DOBRÝ PRO TEBE


INFORMACE: Povídka psaná v dopisech, protože ne o všem se dá mluvit.

ČLÁNKY: DOBRÝ PRO MĚ

ANOTACE

Stalo se toho hodně. Ještě dávno předtím, než do školy nastoupil nový kluk, který vlastně nemusí být vůbec cizí.

Třeba ho Monty pozná na první pohled. Třeba je to právě TEN kluk, se kterým se potkal před rokem. V tu noc. A docela možná je to chvíle, kdy se nakonec budou muset setkat ve výtvarné učebně, vybrat jeden ze tří bonbónů a shlédnout všechny díly Harryho Pottera.

A pak jeden z nich napíše tomu druhému dopis.

Napíše jich sto.

1.

Viděl jsem tě před školou. Seděl jsi na lavičce, kouřil cigaretu a smál ses něčemu, co ti vykládala černovlasá dívka.

Měl jsi na sobě černé tričko a červenou košili s vyhrnutými rukávy a samozřejmě černý šátek ve vlasech. Proč to říkám? Protože to bylo první, čeho jsem si všiml. Až teprve potom jsem zahlédl černé vlasy, které sis to ráno určitě neučesal, zelené oči a tetování na pravém předloktí – je to havran a jeho křídla se vinou kolem zápěstí.

A proč říkám tohle?

Protože jsem tomu nemohl uvěřit.

Stál jsem vedle stojanů na kola a připadal si nepatřičně, že na tebe koukám.

Upřímně… Koukali na tebe všichni. Takže jeden další pohled se docela snadno schoval.

Víš co? Všichni na tebe koukali, protože jsi byl ve škole nový. Neznámý.

Ve městě, kde se skoro nikdy nic neděje, jsi byl najednou to nejzajímavější za posledních několik měsíců.

Ale já… Já na tebe zíral z úplně jiného důvodu. Pamatoval jsem si tě.

Pamatuju si tě. Z té noci.

Jak bych taky mohl zapomenout?


2.

Celá škola se rozdělila na tři skupiny.

Jedna skupina, a o té víš určitě nejlíp, protože jsi ji měl neustále kolem sebe, se s tebou chtěla kamarádit. Být ti nablízku, protože… Ale no tak, podívej se na sebe. Oba víme, že nepatříš k průměrným.

Druhá skupina tě ignorovala. Nový kluk ve škole, i když vypadal jako ty, byl zajímavý možná tak první den. A tím to končilo. To tě ale určitě nijak netrápilo.

A pak je tu třetí skupina. Do té patřím jen já. Navenek jsem tě ignoroval a přitom pořád sledoval.

Jestli jsem si připadal jako stalker? Možná.

Jestli jsem působil podezřele? Rozhodně.

Můžeš se mi ovšem divit? Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím. Byl jsi jen mlhavá vzpomínka, která den ode dne bledla.

Jestli jsem byl naštvaný? Možná.

Jestli jsem se bál? Rozhodně.

A ty? Tys zatím netušil, že mám skříňku jen pár metrů od tebe. Že by stačilo otočit se… Nevím, jestli tvůj pohled vůbec snesu.


3.

Krčíš čelo. S takovou budeš mít ve třiceti vrásky. Ale vsadím se, že jsi ten typ, který nevěří, že se třicítky dožije.

Nemám snad pravdu?

Slyšel jsem, že jsi černovlasou dívku pozval na rande, ačkoliv mi připadá, že nepochopila, o co ti jde. Anebo kamarádkám lhala.

Hele! Já neposlouchal. Nemůžu za to, že má skříňku hned vedle mojí.

Teď vážně. Pozval jsi ji na romantickou večeři? Prý máš dokonce uvařit.

Ale no tak. To pochybuju.

Kvůli sexu jsi přece nikdy nevařil. Aspoň tohle jsi mi tvrdil a je pravda, že při pohledu na tebe se tomu celkem dobře věří.

Jak to myslím?

S tím, jak vypadáš, jsi holce nikdy vařit nemusel. A to je fakt. Nakonec… Ty na sobě nemáš žádnou viditelnou vadu. A o těch neviditelný nikdy s nikým nemluvíš.

Nemrač se, Olivere. Sám jsi řekl, že to nemá smysl. A když jsem se zeptal, jak to myslíš… Oba víme, cos tenkrát odpověděl.

Nemrač se. Jinak ve třiceti zemřeš s vráskami na obličeji a to bys přece nechtěl.


4.

Nevím, co chci.

Na jednu stranu si nepřeju nic jiného, než abys mě konečně zahlédl. Aby ses na mě podíval a já tak zjistil, co mám cítit, protože – Olivere – já to nevím. Zkouším na to přijít, ale mám dojem, že bez tebe to stejně nepůjde.

Ale na druhou… Jak se mám před tebe postavit? Jak mám najít odvahu?

Nedokážu za tebou jen tak přijít. Co bych asi tak řekl?

Ahoj?

Oba víme, jak hloupě to zní.

Vypadáš… Neřekl bych spokojeně, ale přijatelně? Nejspíš. Co když to zničím? Připomenu ti všechno, co se tu noc stalo, a přesně od té chvíle už nebude existovat cesta zpátky. A o nevratných rozhodnutích toho víš víc, než kdokoliv jiný.

Takže mi poraď. Co bys na mém místě dělal? Schovával se, nebo předstoupil před člověka, který všechno v tvém životě obrátil naruby?

Buď upřímný a přiznej, že bys zdrhl. Nebylo by to poprvé.


5.

Je mi to líto. To je všechno, co ti k tomu dokážu říct.

Je mi líto, žes mě poprvé musel vidět zrovna v takové chvíli. Ani já to takhle nechtěl.

Můžeme za to vinit osud, který už nemohl vydržet, jak moc jsem se ti snažil vyhýbat.

Říkám si, že jednou k tomu stejně muselo dojít. Což nic ale nemění na faktu, že takhle jsem to nechtěl.

Nebudu lhát, protože ty už jsi to všechno pochopil, ale kvůli té jizvě mi hodně lidí říká Skalpe. Divíš se jim? Na jejich obranu, vážně to vypadá, jako by se mě někdo pokoušel skalpovat.

A tys to zaslechl a samozřejmě ses otočil.

Už tenkrát, v tu noc, jsem ti řekl, že máš nádherné oči. Ušklíbl ses a poznamenals, že jsem se jen hodně praštil do hlavy.

Nepraštil. Pořád si to myslím, protože když ses otočil a konečně se na mě podíval, měl jsem dojem, že mě jimi propálíš.

Neusmál ses, ale to jsem ani nečekal. Bolelo mě ovšem, kolik strachu a bolesti se v nich objevilo.

Měl jsem pravdu, že ano? Jsem pro tebe jen pouhá připomínka.


6.

To kvůli mně jsi nepřišel do školy?

Čekal jsem na tebe celé ráno, až do posledního zvonění, takže jsem přišel pozdě na první hodinu. Chodil jsem pak po chodbách a vyhlížel tě. Dokonce jsem nakoukl i do jídelny, kam zásadně nechodím.

Tys ale nepřišel.

Já vím, vím, kurva, že je to pro tebe těžké, že se bojíš, že jsem jen strašně špatná vzpomínka, že jsem něco, co ve svém životě nechceš, ale copak ti nestojím ani za jeden rozhovor?!

Jednu větu?

Jedno slovo?

Stačí říct promiň a já přísahám, že ti odpustím.

Není to tak, že bych tě pronásledoval. To přece víš. Tys přišel na moji školu a mezi námi, jestli se ptáš, čí smůla za to mohla, tak odpověď je jednoznačná. Moje.

Vsadím se, že už nepřijdeš. Ani zítra, ani pozítří, ani za týden.

Víš, co je na tom nejhorší?

Že já zase budu čekat. Zítra, pozítří, za týden. A ještě dlouho poté.


7.

Přijdeš si a ani se na mě nepodíváš? Nezavadíš o mě pohledem? Proč? Řekni mi proč?

Co jsem ti udělal? Co já udělal tobě? Hm? Že ti nestojím ani za… za nic. Nestojím ti kurva za nic?

Divíš se, že tě pak pronásleduju na záchod a chci po tobě vysvětlení?

Jenže v tvém světě omluva neexistuje. Prostě jsi potřeboval odejít. Cituji: Nebylo to pro tebe snadné. Ale já přece netvrdím, že bylo. Nevyčítám ti, co se tenkrát stalo. Vyčítám ti, co se stalo teď, protože jsem stál před tebou a potřeboval jsem slyšet něco… No já nevím. Cokoli!

Snažil ses zakrýt slzy v očích a já nechtěl být ten špatný. Takže když jsi prosil, abych za tebou nechodil, nemohl jsem odmítnout.

Je dobře, že spolu nemáme žádné hodiny. Takhle je mnohem snazší se ti vyhýbat.

Pořád existuje milion věcí, o kterých bych s tebou chtěl mluvit, ale… jestli to má skončit takhle, nekonečným tichem, fajn.

Budiž.

V pohodě.

Jistě.

Nevím, komu to teď a tady říkám. Asi sám sobě, protože upřímně… Snažím se být hodný a netlačit na tebe, ale tvoje rozhodnutí předstírat, že minulost neexistuje, mě neuvěřitelně vytáčí.


8.

Černovlasá holka ti visí na rameni. Právě teď.

Nepřekvapuje mě, že patříš do skupiny Oblíbenců. Na první pohled jsi jeden z nich, že ano? Ale divím se, jak lehce se můžeš usmívat, říkat vtipy a nakonec i lhát.

Myslíš, že když něco řekneš v tom vašem kroužku, nedostane se to mezi zbytek školy?

Tvoje máma je květinářka a otec na služební cestě? Vážně?

No tak jo. V tom případě… Můj táta je architekt a máma… Ne, já tuhle hru hrát nedokážu. Promiň.

Buď jsi překvapivě dobrý herec, nebo jsi vážně hodil všechno za hlavu. V tom druhém případě bych musel začít pochybovat, jestli jsi vůbec dobrý člověk.

Lžeš jim. Kde mám jistotu, že zrovna mně bys říkal pravdu? Jen proto, že šlo o nejhorší chvíli v našem životě, ještě neznamená, žes nemohl…

Nevím, jak bych snesl, kdybych zjistil, že jsi celou noc mlel sračky.

Pořád si v hlavě přehrávám tu chvíli, kdy jsi mě držel kolem ramen a šeptal do ucha, že spolu, spolu to všechno zvládneme.

No jasně.


9.

Míváš někdy noční můry?

A teď nemyslím ty, kdy tě někdo honí, nebo po tobě lezou pavouci, nebo ti vypadají všechny zuby a ty je držíš v dlani a nevíš, co dělat. Mám na mysli skutečné můry, které dokážou vyvolat vzpomínky.

Nemůžu dnes přijít do školy. Zkoušel jsem ráno vstát z postele, ale někdy to prostě nejde.

