Szabi

„Tam v kuchyni jsou skořicoví šneci, jestli chcete. A ne, speciálně pro tebe, princezno, protože na tobě vidím, že se chceš zeptat – já je nepekl, ale koupil. Nepeču. Nunca.“ 

„Co není, může být,“ pokrčím rameny. Protáhnu se kolem Rivery a v kuchyni opravdu najdu talíř se skořicovými šneky. Voňaví a křehcí, jako kdyby je někdo před malou chvílí vytáhnul z trouby. Ale nechci se hádat, pochopitelně. Velký ó Rivera nepeče.  

Já a Nelson jsme u něj v bytě, který mu pronajal Rourkeův kámoš. Kapitán Rourke se totiž stará o svoje kůzlátka. Je tady malá kuchyň, taková jako nudle, hezký obývák a pokoj, co svojí rozlohou připomíná spíš komoru, ale stejně o dost lepší než jedna místnost, kterou měl pro sebe předtím. Tam by se s Andreasem nevešli, pokud by jim nevadilo spát spolu v posteli. A to by jim vadit mohlo.  

V předsíni je navíc výklenek, kam se skvěle vejdou Riverovy brusle, hokejky a prakticky celá výstroj. Jak sám říká, je to byt do začátku, ale zároveň to pronáší s takovým zvláštním podtónem, kdy z toho můžu vyčíst, že je to hlavně domov.  

Se skořicovým šnekem se uvelebím na gauči vedle Nelsona a nohy natáhnu na papírovou krabici před sebou. Spousta z nich je pořád nevybalená a vesměs jde o věci z druhé ruky, co jsme mezi sebou v týmu vybrali a posbírali a sehnali, ale na zútulnění ještě bude čas, spousta času. Stejně jako na práci. Zapsat Andrease do školy. Zařídit si život.  

„Kde vlastně je?“ zeptám se, zatímco okusuju polevu. 

„Brácha? Už si hledá brigádu na léto. Je v tomhle celkem akční. Ale kde přesně, to nevím, nepotřebuje mě furt za zadkem.“ Rivera chodí sem a tam, občas něco přenese, aby to vzápětí zase vrátil zpátky, a vypadá to, že prostě jenom nechce sedět s rukama v klíně. Poslední dobou obecně hodně chodí, a kdybych nevěděl, že se léčil s přetrženou achilovkou, rozhodně bych to nepoznal. Působí sebejistě, jak tam bosý prochází mezi krabicemi. Je živelný, hezký, hodný, někdy trochu debil.  

Jsem rád, že se teď tolik kamarádíme. 

A to samé platí pro Nelsona, který vedle mě datluje esemesky. Na rozdíl od Rivery vypadá poněkud zachmuřeně, stejně jako vždycky, když si píše s tou holkou. S Robin. Pořád ještě nevím, jestli mu to dělá radost, nebo jestli je to pro něj spíš zlo. I on sám někdy přiznává, že neví.  

Dojím šneka a opráším si ruce. Rivera mezitím zmizí v kuchyni, a když se vrátí, nese lahev vína a vařečku. „Nic neříkejte! Dám si jen trochu, tohle všechno je výjimečná situace. A vývrtku nemám.“ Ale vařečka funguje dobře, zatlačí korkovou zátku dovnitř a ven vyteče jen trocha vína a rozlije se po parketách.  

Rivera se napije, pak se napije Nelson, pak se napiju já a zátka hopky hop poskakuje uvnitř. Víno je hořké a sladké zároveň a hřeje mě v žaludku. 

Připíjím na to, že je to přesně patnáct dní od chvíle, kdy jsem odešel z nemocničního pokoje, a i když mi přitom ty černé oči skoro vypálily do zad díru, neotočil jsem se, neprosil jsem. Prostě jsem to přijal.  

Dobře teda, nedá se říct, že bych to přijal tak snadno, jen jsem to nechal plynout. Svým způsobem. Lukas je taková obrovská rozložitá skříň uprostřed místnosti, a nikdo z nás neví, jak s ní hnout, tudíž ji obcházíme. Nebo tak něco. Stěhování mě očividně nutí přirovnávat Lukase k nábytku.  

