Szabi

„Jsi podezřele spokojený,“ konstatuje Val a přitom si mě dost upřeně prohlíží. Jakože ano, obecně nemám problém přiznat, že nejsem, co se týče pocitů, nejspokojenější člověk na světě. Oproti Val jsem optimista každým coulem, ale kdybych měl všechny své nálady a životní přesvědčení dát dohromady a zprůměrovat, nejspíš bych se ocitl někde mezi příjemnou apatií a vlezlou melancholií. Přesto nechápu a zásadně nesouhlasím, že by moje spokojenost byla tak vzácná, aby musela být považována za podezřelou.

„To soudíš přesně podle čeho?“ zamručím a naberu si trochu paelly, kterou jsme si s Val dali k obědu. Musíme jíst rychle, protože jsme se rozhodli strávit obědovou pauzu venku, ale posledních pár minut to vypadá, že každou chvíli začne pršet.

Val pokrčí rameny. „Nevím. Tak třeba… Nestěžoval sis, když jsem řekla, že chci na oběd paellu, a na tu si stěžuješ vždycky.“

„Protože ji máme pořád,“ podotknu polohlasně, přestože vím, že do toho absolutně nemá smysl rýpat. Cpát se mezi Val a její posedlost paellou ze školní jídelny je jen vyčerpávající plýtvání energie.

„Usmíváš se,“ pokračuje, zatímco na talíři přerovnává jednotlivá zrnka rýže. Buďto je dává do řady, nebo přepočítává, těžko říct.

„Jo, to lidi občas dělají,“ uchechtnu se a taky vypláznu jazyk. „Možná bys to taky mohla zkusit, co myslíš?“ navrhnu a úplně nejraději bych jí všechna ta pečlivě seskládaná zrnka rýže rozfoukal. Ani ne tak, že by mě štvala, ale čistě jen proto, že mi to připadá lákavé.

Val, jako kdyby poznala, na co myslím, odsune talíř a nesouhlasně zavrtí hlavou. „Víš, že mám od mámy zakázáno se smát, abych neměla vrásky,“ odvětí, ale ještě to ani nedořekne, není ani u posledního slova, a přece jen se jí rty roztáhnou do širokého úsměvu. „Prostě vypadáš spokojeně, tak jsem zvědavá, jestli to má nějaký speciální důvod.“

Naberu si další porci paelly. Už jsem jí trochu přejedený, ale dneska mi přijde velmi dobře dochucená, a tak nijak výrazně netrpím. Spokojeně žvýkám, spokojeně polknu a pak spokojeně nakloním hlavu na stranu. „Má,“ přiznám a letmo, téměř nepostřehnutelně, pohlédnu na Sydneyho, který stojí kousek ode mě. Nejraději bych mu řekl, ať nedělá hlouposti a normálně si sedne, ale vzhledem k tomu, že je tu i Pamela, a navíc si od sebe na veřejnosti držíme odstup, nechám ho stát vedle okrasných keřů. Klidně ať stojí celou tu nekonečnou dobu ve škole, během úplně každé přednášky, protože mezi lidmi vesměs děláme, že je mezi námi čistě profesionální vztah.

Teda… neděláme. Mezi námi je čistě profesionální vztah.

Val čeká, ale nakonec to nevydrží, povytáhne obočí a vzdychne. „A řekneš mi ho?“

Kdybych jí mohl všechno říct, naprosto upřímně a bez vytáček, řekl bych, že poprvé v životě cítím hřejivý a naplňující pocit, díky kterému se mi ráno dobře a lehce vstává, že nevnímám žádné špatné zprávy, protože můj mozek má úplně jiné starosti, úplně jiné věci k řešení, které jsou o mnoho veselejší, a že poslední dobou nemám potřebu neustále uvažovat nad smyslem mého bytí, prostě jen jsem a cítím za to obrovský vděk.

Vlastně bych jí pomocí hromady slov oznámil, že jsem nepopiratelně a šíleně zamilovaný.