Proč ti to říkám? Vsadím se, že budeš rád, když mě dneska nepotkáš na chodbě. Když nebudeš muset čelit mým vyčítavým pohledům.

Ale ty noční můry mi leží v hlavě. Jestli se ti o té noci zdává. Jestli ve snech vidíš detaily, bezvýznamné maličkosti, které jsi ani netušil, že znáš, a přesto se ti zaryly hluboko do mozku.

Tak třeba… Když jsi otevřel dveře, za tebou na zemi ležela dvě sklíčka a malý placatý kamínek. V pořadí sklíčko, sklíčko, kamínek.

Že na tom nezáleží?

Vážně?

Tak proč se mi o tom zdálo? A proč jsem pak nemohl popadnout dech?


10.

Ty s černovlasou chodíš? Jako vážně? No tak dobrá, je to tvoje volba. Nakonec je opravdu hezká a není hloupá a zlá jako většina jejich kamarádek. Ty si myslíš, že nepotřebuješ hodnou holku, ale opak je pravdou.

Z nás dvou ji ty potřebuješ víc, protože až jednou budeš někomu vyprávět svůj příběh, náš příběh, budeš vděčný, když půjde o hodného člověka.

Jednou mi spadla mikina a já si toho nevšiml. Sebrala ji a poté mi ji dokonce donesla, což nemusela, a většina lidí by to ani neudělala. Ne tady ve škole.

Líbí se ti? Ptám se na to, protože před rokem jsi tvrdil, že na vztahy nejsi. Asi se za tu dobu hodně změnilo. To je nejspíš logické, ačkoliv u mě všechno zůstalo naprosto stejné.

Ještě jsem ani žádnou holku nepolíbil.

Teda… Použil jsem triky, které jsi mě učil, ale došel jsem k jednomu závěru. Není důležité, co se říká, ale kdo to říká, protože v mém případě jsem se setkával spíše s neúspěchem. Jen jedna holka nakonec souhlasila.

Vzal jsem ji na večeři.

Bože! Větší trapnost jsem nezažil.


11.

Nedokážu se s tím smířit.

Když jsem tě ten první den ve škole uviděl, myslel jsem – nebo možná doufal – že některé záležitosti v mém životě dojdou k finálnímu rozhřešení. A teď, když vím, že tomu tak nebude… Nedokážu se s tím smířit. Je stále těžší a těžší projít kolem tebe a předstírat, že tě nevidím.

Jsi sobec.

Jen proto, že tys tu záležitost v sobě nějak dokázal uzavřít, nebo umlčet, neznamená, že já taky. A máš pravdu, Olivere, nejsem tvoje starost, jenže tys to slíbil a to přece všechno mění.

Seděl jsi vedle mě, držel za ruku a řekls: „Všechno spolu zvládneme, Monty.“

V tu noc, v ten jediný okamžik ses pro mě stal tím nejdůležitějším člověkem v mém životě. Jen díky tobě jsem dokázal dýchat.

Když se na tebe dívám… Vidím spoustu špatných vzpomínek, ale moje pocity k tobě jsou vlastně veskrze pozitivní.

I teď. Když předstíráš, že neexistuju.

Což mě štve.


12.

Co to mělo znamenat?

Nemůžeš jen tak…

Oukej, Randy je idiot, to ví všichni ve škole. A Skalpe mi říká pokaždé, když ho potkám. Ze začátku jsem ho za to nenáviděl. Připomínal mi tím něco, co jsem chtěl zapomenout. Ale člověk si na posměšky a hloupé přezdívky zvykne.

Chápu to tak, že ses mě chtěl zastat, ačkoliv šlo možná o zbytečně přehnanou reakci.

Prý jsi byl na týden vyloučený ze školy a druhý týden po škole. Je to tak? Upřímně mě to nepřekvapuje, protože Randy vypadal fakt hrozně. Nedivil bych se, kdybys mu zlomil nos.

A když jsi potom křičel přes celou chodbu, že jestli mi ještě někdy někdo řekne Skalpe, schytá to úplně stejně… Opravdu by mě zajímalo, za koho ses v tu chvíli pral. Za mě, protože ti záleželo na tom, jak se cítím? Nebo za sebe, protože jsi nechtěl cítit vinu?  

Kdybys mi neřekl, že na tebe nemám mluvit a potom neutekl, třeba bych ti stihl říct, že tě za nic z toho neviním.

A jestli ty sám sebe ano… Tss. Je to kravina. Tys přece opilý nebyl.


13.

Jestli na něj někdy myslím?

Vlastně… Znám jeho jméno. Vím, že byl doktor, měl tři děti a už jednou mu sebrali řidičák, protože nadýchal. A vím, že měl hnědé vlasy a trochu šediny po stranách.

Dokonce se mi o něm někdy zdá, ale ani tak si nedokážu vybavit, jak skutečně vypadal.

Nakonec, když se něco takového stane, nezáleží na tom, kdo ti ublížil, ale na tom, kdo ti pomohl.

Takže… tvůj obličej nezapomenu. Vryl se mi do paměti, tak hluboko, že jsem někdy měl pocit, že stojíš vedle mě a říkáš: „Nemrač se, Monty, jinak budeš mít ve třiceti vrásky a nikdo s tebou nebude chtít spát.“

A já odsekl, že mi právě sešili čelo, tak ať držíš klapačku.

Rozesmál ses.

A pořád jsi mě držel za ruku.

Takže odpověď je ne. Nemyslím na člověka, co všechno zavinil. Myslím na člověka, který se to snažil odčinit.


14.

Ve výtvarné učebně trávím hodně času. A ty to víš. Respektive každý ze školy to ví, takže tvoje hrané překvapení, žes mě tam našel, bylo docela ubohé. Ale budiž, nechal jsem tě v tom, že věřím tvému blábolení, jak jsi netušil, že tady budu.

Chodil jsi pak po učebně jako lev v kleci a já se vážně snažil na tebe nezírat.

Nakreslil jsem lva se zapnutým zipem místo tlamy.

Tak už něco řekni, chtěl jsem zařvat. Řekni cokoliv.

Pral ses sám se sebou, ale já vážně nechápu proč. Dokonce myslím, že ta válka v tobě byla tak veliká, že bys sám od sebe nakonec nedokázal promluvit. Proto jsem to musel vzít na sebe já.

Lekl ses, když jsem poděkoval.

Ještě teď mám husí kůži z toho, jak ses na mě podíval.

Ty mi nikdy nesmíš děkovat, řekl jsi.

Působíš jako nejsebevědomější kluk na škole. Každý by chtěl být jako ty, ale to tě asi neviděli poté, co jsi obešel stůl a pevně mě objal.

Už dávno jsi odešel a já stále sedím v učebně a… Vůbec nevím, co si mám myslet.


15.

Neumíš kreslit.

Je k neuvěření, že existuje něco, co neumíš.

Tvoje postavička Bugs Bunnyho vypadala spíš jako kočka než králík, ale když jsi mu potom domaloval šavle a začal mluvit jeho hlasem… Už dlouho jsem se tak nenasmál.

Nemá smysl si nic nalhávat. Mezi námi je to divné, vnímáme to oba. Ale z nějakého důvodu teď každý den po škole přijdeš za mnou do učebny, sedneš si a kreslíš hlouposti. Když se soustředíš, trochu vyplazuješ jazyk.

Skoro vůbec spolu nemluvíme, ale občas na sobě cítím tvůj pohled, a když zvednu zrak… Je to jak hodně špatné divadlo, u kterého ani nevíme, jak se hraje.

Ale jsem rád, že spolu trávíme čas, který je jen náš. Nemusím se o tebe dělit s bandou lidí, kteří myslí, že tě znají. A přitom se vsadím, že nikdo z nich, dost možná ani černovlasá, neví, že když kreslíš, vyplazuješ jazyk.

A že kreslit vůbec neumíš.


16.

Nehledej za tím nic víc. Jen jsem ti donesl oříškovou tyčinku, protože vím, že ji máš rád.  Tu noc sis jich v automatu koupil pět.

Pro mě jsi vybral čokoládové sušenky, protože dle tvé teorie čokoládové sušenky musí mít rád opravdu každý. Nemýlil ses, mám je rád, jen jsem v tu chvíli nedokázal nic sníst.

Ale byl jsem ti vděčný, že o mě máš starost.

Z mojí strany je to teď stejné. Něco je totiž špatně, poznám to, i když umíš dobře předstírat.

Směješ se míň. Dokonce už ani tolik nemluvíš s ostatními. Dřív jsi býval středem pozornosti, teď sedáváš na kraji a hledíš do prázdna. A já se tě bojím zeptat.

Je všechno v pořádku? Čtyři slova a já je nedokážu poskládat a říct nahlas.

Možná je to tím, že oba víme, co se ti honí hlavou.

Řekl jsi vůbec někdy někomu, co se stalo? Ví černovlasá, že mě znáš? Že za mnou chodíš každý den po škole a kreslíš s podepřenou hlavou, mračíš se a odmítáš oříškovou tyčinku?

Podívej, Olivere, jestli čekáš, že tě vytáhnu z deprese, tak sis asi vybral špatného člověka. Nevím ani, co mám dělat se svojí depresí. Natož s tvojí.


17.

Naprosto upřímně, tohle jsem v plánu neměl.

Zase jsi nepřišel do školy a nemůžeš se divit, že jsem měl strach, zda tě ještě někdy uvidím. Musel jsem se přesvědčit. A jít k tobě domů mi v ten okamžik dávalo smysl.

Ačkoliv jsem to původně vůbec neměl v plánu.

Tvoje máma je milá a máš po ní oči, protože když se na mě dívala, viděl jsem tebe. Hned jsem z toho pohledu poznal, že nemá nejmenší tušení, kdo jsem. A taky jsem poznal, jak strašně jsi byl nesvůj, když jsi ji přede mnou musel oslovit.

Mami.

Já se toho slova nebojím. Víš to?

Byls rád, že jsem za tebou přišel? Nedokážu to posoudit, protože ses tvářil, jako bys viděl přízrak. Ale zas tak hrozně ta jizva nevypadá. Nebo jo?

Já rád byl. Když jsi mě vzal k sobě do pokoje a navrhl, abychom se spolu dívali na film. Dle mého názoru byl Harry Potter skvělá volba.

Ze začátku mi nic nedocházelo. To až někdy v polovině filmu.

Bože, Olivere! Jak jsi mohl žít tak dlouho a nečíst ani jednu knížku a nevidět ani jeden film?


18.

Není to pravda! Rozumíš?

Draco Malfoy není jen bohatý rozmazlený spratek! Má svůj vývoj. Dle mého názoru je to postava s nejzajímavějším charakterem, který se buduje postupně. Tomu se říká být plastická postava.

Což ty zatím nejsi schopný pochopit, protože jsi viděl jen dva filmy!

A ještě se směješ, když se kvůli tomu rozčiluju. No jistě, že se rozčiluju, protože Harry Potter je vážná věc! Byla to první knížka, kterou jsem přečetl úplně sám. Bylo mi osm a rozhodl jsem se, že to prostě dám, ačkoliv jsem nebyl ani zdaleka nejlepší čtenář.

