Szabi

Následující den po probuzení necítím žádnou bolest. Rozhodnu se vyjít z pokoje a překvapivě to najednou není nic, k čemu bych se musel dlouze odhodlávat.

Moje první kroky jsou opatrné, vratké, ale postupně jdu čím dál jistěji. Když procházím chodbou do koupelny, zaslechnu zezdola hlasy. Nezachytím konkrétní slova, ale pousměju se, jakmile v jednom z těch hlasů poznám Wyatta. Musel ode mě odejít teprve před pár hodinami.

Sotva vejdu do koupelny, zkontroluju odraz v zrcadle. Vlasy i oči mi připadají ještě šedivější než před pár dny. Teprve když se nakloním blíž, dokážu zahlédnout slabě zelené žilkování vedle zorniček.

Kůži na tvářích mám víc napnutou a lícní kosti výraznější, jak jsem zhubl kvůli častému zvracení. Jinak jsem to pořád já, nevím, jaký důkaz lidství ve skutečnosti hledám. Ani se mi nějakým záhadným způsobem nezačal tvořit melanin.

První věc, která by mohla značit nějakou změnu, je moment, kdy uklouznu na šampónu a loktem vrazím do dveří. A pak taky… Když kráčím po podlaze a prkna trochu vržou nebo když beru za kliku, vysvlékám se, zapínám sprchu, to všechno mi připadá stejné jako vždycky. Ale jakmile vodu vypnu a chvíli nehybně stojím v tichu, uvědomím si, že je to nepříjemné. Ošiju se.

Najednou musím překotně vylézt, osušit se a hodit na sebe čisté oblečení. U všech těch činností se pokouším počínat si co nejhlasitěji, jako kdyby mi snad ticho mohlo ublížit.

Povede se mi uvolnit teprve v momentu, kdy scházím po schodech a znovu slyším tlumený rozhovor. Tričko se mi částečně lepí na kůži, jak jsem spěchal a pořádně se neutřel.

Sotva sejdu dolů, přiženou se z kuchyně psi, vrtí ocasy a váhavě mě očichávají, obzvlášť Maya. Možná ze své psí perspektivy taky nedokáže přesně pojmenovat změnu, která se ve mně udála, a proto zůstává ostražitá.

Wyatt zrovna říká: „Musíš jí ukázat, že bez ní taky umíš žít. Není to tak těžké. Vyfotíš pár fotek, použiješ pár hashtagů a uvidíš, jak bude litovat, že tě opustila.“

Opřu se o futra a prohlížím si scénu před sebou. Wyatta, jak pohazuje hlavou, když mu světlé vlasy sklouznou do obličeje, a ruce má červené, protože k mému nezměrnému úžasu právě vypeckovává třešně a hází je do velké mísy. A Briana, který sedí naproti němu a hraje si se sáčkem vanilkového cukru.

Nepořádek na kuchyňské lince je dost podobný nepořádku před několika dny, než jsem odpadl, akorát kusy nádobí se mění. Hromada má pokaždé jiný tvar. Ale místnost jinak působí čistě, podlaha je zametená, jen trochu pocintaná vodou od psů. Těkám od jedné věci ke druhé a nejdřív se nemůžu ničeho chytit, než si moji pozornost vyžádá Wyattův měkký melodický hlas.

„Ahoj,“ řekne. Hřbetem ruky si znovu pokusí odhrnout vlasy. „Jak se cítíš?“

Brian mi věnuje úsměv a nechá cukr cukrem. Zároveň natáhne nohu a postrčí ke mně jednu z volných židlí.

Zatím si nesedám, líbí se mi, nebo to možná spíš potřebuju, že mám odtud všechno jako na dlani. Když teď neslyším tak, jak bych potřeboval, musím informace nasávat vizuálně. „Dobře,“ odpovím Wyattovi. „Asi. Jak dlouho jsem byl mimo?“

Jeho karamelově zbarvené oči jsou stále stejně krásné jako kdysi, akorát už v nich nedokážu vidět tolik různých odstínů. I tak mě ale chlácholí.