Jenže to je něco, co nemůžu jen tak vypálit, jelikož by ze strany Val následovala celkem pochopitelná otázka do koho. Věřím Val úplně ve všem a jsem přesvědčený, že by mě nikdy v ničem nezradila. Ovšem to samé už nemůžu říct i o Pamele, která je nedílnou součástí Val.

A taky souhlasím, že všechno musí zůstat jen mezi mnou a Sydneym, jelikož nemáme ponětí, jak by na něco takového reagovala KREV.

Zabodnu zrak do talíře. „Prostě teď všechno tak nějak vychází. Nevím,“ pokrčím rameny a zkouším znít co nejvíc neutrálně a neurčitě.

Nejspíš pozná, že mlžím, a určitě pozná, že o tom nechci dál mluvit, protože na mě ještě nějakou dobu upřeně kouká, než vzdychne, úhledně srovnanou rýži nabere na vidličku a sní. „No tak teda dobře,“ pronese odevzdaně. „Co kdybychom dneska večer něco podnikli? Vím, že máš ten svůj týdenní rozvrh, tak bych třeba mohla přijet k vám.“

Souhlasně přikývnu. „Jasně, proč ne.“ Trávit čas s Val, když k ní nemůžu být na sto procent upřímný, je mnohem náročnější. Většinou jsem jí říkal úplně všechno a skrývat takhle velkou věc je pro mě nesnesitelně těžké, jenže zároveň nechci, aby měla dojem, že se jí vyhýbám.

„Večer máte trénink, pane,“ promluví Sydney, a dokonce se nakloní blíž, jako kdyby mi chtěl připomenout velmi delikátní záležitost. „Budete si ho přát přesunout?“

Nejraději bych trénink přesunul na nikdy, ale na druhou stranu trénink znamená hodně času se Sydneym o samotě, což je něco, co si jen tak nenechám vzít. Takže nasadím velmi otrávený a smířený výraz a mávnu rukou. „Ne, samozřejmě, že trénink přesouvat nebudeme.“ Odevzdaně mrknu na Val. „Co kdybys přišla zítra?“ navrhnu a mohl bych si pogratulovat a rovnou předat cenu za skvělý herecký výkon, jelikož zním vážně sklíčeně.

Val okamžitě přikývne a ani nevypadá zklamaně. Sní trochu paelly a párkrát úzkostlivě zkontroluje telefon, jestli nám už náhodou nepřišly výsledky z ranního testu z diplomacie. Já jsem si celkem jistý, že dostanu plný počet, takže mi její nervozita leze ušima a nosem a taky určitě i krkem. Proto odvedu řeč jinam, k tématu, které bude Val velice zajímat. „Takže… Řekl bych, že mezi mnou a Elisabeth je definitivně konec.“

„Však jste spolu nikdy nechodili, ne?“ odvětí Val bez špetky zájmu s pohledem pořád upřeným na mobil.

„Ne, já myslím, že je definitivní konec s nezávazným sexem. A nejspíš i přátelstvím,“ vysvětlím a významně povytáhnu obočí.

Tohle Val probere. Nadšeně poskočí na židli a překvapeně vyvalí oči. „Cože? Proč?!“

Pokrčím rameny. „No… Setkali jsme se v Arca a… odmítl jsem ji.“ Což následně vedlo k trochu pasivně agresivní zprávě, ve které mi Elisabeth napsala, že vůbec neví, jestli na mě bude mít v budoucnu ještě čas, jelikož toho má tolik!

Mohl bych říct, že ve Wolkov sídle vybuchla bomba. Mohl bych říct, že jsem si oblékl sako z konfekce. Mohl bych říct, že se definitivně stěhuju do Afriky, ale nic, ani jedna z těch věcí, by ve Val nevyvolala tak divokou reakci. To jsem ale upřímně čekal, protože samozřejmě vím, že ty dvě se absolutně nemusí a Val na Elisabeth hodně často žárlí. A Elisabeth zase žárlí na Val, přestože by to nikdy nepřiznala.

