Szabi

Ke karavanu došel sám, protože hned na začátku kempu narazili na Mariu s Dustinem, a jestli na něco Nicolo rozhodně neměl náladu, tak to byly kecy otravné usoplené opice a Mariiny soucitné pohledy. Beztak by ho v nestřeženou chvíli pohladila po vlasech a řekla mu, že všechno bude v pořádku.

A tak se od nich raději oddělil s tím, že musí pracovat na komiksu. Což byla pravda jen napůl, protože pracovat na něm nemusel. Chtěl. Šíleně moc, protože věděl, že každý obrázek a každá čára znamená blížící se konec tohoto příběhu. Poté začne nový. Další.

A ze Zbloudilé trojky se stane čtyřka.

Ještě předtím, než začal kreslit, si celý sešit prošel, aby měl jistotu, že všechny příběhové linky sedí. Cesta do Tokia byla jedna z těch méně komplikovaných, přesto mu přišlo, že jde o hodně dobrý díl.

A pak… kreslil.

StarSida, jak vytahuje pistoli a říká: „Zkus to, ty šmejde.“

Skauta, který na něj upřeně hledí a čeká, co bratr udělá.

Jeden obrázek věnoval kulce, co zrovna vystřelila z hlavně pistole.

Byl tak zabraný do práce, že vůbec nevnímal okolní svět. Přestože bylo v karavanu horko a on chtěl jít původně k venkovnímu stolu, tolik se do příběhu ponořil, až sám sobě nedokázal říct, proč vlastně sedí tady. A možná proto nezaregistroval smích, který byl s každou vteřinou blíž a který nepatřil nikomu jinému než jeho mámě.

Nicolo znal přesně tři důvody, proč by mohla mít máma dobrou náladu.

Zaprvé, byla opilá. To byl ten nejčastější důvod.

Zadruhé, získala větší obnos peněz, což znamenalo, že je z někoho vymámila, nebo šlohla.

Zatřetí… flirtovala. A to byl podle afektovanosti přesně tenhle případ.

Nicolo automaticky vzhlédl a jako první si všiml mámy, která stála ve dveřích a vážně nepůsobila nameteně. Vidět ji stát rovně takhle brzo bylo vyloženě zvláštní a Nicola dokonce napadlo, jestli neztratil pojem o čase a není ve skutečnosti už večer.

Ačkoliv pochyboval, že by ho Dominik nechal vyklouznout z rande.

„Nicolo, zlatíčko,“ zaševelila mile, ale než mohla cokoli dalšího říct, narval se do karavanu chlap, co mohl mít docela určitě dva metry. Nebyl tlustý, ani přehnaně namakaný, ale stejně Nicolovi přišlo, že zabíral snad všechen prostor od podlahy po strop, ode zdi ke zdi.

„Nicolo, zlatíčko, mohl bys nás tady na chvíli nechat o samotě?“ pokračovala máma a vykouzlila jeden ze svých kouzelných úsměvů. Což by Nicolo možná ocenil, kdyby věděl, že nejde z její strany jen o vypočítavost, protože… Kdyby na něj byla hnusná, vyprskla, ať vypadne, rozhodně by jí to nijak neusnadnil.

Takhle jen obrátil oči v sloup a přikývl. „Jo,“ vzdychl. Zavřel skicák, natáhl se pro sešit na poznámky, začal sbírat tužky, propisky, gumu…

„Bude to trvat ještě dlouho?“ vyštěkl chlap zničehonic, až sebou Nicolo překvapeně trhl. Koukl na chlapa, respektive na jeho otrávený ksicht, a tím nejpomalejším způsobem, jakým uměl, si zastrčil ořezávátko do kapsy. A ještě vyzývavě povytáhl obočí.

„Děláš to schválně?“ zavrčel chlap nedočkavě. Jo, asi se nemohl dočkat, až mámu přehne… Nicolo zamrkal, aby tu myšlenku vyhnal z hlavy.

„Ne, dělám to neschválně. Vůbec to není proto, že seš debil,“ odsekl. A hned nato koukl na mámu, která nejspíš hodlala předstírat, že tam vůbec není. „Zapomeň, že to budete dělat u mě na posteli. Vem si ho laskavě k sobě na gauč!“

„Nicolo,“ vzdychla máma unaveně, jako kdyby snad měla s Nicolem svatou trpělivost, což bylo TAK absurdní. On přece nic neudělal!