Harry Potter mě naučil hodně věcí. Tak třeba, že máš mít v partě holku, která tě vytáhne z každého průšvihu.

Takže až po mně příště zase budeš házet popcorn a cuchat mě ve vlasech a říkat mi, že se kvůli tomu nezdravě rozčiluju, uvědom si, že Harry Potter není jen tak něco.

Ale ano, nemusíš se bát. Jasně, že v sobotu přijdu. Vězeň z Azkabanu je můj oblíbený díl. A chci vidět, jak se budeš tvářit na mozkomory.


19.

Dneska ve škole ses na mě usmál!

Ha!

Myslel sis, že to neuvidím? Nejsem slepej.

Ale musíš si dávat pozor, jinak si toho všimnou ti tví kamarádíčci a budou se vyptávát, proč se usmíváš na Skalpa. Počkej, takhle už mi vlastně nikdo říkat nesmí. Tak Montgomeryho.

Proč by se panebože, u všech všudy, zrovna Oliver usmíval na Montgomeryho?

Nebudu kvůli tomu dělat dusno. Neboj. Je mi naprosto jasné, že problém není v tomže se známe teď. Klidně bys každému vyklopil, kolik času spolu trávíme. Nestydíš se za včerejšek, stydíš se za tu noc. Nechceš, aby kdokoliv věděl, že jsme se znali dávno předtím, než jsi vůbec nastoupil do školy.

Nejsem hajzl, abych to někomu vykládal. To přece musíš vědět.

Ta noc je naším tajemstvím. Když nic neřekneš ty, já o tom mluvit rozhodně nebudu. Co bych z toho asi tak měl?

Akorát… Můžu se na tebe usmát nazpátek?

Dneska jsem si netroufl. Ale zítra je taky den.


20.

Věděl jsem, že se ti Vězeň z Azkabanu bude líbit.

Je legrační sledovat tě, když jsi do něčeho zabraný, když vůbec nevnímáš, co se kolem tebe děje. A je úžasné pak s tebou sedět na posteli a stále dokola probírat všechny tvoje teorie. 

Vážně věříš, že se Harry zamiluje do Hermiony?

A ne, Harry se nevrátí do minulosti, nezamiluje se do své matky a nepočne s ní… sebe. Olivere, kam na to chodíš?

Čekal bych, že nevydržíš a podíváš se na internet na spoilery, ale tebe to buď vůbec nenapadlo, nebo to nemáš v povaze. Ha! Ani v tomhle si nejsme moc podobní, protože já bych rozhodně… Někdy jsem tak netrpělivý, že u některých knížek čtu nejprve poslední kapitolu. Že to pak ztrácí kouzlo? To si piš! Ale já si upřímně nemůžu pomoct.

Kdybych se mohl podívat na konec, jak dopadne naše přátelství, neváhal bych ani minutu.

Takže ano, v tomhle ohledu tě obdivuju.

Na druhou stranu tvoje konspirační teorie jsou vůbec jedny z nejhorších.

Ne, Harry opravdu není Voldemortův syn, přestože tobě to připadá logické.


21.

Nejsem zrovna sportovní typ, což zcela určitě musí být na první pohled jasné. Sledovat se mnou na Ohnivý pohár je jedna věc, ale vytáhnout mě pak na výlet do lesa a čekat, že ten kopec vyšlapu jen tak bez řečí, je věc druhá.

Možná sis nevšiml, ale jsem tak trochu domácí typ. Většinu volného času trávím doma u kompu, hraju počítačové hry a sleduju seriály.

Jestli to tak bylo vždycky?

Poslední rok určitě.

Nechci říkat, že se doma schovávám, to bych lhal. Odmalička jsem samotář. Ale ta jizva tomu moc nepomáhá. Vzpomínky nepomáhají. Strach z toho, že se cokoliv může obrátit naruby, když to člověk nejmíň čeká, taky nepomáhá.

Takže chápeš, že si málokdy – čti nikdy – neřeknu, že bych se mohl projít po lese.

Ale jo, bylo to fajn. Vážně.

Vyjít na ten kopec v sobě mělo něco povznášejícího. Možná dokonce léčivého. Jako bych v krvi cítil novou energii, což jsem myslel, že už nikdy nepřijde.

Po té nehodě jsem zapomněl, jaké to je, cítit se zase živý.

Děkuju.


22.

Nechápu, co po mně chceš. Nebo nechceš.

Smím na tebe ve škole mluvit? Nebo mám předstírat, že neexistuješ? Jak to mám asi tak udělat, když se HNED VEDLE mojí skříňky líbáš s černovlasou?

Že jsem řekl, že dneska nemůžu přijít do výtvarné učebny? No a? Mohl jsem to docela klidně říkat černovlasé, skřítkovi ve skříňce, nebo jen tak sám sobě, což by zase nikoho tolik nepřekvapilo, protože si beztak většina lidí myslí, že jsem magor.

No tak možná jsem, jelikož je evidentně naprosto šílené ti tohle říct a čekat, že se zachováš jako člověk.

Můžeš si to svoje a co já s tím strčit do prdele! O co ti jako jde?

Vážně, Olivere. Skutečně ti tolik záleží na školní hierarchii? Tolik ti na ní záleží, že by ses nebavil s někým, jako jsem já? Tolik ti záleží… Ne, to nejsou správné otázky.

Vážně ti tak málo záleží na mně?

Nevyznám se v tobě.


23.

Myslíš, že mi jen tak zavoláš a všechno smažeš?

Nevezmu ti to, protože se zlobím.

Myslíš, že se omluvíš a já ti odpustím?

Nezvednu ti to. Klidně zavolej znovu. Nezájem.

Volej klidně tisíckrát, ale já mám takový vztek!

Zažili jsme spolu peklo na zemi. Držel jsem tě, brečel ti do košile a tys mě hladil ve vlasech, když moje máma zemřela! Šeptal jsi mi do ucha, že spolu všechno zvládneme, že mi pomůžeš. A pak ti záleží, jestli si náhodou někdo nepomyslí, že se kamarádíš se mnou?

Ty seš tak!!!

Můžeš napsat tisíc omluvných zpráv, volat dlouho do noci, zkoušet to pořád dokola, ale já ti na to SERU!

Ty… sebestřednej pokrytče!!!

Nejsem jen tvůj záchranný projekt. Tvoje charita.

Já tě nepotřebuju, jasné?

Tak přestaň klidně volat, protože… JÁ. TI. TO. NEVEZMU!


24.

Čekat na mě před domem… Dobrý tah. Přinést mi čokoládu nejspíš taky. Tvářit se pokorně, omluvit se, sypat si popel na hlavu… ano, ano a ano. Všechno správně. Ale stačí to?

V tu chvílí, když jsi stál přede mnou… Přes noc vztek zmizel, takže bylo snazší ti odpustit. Nechal jsem se uchlácholit – čokoládou i omluvnými řečmi, které jsi opakoval tak dlouho, až nešly ignorovat.

Teprve zpětně, ve chvíli, kdy jsem seděl v lavici a měl čas uvažovat, mi došlo, že jsi mi vlastně nic nevysvětlil.

Jasně, omluvil ses, ale neřekl jsi, proč ses tak choval.

A když jsem se tě na to pak zeptal po škole, ve výtvarné učebně, kde jsi kreslil bojového křečka, jen jsi pokrčil rameny.

Olivere, někdy mě ta tvoje povaha vytáčí k nepříčetnosti. A to je co říct, protože mě jen tak někdo nenaštve. Randy se mi poslední rok neustále posmíval, vymyslel přezdívku Skalp, ale nikdy jsem neměl chuť ho skutečně praštit.

U tebe mám pocit, že tě brzo praštím přímo do nosu.     


25.

Vím, že to říkám u každého dílu, ale Fénixův řád je vážně můj nejoblíbenější. Harry má pocit, že je na všechno sám. Nikdo mu nevěří a ani on si není jistý, jestli si může věřit. Nakonec ho ale zachrání síla přátelství.

Že to zní jako otřepané klišé?

No jo, máš pravdu. Ale nebylo by hezké, kdyby to tak fungovalo i v normálním životě?

Olivere, vím, že ti naše přátelství svým způsobem ubližuje. Že ti připomíná, co se tu noc stalo a je pro tebe vážně těžké nechat to jít.

Během filmu jsem si všiml, jak se na mě díváš, prohlížíš si moji jizvu a na tváři jsi měl přesně ten výraz, jako když jsi mě poprvé uviděl ve škole.

Naštěstí můj vyhlášený čokoládový pudink alespoň na chvíli zahnal všechny tvoje chmury.  Což ale neznamená, že jsou navždycky pryč.

Sakra, to je tak těžké. Vím, že by bylo nejlepší, kdybychom se nekamarádili. Pro tebe a nakonec i pro mě, ale do háje, já o tebe nechci přijít! Seš pro mě až příliš důležitý.

Mám tě rád. Chápeš?

Mám tě rád tolik, že se tě nejspíš nedokážu jen tak vzdát.

Jsem kvůli tomu sobec?


26.

Netušil jsem, že umíš hrát Mortal Kombat. A jestli mě štve, že mě tolikrát za sebou porazil zelenáč? Možná. Jo.

Jak je možný, že jsi ve všem tak zatraceně dobrý? Na co sáhneš, to ti jde! Tak co je to za způsoby? Nenapadlo tě někdy, jak se pak cítí lidé kolem tebe, co ani zdaleka nejsou dokonalí?

Řekl jsi jednu věc. Vsadím se, že si ji už nepamatuješ, ale já ji mám hluboko vrytou do paměti. Řekl jsi, že navzdory tomu, jak mi to může připadat, jsi pořád jen kluk. Stejně starý jako já, co občas hraje počítačové hry, válí se v posteli, připadá si k ničemu a tak dál.

A já si uvědomil, že máš vlastně pravdu. Nikdy jsem se na tebe nedíval jako na někoho, kdo je obyčejný.

Přitom ale nejsi vůbec jako já.

Podívej se na nás. Jsme dva naprosto rozdílné živočišné druhy.

Když jsme pak koukali na Prince dvojí krve a tys nemohl pochopit, že je Snape zlý a neustále ses vyptával, kdy zjistí, že je Harry jeho syn, měl jsem chuť s tebou zatřást a zeptat se, ze které planety jsi přiletěl.

Nejsi jako nikdo, koho znám.


27.

Neříkám, že to nebylo zvláštní. Přijít do školy a najít tě postávat u mojí skříňky.

Upřímně jsem ti nevěřil, když jsi tvrdil, žes čekal na mě, ale na druhou stranu… Proč bys v tomhle lhal?

Takže jsem si připadal neuvěřitelně zvláštně, když jsi mě doprovázel do učebny. A všichni se na nás dívali.

Jistě, zastal ses mě, když se mi Randy posmíval, ale z nějakého důvodu nikoho nenapadlo, že šlo o mě. Prostě jen mysleli, že jsi bojovník proti šikaně. Zapomněl jsem se tě zeptat, jestli je pravda, že ti za to ředitel udělil pochvalu (poté, co tě vyhodil na týden ze školy). Ale já bych se už vážně ničemu nedivil.

