HALLOWEENSKÁ NOC

30. října byla středa, takže normální školní den.

Narovinu – a to je třeba zdůraznit, že Aaron měl ve zvyku vždycky mluvit narovinu – řekl matce, že pokud má jet s ní, chce omluvenku na celý den a velké kafe ze Starbucks. Bez jména na kelímku.

Jindy by se hádala a zdůrazňovala, jak je vzdělání důležité, ale tentokrát splnila požadavky do puntíku. Čekala na poloprázdném parkovišti uprostřed mlhy, pohodlně usazená v Mercedesu, a držela velký kelímek.

Cestou moc nemluvili. Aaron projížděl sociální sítě a byl rád, že je ticho. Kabát měl rozepnutý a modré oči přimhouřené soustředěním, ačkoli na facebooku nenašel nic zajímavého. Pozvánka na koncert, závody rychlých aut, halloweenská párty v domě kluka, který se mu docela líbil… U všeho dal ‚odmítnout,‘ mobil vypnul a schoval do kapsy. Koukal před sebe a prohlížel si okolní krajinu.

Jak se auto vzdalovalo dál od města, domy i benzínky ubývaly, až je nahradila příroda, rozsáhlé lesy a pole, a černí krkavci, kteří kroužili na nebi.

Když matka nadhodila, že by chtěla navštívit svoji dávnou přítelkyni ze školy, a požádala ho, aby ji doprovodil, pokrčil rameny.

Nakonec souhlasil ze dvou důvodů. Zaprvé nechtěl, aby matka jela sama. Teď, když se s otcem rozváděli, na ni spoustu věcí doléhalo. A přítomnost někoho dalšího, kdo by s ní nevyjednával ohledně majetku, anebo se jí nesnažil vmést do obličeje všechno možné, vítala. Zadruhé, což bylo možná ještě víc zásadní, Aaron stejně nevěděl, co jiného by dělal. Poslední dobou bylo čím dál těžší najít něco, co by ho vnitřně naplňovalo. Chodil ven s kamarády, pařil, poslouchal muziku, hrál na kytaru, připravoval se do školy, dával si drahé snídaně ve svém oblíbeném bistru… Ale nestačilo mu to, necítil se doopravdy šťastný.

Neměl existenciální krizi a po rozhovoru s terapeutem došel k názoru, že nemá ani žádnou depresi. Jako kdyby se na nějaké emoční hranici mezi dobré a špatné nacházel přesně uprostřed.

V průměru. V bodu všednosti a nudy. Z čehož se ve finále dalo taky dobře zešílet.

A teď byl tady, v přetopeném autě, mezi stehny měl vražený kelímek a koukal z okna. Nic mu nechybělo a po ničem netoužil.

x

Byli na cestě několik hodin a nedlouho po tom, co na odpočívadle poobědvali sendviče s avokádem, se začalo stmívat. Aaron by přitom přísahal, že jsou sotva tři odpoledne.

Trochu ho bolela záda. Prohodil s matkou pár vět o počasí. Když přestala fungovat GPS navigace, vytáhli z kufru mapu. Zjistili, že před deseti kilometry špatně odbočili, takže se museli vrátit. Začalo mrholit a už nějakou dobu nepotkali ani jedno auto. Dokonce i krkavci kamsi odletěli, ale za to možná mohl starý potrhaný strašák, kterému chybělo jedno oko.

Aaron řekl, že takhle začíná většina hororů, ale matka se nezasmála. Tak pustil rádio a podařilo se mu naladit nějakou místní stanici, jež informovala o zítřejším halloweenském bálu, kterého se chystalo zúčastnit celé město. Další reportáž patřila dýním. Ta největší, kterou se letos podařilo sklidit, měla dobrých padesát kilo.

Odbočili na správnou silnici a matka se ani nepokoušela zakrýt úlevu, když začali potkávat protijedoucí auta.

Po hodině vjeli do malého městečka a díky oprýskané ceduli našli obchodní centrum. Většina obchodů byla stará, žádné moderní písmo a grafika. Jako kdyby se zasekli v čase. Aaron si krátil čekání na matku zíráním do zaprášené výlohy a přemýšlel, jaké to asi je, vyrůstat na takovém místě.

Potom beze slova přijal nákupní tašky, z matčina otráveného pohledu poznal, že nesehnala ani zdaleka všechno, co chtěla, a následoval ji zpátky k autu. Ulici, kde měl být dům s číslem popisným 23, našli už poměrně rychle, snad i kvůli tomu, že město nebylo kdovíjak velké. Těžko říct, jestli mělo alespoň vlastní nádraží.

Mercedes doklouzal po zetlelém listí na jedno z neobsazených míst a motor ztichl. Matka se podívala na Aarona, Aaron na matku.

Ona promluvila první: „Dobře, něco si ujasníme. Neviděla jsem Mindy pěknou řádku let. Vím jenom to, že je rozvedená a relativně spokojená. Alespoň v telefonu tak zněla. Chci ovšem říct, že jestli to bude katastrofa… Nemůžu to ovlivnit, dobře?“

„Dobře.“

„A má syna. Asi čtrnáctiletého. Moc jsem neposlouchala, když o něm mluvila.“ Sáhla na zadní sedadlo pro jednu z tašek, které pořídila v obchodním centru a vydolovala sáček sladkostí, spolu s malým bílým plyšovým medvídkem.

Aaron neřekl, že čtrnáctiletí kluci mají rádi docela jiné věci. Obojí si vzal, obešel auto a z kufru vytáhl cestovní tašku.

Šli ulicí kolem řady stejných domů a nikoho nepotkali. Matka měla kufr, na jehož kolečka se bez ustání nabalovalo listí, takže museli co chvíli zastavovat.

Dům s číslem 23 byl jeden z posledních. A na první pohled se od jiných dost lišil. Aaron si nebyl jistý, jestli za to mohlo devět precizně vyřezaných dýní, které byly naskládané na schodech, anebo snad kostlivec, pověšený na dveřích.

„Tvoje kamarádka nejspíš Halloween docela prožívá,“ konstatoval bez sebemenšího posměchu v hlase. Nakoukl přes plot, aby viděl do zahrady, kde se povalovala celá řada nejrůznějších věcí – například další dýně, anebo dřevění trpaslíci a hromádky listí. Na jednom ze stromů dokonce visela velká atrapa plastového pavouka.

Otevřel branku, na jejíchž hrotech byla napíchaná jablka s namalovanýma očima. Všechna měla vyděšený výraz, jako kdyby jim byla působena nesnesitelná trýzeň.

Vlastně ho ani nepřekvapilo, když zazvonil a místo typického zvuku uslyšel strašidelný smích. Usmál se.

„Už běžím!“ vřísknul někdo zpoza dveří. A ty se vzápětí otevřely.

Mindy vypadala přesně tak, jak si ji na základě matčina skromného popisu představoval. Menší baculka s dlouhým copem, ovázaným kolem hlavy, a ďolíčky ve tvářích. Na první pohled pozitivní. Sotva spatřila Aaronovu matku, oči se jí rozzářily: „Crystal!“ Ruce otřela do zástěry a pořádně ji objala. „Crystal, tak ráda tě vidím. Ty seš tak nádherná, a ty boty! Ty musely být hrozně drahé! Jak se máte? Jaká byla cesta?“

Ustoupila, aby mohli vejít, a celou dobu je sledovala se zářivým výrazem ve tváři. Vlastně měla na tvářích i trochu mouky, a možná i ve vlasech.

Z kuchyně se linula líbezná vůně.

„Taky tě ráda vidím,“ odpověděla matka vlažně, zatímco si rozepínala boty na podpatku. „Máte… zajímavý dům na místě, které není v GPS, každopádně… Vypadáš hubeněji. Zkoušíš keto dietu? Nedělej to, ročně zabije spoustu lidí.“ Boty způsobně srovnala vedle botníku a hmátla dozadu pro Aarona. „Můj syn. Aaron.“

Mindy přátelsky objala i jeho, neptala se na svolení. A Aarona příval lásky trochu zarazil. Ne že by Crystal byla citově chladná, ale nikdy si nepotrpěli na kdovíjaké objímání, pusy na líčka a láskyplné výlevy. Byli, alespoň v jeho očích, úplně normální, trochu zámožnější rodina. Přinejmenším donedávna.

Než otec vyklopil, že má milenku, a že chce rozvod.

„Vezmi si.“ Mindy ho pustila a vrazila před něj tác, který vykouzlila odnikud. Na bílém ubrousku byly lidské prsty, velice úhledně naskládané do řady. Puntičkářsky pokapané krví, která voněla jako rybízový džem říznutý brandy. „Aarone, ty jsi fešák! Když jsem tě viděla naposledy, byl jsi ještě v kočárku!“ Zamávala tácem, takže prsty poskočily. „Vezmi si,“ pobídla ho znovu. A s poťouchlým výrazem dodala: „Nebo bys radši muffin s oční bulvou?“

„Já… Oční bulva je fajn.“

Crystal se rozhlédla po vyzdobené předsíni a jemně od sebe odstrčila malou pavučinu, precizně vystřiženou z bílého papíru. „Kde je tvůj syn, Mindy? Koleduje?“

„Koleduje?“ zopakovala hostitelka překvapeně a pohledem zavadila o nástěnný kalendář, kde bylo ještě pořád datum 30. října. „Je nahoře v pokoji. Zavolám ho.“ Došla ke schodišti, usmála se a pak hlasitým drsným hlasem rockera, který vykouří dvě krabičky cigaret denně, zařvala: „NEILE!“ Nejspíš si ani nevšimla toho, jak sebou Crystal a Aaron trhli. Obrátila se na ně s přívětivým úsměvem a tiše se zeptala: „Čaj?“

„Díky,“ odpověděla Crystal neutrálně. Rukavičky odložila na botník. „Potřebuju něco na uklidnění. Po cestě mi dvakrát volal můj právník…“ Už nedodala, že hovor nepřijala, protože byla příliš zaneprázdněná sledováním mapy.

Mindy soucitně přikývla. „No jistě. Naliju ti trochu grogu, ten tě krásně prohřeje.“ A pak znovu, z ničeho nic: „NEILE!“

V kuchyni to vypadalo jako v cukrářském ráji. Uprostřed stál kulatý stůl s háčkovaným ubrusem, a na něm muffiny s oční bulvou, injekční stříkačky s malinovým pyré na dozdobení a velcí čokoládoví pavouci. Mindy okamžitě vytáhla vínovou konvici, napustila ji vodou a položila na plotnu. Potom sáhla pro sirky.

Aarona napadalo, že to je vůbec poprvé, co vidí plynový sporák. Žádný z jeho kamarádů a známých doma nic takového neměl. A Crystal by s takovou konví nevydržela ani den. Potřebovala všechno okamžitě.

Možná, že to byl ten problém. Aaron nad tím přemýšlel, zatímco ukusoval čokoládové nohy pavoukovi. Že je problém chtít všechno hned.

Obě matky se pustily do nezávazného klábosení. Jakmile proběhla ochutnávka grogu, byly k sobě ještě vstřícnější a laskavější, takže v jednu chvíli doopravdy připomínaly spolužačky.

