Szabi

V autě je teplo. Pustil jsem topení, protože si Wyatt stěžoval na studené ruce. Sedíme vedle sebe mlčky a přes clonu deště pozorujeme, jak se lidé trousí do nemocnice a zase ven.

Tentokrát je to porodnické oddělení. Před malou chvílí přivezli ženu v pokročilém stadiu těhotenství, která hlasitě křičela. Teď je znovu ticho, jenom stěrače jezdí po předním skle sem tam a Wyatt klidně oddechuje. Cítím na sobě jeho pohled. Možná mi v duchu pokládá tisíce otázek, kdy se odhodlám a jestli vůbec.

Pochopitelně jsem se s ním rozdělil o informace od Trenta a on se zeptal, co uděláme. Pojedeme dál? Zkusíme nemocnici v jiném městě? Hodíme si mincí, nebo nějaké oddělení prostě vylosujeme a budeme doufat, že v okruhu několika kilometrů nejsou žádní upíři? Kromě tebe, Isaacu.

Šest dní bez krve. V noci zatím ještě pořád nemusím spát, a to by měl být ukazatel, že jsem stále schopný. Stačí se jenom rozhodnout, jestli vystoupím a půjdu si vyzvednout další dávku. Nebo čekat, až mi Trent během jednoho z našich krátkých telefonátů sdělí, zda pro mě zvládl dojednat vyšší dávku, anebo jestli by pro mě nemohl krev nechat někde jinde. Kde? Někde. Jinde. Protože co když je v tuhle chvíli na Dariově straně tolik upírů, že zvládnou pokrýt všechny nemocnice v zemi? Možná na nás právě teď někdo z nich kouká v tichém očekávání, jestli vejdeme do pasti.

„Jsi nervózní?“ pronese Wyatt opatrně. „Působíš hodně nervózně. Teda oproti jiným lidem jsi pořád dost prkenný, ale vzhledem k tomu, že tě znám, přijde mi… Trochu panikaříš?“

Pevně sevřu volant, protože mám tendenci bubnovat do něj prsty, jako kdybych se snažil napodobit zvuky deště. Prší teď čím dál víc, takže bych se mohl snáz schovat před zraky lidí, ale zároveň je třeba počítat s tím, že se v takovém počasí můžou schovat i jiní upíři. Třeba předpokládají, že je tohle ten den, kdy se vydám pro další dávku.

Nespokojeně zamručím. „Domluva byla taková, že přijedeme k nemocnici a obhlédneme situaci. Ve skutečnosti jsem neřekl, že nutně vejdu dovnitř,“ upozorním Wyatta a zároveň tím uklidňuju sám sebe.

Wyatt si s předstíraným zaujetím podepře hlavu a upírá na mě modré oči. „Aha. A jaká je situace? Ještě obhlížíme? Nebo odsouváš chvíli, kdy se budeš muset rozhodnout?“ Potom se pousměje. „Jestli se bojíš, můžu ji vyzvednout místo tebe a ty počkáš v autě.“

Automaticky si představím Daria (z nějakého důvodu čeká právě tady, v čekárně na porodnickém oddělení), jak překvapeně pohlédne na Wyatta, který vejde dovnitř, odbarvený a zpola promočený, a velmi sebevědomě se pod mým identifikačním číslem dožaduje další dávky. A vůbec nejpřekvapivější na tom všem by bylo, kdyby se opravdu vrátil s chladicím boxem. Co já vím? Wyattovy vyjednávací schopnosti byly vždycky velmi dobré. Třeba by přesvědčil zdravotní sestru, že je já. Posledních pár dní, s ohledem k tomu, kolik času trávíme v autě, je dokonce výrazně bledý.

