Szabi

Jdu dlouhou pěšinou a kukuřičné klasy šustí ve větru. Slunce, které zapadá za horizont, má rudou barvu. Můj krok je těžký, bořím se do bláta, a čím déle kráčím, tím víc se propadám. Nemám žádné myšlenky, jen směr. A tam, kde kdysi býval les, vidím hluboký sráz, jako kdyby někdo ukousl část země.

Zastavím na okraji a pak si všimnu dřevěného mostu opodál. Můžu přes něj přejít na druhou stranu.

Došlápnu na jedno z prken a pokračuju v chůzi, než mě zničehonic napadne pohlédnout přes okraj. Pomalu jako ve zpomaleném záběru zvednu nohu a přelezu zábradlí. Jsem tak vysoko, že nevidím zem, a srdce mi prudce tluče. Skoč, šeptají hlasy, ale netuším, komu patří, nikdo jiný tady není. Skoč, skoč, skoč.

Pustím se a padám. Dopad je bolestný. A přestože se říká, že každý pád člověka vzbudí, já nejsem člověk, takže když otevřu oči, pořád vězím ve snu. Z mlhy, která se vznáší u země, vystupují postavy. Některé jsou napůl shrbené a podivně se vlečou a plazí, protože jim z otevřených zlomenin koukají kosti. Jsou pořád blíž a já se nemůžu pohnout, nemám ani hlas.

Postavy taky nemluví, jenom chrčí. A sotva se přiblíží, uvědomím si, že jejich potlučené zohavené tváře znám. Že jsem je kdysi dávno viděl, seděl jsem mezi nimi a čekal, jestli se proberou k životu. Jenomže to se nestalo. Byli mrtví. Noah Dreymon. Razvan Nita. Alexander Pertwee…

Noah Dreymon. Razvan Nita. Alexander Pertwee.

NOAH DREYMON. RAZVAN NITA. ALEXANDER PERTWEE.

Vyletím do sedu.

Jsem v ložnici staré paní, ostatně jako každý den poslední dobou. Venku je tma a já překvapivě nedokážu odhadnout, jestli je hluboká noc, anebo velmi brzké ráno. Žádný ze zvuků, které slyším, mi to neprozradí. A pak přijde moment, kdy neslyším nic. Vyděsí mě to víc než samotný sen.

Vstanu z postele – povlečení je propocené a můj pot je cítit v celé místnosti společně s šalvějovým šampónem a Wyattovou osobitou vůní. Musel tady být, ale pochopitelně si nepamatuju kdy.

Mám podivně těžký krok, podobně jako ve snu, přestože se nebořím do bláta, ale do koberce. Vyjdu na chodbu a neomylně zamířím do svého pokoje. Strčím do pootevřených dveří… a nesmírně se mi uleví, jakmile spatřím klidně spícího Wyatta. Nějakou dobu na něj zírám, jak je zachumlaný, má mírně pootevřenou pusu a hrudník se mu nadzvedává. Dokonce mě napadne, jestli si k němu nevlézt, jenomže pak si vzpomenu na naši rozepři – myslím, že stále máme rozepři – a že dost nevybíravě páchnu. Takže se opatrně vzdálím a radši jdu ke schodům.

Jsem si jistý, že bratr taky spí, proto mě totálně vyhodí z konceptu, když na něj narazím, jak sedí u televize a stříhá si nehty.

Nějakou dobu nedokážu nic říct. Je tak nepochopitelné, že jsem ho neslyšel! Chci mu oznámit: Poslyš, je divné, že teď neslyším, a asi by bylo nejlepší, kdybych se napil krve, litr, dva, maximálně tři, to by mělo stačit.

Ta bizarní myšlenka ovšem zmizí stejně rychle, jako se objevila, sotva ke mně Brian otočí hlavu.

