl větší pozornost.

„Kvůli mámě!“ řeknu batohu, když se zeptá, proč jsem to do háje dělal.

Některé chvíle mi splývají, takže nevím, ze kterého balastu se tahle myšlenka přesně zrodí, ale najednou je tady a já přikývnu, protože je to pravda. Hrozně moc věcí ovládali lidé kolem mě a já jen pitomě přihlížel. Měl jsem se víc bránit, nebo bojovat. Ale já se smiřoval, že jo?

Kouknu na tetování. I s ním jsem se nakonec smířil.

Nebo s Johnnym. Smířil jsem se s tím, že na mě sahá a mlátí mě.

Batoh mlčí. Na tohle názor nemá, ale ani nemusí, vím, že je to pravda. Vnitřně se na sebe příšerně zlobím a rum mi v tom přátelsky notuje. Jsme dobrá dvojka.

Nakonec stačí, aby mi hlavou prolétl zbloudilý nápad, a je zcela jasné, že tohle je ono, musím to udělat, abych se oprostil. A tak popadnu flašku, z druhého šuplíku vezmu zapalovač a zamířím k bazénu. Což mi připadá jako dokonalé řešení, protože kdyby se něco zvrtlo, prostě vlezu do vody, že jo? Že jo?!

Stejně jako se když tak přestanu svlékat, kdyby se mi to nelíbilo. No jistě!

„Takhle jsi to nějak říkal, ne, Done? Že kdyby se mi to nelíbilo, můžeme přestat. A pak jsem chtěl a tys řekl, že už je pozdě, že jsme zašli moc daleko.“ Neřeknu to naštvaně, ale trochu obviňujícího fňukání v tom přece jen je. Jenže to bylo vždycky a myslím, že jsem tím Dona sral, proto se mnou ke konci přestával úplně mluvit.

Že jsem mu všechno dával za vinu.

Co když jen potřeboval, abych ho pro jednou uklidnil já? A řekl, že děláme správnou věc?

Nevím, bože, nic nevím.

Dělal jsem to přece dobrovolně. Ne snad?

Vrazím do květináče a hlína se rozsype až pod posezení na verandě. Je mi to jedno. Je tma a dvakrát škobrtnu. Jsem bosky, takže mám okamžitě špinavá chodidla a ukopnu si malíček, což mě rozesměje. Jde o tak primitivní bolest.

Odtáhnu ochrannou stříšku nad bazénem a sednu si na kraj. Špinavé nohy ponořím do vody. Začíná mi být těžko, protože (kdo by to byl řekl) vypít tolik rumu nebyl nejlepší nápad. I když… cítím se líp, takže třeba vůbec nezáleží na tom, jestli se mi motá hlava a obrací žaludek.

S tímhle pocitem vytáhnu zapalovač a škrtnu.

Eli má z ohně strach, ale mně přijde fascinující.

Strašně moc věcí ve svém životě jsem nedokázal ovlivnit. Nechal jsem se vláčet – nejdřív Donem, pak Johnnym. Kolikrát jsem vybíral špatné možnosti jenom proto, že byly snazší. Sjížděl jsem se a bylo mi jedno, co se mnou bude. Vzbudil jsem se potetovaný a ani jsem to neřešil, prostě jsem to nechal být.

Jsem k ničemu.

V tu chvíli nemyslím na nic. Prostě to udělám a přiblížím plamínek k macatému srdíčku.

Když jsem poprvé držel injekční stříkačku, říkal jsem si, že to nezvládnu. Vrazit si jehlu do ruky a probodnout kůži mi přišlo nemožné. Jenže jsem velmi rychle zjistil, že mi tahle bolest nevadí. Že stačí prostě jen zatnout zuby, ono to brzo přestane a nakonec přijde vytoužené štěstí. A kvůli tomu jsem byl ochotný podstoupit horší věci.

Jenže tohle… Ze začátku to bolí příšerně. A po chvíli mi v poraněném místě divně tepe a to je ještě příšernější. Dokonce mi překvapením vyhrknou slzy a začnu se smát, což postupně přeroste v podivnou hysterii, kdy si vůbec nejsem jistý, co cítím.

Jedno vím jistě. Ta bolest je ohavná a můžu si za ni sám.

Jsem sobec, už zase. Panebože, kolikrát přes vlastní dramata zapomenu na Eliho? Nezasloužím si ho, fakt ne, když jsem schopný škrtnout zapalovačem a přiložit si ho k prstu. Když udělám tu jedinou věc, která ho k smrti děsí.

Stejně mě opustí, tak proč ne kvůli jedné malé popálenině, která se nejspíš zahojí. A macaté srdíčko se beztak opět vyjeví, protože inkoust bude mnohem hlouběji. Nebo ne? Nevím. Vždyť je to jedno.

Nebudu se omlouvat za to, že jsem chtěl pro jednou taky rozhodnout, co bude s mým tělem.

Nejsem jen… Nepamatuju si přesně, co mi ten člověk napsal, byla to dlouhá zpráva, ale jednu větu mám vypálenou v paměti. A není pravdivá. Nejsem skvělej typ k ošoustání.