Chlap, kterého si Nicolo v hlavě narychlo pojmenoval jako Dvoumetrák, už nejspíš ztratil trpělivost, protože sebral jeden z Nicolových sešitů a hodil ho ke dveřím. „Přestaň mlet a VYPADNI,“ zahřměl.

Nicolo se ostře nadechl. Cítil, jak to v něm doslova bublá. Sevřel ruce v pěst a nehty zaryl do dlaní. Ten sešit nebyl nijak extra důležitý, používal ho hlavně na náčrty. Šlo především o princip. Že si tam ten chlap jen tak přišel, sahal mu na věci a ještě s nimi házel.

Ale co mohl čekat od někoho, koho přitáhla máma? Ta měla vždycky příšerný vkus. Nebo možná měla vkus normální, jen tohle… Tohle asi ani v nejmenším nebylo o vkusu. Nicolo nebyl idiot a věděl, že jí Dvoumetrák pak dá nějaké prachy, takže jí docela určitě nezajímalo, že je to netrpělivý debil.

„Ses asi posral, ne?“ vyštěkl Nicolo a všechny věci, které už držel v náručí zase položil na stůl. „Myslíš si, že sem přilezeš a…“

… a všechno ti tu patří? Takhle nějak měl v plánu větu zakončit. Asi.

Jenže to nestihl, protože skončil na zemi.

Mohla to být maximálně vteřina, protože Nicolo v první chvíli vůbec nevěděl, co se právě stalo. Buď měl ten chlap nejrychlejší pravačku pod sluncem, anebo Nicolo nesnesitelně dlouho mrkal. Ačkoliv – to by asi řekl úplně každý člověk v kempu – co se týče bitek, nikdy na tom nebyl zrovna dobře.

Vyhrál vůbec někdy nějakou? Pokud ovšem nepočítal tu v lese, ale tam ho Dominik nechal, takže… Jak to říkal s těmi pěstmi? Schovat palce a použít první dva klouby?

Zatřepal hlavou. V horním rtu mu bolestivě tepalo a cítil na jazyku krev, ale nic, co by nezvládl. Přece jen byl na bolest docela zvyklý.

Jednou si zlomil ruku a trvalo dva dny, než ho máma vzala k doktorovi. Jednou mu dala takovou facku, až to vzal druhou stranou o skříň. Jednou dostal od Dustina přes držku a měl roztržený ret. Jednou se chytil elektrického plotu a nějakou dobu mu nešlo se pustit.

Jednou nechal Dominika, aby mu narval péro do zadku. Až na to, že tohle bylo včera.

A ten zbytek… Neříkal to už?

Konečně se mu povedlo trochu poskládat a vytáhnout se do sedu. Překvapeně se rozhlédl a moc ho nepotěšilo, když mu došlo, že měl pravdu. Dvoumetrák mu vážně dal pěstí. A teď nad ním stál a nevypadal vůbec přátelsky.

Což čistě logicky… Proč by nad ním stál a vypadal přátelsky? To by přece nedávalo smysl.

Nicola tahle myšlenka pobavila. Představil si, jak by mu teď Dvoumetrák pomohl vstát, poplácal ho po rameni a řekl něco jako: Tak co? Připravenej vypadnout?

„Tobě to přijde legrační?“ odsekl chlap nasraně. Evidentně měl se vztekem docela problém, protože se napřáhl a znovu Nicolovi vrazil, akorát že tentokrát rozevřel pěst, takže Nicolo dostal pořádnou facku.

A přitom, na úplném začátku, byl Nicolo ochotný vypadnout. Kdyby mu dal čas, tak by si úplně v klidu posbíral všechny svoje věci a odporoučel se. Jo, to by udělal. Jenže naprosto upřímně… TEN CHLAP BYL TOTÁLNÍ MAGOR, když jen tak chytil o dvě hlavy menšího kluka za tričko a prostě mu napálil. Ne snad?

„Ty magore jeden pošahanej!“ zařval Nicolo a zkusil ho od sebe odstrčit. Což nepomohlo, akorát mu chlap vrazil další facku. Do prdele… Mnohem raději by dostal pěstí, protože jak měl někomu vysvětlit, že se mu zatočila hlava po obyčejné facce? To snad ani nemohl. Vždyť by se mu všichni v kempu akorát vysmáli.

No tak fajn, bude bitka, napadlo Nicola, ale že by dokázal nějakou ránu vrátit, nebo se bránit, nebo aspoň nevypadat jako totálně bezmocné děcko, to ani náhodou. Na druhou stranu mu hlavou proletěly snad všechny existující nadávky a možná i pár narychlo vymyšlených. A taky mu došlo, že pískání v uchu, které přičítal ráně do hlavy, ve skutečnosti vůbec není pískání, ale naopak matčin vřískot. A dokonce, a to snad bylo jako zjevení, zkusila Dvoumetráka odtáhnout.