„Jsi vzhůru?“ zeptá se překvapeně. Maya mezitím dojde ke gauči a svalí se vedle něj, zatímco na mě upírá vševědoucí, trochu ostražitý pohled.

Když neodpovídám, Brian naváže: „Přišel jsi za mnou?“

„No,“ začnu, načež velmi dlouho mlčím, jelikož si nejsem jistý, co mě sem vlastně přivedlo. „Přišel jsem se najíst.“

Pomalu se rozejdu do kuchyně, která je prakticky za rohem, ale stejně trvá nesnesitelně dlouho, než tam dorazím. Na odkapávači leží umyté nádobí a hora neumytého se válí ve dřezu a na lince, stejně jako kelímek od zmrzliny. Vezmu ho do ruky a pořád dokola si čtu příchuť, než mi konečně dojde, že je to ta zmrzlina, kterou jsem Wyattovi nabízel a on ji nechtěl. Takže se něco muselo změnit a nakonec ji snědl. Ale nejsem si jistý, co to znamená. Možná v tom není nic dalšího. Jenom fakt: Snědl ji.

Radši otevřu lednici, odkud vytáhnu sýr, zbytek těstovin, kečup, olivy, hrst rajčat, velký jogurt a plechovku s kukuřicí, než mě napadne prohlédnout ještě šuplíky, kde je čokoláda, balíček sušenek a bonbóny – vezmu si sušenky – a nakonec ještě váhavě sáhnu pro dva banány.

Všechno to nějakým způsobem zvládnu udržet v náručí, dokonce se mi povede zapojit do toho všeho i lahev s vodou, a pomalu se šourám zpátky. Nakouknu do obýváku. Chvíli na sebe s bratrem zíráme, on si přestane stříhat nehet na palci.

„Jsi v pořádku?“ pronese váhavě. „Je to dneska horší?“

„Jo,“ přikývnu. Hned nato mi dojde, že to byla velmi matoucí odpověď, proto dodám: „Jsem v pořádku. Jen se najím. Dobrou.“

Vyjdu zpátky do patra, zkontroluju Wyatta a pak jídlo rozložím na posteli. Pořád mám takový prapodivný pocit, že se částečně nacházím ve snu uprostřed mlhy, a trpělivě čekám, až mě někdo přijde probudit. Jinak se ovšem necítím špatně. Lidsky ano, ale ne špatně. Znovu si dokážu uvědomit, jak je to vlastně lehké, celá ta věc s abstinováním.

Proč jsem do toho nešel dřív? Navíc mi připadá, že mám stále dost energie, nezdá se, že bych se propadl na úroveň průměrného člověka a nedokázal si v následující minutě nazout tenisky a uběhnout nějakých padesát kilometrů.

Pokojně jím těstoviny, pak olivy, vypiju hodně vody, sáhnu pro sušenku a kousnu do banánu, který není úplně zralý. Láduju se, jako jsem se už dlouho neládoval, naposledy v pubertě, kdy jsem zvládl sníst na posezení naprosto nesmyslné množství jídla. Rvu to do sebe a vlastně při tom na nic jiného nemyslím. Ale sotva zmizí poslední sušenka, připadá mi, že jsem snědl kameny nebo že jsem jako přesýpací hodiny, ve kterých písek stoupá místo toho, aby padal.

K záchodu to málem nestihnu a zastavím u něj tak prudce, až se pořádně praštím do kolene o mísu. Přestože kdykoli jindy bych si něčeho tak nicotného ani nevšiml, tentokrát mám silný pocit, že moje koleno, čéška v něm, tiše vibruje.

Se skloněnou hlavou začnu zvracet a neskončím, dokud nevybliju celý obsah žaludku a možná i orgány. Tomu by koneckonců odpovídal ten pocit. Když je po všem, postihne mě zvláštní třes, který se šíří od bolavého kolene někam nahoru.

Noah Dreymon. Razvan Nita. Alexander Pertwee.