„A to mi říkáš až teď? Proč jsi s tím nezačal? Proč jsi mi nezavolal? Proč jsi… Aaa, řekni mi ÚPLNĚ VŠECHNO!“ vychrlí nadšeně. Div že nevystřelí do vesmíru.

A tak to udělám, řeknu jí úplně všechno, co se týče Elisabeth, a zároveň vůbec nic, co se týče Sydneyho.

***

Za posledních pár dní se několikrát líbáme. Já a Sydney. Ačkoliv ne tak často, jak bych si představoval. Například během přednášky odejdu na toaletu a sotva za námi zapadnou dveře, zkusím ze Sydneyho nějakou pusu, třeba jen letmou, vymámit. Avšak zbytečně, protože Sydney má naprosto nepřekvapivě velmi přísná pravidla.

Pusu můžu dostat jen ve Wolkov sídle, když je jisté, že nás nikdo nepřistihne. Což obecně znamená, že se líbáme jen u mě v pokoji a jen v určitý čas, aby Sydneyho noční návštěvy nebyly nikomu podezřelé. A taky jsme líbáním strávili nedělní noc v observatoři, na mámině gauči a pod dekou, aniž by mě vůbec napadlo otevřít střechu, nebo se dotknout dalekohledu. Raději jsem s nohama přehozenýma přes Sydneyho zkoumal, jak reaguje na skousávání spodního rtu. A ukázalo se, že velmi dobře.

Přesto bych líbáním zvládl strávit mnohem více času, klidně všechen, ani bych nepotřeboval jíst, žít, dýchat… A proto taky vymyslím takovou milou a hezkou hru.

„Mám na tebe tři otázky,“ začnu, protože lepší začátek dle mého neexistuje. Navíc velmi moudře počkám až ke konci tréninku, kdy mě Sydney neodbude tím, že si to nejdřív musím odcvičit.

Takže poslušně běhám a klikuju a nerozporuju, že utíkat před kýmkoli, koho jsem schopný uplatit, je velmi neproduktivní. Vlastně by se dalo říct, že jsem ještě nikdy nebyl lepší student. Dokonce si hned napoprvé zapamatuju pohyby, jak někomu co nejjednodušeji vyrazit zbraň.

Jsem na sebe náležitě pyšný.

A kašlu na to, že jsem zpocený a uřícený.

Takže mám na Sydneyho tři otázky… „A myslím, fakt se nad tím zamysli, že bys mi na ně měl upřímně odpovědět,“ pokračuju odhodlaně. „A to ze dvou důvodů. Zaprvé mi to udělá velkou radost a zadruhé ti dám za každou odpověď pusu, kam budeš chtít.“

Jestli je to škemrání? Nemyslím si. Ale podlá taktika určitě ano, protože společně s tím chci o Sydneym něco málo zjistit. A ani to nijak neskrývám.

„Jenom tři otázky?“ ušklíbne se pobaveně. Nejspíš mi vidí až do žaludku.

„Ano,“ přikývnu a trochu se zhoupnu na špičkách. „Tři otázky mi přijdou jako rozumná míra, kterou neodmítneš, aniž by ses nad tím zamyslel,“ vysvětlím. Samozřejmě jsou tři otázky nesmírně málo a já bych dal cokoliv, abych mohl o Sydneym vědět všechno, ale zároveň se upínám k tomu, že je to aspoň něco.

„Tak sem s tím. Jsem zvědavý,“ pobídne mě Sydney a ruce zkříží na hrudi. Vzhledem k tomu, že je vyšší a navíc má na sobě černé KREV tričko, působí nedostupně a částečně hrozivě. Ale vím, že je to z jeho strany jen přetvářka.

Takže nezaváhám a rozhodně se nenechám zastrašit. „Otázka číslo jedna. Byly tvoje oči před proměnou tak výrazně zelené, jako je občas míváš teď?“

„Asi nemá smysl zastírat, že jsem jako člověk měl zelené oči. Těžko bych mohl tvrdit něco jiného,“ připustí. „Ale ne, nikdy nebyly tak moc zelené, jako když jsem s tebou.“

To jsem si upřímně myslel, protože si neumím představit, že by něco tak zeleného existovalo a bylo to pouze lidské. Nic proti lidskému oku, ale prostě… tohle je jiná liga. A to ani netuším, jestli Sydney vůbec viděl, jak jeho oči vypadají ve své nejzelenější formě.