A pak jsi řekl něco fakt divného.

Měl jsi pravdu, Monty, můžeme být kamarádi. Zvládneme to.

Zvládneme co, Olivere? Být přátelé navzdory škole? Navzdory světu? Nebo jsi to myslel obecněji? Že to prostě jenom zvládneme? Šlo o naši minulost?

Mluvíš v kódech a já jsem pak zmatený a připadám si jako totální idiot, a proto se raději nikdy neptám. Ale jinak máš určitě pravdu.

Zvládneme to.


28.

Takže, kamaráde. Pravidlo číslo jedna.

Nenuť mě už nikdy sedět s tebou a tvojí partou v jídelně u stolu. Vím, že Randy a spol. si myslí, jak nejsou nejlepší – lepší než celá škola a nejspíš i celý svět, když na to přijde. Já zastával názor, že ten tvůj Randy je stejný idiot jako většina lidí.

Mýlil jsem se.

Je mnohem větší.

Tebe vážně baví neustále dokola poslouchat, která má větší prsa?

Jo, Randy má sice pravdu, nikdy mi holka dudy neukázala, ale já o to žádnou ani nežádal. Nestydím se, že jsem tu pravou zatím nepotkal. Takže se mě nemusíš zastávat a mluvit za mě. Zvládnu se obhajovat sám. Jen třeba nechci.

Nenapadlo tě, že jsem z toho všeho už brutálně unavený?

Víš, kolik lidí se ptalo na moji jizvu? Nespočet. Dokonce i Randy, než mě překřtil na Skalpa.

Posměšné otázky přicházejí pořád a stále budou přicházet, proto už nechci odpovídat.

Nechci se ani hádat.

Až dokončíme střední, Randy definitivně zmizí z mého života.

Jestli z něj zmizíš i ty? To je asi jen na tobě, Olivere. Na tom, co doopravdy chceš.


29.

Vážně zemřel, promiň.

Ačkoliv jsi od druhého dílu tvrdil, že Dobbyho nemáš rád, stejně tě jeho smrt vzala. Měl jsi v očích slzy a zuřivě jsi přitom mrkal. Takže mi připadalo správné tě obejmout.

Voníš po heřmánku a čokoládě.

Ještě nikdy mi nikdo nebrečel s obličejem zabořeným do krku. Držel jsem tě, jak nejpevněji to šlo. Hladil tě ve vlasech a pořád dokola šeptal, že je všechno v pořádku, protože oba víme, že tady nešlo o Dobbyho.

Trvalo to minutu a možná hodinu. Ale nijak mi to nevadilo, protože mi je jasné, jak moc jsi to ze sebe potřeboval dostat.

Někdo by možná řekl, že kluci jako ty nikdy nebrečí, ale já bych tvrdil přesný opak. Kluci jako ty to potřebují nejvíc.

Když ses pak konečně odtáhl, v pokoji už bylo šero.

Přejel jsi mi palcem po jizvě.

Řekl jsem Olivere.

Tys zašeptal Monty.

Měl jsem z toho fakt zvláštní pocit.


30.

Měl jsem z toho fakt zvláštní pocit.

Mluvils se mnou, jako by šlo o něco, na co absolutně nemám kapacitu to chápat. To tvoje prostě nemůžu mi znělo v hlavě celou cestu domů.

Ještě včera jsi tvrdil, že páteční večer je náš. Velké zakončení jedné série. Těšil ses na bitvu o Bradavice. Takže ano, tvoje prostě nemůžu jednoduše nedávalo smysl.

Teda alespoň nějakou chvíli, než jsem přes facebook zjistil, že Thomas pořádá party.

Mohl jsi to říct rovnou. Já bych chápal, že nechceš v pátek večer vysedávat u televize.

Možná bych dokonce pochopil, proč jsi mě nepozval, ačkoliv pořád tvrdíš, jak moc velcí kamarádi jsme.

Představuju si, jak tancuješ s černovlasou. Máš přitom ruce položené na jejích bocích, a když se k tobě nakloní, políbíš ji. Já zatím sedím u sebe v pokojíčku, koukám na vypnutou televizi a v ruce držím dárek, který jsem pro tebe koupil.

Stejně bys ho asi neocenil.


31.

Tys… Panebože, Olivere. Já…

Nejdřív jsem myslel, že zvonil táta, protože zapomněl klíče. S tím jsem šel otevřít. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že za dveřmi najdu tebe. V kožené bundě, s rukama vraženýma v kapsách, zase s tím černým šátkem na hlavě.

Ani jsi mě nenechal domluvit.

Moje co tady děláš jsi naprosto ignoroval. Neřekls jediné slovo. Jen jsi přistoupil blíž a…

Ještě pořád cítím tvoje rty na mých. Ještě pořád cítím tvé doteky, když jsi mě hladil po zádech a poté ve vlasech. Ještě pořád cítím vůni čokolády, ale taky piva, protože jsi byl trochu opilý.

Neříkej, že ne.

Byl to… Můj úplně první polibek. Což jsi ale věděl.

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Přišel jsi za mnou, líbals mě, přirazil ke stěně, sténal mi do úst, natlačil se na mě… A než jsem stačil cokoliv říct, zareagovat, rozběhnout myšlenky, které zamrzly v čase, tak jsi jednoduše odešel. Nebo možná rovnou zmizel.

Vím jen, že jsem tam pak ještě dlouho stál a… Pořád cítím tvoje rty.


32.

Napsal jsem ti snad tisíc zpráv. Volal stokrát. Dvakrát jsem byl u tebe doma. Ale fajn. Zase hrajeme tu hru, kde se mi vyhýbáš.

Je to… otřepané a OTRAVNÉ.

A teď ti něco řeknu. Asi tě to překvapí a totálně vykolejí, celý svět, který jsi znal, se nejspíš zhroutí, ale… nejsi jediný člověk ve vesmíru, který má nějaké city! Představ si, že i já něco cítím a ty nemůžeš, nesmíš, jen tak přijít, vzít si, co chceš a pak odejít.

Protože takhle je to pro tebe ideální.

Sebestřednej pitomečku!

Tak mi alespoň vezmi ten posranej telefon. Copak chci tak moc? Jeden hovor, kde mi vysvětlíš, o co šlo a já díky tomu pochopím, co si o tom všem mám myslet, protože já jsem nikdy… Nikdy jsem…

Olivere, sakra, vezmi ten telefon. Budu klidně volat celou noc, rozumíš? A jestli si myslíš, že se z toho nějak vykroutíš a už nikdy o tom nebudeme mluvit, tak to se pleteš!

Protože já…

Potřebuju tě! Dobře?


33.

Jestli to byla blbost? No tak to stoprocentně.

Ještě nikdy jsem se v noci nevykradl ze svého pokoje, nevylezl oknem a neutíkal temnou ulicí na druhou stranu čtvrti.

Ještě nikdy jsem tak rychle neběžel. A to myslím smrtelně vážně, protože já na běh fakt moc nejsem.

Ještě nikdy jsem neměl takový strach, když jsem někoho zahlédl.

Ještě nikdy jsem totiž podobnou šílenost neudělal. 

Jenže já musel. Musel jsem, protože jinak bych zešílel. Od pátečního večera nemůžu spát. Nemůžu myslet. Ať dělám cokoliv, pořád se mi vrací ta chvíle.

Takže ne, nemohlo to pro tebe být překvapující, když jsem stál v pyžamových kalhotách před tvým domem a házel ti kamínky do okna. A ani tvoje běž domů, Monty mě nemohlo zastrašit, protože zcela upřímně, zažil jsem toho dost, abych si stál za svým.

A já chtěl vědět, co to kurva mělo znamenat.

Nakonec dokážu přece jenom něco vyhrát, nemyslíš? Alespoň tak jsem to vnímal, když jsi nakonec obrátil oči v sloup a naštvaným, rezignovaným hlasem řekl fajn.

Fajn, tak pojď ke mně do pokoje.

Proto jsem se taky usmíval. A tys kroutil hlavou.


34.

Uvařil jsi čaj, protože běhat v noci po venku jen v pyžamu a mikině prostě nebyl ten nejlepší nápad. Ano, tuhle část, když jsem lezl z okna, jsem moc dobře nepromyslel. A ani další části nakonec nedopadly podle představ.

Když jsem se večer sprchoval, vykřičel jsem na kachličky celý monolog, který jsem považoval za perfektní. A dokonale popisoval všechny moje pocity. A kachličky pak uznaly, že mam absolutní pravdu. Jenže jakmile stojím před tebou, nenaskakuje mi v hlavě žádný argument.

Nic. Prázdno.

A ty na mě přitom koukáš a mrkáš a pak klopíš zrak. A při každém nádechu čekám, že něco řekneš, ale necháváš to všechno na mně.

Olivere, řekl jsem. Může to mezi námi někdy být naprosto obyčejné?

Pokrčil jsi rameny. „Zabil jsem ti mámu. Jak to může být obyčejné?“

Nenávidím, když tohle děláš, protože oba víme, že to není pravda. A nikdy ani nebyla. Tu noc se stalo hodně, ale ty jsi za nic z toho nemohl.


35.

Máma řídila a já seděl na sedadle spolujezdce. Byla noc. Vraceli jsme se z koncertu Lany del Rey, protože jsme oba byli velcí fanoušci. 

Jestli mi vadilo jet na koncert s mámou? Ani náhodou. Máma vypadala spíš jako moje starší sestra a vždycky všechno platila. Takže výhra, nemyslíš? Navíc… Já s ní trávil čas rád.

Nepršelo. Dokonce ani nebyla mlha.

Prostě jen tma.

Jak už jsem řekl. O tom člověku toho moc nevím. Jen že byl doktor a měl tři děti. A hodně chlastal a sedl za volant. Kdyby ho nebylo, projela by naše auta kolem sebe a možná bychom se nikdy nepotkali.

Občas přemýšlím, jaké by to bylo. Asi bys neměl potřebu začínat znovu, proto bys ani nehledal novou školu. Což je logické. A zároveň je zbytečné spekulovat o takových věcech.

Protože teď jsme tady.

Moc si z toho koncertu nepamatuju. Jsou to jen ústřižky, krátké záblesky, které se sem tam vynoří. Už kvůli nim Lanu moc neposlouchám. A jestli jsem v autě pak s mámou mluvil? Asi ano a strašně bych chtěl vědět o čem, ale tyhle vzpomínky jsou pryč.

Nejspíš definitivně.


36.

Bylo po jedenácté. Domů nám zbývala ještě asi hodina cesty a já byl nesmírně unavený.

To si ještě pamatuju.

Pamatuju si i to, že se na mě v jednu chvíli podívala – typický zpomalený záběr – a něco říkala. Něco, co určitě bylo nesmírně důležité. A já jsem takový idiot, že si nic z toho nedokážu vybavit.

