Szabi

Dům na kopci a v tom domě chlapec, který touží po lásce. ♥

(číst až po přečtení příběhu)

Klárka neví, že tohle píšu. Tak nějak automaticky jsme se domluvily, že to napíše ona, protože na příběhu odvedla víc práce, ať si říká, co chce. Hádes s ní byl mnohem déle než se mnou, a přestože se ten námět měnil, od začátku to byli Nico a Kyler a Kyler a Nico.

Popravdě si ani nejsem jistá, jestli to, co píšu, je rozloučení v pravém smyslu slova, ale upřímně niterně cítím, že k tomu chci něco říct. Takže, když mi Klárka kdysi dávno o tomhle námětu pověděla, připadal mi tak zatraceně dobrý!

A jak už jsme někde zmínily, tenkrát byl obrovský – mnohem víc postav, spletité osudy, různé kličky… Průběžně jsme se k němu vracely a Klárka postupně došla k tomu, že se chce v příběhu mnohem víc soustředit na to, co ji opravdu baví, tedy vztah Nica a Kylera. Po tom, co byl tenhle námět tak dlouho „v šuplíku“ jsme si k němu jednou sedly a začaly to spolu řešit.

Hodně jsme o tom mluvily. Podívejte, já to říkám často, ale musíte vědět, že Klárka je vážně člověk fantastických nápadů, které vkládá do našich příběhů. Já jsem spíš přes ty drobnější a menší detailíčky, nebo přes nějaké hodně velké pocitovky. Možná proto spolu tak skvěle ladíme.

Ale tedy když jsem pak četla první kapitolu, totálně jsem se do toho příběhu zamilovala. Je v něčem tak strašně odlišný od těch ostatních, které jsme napsaly, aniž bych vám přesně dokázala říct proč. Myslím, že za to může hned několik faktorů. Například zainteresovaný vypravěč, který sice nepředkládá svůj názor, ale zato nám čtenářům umožňuje nahlédnout do hlav jednotlivých postav. U jiných příběhů, které se zaměřují na konkrétní kluky, jsou informace o ostatních postavách vesměs domněnky hlavních hrdinů – např. v jiném typu příběhu by si Nico mohl myslet spoustu věcí o Angelovi, ale dokud by to Angelo nepotvrdil, netušili bychom, zda se tomu dá věřit. Zato vypravěč Háda – přesněji Klárka – nás nechává nahlédnout do minulosti a do hlav ostatních a v podstatě nám říká: tahle informace je pravdivá.

Nevím, jak přesně to pojmenovat, protože jsem se nikdy v žádné ze svých prací podobným způsobem vyprávěním nezaobírala, ale napříč našimi příběhy je to zkrátka tak trochu novinka. Dostáváme novou perspektivu, vnímání hned několika postav, naproti tomu, aby nás příběhem nebo snad jenom kapitolou táhla ta jedna konkrétní. Haha, jak se ohledně toho tak rozepisuju, možná bych si jednou mohla střelit i nějakou esej na tohle téma. 😀

Každopádně abych neodbočovala, způsob vyprávění je podle mě první z věcí, která činí Háda zajímavým. Zadruhé je to jistá ohraničenost, ne počtem dní jako například u příběhu Zbloudilí, ale samotným místem. Doufám, že vy, kteří čtete rozloučení, už máte přečtený i příběh, tím pádem tady můžu zmínit, že příběh začíná příjezdem na Háda a na Hádovi zároveň končí. Nedozvídáme se nic moc o světě, ze kterého Nico přišel a jenom z náznaků můžeme pochopit, že je dost podobný tomu našemu. To, že začínáme na Hádovi, tak dle mého názoru činí příběh ještě zajímavějším, protože nemáme srovnání – leda tak domněnky.

Oproti příběhům, ve kterých máme tendenci dovysvětlit úplně všechno, třeba i zbloudilou myšlenku, je Hádes podle mě v tomhle originální. Důležité informace zaznívají, ale spíš mimochodem jakoby mezi řádky. A byť se vyprávění soustředí na vztah Nica a Kylera, každá z vedlejších postav má přidělenou určitou roli, nesou si svůj vlastní příběh a my ho v průběhu čtení můžeme alespoň trochu poodkrýt.