Prostě nevím, jak celou tu situaci vyřešit. Já ho miluju, on mě miluje, překážek nula, jen Lukasův pocit nedostatečnosti. Asi pořád čekám, že všechno najednou nějak překlikne a já budu vědět. Jako lusknutí prsty. Budu naprosto přesně vědět, co mu říct, abych to urovnal.  

A do té doby musím žít.  

Na to se napiju. Ne moc, abych pak neměl nějaký blbý stav, ale je to příjemné, jak jsme tu spolu, já, Nelson a Rivera, a sdílíme tenhle kus prostoru. Vždycky můžeme tvrdit, že zapíjíme poslední zápas, který dopadl katastrofálně. To je snad nějaká posraná ironie, že Lukas kvůli otřesu mozku zrovna nehraje a my definitivně promarníme šanci na postup do finále.  

Moore si z toho dokonce dělal srandu.  

Já ne. Spíš mě to mrzelo, protože jsem se fakt snažil. Ani jednou jsem se nepodíval směrem, kde Lukas seděl. Existoval pro mě jenom puk, a to i ve chvíli, kdy mi prošel nad pravým ramenem. Jeden jediný gól stačil k tomu, aby nás to rozhodilo, nejen mě, ale celý tým. Kluci nedokázali dorovnat, takže jsme prohráli 1:0.  

Nějaká blbá energie, říkal Nelson. Měsíc v novu. Nebo v úplňku, teď nevím přesně, jaký je v tom v rámci výkladu rozdíl.  

Stejně to ale bolí. Tak blízko jsme byli, abychom si odnesli zlato! A teď budeme rádi, když vybojujeme bronz. Což snad ano, když bude měsíc zrovna couvat.  

Ani nevím, kde Nelson tyhle kraviny vyčetl. Jestli vůbec někde, nebo jestli je to jen fór. Koukám, jak pije, a ohryzek mu přitom poskakuje, zatímco jizva se křiví, jak tiskne mezi rty hrdlo lahve.  

I za jeho přátelství jsem rád.  

On a Rivera asi nejvíc ze všech rozbíjí takovou tu zvláštní pachuť a tíseň z blížícího se konce semestru, kdy si musím v duchu opakovat, co pak. Co pak. Co bude. A co pak. Pořád dokola. Předevčírem jsem se dokonce přistihnul, jak stojím ve svém pokoji a civím z okna na hory a všechno ve mně se tak zvláštně svírá při představě, že ten pokoj, a spolu s ním i výhled, na tři měsíce opustím. Pokoj s číslem dvacet sedm, které pro mě na konci září nemělo vůbec žádný význam, ale teď už ano.  

Jestli udělám všechny zkoušky a postoupím do druháku, je dost možné, že dostanu úplně jiný pokoj a že z něj bude ten výhled mnohonásobně lepší. Ale to mě z nějakého důvodu neutěšuje. Zkrátka se to změní a já nevím, jak se s tím srovnat.  

Nelson mi podá lahev, tak se napiju. Rivera sedne na madlo gauče z mojí pravé strany. Sedíme teď všichni vedle sebe a místo na televizi koukáme na holou zeď jeho nového domova.  

„Je tady klid,“ poznamená Nelson.  

„No to jo,“ přitaká Rivera. „Navíc je to blízko univerzity. Nemám si na co stěžovat. Andreas mi to zkouší co nejvíc usnadnit. Rád držkuje, ale jak o něco jde, můj názor je pro něj svatej.“ Ačkoli se snaží znít ledabyle, nejspíš i sám před sebou, stejně v jeho hlase postřehnu lehčí pochybnosti. A není divu, určitě si pokládá otázku, jestli to všechno zvládne, studovat, hrát a k tomu se starat o bráchu.  

Ani není jisté, že nastoupí příští rok jako jednička. Kinseyová sice nijak nenaznačila, že by ho chtěla vyměnit, třeba za mě, ale i tak se musí trochu bát. Hokej je všechno. Další věc, která nás spojuje. A mě a Riveru možná o trochu víc než ostatní, protože hrajeme na stejném postu, a to nás kolikrát staví a asi ještě bude stavět do situací, kdy si budeme konkurovat.  