A pak nás chtěl doktor předjet. Najel do protisměru a všechno ostatní, co vím, je, že jsem měl v hlavě, přes celé čelo, zaseknutý kus předního skla. Máma se nehýbala a dveře na mojí straně se otevřely.

Na zemi za tebou ležela dvě sklíčka a kamínek. V tomhle pořadí: sklíčko, sklíčko, kamínek. A sklíčko uprostřed mělo tvar kosočtverce.

Teprve potom jsem vzhlédl a podíval se ti do očí.

Držel jsi u ucha telefon a pořád jsi prosil, ať přijedou co nejdřív.

Když jsi zavěsil, podíval ses na mě.

Řekls, že všechno bude v pořádku. A já ti tak věřil jako nikdy nikomu jinému.

Nezabils moji mámu. Zachránils mě.


37.

Neřekl jsi nic. Nechals mě stát uprostřed pokoje, s čajem v ruce, zmrzlého na kost a přitom ses díval do země.

Kdybych se nezeptal, jestli u tebe můžu spát, nejspíš bys mě poslal zpátky. Ale já se nehodlal mojí výhry vzdát, nebo ji hloupě zahodit. Proto jsem ani nedovolil, aby sis šel lehnout do obýváku.

Nejsem idiot. Ráno bych se vzbudil a ty bys byl dávno pryč.

Neochotně sis lehl vedle mě. Na úplný kraj postele, jako bych tě mohl jedním dotekem nakazit nějakou šílenou nemocí. Taky proto jsem natáhl ruku a ukazováčkem tě píchl do ramene. Abych tě rozesmál. Nebo probral k životu.

Zase jsi nic neřekl, ale docela nahlas jsi otráveně vzdychl.

Tak jsem tě píchl znovu.

A znovu.

A znovu.

Naštval ses. Plácl jsi mě přes prsty a vyštěkl, ať toho nechám. Nepobavilo tě ani, když jsem ti řekl, aby ses nemračil, že budeš mít vrásky. A pak jsem tě píchl popáté.

Najednou jsi byl nade mnou. Držels mě za ruce a zíral mi do očí.

„A co uděláš teď, Monty?“

Věděl jsi, že jsem v pasti a nemůžu se pohnout, ale já bych se stejně nepohnul.

Ani kdybych musel.


38.

Ještě nikdy se mě takhle nikdo nedotýkal.

Což je asi jasné, vzhledem k tomu, že jsem se před tebou ještě nikdy s nikým nelíbal. Jen jsem nemyslel, že by… se mě někdo takhle dotýkat chtěl.

Leželi jsme pod peřinou a celý svět spal. Kromě nás dvou. Neviděl jsem nic, jen tvůj obrys. A cítil tvoje prsty a dlaně a rty. Hladil jsi mě po zádech a líbal na krk.

Šeptal jsi, jak moc jsem nádherný.

Přitahovals mě k sobě, pořád blíž, až jsem měl pocit, že se vtiskneme do sebe. Tvoje kůže tak hřála a já hořel, a přesto jsme ani jeden nenašli odvahu peřinu shodit. Nejspíš proto, že pro nás v ten okamžik představovala celý svět.

Nic jiného ani nemohlo existovat. Nedávalo by to přece smysl. Nemyslíš?

Pořád si pamatuju tvůj úsměv, když jsem ti zaryl nehty do kůže a tlumeně vykřikl tvoje jméno. Olivere.

Protože to horko už nešlo vydržet.

Všechno, co se tu noc pod peřinou stalo, bylo to nejkrásnější v mém životě. A já věděl, že jsi to měl být ty.

Vždycky jsi to měl být ty.


39.

Mám pocit, že jsem to někde četl, ale jistý si nejsem. Možná je to jen obecně známá pravda, kterou máme všichni někde v podvědomí zakódovanou.

Rána jsou těžká.

Ta, která přicházejí po noci, jako byla ta naše. Protože to, co se nestihlo říct v noci, musí – nebo by alespoň mělo – přijít na řadu ráno.

Když jsem se probudil, ležel jsi za mnou. Ruku jsi měl přehozenou přese mě a tvůj dech mě lechtal zezadu na krku. Jako dvě lžičky v příborníku.

Bylo pondělí a budík na nočním stolku ukazoval šest ráno. Nespal jsem ani čtyři hodiny, a přesto jsem nikdy nebyl tak čilý.

A nedokázal jsem se přestat usmívat.

Vylezl jsem z postele a dal ti pusu na čelo. Zamručels trochu jako medvěd, ale neprobudil ses.

Na polštáři jsem ti nechal vzkaz, že musím domů, aby táta nezjistil, že jsem nespal u sebe v posteli.

Udělal jsem to chytře, já vím. Odsunul jsem tak nepříjemná a těžká rána na později.

Mohl jsem díky tomu ještě chvíli předstírat, že je mezi námi všechno v pořádku.


40.

Ještě nikdy mi nebylo tak špatně od žaludku. Ještě nikdy jsem necítil takový strach z odmítnutí, protože oba víme, že neexistovala šance, že bys za mnou jen tak přišel.

Dal mi ruku kolem ramen.

Vtiskl mi pusu na rty.

Usmál se.

A zcela upřímně… Já ani netušil, jestli o to doopravdy stojím.

Nechápej mě špatně, ale já skutečně potřeboval nejprve slyšet, co to všechno mělo znamenat. Jestli mi tím říkáš… Protože jestli jsem měl celý svůj život přehodnotit, vnímat sám sebe jinak, chci důkaz.

Rozumíš?

Zapomeň na to, že ti propadnu ještě víc. Že se do tebe… A ty pak…

Vždycky jsem myslel, že v popírání jsem mistr, ale v porovnání s tebou se mám ještě hodně co učit, protože když jsem vešel do školy a zamířil ke skříňkám, docela klidně jsi stál hned vedle s černovlasou.

Hezky ses na mě usmál, to ti nemůžu upřít. A tvoje přátelské ahoj znělo upřímně. Jen…

Ale no tak. Ty víš, kde je problém. Seš sobeckej ignorant, ale ne blbej.


41.

Během vyučování jsem tě neviděl. Stejně jako kterékoli jiné pondělí, protože máme hodiny v jiných budovách.

Ne, nezjišťoval jsem si, jaký máš rozvrh, abych věděl, kde se o přestávkách nacházíš.

No dobře, tak ano. Zjišťoval.

Ze začátku, abych se ti vyhnul. Poté, abych tě potkal.

A vždycky, když jsem věděl, že je ta přestávka, kdy kolem sebe půjdeme, býval jsem nervózní a nedočkavý. Přemýšlel jsem, jestli se na mě podíváš, nebo odvrátíš zrak, nebo absolutně nebudeš tušit, že existuju.

Většinou vyhrála ta třetí možnost.

Ale dnes jsem měl smůlu.

Po vyučování jsem se automaticky schoval ve výtvarné učebně a kreslil bojové vážky. A taky zátiší, a kdyby se dala nakreslit touha, abys přišel, nakreslil bych i ji.

Místo toho jsem gumoval jako šílený a při každém nádechu pohlédl ke dveřím.

Takže jsem pak neměl šanci zahrát překvapeného, když jsi skutečně přišel, sedl sis na svoje oblíbené místo, přitáhl papír a začal čmárat.

Jo, řekl jsem čmárat, protože, nezlob se na mě, ale fakt to nepřipomínalo kentaura s mojí podobiznou.


42.

Ještě pořád jsem neviděl poslední díl Pottera. Řekls.

No a čí je to vina? Řekl jsem já.

A pak jsme šli prostě a jednoduše k tobě, a když jsme spolu mluvili o všem možném, trochu – hodně – trapnosti tam přesto bylo. A nikdo nezačal jako první.

Udělal jsi popcorn, protože… velké finále přece.

Harry se ještě ani nedostal do Bradavic, když jsme se opět líbali. Poté jsi film přetočil a dívali jsme se znovu, akorát tentokrát v objetí a tys mi pořád chtěl krást popcorn z pusy.

Zůstaň tady přes noc. Řekls.

Chtěl jsem, aby bylo jasno. Hrozně moc a možná by bylo jednoduší, pro nás oba, kdybych prostě jen přikývl, ale otázka ze mě vypadla rychleji, než jsem stihl myslet.

Co bude zítra ve škole, až se potkáme na chodbě? Řekl jsem já.

Tvoje odpověď já nevím bolela. Byla jako… jako hrozně špatný vtip. Měli jsme za sebou tolik věcí, tak proč to pořád muselo být komplikované a těžké a složité a… už mě žádná synonyma nenapadají. Takže, proč to muselo být na hovno?

Vstal jsem.

Tys zůstal sedět.

Zůstaň tady přes noc. Zopakovals.

To nejde. Odpověděl jsem.


43.

Nemluvíme spolu.

Teda alespoň myslím, ačkoliv jsme se de facto nepohádali. Dle mého názoru ovšem nemusí být všechny hádky vyřčené nahlas. Existují i na nevyřčené rovině, což neznamená, že by nebyly skutečné.

Takže já jsem možná neřekl, že pro tebe nejsem jen příležitostný kamarád, kterého ve škole zapřeš. A tys neodsekl, že tak to přece není, ale už jsi nedokázal vysvětlit, jak to tedy je a já se kvůli tomu nenaštval. To ovšem neznamená, že se nic z toho nestalo. Na jiné rovině.

Nepřišels za mnou ani do výtvarné učebny, ale já byl vlastně rád, protože poprvé v životě jsem se necítil opuštěný, zklamaný nebo podvedený. Poprvé v životě bych tě asi poslal do háje, kdybys předstíral, zase, že mezi námi nic nebylo.

Nejsem tvoje hračka.

Nejsem tvoje charita.

Nejsem tady pro tebe.

Můžeš dál předstírat, jak jsi spokojený a tvoji rodiče pracují jako… ani nevím, co za lež sis vlastně vymyslel, ale o tom to není… a nechej mě žít v klidu. Protože než ses vrátil, můj život se začínal vracet do normálu.

A teď je opět v troskách.

Dík moc.


44.

Poprvé v životě jsem koukal na porno.

Ach bože.

Abych byl přesnější… na gay porno.

Ach bože, ach bože, ach bože.

Nejsem si jistý, jestli bych zrovna tohle chtěl někdy zkoušet. Nelíbilo se mi to. Ani představa, že bych to měl dělat s tebou. A teď se cítím trapně, protože mám pocit, že při pohledu na mě musí každý vědět, co jsem pozdě v noci dělal.

No tak ano. Nejspíš jsem zbytečně paranoidní a v podobných věcech zaostalý, ale to nic nemění na faktu, že nakonec asi stejně nejsem na kluky.

Ani na Olivery, aby bylo jasno.

Ačkoliv by mě zajímalo, jak se k tomu stavíš ty. Tenkrát před rokem, v nemocničním pokoji, jsi mluvil jen o dívkách. S těmi jsi spal. A ne jednou. O zkušenostech s kluky ses vůbec nezmínil, takže… Buď jsi neřekl všechno, nebo jsi lhal, nebo tenkrát ještě žádné zkušenosti neexistovaly.