„Na to snad ani nebudu odpovídat,“ zamumlám a pohřbím jeho vtip podobně, jako se Trentovi daří pohřbívat ty moje. „Není to bezpečné ani pro jednoho z nás. Možná bychom měli vybrat jinou nemocnici.“ Možná bych měl rovnou sehnat nové auto, obarvit Wyattovy vlasy načerno a zalézt někam do díry, než bude dopadený ten nejposlednější upír, který by Wyatta rád viděl mrtvého. „Omlouvám se,“ dodám tiše. „Zkomplikovalo se to. Jako kdyby byl Darius o krok napřed.“

Wyatt pootevře ústa, nejspíš aby vyslovil námitku, ale já mu nedám možnost, když prudce zařadím a vycouvám z parkoviště. Pocit, který mě zaplavuje, musí být prostá lidská úleva.

„Ale ty už nemáš žádnou krev!“ vyhrkne Wyatt. „Už několik dní nemáš žádnou krev. A pokud se nemýlím, nemít krev není nejlepší situace pro upíra. Ne?“

„Pochopitelně. Stejně jako pro mě není nejlepší situace přitáhnout pozornost a riskovat tvůj život.“ Zatímco čekáme na křižovatce, až se kolem prožene sanitka, věnuju Wyattovi delší pohled. „Bez krve nějakou dobu vydržím, jenom… S ní je to jednodušší, to je všechno. Nedělej si starosti.“

„Co to znamená, nějakou dobu? Ještě týden? Měsíc? Rok? Sto let?“

Na semaforu naskočí zelená.

„Nevím!“ řeknu prudce, protože mám pocit, že si neuvědomuje vážnost situace. Zajít si pro krev vnímá podobně jednoduše jako zastavení na benzínce. Myslím. Sakra. Jsem zbytečně podrážděný. „Já vydržel bez krve sedmnáct dní,“ začnu smířlivě, „ale k tomu jsem ani nejedl a nepil. Předpokládám tedy, že to zvládnu delší dobu, pokud budu hodně jíst. A jsem si jistý, že nedostatek krve potlačí schopnost regenerace a začnou se projevovat lidské potřeby.“

Už teď zažívám výraznější pocity hladu a musím chodit častěji na toaletu. Stále ne tak často jako lidé, i tak mě to ale pochopitelně obtěžuje.

Wyatt si vjede rukama do vlasů a nakonec skončí s obličejem v dlaních. Frustrovaně vzdychne. „Já z toho zešílím,“ přizná, jako kdyby se to vzápětí mělo opravdu stát a on plánoval například vyskočit v plné rychlosti ven a odkutálet se do deště. Překvapí mě, že nehledě na to, jak infantilní a nepravděpodobná tahle představa je, stejně pocítím mírně znepokojení. „Kurva, jak to, že vás tohle KREV neučí?“ zahuhlá Wyatt a teprve potom hlavu zvedne. „Jak to, že vám neřekne, co se může stát, když budete bez krve?“

Tuhle otázku si na začátku svého nového života položil alespoň jednou snad každý upír včetně mě, ale nedobrali jsme se přesné odpovědi. Samozřejmě lze najít spoustu různých studií, které se danou problematikou zaobírají, nicméně žádná z nich se neopírá o seriózní vědecké zkoumání.

Zhruba před dvěma roky vyšel rozhovor s upírem Ernestem Bresidenkerem, který tvrdí, že už přes rok přežívá pouze na lidské stravě, aniž by to na něj mělo negativní vliv. Vzhledem k tomu, že nic z toho ovšem není průkazné, má ten rozhovor právě takový význam, jaký mu kdokoli z nás přisoudí. A já snad neznám nikoho, kdo by chtěl po zkušenostech ze Samotky riskovat, že se dostaví ony nepříjemné pocity (slabé slovo) a vyústí v něco mnohem horšího. Není žádné tajemství, že někteří upíři museli Samotku opakovat hned několikrát, protože ji nezvládli. Upíra, který nastoupil ke KREV ve stejném roce jako já, vyváděli ven zohaveného, protože si rozškrábal obličej, serval z něj kusy kůže, jako kdyby loupal pomeranč.

Chtěl bych se ve Wyattově přítomnosti propadnout do takého šílenství?

