Szabi

Limuzína zastaví před Zrcadlovým mrakodrapem a otec mi položí ruku na stehno, takže mi nezbývá, než se na něj podívat. „Potkáme se vevnitř,“ pronese povzbudivě, čímž mě chce nejspíš přimět, abych ho konečně vzal na milost.

Ale já ho na milost vzít nemůžu, protože se na něj ve skutečnosti nezlobím. Jen se tak tvářím.

A chovám.

Jenže nestihnu nic říct. Otec totiž otevře dveře a vystoupí. Limuzína má začerněná skla, takže i když se otočí, nemůže mě ve skutečnosti vidět, ale stejně se usměju. A pak se limuzína zase rozjede a Zrcadlový mrakodrap brzo zmizí někde za námi. Vytáhnu z kapsy sluchátka a následující tři minuty, zatímco projíždíme ulicemi, poslouchám Jaymese Younga a jeho…

I love you for infinity.

Cos´ I love you for infinity…

Tuhle písničku jsem si nevybral záměrně, prostě začala hrát.

Mám trochu splín. Val na benefici nemohla, protože jí včera vyrašil pupínek na čele a její máma řekla, že takhle nikam nemůže. Co kdyby si toho někdo všiml? Takže mě čeká dlouhá noc plná slušných a zdvořilých konverzací s lidmi, kteří ve skutečnosti nechtějí, abych patřil do jejich party mocných. Protože jsem moc mladý, moc rozmazlený, málo vzdělaný… Těch důvodů bude celá spousta.

Kouknu na Sydneyho. Zatímco já mám na sobě drahý oblek šitý na míru – černý se stříbrným vyšíváním po stranách – on má jako vždy KREV oblečení, takže bude mezi všemi jak pěst na oko, ale to by byl nejspíš se svým vybledlým vzhledem i tak.

Upíři na podobných akcích nebývají, teda já nikdy na žádného nenarazil, což mě opět vede k přesvědčení, že mít jako ochranku upíra opravdu není úplně… normální. Vím, že prezidenti a královské rodiny mají dva, ale tak… s nimi bych se úplně porovnávat neměl.

Sydney si všimne, že na něj zírám, proto uhnu pohledem a vykouknu ven, na širokou ulici plnou zářivých výloh a drahých butiků. V téhle části města moc lidí po ulicích nechodí, pouze jezdí v drahých autech, takže vážně můžu sledovat jenom ty výlohy.

Které zase tak zajímavé nejsou.

Projedeme dalšími ulicemi, než se dostaneme zpátky k Zrcadlovému mrakodrapu, tentokrát ale z druhé strany, a vjedeme do podzemních garáží. Vyndám sluchátka a nechám je ležet na sedadle, zatímco Sydney vystoupí jako první. Já čekám, jak jsem slíbil, dokud mi neotevře dveře.

Tahle jeho bezpečnostní pravidla mě dost štvou. Dokonce jsem ani nemohl přijít s tátou, protože pan upír rozhodl, že hlavní vchod je příliš riskantní. A tak jdeme po ztemnělém parkovišti, kde za každým autem může… Ale ne, je mi jasné, že právě to ticho je pro Sydneyho nejdůležitější. Tady by slyšel nádech vetřelce dřív, než by se cokoli mohlo pokazit.

Ale stejně mě štve.

Vzhledem k tomu, že sehnal plány Zrcadlového mrakodrapu, ví teď přesně kudy jít, a já se poslušně nechám dovést až k výtahům, které nás vyvezou z podzemí do hlavní haly. Tam musíme přestoupit na rychlovýtah, aby nás vyvezl do sedmdesátého patra.

Sydney je celou dobu tak blízko, že se o něj sem tam otřu ramenem. A normálně by mě to asi rozčilovalo, ale začíná se u mě objevovat zvláštní pocit, který většinou dokážu ještě celkem dobře ignorovat, ale dnes, mimo rutinu, to jde hůř, protože velmi intenzivně vnímám, jak jsem rád, že je tady. Ať se stane cokoli, on je jistota. Ať mi bude jakkoli, otočím hlavu na stranu a on tam bude.

Což zase není tak špatné, alespoň pro tento večer. A rozhodně to neznamená, že si na to hned zítra zase nebudu stěžovat. Protože velmi pravděpodobně budu.

Vejdeme do výtahu ve stejnou chvíli, kdy k nám zamíří soudce Everhart s manželkou. Velmi významní lidé, kterým ale Sydney zvednutou rukou naznačí, že mají počkat.