Takže tam Nicola fackoval jako nějakého haranta, zatímco se ho máma zkoušela zastávat.

Skvělý, fakt skvělý!

Dvoumetrák se napřahoval k další ráně, a tak Nicolo instinktivně zavřel oči, ruce přitáhl blíž k hlavě a… čekal. Jenže žádná další bolest nepřišla. A když otevřel oči, zjistil, že už je v karavanu sám. Jen on, jeho sešity a ořezávátko, které mu asi vypadlo z kapsy. Sebral ho, chvíli ho zmateně žmoulal v ruce a teprve poté vstal a položil ho na stůl.

Celá levá strana mu hořela a pořád v puse cítil krev.

Nicolo došel ke dveřím, chytil se futer a mžoural do ostrého slunce.

První si všiml mámy. Seděla na jedné ze zahradních židlí a zrovna si zapalovala cigaretu. Jako kdyby se rozhodla celou situaci prostě neřešit, protože moc dobře věděla, že nedokáže nic změnit.

Nicolo ji napodobil a sjel do sedu, zatímco Dvoumetrák ležel na zemi, v očích měl překvapení a údiv. Teď to byl on, kdo si musel rukama chránit hlavu. Dominik ho mezitím jednou rukou držel pod krkem a tou druhou mu dával jednu ránu za druhou. 

Dominik.

Dominik.

Dominik, který bydlel ve vedlejším karavanu. Dominik, který nejspíš slyšel křik, šel se podívat a odtáhl toho magora od Nicola dál. Dominik, který nepotřeboval, aby za něj někdo bojoval, protože se o sebe dokázal postarat sám.

Nicolo vzdychl. Myslel, že ho zachránil Klein. Tak jako vždycky. Jenže teď koukal na hnědovlasého kluka s náušnicí v uchu a docházelo mu… Co mu vlastně docházelo? Že mu Morten pomohl? Že je to další věc, za kterou mu bude dlužit? A dluží mu vůbec za něco?

Raději by dostal další facku, než být v téhle situaci.

A pak klidně ještě jednu, jen aby nevypadal tak… bezmocně. Zrovna před ním.

Nicolo sáhl do kapsy, ale zrovna u sebe žádné cigarety neměl, a tak jen otráveně zamručel. Napadlo ho, že by Dominikovi pomohl, ale ten vypadal, že to zvládá docela dobře (na rozdíl od někoho), takže zůstal sedět s hlavou opřenou o futra. Vůbec ho nepřekvapilo, když se pak najednou zpoza rohu vyřítil Klein, který podle výrazu určitě věděl, že se něco stalo.

Namířil si to rovnou k Dominikovi. Položil mu ruku na rameno, aby dal najevo, že teď už se o to postará.

Velkej brácha se o to postará. No jistě.

„Ty sis sem přivedla chlapa?“ zařval na mámu, která dál kouřila a trochu se jí přitom klepala ruka. Vypadala vlastně docela nešťastně a Klein by jí ledaco odpustil, jen kdyby nešlo o Nicola.

„Zlato, promiň, tohle jsem nechtěla. Poprosila jsem ho, aby odešel, ale už mě neposlouchal,“ mumlala a Nicolovi to připadalo vlastně docela legrační, protože neměl ponětí, kdo neposlouchal. Jestli on sám, nebo Dvoumetrák. Na koho si vlastně stěžovala? Možná na oba?

Dominik chlapa konečně pustil a postavil se. Jeho první pohled směřoval přímo k Nicolovi. Nebo možná k jeho rozbitému rtu, modřině pod okem, ztracené hrdosti… Jestli teda Nicolo vůbec nějakou kdy měl.

Naštěstí se k nim zrovna blížili ostatní, takže mohl Nicolo předstírat, že uhnul pohledem z nějakého jiného důvodu než jen ze studu.

Alex s Dustinem přistoupili k chlapovi. Všichni nad ním stáli jako stráž, a on tím pádem neměl tendence se vůbec hýbat, zatímco Maria zastavila u Nicola. Klekla si před něj a zkontroloval ránu na rtu.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Klein a koukl na bratra.