Ať se nově zrozený upír zeptá na absenci krve kohokoli ze svých mentorů a instruktorů, nedostane se mu odpovědi. Většina z nich ji nejspíš nemá. Ale KREV jako organizace musí vědět, jak dlouho zvládneme přežít, akorát je to jistě jedno z dalších tajemství.

Pořád jsme jenom vojáci. A KREV svoji práci odvedla dobře. Po šestiletém výcviku jsem dostatečně nejistý, ať už oprávněně, nebo neoprávněně, nakolik budu schopný Wyatta ochránit.

Není to tak dlouho, abych dokázal zapomenout, jak jsem se choulil ke studené zdi a tisknul ten sáček. Krev se přelévala. A přelévala.

Prohrábnu si vlasy a zkusím řeč odvést jinam: „Prostě se pojďme domluvit, co uděláme.“

Wyatt se ještě víc zaboří do sedadla. „No, nevím,“ odpoví odevzdaně, stále napůl ztracený v myšlenkách. „Tak asi… Pojeďme dál.“ Natočí se k okýnku, abych mu neviděl do tváře, až mě napadne, jestli nepláče. Ale spíš je z nějakého důvodu popudlivý. Možná vážně předpokládá, že vnímám celou záležitost s návštěvou nemocnice komplikovanější, než doopravdy je.

Znovu ucítím mírné podráždění.

Několik kilometrů jedeme v tichosti a Wyatt ke mně pak zničehonic otočí hlavu. „KREV to má vlastně skvěle vymyšlené,“ konstatuje. „Myslím, že vám záměrně tají, jak dlouho byste vydrželi a jak by se to na vás projevilo. Je pro ně pak jednodušší vás ovládat.“

Už by mě nemělo překvapovat, jak dokáže skládat jednotlivé informace dohromady a vytvářet z nich celkový obraz. Navíc má zcela jistě pravdu, což přímo souvisí s mojí úvahou.

V závěru, nehledě na tyto poznatky, pro mě není možné nějak se z vlivu KREV vymanit. Ne teď. Je to velmi prostý a dobře fungující systém. Díky Wyattovi si ale uvědomím jednu velmi důležitou věc. Možná nejde o to, že bych měl na výběr ze dvou možností, přičemž jednou z nich je zastávka v nemocnici (a ohrožení Wyattova bezpečí) a druhou riskování, že ztratím kvůli nedostatku krve schopnost zdravého úsudku. Možná existuje ještě další, neprozkoumaná cesta, která nám nemusí nabídnout vůbec nic, ovšem… V téhle pomyslné šachové partii, kdy jsme to já a Wyatt proti celému světu, je Wyatt nepostradatelnou figurkou, která může úplně všechno změnit.

„Tak to zkusme zjistit,“ pronesu.

Znovu na mě pohlédne a já poznám, že nepotřebuje nic dovysvětlit ani doříct. Trochu se pousměje. Možná to bude jenom další krok mimo, ale rozhodně teď máme alespoň na chvíli směr.

***

Směr je motel U Sandy, která mi během předávání klíčů přizná – aniž bych se ptal – že vedla několik let bordel. „Okamžitě jsem poznala, kdo co chce, drahoušku. Stačil mi jeden pohled. Ale ty bys Sandy nechtěl, nemám pravdu? To nevadí. Neberu si to osobně. Vlastně nemám nic proti takovým, jako jsi ty.“ Je to vysoká žena s výraznými křivkami a překvapivě jemnou tváří. Když mluví, cítím levný tabák.

Nevím, co myslí svým oznámením jako jsi ty. Že jsem upír? Že nemám rád ženy? Že toužím po Wyattovi, který zas a opět postává pár kroků za mnou a prohlíží si vzor na koberci? Že jsem bodyguard dědice dvou velkých firem, o jehož zmizení se poslední dobou bez ustání hovoří?

Její rty se roztáhnou do širokého a trochu dravého úsměvu, když pohlédne na Wyatta.

Bylo by jednoduché zabít ji. Ta myšlenka přijde odnikud.

