IX. ISAAC

IX. ISAAC


Ve vteřině se rozhostí úplné ticho. Dokonce i mořská panna na obraze jako kdyby s napětím sledovala, co bude dál. Přitom nešlo o víc než o prostou žádost, na kterou Wyatt zareagoval… Myslím, že kdybych ho požádal, aby si vyříznul játra, měl by ve tváři úplně stejný výraz. Pro jistotu se v duchu vrátím ke svým slovům, projdu si jedno po druhém, písmeno po písmenu. Ale než to stačím zanalyzovat, Wyatt pečlivě vysloví: „Cože?“

Nijak se nesnaží skrývat upřímné překvapení, což mě znovu vede k otázce, jestli jsem se vážně zeptal na krev. Možná v důsledku jejího nedostatku halucinuju. Třeba všechny příznaky nastupují mnohem rychleji a já se budu vzápětí svíjet na koberci. Anebo taky ne, protože Wyatt plynule – a stále nevěřícně – naváže: „Musím ti dát svoji krev? Vždyť… Teď jsi slyšel, že ji nepotřebuješ.“

Přikývnu a rozejdu se k oknu. Několik přiopilých kamarádů kráčí přes parkoviště a kolébají se ze strany na stranu. Nakonec zní to, co Wyatt říká, logicky. „Jestli na tom trváš, tak to nemusí být hned,“ souhlasím, „ale nepřekračoval bych hranici deseti dnů bez krve. Musíme se vyhnout tomu, aby u mě abstinenční příznaky propukly naplno.“

Pohlédnu na něj a jsem rád, že jsme to vyřešili. Ve spáncích mi hodně vzdáleně tepe, je to předzvěst skutečné bolesti hlavy, kterou jsem tolik let nezažil.

„Super,“ řekne Wyatt. „Tak pojeďme do nemocnice. Tam si můžeš vzít krve, kolik budeš chtít.“

Špatná úvaha. Nejistý výsledek. Vlastně jsem překvapený, že se Wyattova jindy bystrá mysl ubírá právě tímto směrem, obzvlášť po tom, co jsme se dozvěděli. Ale možná jsem ještě stále zaslepený naštváním na Trenta a na celý systém.

Měl bych se uklidnit. „To je něco, co Darius předpokládá,“ odpovím mírně. „Když jdeme do nemocnice, jsme nejzranitelnější. Proto tam nepůjdeme. Tahle cesta se pro nás momentálně uzavřela.“ Tady bych měl skončit, ale stejně se vzápětí přistihnu, jak dodávám: „Myslel jsem, že je to logické.“

Wyatt si prohrábne světlé vlasy a jeden pramen mu trochu trčí. Nepatrně se mu zrychlí tep, ale nevím přesně, k jaké emoci tuhle reakci přiřadit. „Proto tam nepůjdeme? A to jsme se dohodli kdy? Tys prostě… Nemůžeš mít moji krev. Moje krev je moje.“

Teprve tady pochopím, že je to nejspíš vztek. Možná i částečný stres, a to mě zmate. „Neřekl jsem, že už tam nikdy nepůjdeme. Ale rozhodně ne v nejbližších dnech. Vidíš snad nějakou lepší možnost?“ povytáhnu obočí. „Pokud mi dáš krev, můžeme pokračovat bez zastávky dál,“ vysvětluju trpělivě. Alespoň myslím, že trpělivě. Můj hlas je nepatrně zhrublý. „Budeme mít díky tomu větší šanci zmizet z dohledu.“

„Takže to prostě rozhodneš beze mě? Nezeptáš se, jestli ti chci dát svoji krev?“

Zaksichtím se. „Tak asi do tebe bez tvého vědomí nezapíchnu uprostřed noci brčko!“ řeknu podstatně rázněji. Podrážděněji. To je ono, jsem teď podrážděný.

Nesmím dovolit emocím, aby se přese mě přelévaly, jak se jim zlíbí. Radši posbírám kusy židle a položím je pod okno – lepší místo mě nenapadne. Až budeme odjíždět, nechám tu pro Sandy peníze navíc za to, že jsem zničil nábytek. A možná i za to, že jsem přemýšlel o jejím zabití. „Samozřejmě potřebuju tvůj souhlas,“ dodám.