A pak se na schodech ozvalo dupání.

O dvě sekundy později dovnitř vrazil Neil – pravděpodobně, protože Mindy žádné další děti nezmiňovala. Byl to kluk s tmavě hnědými vlasy a očima zvýrazněnýma černou tužkou. Na sobě měl černé tričko s nápisem PUNK ROCK a černé rifle roztrhané na kolenou. Mohlo mu být sedmnáct, stejně jako Aaronovi.

Tudíž byl dárek v podobě sladkostí a plyšového medvídka úplně mimo.

Mindy se napila grogu. „Výborně. Vidím, že už máš na sobě i kostým na zítřek. Nakonec ses rozhodl jít za strašáka?“

„Haha,“ odpověděl Neil bez známky pobavení, aby dal najevo, o jak stupidní vtip šlo. Bez zájmu si urovnal řetízek s přívěskem malého dráčka, který se ve světle starého lustru nad stolem leskl.

Mindy pohodila hlavou k návštěvě a řekla: „Neile, tohle je moje kamarádka Crystal a její syn Aaron.“

„Ahoj?“ nadhodil Neil.

„Nevypadá na čtrnáct,“ zmínila Crystal nahlas, co se jí honilo hlavou od chvíle, kdy Neil přišel. Povzbuzená grogem ovšem stejně sáhla pro sladkosti a medvídka a obojí mu podala. „Těší mě.“

„Proč?“

Crystal se překvapeně rozhlédla po místnosti a skončila s pohledem upřeným na cukrové oční bulvě, jako kdyby to bylo orákulum, které nabídne vysvětlení. „Proč co?“

„Nevypadáte jako někdo, kdo by chtěl strávit svátky zrovna tady,“ vysvětlil Neil a dárky položil za sebe na kuchyňskou linku, aniž by dal najevo, jestli ho spíš pobavily, anebo otrávily.

Aaron se podíval na matku, matka na Aarona. Tak nějak automaticky, stejně jako ve chvíli, kdy přijeli, a stejně jako tenkrát, když otec oznámil, že se chce rozvést, protože se ukrutně zamiloval. Už před pěti lety.

„Večeře bude zhruba za hodinu,“ oznámila Mindy laskavě. „Je to tak v pořádku?“

Neil obrátil oči v sloup. „Ne, za hodinu už budeme všichni mrtví hlady.“

„Neile!“ Vzdychla, jako kdyby tohle zažívala každý den. Přisunula zákusky blíž k návštěvě. „Co kdybys ukázal Aaronovi, kde bude spát?“

„Ještě jsem si nestihl uklidit.“

„O čem to mluvíš? Já ti tam přece uklidila.“

„A za tu dobu se stalo věcí…“

Mindy vstala a udělala krok blíž k němu. Zamračila se a trochu mouky se jí odrolilo z tváře.

„Fajn,“ rozhodil Neil rukama. Protočil oči v sloup a mávl na Aarona, aby šel za ním.

x

Byl to punkrockový pokoj, laděný převážně do černé. Neil zdi polepil plakáty hudebních skupin.

Uprostřed stála velká postel se zmuchlanou peřinou, na které ležela elektrická kytara. A druhá kytara, dřevěná španělka, byla zavěšená ve stojanu na zdi.

Všude se povalovalo oblečení, černé mikiny s kapucí, trička s nápisy, ponožky, kterým chyběla do páru ta druhá. Jedna z nich dokonce ležela i na hifivěži. Šlo ale jenom o to oblečení, jinak Neil dost přeháněl, když naznačoval, že tam je bordel.

Překročil kombo a ukázal na rozkládací lůžko. „Tvoje postel.“

„To si děláš srandu.“

„Protože?“

Aaron došel k lůžku a prstem zkusil jeho tvrdost. Nevypadalo vyloženě nepohodlně, ale na druhou stranu ani vzdáleně nepřipomínalo, na co byl zvyklý z domu. „Myslel jsem… Vy nemáte pokoj pro hosty?“

„Máme. Chceš být v pokoji se svou matkou? Jestli jo, pochopím to.“

„Ne.“ Aaron hodil svoji cestovní tašku na rozkládací lůžko možná trochu prudčeji, než zamýšlel, ale kovová konstrukce vydržela.

„Bezva.“ Neil sebou praštil na postel, sebral kytaru, nasadil si sluchátka… A tím to pro něj skončilo. Úplně vypustil přítomnost někoho dalšího. Hrál, trochu přitom přivíral oči, občas si odhrnul vlasy, a zdálo se, že je myšlenkami jinde.

Aaron na něj chvíli zíral ze svého průměru. Z bodu všednosti a nudy. Netušil, co tady bude následující dva dny dělat, zároveň ale nebyl ten typ, který by měl potřebu o tom někomu psát. Neplánoval vyfotit sérii vtipných fotek na Instagram s hashtagy ‚dira‘ a ‚zapadakov.“ Nechtěl volat jednomu ze svých kamarádů a říkat, že kluk, se kterým má sdílet pokoj, je man in black a kompletně divný.

Bylo mu to jedno.

Nějakou dobu chodil po pokoji a prohlížel si věci. Knihy. Cetky. Zamířil k oknu, otevřel ho a vyhlédl do tmy. Chvíli poslouchal ševelení listí. Pak okno zavřel, došel ke kytaře ve stojanu a opatrně ji vyndal. Dotkl se strun.

Neil okamžitě vyletěl, jako kdyby měl kouzelné oko vzadu na hlavě. Shodil sluchátka a vstal. „Co to děláš?!“

„Dívám se. Je pěkná, trochu škrábnutá.“

„Nesahej na ni!“

Aaron zahrál Ami a C. „A rozladěná.“ Víc zahrát nestihl, protože mu Neil kytaru nasupeně vyrval.

„Jasně, že není rozladěná. Nedělej, že tomu rozumíš!“

Aaron si ho se zájmem prohlížel. Nerozuměl tomu, proč na tom Neilovi tolik záleží, a proč je vůči kytaře tak majetnický. „Ty jsi hodně emocionální, co?“

„A ty seš hodně vlezlej.“

Oba chvíli mlčeli. Když se poprvé potkali dole v kuchyni, kde to vonělo karamelem, marcipánem a rumem, měl Aaron dojem, že jsou stejně vysocí. Ale teď viděl, že ho Neil možná o dva centimetry převyšuje.

Vzdychl. „Můžu si půjčit tvoji kytaru, Neile?“

„Ne, Aarone.“

„Výborně.“ Aaron se k němu otočil zády a došel ke dveřím. Vzápětí si to ale rozmyslel, protože zezdola slyšel smích – vážně neměl náladu na poslouchání historek ze školních let. Zamířil proto ke svému provizornímu lůžku, shodil z něj tašku a lehl si. Pozoroval strop.

„Fajn,“ ocenil jeho snahu Neil. Vrátil španělku na stojan a zamířil zpátky k posteli. Nasadil si sluchátka kolem krku a opřel se o elektrickou kytaru. Znovu hrát ale nezačal. Vrhal podezíravé pohledy na Aarona, jako kdyby přemýšlel, jestli ho nezvaný host začne v příštích několika sekundách znovu štvát. „Co posloucháš za hudbu?“ zeptal se po nějaké době.

„Rap, většinou. Nebo pop.“

„No jistě,“ odsekl Neil. „Kdyže odjíždíte?“

„Pozítří. Kdybys mi půjčil kytaru, zahrál bych ti. Nemohl jsem s sebou táhnout svoji.“ Faktem bylo, že ani nechtěl. Nenapadlo ho to. Měl ji rád, ale nebyl na ni fixovaný, hudba mu přinášela průměrnou radost.

„Ty nehraješ na kytaru.“

Aaron se posadil. Rukávy černé košile vykasal nad předloktí. Vedle ledabyle oblečeného Neila si v ní málem připadal jako mafián. „Chceš se vsadit?“

„O to, že umíš hrát? Zapomeň.“

„O to, že hraju líp,“ řekl pobaveně. Uvědomoval si, že zvládá svoje emoce o něco líp než Neil – přál si, aby to náhodou neznamenalo, že ve skutečnosti žádné nemá – a díky tomu nad ním měl jistou převahu.

„Víš, jaká je pravděpodobnost, že bys uměl hrát taky na kytaru? Docela malá. Ale že bys hrál líp než já, je prakticky nemožná. O co se chceš vsadit, hm? Protože ať je to cokoli, vyhraju.“

„O postel,“ odpověděl Aaron okamžitě. „Když vyhraju, budu na ní spát a ty si lehneš na lehátko.“

Neil položil elektrickou kytaru vedle sebe a došel pro španělku. Podal ji Aaronovi se stejnou samozřejmostí, s jakou mu jí před několika minutami vyrval. „Tak schválně. Zahrej, jak nejlíp umíš.“

„Vážně? Nebojíš se, že ji zničím, prokleju, anebo prasknou struny?“ Opatrně chytil pražec a došel k Neilově posteli. Sedl si na kraj vedle něj a přišlo mu, že povlečení hezky voní. Jako perníčkové koření a citróny. Anebo tak možná voněl Neil.

„Si piš, že bojím. Ale pro výhru udělám cokoli. A předpokládám, že nejsi úplný trotl, aby ses vsázel o něco, co jsi nikdy nedělal.“

Aaron začal hrát Nothing else matters, protože mu připadalo, že na ničem nezáleží. Neil celou dobu poslouchal, dokonce se v jednu chvíli naklonil doopravdy blízko, ale pak řekl: „To by zahrálo i děcko ve druhé třídě.“ Vzal si od Aarona kytaru a zahrál svoji verzi téhle písničky. Novou, doplněnou o další tóny, ve vlastním stylu, energickou a inovátorskou. Potom velice klidně řekl: „Na tom lůžku se ti nebude spát špatně.“

„Řeknu ti zítra,“ usmál se Aaron docela smířlivě. Netušil, jestli by teď měl vstát a odejít, takže zůstal.

„Jak dlouho už hraješ?“ Neil si nechal kytaru na klíně a působil mnohem přívětivěji.

„Dlouho ne, asi tři roky. A ty?“

„Jedenáct let. U nás na škole byl jen hudební kroužek. Mohl jsem si vybrat mezi houslemi, kytarou a saxofonem.“

„Aha,“ odpověděl Aaron. Nebyla to jedna z nejoriginálnějších odpovědí široko daleko, ale dle jeho názoru to bylo lepší než mlčet. Nechal ruce klesnout do klína a mimoděk se zadíval na přívěsek dráčka. A když zvedl hlavu, viděl, že mu Neil zírá na rty.

Trvalo to jenom pár sekund, ale vzhledem k tomu, jak zvláštně se přitom cítil, mu to připadalo jako věčnost. Na krátký okamžik měl pocit, že má horečku. Chtěl zvednout ruku a položit si ji na čelo.

Rozmyslel si to, když někomu přišla sms.

Neil trhnul hlavou a sáhl pro mobil. Usmál se. „Mám práci. Musím jít.“ Položil kytaru na postel a vstal. Popadl obyčejnou černou mikinu, pár drobných, a bez dalšího slova odešel z pokoje. Stejně jako když si předtím sedl a hrál, i teď se zdálo, že ztratil o Aarona zájem.

