Szabi

Tiberius prochází po psacím stole a proplétá se mezi hrnky. Nakonec se svalí na hromádku otevřených dopisů z univerzit, na které jsem se nedostal, a začne si olizovat zadek. Když už nic, rozhodně to v sobě nese jistou symboliku.  

Vlastně nevím, proč jsem ty dopisy nevyhodil. Možná jenom čekám, až k nim přibude poslední z nich, abych to mohl všechno obřadně spálit ve sprchovém koutě nebo tak něco.  

Derek říkal, že si mám podat přihlášku na stejnou školu jako on a zaměřit se na angličtinu, že to je jistota, ale upřímně, ani v tom jsem nikdy nebyl kdovíjak dobrý. Takže zatímco on má svoji budoucnost jistou, já ležím zahrabaný v hromadě polštářů a loupu pistácie.  

Na notebooku běží první díl Harryho Pottera. Jedu to pořád dokola. Buď tohle, nebo animák Raubíř Ralf. Kdybych si chtěl stáhnout něco nového, musel bych do obýváku, kde je rychlejší internet, ale to by znamenalo kontakt s mámou, tátou a Charliem. Takže místo toho… Pan Harry Potter, naše nová celebrita.  

Složku s díly Supernatural jsem smazal už před nějakou dobou a stejně bych se u toho sám hrozně bál.  

Loupu pistácie a skořápky házím zpátky do sáčku. Tiberius mezitím dokončí očistu, několik dopisů shodí na zem a vezme to rovným krokem ke mně na postel. Usadí se mi za krkem jako velká chlupatá šála a zaryje mi přitom drápy do ramene.  

Posledních několik dní se podivně vleče ve stejném tempu. Někdy si uvědomím, že už je večer, a nedokážu si vybavit, co jsem celý den dělal. Ani jednu jedinou věc. Zdařile ignoruju zprávy od Dereka, protože se buď pořád dokola ptá, jak mi je, anebo mi vypráví o sobě a doufá, že tak přijdu na nové myšlenky. Jenomže Derek prožívá nejšťastnější období svého života, ve vztahu mu to klape a pro mě je těžké se na něj naladit.  

Tiberius švihá ocasem ve spokojeném rytmu. Kdo by to byl řekl, že se z  něj vyklube takový dokonalý společník. Ale možná je jenom démon a užívá si lidské utrpení.  

Postupně, stejně jako když jsem byl ve skříni, přijde do mého pokoje máma, táta i brácha. Na mámě a tátovi je vidět, jak se oba snaží zvednout mi náladu, nicméně se vsadím, že je to po takové době musí už taky pěkně vysírat. Nejdřív můj porozchodový stav, který ještě neskončil, pak Gaston a hromádka odmítacích dopisů.  

Několikrát jsem jim řekl, že si se mnou nemusí dělat starosti, nemám depresi, nepotřebuju psychologa a postupně se z toho vyhrabu, jo, už se hrabu, fakt. Ještě pět minut. A pak si budu moct najít práci třeba jako řidič rolby. 

Táta mi nosí hromady jídla, jako fakt hromady, kdy mi tímhle způsobem zkouší zvednout náladu, takže už mám pár kilo nahoře. Máma svoji taktiku střídá. Někdy je chápavá a někdy vtrhne ke mně do pokoje s rukama založenýma v bok a říká mi, abych se sebral.  

Nejjednodušší je mluvit s bráchou, protože ten se soustředí hlavně na fotbal, na to, co podniknul s Nickem, nebo na další level v počítačové hře. A sem tam dokonce neříká vůbec nic, prostě se mi jenom nasáčkuje do postele a sledujeme jeden z mých dvou top filmů spolu.  

Když jsme se s Lukasem rozešli, slyšel jsem Charlieho, jak říká mámě, že to je dobře. Už si nevzpomínám, jestli mě to spíš mrzelo, anebo naštvalo. Každopádně podobné stanovisko zastává i Derek, což je… o důvod víc, proč se s ním nechci potkat. Na pohřbu stál kousek ode mě a držel za ruku Mooreova bratránka, se kterým jsou nerozlučná dvojka.  

Já stál sám.  

Z další vlny sebelítosti mě vytrhne Tiberius, který seskočí a hrne se k otevřenému oknu. Moje společnost ho nejspíš omrzela a jde se radši cournout za ostatními kočkami. Vlastně se mu nedivím.  