Pořád se na chodbě vodíš s černovlasou za ruku.

Co v ten okamžik cítím?

Otupělost. Když jde o tebe, tak především otupělost.

A představa, že bychom dělali to, co v tom videu… Ne, bože, to ne.


45.

Existuje spousta věcí, které o mně nevíš.

V první třídě jsem hrál ve školním představení dýni. A byla to nejlépe zahraná dýně za posledních deset let. Alespoň tak to říkala třídní učitelka.

Nerad plavu na místech, kde nevidím na dno. Vždycky mám pocit, že mě příšera stáhne, chytne za nohu, nebo jen o něco zavadím. A neumím splývat.

Kafe piju jen s banánovým mlíkem. A občas do něj přidávám marshmallow. A čokoládovej toping.

Fakt nemám rád skořici.

A mrkev jím jen nakrájenou na kolečka.

V pěti jsem měl pískomila, kterého jsem pojmenoval Grinch. Grinch je totiž moje oblíbená vánoční pohádka.

Nikdy jsem neměl nic zlomeného. A to je co říct, když jsem přežil autonehodu a dvakrát dost ošklivě spadl na lyžích.

Po smrti mámy jsme se s tátou hodně sblížili. Naučil se vařit a já prát. Mluvím s ním o všem. Jen ty jsi tajemstvím, protože jsem nikdy nepovažoval za důležité vysvětlovat, kdo se mnou trávil noc, zatímco mámu operovali. Přece jen jsi zmizel a já myslel, že už tě neuvidím.

Vsadím se, že o ničem z toho jsi neměl nejmenší tušení.

Je hodně věcí, které o mně nevíš.

Tak za mnou nechoď a nevykládej mi, že víš, jak se cítím.

Není to pravda. Vůbec mě neznáš!


46.

Bylo to moje poprvé, takže mi nemůžeš vyčítat, že jsem netušil jak na to. Ačkoliv… Co si budeme. V ten okamžik snad ani nejde myslet na cokoliv, kromě faktu, že se to děje.

Zcela upřímně odpověz, Olivere. Jak sis myslel, že se zachovám?

Další otázka. Proč jsi to dělal? Protože mě napadají dva důvody. Buď ti bylo jedno, co budu cítit, a v tom případě jsi totální idiot. Anebo byl tvůj záměr, abych to viděl a nějak reagoval, a v tomto případě jsi ještě mnohem větší idiot.

Nebetyčný.

Už tak je dost těžké chodit do školy, vidět tě každý den, nemluvit s tebou a pořád v hlavě přemílat vzpomínky. Takže, cos čekal, že udělám, když jsem přišel ke skřínce a našel tě tam líbat se s černovlasou?

Měl jsem žárlit? Měl jsem pochopit, že mezi námi nic nebude?

Nemůžeš se mnou alespoň jedenkrát v životě mluvit narovinu?

No, tak teď už víš, co udělám, když mě budeš pokoušet.

Zareagoval jsem.

Bylo to moje poprvé a něco ti řeknu. Dát někomu pěstí není tak hrozné, jak bych myslel.


47.

Máš moncla u oka. A já necítím ruku.

Dát někomu pěstí nakonec není tak ulevující, jak bych myslel. Obzvlášť, když pak člověk dostane týden po škole. Asi tě to překvapí, ale ještě nikdy jsem po škole nebyl.

Nevadí mi to, protože dozor dělá profesorka Crugerová a ta učení nenávidí, takže náš jediný úkol je být ticho. A u kreslení moc hluku nenadělám.

Nakreslil jsem jezevce, co dává pěstí skunkovi.

Ty seš ten skunk, aby bylo jasno.

Ale jeden pozitivní efekt to mělo. Už nepostáváš u mojí skříňky a nestrkáš svůj jazyk, kam nemáš. A táta myslí, že jsem totální badass, což je sice kravina, ale budiž.

Jenže… Objevil se další problém.

Teď, když jsem dal svému vzteku volný průchod, částečně ze mě vyprchal. A když vyprchá vztek, zůstane jen stýskání. Očividně.

Stýská se mi po tobě, Olivere. A pokaždé, když tě vidím, jak procházíš po škole, mám dojem, že už bez tebe nevydržím ani vteřinu.


48.

Napsal jsem ti dopis. Teda… Dopisy ti píšu pořád, ale tenhle jsem ti strčil do skřínky. Byl to chvilkový kolaps, nebo nutkání, nebo zamlžení úsudku, nebo všechno najednou.

A pak už to nešlo vrátit zpět, takže nezbývalo nic jiného než čekat.

Na dopis od tebe.

Vypadl na mě další den ráno a stálo na něm: Taky se mi stýská.

Automaticky jsem se otočil k tvojí skříňce. Stáls tam a koukal na mě. Po dlouhé době ses na mě zase usmál a já věděl, že teď to bude lepší.

Rty jsi naznačil výtvarka a já přikývl.

Dopis mám stále schovaný v zadní kapse kalhot. A během dne jsem ho několikrát kontroloval a četl, abych se ujistil, že nesním. Nemám halucinace. Neblouzním.

A ten den trvala každá hodina věčnost, takže osm věčností pak byla zatraceně dlouhá doba, než jsem konečně mohl vběhnout do výtvarné učebny a najít tě sedět na lavici.

Ahoj. Řekl jsem s očima přilepenýma k tvému monoklu. Zfialověl.

Prý jsem ti chyběl. Zasmál ses. Upřímně.


49.

V kapse jsi měl bonbóny M&M. Vytáhls tři a nechal je ležet na dlani.

Jeden byl čokoládový a představoval svět, kde jsme spolu od této chvíle už nemluvili. Říkals tomu rozdělení cest, protože ta moje by prý pokračovala hodně vysoko. Zatímco ty by ses nedostal na vysokou a pravděpodobně skončil jako barista ve Starbucks.

Což si nemyslím, protože nevíš, jaký je rozdíl mezi rozpustnou a překapávanou kávou a pořád si objednáváš expresso.

Druhý byl žlutý, příchuť arašídů. Ten představoval přátelství. Možná by ses prý dokonce nechal přesvědčit k četbě Harryho Pottera. Což jsi řekl, jako bych z toho měl nějak profitovat, ale to je přece tvoje ostuda, žes ho nečetl. 

Kamarádství znamená nulový fyzický kontakt. To jsi zdůraznil několikrát, jako bych byl zaostalý a nemohl tuhle podmínku chápat.

A co ten zelený bonbón? Zajímalo mě.

Chytil jsi ho mezi palec a ukazováček a pořádně sis ho prohlédl. Tenhle, promluvils po chvíli, tenhle znamená, že tě budu moc políbit kdykoliv, když budeme sami.

Nemusel jsi to říkat. Já to pochopil i tak. Zelená znamenala utajený vztah.

Natáhls dlaň ke mně.

Vyber, řekls.


50.

Proč si myslíš, že bych stál o něco jako utajený vztah?

Pomyslel jsem si v první chvíli a v té druhé jsem stejnou otázku vyslovil i nahlas. Společně s dalšími prohlášeními.

Jako třeba…

Ani nevím, jestli jsem na kluky.

Nikdy jsem s nikým nechodil. Netuším, co obnáší mít vztah. Natož utajený.

Nepotřebuju další komplikace. Co bych z toho měl?

Copak ty o to vážně stojíš?

Proč? Proč stojíš o mě a proč stojíš o utajený vztah? To jsou dvě zásadní otázky a bez nich se nedokážu rozhodnout.

A co černovlasá? Budeš neutajeně chodit i s ní? A já se s tím budu muset vyrovnat, až vás potkám u skříňky?

Chodil jsem po učebně, ode zdi ke zdi, a bez nádechu ze sebe sypal další a další slova. Tisíce slov, na která jsi vůbec neodpovídal. Jen jsi tam seděl, komíhal nohama a usmíval ses. Ale nevysmíval. A čekal.

A když už jsem myslel, že zešílím a rozskočí se mi hlava, docela potichu a klidně jsi řekl:

„Pokud nevybereš zelenou, nemá smysl nad čímkoliv z toho přemýšlet. Nemám pravdu?“

To byla rozhodně pravda. Ale, Olivere, oba jsme věděli, od chvíle, co jsi natáhl ruku, že vyberu zelenou. Jen jsem potřeboval, abys mi potvrdil, že to není chyba.


51.

Monty.

Takhle jsi začal a já měl okamžitě husí kůži. Stejně jako vždy, když vyslovíš moje jméno.

Nevím, co bude. Hrozně rád bych ti to řekl, ale já to nevím. Mám tě rád a rád s tebou trávím čas. Umíš mě rozesmát. Nebo usadit jediným pohledem. A je mi jasné, že je to šílené, obzvlášť po tom, co máme za sebou, ale já… Pořád na tebe myslím.

Možná to nevyjde. Možná je to hloupý nápad. Možná budeme litovat. Ale chci to zkusit.

Jen… Myslím, že zatím nejsem připravený říct to ostatním.

Nevadí mi být s klukem, nestydím se za to, ale vzhledem k tomu, co všechno se stalo… Potřebuju čas.

Takže – vložil sis hnědý a žlutý bonbón do pusy, rozkousl a polknul – mohl by sis konečně vzít ten zelený a dát mi pusu?

Byla to nejdelší řeč, jako jsem od tebe slyšel. Ne, nežertuju.

Zajímala mě jedna věc. Zahrnuje zelený M&M přečtení Harryho Pottera, nebo to byla výsada pouze žlutého?

Usmál ses.

Prostě si ten bonbón vezmi. Obrátil jsi oči v sloup a seskočil z lavice.

Poslechl jsem, ale než jsem si ho stihl vložit do pusy, přišel jsi blíž a políbil mě.


52.

Chodím s Oliverem Dorenem.

Tajně, ovšem.

Ale chodím s ním a to znamená hodně letmých pohledů na školních chodbách, občasné schůzky v opuštěných učebnách a hodně polibků u něj v posteli. Zatímco na nočním stolku leží rozečtený Kámen mudrců a jeho ruce mě hladí pod tričkem.

Tvoje ruce.

Jsou jemné a opatrné. Nedovolí si nic, co bych nechtěl, ačkoliv já bych chtěl, jen… Tohle všechno je pro mě nové, neznámé a na jednu stranu i děsivé.

Jsme spolu teprve tři dny, ale máš pravdu v tom, že náš vztah začal mnohem dřív.

Řekl jsem ti, že netuším, jestli zvládnu to všechno. Smál ses, začals mě lechtat a přitom ses dokola ptal co všechno.

Řekl jsem no to!

A tys zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. Co to?

V tomhle ohledu mi bude chvíli trvat, než přestanu být stydlivý. Moje tělo není jako tvoje. Ani zdaleka mi nepřipadá dokonalé, pevné, nádherné… A ani moje zkušenosti, bez ohledu na pohlaví, nestojí za řeč.