Alexander nosil brýle, byl drobný, ale chtěl do toho jít s námi, přestože jsme ho odrazovali právě kvůli jeho konstituci. Oproti němu Razvan byl ramenatý silný kluk, sportovec, který měl největší šance – jeden druhému jsme o tom neřekli, ale myslím, že vnitřně jsme tomu věřili. Anebo už je to tak dávno, že si představuju něco, co se vůbec nestalo.

Možná jsem byl euforicky mimo, nebo naopak depresivně odevzdaný. A Noah… S ním jsem se jednou líbal. Myslím, že jsem ho měl rád a že jsem později nabyl dojmu, že se mu Darius v něčem podobá. Taková pitomost. Noah by nikdy nevzal nikomu život, jen protože by si myslel, že tím zachrání životy jiných lidí. Vždycky by se snažil najít lepší cestu. Bez utrpení.

Není paradox, že Noah musel trpět nejvíc? Po pádu ještě chvíli žil.

Slyšel jsem jeho táhlý tichý nářek.

Moje tělo se léčilo, zatímco on umíral. Ale i tohle si možná pamatuju úplně špatně. Třeba zemřel okamžitě, stejně jako my všichni, a to kvílení byl jenom vítr nebo skřípějící konstrukce mostu.

Pevně svírám záchodovou mísu, dokud mě prsty nepřestanou poslouchat. Potom se musím poškrábat, protože po mně něco leze. Vykasám si tričko a podrbu se na břiše, nehty mi sklouznou po svalech až k lemu tepláků.

„Isaacu?“ slyším hodně z dálky, takže mě napadne, že je to halucinace. „Isaacu, co to děláš?“ Bratr si klekne a zkusí mi odtáhnout ruku, jenomže nemá takovou sílu. Ale pak ji najednou má, takhle jednoduché to je. Moje tělo mě poslouchá a pak zase neposlouchá.

Znovu bych ho rád upozornil, že si nejsem jistý rozhodnutím nepít krev. Zpětně mi to připadá poněkud unáhlené. Jsem na hraně a přepadávám z ní dolů, ale dolů naštěstí znamená na velmi studené kachličky, které krásně chladí.

„Co se stalo?“ uslyším důvěrně známý hlas. Rozlévá se mnou jako příjemné teplo. Tedy kéž by to bylo příjemné teplo. Myslím, že hořím. „Sydney? Issacu! Proč je tu krev?“

„Myslím…“ Brian si to nejdřív musí sám srovnat. „Myslím, že se pořezal. Nejsem si jistý.“ Bratrovy kroky zní poblíž mojí hlavy, možná tedy opravdu ležím, a potom se plynule přesunou dovnitř mojí hlavy a duní, duní, přetřásají moje myšlenky, vzpomínky, radosti, chutě, to, co jsem zapomněl, to, o čem mám pocit, že je to cizí, emoce tak ztracené, až jsem nedoufal – doopravdy jsme si to nepřál – znovu je najít.

A pak bratr dodá: „Jeho nehty.“

Cítím krev. Mohl bych natáhnout ruku a olíznout si ji z prstů, ale moje krev by mi nijak neprospěla, bylo by to podobné jako lízat kachličky.

Náhlý impuls, o kterém nevím, odkud přišel, mě donutí vstát. Zavrávorám, když mě dva páry rukou podepřou. Chci se dostat co nejdál od Wyatta. Nemůžu ublížit Wyattovi. Miluju Wyatta. Všechno, co se týká Wyatta, je o tolik silnější než jména mých přátel. Než celý svět.

Klopýtavě zamířím do pokoje a svalím se na kraj postele.

„Opatrně,“ řekne bratr.

Jsou to ale Wyattovy ruce, které chytí lem mého propoceného a zakrváceného trička a přetáhnou mi ho přes hlavu. Ucítím něžný dotek na tváři a hned nato tlak na hrudi, když mě donutí, abych si lehl.