A oni… zastaví. Soudce Everhart je známý tím, že velmi rád dává najevo svoje postavení a umí ho využívat. Ale když mu vysoký bodyguard v černé KREV uniformě rozkáže zastavit, bez řečí to udělá a překvapeně zamrká.

Sjede pohledem ze Sydneyho na mě a já jen omluvně pokrčím rameny, ale ve skutečnosti jsem celkem pobavený. Soudce Everhart sevře pevně rty, nic neřekne a do výtahu poslušně nenastoupí, přesto těsně předtím, než se zavřou dveře, zahlédnu, jak se mračí.

Jestli na mě Sydneyho troufalost udělá dojem? Možná. Jenže Sydneymu jsou takové věci ukradené, to jsem už za dobu, co je se mnou, poznal. A jako bych slyšel jeho monotónní hlas, kterým říká, že moje bezpečnost je na prvním místě.

Na tohle myslím, na Sydneyho monotónní hlas, když sebou výtah trhne. Není to nic hrozného, ale prostě maličko nadskočí a pak se… zasekne? Vážně?

Jsme mezi šedesátým prvním a šedesátým druhým patrem, takže by nás čekala dlouhá cesta dolů. Anebo zase tak dlouhá ne, protože bychom nejspíš nabrali pořádnou rychlost a celé by to netrvalo víc než jedno zběsilé mrknutí.

Sydney sáhne pro vysílačku a něco do ní řekne. Určitě, jsem si tím jistý, protože pohybuje rty, ale to je všechno, co poznám. Hučí mi totiž v uších tak, že neslyším ani vlastní kroky, když couvnu ke stěně.

Je to nádherný výtah v nádherné budově, která je považovaná za architektonický skvost. Takže… mohl by mi někdo vysvětlit, proč se výtah jen tak zasekne uprostřed patra? K čemu všechen ten posraný luxus, když nic nefunguje?

Jasně, hlavně, že jsou všude idiotská zrcadla, která…

Uvědomím si, že na mě Sydney mluví. Veškerou pozornost tedy soustředím na něj. „Co?“ vydechnu.

„Všechno je v pořádku, pane. Za chvíli znovu pojedeme,“ pronese Sydney a nejspíš by mě mělo uklidnit, jak vyrovnaně přitom působí, ale on by nejspíš působil vyrovnaně, i kdyby byl celý výtah v plamenech. Třeba je to jedno, že jsme se zasekli, třeba v případě potřeby rozbije strop výtahu a vyskočí se mnou ven a pak budeme viset ve výtahové šachtě – jednou rukou bude svírat lano a tou druhou zase mě. A celou dobu, co bude slaňovat dolů, nepůjde poznat, že by šlo o výjimečnou situaci, prostě jen bude opakovat: „Všechno je v pořádku.“

Ale to je hovadina, ne? Protože přece nedokáže rozbít strop výtahu, nejspíš. Nebo je tam poklop, který prostě jen otevře? Zkusím pohnout hlavou a kouknout se, ale téměř ihned si to rozmyslím, protože mám dojem, že je strop o něco níž, než byl před deseti vteřinami. A z toho je mi šoufl.

Do háje.

„Skvělý,“ zavrčím. Podaří se mi zvednout ruku a zapřít se o stěnu. Taky trochu povolím kravatu, protože jsem si ji uvázal až příliš těsně a je mi horko. Je tu totiž úplná výheň! Luxusní výtahy v luxusních mrakodrapech by přece měly mít klimatizaci. Mimo to, že by se neměly zasekávat.

„Trpíte klaustrofobií?“ zeptá se Sydney a přejde blíž.

O tom jsem předtím mluvil, ne? Že ať se děje cokoli, je u mě.

Bože, někdy je těžké ho nenávidět.

Pohlédnu Sydneymu do očí a zkouším zachytit, jakou mají barvu. Ale ne-nevím, není tak blízko a nedokážu zaostřit. „Jestli to znamená, že nechci být uvězněný v malé pojízdné krabici mezi šedesátým prvním a šedesátým druhým patrem, tak ano!“ vyštěknu, možná dokonce křičím, což mě nepředstavitelně vyčerpá. Opřený v rohu výtahu sjedu do sedu, až se mi sako na zádech trochu vyhrne a vlastně jsem za to rád, protože stěna na kůži příjemně chladí.

A to je taky jediná dobrá věc v jinak dost na hovno situaci.