Ty ses naštěstí usmál, prohrábl mi vlasy a řekl, že mám tolik času, kolik budu chtít.

Klidně všechen, dodals.


53.

Nemůžeš se divit, že se o takové věci zajímám hned na začátku toho všeho, ale… Nevím, asi mě nikdo nenapadlo, že bys mohl být gay. Nemluvils o tom a černovlasá pověšená na tvých rtech tomu taky moc nepomáhala. Takže ano, byl jsem pak trochu překvapený a maličko zmatený.

Maličko, trochu víc.

A dost mi imponuje, hřeje na srdci, že jsem tvůj první kluk.

Stejně je to zvláštní, nemyslíš? Že jsi odmalička věděl, že ti na pohlaví příliš nezáleží, ale nikdy jsi zatím k žádnému klukovi nic necítil…

Můj vtípek, že jsi ho musel nejdříve srazit, jsi příliš neocenil. A jestli tě to naštvalo, tak promiň. Máš pravdu. Netuším, jaké to je, někomu zničit život.

Což ty taky ne, jen tak mimochodem.

Nemysli si, že nevnímám, jak přehnaně na cokoliv z té noci reaguješ. Ale o tom ten rozhovor nebyl, jasné? Tak se nerozčiluj, protože já jen potřeboval (stále trochu potřebuju) uklidnění, že až – jestli – k něčemu dojde, nebude to totální fiasko.

A tvůj smích, když jsem ti řekl, že jsem koukal na porno, taky zrovna nepomohl. Ačkoliv ujištění, že sex nikdy nepřipomíná ten v pornu, nakonec ano.


54.

Promiň mi to dneska ve škole. Byl jsem rozhozený, protože někdy je těžké vidět tě uprostřed skupiny Oblíbenců. Jak tě obdivují a uctívají. Staví tě vysoko na piedestal a nazývají tě Bohem.

Že to tak není?

Komu se to snažíš namluvit?

Přišels do školy a stačil ti týden, abys seděl u jejich stolu a kamarádil se s nimi. Někteří k nim zkouší proniknout celé čtyři roky, a přesto neuspějí.

A když pak vejdu do jídelny já… Je to jako střet dvou světů. Sedět u jejich stolu nechci, ani oni o mě nestojí a to je v pořádku, protože tam nepatřím.

Nemáme stejné zájmy. Ani priority. Život. Příběh. Názory.

Jediná věc, která nás spojuje, jsi ty. Ale to oni neví. A nechápou.

Jak by ses jim mohl divit, když nemají všechny informace? Když netuší, co cítíš, jak mě každý večer přemlouváš, abych nechodil domů, protože beze mě nemůžeš spát.

Tvůj argument, že jsou to lidé stejní jako ty a já, je hloupý a nepravdivý.

Nejsou jako já. A upřímně doufám, že ani jako ty, protože ti lidé, se kterými mluvíš a směješ se a žertuješ a chodíš po chodbách a trávíš volný čas, ti lidé, Olivere, mi říkali, občas pořád říkají, Skalpe. Ačkoliv ví, že jsem k té jizvě přišel při autonehodě.

Lidé jako já by se nikdy takhle krutě neposmívali, takže mi promiň, že jsem dnes z jídelny naštvaně odešel, ale neměl jsem na výběr.


55.

Občas je to těžké.

To jsem ti přece už říkal. Někdy nedokážu vstát z postele. Někdy brečím. Někdy necítím nic. Někdy cítím všechno.

Proto nechodím do školy, když tyhle stavy přijdou. To snad musíš chápat.

Měl jsem ti napsat, já vím, jenže to je částečně ten problém. V těchto stavech to jednoduše nejde. Člověk chce zvednout ruku, chce vzít telefon do ruky a nacvakat těch pár písmenek, chce být silný, jenže nemá dost sil, dost odhodlání, dost energie.

A tak jen leží.

Rozumím tomu, že jsi měl strach. Já bych ho měl taky.

Oprava. Mám. Mám o tebe strach, vždy když vejdeš do školní budovy o minutu později. Když tě nezahlédnu na chodbě a podle rozvrhu vím, že bych měl. Když neodepíšeš na esemesku do jedné minuty.

Takže mě nakonec nepřekvapilo, když jsem se probudil u sebe v posteli, venku už zapadalo slunce a tys ležel za mnou, pevně mě objímal a klidně oddechoval. Okno bylo otevřené a na zemi pod ním ležely boty. Vážně jsi vyšplhal do druhého patra, abys mohl být se mnou?

Ačkoliv jít dveřmi byla taky možnost.

Otevřel jsi oči a pohladil mě po vlasech. Nedokázal jsem ti na tvoji otázku odpovědět, a tak jsem jen ležel, zabořený obličejem do tvého hrudníku a poslouchal, jak ti bije srdce. 


56.

Byla to nejdelší túra v mém životě.

Netušil jsem, že máš tolik rád výlety po lese. Stejně jako jsem nevěděl, o kolik lepší fyzičku máš. Ale tak, jak toho ty nevíš hodně o mně, je logické, že ani já nevím hodně o tobě.

Zeptal jsem se tě, proč jsi první týden ve škole lhal o svých rodičích. Řekls, že tvůj táta často jezdí na služební cesty, ale mně jsi tvrdil, že tě opustil, když ti bylo pět.

Prostě jednou vyšel s kufrem ze dveří, ukázal záda a to bylo naposledy, co jsi ho viděl.

Pořád tě to trápí? Proto jsi spolužákům lhal, je to tak? Protože tvoje odpověď, že takhle je to jednodušší, mi rozhodně jednodušší nepřijde.

Kdo taky odjíždí na služební cestu na čtrnáct let?

Hodně daleko od domova, uprostřed lesa, kde se beztak ztratila Červená Karkulka, jsem tě přinutil složit slib. Dal jsi ukazováček a prostředníček k sobě, olízl je a pak zvedl do vzduchu. Slíbils, že ať se stane cokoliv, nikdy NIKDY mi nezalžeš, protože kdybych nemohl věřit tobě, pak už bych nemohl věřit nikomu.

Možná se mi to jen zdálo, možná to byla jen únava – tvoje, moje, naše… – ale celou cestu zpátky jsi pak byl podivně zamlklý.


57.

Pokojem pořád voněl jablečný závin, který upekla tvoje máma.

Stál jsi úplně u mě, mezi námi nebyl ani milimetr a stačilo se jen malinko pohnout a dotkl bych se tvých rtů. Jenže z nějakého důvodu jsem to neudělal, protože tvůj pohled byl zvláštní.

Zapomněl jsem mrkat, takže jsem nakonec musel zavřít oči. A ty sis v ten okamžik kleknul.

Lekl jsem se a chtěl tě odstrčit, protože… Na tohle jsem rozhodně nebyl připraven, ale když jsi mi položil ruce na rozkrok, když jsi rozepnul zip, když jsi mi stáhl kalhoty, když ses na mě zespoda podíval, když ses usmál, když jsi mě políbil na stehno… Ne… Ty… Nějak…

Prvních pár vteřin jsem se bál, ale pak všechny pochybnosti zmizely. Rozplynuly se někde ve vzduchoprázdnu a já toužil, abys za každou cenu pokračoval.

Pořád vidím, jak přede mnou klečíš. A cítím všechno, co přišlo potom. Je to nesmazatelná vzpomínka. Tvoje ruce položené na mých stehnech. Tvůj jazyk. Tvoje rty. Pusa. Dech.

Srdce mi bilo tak rychle, až to nakonec působilo, jako by nebilo vůbec.

Že to nedává smysl? V ten okamžik nic nedávalo smysl.

Ach bože, Olivere.


58.

Všímám si zvláštních změn.

Když jsem s tebou, mám tendenci být neustále šťastný. Mít úsměv od ucha k uchu. Pocit nepřekonatelné síly. Smysl.

Jakmile však nejsi poblíž, nebo za tebou nemůžu, protože je všude příliš lidí, pak smysl postrádám. A je skoro nemožné se usmát.

Každá částečka těla prosí, abych šel k tobě.

Jsi jako droga. A já závislý.

Jsme spolu tři měsíce. Začínám si uvědomovat, že zelený bonbón byl skrytá past. Vypadal sladce, jako odměna, ale tys moc dobře věděl, jak ošidný může být.

Oblíbenci chtějí vědět, kde trávíš volná odpoledne. Proč o víkendech nikdy nejsi k zastižení. A kde že je právě tvůj otec na služební cestě? Paříž? Tokio? Buenos Aires?

Lžeš jim.

Klidně přiznám, že ze začátku to byla docela zábavná hra. Byl jsem tvoje tajemství. Něco, co nikomu jinému nenáleželo. Jenže žádná hra nejde hrát donekonečna. To přece musíš vědět. Takže jak dlouho ještě? Jak dlouho, než budu moct přijít ke tvojí skříňce, položit ti ruku na rameno a říct… Milu-Mám tě rád?

Existuje v tvém světě vůbec nějaký časový údaj, nebo je odpověď jasné NIKDY?


59.

Tohle bych hodně blbý nápad. Dobře?

Stačí, když prostě přikývneš a slíbíš, že už nikdy více, protože… No dobře, nikdy v životě jsem se tak nezasmál, ale to neznamená, že byl dobrý nápad jít do gay klubu, tancovat uprostřed tanečního parketu a líbat se pod obrovskou discokoulí… Něco takového můžeš vymyslet jen ty. 

Pořád nás tam mohl někdo vidět, ačkoliv ty tvrdíš, že si seš stoprocentně jistý, protože – dle tvého jedinečného názoru – jsme ve škole jediní dva queer.

Na tohle máš prý čuch, což je hloupost, protože nemáš.

V prváku je jeden, co poslední půlrok nosí růžovou šálu, ale ty seš neuvěřitelně nevšímavý. Mně jsi první týden taky docela úspěšně přehlížel. Pamatuješ?

Ale bylo povznášející alespoň na chvíli neřešit, jestli nás někdo nepozoruje, popřípadě kdo nás pozoruje. I když kolem nás byla spousta lidí, nikdo nás neviděl. Byl jsem to já a ty a šílené taneční kreace, které jsi předváděl jako smyslu zbavený.

Když jsem tě pak táhl domů, mlel jsi tolik věcí.

Některé byly legrační, zmatené, hloupé, nesouvislé, filozofické… Ale předpokládám, že opilecké řeči mají být přesně takové, tak jsem jim nepřikládal žádný význam.

Dokud jsem tě nepoložil na postel a tys jen tak mimochodem neřekl ta dvě slova.

A pak jsi vytuhnul.


60.

Ráno jsem byl přesvědčený, že se nic nestalo. Byl to jen sen. Halucinace, protože v jakém vesmíru by bylo možné, abys myslel vážně, že…

Netušil jsem, co říct, jestli vůbec něco říkat, tak jsem se rozhodl nechat to na tobě. Jestli ta slova zopakuješ, nebo budeme předstírat, že si ze včerejšího večera nic nepamatujeme.

Uložil jsem tě do tvojí postele, ale spát jsem šel domů, protože jsem chtěl, abys měl čas promyslet si, co uděláš.