Takže jsem se vzbudil ze snu a tohle je realita. Musím si to ujasnit. Tohle je realita mezi nocí a ránem, takzvané bezčasí, kdy mě během mojí vycházky pro jídlo ani nenapadlo zkontrolovat čas na mikrovlnce.

Povede se mi zaostřit a Wyattova tvář se vyloupne ze všech rozmazaných skvrn. Najednou je velmi konkrétní, rozcuchaný a zcela jasně vyděšený. Pomalu mi ovšem dochází, že se nebojí mě, ale o mě. Jeho ruka mi stále tlačí na hrudník, tak ji poslechnu a poddám se tomu.

„Donesu vodu,“ slyším Briana. „A prášky na horečku.“

„To je k ničemu,“ odpoví Wyatt. „Syd−… Isaac na ně nejspíš stejně nebude reagovat. Jeho tělo takhle nefunguje. Z toho, co víme, musí prostě vydržet.“

Ach. No tak já to teda vydržím, miláčku.

Brian ještě něco říká, ale moc mu nerozumím. Moje mysl na chvíli odpluje, vrátí se na pěšinu, kde rudé slunce mizí za horizontem. Tentokrát se ale nenechám vtáhnout do snu tak snadno. Soustředím se na přítomnost, přestože to znamená nezměrnou bolest. Z nějakého důvodu… Tak moment. Proč je tady najednou tolik bolesti?

„Bude to v pořádku,“ řekne Wyatt uklidňujícím tónem. Pořád dokola zkouším zaostřit na jeho tvář a ona se nepřestává rozmazávat. Je to k vzteku.

„Takže jsi tu zmrzlinu nakonec snědl,“ usměju se triumfálně. A pak ztratím vědomí.

***

Otevřeným oknem proudí dovnitř chladný vzduch provoněný hlínou a deštěm.

Mám příliš těžká víčka, je složité udržet oči otevřené. Pomalu mi dochází, že jsem stále ještě v pokoji staré paní – tady se musela tolikrát modlit ke všem svatým, tady usínala, tady umírala – a nemám tušení, co je za den a jak dlouho už jsem mimo. Všechno mi splývá. Nedokážu… udržet myšlenku.

Pokoj je ponořený v šeru, ze kterého vystupují obrysy nábytku a taky postava schoulená v křesle vedle postele. Vynaložím veškeré úsilí, abych na něm dokázal alespoň chvíli spočinout pohledem. Je tak matoucí, že neslyším jeho srdce. Leží schoulený do klubíčka, na klíně má Zeměplochu a klidně oddechuje. Vím, že poslední dny střídavě přicházel a odcházel. Jednou jsem na něj dokonce křičel, aby mě neopouštěl. Svíral jsem mu přitom zápěstí tak pevně, že se musel vytrhnout, a stejně mu na kůži určitě zůstaly škrábance. Potom trvalo, než se vrátil. Ale teď je tady. Oblečený do jednoho z mých velkých sepraných triček, které jsem nosil, když mi bylo jako teď jemu.

„Wyatte,“ zkusím zamumlat. Mám neodbytný pocit v krku, jako kdybych spolykal štěrk.

U postele leží kbelík. Zvracel jsem poměrně často, v nepravidelných intervalech, a chvílemi jsem měl tak roztřesené nohy, že jsem se nestihl dostat k záchodové míse.

Představa Wyatta, který mě mohl vidět poblitého, není nijak zvlášť příjemná.

I teď mám žaludek na vodě, ale nejspíš už není nic, co by se dalo vyzvracet. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy jedl. Na nočním stolku, taky na dosah ruky, leží miska s piškoty, jenomže samotný pohled na ně mi uzluje vnitřnosti. Tak radši znovu zkontroluju Wyatta. Oči mě nepředstavitelně pálí, ale minutu po minutě je jednodušší udržet je otevřené.