Sydney spustí ruce, přistoupí blíž a poklepe si ukazováčkem na levou tvář.

Jde na to pomalu a slušně, což mi přijde velmi roztomilé.

Natáhnu se a vlepím mu mlaskavou pusu na tvář, přesně na místo, které vybral. „Druhá otázka,“ pokračuju a nejistě přešlápnu, protože mi je jasné, že teď vpochoduju na hodně tenký led, a upřímně nemám ponětí, jak Sydney zareaguje. Obecně není typ, co by se jen tak naštval, ale taky málokdy řešíme jeho minulost. „Stal ses upírem dobrovolně?“

Sydneyho ruce opět vystřelí k hrudi a nepřístupně se překříží. „Pokoušíš hranice, Wyatte,“ řekne relativně klidně. Viditelně váhá a taky poslouchá, jestli není nikdo poblíž. Celé to trvá nesnesitelně dlouho a v jeden moment jsem přesvědčený, že neodpoví, takže mě překvapí, když nakonec vydechne: „Ano.“

Ano znamená, že vědomě vypil upíří krev a vědomě spáchal sebevraždu, přestože měl velice malou pravděpodobnost, že znovu obživne. Je to… zvláštní. Představovat si Sydneyho jako člověka, co tohle udělá, protože mi to k němu vůbec nesedí. Vlastně částečně cítím smutek, že tuhle jeho stránku nikdy nepoznám.

Ačkoli on taky nikdy nepozná třináctiletého Wyatta s tím pitomým účesem a vzpurnou náladou, a je to jedině dobře.

Sydney si poklepe prstem na krk. Na místo těsně pod uchem, kde jsem ho už párkrát líbal. A on pokaždé zaklonil hlavu a spokojeně vydechl. A jednou, to jsme zrovna byli v observatoři, jsem ho přistihl, jak slastně zavřel oči a usmál se. Takže sotva ho tam políbím, rovnou ho trochu poškádlím. Zuby a jazykem. A když už jsem u těch partií, jemně kousnu do ušního lalůčku.

Sydney se zachvěje.

Kdybych nebyl zvědavý na poslední odpověď, nejspíš bych se už neodtáhl a prostě na něm po zbytek tréninku přisátý visel. Ale já zvědavý jsem, je to jeden z mých nejvýraznějších povahových rysů, a tak se přece jen odtáhnu, přestože dost neochotně.

Musím zakašlat a poplácat se po tvářích, abych dokázal poskládat větu. „Poslední otázka. Lituješ toho?“

Tentokrát Sydney neváhá. Zlehka mi položí ruce na boky a zavrtí hlavou. „Ne. Toho, že jsem upír, jsem nikdy nelitoval. Lituju okolností,“ přizná a vyvolá tím ve mně další vlnu otázek. Protože jak může čekat, že tohle řekne a já se jen usměju a klidně to přejdu? Jenže se ještě ani nenadechnu a jeho stisk zesílí. „A teď…,“ pronese vteřinu před tím, než se nakloní pro polibek.

A tak otázku ohledně okolností odsunu na nějakou z pozdějších chvil a nechám ho, aby mi vklouzl jazykem do pusy. Nechám ho, aby si mě trochu víc přitáhl, aby mi položil dlaň na zadek a aby mi vsál ret.

Líbat Sydneyho je jiné, než co jsem doposud zažil. S Elisabeth jsem se líbal rád, uměla to, ale nikdy jsem neměl pocit, ani jednou mě to nenapadlo, že bych se během toho zvládl docela určitě udělat. Nikdy jsem nezažil nejprve šimrání a následně rovnou tlak v rozkroku, který podezřele rychle rostl.