Nicolo místo odpovědi jen pokrčil rameny a vstal. Měl celé té situace plné zuby – mámy a jejího stupidního nápadu si s sebou přivést takového magora, bráchy, co měl o něj neustále strach, Dustina, protože se idiotsky šklebil, nejspíš byl rád, že Nicolo dostal pár facek, a hlavně Dominika, který si prostě musel hrát na prince na bílém koni. Kdyby totiž Dominik chvíli počkal, mohl přijít Klein a… Těch pár facek by Nicolo klidně vydržel. Nemusel by pak před Mortenem vypadat jako malé děcko. 

Vrátil se zpátky do karavanu, protože ať už s Dvoumetrákem plánovali udělat cokoli, docela určitě ho k tomu nepotřebovali. Sebral ze země sešit, položil ho na stůl a poté sedl na postel s pohledem upřeným před sebe. Připadal si tak… Sakra.

Strašně moc chtěl být sám. Ale jedna věc v kempu fungovala vždycky. Pokaždé, když dostal přes držku, našel se někdo, kdo se o něj postaral. Většinou to byl Klein, sem tam Maria a jednou nebo dvakrát paní Woringtonová. Nebyl tím pádem překvapený, že šla Maria za ním. Jenže kromě ní se objevil i Dominik. Zůstal stál u stolu, prohrábl si vlasy, zastrčil pár pramenů za ucho, takže mu vykoukla náušnice, a teprve poté se maličko usmál. „Ježíš se o to postará,“ pronesl klidně.

„Ty věříš v Boha?“ podivila se Maria, která stála u dřezu a hledala čistou utěrku, aby ji mohla navlhčit.

Nicolo zavrtěl hlavou. „Myslí tím Kleina,“ vysvětlil. „Snaží se uhádnout, jak se jmenuje, a je úplně mimo.“

Tohle Mariu vyloženě pobavilo. „Kdyby se jmenoval Ježíš… To bych se mu asi nikdy nepřestala smát,“ podotkla a s mokrou utěrkou došla k Nicolovi. Sedla si vedle něj, chvíli si ret prohlížela a poté na něj utěrku opatrně přiložila. „Bolí to?“ chtěla vědět.

Nicolo nasadil otrávený výraz. „Ne,“ odsekl, což nebyla úplná pravda. Spíš polopravda. Nebo taky pořádná lež, protože to bolelo příšerně.

Dominik se mezitím svalil na gauč. Sice předtím málem dosedl na jedny z máminých kalhotek, což ho k smrti vyděsilo, takže vyskočil, několikrát si otřel zadek, ale to ho neodradilo, aby nezkusil druhou stranu gauče.

Chvíli mlčel.

„Že ty máš podobnej problém jako já? S tou prořízlou držkou,“ uchechtl se nakonec.  

Nicolo na Dominika pohlédl. „Sejmul bych ho. Kdybys mi dal čas. Zrovna jsem se rozehříval,“ odvětil a vážně věřil, že by to mohla být pravda. Kdyby ta první rána nebyla jako z děla a on na chvíli zapomněl, kde je.

„Ještě pořád je venku, můžeš si dát druhé kolo,“ popíchl ho Dominik. „Můžu mu podržet ruce, abys to měl jednodušší. A zavázat oči. Pak bys měl šanci, že z toho bude remíza.“ Než stihl Nicolo něco říct, nebo ho poslat do prdele, což by asi udělal, naklonil se Dominik blíž a zblízka koukl na rozbitý ret. „Dal ti teda pořádně. Krvácíš ze rtu, to se špatně hojí. Ten strup rád praská a jíst na to něco slanýho je dost nepříjemný. Je tady někde lékárnička?“ Rozhlédl se po karavanu, jako kdyby vážně věřil, že tu nějaká bude. A jo, kdysi tu byla, ale skoro všechny prášky už Nicolo vyzobal a obvazy, náplasti nebo dezinfekci nikdy neobsahovala.

Protože vážně… Kdo potřebuje dezinfekci?

„Ne,“ štěkl Nicolo nasraně.

A tak Dominik alespoň sebral Marii utěrku a začal Nicola ošetřovat sám, což de facto znamenalo, že mu jen očistil krev z obličeje.

Maria mávla otráveně rukou a posunula se na posteli, aby se zády mohla opřít o zeď. „No já tu snad ani nemusím být.“ Kluci ji však příliš nebrali na vědomí, hlavně Nicolo, ve kterém se zrovna vařila krev.