V motelu je málo hostů. Stačilo by odnést její tělo za závěs, odkud je slyšet televize. Možná by mě za to později ani nikdo nesoudil, kdybych řekl, že se snažila záměrně ohrozit Wyattovu bezpečnost. KREV by to nějak ututlala.

Chytím klíč, zatímco ona ho stále drží.

Jak rychle bych to dokázal? Ani by nestačila mrknout. Po tom, co jsem zlomil vaz Simone, vím, že to opravdu není složité. Lidé mají měkké vazy. Trhnutí hlavou je podobně jednoduché jako otočit víčkem, když si rozdělávám lahev s vodou. Ale je hrozné myslet na takové věci. Je to… dost hrozné.

Ucítím na rameni ruku a uvědomím si, podle vůně i podle toho, jak je jeho přítomnost nezaměnitelná, že Wyatt stojí vedle mě. Je to taky on, kdo se pro klíč natáhne a vyprostí z mého sevření. Žena ho automaticky pustí, aniž by se přestala usmívat, a Wyatt… jí úsměv zpod kšiltovky oplatí. Je v ten moment vřelý a téměř až bezstarostný, když řekne: „Děkujeme.“ A pak nehybně stojí a čeká, až zaplatím, zatímco Sandy znovu něco švitoří.

„Snídaně není v ceně, drahoušku, ale dva kilometry dál po dálnici je bufet. Když si nedáte quesadillu, budete v suchu.“ Mrkne na nás a já jsem pak prakticky odveden, já!, Wyattem na poloprázdné parkoviště.

Zhluboka se nadechnu nočního vzduchu. „Nejsem si jistý, ale myslím si, že nám zkoušela vyhrožovat. Ty její narážky…“

Wyatt ale jenom obrátí oči v sloup. „Panebože, Isaacu, myslela si, že spolu budeme šukat.“

Zpomalím a překvapeně povytáhnu obočí, když uslyším Wyatta takhle mluvit. A zároveň to zapadne do sebe. Vzpomenu si, že podobně uvažoval i ten muž z motelu U Dannyho, kde jsme stavěli na začátku naší cesty. Jeho výraz, s jakým si při pohledu na Wyatta olíznul rty, byl asi tisíckrát horší než Sandyno žoviální tlachání, a přesto jsem teď cítil mnohem víc emocí, byl jsem blízko tomu, abych udělal něco extrémně nerozumného.

Možná opravdu nedokážu svoje pocity tak jednoduše kontrolovat a držet si patřičný odstup.

Možná mám… absťák.

Wyatt už nic neřekne, ale všimnu si, že je pobavený. Pohazuje si s klíčem, zatímco jdeme bok po boku přes parkoviště. Je příjemné se po tak dlouhé jízdě autem znovu nadechnout.

Pomalu se uklidním.

Do pokoje vejdu první a ujistím se, že se za dveřmi nikdo neschovává. S tím, jak jsou si všechny motelové pokoje podobné, je to jako vrátit se po dlouhém dni domů. V rychlosti všechno projdu. Tady nad postelí nevisí Ježíš, ale zarámovaný obrázek, kde je polonahá žena, která připomíná mořskou vílu. Ruku má nataženou před sebe v gestu pojď blíž.

Povytáhnu obočí a shodím batoh na židli. Wyatt mezitím zamkne a usedne na kraj postele. Zhoupne se a vyzkouší, jak matrace péruje. Vlastně není důvod čekat, a tak společně sníme proteinové tyčinky a já to zajím druhou, jelikož můj hlad a chuť na lidské jídlo se kvůli nedostatku krve násobí. Potom vytáhnu další z jednorázových SIM karet a za chvíli už přecházím po místnosti s mobilem přitisknutým k uchu.

Wyatt mě pozoruje. Hraje si tkaničkou pomačkané černé mikiny a namotává ji na prst.

Trvá přesně tři kroky, než Trent hovor přijme.

„Číslo 310374. Něco nového?“ zeptám se.