Nemyslím si, že Wyatt naznačuje, že bych ho jen tak vysál. Zároveň jsem tím ale stejně mírně dotčený.

„Fajn, protože až doteď jsi s mým souhlasem ve svých plánech nepočítal. Prostě jsi to rozhodl,“ odvětí Wyatt a zabodne do mě pohled modrých očí. Pochopitelně je menší než já, ale teď jako kdyby díky všem těm emocím povyrostl. Rozezlený chlapec. Ne, to není pravda. Je v tolika ohledech mužem.

Stmívá se, tak rozsvítím lampičku na nočním stolku. „Všechno s tebou probírám, Wyatte,“ řeknu. „Ale tohle je prostě jasné, ne? Nemáme jinou možnost. Navíc jsem myslel, že se odběrů nebojíš. Během prohlídky jsi s tím neměl problém.“

Prohlídka v ORION Labs, kdy mi ten potrhlý energický doktor nabízel sušenky s chilli. Kdy si Wyatt ve výtahu stoupnul blízko a jeho vůně byla tak intenzivní, až mi krátce zatemnila mysl. Kdy se dozvěděl o mých citech a pak jsme jeli domů v tichosti a já netušil, co se mu honí hlavou.

Byl nejistý, když se ptal, jestli je to pravda. Zato teď není nejistý ani trochu. „Jo, ale ty mluvíš o tom, že budu tvoje svačinka,“ oponuje. „A krom toho, byli jsme u nemocnice, všechno bylo v pořádku, mohl sis vzít krev a tys prostě zaváhal a teď si mám kvůli tomu nechat rozpíchat ruce. A ty to ještě bereš jako samozřejmost.“ Ani se nesnaží zakrývat protivný tón.

Každopádně jeho slova jsou dobře mířená rána. Přece jsem nezaváhal, protože bych byl zbabělý, nebo protože mi to připadalo jednodušší. Chtěl jsem ho uchránit před vším, co by se mohlo stát.

Jeho protivnost se na mě přenese a můj vztek narůstá, radí mi najít další židli a sprovodit ji ze světa. Ale tolik židlí tady pochopitelně není a já nejsem násilný. Jsem jenom frustrovaný, že nechápe. Od první chvíle, od prvního okamžiku, je všechno o něm. Celý můj svět se na několik dlouhých měsíců zmenšil na prostý fakt chodit mu za zády, čekat během vyučování, předstírat, že neslyším, jak si ve sprše… zpívá.

Nemyslím, že jsem nejlepší z nejlepších, ale záleží mi na něm dost, abych se v případě nutnosti obětoval. A rozhodně dokážu zhodnotit jednotlivá rizika. Takže když jsem odmítl vejít do nemocnice, mělo to svůj důvod a je tak hloupé, aby ho zpochybňoval! Chci mu to vmést do tváře, ale nakonec ze mě jen vypadne: „Tohle není žádný pitomý road trip, Wyatte.“

Očividně tnu do živého, protože mu trochu zrudnou tváře. „Já kurva vím, že to není road trip!“ vyjede prudce. „Já to na rozdíl od tebe prožívám velice lidsky. A to znamená, že mě neustále všechno bolí z toho, jak v jedné poloze sedím několik hodin.“

„Ach, no tak to se omlouvám,“ opáčím ironicky. „Kdybych to věděl, sehnal bych pro tebe nějaký karavan s válendou, co říkáš? A vestavěným kávovarem.“

Snad ještě nikdy jsem ho neviděl tak rozzlobeného. Srdce mu divoče tluče a jeho dech se taky zrychlí. Udělá dva kroky dopředu, až mě napadne, jestli mě píchne prstem do hrudníku, ale to se nestane. Prostě jenom velmi chladně pronese: „To měl být vtip? Utahuješ si ze mě? Protože už jsme na cestě dost dlouho a já si ještě ani jednou nepostěžoval. Zato ty nemáš pár dní krev a už rozbíjíš židle.“

Vjedu si rukama do vlasů a zakroutím hlavou. Zkouším se mírnit, ale pravda je taková, že se to ve mně střádá možná už příliš dlouho. Emoce, které každá další dávka odsune na neurčito. A sám jsem pochopitelně taky extrémně frustrovaný, že KREV ještě nedokázala Daria a jeho stoupence dopadnout. Že to je, jako by od našeho odjezdu z Wolkov sídla neuběhl téměř žádný čas a my jsme byli pořád na začátku, přestože si pamatuju den za dnem, nekonečnou rutinu… Vlastně svým způsobem chápu, proč mi Wyatt mermomocí radí vyzvednout si krev v nemocnici. Bylo by to alespoň nějaké vzrušení do jeho života.