Odstrčím pistácie a svalím se naznak. Zírám na strop a zkouším si nic moc nepředstavovat. Usnu, spíš z nudy a nějakého myšlenkového vyčerpání, než abych byl doopravdy unavený. Zdá se mi o Gastonovi, který je u mě v pokoji, sklání se nade mnou a propaluje mě pohledem.  

„Nigele, Nigele… Žiješ, můžeš jít bruslit, můžeš dělat úplně cokoli. A ty se tady válíš. Nechceš, abych tě politoval?“ 

Probudím se trhnutím, když běží titulky. Ležím v rozsypaných skořápkách a záda mám zpocená. V místnosti nikdo další není, jenom mrtvý zelenomodrý brouk, kterého mi Tiberius nejspíš donesl darem. Eeeh. Děkuju pěkně.  

Chvíli na něj upřeně koukám, než vstanu a s notebookem se rozejdu ke dveřím, abych si stáhnul Tajemnou komnatu.  

Malé krůčky.  

x

Obchoďák je úplně stejný, jak si ho pamatuju. Spousta lidí, vydýchaný vzduch a figuríny ve výlohách. Snažím se nad tím moc nepřemýšlet a srkám fresh.  

Derek kráčí vedle mě a zkouší brčkem napíchnout kus jahody.  

No nemohl jsem se mu vyhýbat věčně. Dejme tomu, že přišla doba, kdy jsem se musel rozhodnout, jestli se nadobro vsáknu do povlečení, nebo dám životu ještě nějakou šanci. Takže jsem tady. Což ale taky znamená, že mi připadá, jako kdybych měl ukrutnou kocovinu.  

„Chceš si někde sednout?“ nadhodí Derek po chvíli trapného ticha.  

„Klidně můžeme.“ 

Zapadneme k tomu nejhoršímu bistru ze všech, kde tím pádem logicky není moc lidí. Vybereme si stůl hned u zábradlí a já vrazím ruce do kapes mikiny.  

Derek se usměje a zakroutí hlavou.  

„Co je?“ zeptám se. 

„Ale nic.“  

Taky se usměju, ani nevím proč. „Ten poslední test z chemie jsme docela dali, ne?“ 

Poslední test z chemie byl ve skutečnosti skoro před měsícem, pár dní před tím, než Gaston odešel, a mám pocit, že Barryová nám celkem nadržovala, protože si nás za ty roky prostě stačila oblíbit. Ale to je jedno. Prostě na to navážu, protože mě nenapadá, co dalšího bych řekl. Je to vlastně hrozně zvláštní, že si připadám tak… k ničemu. Jak indiánek bez náplně.  

Dokonce se mi vyhýbá i moje úzkost. Nejspíš ji nebaví otravovat život někomu, kdo dokáže několik hodin čumět do zdi.  

„Jo, ten test,“ přikývne Derek. Nalakovanými nehty poklepává o stůl. A protože byl tak dlouho můj nejlepší kámoš, logicky do mě vidí o něco víc než ostatní. „Hele, Nigele, možná by ses měl víc zaměřit na sebe. Ani sis pořádně nestačil prožít ten rozchod, protože jste se všichni věnovali Gastonovi. Což není špatně, naopak. Ale trochu ses zanedbával, víš jak.“ 

„Jako že bych si měl zajít třeba ke kadeřnici?“ 

„Nee, ježiši.“ Derek mi automaticky koukne na vlasy. „Nebo možná taky. Prostě jen… Teď je to zas hodně o tobě, máš šanci zjistit, jakej seš.“ Nejspíš vypadám dost nechápavě, protože opatrně dodá: „Třeba zkusit jít s někým na rande.“ 

„Ne.“ 

„Ne?“ 

„Ne. Co na tom nechápeš? Nemám náladu s někým randit, když…“ Pokrčím rameny a extrémně pomalu začnu dopíjet svůj fresh, abych to nemusel nijak rozvádět.  

„Když co?“ nedá se Derek. „Už to je dost dlouhá doba, Nigele. Sakra, už to bude skoro půl roku, ne? Rozhodně by ti prospělo přijít na jiné myšlenky.“ 

Kelímek položím prudčeji, než jsem zamýšlel. „Já rozhoduju o tom, co je a není dlouhá doba, jasný?“ 

Derek semkne rty k sobě. Nelíbí se mu to, jenomže v tomhle jsme se nikdy neshodli. On by byl nejradši, kdyby mi mohl někoho dohodit, a vsadím se, že by úmyslně vybral Lukasův pravý opak. Protože Lukase nikdy nijak zvlášť nemusel a nenechal si vysvětlit, že Lukas umí být milý i chápavý, jenom nemá zapotřebí to ostatním lidem dokazovat.  