Práskl za sebou dveřmi, ale ty se nedovřely, takže Aaron slyšel, jak dupe ze schodů. Vzápětí se ozvalo: „NEILE!“

„Jdu ven,“ štěkl Neil v odpověď.

Mindy řekla něco, co se mu pravděpodobně nelíbilo, protože odsekl: „Ale to není můj problém! Nejsem žádná chůva!“ A po chvíli otráveně: „No tak jo, fajn! Bože!“

Dupání se ozvalo znovu a Neil vpadl do pokoje. „Nechceš jít se mnou?“ zeptal se neutrálně.

Aaron vstal. Byl si jistý, že by měl odpovědět ne, protože podle toho, co slyšel, ho s sebou Neil brát rozhodně nechtěl. Na druhou stranu, pokud měl volit mezi ním a jejich matkami, Neil působil jako přijatelnější varianta. „Tak třeba. Ale jen protože vím, že ti to udělá radost.“

Ještě než odešli, zastavil se v kuchyni. Máma už byla trochu připitá a mluvila o rozvodu. Bezmyšlenkovitě přitom dlouhým nehtem dloubala do oční bulvy, zatímco Mindy, které se ve tváři zračil upřímný zájem, opakovala: „Chudáčku Crystal,“ a bez ustání dolévala alkohol.

Aaron si odkašlal a pohlédl na svoji hostitelku, protože mu připadala střízlivější. „Půjdu s Neilem. Jmenuje se tak, ne? Zatím jsem vás neslyšel jeho jméno vyslovit.“

Mindy nepochopila, že tím naráží na její řev. „No ano… Jistě, zlatíčko. Hezky si to užijte. Nechám vám večeři v troubě. Šlo by to?“

„Jo, mami,“ křiknul Neil netrpělivě. Nakouknul do kuchyně, napůl obutý, a podával Aaronovi kabát. „Moc děkujeme. My se pak nažereme, až přijdeme, ale teď už musíme jít. Sbohem.“ Chytil Aarona za loket a táhl ho ke dveřím.

Vešli do chladného večera. Mezi auty, zaparkovanými podél silnice, se vznášela mlha.

Nikoho nepotkali. Jako kdyby byli na světě sami.

Neil vydechl. „Nechtěl jsem, aby máma vyzvídala, kam jdeme.“

„A kam jdeme?“ Aaron si dopnul všechny knoflíky a ruce vrazil do kapes. Nahmatal v nich zapalovač.

„Do baru.“

„Kouříš?“

„Občas. Když mám příležitost. Nerad utrácím prachy za cigára.“

Aaron vytáhl krabičku drahých cigaret, otevřel ji a beze slova mu nabídl.

„Tyhle jsem ještě neměl,“ konstatoval Neil, ale docela rád jednu z nich vytáhl a strčil ji do pusy. Rukávy černé mikiny měl trochu stažené přes prsty. „Ty seš asi docela nóbl, co?“ zeptal se koutkem úst. „Maminčin mazánek.“

„Myslím, že co se matek týče, nemůžeme si nic vyčítat,“ pokrčil Aaron rameny. „Cukroví ve tvaru orgánů? Vážně? Máti naštěstí péct neumí.“ Připálil Neilovi a pak sobě. „Přijeli jsme, protože se s tátou rozvádí, kdybys to náhodou předtím nezaslechl…“

„Tak hele! Jen proto, že moje máma ráda peče, neznamená, že spolu máme nějakej spešl vztah. Snažím se být milej, ale ty mi to vůbec neulehčuješ. Taky můžeme mlčet.“

„Tak hele,“ napodobil Aaron jeho tón. Vyskočil na obrubník a předstíral, že na něm balancuje. „Jen proto, že se moje máma stačila během chvilky opít, neznamená, že… Nic to neznamená. Nejsem mazánek. Nepotřebuju se do ničeho stylizovat.“

„Nevypadá to tak.“

„Nápodobně.“

„Nápodobně co?“ Neil vyfoukl kouř a nakopl hromádku listí. Mrholilo, viděli to ve světle lamp. „Vypadám stejně jako moje matka? Přijde ti, že rád peču a žblebtám nesmysly?“

„Přijde ti, že rád piju, nosím klobouk s pérem a navštěvuju staré spolužačky, jen abych nemusel chodit v prázdném domě ode zdi ke zdi?“ Zrychlil a otočil se, takže šel pozadu. Napadlo ho, že neřekl úplnou pravdu. Možná, že kdyby nejel spolu s matkou, nepoznal by Neila, a teď by doopravdy chodil ode zdi ke zdi ve svém pokoji.

Možná, že i když vždycky mluvil narovinu, kolikrát se stalo, že to mírně zaobalil a trochu upravil skutečnost.

Neil se uchechtl. „Ne, ale na druhou stranu… Oba chodíte oblékaní jako snobi, oba se chováte, jako byste byli něco víc a vsadím se, že ona by normální, levná cigára, taky nevzala do pusy. Nebo ne snad?“

„Co to je za pitomost? To je jako kdybych měl peníze na hambáč a měl si namísto něj vybrat suchou bagetu, jen abych dokazoval světu, že nejsem snob. Prostě mám peníze a to je fakt.“

Řekl to bezelstně, sám za tím neviděl nic dalšího.

„Ale ty seš snob,“ usmál se Neil. Taky se rozešel pozadu, nejspíš aby ukázal, že to umí. A pak se obrátil. „Já na hambáče stejně nikdy moc nebyl.“

Aaron se taky usmál. „To proto, že jsi pozér.“

Odbočili do jedné z postranních ulic a zdálo se, že Neil nad těmi slovy přemýšlí. Nakonec přikývl. „Ale jo, to bych klidně mohl být.“ Došel ke sklepním dveřím jednoho zapadlého baru, odkud byla slyšet hudba, a otevřel je.

Uvnitř bylo dost lidí. Pravděpodobně šlo o jedno z mála míst, kde se mohla scházet zdejší omladina. Neil si počínal uvolněně a sebevědomě, jako kdyby tam chodil často. S několika lidmi se pozdravil, a pak zamířil k baru.

Objednal si brusinkový džus a Aaron tonic. Potom se posadili na barové židle, sledovali tančící páry na parketu a sem tam spolu prohodili pár slov. Neil byl dobrý společník. Upíjel džus a občas pohodil hlavou, když mu tmavé vlasy spadly do tváře.

V jednu chvíli se zdálo, že si někoho všiml. Vstal, řekl Aaronovi, že musí něco vyřídit, a vydal se naproti jedné z holek, která působila trochu nervózně. Těkala pohledem kolem sebe a v krásné tváři měla ruměnec.

Neil se k ní naklonil a něco jí řekl do ucha. Ona přikývla. On ji políbil.

Odtrhli se od sebe teprve po nějaké době a Neil si od ní něco vzal a strčil to do kapsy. Přejel si prstem po rtech. Spíš než jako vášnivé romantické líbání to připomínalo ukázkovou lekci.

Přes to všechno Aaron čekal, že Neil dovede dívku k baru a představí ji jako svoji přítelkyni. To se ale nestalo. Vrátil se sám a nevzrušeně navázal na předchozí hovor, jako kdyby neplynula žádná doba.

Mluvil o škole, o životě na maloměstě a o svých oblíbených zpěvácích.

Asi po půl hodině znovu vstal, když si všiml v davu jiné dívky. Tentokrát hnědovlasé. V riflích měla zapíchané sichry. Neil ji po krátkém hovoru políbil. A něco si od ní vzal. Pak, aniž by se vrátil k Aaronovi, zamířil k blonďatému klukovi, který se opíral o zeď u tanečního pódia. Políbil ho.

Aaron ho sledoval se směsicí nejistoty, zhnusení a vzrušení zároveň. A čím déle ho sledoval, tím víc převažovalo vzrušení, až musel na barové židli poposednout a obrátit se k parketu zády. Následující minuty trávil čtením etiket na lahvích alkoholu a přemýšlením o tom, co právě viděl.

Bylo jisté, že Neil bere peníze za to, že se líbá s lidmi. Možná se neprodával, ale… Princip byl dost podobný. Nebo ne?

Aaron myslel na spoustu věcí a tonic, na rozdíl od alkoholu, myšlenky netlumil. Nedokázal se na to zeptat hned. Pořád zvažoval, nakolik je to jeho věc (nebyla), a nakolik to může být součástí běžné konverzace dvou dospívajících kluků. Ne že by byl zamlklý. Vlastně ho zajímalo, jak lidi v tamním městě tráví čas, a jaká byla první skladba, kterou se Neil naučil hrát na kytaru…

Celou cestu zpátky, když šli uprostřed noci prázdnou ulicí, ovšem Neila pozoroval. Jeho tmavé vlasy, černé linky, a úsměvy. Nemuseli jít daleko, aby mu došlo, že je Neil vážně hezký kluk.

Ale překvapilo ho to. A začal… Je Neil hezčí než ten kluk z vedlejší třídy? Je hezčí než ten, který ho na facebooku pozval na párty? Než všichni ostatní?

V troubě na ně čekala večeře. Houbová nádivka, která pořád krásně voněla, a její vůně se mísila s vanilkovými doutníčky, které musela kouřit Crystal. Na stole stály dvě skleničky, jedna s nedopitým alkoholem, a taky dva okousané prsty.

Neil se zeptal Aarona, jestli má hlad, ale ten zakroutil hlavou.

Jeden po druhém se osprchovali. Aaron dostal zelený ručník a ve sprše pozoroval tmavě modré kachličky a černé spáry a všechno mu připadalo trochu neuspořádané. Když přišel do pokoje, oblečený v černých pyžamových šortkách a bílém tričku, našel Neila sedět na posteli. S mobilem v ruce, bez trička.

Aaron chvíli převaloval v puse chuť mentolové pasty, prohlížel si ho… „Ti lidi v tom baru, to byli tvoji klienti?“ zeptal se konečně opatrně. A jak ta otázka jednou zazněla, nechápal, proč se tolik zdráhal položit ji dřív.

„Klienti?“ Neil se zatvářil nechápavě. „Jak jako?“

„Spíš s nimi?“

„Co? Ne! Fuj! Copak jsem nějaká coura?“ Zvedl mobil, prudce, až se zdálo, že ho chce po Aaronovi mrsknout. Ale pak jím hodil na polštář a protočil oči v sloup. „Jasně, že s nimi nespím. Jen… Učím je líbat.“

„To jako vážně?“

„No a?“ vystrčil Neil bojovně bradu. „Víš, jak je těžké vydělat si nějaké prachy v tomhle zapadákově? Člověk musí být trochu kreativní. A tohle vážně vydělává.“

„Kolik?“

Neil se předklonil, sáhl pod postel a vytáhl zpod ní rifle. Ze zadní kapsy vyndal bankovky a ukázal je Aaronovi. „A tohle je jen za tři klienty.“

Aaronovi nepřišlo, že je to dost. Pro něj to vlastně byla směšně malá částka, ale nahlas se o tom nezmínil. Najednou mu to přišlo úplně idiotské, celý způsob vydělávání peněz. Idiotské! A spolu s tím přišla výčitka namířená vůči němu samému. Proč by ho vůbec mělo zajímat, co Neil dělá? Řekl jen: „Aha.“ Otočil se k němu zády. Otočil se zády k celému světu a prohlížel si španělku ve stojanu na zdi.