Možná jsem příliš krutý, uvažovat takhle. Přišel o všechno, co měl.

Jenom si přeju, aby věděl, že ho chci zachránit. Že mi na něm záleží. Že po něm toužím. Ano, to je očividně další věc, kterou musíme snášet v přítomnosti toho druhého. Nekončící pocit chtění. Navíc on není na rozdíl ode mě odsouzený slyšet úplně všechno.

Vždycky si uvědomuju, když se sprchuje, jak si přejíždí rukama po těle, aby si rozetřel mýdlo. A pak jsou tady samozřejmě momenty, kdy se vrací do pokoje a z mokrých vlasů mu kape voda. Postel je velká a on mi to neusnadňuje. Vlastně vůbec nikdy. Někdy dokonce říká: „Lehneš si ke mně?“ Ani se přitom neobtěžuje zakrývat, o čem ta otázka ve skutečnosti je. Stejně jako když se ráno vzbudí s erekcí a oba to víme. Cítím, jak je vzrušený. Vždycky to cítím, sakra.

Zlehka se opřu o stůl a zkouším mírnit svůj tón i emoce, přestože mi intuice říká, že se něco musí stát. Teď. Ale co by to mělo být uprostřed zaplivaného motelu u dálnice?

„Bože, nasralo mě, co Trent řekl,“ vysvětlím a tentokrát nezním hrubě, spíš smířlivě. Doufám. „Že nás donutil zbytečně riskovat. Proč ti tohle všechno musím vysvětlovat? To, co navrhuju, je přece logický krok. Dělám všechno, abys přežil. A vůbec, rozhodni se, jestli ti tedy vadí, když se k něčemu stavím lidsky, anebo bez emocí.“ Poslední věta je zas a znovu popíchnutí, vím to, ale nějak mi to samovolně vyklouzne ze rtů.

„A to je jako co za výtku?“ štěkne Wyatt.

„Já ti nic nevyčítám. Nic ti… Kdy jsem ti něco vyčetl?!“ Nechápavě na něj zírám a ten tlak ve mně narůstá. Nejradši bych ho chytil za ramena a trochu jím zatřásl. Řekl bych miláčku, prober se. Řekl bych mu miláčku? No tak asi ano. „Odmítat mi dát krev je totálně na hlavu,“ zavrčím.

„Ty jsi na hlavu!“ vypálí Wyatt ostře. „Já jsem v tom celou dobu s tebou. Taky dělám všechno pro to, abychom byli v pořádku.“

Tentokrát jsem to já, kdo udělá krok blíž, a pro jednou mi vůbec nevadí, jak na něj shlížím. Vztek se rozlévá mým tělem a pulsující bolest hlavy zesiluje, už to není předzvěst, ale skutečnost. Vážně bych se potřeboval napít. To mi dojde. Vážně bych se potřeboval napít krve.

Jenže… Třeba nejsem nasraný kvůli krvi. Možná to ve mně prostě jenom bublá už dlouho, od momentu, kdy jsme vyjeli. Rozhodně nečekám vděk, ale ví, že žiju pro něj? Že ho kurva chráním čtyřiadvacet hodin denně, nejenom protože musím nebo bych měl, ale protože chci, protože miluju… Miluju, jak se tváří, i když je naštvaný stejně jako já.

Trent zůstal v propadlišti dějin. Teď jsme to jenom my dva, naše frustrace se navzájem násobí, okořeněná bezmála tisíci hodin v autě. A každá vteřina je boj a nekonečné množství otázek, jestli jsme dost daleko, jestli jsem něco nepodcenil, jestli není náš nepřítel o několik kroků napřed a my se neřítíme do pasti, která brzy sklapne.