No a pak už se mi těžko obhajoval, protože… 

Do prdele, fakt je to skoro půl roku, co jsme se rozešli.  

Pohlédnu na svoje ruce a pomalu je sevřu v pěst. Zkouším soustředěně dýchat, jako kdyby se o mě pokoušela úzkost, jenomže se o mě nepokouší vůbec nic. Tak se radši zeptám Dereka na jeho novou školu, jak se tam těší, kdy odjíždí, jak to bere jeho kluk, blablabla.  

Nejsem zrovna ten nejlepší kámoš, protože mě to nedokáže zajímat tak moc, jak bych si přál. A je to strašně špatně, když si na konci našeho setkání uvědomím, jak se z přátelství, které fungovalo tak bezprostředně a přirozeně, stalo něco, kdy se oba musíme snažit.  

x

Máma čeká v autě, na klíně má otevřenou krabici s pizzou a cpe se, až má boule za ušima. Sotva sednu dovnitř, hodí mi krabici na klín a nastartuje. „Jak se cítíš? Bylo to fajn?“ 

Dost záludná otázka, takže odpovím prostě jenom: „Ale joo.“ 

S Derekem jsme prošli skoro celý obchoďák, dokonce jsme se spolu i párkrát zasmáli a nostalgicky zavzpomínali na nejrůznější historky ze střední. Přitom jsem ho musel štvát tím, jak jsem byl většinu času apatický. Na moje stavy už si za ty roky stačil zvyknout, třeba na hysterčení a nejrůznější strachy, ale chápu, že ta divná bublina, ve které jsem teď, musí být trochu matoucí.  

Připadá mi, že mám z mozku želé.  

A máma to ví, protože zatímco projíždí městem, už se ani moc nevyptává.  

Koukám na baráky za oknem a nemůžu se ubránit nepříjemnému pocitu, že tady třeba budu i za padesát let, pojedu stejnou cestou a nikdy nic neuvidím a nezažiju. Zůstanu v téhle prdeli a každé prázdniny budu vyhlížet Dereka, aby mi řekl, co je nového a jaké to je, být jinde.  

A i když si budeme rozumět čím dál méně, stane se z něj moje jediné pojítko se světem.  

Zatímco se oddávám přemýšlení o tom, jaké povolání bych mohl vykonávat, jestli budu třeba vážně řídit rolbu, v kapse mi zavibruje mobil. Jindy bych ho ignoroval, jenomže tentokrát zavibruje znovu a znovu a ještě jednou, až máma povytáhne obočí, jako kdybych tam snad měl dildo na baterky, co se omylem spustilo. 

Tak mobil vytáhnu a vidím, že píše Moore.  

Už jsou výsledky!!! 

Prakticky okamžitě se mi z toho udělá šoufl. Sáhnu pro mámin kelímek, který je mezi sedadly, a pořádně se napiju. Vzápětí toho lituju, protože je to cola, která můj tep vyžene do ještě vyšších otáček, a když strkám kelímek zpátky, trochu se mi klepou ruce, takže mámě ohodím kalhoty.  

Tak pozor, to je po dlouhé době, co moje tělo předstírá, že v sobě má život.  

„Nigele, je všechno v pohodě?“ zeptá se máma a na znepokojivě dlouhou dobu spustí pohled ze silnice.  

„Jo, já jen, že…“  

Správně bych jí to neměl říkat, měl bych se podívat v bezpečí svého pokoje, ideálně ve skříni, anebo ve společnosti kocoura a pak jí suše oznámit, že mě nevzali. Pár dní bych počkal na dopis, který by jenom potvrzoval, co si přečtu na stránkách, na jednu z těch fešných obálek s razítkem školy, kde by stálo: Litujeme, ale nehodíte se ani na řízení rolby. Jděte radši olizovat sníh. 

Přidal bych tu obálku na hromádku k ostatním a po večerech bych si z nich mohl vykládat budoucnost. To by bylo náhodou ohromně vzrušující.  

„Že co?“ 

„Už jsou výsledky.“ 

Víc nemusím dodávat, protože máma je v tomhle jako policejní pes a okamžitě chápe, o čem je řeč. „Tak se podívej!“ vykřikne tak nahlas, že kdybych řídil já a ne ona, pravděpodobně už bych před sebou tlačil popelnici nebo cyklistu.  

Takhle sebou jen trhnu. „Podívám se,“ řeknu neochotně. 