„Musím říct, že tohle nebyla součást výcviku, ale… Pomohlo by vám o něčem mluvit?“ navrhne Sydney, který nade mnou stojí, jako bych byl jen hloupé dítě a on rozumný dospělý.

„Ne, to je dobrý,“ odmítnu a sevřu ruce v pěst. Začínám si uvědomovat, že se mi hůř dýchá. Buď ve výtahu dochází kyslík, nebo se mi stáhlo hrdlo. „Však jsi říkal, že se to hned rozjede!“ zavrčím a následně zalapám po dechu. Po tváři mi stéká kapka potu, která dost lechtá, proto ji utřu do rukávu a ten pohyb navíc spustí další vlnu lapání.

„Hyperventilujete,“ oznámí Sydney. JAKO KDYBYCH TO NEVĚDĚL. Ale já snad poznám, že se dusím, ne? „Řekněte mi, kdo zajímavý má být na té dnešní akci,“ pokračuje a dřepne si. Takže mám jeho oči blíž a s naprostou jistotou mohu říct, že tam trocha zelené je. Není jí moc, ale i to málo stačí, abych směl doufat, že Sydney svůj klid nepředstírá.

To by mě asi mohlo uklidnit, kdybych mohl dýchat.

„Však jsi viděl seznam hostů, ne? Tak co chceš ještě vědět? Proč to kurva furt nejede?!“ Frustrovaně a naštvaně praštím do stěny a pak znovu povolím kravatu. Nejraději bych si rozepnul i košili, ale na to mám příliš roztřesené ruce.

A ten výtah, bože, já přísahám, že je každou vteřinou menší a menší a menší a menší, až nás nakonec rozdrtí. Vsadím se, že kosti na prach nejsou zranění, ze kterého by se upíři dokázali vzpamatovat. Takže proč je Sydney v pohodě, když evidentně umřeme?

„Protože ještě neuplynulo několik minut,“ vysvětlí Sydney a bod pro něj, že nezní, jako bych byl idiot, který nechápe, kde je problém. „Dýchejte. Srdce vám buší nepřirozeně rychle, mohl byste omdlít,“ pokračuje.

A já bych vážně moc rád poslechl, ale zrovna tady ta rada mi vůbec nepřijde dobrá, protože je neproveditelná. Kdybych mohl dýchat, tak bych asi dýchal! „Je tu hrozné horko!“ oznámím, kdyby to náhodou netušil, jelikož jeho upíří senzory rozpoznávající horko mohou být méně všímavé vůči podobným faktorům. „Já potřebuju ven,“ zdůrazním další velmi podstatnou věc. Já totiž vážně potřebuju ven z téhle příšerné bedny. Jinak tu zešílím. A představa, že nemůžu, že jsem tady uvězněný, ve mně vyvolává nepředstavitelnou…

Začínám mít dojem, že tady umřu.

„JÁ POTŘEBUJU VEN,“ zopakuju rázněji, aby bylo zcela jasné, o jak akutní požadavek jde.

Sydney mi položí ruku na rameno. „Proč na odvrácené straně Měsíce nejsou žádná moře?“ řekne, ale já nedokážu nic udělat, protože stěny jsou teď už tak blízko, že musím zavřít oči, abych neviděl, jak mě rozmačkají.

„Wyatte!“ zařve někdo hlasitě, až mě tím přiměje oči znovu otevřít. Sydneyho oči jsou teď úplně zelené, tak výrazně, že bych nevěřil, že v nich někdy něco šedého bylo. Ruku z ramene přesune na můj obličej a nedovolí, abych byť jen na vteřinu uhnul pohledem. Abych ho nevnímal. Ale já vnímám, vnímám ho, protože mi… řekl jménem. „Soustřeď se,“ pokračuje. „Potřebuju, aby ses nad tím zamyslel. Proč na odvrácené straně Měsíce nejsou žádná moře?“

Proč… Zamrkám. Dojde mi, na co se ptá. V knížce pro děti, kterou jsem mu dal, je kapitola s názvem Měsíční moře a tohle je jedna z otázek. Takže nevím, jestli si odpověď ještě nestačil přečíst, nebo si ji přečetl a zapomněl, popřípadě nepochopil. A taky je možnost, že odpověď moc dobře ví, jen se mi snaží odvést myšlenky jinam. Tohle je vážně stupidní způsob a stupidní otázka.

Chtěl bych mu to říct. Mezi všemi těmi oznámeními, kterými jsem ho zahltil, by se oznámení o stupiditě otázky rozhodně vyjímalo.