Chci mu říct, že je krásný, že je ten nejkrásnější člověk na světě.

Vrátit se z pekla očividně znamená hodně sentimentu.

„Pět dní, když počítám ode dne, co jsme tě našli v koupelně,“ odpoví Brian. „Chvílemi to vypadalo docela děsivě.“

Mimoděk se dotknu boku, do kterého jsem si zarýval nehty. Teď už tam samozřejmě žádnou ránu nemám, ale vzpomínka je intenzivní. Jak klečím u záchodové mísy. „Ublížil jsem vám?“

Wyatt vzdychne a cvrnkne jednu z třešní mezi ostatní. Myslím, nejsem si jistý, že spolu můj přítel a můj bratr budou péct bublaninu. „Co čekáš, že řeknu?“ zeptá se, ale prozradí ho jistá poťouchlost v hlase. „Oba jsi nás napadl, snědls psa a pak jsi lezl po stropě a křičel v latině.“

Uchechtnu se a můj další pohled spočine na Montym. „Zvládli jste si docela rychle pořídit nového.“ Konečně se odlepím od futer a vezmu varnou konvici, abych si nachystal kafe. Ukazováčkem mimoděk poklepávám do hrnku. „Ale vážně, musím to vědět – ublížil jsem vám?“ Chci, aby Wyatt pochopil, jaký z toho mám strach. Přestože působí nezraněně, jsem si téměř jistý, že jsem mu jednou nebo dvakrát bránil v odchodu. „Vím, že jsem halucinoval.“

„Neublížil,“ odpoví pevně. Sáhne pro ubrousek, aby si otřel ruce, a misku s třešněmi od sebe odsune.

Brian zakroutí hlavou a pak zničehonic vstane. „Klidně si sedni, připravím ti to.“

Není to tak, že bych byl nemohoucí a nedokázal si nachystat kafe, ale na druhou stranu je ve mně něco, co rádo přijme tuhle starostlivost. Bratr ke mně v dětství ani během dospívání nikdy nebyl zdaleka tak pozorný jako poslední dny. Nevím, jestli je to proto, že si myslel, že už se nikdy v životě neuvidíme, nebo jde o známku toho, jak jsme se oba stačili posunout a v jistých ohledech dospět.

Usednu na židli, která je blízko Wyatta, rozvalím se na ní a vezmu sáček s cukrem. Přesypávám ho, načež ho hodím na stůl a prsty uhlazuju tak, aby bylo stejné množství cukru ve všech rozích. Zapomenu, co jsem chtěl doopravdy říct, a místo toho pronesu: „Děkuju vám oběma za všechnu péči.“

„Aha, takže ta strojená řeč nebyla v upířím balíčku?“ povytáhne Wyatt obočí. Cítím, jak si mě prohlíží, jak se snaží pochopit, co se změnilo, a není si tím jistý – já taky ne. „Protože teď seš člověk, nebo teda skoro člověk, a ti většinou říkají dík, maximálně děkuju. Rozhodně se neříká,“ paroduje můj tón, „děkuji vám oběma za všechnu péči.“ V očích má veselé hvězdičky. Tak přece jsou v nich hvězdy. A takhle zblízka už mi nepřipadá tolik unavený, jako když jsem ho viděl spát schouleného v křesle. Možná se mu ulevilo, že už se nesnažím vyblít vnitřnosti.

Sáhnu pro třešeň, nacpu si ji do pusy a ležérně se obrátím k bratrovi. „Sorry, bro, dík, žes mě nenechal zhebnout.“ Následně se stejným výrazem přesměruju pozornost k Wyattovi. „Já tedy rozhodně nejsem člověk,“ podotknu. „A navíc mám pocit, jako kdyby přese mě přešlo stádo slonů, takže prosím trochu trpělivosti. Brzy budu mluvit jako,“ posunu si třešeň do tváře, „mega hustej týpek.“

Ale myslím, že to se nestane. Oba to víme. Přesto je krásné slyšet, jak se Wyatt upřímně směje. „Ne, myslím, že nebudeš. Ale seš roztomilej.“

Jeho červenající se tváře mi neuniknou. Je to sladké.