Reálně se jedná o 25 kapitol, což není zas tak mnoho, ale i tak se za tu dobu stihne stát hromada věcí (původně měl Hádes těch kapitol víc, ale povedlo se nám je „nahustit“ dohromady, abyste nemuseli tak dlouho čekat na další části). Jistou úsporností bych si Háda přiřadila nejvíc asi k neexistenci a dovoluju si tvrdit, že je to zosobnění toho, co Klárka jako autorka miluje – s každým odstavcem, částí, kapitolou zas a znovu ukazuje, že jí záleží na příběhu (příběh vztahu Kylera a Nica) a forma je pro ni druhotná. Nebabrá se v přehnaném poetismu, což by se vlastně i nabízelo (a já bych se v tom pohňácala s vervou!), ale chce vyprávět o tom, co se stalo. Jako kdyby zaznamenávala reálné události.

Miluju to.

A okamžitě mě někdo zastavte, nebo o tom napíšu celou diplomku! Ale tak pořád tady chválím Klárku, která byla tím hnacím motorem a hlavním autorem, tudíž tohle nelze považovat za samochválu, aby bylo jasno. Asi není tajemství, že Klárku vnímám jako svoji nejoblíbenější spisovatelku. Proto jsem si ji taky vzala, že jo! 😀

Ale jak by řekl Kasper z Nocturna pro Erika, přestanu taky chcát oslavné ohňostroje do sněhu a půjdu s vámi probrat svoje oblíbené postavy, scény, maličkosti a všechny libůstky, které v sobě dle mého názoru Hádes uchovává. A že jich je. Takže:

–

Kyler. Jako postava, jako člověk, jako jedna z nejroztomilejších a nejúžasnějších bytostí tohohle světa. Do háje, kdybych o tom příběhu nevěděla vůbec nic, ale znala bych z vyprávění Kylera, chtěla bych to číst, protože ten kluk je dle mého názoru neuvěřitelně specifický a taky tak trochu plyšáček. Dost rozkazovačný plyšáček. Hele, za tu dobu, co nás sledujete, jsem to možná už někde zmínila, a nemá cenu lhát, takže zatímco Klárka má slabost pro kluky typu Elias, Michael a tak podobně, prostě ten cool ochranitelský týpek, já mám fakt hodně v oblibě kluky, kteří jsou z přirozenosti, ehm, subíci, ale dokážou si pořádně dupnout a ten druhý kluk je z nich totálně paf. 😀 Takže Kyler, který potřebuje strašně moc lásky a je to takové kuřátko, a zároveň má skoro celého Háda pod palcem? Jo! Zamilovala jsem si ho okamžitě, a když se objevil na scéně, jen jsem se v tom utvrdila.

–

Nico. Jak jsem psala výš, Nico není z přirozenosti můj oblíbený typ knižního kluka, ale měla jsem ho ráda od první chvíle. Jak se dokázal se vším porvat, ta jeho trochu traumatická zahleděnost do vztahu s otcem, závislost, neschopnost nechat jít Victorii, ke které se v hlavě pořád vracel, a zároveň později totální oddanost Kylerovi, kvůli kterému se rozhodl zůstat i na takovém místě jako je právě Hádes. Ale abyste si nemysleli, nejsem toho názoru, že to z Nicovy strany byla nějaká velká oběť. Dělal to i pro sebe, pro svoje vlastní štěstí. A k tomu, proč mohl být na Hádovi šťastný, se ještě dostanu v závěru, protože to je to, co mě vždycky „hitne“ a já kvůli tomu brečím jak želva, je jedno, kolikrát ten příběh čtu.

–

Kurt. Mohla bych zmínit všechny vedlejší postavy, jelikož jsem si dost dobře oblíbila i Angela, Raze, Kroketku a Tidavara, Lukaie (ňuňu), aleee… kdybych měla vybrat jednu vedlejší postavu, byl by to prostě Kurt a jeho hate to friends (but still hate) vztah s Nicem. 😀 K tomu asi není co dodat. Ten pi*us Kurt se mi neuvěřitelně zapsal do srdce.

–

Zdánlivá všednost. Nico rád popisoval, jak mu připadá nesmírně uklidňující vykonávání všech těch maličkostí, ze kterých je tvořený jeho den – určitá pravidelnost v jezení čočky, sledování seriálu, vstávání v přesně daný čas (ne že by se mu to dařilo i později), a tenhle typ všednosti tu nevidíme jenom přes Nica, ale například i přes Raze, který si na takovém hrozném místě jako je Hádes dokáže v klidu vychutnat černé kafe. A vidíme to i u výše zmíněného Kurta, co se těší, že by mohl vyhrát gumové medvídky. Nakonec to přináší například i Angelo, když přemýšlí, jestli by zůstal na Hádovi, i kdyby mohl odejít. Tyhle postavy a jejich rozhodnutí a obyčejná gesta nespojuje odevzdanost a smíření s danou situací. Není to rezignace. Je to přijetí. A právě to přijetí mě z nějakého důvodu nesmírně uklidňuje a opět – doufám, že se mi to v myšlenkách povede propojit v závěru tohohle rozloučení!