Proč na odvrácené straně Měsíce nejsou žádná moře? Vážně? Vytáhnete tohle na někoho, kdo má pocit – ne, kdo je přesvědčený, že každou chvíli umře? Že se všechno přibližuje? Když nemůže dýchat? Když všechno hoří?

Sydney, tohle byla vážně hodně pitomá otázka. Víš, jak se říká, že neexistují pitomé otázky, že je větší prohřešek nezeptat se vůbec? Ne v tomhle případě. V tomhle případě možná bylo lepší mlčet a nechat mě dál prožívat peklo, než se vytasit s takovou… věcí.

Proč…

Odpověď znám, ale zapomenu ji říct nahlas, jelikož ještě pořád upřeně zírám do Sydneyho zelených očí a vymýšlím, čemu se podobají. Existují smaragdy a malachit a fluorit, což jsou nádherně zelené šutry, jasně, ale z nějakého důvodu, když teď pohlédnu do Sydneyho očí, jako první mě napadne zmrzlina zelené jablko. Tak výrazně a jasně zelená, že jen z pohledu na ni člověk cítí, jak ho bude štípat na jazyku.

Taky má pořád dlaň položenou na mé tváři, což je vlastně příjemné, protože hezky chladí.

Proč na odvrácené… Proč máš najednou ty nejzelenější oči ve vesmíru?

To je dobrá otázka. Já vím o vesmíru hodně a jsem si docela jistý, že nic zelenějšího, nic výraznějšího a zářivějšího jsem zatím neviděl. V dalekohledu, na obrázku nebo na vlastní oči. Takže ano, moje otázka by byla mnohonásobně relevantnější. Až na to, že ve chvíli, kdy ji chci říct, kdy sám sebe přiměju nasát vzduch, pohnout rty a zformulovat myšlenku do slov, výtah sebou trhne. Ne moc, ale stejně se mi všechny vnitřnosti sevřou z pocitu, že padáme, než pochopím, že se výtah konečně rozjel.

Na displeji se objeví patro číslo šedesát tři, šedesát čtyři… Ze Sydneyho vysílačky zaslechnu Toddův hlas, který chce vědět, jestli jsme v pořádku. To je ten moment, kdy to, co na okamžik strnulo – tedy já, Sydney a jeho ruka na mé tváři – najednou procitne. A pak už se všechno děje příliš rychle.

Sydney spustí ruku a vstane. Začne mluvit do vysílačky.

Pomůže mi vstát, já ho odeženu, protože už jsem se pro dnešek ztrapnil dost a rozhodně nejsem tak nemožný, abych se nedokázal posbírat. Upravím se, přitáhnu kravatu, narovnám sako, nahodím úsměv… V patře šedesát devět ještě v rychlosti otočím hlavu a… Jo, Sydney tam pořád je, tak jako vždycky.

***

Výtah se ten večer sekl už dvakrát a jednou s madam Taylorovou, což je hotelová magnátka, která prý vyběhla ven s brekem a podle všeho odmítá do té příšerné věci znovu vejít, takže se lidé baví tím, jak ji dostanou dolů. Jestli půjde sedmdesát pater po schodišti, nebo skočí s padákem z okna.

Já se nesměju, vlastně ji chápu, s čímž se jí také svěřím. Madam Taylorová je tím tak nadšená, že mi slíbí zdarma prezidentské apartmá v kterémkoliv hotelu v kterékoli zemi. A pak nějakou dobu mluvíme o ekonomické situaci v Asii a ji velmi potěší, když souhlasím a podpořím její vizi zážitkových hotelů na hůře dostupných místech planety.

Soudci Everhartovi pogratuluju, že do výtahu nenastoupil, a on mi blahosklonně řekne, že moc dobře ví, co je pro něj dobré. Což upřímně netuším, co má přesně znamenat, ale vlastně na tom nezáleží, protože mě stejně vidí jen jako malého otrapu, se kterým nechce ztrácet čas. A proto začnu mluvit o golfu, to u něj zabere vždycky, a následujících patnáct minut vede nadšený monolog o golfových holích.

Než se rozloučíme, několikrát mi připomene, že si spolu musíme určitě zahrát. Na to reaguju pobaveným úsměvem a varováním, že jsem v tom vážně hodně dobrý, což ho akorát ještě víc nutí chtít se mnou hrát. Třeba jen proto, aby mi dokázal, kdo je tady nejlepší.