„Nepotřebuju tvoji pomoc, jasné?“ zavrčel. „Umím se o sebe postarat.“

Dominik obrátil oči v sloup. „Zavři na chvíli pusu,“ zamumlal. Poté mu položil ruku na zátylek a přitáhl si ho blíž, aby mu mohl setřít krev ze rtu. Nicolo se chtěl v první chvíli odtáhnout, ale… Dominikovy prsty na krku trochu hřály, což bylo příjemné, a tak to přece jen vydržel.

Sklopil zrak a zíral na svoje ruce položené v klíně, protože to byla mnohem přijatelnější varianta, než zírat do Dominikových očí.

„Dal ti do hlavy? Nemotáš se?“

Motám, ale ránou do hlavy to není, napadlo Nicola. „Jsem zapomněl, jaká seš sestřička,“ odsekl, ale hned nato dodal: „Ne, jsem v pohodě. Utrpěla jen moje hrdost.“ Což byla velká pravda, kterou nerad přiznával.

„Příště si ho podáš,“ řekl Dominik smířlivě. „S chlapem, co váží metrák, se pere špatně. Ale když už nevíš co, musíš mířit na koule, hrdost nehrdost. To se složí všichni.“ Hodil utěrku na noční stolek, ale sám se nezvedl, pořád před Nicolem klečel.

„Jo, to bych asi udělal,“ přiznal Nicolo. „Zkoušel jsem si vzpomenout na ty tvoje slavné rady, ale ten chlap mi dal první ránu během toho, co jsem mluvil. Vůbec jsem to nečekal. A pak jsem najednou ležel na zemi, všude kolem hvězdičky, a když jsem si uvědomil, že bych měl něco dělat, už jsi tu byl ty.“

Dominik přikývl. „Slyšel jsem křik, mám to kousek,“ pronesl. Zatímco pořád klečel. Před Nicolem. A byl neuvěřitelně blízko, hezky voněl a koukal Nicolovi přímo do očí, nebo ho možná rovnou propaloval, protože Nicolo vnímal jen nepřirozené horko, za které překvapivě nemohlo dusno, ale něco vevnitř v něm.

Jo a Maria tam byla pořád s nimi.

Napadlo ho, ale možná to byla blbost, ale možná taky ne, prostě ho napadlo…

Klein vešel dovnitř, přetrhl všechny myšlenky a nápady, a Nicolovi netrvalo ani vteřinu, aby si od Dominika odsedl dál a nasadil ten nejotrávenější výraz, jaký uměl. Maria zavrtěl hlavou, jako by ho snad hodlala soudit, ale vážně… Koho zajímal její názor?

„Jsi v pohodě? Jak se cítíš?“ zajímal se Klein. Došel k Nicolovi, objal ho kolem ramen a vypadal… vážně starostlivě, což bylo naprosto zbytečné a hloupé, protože se ve skutečnosti vlastně vůbec nic nestalo. Každý sem tam dostal přes držku.

„Je to dobrý,“ vzdychl Nicolo klidně.

„Vypakoval jsem ho z kempu. Věř mi, že ten už sem jen tak nepáchne,“ slíbil Klein a pohladil brášku ve vlasech.

Nicolo mu koukl do očí. Hlavně si to nevyčítej, Kleine.

„Já tu mámu… Tolikrát jsem jí říkal, aby si sem nikoho netahala,“ zavrtěl Klein hlavou. „Co se vůbec stalo?“

Dominik se vrátil na gauč, natáhl nohy před sebe a vypadal naprosto klidně, jako kdyby ho máloco dokázalo rozházet.

„Nic,“ mávl rukou Nicolo, který byl neuvěřitelně nervózní, protože dvě osoby, které představovaly dva různé vesmíry, teď byly v jednom karavanu a koukaly na něj. „Chtěli, abych vypadnul. A já jen řekl, že nechci, aby to dělali na mojí posteli.“

Klein se uchechtl. „Vážně? Jen?“

„Oukej, možná jsem toho řekl trochu víc.“ Ale ne zas tolik, aby si za to vysloužil takové idiotské ponížení. Jenže to by tady nejspíš nikdo nepochopil, a tak už raději mlčel a soustředil se na bolest ve rtu. Ta totiž byla mnohem příjemnější.

Chvíli bylo zvláštní ticho, ale když Klein vzdychl a poposedl, což rozhodně z jeho strany působilo trochu nejistě, Nicolo na něj nechápavě koukl. Jenže Klein mu nevěnoval žádnou pozornost, propichoval totiž pohledem Dominika. „Děkuju,“ dostal ze sebe nakonec a vážně to znělo upřímně. „Žes mu pomohl.“

Dominik povytáhl obočí. „To vypadá, že ti narůstá dluh. Nejdřív ta infekce, na kterou Maria skoro umřela, teď záchrana života na poslední chvíli. Co bude příště?“ řekl pobaveně.