„Jsme blízko dopadení Eleny Levové. Dám vám vědět, jakmile budu mít další informace. Nebo tedy…“ Tady udělá pauzu a zní mírně podrážděně, když naváže: „Bylo by to podstatně jednodušší, kdybych vám mohl volat a nečekat, až…“ Větu nedokončí, ale slyším, jak unaveně vzdychne.

Chce moje číslo. A já chci krev. „Pokročil jste nějak s mojí žádostí?“ zeptám se.

Pochopí velmi rychle. „Opravdu dělám, co je v mých silách. Jednal jsem o tom s těmi nejpovolanějšími, ale podobné žádosti bývají bez výjimek zamítnuty. Asi není žádné překvapení, když vám řeknu, že se i mezi europoslanci najde celá řada odpůrců naší organizace. Jistě si taky vzpomínáte na kauzu, během které jeden z nich veřejně nařkl KREV z výroby upírů. Dokonce padala slova o iluminátech a ovládnutí světa.“

„Samozřejmě si vzpomínám. Ale to není odpověď na moji otázku.“ Dojdu ke dveřím a zase zpátky k posteli. Okamžik pozoruju Wyatta z výšky, jeho krásnou tvář a plné rty. Zatoužím ho pohladit, jenomže na to teď není správná chvíle. „Ani jméno Wyatta Wolkova nemá žádnou váhu?“

„Ale ano,“ souhlasí Trent. „Pan Wolkov je pochopitelně nesmírně důležitá osoba. Nicméně zažité předsudky vůči upírům jsou stále dost silné. Evropa žije v dlouhodobém strachu, že se upíři vymknou kontrole. A naši organizaci už tak stojí momentálně dost úsilí držet ji dál od současného dění, natož pro vás vyjednat výjimku. Jediná možnost, jak získat krev, je bohužel osobní vyzvednutí v nemocnici.“

Promnu si kořen nosu. „A vyšší dávky?“

Mlčení na druhé straně telefonu je víc než výmluvné.

„Takže ani Wyattův život-“ štěknu, nicméně pak se zarazím, protože Wyatt velmi klidně natáhne ruku a gestem mi naznačí, abych mu podal mobil. Je v tom něco přesvědčivého, až se na okamžik vrátím do doby, kdy jsem mu říkal pane.

Mobil mu podám a on pustí hovor nahlas. „Trente, tady Wyatt Wolkov,“ pronese vyrovnaně. „Současný majitel dvou největších impérií a čirou náhodou mám pod sebou i výzkum upířího genu. Takže se rozhodněte správně, jak mi odpovíte na následující otázky.“ Tónem, jakým s Trentem mluví, dává jednoznačně najevo, kdo je v téhle domnělé hierarchii mnohem výš.

Wyatt ví, že má jeho život nezměrnou cenu. Ve skutečnosti je v lepší vyjednávací pozici než já, protože já KREV patřím.

Možná jsem měl nechat Wyatta, aby s ním mluvil od začátku.

„Jsem rád, že jste naživu, pane Wolkove.“ Vycítím, že Trent velmi pečlivě volí slova a už ten fakt, jak je vůči Wyattovi ostražitý, mě fascinuje. Za jiných okolností by s ním měl možná tendenci hovořit jako s dítětem, ale Wyatt mu okamžitě ukázal, že si nenechá, hmm… Srát na hlavu je příhodné označení.

Založím si ruce na prsou.

„Ujišťuji vás, že vaše přežití je nejvyšší priorita,“ pokračuje Trent, „a v tuhle chvíli děláme vše, co je v našich silách.“

Wyatt počká několik vteřin, než se uvolí k odpovědi. „Moc toho ve vašich silách ale není, že? Ve Wolkov sídle na nás zaútočilo přes deset upírů. Zajímalo by mě, kde Darius a jeho stoupenci berou krev. O tom přece musíte vědět.“

Volí zajímavou taktiku v tom, že se ptá nejdřív na Daria, čímž Trentovi zároveň připomene očividnou hrozbu. Znovu si vyměníme pohled.