Nechápu to.  

Nechci se podceňovat, ale sakra, není to tak dávno, kdy jsem si myslel, že se mu nikdy nevyrovnám, a teď mám za sebou skoro celou sezónu, kterou jsem odchytal! A nebyla to vůbec hrůza. Prožil jsem si to do mrtě, stačilo se tomu otevřít. Chytat s láskou. Někdy taky s nasráním, jasně, ale dělat to. Makat každý den, abych byl lepší než včera, třeba jen o milimetr, což vždycky nešlo, dohromady jsem stejně ale o kousek vyrostl. Metaforicky i doslova, protože jak tisknu lahev, cítím, že se mi na rukách napínají svaly a s každým nádechem jde ten vzduch do břicha, které je pevné. 

Úzkost mě tolikrát zkusila zlomit a já jsem ještě pořád tady. Kreslím do rozlitého vína na parketách kosočtverec. 

Znovu se napiju a je mi příjemně. Podám lahev dál.  

„Logan nastoupí při dalším zápase?“ zeptá se Nelson.  

Zvednu hlavu, jeho jméno mě vždycky trochu probere. „Asi jo, říkal Rourke. Ale já s ním nemluvil. To by ses měl spíš zeptat jeho.“ 

Nelson do mě přátelsky šťouchne. „Nebuď protivnej.“ 

Zato Rivera není ani zdaleka tak opatrný a jako vždycky to okomentuje velmi otevřeně a upřímně. „Sprchovat se v době, kdy jste ve sprše vy dva, je docela riziko. Vždycky, když si jeden z vás myslí, že se ten druhý nedívá, čumí tak upřeně, že z toho začne slinit. Myslím to vážně, Clane. Logan je hotovej úplně stejně, jako když nastoupil do týmu. Ne že bych to měl tak živě v paměti.“ 

„Je fakt, že tenkrát z tebe byl dost mimo,“ přikývne Nelson a začne slupovat etiketu z lahve, protože jak je někde nějaká etiketa, někdo ji sloupnout musí. To je prostě takový nepsaný zákon. „Miluje tě.“ 

Sklouznu do polosedu, kdy napůl ležím, a hraju si s tkaničkami mikiny ve stylu japonské vesničky. Po dlouhých peripetiích jsem došel k názoru, že si tu mikinu zasloužím jenom já a nikdo jiný na ni nemá právo. Tím pádem neexistuje možnost, že bych ji chtěl třeba ještě někdy vracet. Maximálně ji rituálně spálím, to nevylučuju. „Vím, že mě miluje,“ řeknu dutě. „Ale očividně to nic neřeší, a abys s někým mohl být, musí to mít léčivé účinky pro oba, nebo já… Netuším, co bych k tomu dodal, všechno jsem vám řekl. Mluvil jsem poslední dobou vůbec o něčem jiném?“ 

„Jo!“ pronese Nelson okamžitě. „Náhodou se lepšíš.“ 

„Lepším se,“ zopakuju spokojeně. „Vrr.“  

Asi už jsem trochu napitý. Je mi příjemné teplo. Střídavě strkám ruce do klokaní kapsy a zase je vytahuju.  

Rivera zničehonic pronese – po neuvěřitelně dlouhé době, ale může to být taky vteřina: „Jestli něco chceš, tak si to vezmi. Nepomohlo by třeba nějak víc mu promluvit do duše? Nebo to do něj napálit? To asi ne, po tom otřesu mozku, ale chápeš, kam tím mířím.“ 

Chápu moc dobře. Nicméně nevidím vůbec nic, čeho bych se zrovna teď chytil. Naděje, o které jsem myslel, že jsem ji ztratil, tady pořád je. Tvrdí mi, že to Lukas možná přehodnotí. Naše láska převáží nad strachem, že bychom si mohli znovu ublížit. Už jsme starší, dospělejší, zkušenější. To sice není záruka šťastného vztahu, jasně, ale něco to přece musí znamenat. Já už ho nepošlu pryč a v afektu neřeknu, že je mezi námi konec. A on neodejde. Doufám.  