„O čem jste mluvili, než jsem přišel?“

Brian zalije kafe a postaví přede mě hrnek. Z lednice vytáhne nefalšované mandlové mléko a k mému nezměrnému úžasu donese i třtinový cukr. „O nic nešlo,“ opáčí. „S tím si nedělej hlavu.“

Jenomže Wyatt se rád zhostí vysvětlení. „O Irene,“ ohrne horní ret. „Dala na OnLife fotku z rande. Ta cuchta!“ Z nějakého důvodu zní rozhořčeně, jako kdyby byl angažovaný v… Já vlastně nevím v čem.

„Kdo je Irene?“

Bratr tentokrát nejspíš pochopí, že se tomu stejně nevyhne, a tak rezignovaně přizná: „Moje bývalá žena.“

Něco ve mně se pohne. Samozřejmě, bratr je tady, v tomto domě, protože ho opustila manželka, nachází se uprostřed rozvodového řízení a žije tu sám se dvěma vlčáky, aniž by byl schopný vykonávat svoji práci v takové míře jako doposud. Nejspíš má depresi, přinejmenším je frustrovaný a z toho, jakým tónem pronese, že jde o bývalou ženu, dojde mi, že s tím zcela očividně stále není vyrovnaný. Jakože vůbec vyrovnaný.

Ucítím sevření na hrudi, kde jsem ho tak dlouho nevnímal.

Dám si na čas a uhladím neexistující ubrus.

Můj bratr, v tomto domě, sám. V domě, kde zemřela stará paní, která měla nezměrnou víru ve všechny bytosti a největší ve mě, přestože jsem si to nejspíš vůbec nezasloužil.

Přinutím se pohlédnout bratrovi do očí a není to vůbec lehké. „Ani jednou jsem se tě nezeptal na tvůj život,“ řeknu pomalu a napadne mě, že jsem do této chvíle dokonale vytěsnil jeho emocionální potřeby.

Brian zamumlá, že to nevadí, a působí veskrze chápavě. Pochopitelně. Asi k tomu není co dodat. Radši pevně sevřu hrneček a přitáhnu k sobě cukr – když si ho nabírám, omylem posypu stůl.

Nějakou dobu všichni mlčíme, ale nemyslím, že oni to ticho na rozdíl ode mě vnímají tíživě. Mě neuvěřitelně vytáčí, a to vede k myšlence, zda může z ticha rozbolet hlava. Zeptám se, na co jsou ty třešně, a pak řešíme drobné věci, maličkosti, jako například, co bude zítra k obědu. Jídlo je bezpečné téma a můj žaludek to rozhodně oceňuje. Pozvolna do sebe házím třešně a neodmítnu ani tousty z obchodu, které Brian vytáhne z lednice.

Jakmile dopiju kafe, usoudím, že mi čerstvý vzduch udělá dobře. Samozřejmě se Wyatta zeptám, jestli se mnou půjde ven.

Ochotně souhlasí, nicméně zdůrazní, že potřebuje být za hodinu zpátky. To mě překvapí. Tuším za tím nějakou velkou věc, přestože si absolutně nejsem jistý, co by to mohlo být. Jakási podivná, dlouho utlumená zvědavost ve mně se dokonce zeptá, proč přesně za hodinu, a Wyatt s kamennou tváří odpoví: „V osm začíná Hledá se top modelka.“

***

Jdeme bok po boku po prašné cestě, zatímco pomalu padá šero. Psi vyběhli s námi a teď dovádí v kukuřici. Vždycky na chvíli zmizí z dohledu, aby se vzápětí znovu objevili.