Z Trentova hlasu je jasně patrné váhání. „Nejsem si jistý… Jak jsem řekl panu Sydneymu, momentálně nemáme o pohybu Daria Crosbyho žádné informace. Jeho identifikační kód je pochopitelně zmrazený a není možné, aby se jím někde prokázal. To samé platí pro upíry z řad jeho podporovatelů, jejichž identitu známe.“

„Výborně,“ opáčí Wyatt kysele. Po měsíci na útěku, kdy tráví většinu dní na sedadle auta, je znát, že není snahou KREV nijak extra ohromený. Což musí pochopit i Trent. Vlastně kdokoli, s kým by Wyatt hovořil tímhle tónem. Možná, že kdyby dostal k telefonu čelní představitele země, už bych měl přislíbenou přinejmenším cisternu krve. Zároveň taky rozumím tomu, co mi Wilhelm Wolkov svěřil během jednoho z našich rozhovorů.

„Wyatt je rozený vůdčí typ. Nemyslím, že z něj budete mít takový pocit. Naopak, možná to podle vás bude jenom znuděný kluk. Ale má velmi cenné povahové rysy. Má všechny předpoklady pro to, aby zvládl vést obě firmy a aby v tom byl zatraceně dobrý. Jediný jeho – a nechci říct nedostatek – problém je, že to dělat nechce. To ale neznamená, že mu to nepůjde.“

Teď si na to vzpomenu, když Wyatt opět velmi klidně položí otázku, ke které jsme se dostali během čekání v autě. „V tom případě, jak dlouho vydrží upíři bez krve?“

„Samozřejmě proběhly určité výzkumy, nicméně vám nemůžu poskytnout přesné odpovědi. Ptáte se na otázky mimo moji kompetenci, pane Wolkove,“ odpoví Trent strojeně a trochu se mu zrychlí dech.

Wyatt oproti němu musí působit naprosto nepohnutě. „Trente, nebudu lhát,“ vzdychne, ale je to spíš předstíraná lítost, než že by chtěl Trentovi odhalovat svoje strachy a starosti. „Jsme teď ve svízelné situaci. Uvědomte si, že jsem emocionálně rozložený a velice snadno můžu dávat ne zrovna chytré rozkazy. Byl jste otcův dobrý přítel a mně osobně jste byl vždycky sympatický, ale zcela upřímně… Teď to nic neznamená. Takže jak dlouho vydrží upíři bez krve?“

Na parkoviště přijede auto, z něhož vzápětí vystoupí muž a žena.

Žena řekne: „Pojeďme dál, Gregu. Tohle je určitě bordel.“

Trent chvíli mlčí, nejspíš zvažuje Wyattova slova. „Tak znovu, ptáte se mě na otázky mimo moji kompetenci, chlapče,“ pronese o poznání chladněji a jeho vyhýbavý tón je najednou pryč. „Mohl bych přijít o místo. A nejen to. Mohl bych přijít o mnohem víc.“ Slyším kroky, než si uvědomím, že jde pravděpodobně ke dveřím, aby je zavřel. Možná chce mít jistotu, že ho nikdo nemůže slyšet. Místnosti v KREV bývají z logických důvodů zvukotěsné.

„Upír vydrží bez krve zhruba sto dní, než se buňky začnou rozkládat,“ oznámí Trent, aniž by zaváhal. Takže to ví naprosto přesně. A já jsem tou informací upřímně šokovaný. Pochopitelně, sto dní je zatraceně dlouhá doba, skoro až nevídaně dlouhá, přestože si nejsem jistý, co přesně jsem očekával. Ještě víc mě ale zaskočí náhlá věcnost, s jakou to Trent pronese. Tak důležitou věc, kterou věděl od začátku! Od podělaného momentu, kdy mi řekl, že si můžu vyzvednout krev v jakékoli nemocnici a podával to stylem, jako kdyby pro mě udělal ohromnou věc. Pro mě a pro Wyatta.

Wyatt. Podle toho, jak se zamračí, poznám, že se zlobí. Pravděpodobně ze stejného důvodu.