Ropného šejka Al Tarega zaujmu znalostmi o jeho zemi a hlavně o jídle, protože Leo umí skvělou švarmu a kabsu. Navíc vím, že má Al velkou slabost pro upíry, takže tak trochu využiju Sydneyho a prozradím šejkovi pár zajímavých detailů o upírství, ačkoliv ani jeden z nich není v konečném (vlastně ani počátečním a středním) důsledku pravda. Sydney celou dobu nehne brvou, čímž moje vyprávění krásně podpoří.

Šejk Al je nadšený, pozve mě na návštěvu do svého paláce a slíbí nejlepší hostinu, jakou kdy Saúdská Arábie zažila. Velmi skromně a vděčně za pozvání poděkuju, ale už teď vím, že na nějakou cestu do Asie to v nejbližší době rozhodně nevidím. A nejen proto, že by byl Sydney zásadně proti.

Jen tím vším chci poukázat na fakt, že s lidmi umím mluvit. Umím je nadchnout. Z nějakého důvodu vždycky vím, co mají rádi a co je zajímá. Nedělám to často, vlastně to nedělám skoro nikdy, protože nemám zájem o to, aby mě lidi měli rádi, ale naprosto upřímně a objektivně přiznávám, že je fajn vidět, jak je z toho táta nadšený.

Přijde ke mně ve chvíli, kdy sním barevnou jednohubku s malou olivou nahoře. Vlastně se spíš zjeví odnikud a zašeptá mi do ucha: „Válíš!“

Trochu povytáhnu obočí. „Nemusíš být tak překvapený. Dělám to, protože jsi mě o to poprosil. Ale taky ti říkám, že následující dny budu společensky velmi unavený a dost se to projeví na mé ochotě podstupovat další takové šarády.“ Líbezně se usměju.

Otec vzdychne.

Sydney stojí jako sloup.

„Už chci jít domů,“ zavrčím. To je první záchvěv společenské únavy.

„Já taky,“ přikývne táta a na vteřinu si taktéž dovolí shodit tu otravně dokonalou masku. Ale fakt jen na vteřinu, pak je zase spokojený. „Musíme ještě počkat. Každou chvíli dorazí někdo z KREV. Měl by ses s nimi seznámit.“

Z podnosu, který mi nabídne číšník procházející kolem, si vezmu skleničku se šampaňským a zkusím se napít. Jenže otec je samozřejmě až nemístně rychlý a okamžitě mi ji vytrhne.

„Tak na tohle jsem podle tebe ještě moc mladý, ale na setkání s nejvlivnějšími lidmi na světě ne? To je vrchol, opravdu,“ zafuním, zatímco táta pokrčí rameny a všechno moje šampaňské vypije. Tím mě upřímně trochu rozlítí, a tak ho tam nechám stát a zamířím k jednomu z balkónů. Teda… je to spíš něco jako zimní terasa, protože v sedmdesátém patře by jinak opravdu dost foukalo. Hlavně že tu je čistší vzduch, přítmí a klid, na ničem jiném nezáleží.

Opřu se o zábradlí a zhluboka vydechnu. „Bavíš se?“ mrknu na Sydneyho, který vypadá všelijak, ale pobaveně rozhodně ne.

Teď se však maličko usměje. „Co myslíte?“

Prosklenými zdmi, protože v tomhle příšerném mrakodrapu je všechno prosklené, nebo alespoň skleněné, pohlédnu na všechny ty lidi kolem. „Že jsi rád, že se něco děje.“ A tím připustím možnost, že kvůli mému životnímu stylu nemá zrovna nejzábavnější práci na světě. „Taky jsi teď mohl stát na chodbě Wolkov sídla a koukat do zdi.“

Sydney chvíli mlčí, ale pohled mu na okamžik taky kmitne k přeplněnému sálu. „Chápu, že je vaše přítomnost tady v jistém ohledu nezbytná, ale pro mě je prioritou vaše bezpečí. A to i když musím stát na chodbě, abych vás ochránil.“

Tohle je přesně odpověď, kterou bych čekal. Nemastná, neslaná, nekyselá a nepálivá. Ale už jsem si u Sydneyho zvykl, že je suchopárný a korektní za každé situace. „Dobře, tak schválně. Kdo je podle tebe pro mě největší hrozba?“ navrhnu hru a mávnu rukou k sálu, na lidi, kteří mě v tom přítmí nejspíš vůbec nevidí. A tak je docela legrace o nich mluvit. „Vsadím se, že senátor Meyers. Ten se vždycky usmívá, jako kdyby mě chtěl v další minutě uškrtit.“

Sydney nakloní hlavu na stranu. Dělává to často a já si ze začátku myslel, že přemýšlí, ale teď vím, že to dělá, když poslouchá. Vlastně natáčí hlavu za zvuky jak pes. „Ne, senátor si myslí, že jste jenom rozmazlené dítě.“

„To je legrační,“ uchechtnu se. „Já si o něm myslím to samé.“

Mohl bych o senátorovi Meyersovi vyprávět tolik historek, které má slova potvrzují, že by mi vystačily do konce večera, jenže se nedostanu ani k jedné, jelikož se v ten moment otevřou dveře výtahu a do místnosti vejdou muž a žena.