Je to, jak to je. Možná prostě oba potřebujeme trochu času a do té doby budou muset kluci nějak snést všechnu tu energii, kdy to kolem nás jiskří. Slovy Benneta stříká.  

Posledně jsem upřeně civěl na svoje jméno vyryté do Lukasova těla. Jak po něm Lukas přejíždí dlaní, když se sprchuje. No a skoro se mi z toho začal stavět. Musel jsem si v duchu začít přeříkávat hlášky z Princezny nevěsty. Westley, ale co HNV? Hlodavci neobvyklé velikosti? Myslím, že neexistují. A tak dále. 

„No jo,“ řeknu Riverovi, „jenomže nemůžu někoho přesvědčovat, aby se mnou byl, když to nevidí stejně.“  

„Mě jsi přesvědčil, abych zkusil ananasovou omáčku na bagetu,“ ozve se Nelson. „Myslím, že to v sobě máš, tuhle schopnost.“  

„Vidíš, Clane, a mě neustále přesvědčuješ, že chci, abys byl můj kámoš. Není to dost?“ uchechtne se Rivera.  

„Kámo, ale tak,“ začnu vážně, „to je rozhodně úplně nejvíc!“ 

Smějeme se a společně stáhneme celou lahev vína, což vlastně není tolik, když se to vydělí třemi. Nelson si pak dá ještě pivo, ale Rivera ne, protože ten přece nepije. A já taky ne, protože ačkoli někdy piju celkem rád, neměl bych.  

Zatímco se Nelson a Rivera dohadují, což dělají celkem často a zřídka to skončí opravdovým naštváním, prostě jde o takové přátelské, možná mírně agresivní třenice, nechám se strhnout sentimentem a už zase žmoulám tkaničky.  

Tolik se toho změnilo od chvíle, kdy jsem si na baru dával Jahodovou jahodu a Rivera mi řekl… Co mi to tenkrát vlastně řekl? Přinejmenším blbě čuměl. A Lukas mě pak táhnul na pokoj, zatímco Nelson mluvil o tom, že máme stejnou košili. Tolik se toho událo a teď jsem tady, v bytě kluka, který se rozhodl změnit sobě a svému bráchovi život.  

Zívnu a pomalu vstanu, že půjdu, i když ještě není ani osm.  

Se mnou se začne sbírat i Nelson, protože zítřejší trénink a další povinnosti. Ke konci semestru už všichni meleme z posledního, ale o to víc se nikdo z nás nechce vzdát. A třetí místo sice není první, což ale neznamená, že se na to vysereme. Zítra budeme na tréninku makat o sto šest. 

Rozloučíme se s Riverou a já vklouznu do bot. Zatímco si Nelson šněruje tkaničky, stačím napsat esemesku Mooreovi, že budu do půl hodiny doma. Tak jestli tam má Andy a dělají spolu cokoli, mohli by to uspíšit.  

Asi o vteřinu později mi přijde esemeska, kde stojí: Hotovo 😀 

Ušklíbnu se, popřeju Riverovi dobrou noc, velmi dospěle, když mu řeknu: „Tak ahoj, dvojko.“ A on velmi dospěle odpoví: „Umři, Clane.“  

S Nelsonem se pak couráme zpátky městem, koukáme do rozsvícených výloh a taky se stavíme pro XXL bagetu, kterou sníme napůl, zatímco mluvíme o nadcházejícím zápase.  

Je to takový klidný večer. Vzduch je pořád studený, ale jdou v něm cítit teplé proudy. Moore, nebo Bennet, prostě jeden z nich, to posledně přirovnal k pocitu, jako když někdo nachčije do bazénu.  

Teď si na to vzpomenu, zatímco láduju bagetu a po boku Nelsona směřuju ke kampusu. Hlavou mi už tradičně víří tisíc věcí. Bez nich bych to asi nebyl já, ačkoli zas úplně nechci, aby to vyznělo tak, že mě ty věci, ten bordel, smetiště, bažina, nějak víc definují. Je to zvláštní, celá ta situace s Lukasem. Někdy na něj myslím a přepadne mě zvláštní klid, jelikož si vybavím něhu v jeho pohledu a taky potvrzení, že mě miluje. A to vědomí lásky mě vždycky na chvíli ukonejší, dojdu k názoru, že to nějak zvládneme. Patříme k sobě a jiná cesta není.  