Když o několik minut později zastavíme před domem, máma v rychlosti posbírá svoje saky paky včetně krabice se zbytkem pizzy. Snaží se, to jí upřít nemůžu, ale taky na ní poznám, jak je netrpělivá. Totiž, není to ten typ matky, která by vyšilovala, pokud bych se vážně nedostal vůbec nikam, ale asi by byla ráda, kdyby měla syna na univerzitě. 

V předsíni hodí klíč do klíčové misky a jde rovnou do kuchyně. „Nigele,“ pronese docela klidně. „Dáš si čaj?“ 

Ale ta otázka ve skutečnosti zní: „Mohl by ses do prdele podívat?“ 

„Tak třezalku.“  

Vím, že čím dřív to udělám, tím dřív budu mít pokoj. Přesto si neodpustím: „Nepočkáme na tátu a na Charlieho? Aby u toho byla celá rodina jako posledně. Můžeme se otočit pro Dereka, anebo přizvat i Nicka. Vážně mě bavilo, jak rozpačitě se tvářil, když zjistil, že mě už tolikrát odmítli, a Charlie se to snažil zamluvit…“  

Jenže máma zvolí tu nejlepší možnou taktiku. „Dobře. Podívej se, až budeš připravený. Nechci na tebe tlačit.“ Což zafunguje líp, než bych myslel. Automaticky se téhle přímé manipulaci poddám a na mobilu otevřu stránku univerzity. 

Zatímco se načítá, hlavou se mi honí tisíc věcí. Jasně, potěšilo by mě, kdybych zjistil, že si mě někdo jako brankaře cení do takové míry, že by přivřel oči nad mými školními výsledky. Zároveň mi ale dělá blbě představa, čemu bych v takovém případě musel čelit. Komu bych musel čelit.  

Zhluboka se nadechnu, a když se stránka načte, přečtu si, co je tam napsáno. Pro jistotu hned několikrát a pak ještě jednou, kdybych to náhodou nepochopil.  

Srdce mi vypoví službu, udělá dva kotrmelce, salto a já nemůžu popadnout dech. 

„Nigele?“ ptá se máma starostlivě. „Je ti špatně? To bude dobré, slibuju. Zkusíš to za rok.“ Nakloní se blíž a poplácá mě po rameni. „Nevadí, že tě nevzali, nějak to zvládneme, dáš si přihlášku příští – počkej… Ale vždyť tě vzali! Nigele, vzali tě! Máš stipendium! Pane bože, to je skvělá zpráva! Vzali tě… Zkus dýchat! Tohle si přece musíš užít, je to tvoje velká šance. Dýchej!“ Zatímco mluví, vede mě k mrazáku. Když ho otevře, strčí mi hlavu co nejblíž, protože někde slyšela, že ledový vzduch pomáhá u malých dětí na laryngitidu a nějak si z toho vyvodila, že mi to teda může pomoct s úzkostí.  

Takže dýchám u mraženého špenátu. „Nemůžu tam jít,“ oznámím.  

„Proč ne?!“ 

Ví to a stejně se na to ptá. A já cítím, jak se mnou začíná lomcovat vztek, který se později dost možná rychle překlopí v beznaděj. „Protože tam chodí Lukas!“ 

Zabouchnu mrazák a mobil strčím do kapsy. Ale pořád mám tu stránku před očima. 

Rozhodnutí o udělení sportovního stipendia na základě hokejových výsledků. 

Lukas si mohl vybrat, jestli chce sportovní stípko, nebo prospěchové. Pamatuju si, jak jsem stál v brance a byl jsem hotový, zatímco on na mě štěkal, že se musím snažit víc, jestli to vážně chci. Ideální svět, ve kterém chodíme na jednu univerzitu, bydlíme v jednom pokoji, spíme spolu a hrajeme ve stejném týmu.  

V mámině obličeji teď vidím soucit a špatně skrývanou radost, což je snad ještě horší než nepochopení.  

Unaveně sleduju, jak připravuje třezalkový čaj, a poslouchám, jak se vaří voda. Nevím, co teď. Já kurva nevím! Vůbec nic. Ale spolu s tím si taky uvědomím, že po dlouhé době, kdy jsem si přišel prázdný, konečně něco cítím. Emoce mě zaplavují od hlavy k patě a ten nepříjemný tlak musí být jedině úzkost, jako kdyby říkala: nazdárek. 

No nazdar.  

Znovu sáhnu do kapsy a na mobilu otevřu stránku univerzity, která je stejná jako předtím. Výsledky se nezměnily. Ardenští Medvědi mě očividně i po dvaceti vteřinách pořád chtějí v týmu.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