Je tohle moje skutečné já?

„Očividně neděláš dost, když máš takový problém s trochou krve,“ zařvu.

„Nedělám dost? To myslíš vážně?“ zařve Wyatt nazpátek. Možná jsme příliš hlasití, ale zrovna teď kolem není moc lidí, vedlejší pokoje jsou prázdné. Tenhle motel nejspíš budí u mnohých rozpaky. Takže můžeme řvát, jak chceme, a v něčem je to úlevné. Konečně, po takové době, mě někdo vytáčí k nepříčetnosti.

Přesto se v tom ale začínám trochu ztrácet. A Wyatt má pořád výraz oběti, jako kdybych mu oznámil, že jakmile usne, okamžitě si na něm smlsnu a vysaju ho do poslední kapky.

Ach, to byla divná myšlenka.

„Tak o co tady sakra jde?“ řeknu hrubě. „Myslíš si, že jen proto, že jsi člověk, jsi zároveň jediný, kdo musí snášet nepohodlí?!“

„To si přece nemyslím!“ namítne okamžitě, a dokonce zakroutí hlavou. Nade mnou. „Vím, že to máš taky na hovno, ale chci, abys přiznal, že to mám na hovno já. A teď ode mě ještě žádáš krev stylem musíš mi dát krev, Wyatte.“ Poslední větou mě paroduje a rozhodně mu to ani trochu nejde. Jenže pak opět zvážní a ukáže na sebe. „Já nemusím nic, aby bylo jasno,“ řekne chladně. „Svoji krev ti samozřejmě dám, ale nelíbí se mi, jakým arogantním způsobem jsi mě nepoprosil.“

Nadechnu se a na vteřinu zavřu oči, abych sám sebe uklidnil. Neměl bych být nasraný zrovna na něj. Ale copak je tu někdo jiný? Pomalým krokem k němu dojdu a přitom ho vězním pohledem. Chci, aby vnímal, že jsem vyšší, že jsem mohutnější, že mám převahu. Chci, aby se aspoň trochu přikrčil, což… neudělá. Couvne ke zdi, ale ramena nepovolí, nestáhne se jako štěně.

Opřu se rukou vedle jeho hlavy, a kdybych s ní trochu pohnul, třeba jen o milimetr, zašimraly by mě jeho vlasy. „Tak já tě tedy pěkně prosím, princátko,“ řeknu tiše a podrážděně a vzrušeně. Protože jsem vzrušený, aniž bych věděl proč. Ale to, jak Wyatt sebevědomě zvedá bradu a opětuje můj pohled… „Dej mi svoji krev, abych tě mohl ochránit,“ požádám. Jisté arogance se zbavit nedokážu, je to zajímavý koktejl emocí.

„Tak si ji vem!“ zvýší Wyatt znovu hlas, a přitom nakloní hlavu na stranu. Možná si myslí, že do něj zabořím zuby a začnu pít. Nebo mi ukazuje, jak jsem oproti němu ubohý. Závislý. Ale já bych nikdy, nikdy ve svém dlouhém podělaném životě nezabořil zuby do jeho překrásného hrdla.

Uvědomím si, že jsem sjel volnou rukou k jeho boku a pevně ho sevřel. Nehledě na to, jak se zlobí, automaticky zatěká pohledem k mým rtům.

Jeho vzrušení mě kompletně zasáhne a ochromí. Ta naprosto úžasná, nepopsatelná vůně. Když se jí nadechnu, je to, jako kdybych ji chutnal, jako kdybych ho cítil v ústech.

A pak netrvá ani sekundu, než ho začnu líbat. Trochu rozzuřeně a rozechvěle, kdy mu nedovolím ustoupit ani o píď. Dál ho tlačím na studenou zeď, nevkusné květinové tapety, a jazykem mu přejedu po spodním rtu.

Wyatt mi zaboří ruce do vlasů a není ani trochu opatrný. Do toho, jak mě líbá, vkládá veškerý vztek a v jednu chvíli mě dokonce kousne. Nakonec znovu zakloní hlavu a tentokrát vím, že to s krví a pitím nijak nesouvisí, prostě jenom chce, abych ho líbal na krku a pod uchem, jak to má rád.