Muže znám. Jmenuje se Trent Moss a je velmi dobrý kamarád otce. Přišel na moji oslavu patnáctých narozenin a dal mi jako dárek velmi delikátní set nejrůznějších čokolád z celého světa.

Žena se jmenuje Amélie Grossmanová a ještě jsem se s ní nikdy nepotkal, protože je v kontrolní radě celkem nová, ale už teď ji považují za velmi nekompromisní ženu, která si nebere servítky.

Oba jsou oblečeni slavnostně, ale i na tu dálku vidím KREV odznaky připnuté na jejich hrudi.

Na podobných akcích se vždycky objeví někdo z KREV. Což asi chápu. Je to kontrolní orgán a docela určitě mají pocit, že musí všechno kontrolovat a hlídat. Přestože je to nesmysl, tohle pod jejich pravomoc vůbec nespadá, ale obecně… Fakt žijí v domnění, že se bez nich nic neobejde ani jedna zbytečná benefice.

Jako ano… jejich příchod něco znamená a rozhodně zapůsobí, ale ve skutečnosti všechny zarazí, že nepřišli sami. Každý z nich má totiž po boku upíra. A KREV na akce, bankety, benefice, oslavy, schůzky, sešlosti a brunche upíry nikdy, ale opravdu nikdy, nebere. Ani jako ochranku, ani jako hosty.

Sydney je výjimka. Sydney byl pronajat soukromou osobou, a tak dává smysl, že přišel. S tím se prostě muselo počítat. Ale ty dva seprané upíry tu nikdo nečekal, takže dá samozřejmě rozum, že trochu vzbudí rozruch.

A když jsem u rozruchu… Sydney se vedle mě napne, sotva je uvidí.

„Ty je znáš?“ pochopím.

„Ano,“ řekne jednoduše.

Ale proč mám pocit, že to není jednoduché ani trochu? Obzvlášť když jeden z těch upírů pohlédne naším směrem a kývne. Takže upír nás vidí, i když stojíme ve tmě, to mě tolik nepřekvapuje, ale Sydneyho reakce – ještě víc ztuhne – mě doslova šokuje, protože jsem netušil, že… zvládne ztuhnout ještě víc.

„Bože,“ vzdychnu, „tohle je taková otrava. Mohl jsem být místo toho v sobotu večer doma a koukat do stropu, ale to ne, já se tady budu tvářit nesmírně důležitě a mluvit s lidmi, co… Aaaa, to je jedno. Musím je jít pozdravit. Jdeš se mnou, nebo svou práci raději vzdáváš a skočíš z budovy, dole dopadneš jak superhrdina a utečeš do temné noci?“

Sydney udělá krok ke dveřím a otevře je. „Tentokrát výjimečně zůstanu,“ usměje se.

Jak jsem říkal, už několikrát, je otravné, když je snesitelný. A je otravné, jak rád za to někdy jsem.

***

Rozhovor s Trentem je spíš přátelský. Zeptá se mě na školu, já jeho na děti. Několikrát se zasmějeme, a když řekne, že se těší, až převezmu firmu, protože jsem mnohem zajímavější a zábavnější než táta, celkem mu to i věřím.

Amélie je přinejmenším zvláštní. Prvních pár minut našeho rozhovoru šla veškerá moje reputace do kopru, rozhodně jsem neměl pocit, že bych ji jakkoliv dokázal zaujmout, dokud jsem nezkusil poslední trochu zoufalý pokus a nepochválil jí šaty. Amélie se téměř okamžitě zapýřila a já pochopil, co se ode mě žádá. Řekl jsem, že mě její stať pojednávající o upírském životě po stoleté službě nesmírně obohatila a nic tak podrobného a pečlivého jsem zatím nečetl. Taky jsem podotkl, že někdo jako ona, chytrý a inovativní, je pro KREV obrovskou posilou.