„Co aha?“

„Prostě aha. Zajímavý způsob obživy a tak. Aha.“

„No nevím,“ protáhl Neil. „Mně to přišlo jako aha, to je zajímavá služba, kterou bych chtěl vyzkoušet.

Aaron se k němu obrátil. Pohledem znovu sklouzl na jeho nahý hrudník a cítil, jak ho napětí opouští. Usmál se. Pomalu se vydal k Neilovi, dokud nestál u jeho postele, a Neil si mezitím na posteli klekl. Byli teď od sebe malý kousek, sotva dva centimetry, a kdyby se jeden z nich rozesmál, nebo naklonil, dotkli by se nosy.

Jenomže ani jeden z nich se smát nechtěl. Bylo to něžné a svým způsobem i vážné. Aaron cítil Neilův dech a zblízka viděl jeho oříškově hnědé oči, které se leskly. Takže natáhl ruku a položil mu ji na tvář. Velice jemně ho pohladil až ke rtům. Ukazováčkem je obkreslil.

Byl vnitřně pobavený a vzrušený zároveň. „Já nejsem ten typ, který za to platí,“ řekl narovinu.

Otočil se k Neilovi zády a došel ke svému lůžku. Vylezl na něj a potěšilo ho, že kovová konstrukce ani jednou nezavrzala.

Neil se svalil zpátky na postel. Působil klidně. „A jaký jsi typ?“ řekl se zájmem.

„Ten, kterého budeš chtít políbit zadarmo.“ Aaron se přikryl a převalil na břicho. Spokojeně zívnul a z druhé strany pokoje slyšel, jak si Neil posměšně odfrknul, jakože nějaká pusa zadarmo je totální hloupost.

Pak zhasl a řekl dobrou. O chvíli později už oba spali.

x

Aaron se probudil první a chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Trochu ho pobolívala krční páteř, ale nic, co by nezvládl. Zahýbal hlavou, protáhl se, a pak vstal. Potichu posbíral čisté oblečení, navštívil koupelnu a vyšel z pokoje.

Což byla skoro pravda. Celá pravda byla, že na chvíli zastavil u Neilovy postele. Malý dráček ležel na nahém hrudníku, který se zvedal v klidných nádeších.

Neil vypadal mírumilovně a roztomile. Ve tváři se mu nezračilo žádné napětí. Aarona mimoděk napadlo, že ten kluk nemívá zlé sny.

Tak jako tak odešel z pokoje dřív, než pocítil nutkání se ho dotknout.

V kuchyni našel rozcuchanou matku, která vypadala jako po flámu. Nezachránila ji ani silná vrstva makeupu a precizně namalované oči. Držela velký hrnek s čajem, na kterém byl nakreslený kostlivec, a co chvíli zívla.

Oproti tomu hostitelka byla až nezdravě čilá. V zástěře kmitala po kuchyni, od plotny ke stolu, a usmívala se na celý svět.

„Dobré ráno,“ pozdravil Aaron a usedl vedle matky. S vděkem přijal talíř s borůvkovými lívanci.

„Dobré ráno! Spalo se ti dobře? Nebudili tě v noci duchové, kteří tady s námi bydlí?“

Aaron na Mindy chvíli beze slova zíral. Teprve potom odpověděl: „Neil spal klidně,“ ačkoli to nejspíš nebyla odpověď, kterou chtěla Mindy slyšet, a zároveň šlo o docela chabý vtip, což si uvědomoval. Radši se otočil na matku. „Nepřehnaly jste to s tím grogem trochu?“

„Starej se o sebe, Aarone. Buď té lásky a dobroty.“ Crystal vzdychla a vyhlédla z okna, kde ve větru poletovalo mokré listí. „Tady je všechno tak hřejivé, Mindy.“

„Ty lívance jsou super,“ souhlasil Aaron.

O chvíli později zaslechl dupání na schodech, potom ránu, a pak dovnitř vletěl Neil. Usměvavý, trochu rozcuchaný, v černém tričku s obrázkem a nápisem Ghostbusters. „Dobré ráno! Mami, tobě to dneska sluší.“

Mindy mu okamžitě přihrála velký talíř lívanců. „Nemel a jez.“

Neil se svalil na poslední volnou židli. Dvakrát kousnul do lívance, polkl a stočil pozornost k Aaronovi. „Jak ses vyspal na rozkládacím lůžku? Neupadl ti… záda?“

„Nakonec to bylo vážně docela v pohodě. Ani mě netrápí, že jsem nespal v posteli.“ A pak, než to stačil nějak podchytit, anebo té myšlence zabránit, si představil sám sebe, jak leží v posteli a tiskne se ke klukovi bez trička. K polonahému tělu, které přesně kopíruje jeho vlastní tělo.

Zakašlal a napil se.

Nějakou dobu všichni v tichosti jedli. Neil neuspořádaně a hltavě, Mindy s Aaronem normálně, a Crystal, která se nacházela na druhé straně pomyslné jídelní etikety, krájela lívance na malé titěrné kousky a pomalu si je vkládala do pusy. Byla to také ona, kdo prolomil ticho, když se obrátila na Aarona a oznámila: „Jedeme do města. Myslela jsem, že pojedete taky, ale Neil prý bude vydlabávat dýně, tak bys mu mohl pomoct. A já… Mám města plné zuby. Mindy ale říkala, že je v téhle díře jenom pár stovek lidí.“

„Vyřezávat dýně?“ vyletěl Neil. „Kolik těch dýní chceš? To ti ty dvě prdele ještě nestačí?“

„To už jsou poslední tři,“ zamračila se Mindy. Začala sklízet talíře ze stolu a nosila je do dřezu. Myčku neměli, takže určitě všechno myli houbičkou s trochou jaru, pod tekoucí vodou. „Navíc, motiv jsem na ně už předkreslila. Ty to jen vydlabeš a vyřežeš. To zvládneš.“

Neil pohlédl na Aarona a spiklenecky se naklonil blíž. „Předloni těch dýní bylo pět. Loni sedm a příští rok se do nějaké rovnou nastěhujeme.“

„Vy si docela potrpíte na výzdobu, že?“ Aaron sáhl pro cukrový košíček, který vzhledově připomínal lidskou ledvinu, a zamyšleně do něj kousl.

„No jistě,“ přitakala Mindy. „Halloween je můj nejoblíbenější svátek a výzdoba tomu dodá to správné kouzlo. Výzdoba a pořádný kostým na dnešní maškarní bál. Je to velká akce. Za co půjdeš, Aarone?“

Automaticky pohlédl na matku s otázkou v očích a ona pohlédla na něj.

„Dovezli jsme nějaké škrabošky,“ řekla nevzrušeně.

Neil se tomu z nějakého důvodu zasmál, zatímco Mindy zvážněla. Utřela si ruce do zástěry a starostlivě pronesla: „Nějak to vyřešíme. Vidíte. Aspoň se nebudete nudit, než se vrátíme z města.“

„Jasně!“ Neil zasalutoval. Sáhl pro cukrovou ledvinu, ale vzápětí si to rozmyslel a popadl prst. Pomalu si s ním zajel do pusy, až mu na rtech zůstalo trochu džemu. Pak ho povytáhl a znovu si s ním zajel co nejdál, jako kdyby…

„Přestaň šaškovat!“ štěkla Mindy a vlepila mu pohlavek.

Prst nadobro zmizel v Neilově puse a Aaron se smíchem poposedl.

„Díky, Mindy,“ vydechla Crystal spokojeně a na jeden zátah dopila obsah hrnku. Zdálo se, že má trochu skelný pohled a zčervenalé tváře.

„No jistě,“ usmála se Mindy přívětivě. „Trocha rumu v čaji postaví na nohy každého.“

„Rumu?“ zopakovala Crystal konsternovaně. „No jistě. To vysvětluje mnohé.“

Obě matky odešly z domu krátce po půl desáté a Aaron skrze zamlžené okno sledoval, jak mizí na konci ulice. Netušil, co budou celý den dělat. Jestli ho stráví v nákupním centru, chozením po obchodech, anebo vysedáváním v kavárně. Upřímně ho to ale ani nijak zvlášť nezajímalo.

Vymotal se ze svého bludného kruhu všednosti a nudy, a došel k baru, kam se mezitím přesunul Neil. Usedl naproti němu, sáhl pro nůž a přitáhl si jednu ze třech dýní. Netušil, co s ní dělat, a tak po Neilově vzoru odříznul vršek, strčil ruku dovnitř a začal ji vydlabávat. Bylo to jako dýňovité zvratky plné vláken. Brzy měl oranžovou ruku.

„Tvoje matka,“ řekl, aby nestála řeč, s rukou vraženou po loket v dýni. „je skvělá.“

„Tvoje máma působí trochu jako alkoholička, ale oba víme, kdo za to může,“ poznamenal Neil moudře. Dlabal mnohem zručněji než Aaron a pomáhal si přitom polévkovou lžící. „Jednou mi to čokolády taky nalila rum, abych byl poslušnější. Ale jinak jo, dá se to. Ovšem pozor. Dost lže, když tvrdí, že Halloween je její nejoblíbenější svátek. To říká i o Vánocích, Novém roce, Valentýnu a Mezinárodním dni Země. Jedině Velikonoce moc nemusí.“

„Připadá mi taková živá.“ Aaronovi se konečně podařilo dostat ven většinu dýňových semínek, proto usoudil, že je čas na krátkou pauzu, a s Neilovým svolením si připravil kafe. „Trochu cáklá, ale mám pocit, že je spokojená, což se o mojí matce říct nedá. Vlastně jsou dost bizarní dvojka. Ale víš co? Ty mi přijdeš taky živý. Chápeš, jak to myslím.“ Vrátil se na barovou židli a pohlédl na Neila přes dýni.

Ten se usmál. „Dneška večer jdu za zombie.“

„V tom případě,“ pochopil Aaron a zasmál se, „bych mohl jít za někoho, kdo žije.“

„Něco ti půjčím, abys trochu zapadl a nevyčníval svojí mrtvolností,“ uchechtl se Neil. Začal vyřezávat druhé oko a počínal si přitom maximálně zručně. „Hele, jestli budeš pracovat touhle rychlostí, budeme tu ještě zítra.“

„Nikdy jsem to nedělal. Vlastně… Teď mi došlo, že jsem nikdy nic nedělal.“ Ta myšlenka měla mnohem hlubší sdělení a původně ji vůbec nechtěl vyslovit nahlas. Faktem ovšem bylo, že se od chvíle, kdy s matkou přijeli, nemohl zbavit niterného pocitu, že toho v životě ještě spoustu nezkusil. Vždycky měl pocit, že je třeba vytyčit si velké cíle. Práva nebo medicínu. Hodně cestovat. A přitom mu unikaly úplně maličkosti, na kterých ve finále záleželo nejvíc.