Přisaju se na něj rty, laskám jeho kůži a jednou rukou ho chytím pod krkem, kousek pod čelistí, abych mu nedovolil uhnout. Vsaju lalůček a jazykem obkreslím konturu ucha. Cítím, jak se pod mými doteky chvěje, ale ještě pořád to v sobě má takovou surovost. Znovu mě pořádně zatahá za vlasy, až syknu, a tentokrát líbá na krku on mě. Vím, že jsem určitě studený, ale pod jeho doteky se rozehřívám.

Přesunu obě ruce k bokům a kolenem se natlačím blíž, takže vzápětí cítím, jak se mi jeho erekce přes kalhoty otírá o stehno. Tehdy taky zavzdychá a znovu vyhledá moje ústa, než se po chvíli odtáhne a roztouženě sleduje moji tvář, zatímco mu rozepínám poklopec a odtahuju boxerky právě tak, abych se ho mohl dotknout.

Je to zatraceně omamné, až mě to kurva rozpaluje, jeho pohled, kterým neuhne, i když ho stisknu, i když mu jemně sevřu varlata, i když mu přejedu rukou po celé délce a skončím u žaludu, kde se ho zlehka dotknu a opatrně na něj zatlačím palcem. Zasténá tak hluboce a toužebně, až mě napadne, že jsem se na něj ještě nikdy nedíval tak hladově.

Taky si stáhnu kalhoty. On mezitím vystoupí z bot a odkopne je. Tričko si nechá a já neodolám, vjedu pod něj rukama, pohladím ho až k bradavkám a něžně je sevřu, zatímco znovu přistoupím blíž, takže se o sebe otřeme. Jsem úplně tvrdý. Wyatt se zajíkne a automaticky proti mně vyklene boky.

Chci se ho zeptat, jestli se mu to líbí, přestože vím, že ano – jeho tělo mi to dává najevo úplně vším – jen abych slyšel, jak se mu vzrušení odráží v hlase. Nakonec ale jenom sevřu jeho penis a s ním i svůj, pohybuju rukou a začínám z toho být hotový.

Když jsem se stal upírem, poměrně dlouho jsem si zvykal na všechno, co jsem najednou mohl cítit. Nejrůznější pachy a vůně, které se mísily dohromady. Bylo to tak silné, až se mi během tréninku, který se konal ve městě mezi lidmi, obrátil žaludek. Ale zrovna teď si nedovedu představit, že bych necítil, jak Wyattovi voní rozkrok, protože je to zatraceně omamné.

Zas a znovu mě naplňuje, jako kdybych chutnal tu nejlepší zmrzlinu. Napadne mě, jak rád bych mu vykouřil, jenomže někdy v ten moment mi skoro až surově zaryje nehty do boků a řekne: „Tvoje oči. Sakra, máš úplně zelené…“

Znovu ho políbím, prudce, se stejnou zuřivostí jako na začátku. Bezpečí, bliká výstražná kontrolka v mojí hlavě. Musíš dát pozor, aby byl v bezpečí. Ale ježiši, copak právě teď není v bezpečí, když mu naznačím, že se má otočit, abych do něj mohl velmi pomalu zasunout prst?

Zvenku není nic slyšet. Je pozdní noc. Je mi to jedno.

Wyatt se napne a skousne si ret, ale velmi rychle povolí. Odevzdaně se opírá o zeď a zkouší pravidelně dýchat, zatímco ho líbám na krku a na páteři, až mu naskakuje husí kůže. Po chvíli přidám druhý prst a on zanaříká bolestí i touhou, takže mu volnou rukou začnu honit. Dávám mu čas, aby si zvyknul. Uvnitř je tak strašně úzký a horký, svírá se kolem mých prstů. Naslinil jsem si je, protože nemáme žádný lubrikant, tím pádem vlastně ani nevím, kam až dokážeme zajít, ale chci ho udělat. Chci ho.

Začnu prsty pohybovat dovnitř a ven, nejdřív hodně opatrně, potom prudčeji, když cítím, že se mi otevírá.