Když odcházela, položila mi ruku na rameno a velmi spokojeně se usmála. „Těší mě, že to, co jsem o vás slyšela, je pravda. KREV může být jedině ráda, že OnLife společnost přebere někdo jako vy.“

Někdo jako já znamená v jejím podání někdo, kdo umí správně pochlebovat, nejspíš.

Ještě chvíli ji vyprovázím pohledem a sleduju, jak si potřásá rukou s madam Taylorovou, když vedle mě najednou někdo promluví. A dobrých pět vteřin trvá, než mi dojde, že poprvé za večer někdo oslovil mého bodyguarda, což je dost zvláštní. Na bodyguardy se většinou nemluví, prostě se předstírá, že neexistují.

„Tak tohle je tvůj chráněnec, Isaacu,“ pronese upír, který dorazil s Amélií a který na Sydneyho předtím kýval. Je hodně vysoký, má ostře řezané rysy a řekl bych, že než zemřel a vybledl, určitě měl na nose pihy. Oči má šedé, bez jediné známky jakékoliv jiné barvy.

Nakonec vezme na vědomí i moji přítomnost. „Wyatt Wolkov. Těší mě.“

Přejedu ho pohledem od hlavy k patě a on mezitím trpělivě čeká.

„Obvykle se při představování říká své jméno, ale děkuji, že jste mi připomněl, jak se jmenuju. Je pravda, že po takových akcích kolikrát nevím, kdo jsem,“ odpovím a zkusím se usmát, ale je to vážně jen pokus. Trochu chabý, ale vždycky se můžu vymluvit na to, že jsem jen společensky i fyzicky unavený.

Upír se zasměje. „Darius Crosby,“ řekne, natáhne ke mně ruku a já ji samozřejmě přijmu, protože je to slušnost. Přesto cítím zvláštní, těžko identifikovatelnou nechuť to udělat.

„Taky mě těší,“ pronesu a sotva Daria pustím, pohlédnu na Sydneyho, který má přesně ten typ výrazu, u kterého nejde za nic na světě poznat, co si myslí. „Předpokládám, že se dobře znáte,“ hodím do placu, zvědavý, jak se s tím upíři poperou.

„Velmi dobře,“ přikývne Darius v okamžiku, kdy Sydney odvětí: „Jenom z výcviku.“

Povytáhnu obočí. „Zajímavé,“ podotknu. Hlavně tedy proto, že jejich reakce je vážně velmi zajímavá. Vlastně je tím nejzajímavějším, co jsem dneska zažil, a to jsem dostal hysterák ve výtahu.

Darius rozhodí rukama. „Trénoval jsem Isaaca, když se dostal ke KREV. Měl jsem tu čest. Byl jeden z nejlepších, přesto mě upřímně překvapilo zjištění, že byl  náhle odvolán, aby vás chránil. Můžu vás ovšem ujistit, že jste v těch nejlepších rukách.“

„Nepřeháněj, Darie,“ přeruší ho Sydney. A to, jak na sebe koukají, oslovují se…

A proč byl překvapený, že Sydneyho odvolali? Upíři přece po dokončení šestiletého výcviku odcházejí z výcvikového centra. Takže to přece nemohl být takový šok, ne? Nezeptám se, ale rozhodně mi to vrtá hlavou.

Darius věnuje Sydneymu velmi dlouhý a intenzivní pohled. Já jsem mu v ten okamžik úplně volný. I když říká: „Rád jsem vás poznal, pane Wolkove. Mrzí mě, že s vámi nemůžu hovořit déle.“ Následně se usměje, ovšem opět ne na mě. Tohle už není zajímavé, ani divné, ani podezřelé, tohle mi přijde doslova jako přiznání. „Isaacu,“ kývne a rozejde se za Amélií, která stále velmi afektovaně mluví s madam Taylorovou. A podle výrazů bych hádal, že afektovaný rozhovor velmi rychle přejde k ostré výměně názorů.

Počkám, dokud nemám jistotu, že je Darius na druhé straně sálu. Sice by nás pořád mohl slyšet, kdyby poslouchal, ale upřímně mi na tom zase tolik nezáleží a déle už čekat nedokážu. Šokovaně, s otevřenou pusou, pohlédnu na Sydneyho.

Dávám mu bod, že neztratil nic ze své rozvahy.

„Nevěřím tomu, žes chrápal se svým mentorem!“ vyhrknu.