Do háje, popálenina svědí a tepe, jako by měla vlastní srdce a vlastní život. Jako maličká příšera, co se mi usadila na prostředníčku rozhodnutá mi dost znepříjemňovat život.

Namočím ruku do vody, ale když se předkloním, udělá se mi špatně a trochu rumu mi krkem vyletí přímo do bazénu. Nejde to sice poznat, barvy se postupně rozplynou a hladina vypadá netknutě, akorát…. Je mi okamžitě jasné, že je to blbé, protože tohle nemůžu jen tak zatajit. Nemůžu nechat ráno Eliho a tátu plavat, když jsem právě… Naštvaně plácnu dlaní do vody.

No tak skvělý. Řeknu jim, že jsem se opil a poblil se do bazénu. Řeknu jim i to, že jsem si schválně popálil ruku? Přece si toho asi všimnou, ne? Těžko se vymluvím na nehodu, když Eli ví, že jsem o tom mluvil.

Naštve se.

Co když mě kvůli tomu doopravdy opustí? Zamysli se, Nathanieli, co kdyby se to vážně stalo? Hraješ si na siláka, jakože o nic nejde, ale oba víme, že by tě to složilo.

Otočím se k domu, který je tmavý a klidný. Spí. A já sedím u bazénu, chlastám a pálím si prsty. Po tom všem. Po všech slovech a ujištěních, která jsem dostal a dal, přesto skončím tady? Zasloužím si je vůbec?

Kouknu na příšeru zakousnutou v prostředníčku a zastydím se. Mnohem víc, než jsem se kdy styděl. Znám stud v tolika podobách a v tolika situacích, ale ani vzdáleně se to nepodobá tomu, jak ho prožívám teď. V té nejryzejší podobě, která mě doslova drtí. Jeho tíha mě sráží do země a tlačí na hrudník, takže je skoro nemožné se nadechnout.

Vezmu flašku rumu, ve které toho moc nezbylo, a zahodím ji. Zakutálí se do trávy, ale aspoň mám dojem, že je z dosahu. Jo. Flaška je pryč, ale popálenina zůstala.

Panebože. Jak ji mám schovat?

V koupelně jsou náplasti. Co kdybych si zalepil všechna tetování a jednoduše řekl, že se teď na ně nechci dívat, a tak jsem je přelepil? Šlo by to?

Nic lepšího mě nenapadne, proto vstanu a odhodlaně se vydám za náplastmi. Akorát je to moc pohybů najednou a můj mozek je nestihne poskládat a seřadit. Navíc mám mokré nohy. Zvládnu se sice narovnat, ale když udělám první krok, svět se zatočí, noha se mi smekne a já… chtěl bych říct, že letím, ale ve skutečnosti sebou jen pitomě plácnu do vody.

I ráno bývá voda studená, ale teď je vyloženě ledová. Jako jehličky mi projede tělem, a jestli jsem byl předtím mimo, teď jsem zcela přítomný. Neexistuje nic než uzavírající se hladina. Je to vlastně krásný pohled, i když mi voda nateče do očí, uší a nosu.

Napadne mě, že by bylo směšně jednoduché se nevynořit, ale možná si jen něco nalhávám. Smrt utonutím je prý hrozná, člověk hodně trpí… Dokázal bych to?

Zůstanu pod vodou dlouho, respektive mi to připadá jako věčnost, co se vznáším někde mezi. Ve vodním meziprostoru, kde je všechno tiché a klidné. Během ranního plavání se příliš nepotápím, ale teď nechápu proč. Je tu úplně jiný svět.

Je to jako s tou vlnou, která by mě mohla bez problému vymazat ze světa.

Rychle mi začne docházet vzduch, ale mě to nijak nešokuje ani neděsí. Prostě mi je jenom dobře. A to je všechno, nechci se obhajovat, nechci se ani omlouvat. Panebože, aspoň minutu se za sebe nestydět!

Možná se dokonce usměju, asi proto, že si vzpomenu na Eliho, který se potápí často a rád. Teď už vím proč.

Příště bych ho chtěl políbit tady, pod vodou. Pokud teda bude chtít on. Třeba dnešní noc hodně věcí změní, nejspíš se na moje uklouznutí přijde. Nic to nemění na tom, že jsem odhodlaný to aspoň zkusit. Políbit ho. Líbat ho.

Odrazím se ode dna a vyplavu. Nadechnout se je přesně jako nechat celý svět, aby mě znovu pohltil. Jenomže tentokrát si přijdu nepříjemně střízlivý a unavený zároveň, což je fakt super kombinace. S vypětím sil zvládnu doplavat ke schůdkům a sednout si na ten nejvyšší. Není to zrovna nejpříjemnější, ale de facto je to poslední věc, na kterou myslím.

Opřu se čelem o zábradlí a zavřu oči. Na jednu jedinou vteřinu. Prostě jen proto, abych nabral energii. Ještě nevím k čemu, ale odrazil jsem se ode dna, takže… Neznamená to, že něco udělat musím?

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