Jenže se Sydneym je to takhle pořád. Líbá mě a já po chvíli šílím a toužím a… Nejsem si ovšem jistý, jestli jsem na něco víc připravený, a možná mám z toho, co by se mezi námi mohlo stát, trochu strach. A právě proto nakonec každá naše pusa po nějaké době skončí.

Ne že bych se odtáhl já a chtěl tak prostor, ale pokaždé je za tím Sydney, který pozná, když začínám být až moc… rozpálený. Za což jsem mu nesmírně vděčný.

Akorát někdy, po některých pusách, je pro mě fakt těžké fungovat.

Jako třeba teď. Takže sotva Sydney poodstoupí a já na rtech pořád cítím vanilku, plácnu sebou na žíněnku a roztaju jako velký marshmallow nad ohněm.

Sydney si taky sedne, natáhne nohy a chvíli kouká do stropu. „Teď moje tři otázky, aby to bylo fér,“ pronese rozhodně, jakože nemám možnost protestovat. Ovšem v danou chvíli pravděpodobně neexistuje nic, s čím bych se nechtěl svěřit, a tak jen pokrčím rameny a na nějaký protest vůbec nepomyslím. „Zaprvé – a na to se tě chci zeptat už dlouho… Měl jsi někdy normální hamburger?“

Zamračím se, a dokonce se zvládnu převalit na bok, abych na Sydneyho viděl. Co je to za hloupou otázku? Proč ho zrovna tohle zajímá? A vůbec… „Co je normálního na hamburgeru?“ zamručím naštvaně a opodstatněně. Z hlediska výživy je hamburger naprosto zbytečné jídlo, takže by se nemělo považovat za něco normálního. Vážně. Navíc já hamburger měl. Na jednom gala večírku, kde podávali miniburgery s diamantovým párátkem. Akorát že byly s lanýži a kaviárem, tím pádem pochybuju, že by splňovaly Sydneyho přísná pravidla normálnosti. „Bože,“ odseknu. „Podle mě jsou hamburgery stejně o ničem. Nevím, proč by si to někdo dával dobrovolně.“

„Takže neměl. Chápu,“ přikývne Sydney.

„Takže neměl,“ vzdychnu a rozhodím rukama, jako kdybych předstíral, že nastal minimálně konec světa. Ale následně, během jedné vteřiny, se usměju a laškovně si poklepu prstem na rty. Schválně je co nejvíc vyšpulím.

Dostanu pusu, hezky s jazykem, pomalou a hlubokou, ale na můj vkus moc krátkou.

„Druhá otázka. Chtěl by ses stát upírem?“ Sydney přitom ani nemrkne. Klidně by se mohl ptát na počasí a ne pokládat nejpalčivější otázku, která svádí snad každého člověka. Protože ano, pravděpodobnost stát se upírem je velmi malá, ale stejně si to dřív nebo později všichni zkusí představit.

„Nevím, jestli bych chtěl pít krev,“ přiznám. „Byl bych mnohem raději, kdyby vymysleli nějaké krvavé bonbóny s příchutí lesního ovoce. Ale obecně bych samozřejmě jednu až dvě nesmrtelnosti bral. Takže ano. Kdybych si mohl vybrat, klidně bych se upírem stal,“ odpovím a taky zakloním hlavu a odhalím tím krk.

Sydney přiloží rty na místo kousek nad klíční kostí, ale nepohne jimi, a pak dost dlouho vyčkává, až je to… Mohl by mě klidně kousnout. Vím, že tohle upíři nedělají, nemají k tomu důvod, bylo by to dost nepraktické a špinavé a nechutné, ale kdyby Sydney chtěl, sílu by na to našel. Překvapivě, pro mě překvapivě, mi představa, jak mu sedím na klíně, zatímco mi přejíždí zuby po kůži… Dost nahlas zavzdychám, což jsem absolutně nečekal. Zrudnu a Sydney se spokojeně usměje, jako kdyby moc dobře věděl, co udělal.