Správně bych ho měl nechat spát, vzbudit ho mi připadá sobecké. Jenomže zároveň potřebuju, aby potvrdil moji existenci. Ubezpečil mě, že to není další z mnoha snů a já jsem doopravdy vzhůru.

„Wyatte,“ zopakuju, tentokrát už ne tak chraptivě.

Okamžitě se napřímí a vstane, jako kdyby ho nějaká neviditelná síla vytáhla na nohy. Mátožně dojde k posteli a sedne si na kraj. „Jsi v pořádku?“

„Jsem. Myslím…“

Natáhne ruku a položí mi ji na čelo. Překvapí mě, že je jeho dlaň chladná. Nikdy dřív mi taková nepřišla.

„Máš teplotu,“ řekne ustaraně. Rozhlédne se po pokoji a zívne. Ještě pořád voní spánkem. „Donesu ti čaj.“

Chci mu říct, že to není nutné, nepotřebuju čaj, ale jeho přítomnost. Nicméně než poskládám jednotlivá slova do vět, odejde. Poslouchám jeho kroky, jenomže sotva je na konci schodiště, neslyším nic, jenom ševelení větru.

Je zvláštní nic neslyšet, stejně jako pro mě bylo kdysi zvláštní slyšet všechno. Většina novorozených upírů se s tím nějakou dobu vyrovnává a já se od nich v tomhle nijak nelišil.

V KREV, přestože existovaly odhlučněné místnosti, které jsme mohli jednou za čas využít, byla samozřejmost slyšet všechny ostatní. Nedalo se skrýt, když mezi sebou dva upíři měli sex, byla to téměř až sdílená intimita. Mě osobně nikdy nijak zvlášť nevzrušovalo, že někdo poslouchá moje sténání.

Podobně jako vynikající sluch jsem musel akceptovat i schopnost všechno cítit. Vzrušení. Menstruující lidské ženy. Pot. Nic z toho mi nedělalo dobře, naopak to bylo zatraceně těžké. Alespoň do doby, než se moje mysl naučila třídit zvuky a pachy, rovnat je v rámci všeobecného chaosu. Možná mi to kvůli ADHD trvalo o něco déle než ostatním, ale…

Myslím tím, jak je matoucí, že nemůžu Wyatta poslouchat. Doprovodit ho do kuchyně a pak zpátky nahoru. Zvuk jeho kroků se do mojí mysli znovu vetře až ve chvíli, kdy už jde zase do schodů. Unaveně klesnu do polštáře a uvědomím si, že jsem měl během jeho nepřítomnosti zvednutou hlavu a napjatě čekal.

Tričko už se mi zase začíná lepit na kůži. Takže tohle nejspíš není konec. Poznám na Wyattovi, že si uvědomuje to samé, když mi podá hrnek, ze kterého se ještě trochu kouří, a já si ho vezmu mírně roztřesenýma rukama.

Čaj je bylinkový. Poznám mátu a heřmánek.

„Udělá ti dobře.“ Wyatt si sedne do křesla a posune se s ním k posteli.

Chci mu toho tolik říct, ale stejně rychle, jako jsem došel k přesvědčení, že jsem vzhůru a není mi konečně úplně zle, začínám pociťovat pravý opak – jsem napůl vzhůru a je mi zle.

Položím hrnek vedle piškotů a prohrábnu si vlasy. Zátylek mám taky zpocený. Musím se dokonce odkrýt a vidím, že nemám kalhoty, jenom černé boxerky. Vybaví se mi opatrnost a zároveň jistá ráznost, s níž mi Wyatt měnil oblečení.

Vypadá unaveně. Pod očima má temné kruhy. Na druhou stranu ale není nijak zvlášť pohublý, a když se ke mně skláněl, cítil jsem z jeho oblečení pach psů, což je vždycky dobré znamení. Těší mě, že si hrál se psy.