Naopak jindy se zase propadnu do podivné jámy nepříjemného smutnění, kdy si uvědomuju, že pravděpodobně nemůžu udělat víc, než jsem udělal. Všechno bylo řečeno. Karty rozdány.  

No a z téhle tísně mě pak opět vytrhne můj vlastní hlas, kdy si řeknu – jaké karty? Já si kurva přece můžu koupit nový balíček a hrát s nimi do omrzení. Taky si můžu vyskládat celou postupku a použít na Lukase všechny žolíky v tom nejneprůstřelnějším argumentu o nás dvou. 

Jen kdybych ten argument měl.  

Nevím, jak mu dokázat, že dělá dost. Respektive že vždycky dělal dost. A tenkrát to nebylo jenom jeho selhání, ale oba jsme v ten moment selhali. Bože můj, na to, jak bývá nad věcí, bere tohle až pitomě tragicky!  

„Počkej, ty vole,“ chytí mě Nelson za loket, když chci vejít na přechod. Je to asi vteřinu předtím, než se kolem prožene auto.  

„Sakra. Děkuju.“  

„To by Logan neměl radost, že tě kvůli němu přežvejklo auto. To vím skoro jistě.“ Nelson dokouše bagetu a ubrousky vyhodí. Pohlédne na mě s výrazem stoletého mudrce, co žije v jeskyni a suší bylinky. „Láska je komplikovaná věc, Clane.“ 

„A teď mluvíš o mně a Lukasovi, nebo o sobě a Robin?“ 

Nelson pokrčí rameny a bok po boku jdeme přes přechod. „Není to jedno?“ Ale nepočká, než odpovím. „Někdy si říkám, jestli na tom, že si s Robin píšu, není hezký právě to, že bych neměl. Jestli v tom není kouzlo, částečně si ty věci odpírat. Protože jak to pak máš, tak třeba nevíš, co s tím. Podívej, Logan žije s tím, že když se něco posere, zase ti ublíží, a že ti nedokáže pomoct, nebo co já vím. Ale každej má asi pocit nedostatečnosti. Já bych to s Robin nejradši úplně utnul a pak jsou chvíle, kdy bych s ní chtěl vážnej vztah.“  

Prohrábne si vlasy a trochu mrzutě nakrčí nos.  

To, o čem mluví, asi nejde vyřešit hned, nicméně jak ho tak poslouchám, dojde mi jedna důležitá věc. Že když je člověk mezi, nejde ani tam, ani tam, může mu z toho mrdnout.  

„Ha!“ vypálím.  

„Ježiši, nezastavuj uprostřed silnice, ty idiote.“ 

A tak se zase rozejdu, ale přitom myslím na to, jak Nelson rád mluví o Měsíci a o síle přílivu a odlivu a o horoskopech a o vesmíru. Zatímco já mám jenom úzkost. Ale nestačí to? Úplně mě to osvítí. Vždyť právě úzkost mi pomáhá uvědomit si konečnost v každém okamžiku. Je v tom skrytá síla.  

Už mám po krk toho, jak se všechno v mém životě točí kolem Lukase. Jsem tím tak strašně zavirovaný, až mě to užírá. Už mám po krk toho, že spolu chvíli mluvíme a pak zase předstíráme, že ten druhý neexistuje. Už mám po krk jeho řečí o tom, že nedělá dost.  

Jestli něco chceš, tak si to vezmi, řekl Rivera. A je jedna věc, kterou opravdu chci, z hloubi duše. Víc než cokoli jiného.  

Takže přestanu fňukat a čekat, až se něco změní samo od sebe! 

Ne. Půjdu tomu naproti, i kdyby mi to mělo dát pořádnou ránu do ksichtu. Udělám to hned. 

Jen co Nelson dokončí svoje úvahy o Robin – nebudu sebestřednej a vyslechnu ho. 

A jen co dojím tu bagetu.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