Nejdřív nemluvíme. Užívám si, že slyším štěbetání ptáků, šustění kukuřice, tlumený dusot psích tlap, moje i Wyattovy kroky. Nakonec je to taky Wyatt, kdo promluví jako první. „Jak se doopravdy cítíš? Měl jsem o tebe strach.“

„Upřímně? Zvláštně.“ Mám problém srovnat si to, rád bych mu řekl, co všechno vnímám a cítím, ale nejsem si jistý, jestli to dokážu vložit do slov. I tak si ovšem zaslouží, abych se alespoň pokusil. Sehnu se, seberu malý kámen a hodím ho do pole. „Měl jsem dojem, že projít si tím bude jednodušší. Že to bude něco, co znám. Mám na mysli, jaký jsem teď. Rozhodně prožívám víc emocí, mám větší nutkání něco dělat, rozlítanější myšlenky. Svět jako by utichl, což je nejhorší. Neuvědomil jsem si, jak je pro mě důležité slyšet, přestože jsem měl vždycky pocit, že je to spíš obtěžující. Snad to dává smysl. A pak taky…“ Pohlédnu na Wyatta, a jak jdu, nepatrně se o něj otřu ramenem. Velmi intenzivně vnímám jeho blízkost. Nejenom fyzickou, ale i niternou, jako kdyby se navždycky usadil i v mojí hlavě a v tom, čemu se říká duše. „Nepřipadá mi, že je to návrat k mému já, ale spíš si připadám odtržený od toho, kdo jsem doopravdy. Čímž nemyslím toho, kdo vydržel stát skoro celý den u tvých dveří a pil dvojnásobnou dávku, ale prostě někoho, kdo pil krev relativně pravidelně. To, jak se teď cítím, mi není vůbec příjemné. Nechci, aby to znělo pateticky nebo nějak objevně, ale až teď mi dochází, že jsem opravdu upír. A tohle, dotlačit sám sebe k lidskému prožívání…“ Zavrtím hlavou. „Dává to smysl?“

„Asi tě to překvapí, ale nikdy jsem nebyl nic jiného než člověk, takže si to úplně neumím představit. Přesto mi připadá, že to smysl dává. Jsem rád, že jsi v pořádku.“

Dojdeme na místo, kde pole přechází v les. Mezi stromy už je stín, ale pořád vidím relativně dobře. Mohli bychom jít dál, ale nakonec to stočíme po pěšině, která vede ke kůlně za domem. Pro psy je změna směru velká událost a začnou nadšeně štěkat.

„Musím to brát jako dočasné řešení.“ Uvědomím si, že jsem promluvil nahlas. „Probral jsem se před necelou hodinou a možná je hrozné, že je mi to tak rychle a tak intenzivně nepříjemné, ale… No a přitom si musím pokládat otázku, jestli jsem někdy neopomíjel tvoje potřeby. Protože… Jsme tady už relativně dlouho a já se Briana ještě ani jednou nezeptal na svoji rodinu. Na babičku. Což byl člověk, kterého jsem miloval. Ale prostě mi najednou nepřipadalo důležité zeptat se. Nebyla to priorita.“

Teprve teď začínám velmi plíživě pociťovat lítost, že tady už stará paní není. Že vůbec není. A místo toho, abych měl pocit správnosti a ujistil se, jak je v pořádku být smutný, takhle to přece je, když někdo někoho ztratí, tak… Nejsem ve své kůži. To je můj pocit.

„Nezlob se,“ řeknu. „Jsem strašně zahlcený.“ Na chvíli zastavím a promnu si spánky, jako kdyby se snad veškeré pocity usazovaly v nich a já je zkoušel vypudit. Ale možná by nepomohlo, ani kdybych se praštil kamenem do hlavy.

Wyatt se uchechtne.