„Jak jako?“ zeptal se Neil nechápavě. „Něco jsi určitě dělal. Minimálně jsi aspoň někde byl. Mimo tuhle díru.“ Rukou, ve které držel nůž, ukázal k oknu.

„Jo, tak normálně. Copak ty ne?“

„No tak možná na dovolené a na školním výletě, ale jinak trčím celej život tady. Ale ne nadlouho. Ještě rok a pak sbohem, zapadákove! Sbohem, nudná díro!“

„A kam půjdeš?“ Aaron začal znovu vykrajovat. Fixy, které Mindy použila, už se trochu smyly, takže ve finále pouze bodal nůž do místa, kde tušil nos.

„Tak hele.“ Neil se naklonil přes dýni. „Řeknu ti svůj plán, ale nesmíš se smát. Oukej? Nebo se možná můžeš smát, ale neřekneš to mámě. Mojí. A vlastně ani té svojí, protože ta by to řekla mojí. Platí?“

„Platí.“

„Fajn. Od svých třinácti šetřím na auto. A příští rok si koupím nějaké fakt super větší auto a budu v něm bydlet a pojedu úplně všude a budu hrát na kytaru a splněný sen. Chápeš.“ Domluvil. Dokončil první dýni a sáhl pro druhou.

Aaron si ho se zájmem prohlížel. V duchu došel k názoru, že je Neil doopravdy hezký. Utvrdil se ve své domněnce. Viděl jeho tmavé vlasy, výrazné, ostře řezané rysy, které byly jakoby v kontrastu s plnými, vykrojenými rty. Vnímal jeho vůni, citrusovou, čokoládovou, pokaždé jinou, ale zatím ho vždycky oslovila.

V duchu ho zasadil do svého světa. V duchu ho políbil.

„Ty si myslíš, že to je takhle jednoduchý?“ zeptal se sám sebe.

„Jak jako?“ zamračil se Neil. „Není to jednoduchý. Dělám, co můžu, abych si na to vydělal.“

„Jo, to nepopírám,“ navázal Aaron opatrně. „Ale potom… Jestli si myslíš, že tě to uživí. Chci říct, že máš možná pocit, žes nikde nebyl, a že to tady stojí za hovno, ale tam venku to není o moc jednodušší a lepší.“

„Oukej. Možná si nabiju držku, ale aspoň to zkusím. Řekni, co máš v plánu ty. Za rok. Po střední.“

Vysokou. Vlastní bydlení.

Aaron konečně vyřezal nos. „Nemám plán.“ Ačkoli v plánu bylo mít ho.

„Aha,“ řekl Neil neutrálně, tónem, který nenaznačoval ani zbla posměchu. Znovu pracovali mlčky a venku mezitím začalo mrholit.

„Víš co?“ nadhodil Aaron z ničeho nic a oranžovou rukou si odhrnul hnědé vlasy z čela. „Třeba ti to vyjde. Hraješ fakt dobře.“

Bylo znát, že to Neila potěšilo. „No jasně, že jo.“ V dobrém rozpoložení dokončil druhou dýni a pak upravil tu Aaronovu. „Fajn. Co jsi ještě nikdy nedělal? Lovil jsi někdy jablka?“

„Ee… Odkud?“

Neil se potutelně usmál a naznačil mu, aby šel za ním. Vzal ho do zadní části zahrady, mezi jabloně, kde byl malý dřevěný lavor, ve kterém plavala jablka. Vysvětlil, že je to dekorace pro koledníky, kteří večer přijdou. Potom se nadechl, sklonil a zkoušel zuby vylovit jablko. Stálo ho to několik pokusů, ale nakonec se vynořil do jednoho zakousnutý. Po čele a po tvářích mu tekla voda.

„To vážně?“ Aaron se zasmál. Vyhrnul si rukávy černého svetru a sklonil se, aby to zkusil taky. Vzdáleně slyšel Neilovo chřoupání a v jednu chvíli mu voda natekla do nosu. Ať se snažil sebevíc, zuby mu po slupce neustále sklouzávaly. „Je to fakt těžký!“

„A právě proto je to sranda!“ Neil se slitoval a vylovil jedno i pro něj. Pak ho provedl neuspořádanou zahradou mezi dřevěnými trpaslíky. Bylo tam hodně plevele, i na záhonech, a poblíž ostružiní se povalovala stará zrezivělá konev.

Když se vrátili domů, Neil převařil vodu v pískající konvi a připravil pro oba horkou čokoládu. Zavedl Aarona do malého, leč útulného obýváku a na DVD pustil Halloween.

Sedačka byla relativně malá, nanejvýš pro tři lidi, ale Neil se moc nerozpakoval. Sedl si tak, že je dělilo sotva pár centimetrů. Celou dobu nic nezkusil. Přinesl křupky. Smál se během scén, které byly strašidelné.

A Aaron měl pocit, že prožívá něco krásného, ačkoli to zatím nedokázal pojmenovat.

x

Matky se vrátily okolo šesté večer, ověšené nákupními taškami a v dobrém rozpoložení. Podle všeho strávily příjemný den v místním obchoďáku, zastavily se na divadelním představení V předvečer všech svatých, a dokonce zašly na manikúru. Crystal měla na nehtech béžovou barvu, zatímco Mindy si nechala udělat malé motivy dýní.

Přinesly také spoustu sladkostí, které Mindy narovnala do plastových lampiónků. Zašla na zahradu zapálit svíčky, ujistila se, že je všechno připravené, a pak řekla klukům, aby si připravili kostýmy.

Neil vzal Aarona do pokoje a rovnou zamířil ke skříni. Olizoval si přitom rty, protože je měl pořád trochu slané z toho, jak jedli popcorn. „Mimozemšťan?“

„Co?“

„Nebo možná voják?“

Aaron se posadil na kraj postele a jazykem vydoloval ze zadní stoličky kousek kukuřice. Mel rozcuchané vlasy z povalování na gauči a u lemu trička šmouhu od čokolády. Ani jedno mu kupodivu nevadilo. „Moc nechápu. Mám jít podle tebe za vojáka?“

„Tak hele.“ Neil otevřel skříň a sklonil se, aby mohl ze dna vytáhnout krabice. Vládl tam trochu chaos. Některá trička byla nevyžehlená, jiná podivně zpřehýbaná, a Aaron by přísahal, že z kapsy jedné z mikin koukala ponožka s motivem ducha. „Něco si vybrat musíš, protože přijít na halloweenský bál bez masky…“

Aaron povytáhl obočí. „Ano?“

„To se tady trestá stětím hlavy od bezhlavého rytíře, což je něco, co nechceš zažít, věř mi. Provádí se většinou o půlnoci uprostřed parketu a každý by na tebe čuměl. Takže…“ Neil donesl jednu z krabic na postel, z víka sfouknul prach a otevřel ji. „Voják, mimozemšťan, nebo Dracula?“

Postupně vytahal všechny kostýmy a rozložil je na posteli. Jeden z nich byl dlouhý černý plášť, po kterém Aaron docela ochotně sáhl. „Tak teda Dracula,“ oznámil. Nechal látku protéct mezi prsty a dokonce objevil malou vnitřní kapsičku, nejspíš na upíří doklady. „Jsem upřímně zvědavý, za co půjde moje matka.“

„Neboj. Moje máma má v záloze taky hodně kostýmů.“ Neil došel k psacímu stolu a otevřel šuplík. Zpoza školních sešitů vytáhl upíří zuby.

„To jsi měl v puse?“

„Buď rád, že jenom v puse. Nebuď taková fajnovka. Umyl jsem je a vydezinfikoval, a pak tu jen dva roky ležely.“

Aaron pro zuby beze slova sáhl ukazováčkem a palcem, a odešel je do koupelny opláchnout. Spíš od prachu než od Neilových slin. Osušil je papírovou utěrkou a opatrně si je nasadil. Zacvakal jimi. Nebylo to moc příjemné. Na jazyku cítil divnou gumovou pachuť a špičáky ho tlačily do rtu.

„Jsou mi trochu menší,“ zašišlal, když se vrátil do pokoje.

Neil se zasmál, chytil lem trička a sundal si ho. Jen tak. Nedal svému dočasnému spolubydlícímu absolutně žádnou šanci jakkoli se na to připravit.

„Nedělej to!“ vypálil Aaron okamžitě. Pohledem automaticky sklouznul k dráčkovi, a pak k lemu kalhot, a pak měl pocit, že se jeho upíří podstata ocitla na přímém poledním slunci.

„Promiň, už se ti nebudu smát,“ pochopil to Neil úplně špatně. Protáhl se a legračně popleskal na břiše, které bylo docela vypracované. „Fakt. Ale vlastně ti ty zuby sluší. Počkej, až tě máma namaluje. To budeš teprve Dracula, jak se patří!“

„Nedělej tu věc s tričkem.“ Aaron zuby vyplivl a otřel si pusu hřbetem ruky. „Dobře?“

Neil na něj nějakou dobu zíral a teprve potom se potutelně usmál. A zvedl obě ruce, aby se protáhl. Poskočil. „Znervózňuje tě, když jsem bez trička?“

„Jasně, že jo. Je ti pak dobře vidět krční tepna a já jsem upír.“ Poslední slovo vydechl.

„Aha!“ Neil si stoupl na postel a znovu poskočil. Péroval na matraci a shlížel na Aarona svrchu. „Tak jestli máš chuť, tak by sis měl cucnout hned, než se proměním v seschlou zombie.“

Hleděli jeden na druhého.

„NEILE!“ Do pokoje vpadla postavička Minnie Mouse. Měla mírnou nadváhu, jinak ovšem dokonalý makeup a uši. A okamžitě střihla Neilovi jemný pohlavek, který mu dosáhl sotva na rameno. „Přestaň dělat pitomosti, slez a obleč si kostým!“ Usedla na kraj postele, položila vedle sebe kosmetickou taštičku a poklepáním na matraci naznačila Aaronovi, aby přišel blíž. „Tak vidím, že sis vybral Draculu. Dobrá volba.“ Laskavě se na něj usmála a Aarona mimoděk napadlo, jak by asi v kostýmu Mickeyho společnice vypadala jeho vlastní matka.

Seděl nehybně, se rty semknutými k sobě a zblízka sledoval její soustředěný výraz. Viděl, že má stejné oči jako Neil a navíc voněla po cukrovinkách.

Pečlivě nanesla Aaronovi na obličej mrtvolnou bílou, naznačila kruhy pod očima a kapky krve, a pak začala malovat Neila. Nalíčila ho tak, aby to budilo zdání, že má rozseknutý ret a okrytou část zubů. Vypadalo to naprosto profesionálně.

Aaron poděkoval. Neil poděkoval. Ona odešla a v pokoji zůstal upír a zombie.

„To je vážně perfektní,“ poznamenal první z nich obdivně. „Vypadáš, jak kdybys vylezl z hrobu. Tohle všechno… Musím říct, že jsem nikdy nic takového nezažil.“ Připnul si černý límec.