„Už po pár dnech bez krve začne upír pociťovat abstinenční příznaky,“ pokračuje Trent rychle. „Ale opravdové peklo nastává mezi desátým a dvacátým dnem – záleží na tom, zda je upír dostatečně živený lidskou stravou. Každopádně… Každý upír, který si abstinenčními příznaky prošel, vám rád potvrdí, že je to zkouška ohněm. Nemám pravdu, pane Sydney?“ Samozřejmě myslí Samotku a já se nenamáhám s odpovědí. „Nicméně tyto příznaky po pár dnech odezní. Všechno se ustálí. Schopnost samoléčení a další aspekty upírství budou pochopitelně utlumeny, ačkoli ne zcela potlačeny. Stačí vám tohle jako odpověď, pane Wolkove?“

Poslední dotaz zní nevrle, nicméně Wyatta nijak nevykolejí. „Ví tohle Darius Crosby? Ví, že může přežít sto dní bez krve?“

Myslím na to, že Samotka skončila právě v době silných abstinenčních příznaků, které Trent zmínil, jelikož nikdo z mých instruktorů určitě nechtěl, abych došel do bodu, kdy se mi uleví. Abych měl pocit, že to zvládnu i bez krve.

Kolik instruktorů tohle vědělo a kolik žilo stejně jako my ostatní v iluzi, že peklo, které jsme prožívali, by vedlo k nevyhnutelnému šílenství, anebo rovnou ke smrti?

„Pan Crosby zastával vysoký post,“ odvětí Trent diplomaticky. „Zúčastnil se mnoha výzkumů a podílel se na tvorbě několika legislativních…“

„Takže to ví,“ pochopí Wyatt.

„Ano.“

Darius to ví a spoléhá na to, že já ne. Spoléhá na systém, který nedělá výjimky. Který s pošahanou přesností dodržuje pravidla i ve chvílích, kdy by pro něj bylo výhodnější porušit je. Než riskovat, že se upíři vzbouří, radši je drží v iluzi, že bez krve nezvládnou přežít.

Do hajzlu, tahle informace by změnila tolik věcí!

Uvědomím si, že jsem sáhl pro židli, až když ji pevně sevřu v ruce a dřevo pod mým dotekem zapraská. A pak vnímám, jak ji prudce, přesně mířenou ránou rozjebu o zeď. Jedna z nohou mi zůstane v ruce.

Wyatt na mě už zase kouká a z jeho výrazu nelze nic vyčíst. „Vážím si toho, Trente, děkuju,“ pronese strojeně. „Brzy se ozveme.“ Aniž by čekal na odpověď, ukončí hovor a mobil mi podá. Někde na půl cesty si to ale nejspíš rozmyslí a rozhodne se ho uchránit před stejným osudem, jaký prožila židle. Položí ho na noční stolek – SIM kartu zničíme později.

Možná čeká, až něco řeknu a vyjádřím se k tomu, co jsem se dozvěděl. Ne, omyl, spíš k tomu, co bych se bez něj nikdy nedozvěděl.

Zatímco poslední dny emoce prosakují ven a já si dělám starosti, jak dlouho ještě vydržím, Darius ví, že není důvod panikařit. Má svých sto dní. Svůj absťák, který si může pohodlně prožít někde v ústraní, zatímco jeho nohsledi odvedou všechnu práci za něj. Může si dovolit ztratit část svého upírství, protože jich je tolik, kteří s ním souzní, zatímco…

Wyatt má jen mě.

Navíc se vsadím, že Darius díky svojí životní zkušenosti snáší projevy lidskosti mnohem líp než já, který rozbíjí židle už v počáteční fázi.

Co si mysleli?! Nebýt Wyattovy existence a schopnosti zatlačit na Trenta, žil bych dál v tom, že musím co nejdřív sehnat krev. Ohrozil bych jeho život. Do háje. Ohrozil bych Wyattův život úplně zbytečně.

Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem byl takhle nasraný!

Znovu si prohrábnu vlasy a oči mám určitě šedé jako bouřkové mraky. „Wyatte,“ oznámím nekompromisně, „musíš mi dát svoji krev.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