Nechápavě na něj pohlédnu a přemítám, co ho tak rozesmálo, a hlavně, o čem jsem mluvil. O babičce. Asi. „Pobavilo tě to?“ zním skoro dotčeně.

Pokrčí rameny. „Pobavilo mě, že konečně poznávám lidského Isaaca. Nikdy jsem si neuměl představit, že bys byl nesoustředěný a roztěkaný, a teď to mám přímo před sebou. Nemyslím si ovšem, že by ses měl omlouvat. Na moje potřeby jsi myslel často. A že ses nezeptal na svoji rodinu… Odteď můžeš kdykoli. Někdy je snazší se prostě neptat.“

Chybí mu otec? Chybí mu pocit normálnosti, který ve skutečnosti nikdy nezažil?

Jeho matka spáchala sebevraždu a jeho otce zastřelil upír.

Odvedl jsem ho tak daleko od toho, co znal, jak jen to šlo. Oblékl jsem ho do starých šatů a okopaných bot. Nechal jsem ho v přítomnosti svého bratra, se kterým jsem sám nikdy neměl ideální vztah. A Wyatt pokaždé šel. I když se zlobil, vždycky mě následoval.

„Zeptám se na to, co opravdu potřebuju vědět. Milujeme se a zlobíme se na sebe, nebo se prostě jenom milujeme? Vím, že jsi byl téměř pořád u mě, když mi bylo zle. Nejspíš až na dobu, kdy dávali Hledá se top modelka, jak jsem pochopil.“ Pobaveně se pousměju, ale hned nato zvážním, aby viděl, že to neberu na lehkou váhu. Ne top modelku. Nás. „Odpustil jsi mi?“

Instinktivně a velmi lidsky pátrám po odpovědi v jeho tváři ještě dřív, než ji pronese. Ale není tak čitelný. „Tak zaprvé, na Hledá se top modelka se dívám jen proto, že Brian vypadal nešťastně a já se rozhodl dělat mu společnost. Vůbec to není tak, že by mě to snad zajímalo. Zadruhé, většinu času jsi dost tvrdě spal a řeknu ti, že zírat na někoho, kdo spí, je zábava tak maximálně na deset minut. Pak už to fakt nestojí za to. Zatřetí… Odpustil jsem ti.“ Odmlčí se, nicméně se nezdá, že by domluvil. Prostě jenom na chvíli zmizí ve své hlavě, tak jako vždycky, když se pokouší uchopit jednotlivé myšlenky a srozumitelně je předat.

„Chci ti říct jednu věc,“ naváže klidně. „Už nikdy nesmíš nic zatajovat nebo lhát. Tohle mi rodiče dělali celý život. A od tebe to nesnesu. Takže jestli je něco, co mi chceš říct, udělej to teď. Slibuju, že se nebudu zlobit. A pak už to mezi námi musí být upřímné. Miluju tě, ale upřímnost a důvěra jsou pro mě ještě důležitější.“

Vzpomenu si, jak jsme spolu seděli v restauraci Zeitaku a drželi se za ruce a on mluvil o budoucnosti, která mu dělala starosti. Měl vizi sebe sama v čele dvou velkých firem.

Jak na něj tak koukám, vítr mu profukuje košilí, vlasy má rozcuchané, působí jako úplně normální kluk a mně dochází, že chci, aby byl vždycky svobodný. Nepřeju si pro něj život v prostorné kanceláři a dívat se do karamelových očí, ze kterých pomalu mizí jiskra.

Tenkrát jsem mu řekl, že s ním budu, ať se stane cokoli.

A teď mě poprvé napadne, že existuje i jiná verze vesmíru než ta, kde nás Darius buď zabije, nebo ta, v níž se vrátíme ke starému způsobu života. Chci pro Wyatta mnohem víc.