„Což je vlastně vtipné, protože, věř mi, že tohle je vlastně docela normální. Tedy jako v rodinách.“

„Jak kde.“ Nechal si od Neila nalepit dlouhé upíří nehty. Teď, když byl někým jiným, bylo dokonce ještě jednodušší mluvit narovinu. „Většina mých kamarádů by si tohle neoblékla.“

„Oukej,“ Neil se upřímně zasmál. „Tohle je nejspíš normální jen mezi burany. V tom případě, Vaše Veličenstvo, jste připraven na první halloweenský bál?“

Přikývl a ještě než si narval do pusy upíří zuby, řekl: „Děkuju za hezký den, Neile.“ Z legrace mu nabídl rámě a zombie kluk z legrace přijal.

x

Bál se konal v místní tělocvičně. Crystal, převlečená za dvorní dámu, ponoukala svezení Mercedesem, ale Mindy s díky odmítla a zdůvodnila to tím, že by se jí pomačkaly uši, a že si chce užít atmosféru.

Procházeli vyzdobenou ulicí a potkávali spoustu lidí. Jako kdyby se celé městečko rozhodlo vyjít ven. Děti v kostýmech křepčily, braly si od Mindy z plastových lampionků sladkosti a odříkávaly přitom koledy.

Na verandách byly vyřezané dýně, a i když žádná z nich ani zdaleka nedosahovala kvalit dýní, které měla u dveří Mindy, i tak šlo o skvělou podívanou. Všechno působilo magicky, jako kdyby se veškeré nadpřirozené síly spojily a jejich nálada se přenesla i na Aarona, který měl pocit, že vzduch elektrizuje. Obzvlášť v blízkosti Neila.

Po dlouhé době si dovolil jednat jako dítě, čemuž, pravda, možná napomohl Mindin domácí punč, ve kterém plavali želatinoví červi. Přeskakoval kaluže, popobíhal, tak, aby za ním upíří plášť vlál, a smál se, když se smál Neil. Smáli se oba a poslouchali ševelení větru v korunách stromů, skřípot zahradních branek a vzdálenou melodii, která s každým dalším krokem zesilovala.

Crystal vytáhla vanilkové doutníčky a zpomalila. Pustila se s Mindy do družného hovoru.

Netrvalo dlouho a Neil s Aaronem je nechali daleko za sebou, takže jako první spatřili tu velkolepou podívanou.

Dveře od tělocvičny byly dokořán. Před nimi stál Frankenstein a na všechno dohlížel. Uvnitř byl taneční parket s tlumenými světýlky, které připomínaly malé světlušky. A podél stěn stály stoly s občerstvením.

V altánku, kam se vycházelo zadním vchodem, byly balíky sena. Sloužily jako lavičky pro unavené tanečníky, anebo pro zamilované páry. Na jednou z balíků, hned pod lucernou, seděla smrtka a cucala brčko.

Neil jí zamával. Protáhl se vedle potrhaného strašáka a zamířil rovnou k ní. Představil ji jako Corettu, jednu ze svých kamarádek z hudební nauky, a pochválil její kostým. Smrtka se trochu zarděla a nabídla jim krvavé želé.

Postupně se k nim přidali další lidé, včetně kluka, kterého Neil první večer líbal v baru. Jmenoval se Devon. Aaron při pohledu na něj pocítil osten žárlivosti a zbavil se ho teprve potom, co ho Devon seznámil se svojí přítelkyní. Hodně taky pomohlo kvašené víno, které mezi mladými kolovalo v petce.

V davu zahlédl matku, a potom taky Mindy, ale brzy je ztratil z očí. Bavil se, tancoval a vystoupil z bodu všednosti a nudy. V jednu chvíli přátelsky objímal Neila okolo ramen a mluvil s Devonem o kukuřičném bludišti.

Zuby si vytahoval, a znovu nasazoval, podle toho, s kým zrovna mluvil, ale po nějaké době ho přestalo šišlání bavit, tak je nechal ve vnitřní kapsičce hábitu.

„Chceš jít do bludiště?“ zeptal se Neila.

Ten pokrčil rameny, prsty vytáhl červa z punče a rozkousnul ho. Pohledem zapátral v davu. Teprve potom, jako kdyby mu právě něco došlo, vyhrknul: „Hej!“ Zazubil se na Aarona. „Budu hádat. V kukuřičném bludišti jsi nikdy nebyl. Nemám pravdu?“

„Máš. Jednou jsem ho viděl v nějakém hororu a říkal jsem si, že to snad ani neexistuje… A přijedu sem a vy ho tu máte.“ Schválně se podíval tím směrem, kam ukazovala cedule s nápisem „Bludiště,“ ale viděl jen kukuřici.

Neil ho popadl za zápěstí a rozeběhl se. Táhnul ho za sebou a Aaronův plášť vlál, jak se prodírali mezi tanečníky.

Smrtka Coretta za nimi závistivě hleděla.

Minuli párek hobitů, proklouzli pod umělohmotnou sekerou dřevorubce a málem srazili Popelku, která měla místo šatů krvavé cáry a čelist rozseknutou od ucha k uchu. Smáli se. Hrála hlasitá hudba. A sotva zapadli do bludiště, ocitli se v tichu.

Hlasy k nim pronikaly spíš z dálky, a jak se cestou, osvětlenou malými lampiony, pořád vzdalovali od východu, míjeli čím dál méně lidí. Teprve někdy v polovině Neil Aarona pustil. Popoběhl dopředu a pak se otočil a šel pozpátku. „Tak co? Líbí se ti tady? Upřímně. Nebo si myslíš, že jsme hloupí burani?“

Aaron mu pohlédl do očí. Natáhl ruku a bříšky prstů se dotýkal kukuřičných klasů. Šustilo to. „Líbí se mi tady.“ Pak se rozeběhl a srovnal s Neilem krok. Na chvíli zastavil u odpočinkového balíku slámy, aby si zavázal botu. „Ty žiješ odmala jen s mámou? Nebo kolik ti bylo, když se vaši rozvedli?“

„Jedenáct, a vlastně to bylo úplně v pohodě. Myslím, že se mají pořád rádi, často si volají, mluví spolu o životě a tak. Ale jen… Prostě nechtějí být spolu. Žádný drama. Chápeš.“

Moc nechápal, protože jeho rodiče se hádali vždycky. Pravda, často předstírali, že je všechno v pořádku, ale výměna názorů – jak svoje žabomyší války nazývali dlouho předtím, než otec oznámil, že má milenku – s nimi byla odnepaměti. Tvrdili, že je to normální. Všichni se hádají. A takhle to na světě chodí.

V některých chvílích jim to Aaron možná i věřil.

Neil si všiml jeho váhání. „Chceš se svěřit?“

„O rozvodu rodičů?“ Aaron utáhl tkaničku a pokrčil rameny. Punč ho hřál v žaludku. „Není co. Otec si někoho našel. Podle všeho už pár let zpátky, a teď se konečně rozhodl, že bude s ní. Což je vlastně fér, když na něj musela čekat… Je možné, že to máma celou dobu věděla, ale myslela, že to odezní, že je to jen úlet.“ Vylezl na balík a komíhal nohama. Když kolem procházel Harry Potter po boku víly Zuběnky, mávnul jim. „Naši se mi nikdy moc nesvěřovali, takže nevím, co se jim honí hlavou, když se hádají o gauč. U nás… V našem světě se lidi nesvěřují. Většinou jde o to vytvořit co nejlepší iluzi.“ Mávl rukou, jako kdyby nějakou z těch iluzí právě vytvářel.

Což byla možná pravda. Hleděl Neilovi do očí, ale přemýšlel přitom o sobě. Jestli je jedním z těch, kteří vytváří iluze.

A kdo je doopravdy.

„To je úplně jak v Beverly Hills!“ tleskl Neil rukama.

„Co?“

„Beverly Hills 90210. Nebo tak nějak. Máma kouká ještě na Melrose Place a tam je to tak tak. Že se všichni přetvařují.“

Aaron zakroutil hlavou. „Tak pozor, zas si nemůžeš myslet, že je to totální faleš. Jsou tam i dobří lidi, normální, nevím…“

„Nepoznám, jestli seš smutnej a mám tě utěšit, nebo jsi za to, jak to u vás chodí, vlastně rád.“ Vyskočil vedle něj na balík a začal si upravovat krvavý obvaz na předloktí. I nakreslené zuby, co mu sahaly do tváře, měl už trochu rozmazané.

„Nejsem smutnej,“ podotknul Aaron. „A nejsem rád. Jen jsem měl pocit, že si povídáme.“ Seskočil, protože mu začala být zima. Natáhl ruku, chytil Neila za zápěstí a pomohl mu zamotat obvaz. Počínal si přitom velice opatrně a jemně.

„Měl jsi správný pocit,“ zašeptal Neil.

Vyrušil je jekot okolo probíhající jezinky, kterou pronásledoval vlkodlak. Kukuřičné klasy se na jedné straně pohnuly a Aaron úlekem ustoupil. Ukázalo se, že to byl trpaslík, který tam šel močit.

Kouzlo zmizelo. Zasmáli se a šli bludištěm dál, dokud nenarazili na další balík. Tam Neil zastavil a z kapsy vytáhl mobil. „Vyfotíme se? Na Instatrám?“

„Budou si myslet, že spolu chodíme,“ poznamenal Aaron. Ale taky sáhl do vnitřní kapsy, odkud vylovil iPhone X, trochu mazlavý od slin, protože sdílel jednu kapsičku společně se zuby.

„Hej! Schovej to. Takový kalibr nemůžeš vytahovat jen tak na veřejnosti a předvádět se s ním. Jak myslíš, že se teď asi tak cítím? Vyfotíme se mým telefonem.“

„Moje chyba,“ povzdechl si Aaron teatrálně. „Nedošlo mi, že už mám X. Mění se tak rychle…“

„Ty snobe,“ zakroutil Neil se smíchem hlavou. Stoupl si vedle něj, natáhl ruku a vyfotil je na svůj telefon, hned několikrát. Jednou přitom vyplázl jazyk, podruhé předstíral, že má křečovitý zombie záchvat. Potřetí se krásně usmál.

„Pošleš mi to?“

„Jak jako?“

Aaron pokrčil rameny a ustoupil, když kolem nich proběhla skupinka dětí, převlečená za trestance. „Na messenger třeba.“

„Na co?“

„Zas si ze mě děláš srandu, že jo?“

„Noo…“ Neil se rozesmál a šťouchnul do něj loktem. „Jasně, že ti to pošlu, pane Draculo s iPhone 16!“ Pozdravil bludičku v dlouhých perleťových šatech, vzal si od ní dva kelímky punče a nechal ji dál bloudit. Jeden kelímek podal Aaronovi a o svůj si ohříval ruce.

„Myslíš, že by si Dracula oblíbil moderní technologie?“ zamyslel se Aaron. „Představ si, že by bydlel v nějakém smart domě, měl samostahovací žaluzie, koktejlový bar u rakve…“

„Takového Draculu bys zvládl hrát levou zadní, je mi to jasné.“

Další slova přerušil hlasitý gong.