Pak už je těžké vydržet, pro mě i pro něj. Vytáhnu prsty a on ze sebe vydá kňouravý zvuk, načež se ke mně otočí čelem. Přitiskne se co nejblíž, tak ho znovu líbám. Je divoký, hýbe boky proti těm mým, tak zatraceně roztoužený…

Tady by to mohlo skončit.

Ale pro jednou se sobecky rozhodnu pokračovat. Rozetřu si po penisu preejakulát a sliny a pak chytím Wyatta pod zadkem. Je lehký, když ho nadzvednu. Zády ho opřu o zeď a přidržím, abych měl penis u jeho otvoru.

Šílím z té blízkosti. Veškerý vztek se přetavil do toho, že spolu budeme mít sex.

Natlačím se k němu, ale Wyatt se trochu stáhne. Pochopitelně nemůžu čekat, že bude během teprve druhého sexu okamžitě sebevědomý.

„Zvládneš to?“ vydechnu. Můj hlas zní chraptivě, drsně a mazlivě zároveň. Wyatt se při jeho zvuku uvolní. Poznám na něm, že je to pro něj uklidňující, takže úplně stejným tónem pokračuju: „Vím, že to zvládneš. Zvládneš mě. Jsi tak zatraceně krásný. Uvolni se. Budu opatrný.“ Políbím ho a lehce vsaju spodní ret, dovolím mu, aby ucítil moje špičáky. Mezitím se pohnu, ne moc, protože jsem slíbil, že budu opatrný, a nechci mu ublížit, nic na světě nechci míň než ublížit Wyattovi, panebože.

Jeho tělo je horké. Pevně zavře oči, když se do něj natlačím žaludem. „I-saacu,“ vydechne.

„To je ono.“ Můj dotek na jeho bocích zesílí. Držím ho pevně a nedovolím mu uhnout ani o píď. Milimetr po milimetru se tlačím dovnitř a postupně ztrácím přehled o všem, co se děje kolem nás. To, jestli je na parkovišti, na chodbách a ve vedlejších pokojích klid, vnímám velmi vzdáleně. A jsou momenty, kdy zapomenu úplně. Třeba když mě Wyatt pustí o kousek hlouběji.

Přidržím si ho jednou rukou a tu druhou strčím mezi nás. Znovu mu začnu honit, aby se ještě víc uvolnil. „Jsi tak strašně krásný. V životě jsem neviděl nikoho krásnějšího,“ mluvím. „A taky jsi zatraceně sexy. Kdyby ses viděl. Wyatte. Wyatte. Chceš, abych ti to udělal?“

Opřu se o něj čelem a vdechuju vůni jeho vlasů, zatímco se nepřestávám pomalu tlačit dovnitř. Vnímám, jak se mu hrudník nadzvedává, a poslouchám tlukot jeho zdivočelého srdce, které mi prozrazuje, že je v pořádku, vzrušený a šťastný. Že to pro něj není moc rychlé.

Palcem mu přejíždím po žaludu a najednou jsem v něm úplně celý. Pustí mě do sebe, do svého horkého těla a já mám co dělat, abych nezaklel. Abych neztratil sebeovládání, protože neexistuje lepší pocit.

Znovu ho držím oběma rukama a hledím mu do očí, do tváře stažené vzrušením, zatímco se z něj částečně vytáhnu… A pak přirazím. Zavzdycháme současně.

„Chceš, abych ti to udělal?“ zopakuju.

„Ano.“ Ano.

Po té odpovědi už nemůžu a nechci přestat. Emoce mě kompletně ovládnou. Propadnu té chvíli. Začnu do Wyatta přirážet pravidelně, nepřestávám ho líbat, tlačit se na něj, nepřestávám mu honit a polykám jeho kňourání. Je to divoké a živelné a v jeden moment mě napadne, jestli nebude mít modřiny z toho, jak pevně ho svírám a zatínám do něj nehty, ale protentokrát nedokážu udržet myšlenku.

Tohle jsem já, tohle je moje ADHD, tohle je to nejlepší, co jsem kdy zažil.

Cítím v puse Wyattovy sliny a pokaždé, když se o mě otře jazykem, pociťuju něco až extatického.

Naše milování je ve skutečnosti šoustání, beru si ho prudce a nořím se do něj. Opakuju mu, jak je krásný a co všechno pro mě znamená, opakuju jedno klišé za druhým, ale každé z nich je pravda. Chci mu být tak blízko navždycky.