Rád bych se zeptal na jeho ruku, kterou jsem pevně svíral. A taky na to, jestli jsem mu neublížil. Následně bych ho rád ujistil, že si se mnou nemusí dělat starosti.

Ale tohle všechno zůstane u záměru, otázky ze mě nikdy nevyjdou. Přijde totiž bolest a tentokrát je to obrovská vlna, která mnou mrští a strhne mě do hluboké černé vody.

***

Možná nás nikdy nenechali dojít tak daleko ze soucitu. Nepřáli si vystavit nás takové nelidské bolesti. Ale sotva mi ta myšlenka proletí hlavou, vím, že je mylná, protože během tréninku jsme byli pravidelně hnáni za hranice našich schopností.

Neměl bych si tedy plést jejich strach ze ztráty kontroly se soucitem.

Vržený do černé vody snad poprvé prozkoumávám zákoutí své mysli. Bolest je konejšivá a pak zase ostrá. Postupně se naučím vypozorovat, v jakých časových intervalech se mění, a někde mezi tím zvládám zkoumat jednotlivé vzpomínky, emoce a dojmy. V určité vzpomínce na svoje dětství, kde se směju se zakloněnou hlavou, ucítím podivný smutek, nebo možná spíš nostalgii, a poprvé si uvědomím, že už nikdy nebudu člověk.

Můžu vykazovat všechny svoje dřívější vlastnosti, hodně padat, zapomínat a bez ustání si hrát s nejrůznějšími předměty. Ale už nikdy… nebudu člověk. Pouze se ve mně začne zrcadlit to, jaký jsem byl dřív, nicméně už navždycky, od momentu, kdy jsem se probudil ze své vlastní smrti, budu upír.

Znovu netuším, kam tyhle myšlenky vedly, nestačím v nich najít žádný řád, protože bolest do mě zasekne drápy. Trpělivě čekám, zatímco mě napadají tisíce otázek. Jedna z nejvýraznějších je: Za jak dlouho to skončí? A postupem času se mění na: Skončí to někdy?

Možná je začnu pokládat nahlas.

Mám halucinace. Vidím starou paní v rohu pokoje, jak ke mně otáčí hlavu jako v nějakém divném hororovém snímku. Ale v její tváři není nic znepokojivého, naopak je přesně taková, jakou si ji pamatuju. Řeknu jí, že se mi stýská.

A ona hlasem mého bratra odpoví: „Všechno je v pořádku.“

Jednou propadnu vzteku, což je tak výrazné, až mi to utkví v paměti. Nedokážu překousnout, jak moc Darius Wyattovi ublížil, on a ostatní upíři. Strach, který jsem měl o Wyatta ve chvíli, kdy nás dostihli u vstupních dveří a já musel za pochodu vymýšlet, co dál, se dere ven. Znovu si ho prožívám jako v nějaké nekonečné depresivní smyčce. Vidím Wyattova bosá zakrvácená chodidla, vnímám jeho děs, když vedle mě přešlapuje. Všechny ty vzpomínky jsou tak silné. Už nemůžu. To Wyattovi taky řeknu. „Už nemůžu. Je hloupé, abych sám sebe takhle oslaboval. Stále ještě ti hrozí velké nebezpečí. Myslím, že bych se měl napít. Abstinencí si můžu projít, až bude po všem.“

Nakonec mi zůstane jenom jeden argument a tím je: „Já kurva potřebuju krev!“ Nedychtím po ní, nepálí mě hrdlo, nemám chuť někoho zahryznout. Je to jen ukrutná, velmi silná potřeba ulehčit si to.

Nikdo mi krev pochopitelně nedá. Mám dojem, že Wyatt jednou dokonce zcela vážně a konejšivě pronese, že ano, dobrý nápad, Isaacu, Brian jel pro jehlu a pro zkumavky, abychom to mohli provést.

Ale jediná skutečnost je pořád bolest.

Bolí a pálí mě oči, jako kdyby mi někdo zkoušel vyrvat bulvy.