„Dobře,“ pronesu po nějaké době. „Nemyslím si, že je něco, co bych ti tajil. Snad jenom… Jako malý jsem měl období, kdy jsem si opravdu rád hrál s panenkami,“ pronesu se stejným náznakem poťouchlosti, jaká zaznívala v jeho hlase, když mi tvrdil, že jsem snědl psa. „A pak taky, v rámci naší upřímnosti, jsem tě během našeho pobytu ve Wolkov sídle jednou nebo dvakrát slyšel zpívat.“

Nechtěl jsem, budiž mi ke cti, že jsem se to pokoušel vytěsnit, ale když mu unikl tichý sten, nemohl jsem… Ehm.

Nemohl jsem nevytáhnout ježka z klece takovou silou, že jsem mu urval dvě bodliny.

Wyatta moje přiznání očividně pobaví. Vysloužím si za to píchnutí do hrudníku. „Ó, ty slídilskej upíre!“ rozesměje se. „Já to věděl! Věděl jsem celou dobu, že posloucháš a jen se tváříš nevinně.“ Najednou se pohne dopředu a pevně mě obejme.

„Už nikdy před tebou nebudu nic tajit,“ zašeptám a dám mu pusu do vlasů.

„Dobře.“ Jeho stisk nepatrně zesílí. „Chci ale, abys věděl, že na hraní s panenkami není nic divného. Mě Val taky nutila si s nimi hrát. A jak vidíš, neznamená to, že bych byl snad gay.“

Zcela vážně přikývnu. „Samozřejmě.“ Potom s ním propletu prsty a políbím ho na hřbet ruky. Tím je to zpečetěno. Že už si nikdy nebudeme lhát.

Znovu se rozejdeme a psi, jako kdyby na ten moment čekali, proběhnou kolem a málem nám podkosí nohy.

Slunce zapadá za horizontem stejně jako v mém snu, ale tentokrát je to jiné. Tohle je skutečnost. Tím pádem o dost barevnější. Vezmu Wyatta kolem ramen, takže jdeme jako zamilovaný pár, co se vrací před večerkou, což… vlastně jsme. Jsme zamilovaný pár. A na rozdíl od snu vedou moje kroky domů, není tady žádná vrtkavá konstrukce mostu, jenom Wyattova blízkost, pevný stisk a propletené prsty.

„Je tady krásně,“ řeknu. Jsem sice rozpolcený, nenávidím současný stav věcí, to, co se ve vlnách vrací podobně jako bolest (emoce, vzpomínky, dojmy), ale zároveň miluju, kým pro sebe jsme. Přeju si zpátky svoje upíří já, napít se klidně i hutné zteplalé krve, zároveň ovšem dokážu ocenit i toho kluka, který jde po Wyattově boku.

Když dojdeme domů, dám si třešňovou bublaninu.

Budu sledovat Hledá se top modelka. Wyatt a bratr mě uvedou do děje a řeknou mi spoustu různých jmen, komu drží palce a proč, ale všechna ta jména stejně nakonec splynou. Budu roztržitý. Dvakrát položím jednu a tu samou otázku. Tohle je Kendall? Ne, Brenda.

Upustím lžičku.

Jakmile vejdeme do mého pokoje – bolest zavřu v ložnici staré paní a ještě předtím jí poděkuju, že na mě poslední dny, a nejenom během nich, dohlížela – Wyatt si vleze do postele a poprosí, abych zhasl. Půjdu ještě na záchod, a když se vrátím, zhasnout zapomenu, takže budu muset znovu vstát.

A pak se budeme líbat a povídat si. Sice neuslyším Wyattovo srdce tak jako kdysi, ale budu mu moct položit hlavu na hrudník.

Budu myslet na to, že mi něco chybí. Já si chybím. Moje velká neoddělitelná část. Kus mého já. Něco, co ze mě abstinence násilím vyrvala. Ale když se ke mně Wyatt schoulí v objetí, ruku mi vsune pod tričko, přehodí si přese mě nohu a dovolí, abych ho hladil na zádech a probíral se jeho vlasy, uvědomím si, že mi vlastně nechybí vůbec nic.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