Kůži má jemnou a pevnou po všech těch trénincích, které se mnou nedobrovolně absolvoval, a přesto je v tolika ohledech křehký. I tak mě ale přijímá celého, dovolí mi, abych ho vyplnil, jsem jeho první, a to ve mně budí téměř až zvířecí pýchu, že už mě v tomhle prvenství nikdo nepřekoná. Jeho krásné oči na mě hledí zpoza kontaktních čoček a tváře má zarudlé.

Miluju ho. A není to nijak šokující uvědomění, spíš pravda, kterou jsem znal už velmi dlouhou dobu.

Dojdu s ním k posteli, položím ho na záda a přitom z něj vyklouznu, takže do něj pak znovu zajíždím úplně celý a on dlouze sténá, dokonce si přitiskne dlaň k ústům, aby to utlumil. Odtáhnu mu ji.

„Chci tě slyšet. Buď hlasitý.“

Jako v odpověď tentokrát zavzdychá hodně nahlas.

Rukou se opřu vedle jeho hlavy a jeho penis se mi otírá o břicho. I ten je dokonalý. A to mě v životě v souvislosti s žádným mužem nenapadlo, že bych si řekl páni, dokonalé péro. Ale Wyatt je po všech stránkách výjimečný.

Moje varlata mu pleskají o zadek a je to směšný a rajcovní zvuk zároveň. Vnímám, jak tam dole těžknu, a Wyattovi několikrát cukne v penisu. Musí mít až bolestivou erekci.

Začnu mu honit, abych mu ulevil. „Wyatte. Wyatte,“ šeptám. „Udělej se pro mě. Ukaž mi, jak se umíš udělat.“

Jeho tělo se celé propne a on zakloní hlavu, prohne se jako kočka a vystříkne. Postříká si břicho a sperma skončí i u mě na hrudníku. A celou dobu se nepřestává třást, jako kdyby byl na chvíli úplně mimo, na jiné planetě.

Svíjí se a stahuje a jeho výraz zapříčiní, že stačí pár přírazů, abych se taky udělal. Do něj. Není nic rajcovnějšího. Kousnu se do rtu, ale stejně potichu vykřiknu. Cítím, jak mi v penisu pulzuje a potom jak pomalu ochabuje, aniž bych z něj vyklouznul.

Kdybych byl člověk, jen těžko bych hledal dech. Ačkoli zrovna teď si jako člověk znovu připadám, s tím, jak mocně mi buší srdce.

Wyatt na mě kouká téměř opile a přitom se usmívá.

Taky se usměju.

Jsi v pořádku? Nebylo to moc divoké? Neublížil jsem ti? Žádnou z těch otázek nepoložím. Jenom si dopřeju hluboký nádech – celá místnost je cítit sexem, naším vzrušením a potem. Opatrně se z Wyatta vysunu a padnu do povlečení vedle něj. Přitáhnu ho k sobě, líbám ho na tváře i na ústa, vtisknu do toho veškeré doznívající vzrušení a ruku mu vsunu pod tričko, abych ho mohl konejšivě hladit na břiše.

Světlé vlasy mu trčí do všech stran.

Líbání se brzy změní v téměř až unavené pusinkování, kdy na mě Wyatt kouká zpod přivřených víček. A i já zívnu, prostě, velmi lidsky, až nás to oba pobaví.

Na naši hádku už nemyslím. S krví to nějak vyřešíme. Hlavně že jsme spolu.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
18. 1. 2024 17:19

Velmi lidska a živelna kapitola🤭Ale naprosto paradni.Mam rada jak pisete tyhle vzrusujici sceny.Jsem zvedava jak to bude s krvi dal nakonec Dekuji za kapitolu💜

Debb
16. 7. 2024 23:44

Naprosto dokonalá kapitola ❤️ styl a lehkost s jakou tyhle scény píšete, miluju ❤️ opravdu hot

Kiwicatko
6. 8. 2024 10:19

Vypada to, jako by si Sydney odvykl od velmi lidskych pocitu.
Kazdopadne paradni kapitola. Neskutecny, jak s nim triskaji emoce.