A ty jeho zpropadené zelené oči…

„Poslední otázka,“ řekne klidně. „Na co myslíš?“

„Jak jako?“ Nejistě poposednu a zakoukám se do rohu, do toho nejzajímavějšího rohu, protože je do háje tak zatraceně zajímavý. Rozhodně nebudu Sydneymu vyprávět o svých ujetých představách.

Nakonec teda existuje něco, co bych s ním raději nerozebíral.

Sydney tu otázku však myslel úplně jinak. „Jsi spokojený, Wyatte?“

V první chvíli chci odpověď vypálit, protože je tak jednoznačná. Jenže pak se nad tím přece jen zamyslím. Nejde o to, že jsem, jako spíš o to, jak moc.

Vesmír velkých dálek mi přišel dosažitelnější než pocity, které cítím posledních pár dní. Ne že bych byl předtím vyloženě nešťastný, jen jsem netušil, že život může být i takhle jasný a intenzivní a plný života a ano, uvědomuju si, jak paradoxně to zní, když ten život přitáhl upír, tedy mrtvá bytost.

Ale stejně.

Nenapadlo by mě, že lze být až tak moc spokojený.

„Jsem,“ usměju se. Současně si trochu vyhrnu tričko a odhalím břicho. Poklepu na místo těsně pod pupíkem, vlastně ne až tak těsně, a lehnu na žíněnku. Zůstanu však opřený o lokty, abych na Sydneyho dobře viděl.

Sydney zavrtí hlavou. Pobaveně. Odevzdaně. Protože ví, že ho opět pokouším. A já ho pokouším rád. Kdybych měl vybrat jednu činnost, kterou mám vůbec nejraději, pokoušení Sydneyho by jistojistě vyhrálo. Je to trochu jako droga. Jak jsem s tím začal, nejde přestat.

Přerývaně se nadechnu, když se skloní a já na kůži, na tom místě pod pupíkem, ucítím jeho dech. Ale žádný dotek, ještě ne, místo toho zvedne pohled a jeho dokonale zelené oči se do mě zabodnou.

Chci říct, že potřebuju víc, že jsem připravený, určitě, protože kdybych nebyl, tak mě ty pocity, touha a vzrušení nejspíš roztrhají zevnitř. Jenže Sydney se právě v ten okamžik skloní a… pořádně a hlasitě mi zabublá na břicho.

Šíleně mě to rozesměje. Tak moc, že se chci převalit na stranu a zkusit mu uniknout, ale Sydney mi zatlačí na bok, přinutí mě zůstat na zádech a znovu zabublá. Dost to lechtá a je to přesně na pomezí, kdy se nemůžu rozhodnout, zda je to divně příjemné nebo lechtavě nepříjemné, takže se svíjím a zkouším uniknout.

Nakonec mě Sydney díkybohu pustí.

Praštím ho do ramene. A taky mu obkročmo sednu do klína a vjedu prsty do šedých vlasů.

Chvíli ho hladím a on mě drží.

Dám mu pusu na nos.

„Víš o tom, že mi ještě pořád dlužíš Příběh hraček?“ ušklíbnu se a nechám ruce volně položené na jeho ramenech. „To, jak jsi mě tenkrát odmítl, bylo dost kruté.“

Sydney nakloní hlavu na stranu, nejspíš zase poslouchá, co se děje za zdmi tělocvičny, ale ani na vteřinu ze mě nespustí oči. „Víš, že správně bych se od tebe měl držet dál?“ vzdychne, téměř smutně, jako kdyby mu to doopravdy dělalo starosti. Jenže hned nato se je rozhodne zase schovat. „Ale kdo jsem, abych vám odporoval, pane?“

Přesně vím, jak na tohle odpovědět. „Jsi můj bodyguard. Takže kdyby ses držel dál, asi těžko bys mě mohl ochránit. Musíš být co nejblíž.“

Znovu ho pohladím po vlasech, skloním se k němu, dotknu se svým nosem jeho nosu, ztrácím se v jeho zelených očích a taky ho líbám, pomalu a uvolněně. A on mě pořád drží. Tak pevně, že jsem si nikdy nepřipadal víc v bezpečí.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