Mám sen o tom, že Wyatt trpí, že mu někdo láme vaz, že mu někdo sjíždí rukou po hrudníku dolů a já nemůžu křičet, jelikož mi vzali hlasivky. Mám sen o těch nejhorších možných věcech, co jsem kdy zaslechl – od začátku do konce si prožiju příběh o znásilnění a zabití, který jednou stará paní četla v novinách a následně mi o tom vyprávěla, načež se křižovala. Mám sen o matce, jak jí, fouká horkou polévku na lžíci a předstírá, že mě neslyšela, že absolutně nebere v potaz, co jsem jí o sobě právě řekl, načež mi přikáže, abych šel spát, a já o dva dny později vidím, jak sleduje televizi, kde se konzervativci s despektem baví o lidech, jako jsem já, a berou mi moje lidství ještě dřív, než se stanu upírem.

Mám sen!

Mám tisíce snů.

Po bůhvíjak dlouhé době, kdy to nemůžu snést, škubu sebou a černá voda mi vtéká do nosu, do očí a do úst, ke mně někdo natáhne ruku. Horečka pozvolna ustupuje a já si uvědomuju, velmi…

…pomalu…

…si uvědomuju.

Že Wyatt sedí na posteli, opírá se o zeď a tiskne mě k sobě. Jsem mezi jeho nohama a částečně na něm ležím zády. Otevřeným oknem dovnitř fouká vítr, který tentokrát nevoní deštěm a mokrou hlínou, ale nese s sebou prach.

Je brzké ráno, to je jedna z prvních věcí, která mi dojde. A další, že brečím. Objeví se velmi matoucí otázka, jestli vůbec mám slzy, nebo je to jenom pot.

Wyattův dotek zesílí. Díky němu pochopím, že všechno, co se odehrává, má smysl. Nic vesmírného a božského, ale mnohem prostšího. Bolest, kterou jsem cítil, pomalu odplavuje konejšivý hlas milovaného člověka.

Chvíli trvá, než mi dojde, že Wyatt mluví o zmrzlinách. Vyjmenovává oblíbené příchutě, sestavuje pomyslný seznam, boduje jejich chuť, strukturu a vůni. Neopomene zmínit zmrzlinu zelené jablko, její štiplavost a zároveň sladkou chuť, která mu prý pokaždé ulpí na jazyku, když… mě líbá.

Myslím na jeho polibky.

Moje tělo v jeho náruči těžkne a já si zkouším poskládat, kdo jsem – jestli jsem tedy tentokrát lidštější ve srovnání s tím, kým jsem byl, než jsem se zavřel v tomhle pokoji. Možná na tom nezáleží.

„Dračí ovoce, lyofilizované hroznové víno, příchuť limety, to všechno bych osobně zařadil na šesté, maximálně sedmé místo.“

Hlava mi třeští, jako kdyby mě do ní někdo poslední hodinu velmi intenzivně mlátil prknem se zatlučenými hřebíky. Nevím, jak dlouho takhle sedíme, ale tempo jeho dechu mě uklidňuje. Když skončí přednášku o zmrzlinách, odříká pravidla všech her, která se kdy naučil. Kolébáme se ze strany na stranu, zatímco nepřestává mluvit. Pozvolna přejde ke golfu. Postupně projde všechny jamky a přesune se k typům golfových holí.

„Už stačilo,“ zachraptím s náznakem úsměvu. „Chceš mě snad zabít, miláčku?“

Wyatt se chabě uchechtne a rty mi přitiskne do vlasů. A já vím, že jsem to překonal, přestože nemám ponětí, kolik dní uplynulo od chvíle, kdy jsem se zhroutil v koupelně. Na tom nesejde. Je to nejspíš šestý smysl. Vědomí, že jakmile horečka ustoupí, už nepřijde.

Zvládl jsem to.

Ne, jinak.

Zvládli jsme to.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