„Pohni!“ přikázal Neil. Popadl Aarona za ruku a táhl ho z bludiště. „Za chvíli začne soutěž v pojídání dýňových koláčů!“

Běželi uličkami, které se měnily, uličkami, na jejichž konci byla kukuřičná stěna. Zakopávali, chytali jeden druhého za zápěstí, vyhýbali se lidem v kostýmech, kteří do bludiště mířili, a sami hledali cestu ven, to všechno za hlasitého smíchu. Aaron navrhoval, aby šli pořád doprava, ale stejně museli špatně odbočit, protože po nějaké době zjistili, že chodí v kruzích, nebo spíš ve čtvercích.

Když se konečně dostali ven, smíchy sotva popadali dech, a Neilovi se podařilo ohodit punčem klobouk staré ježibaby. Vyprsknul omluvu a dovedl Aarona ke stolům rozestavěným před vchodem do tělocvičny.

Soutěž v pojídání koláčů už byla v plném proudu. Účastnilo se jí sedm lidí, kteří postupně odpadávali. V jednu chvíli to vypadalo, že vyhraje hubená dívka, která, jak Neil prozradil Aaronovi, pracovala v místní čajovně. Nakonec se ale začala dusit zrníčkem z rybízové marmelády a vedení se ujal pupkatý instalatér Ed, který během přebírání výhry, což byl pozlacený koláč, vykřikoval, že by klidně ještě něco malého zakousnul.

Aaron se výborně bavil. Chutnal mu punč a chutnala mu atmosféra celého večera. Dokonce se nenechal dlouho přemlouvat, když Neil navrhnul, aby si koupili lístky do půlnoční tomboly.

Stály pár drobných. Aaron jich koupil pět a po cestě na taneční parket donesl sobě i Neilovi další punč.

Když zrovna nemluvili, tancovali do rytmu strašidelných písní. Aaron si střihnul několik otoček se smrtkou Corettou, která na něm visela očima. Potom poskakovali v kruhu, takže se stalo, že občas omylem zavadil o Neila, kterému se nějakým záhadným způsobem vyhrnuly při každém výskoku obvazy, a zůstala jen obnažená kůže.

Na okamžik taky zamrznul na místě, když mezi tanečníky zahlédl svoji matku, která se nechala na parketu unášet chlápkem v kostýmu Albuse Brumbála. Šokovaně otevřel pusu a zavřel ji až ve chvíli, kdy mu do ní Neil hodil marshmallow ve tvaru zubu, přesněji stoličky.

Aaron to bez váhání spolknul. „Jsem rád, že se baví,“ křikl a ukázal na matku.

„Tady se každý baví,“ křikl Neil nazpátek.

Okolo půlnoci proběhlo vyhlášení tomboly. Aaron vyhrál krabici halloweenských čokoládek a udělalo mu to až nesmyslnou, dětinskou radost. Hrkal s nimi a ukazoval ji Neilovi, a potom je rozdával kolemjdoucím.

Od chvíle, co se kluk Devon pozvracel, pili ostatní jenom vodu. Davy pomalu prořídly. Na parketu zůstalo pár lidí, včetně Aaronovi matky. Crystal tancovala ploužák s Brumbálem a přitom se smála něčemu, co jí vykládal.

Aaron cítil zvláštní mír a soulad s okolním světem. Původně chtěl za matkou jít a zeptat se, jestli s nimi půjde domů, ale připadala mu šťastná, takže to neudělal. Spolu s ostatními vyšel před tělocvičnu, mluvil s Devonovou dívkou, vyhýbal se smrtčiným letmým dotekům a čekal na Neila, který se šel porozhlédnout po Mindy.

„Prý ještě nejde. Mluví se starým zahradníkem o dřevěných trpaslících,“ oznámil Neil, který se objevil z ničeho nic a pokoušel se utáhnout obvaz.

Šli tmou, za doprovodu zbytku party, a mluvili o filmech. Byli úplně stejní jako lidi, které znal Aaron ze školy, akorát neměli drahé telefony a možná ani silný vnitřní pocit nejistoty. Nicméně Neil nad nimi vynikal. Vyzařoval něco speciálního, hrál jinak, měl sny.

Měl něco, co Aaronovi chybělo.

Během cesty postupně odmotal všechny obvazy a vyhodil je do koše. Nechal si vnutit upíří plášť, aby mu nebyla zima.

Aaron byl rád, když došli na konec ulice, k domu číslo 23, a osaměli. Sedl si na zápraží vedle dýní, jejichž svíčky zhasly, a vytáhl dvě pomuchlané cigarety, které se nějakým zázrakem vešly vedle zubů. Jednu z nich podal Neilovi spolu se zapalovačem a sám si taky zapálil.

Kouřili a poslouchali ševelení listí a krákání vran. Aaron pak otevřel halloweenské čokoládky, které vyhrál v tombole. Jednu z nich rozkousnul a cítil štiplavou sladkost na jazyku. „Dýňová brandy náplň,“ oznámil. Po jedné noze doskákal ke koši, aby vyhodil vajgly. Nazpátek doskákal po té druhé.

„Haha. Možná proto jsou tady všichni furt tak spokojení. Dokonce i tvoje máma, a to je co říct,“ ušklíbl se Neil.

„Působíme podle tebe nespokojeně?“ Aaron si sedl zpátky na schod, i když ho trochu studil zadek. Rozdělal další čokoládku, natáhl ruku a přiložil ji Neilovi k puse.

Ten ji trochu překvapeně přijal a rty se přitom otřel o jeho prsty. Ucukl. „No moc nadšení jste nebyli, když jste přijeli. Ale teď už je to lepší. To je fakt,“ konstatoval po chvíli, jako kdyby se vůbec nic nestalo.

Aaron si prsty bezmyšlenkovitě olízl a obal schoval do kapsy. Usmál se. „Myslel jsem, že se máma bude bavit a já budu hrát se čtrnáctiletým klukem videohry, anebo že se ho budu snažit zabavit jinak. Ne že by to bylo tak hrozné, asi bych to přežil, ale… Jsem rád, že jsi tu ty.“

„Ty seš tak milej Dracula,“ usmál se Neil nazpátek. Jemně, a jedním koutkem, kde měl dokreslené zuby, trochu výš. Pohledem sklouznul k Aaronově puse.

„Neile…“

„Hm? Co?“

Aaron natáhl ruku a odhrnul mu pramen vlasů z obličeje. Uvnitř žaludku cítil horkost a pochyboval, že za to může punč, protože pil poslední dvě hodiny jen vodu. Zároveň s tím si uvědomil pár věcí.

Zaprvé: Seděl vedle dýní s tím nejkrásnějším zombie klukem, jakého kdy viděl, a to doteď zombie filmům nijak zvlášť nefandil. Zadruhé: Předpokládal, že je zákonitě musí vyrušit nějaký zvuk, jako třeba mňouknutí kočky, projíždějící auto, anebo matčin hlas, ale nic z toho se nestalo. Zatřetí se Neil naklonil blíž a s drzou samozřejmostí ho políbil.

Bylo to až příliš dobré. Když Aaron ucítil jeho měkké rty na těch svých, automaticky pootevřel pusu a zavřel oči. Neilův dech voněl jako čokoláda, punč a tabák. Nebyla v tom žádná zdrženlivost, ale ani přehnaná dravost, když se dotkli jazyky.

Líbali se dlouho. Aaron to procítil do morku kostí, uvnitř hořel, a Neil schoval jejich studené ruce pod Draculův plášť.

x

Původně měl v plánu sníst pár sušenek, anebo zbytek večeře, ale to, co se stalo venku na zápraží, zapříčinilo, že na jídlo ani nepomyslel. Stál ve sprše se skloněnou hlavou, přešlapoval na tmavě modrých kachličkách a usmíval se.

Když pak vešel do pokoje, oblečený v černých trenkách na spaní a v bílém tričku, odlíčený, s umytými vlasy a vyčištěnými zuby, našel Neila sedět na posteli v tureckém sedu. Na klíně měl položenou kytaru, ale nehrál. Spíš se zamyšleně dotýkal strun a hleděl kamsi do rohu.

Jakmile si všiml Aarona, položil kytaru vedle postele, na zmuchlané zbytky kostýmu, a posunul se, aby bylo na matraci víc místa. Taky se usmál.

Nemuseli nic říkat. Aaron ho pohladil po tváři, rukou mu zajel do vlasů, trochu zatahal… A pak ho políbil. Automaticky se svalili do lehu, a co nejvíc se k sobě natiskli. Aaron se otřel o jeho klín a Neil mu zasténal do pusy.

Líbali se na čelist, na tváře, na zavřená víčka, na uši a na krk. Jejich ruce nepřestávaly bloudit po těle toho druhého, zastavovaly u lemů kalhot a někdy zašly ještě dál a pohladily níž. Na víc si Aaron netroufnul. Ne že by se bál. Spíš měl naprosto nepochopitelný pocit, že je i líbání samo o sobě tak dobré, až prostě stačí.

Že ho může naplňovat, bouřit mu emoce, surově ho vytrhávat z bodu všednosti a nudy, přivádět do extáze, nutit šílet.

Odtáhl se od něj, ale zůstal dost blízko, aby cítil Neilovu vůni, tentokrát malinovo-skořicovou. Pohlédl na něj se směsicí vděčnosti a touhy.

„Máš pravdu,“ řekl Neil. „Ty žádné lekce nepotřebuješ. Jde ti to.“

„Říkal jsem to. Nakonec, třeba to je jediná věc, ve které jsem fakt dobrý.“ Oba mluvili tiše, ačkoli doma kromě nich nikdo nebyl. Matky se zatím nevrátily.

Neil si podepřel hlavu. V očích mu rošťácky zajiskřilo. „Ty seš ale nafoukanec,“ oznámil pobaveně. „Vsadím se, že ti jdou i další věci. Třeba věci s tím spojené?“

Tím Aarona rozesmál. „Ptáš se mě, jaký jsem v posteli?“

„Vím, jaký jsi v posteli. Zrovna tu s tebou jsem.“

„Tak co je s tím spojené?“

Neil se uchechtl a místo odpovědi Aarona znovu políbil. Tentokrát líně, nějakou dobu se o sebe jenom otírali rty a vyměňovali si polibky bez jazyka. Aaron ho přitom hladil na zádech, a pak na břiše, k lemu kalhot. Tam se zarazil a radši popadl přívěsek dráčka. Chvíli si s ním hrál. Svíral ho v dlani a zase pouštěl.

Neil na něj pohlédl s otázkou v očích.

„Byl jsi někdy s někým?“ zeptal se Aaron opatrně.

„Možná. To přece není důležité.“

„Možná jo, anebo možná ne?“ Pustil dráčka, vlastně ho předtím schoval za tričko a zuby jemně přejel Neilovi po čelisti. „Jasně, že to není důležité. Prostě si jenom povídáme.“

„Prostě možná,“ zopakoval Neil, ale Aaron podle jeho výrazu poznal odpověď. Nebo si byl přinejmenším jistý, že ji zná.

Pomyslel na to, že by chtěl být první. Mít výsadní právo dotýkat se Neila úplně všude a stát se jeho součástí. Ten pocit ho překvapil, ale nevyděsil. Přijal ho. Neil se mu líbil a dva dny stačily k tomu, aby ho měl rád. Bylo třeba začít k sobě mluvit narovinu.