–

Scéna s lékořicí. Ach, jak já tuhle scénu ráda. A ne pro to samotné divoké líbání, ve které vygraduje, ale pro tu přelévající se energii, která je tak patrná! Pro napětí, jaké mezi kluky zuří. Mám vždycky velmi silný pocit, že jsou naživu a líbání je prostě jenom něco, v co tohle všechno musí zákonitě vygradovat.

–

Kaktus René. Takový detail (dost velký a nebezpečný bodavý detail), ale přirostl mi k srdci. Dokonce jsem kterýsi den doběhla do květinářství a koupila tam kaktus, který teď máme na stole – dostal cedulku se jménem René a už nás stačil pěkně popíchat, zmetek! Klárka si nedávno vytahovala z prstu trny, mračila se a říkala: „Typickej René!“

–

Posouvání hranic ve vztahu Nico a Kyler. Asi všichni víme, že se s tím Nico nijak extra nerozpakoval a udělal vůči Kylerovi pár pěkných přešlapů. Zároveň se ale od první chvíle zajímal a jeho potřeba být tam pro Kylera, nechat si od něj pomoct a později ho milovat, byla tak nádherná. Vlastně na tom nesly určitou zásluhu i jeho zkušenosti, trpělivost a schopnost jednat s různými typy lidí, s nimiž se jako voják za život setkal. Nasazení, s jakým pomáhal Kylerovi drhnout podlahu a stejně tak nasazení, s jakým ho držel, když se Kyler zmítal a plakal.

–

Zamávání Primusovou mrtvou rukou. No táák, tohle jsem přece musela zmínit. 😀 Scénu, kdy Kyler a Nico odjíždí s Angelem do nemocnice, zatímco Kurt zůstává u jámy vedle Primuse přikrytého prostěradlem. A jak se auto vzdaluje, Kurt čapne Primusovu ruku a zamává! Kdo by Kurta po téhle scénce nemiloval?

–

Takhle nějak bych mohla pokračovat donekonečna, protože mě pořád napadají nové věci, ale chci se dostat k tomu, co je pro mě na tomhle příběhu vůbec nejúžasnější a ano, pojí se to s mým brekem u závěrečné kapitoly.

Je to schopnost budovat si štěstí i na Hádovi. Je to myšlenka, kterou bych asi dřív nepochopila, respektive bych tomu nevěřila (moje staré já by ječelo, že se kluci přece musí za každou cenu dostat ven, jinak šťastní nebudou ani za nic), ale v průběhu života jsem se naučila chápat štěstí jako něco, na čem je třeba pracovat.

S nadsázkou lze říct, že člověk může být šťastný kdekoli a stejně tak, že člověk může být nešťastný kdekoli. Všechno je o nastavení hlavy a myslím, že Hádes je v tomhle mnohem hlubší, než jak se možná zpočátku tváří. Právě díky té nenápadně vetkané filozofii pro mě má velký přesah. Nicovo rozhodnutí zůstat mě dojímá, protože si uvědomuju, jak moc se posunul a že i na tak hrozném místě dokázal najít lásku – nejenom lásku ke Kylerovi, ale i sám k sobě. Konec je pro mě tím pádem nadějeplný. Nico stejně jako ostatní postavy na Hádovi dospívá k rozhodnutí a pochopení, nikoli ke smíření. Nachází štěstí tam, kde by to nečekal, protože se naučil (byť trochu drsnou hádovskou cestou) sám sobě naslouchat. A v tom, že si vůbec dokázal připustit, že chce zůstat, spatřuju obrovskou sílu, přičemž když se podívám na Klárku, vidím tu sílu i v ní.

Tak nevím, zase se mi chce brečet.

Asi prostě jen vidím, kam jsme spolu došly.

Kam došli Kyler a Nico.

Děkuju ti za tenhle příběh – když jsi mi o něm řekla poprvé, připadalo mi to nejenom zatraceně dobré, jak píšu na začátku tohohle rozloučení, ale měla jsem pocit, že sama nic takového nikdy nenapíšu. A pak jsme to vytvořily spolu.

Díky i vám všem, kteří jste kluky četli. Možná jste zvyklí na větší slow burn, nebo třeba na to, že jsme v rámci kapitol upovídanější, ale každý příběh má podle nás svůj vlastní hlas a požadavky, které musíme vyslyšet (to zní jako nějaké dobré příběhové halušky, ale rozumíme si).

♥

Hádes jako vězení.

Hádes jako symbol svobody duše.

Eva