Sydney mi věnuje překvapený pohled, a kdyby šrotování v hlavě vydávalo nějaký zvuk, stál bych nejspíš vedle sbíječky. „Upřímně, jak myslíte, že to budu komentovat?“ řekne nakonec diplomaticky. Čímž de facto moje slova potvrdí.

„Chybí ti?“ vypálím a ještě jednou Daria zkontroluju. Asi by někomu mohl připadat hezký, šeredný rozhodně není, jen… Je prostě velký, nabušený, sebevědomý, možná trochu arogantní a rozhodně dost vůdčí. Darius je na první pohled silná osobnost, která se nebojí dávat to najevo. A když kouknu na Sydneyho, asi jsem myslel, nebo spíš předpokládal, že má rád úplně jiný typ.

Sydney trochu povolí ramena, rozhodně není tak ztuhlý, jako když zíral na Daria Crosbyho. „Opravdu se chcete o takových věcech bavit v místnosti, kde jsou spolu s námi další upíři s vytříbeným sluchem?“

Trochu mě podráždí, že nechce odpovědět, proto nakrčím nos a hodně nahlas vzdychnu. „Jestli mají opravdu tak vytříbený sluch, už dávno vědí, že jste spolu ve výcvikovém středisku… něco měli,“ podotknu.

Sydney přikývne. „Ano, jsem si jistý, že Darius si to pamatuje.“

Vlastně je to legrační. Začínám si na Sydneyho zvykat, jeho přítomnost mi den za dnem vadí stále míň. Někdy, v určitých chvílích, bych možná řekl, že ho mám i celkem rád. A přitom ze všech zaměstnanců, které jsem za život poznal, je Sydney jediný, o kterém nic nevím.

Neznám jeho minulost a teprve teď mi dojde, že nějaká existuje. Což zní hloupě, každý má přece minulost. Jenže mě natolik pohltilo jeho upírství, že mi nedošlo, prostě jsem zapomněl, že před tím vším byl taky jen člověk.

Mohl bych se ho zeptat na tolik věcí… Ale třeba se všechno rozhodl nechat za sebou, když zemřel. Nepřijde mi správné to vytahovat. A o tom, co se stalo ve výcvikovém centru, určitě mluvit nebude, KREV to zakazuje, takže… Sydney je pro mě jako nepopsaný list papíru.

„Měl jsem tě za slušňáka,“ uchechtnu se, jelikož jsem se evidentně mýlil.

***

Už se moc dlouho nezdržím. Sním ještě pár jednohubek, na tajňáka vypiju skleničku šampaňského a pak se nenápadně rozejdu k výtahu. Otec je v tu chvíli v nedohlednu, takže mě nemůže zastavit.

Vstoupím do výtahu s tím nejvřelejším falešným úsměvem, jaký dovedu. A se zatajeným dechem počkám, až se dveře zavřou. Teprve potom zhluboka vydechnu, povolím kravatu a poprvé za večer se maličko uvolním.

Přestože jsem opět ve výtahu, kam jsem myslel, že už nikdy nevkročím. Na druhou stranu je tu se mnou Sydney a během večera jsem nabyl dojmu, že by v případě potřeby přece jen zvládl rozbít strop výtahu a zachránit mě. Takže jsem v klidu.

Vlastně ani nevím, jestli jsem mu poděkoval, že se mě předtím pokusil uklidnit.

Ach jo. Je jedno, co jsem říkal Val. Je jedno, co jsem říkal sám sobě. Stejně se mi ten bledolící upír dostal pod kůži. Protože je nesnesitelně snesitelný a já nejsem z kamene a moje srdce evidentně dokáže pojmout dalšího člověka/upíra, na kterém mi možná maličko záleží.

„Na odvrácené straně Měsíce nějaká moře jsou, ale je to méně než tři procenta, takže se obecně říká, že je odvrácená strana bez moří. Měsíční moře vznikla srážkou s planetkami a kometami, kdy došlo k protržení měsíční kůry a na povrch se vylila láva. Logicky by se tedy nabízelo tvrzení, že na odvrácenou stranu prostě tolik objektů nedopadlo, ale ve skutečnosti je správná odpověď taková, že je tam měsíční kůra tvrdší a při nárazu se neprotrhla, takže se nevyvalila láva, a tím pádem nevzniklo moře,“ vysvětlím, aniž bych se na něj podíval.

Výtah v ten moment zastaví v dolním patře a cinkne.

Sydney udělá krok dopředu. „Nechybí mi. Nikdy jsem ho nemiloval,“ řekne, než se dveře otevřou.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