Klein působil, jako kdyby ho hodlal praštit, minimálně mu dát pohlavek, ale než stihl cokoli udělat, Maria tleskla a poté láskyplně roztáhla ruce. „Tak co kdybychom se raději všichni objali a byli kámoši, co? Zapomněli na nějakého hádky a sázky a měli se rádi?“ Nejspíš to myslela vážně, možná dokonce doufala, že ji poslechnou, ale zároveň s tím se potutelně usmívala.

Dominik nakrčil nos.

Klein obrátil oči v sloup.

Nicolo ohrnul bolavý ret. Ale na druhou stranu by to bral. Kdyby se sázka zrušila.

Naštěstí do karavanu vešel Alex s úsměvem od ucha k uchu. Měl na sobě jen kraťase, rozepnutou košili a sluneční brýle posazené na hlavě. Působil klidně a rozevlátě, takže byl stoprocentně zhulený. „Mám pro tebe dárek,“ pronesl a s nataženou rukou přešel k Nicolovi. „Vydyndal jsem ti od Smithové tři prášky proti bolesti. A máš se prý brzo uzdravit.“

Nicolo koukl Alexovi do dlaně. „Neříkals tři?“

„No tak promiň,“ vyštěkl Alex dotčeně. „Jsem po cestě jeden snědl. Ale víš, jak mě bolí hlava? Celou noc jsem nemohl spát, protože máma pracovala a zrovna měla na drátě takového úchyla, to bys nevěřil. Musela furt mlet o tom, jak jí bude ten idiot olizovat prsty na nohou. Jakože a teď si to představ s ruským přízvukem, no tak… Vyspal by ses?“ Povytáhl přitom obočí a čekal, že Nicolo třeba vážně řekne svůj názor, ale ten jen spolkl oba prášky a Alexovo fňukání nevnímal.

„Odpočiň si,“ pronesl Klein a ještě jednou brášku pohladil ve vlasech. Poté vstal, což byl nejspíš povel i pro ostatní, aby odešli. Maria totiž vyskočila, dala Nicolovi pusu a tvář a vyběhla společně s Alexem z karavanu.

Jen Dominik zůstal nehnutě sedět. „Někdo by s ním měl zůstat, jen pro jistotu. Kdyby usnul a udělalo se mu blbě, nemuselo by to dopadnout dobře. Navíc je pátek a já mám pořád nárok na svoje rande.“

Prášky zabíraly rychle. Nebo tomu jen Nicolo hodlal věřit, protože cítil, jak všechny svaly postupně povolují a víčka těžknou. Přišlo mu najednou skoro nemožné sedět rovně, proto se svalil do lehu, hlavu položil na polštář a spokojeně vydechl. A rozhovor mezi bráchou a Dominikem vnímal jen tak napůl.

Klein zrovna přešlapoval u dveří. „Můžu se spolehnout, že ho pohlídáš? Musím odpoledne do práce a nechci, aby tady byl sám. Můžu říct Marii, nebo Alexovi.“

„Nepotřebuju, aby mě někdo hlídal,“ zamumlal Nicolo do polštáře. Opět mu nikdo nevěnoval pozornost.

„Jo, postarám se o něj,“ přikývl Dominik. „Spolehni se!“

Nicolo zamrkal. „Nepotřebuju, abys mě hlídal,“ zopakoval. Dokonce zvládl nadzvednout hlavu a došlo mu, že Klein už tam není. Bezva. Fakt ho tady nechal a ještě navíc pověřil úhlavního nepřítele, aby mu dělal chůvu.

Dominik vstal z gauče. „Jenže já tady stejně zůstanu. Možná si taky na chvíli lehnu. To bude po dlouhý době docela příjemná změna, když mě nevzbudí kozy v ksichtě nebo nějaká telenovela.“ Přešel k posteli a naklonil se. „Posuneš se?“

Každé z těch slov docházelo k Nicolovi hodně zpomaleně, ale nakonec zapadly na své místo. A jediné, na co se zmohl, bylo, že se jako tuleň převrátil na druhou stranu postele, a tím Dominikovi uvolnil místo. Byl tak unavený, že už se nestihl zeptat, jak to, že dneska nejde Dominik na veterinu a hlavně… Kde by se u něj v karavanu vzaly kozy?

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