„A ty?“

Aaron zamrkal a znovu pohlédl do hnědých očí. „Jo. Byl jsem s někým,“ přikývl. Mohl mu říct, že to nebylo ono a že to nestačilo, a že se to ani vzdáleně nemohlo vyrovnat pocitům, jaké v něm vzbuzovalo pouhé líbání s ním. Zatím se ale bál svěřovat do takové míry. Měl strach z vlastní zranitelnosti, takže případně další otázky Neilovi slíbal ze rtů.

Mazlili se, dokud nezaslechli rachotění klíčů v zámku a tiché špitání obou matek, které provázelo hodně smíchu a možná i jedno dvě zakopnutí o schody.

„Mám si lehnout k sobě?“ naznačil Aaron potichu.

Neil zakroutil hlavou a objal ho.

x

Vzbudil se časně ráno, ale peřina byla vyhřátá a někdo ho objímal, takže znovu spokojeně usnul. Podruhé ho probralo cinkání nádobí zezdola. Zívl, převalil se na druhý bok a zamžoural ke dveřím, které byly nedovřené.

Dlaní přejel po prostěradle a natáhl ruku, ale Neil už v posteli nebyl.

Na parapetu přistála vrána a chvíli zvědavě nakukovala dovnitř. Nakláněla přitom hlavu ze strany na stranu.

Aaron vstal a opatrně otevřel ventilačku, tak, aby vránu nevyděsil. Shlížel dolů do rozbahněné zahrady, na trpaslíky, kteří leželi na zádech, anebo obličeji zabořenými do hlíny. Nad ránem muselo pršet. Ani výjev poničených dýní a kádě na jablka, která přetékala, nemohl ovšem Aarona zbavit zvláštního příjemného pocitu.

Dal si rychlou sprchu a převlékl se. Potom zabalil všechny svoje věci a s taškou sešel dolů. Nechal ji ležet v předsíni a na okamžik zastavil před dveřmi do kuchyně. Nadechl se. Pak vešel dovnitř. „Dobré ráno.“

Přelétl pohledem všechny přítomné a potěšilo ho, když se Neil usmál. Měl trochu rozcuchané vlasy, černé tričko s názvem nějaké kapely, a ládoval se vaflemi s čokoládou.

„Dobré ráno!“ usmála se Mindy zářivě. Spokojeně kmitala po kuchyni a na hlavě měla precizně upletený francouzský cop. „Jak ses vyspal? Všechno v pořádku? Nachystala jsem ti borůvkový čaj.“ Postavila před něj velký hrnek, ze kterého se kouřilo, a talíř voňavých vaflí.

„Vyspal jsem se skvěle,“ řekl upřímně s pohledem upřeným na Neila, aby dotyčný věděl, že je to převážně jeho zásluha. Neil spal celou noc nehnutě, s hlavou položenou na jeho rameni.

„To jsem ráda.“

„Jste nesmírně laskavá. Krásně to voní. Skoro se mi nechce odjíždět.“ Cítil, že má trochu opuchlé rty, a tak sáhl pro hrnek a napil se. Teprve potom stočil svoji pozornost k matce a pořádně si ji prohlédl.

Od chvíle, co přišel, nepromluvila ani slovo, ale nezdálo se, že by za to mohla nějaká příšerná kocovina, anebo bolest hlavy. Naopak, Crystal působila podezřele odpočatě. „Nějaký problém, Aarone?“ zajímala se klidně.

Uvědomil si, že na ni civí. „Co Brumbál?“ zeptal se dřív, než to stačil promyslet.

Neila tím rozesmál.

„Prosím?“ Crystal zakašlala a nechápavě na něj pohlédla. Došlo mu, že pravděpodobně nikdy neviděla Harryho Pottera. Na rozdíl od něj, který to zvládl až do třetího dílu. Nic z toho mu ovšem nezabránilo v tom, aby vzápětí řekl: „Zařadil tě do Zmijozelu?“

„Aarone. Nevím přesně, o co tady jde, a proč jsi tak rozjařený. Ráda bych ti ovšem řekla, že do mých vztahů s tím Zelozelem ti nic není.“

Smáli se oba, Aaron i Neil, dokud Mindy Neilovi nevlepila jemný pohlavek se slovy: „Nesměj se a jez!“ Spíš symbolicky a možná tak chtěla zakrýt svoje vlastní rozpaky z toho, že absolutně nechápala, o čem je řeč.

Čas plynul. Aaron krájel vafle, namáčel je do čokolády a zapíjel borůvkovým čajem. Netušil, jak přesně by se měl zachovat, a kým pro sebe s Neilem jsou. Nepřipadal si jako typ na vztah, ani jako typ na jednu noc, nepřipadal si jako žádný typ.

„Kdy odjíždíte?“ zeptal se Neil. Už dojedl a teď si hrál s přívěskem dráčka.

Crystal podala Mindy hrnek a puntičkářsky uhladila ubrus. „Krátce po snídani. Musím ještě vyřídit pár záležitostí. Každopádně snad ani nemusím říkat, jak si vážím vaší pohostinnosti. A ty, Neile, jsi doopravdy milý kluk. Včera jsem měla pocit, že jste se s Aaronem spřátelili.

„No,“ řekl Aaron měkce. „Neil mi ukázal úplně jiný svět.“

„Slyšíš to, mami?“ obrátil se jmenovaný hrdě na Mindy. „Jsem milej kluk, co jinému ukázal svět.“

Konverzace se stočila k poničeným dýním na zahradě, a k jisté neuspořádanosti, která tam vládla. Crystal nadhodila, že by si Mindy měla domluvit někoho, kdo jí pomůže shrabat spadané listí, pokud to nechce dělat sama, načež Mindy pohoršeně odpověděla, že se žádné listí hrabat nebude, protože je to zároveň domov pro spoustu malých živočichů. To se stočilo k vyprávění o ježkovi, kterého jednoho dne našla na zápraží a vytvořila pro něj bezpečné místo v kůlně.

Neil vstal a nenápadně pohodil hlavou ke dveřím, aby ho Aaron následoval.

Vyšli spolu na zápraží do mrazivého pochmurného rána a přivřeli dveře, takže k nim hovor matek nepronikl. Neil vklouznul do starých pantoflí a opřel se. Když vydechl, u pusy mu zůstal obláček páry. „Bylo to fajn.“

„To bylo,“ souhlasil Aaron. Založil si ruce na hrudi. Jednak kvůli tomu, že mu byla zima, a taky protože nevěděl, co dělat.

„Zvu tě na další halloweenský bál. Ale tentokrát si budeš muset dovézt svůj kostým.“ Neil se zády opřel o zábradlí a usmál se. Na to, že byl ještě včera zombie klukem, působil až příliš živě.

„Budu mít ten nejlepší kostým ze všech,“ souhlasil Aaron. Možná nezáleželo na tom, co měl, anebo neměl udělat. Možná to viděl příliš složitě a vnímal to v širokém kontextu, jako kdyby mohlo jejich noční líbání ovlivnit celý Vesmír. Přinejmenším.

A v neposlední řadě nejspíš záleželo výlučně na tom, co udělat chtěl.

Takže objal Neila kolem pasu a políbil ho. Něžně. V závěru vystrčil špičku jazyka a olíznul mu ze rtu šmouhu od čokolády. Dlaní mu přejel po hrudníku a pohladil dráčka. „Tak ahoj,“ řekl tiše. „A nezapomeň, že máš nosit tričko, když jsi v přítomnosti jiných lidí.“

x

1. listopadu a on měl znovu strávit polovinu dne v autě. Jediné, co ho uklidňovalo, bylo vědomí, že všichni spolužáci touhle dobou pravděpodobně píšou písemku z matematiky.

Narovinu řekl matce, že pokud má zpáteční cestu přežít ve zdraví, potřebuje kafe, a tím myslel jakékoli. Po několika kilometrech proto zastavili na benzínce, kde v automatu pořídili dvě černá americana. Sojové mléko museli koupit zvlášť.

Jak se vzdalovali od městečka, lesů a polí ubývalo a provoz houstl. Jednou nebo dvakrát museli zastavit na semaforech před jednosměrným provozem, protože před nimi probíhaly opravy na silnici. Čas si krátili pojídáním krekrů, které Aaron vylovil z přední přihrádky Mercedesu.

Jeli jinou cestou než původně, a podle všeho o dost horší, ale Crystal si překvapivě nestěžovala. Když jí zavolal právník, hovor přijala a s omluvou vysvětlila, že je na cestách a ozve se později, ano, díky.

Potom se zeptala Aarona, jestli si ten dvoudenní výlet užil.

„Bylo to super.“ Upil černé kafe a přidal ještě trochu mléka. Držel ho na klíně mezi nohama. „Uvidíš se zase s Mindy?“

Matka pokrčila rameny. „Tuším, že ano. Je zábavná a milá. Vlastně můj opak.“ Tomu se zasmála.

„Ty jsi taky zábavná a milá.“

Podívala se na něj a on se podíval na ni. Pak oba dva nadskočili, když auto za nimi zatroubilo. Na semaforu byla zelená.

Dál jeli v tichosti, ale Crystal po nějaké době přece jen naladila rádio, stanici, na kterou byli oba dva zvyklí. Pravděpodobně pro dnešek vyčerpali všechny sentimentální fráze, které mezi sebou chtěli prohodit.

V rádiu hrála písnička Nothing else matters a Aronovi přišla esemeska. Otevřel ji a viděl fotku zombie a Draculy, kteří stáli vedle sebe u velkého balíku sena. Za sebou měli kukuřičné klasy.

Kvalita fotky byla příšerná, ale Aaron si ji dlouho prohlížel. Najednou neměl pocit, že by se nacházel na emoční hranici mezi dobré a špatné vyloženě uprostřed. Vystoupil z průměru i z bodu všednosti a nudy, byl mimo ten pitomý průměr každou vteřinu, kterou strávil s Neilem.

Toužil po něm. Neil mu chyběl.

Začalo pršet a matka pustila stěrače. Auto se pomalu blížilo k městu, k vysokým budovám, k oblíbenému bistru, kolem školy, k podzemním garážím, které patřily k modernímu podkrovnímu bytu.

Aaron dopil kafe, usmál se na fotku, a pak Neilovi odepsal.

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám povídka? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

11
Komentujte

Šárka

Chci pokračování 😍

Kateřina Teplá

To je nejlepší Hallowen, co jsem prožila,i když je už 1.listoapdu a já Halloween neslavím. Doufám,že bude pokračování, i třeba až za rok, o dalším Halloweenu.:)

Karin

Pěkné škoda že to nemá pokračko.

samba

Moc milé čtení, takové poklidně plynoucí. Přišlo mi to jako film v psané formě. Jako, když se dívám na Americké nezávislé léto a příběh z maloměsta. Čtivě popsané události, osoby, povahy. Budu se těšit až někdy 🙂

Josef

Krásná atmosféra i příběh, který hladí po duši. Děkuji moc.

Sora Zarigani

Krásná povídka. Myslím, že by to byl dobrý námět ke knize, ale něco mi říká, že v nejlepším se má přestat a některé povídky by měly zůstat jen povídkami. Ale moc se ti to povedlo. Díky za hezké počtení.