Došla mi esemeska. Psal jsi, že se sejdeme v lese. Další dlouhá, nekonečná túra. Uvědomuješ si, že pokud neprobereme to, co se včera stalo, bude to jen zbytečné utrpení? Vezmi mě raději do kavárny, odtud můžeš alespoň utéct, kdybys chtěl svoje přiznání zahnat do autu.

Vlastně netuším, co chci slyšet. Abys to zopakoval? Abys předstíral, že máš výpadek?

Stejně tomu nemůžu uvěřit. Nemůžu uvěřit, že bys mohl milovat někoho, jako jsem já.

Takže je docela možné, pravděpodobné, že to tvoje miluju tě, Monty bylo jen chvilkové poblouznění. Způsob, jak mi poděkovat, že jsem tě opilého dotáhl z baru domů a nenechal tě ležet někde ve škarpě.

Třeba to nic neznamenalo.


61.

Celá procházka v lese byl vtip? Ty si to vážně nepamatuješ?

Až do poslední chvíle jsem netušil, co mám cítit. Jestli mám vůbec něco cítit. Ale teprve přesně v okamžiku, kdy jsi začal nenuceně mluvit o včerejším večeru, jsem měl pocit, že moje srdce zklamáním chcípne.

Chtěl jsem, přímo šíleně, abys mě miloval. I kdyby to nedávalo smysl, bylo to proti přírodě, nelogické a pro některé určitě i zvrácené.

Jestli jsem měl někdy strach, že bych celému světu oznámil, že miluju kluka? Ne. Upřímně. Tohle mi starosti nikdy nedělalo, protože jsem byl na pošklebování docela zvyklý. Mnohem víc mě děsilo, že ten kluk mě nebude milovat nazpátek.

Šel jsi přede mnou. Mluvil o životě, někdy ses ohlédl, několikrát ses zastavil, počkal, až k tobě dojdu a dal mi pusu na tvář.

Nezeptal ses, jestli chci jít dál, prostě ses rozešel. A já měl chuť zařvat, že všechno nemusí být po tvém. Někdy záleží i na tom, co chci já! A já chtěl, abychom spolu mohli jít do kina, držet se na chodbě za ruce, dát ti pusu…

Místo toho jsem prošel kolem tebe a dál pokračoval po úzké pěšině mezi borovicemi.


62.

Ptal ses pořád dokola, ačkoliv jsem ti několikrát řekl, že o tom nechci mluvit. Nařkls mě, že se chovám odměřeně. Já tebe, že se chováš podezřívavě.

Byla to naše první hádka, a když jsem odešel, připadal jsem si jako pitomec.

Chtěl jsem se vrátit, omluvit se, říct, že je to částečně i moje chyba, protože ano, jsem odměřený. Od té noci v gay baru pořád myslím na to, cos řekl, ale to mi nedává právo na tebe křičet.

Nebo možná dává, protože…

S tátou jsme vyklízeli garáž a v jedné krabici jsme narazili na máminy staré časopisy. Četla je, když byla v pubertě a z nějakého důvodu je nikdy nevyhodila. Byly staré a články v nich hloupé, a přesto jsme s tátou strávili celé odpoledne jejich čtením.

Takže jsem teď plný těch rad a každá z nich pro mě měla v určitém ohledu význam.

Stojíte za to, aby vás měl někdo rád.

Nebuďte jen povyražení.

Mějte sebeúctu.

Až příště půjdete na večírek, oslňte zářivým lookem.

No dobře, ta poslední rada mi nejspíš bude k ničemu, ale to nic nemění na faktu, že mám právo být podrážděný a odtažitý. Mám právo křičet.


63.

Dřív by mě to nenaštvalo. Pravděpodobně bych dokonce byl štěstím bez sebe. Najít ve skřínce dopis, jen pro mě, od nejkrásnějšího kluka ve škole… Jistě, nezměrná radost.

Jenže teď v tom vidím strach. Bože, hlavně, aby nikdo nevěděl a neviděl, že jsem napsal tajné psaníčko pro Montgomeryho. Možná i stud, kdo ví, co se ti honí hlavou.

Ačkoliv ses v psaníčku omlouval – naše hádka byla skutečně naprosto zbytečná a hloupá a o ničem – ještě víc jsi mě tím naštval.

Co ti brání přijít za mnou na chodbu – nemusel bys mě přece hned líbat, nebo dotýkat – a říct to nahlas? Všechno.

Omlouvám se za tu hádku. Bylo to zbytečné.

Hotovo. Nikdo by tím rozhodně nepojal podezření, že spolu něco máme. A pokud ano, bylo by to jenom proto, jak podezřele by ses tvářil.

Předtím jsme byli kamarádi, chodili spolu po chodbách, smáli se a párkrát jsi mě v jídelně pozval ke stolu Oblíbenců. A to nevadilo. Teď už k tobě nesmím.

Proč? Dej mi, Olivere, jeden rozumný důvod.

Proč za tebou najednou nesmím? Proč by pro tebe byla taková hrůza, kdyby někdo zjistil, že k sobě patříme?


64.

Další lístek. Zase ve skříňce.

Tentokrát po vyučování a prosil jsi, abych přišel do výtvarné učebny.

Měl jsem chuť se na to vykašlat. Vykašlat se na tebe, protože jsi o hlavní přestávce seděl vedle Randyho a smál se jeho sexistickému vtipu. A když jsem procházel kolem – nemysli, že jsem neviděl, jak klopíš zrak.

Ale budiž. Nakonec jsem chtěl slyšet, co mi k tomu všemu povíš.

Prohlížel sis nástěnku, když jsem vešel dovnitř. Ze sedmi výkresů byly tři moje a zobrazovaly komiksovou válku o zadní lavici. Nakonec vyhrál skunk, protože ti v mých kresbách vyhrají vždycky.

Byl jsem odhodlaný vejít dovnitř a dát ti všechno sežrat. Každý tvůj nádech, každé tvoje gesto, každou vteřinu, kdy jsi mě u sebe nechtěl, ale sotva jsem viděl tvůj výraz… Nikdy jsem nepřemýšlel, jaké je to pro tebe. Nikdy mě nenapadlo, že máš tak velký strach, že tě opustím.

Neopustím.

Položil jsi mi dlaně na tváře a palci pohladil po rtech.

Možná máš v něčem pravdu, možná některé věci nejdou ovlivnit a nikdy nevíme, co přinese budoucnost, ale v ten okamžik jsem jednu věc věděl naprosto jistě a nic už ji ovlivnit nebo změnit nemohlo.

Já tě tak strašně miloval.


65.

Usmál ses, maličko a přitom jsi mi zíral do očí z takové blízkosti, že jsem měl husí kůži. Vše, co jsem ti chtěl říct, zmizelo někde v hlubinách mojí mysli a zůstal jen odevzdaný výraz.

Jsi tak nádherný, řekl jsem – nahlas nebo v duchu, teď netuším.

Jestli jsem nad tím někdy přemýšlel? Jistě. Ano. Často. Ne pořád, ale často a je naprosto samozřejmé, že jsem si tu chvíli i mnohokrát představoval.

Nakonec je pravda, že ty představy nikdy nejsou jako ve skutečnosti.

Ležel jsem na lavici, na hromadě výkresů, nahý, takže se mi pastely otiskovaly na záda.

Nakláněl ses ke mně, hladil po břiše a přitom jsi pomalu pohyboval boky. Vylezl sis za mnou na lavici, nalehl na mě a ani na vteřinu neuhnul pohledem. Zíral jsi mi do očí po celou dobu, co jsme se milovali.

Na jednom výkresu ti ujela ruka a trochu jsi na mě spadl. Rozesmálo nás to a já tě pevně objal a přitáhl k sobě. Nemohl ses skoro hýbat, jen velmi maličko a to nás oba přivádělo k šílenství.

Líbals mě, byl ve mně a přitom se třásl. Celé tvoje tělo, až jsem měl pocit, že tě neudržím.

A když jsi pak hlasitě vydechl, byls v obličeji úplně červený a na zádech měl rýhy od mých nehtů.


66.

Seděl jsi na lavici, zatímco já na sebe navlékal kalhoty. Chytls mě za rameno a přinutil otočit, aby sis mohl prohlédnout moje záda. Přejel mi palcem po barvách, žluté na rameni a červené u páteře. Sám jsi měl špinavou ruku a taky trochu koleno.

Jeden výkres skončil roztržený na zemi a druhý jsem postří… zničil. Zmačkal jsi ho do kuličky a vyhodil.

A pak bylo znovu dlouho ticho. Zatímco jsem vázal tkaničky u botasek. Smyčka, smyčka – Jsi v pořádku, Monty?

Vzhlédl jsem. Už nikdy se na tebe nebudu moct podívat a nemyslet na nás. Jak jsme spolu spali, milovali a bylo to… Bylo to přesně takové, jako si člověk nikdy nevysní, protože nevěří, že by sex mohl být… až takový.

Jestli je tohle ta správná definice? Až takové…

Olivere, jak mám teď fungovat, když jsem cítil tohle? Jak mám být bez tebe, když naše milování bylo AŽ TAKOVÉ?

Může být někdo tak šíleně šťastný a zároveň tak vyděšený, že by o to mohl přijít, až nedokáže skoro ani dýchat?

Nevím, jestli jsem v pořádku.


67.

Sleduju tě, když spíš. Promiň.

Samotnému mi to přijde trochu úchylné, ale nemůžu usnout a ty ležíš tak blízko, že vidím, jak se ti chvějí řasy.

Trochu mě bolí zadek, nebudu lhát. Ale oproti bolesti na hrudi je to nic. Skoro nepostřehnutelné.

Proto jsem tě taky vzbudil. Koukal jsi na mě trochu vyjeveně. Myslels, že se něco stalo, ale já ti to jen potřeboval říct, tak promiň, jestli ti to přišlo moc.

Miluju tě, Olivere. A jestli tohle není důvod, proč tě ve dvě hodiny v noci vzbudit, tak možná nikdy žádný jiný důvod ani nemá existovat.

Miluju tě. Tak mě neopouštěj.

Napůl jsi spal, napůl se usmál. Přehodils přese mě ruku a přitáhl blíž. Pohladil ve vlasech. Políbil na čelo. A zase všechno dávalo smysl, i když jen na krátký okamžik.

Neřekls mi to nazpátek, ale ani jsi nemusel, protože to, jak ses na mě díval, mluvilo samo za sebe.

Nakonec… Byli jsme spolu pod kouzelnou peřinou. Co by se asi tak mohlo pokazit?


68.

Váhal jsem docela dlouho. Nebylo to ze dne na den, ani unáhlené rozhodnutí. Jen pak prostě nastala ta správná chvíle, a jak už jsem říkal, s tátou máme moc dobrý vztah. Nepřišlo mi fér mu lhát.

Jsem jedináček a jeho jediná rodina, protože babičky i dědové umřeli docela dávno. Máma měla sestru, ale ta žije na druhé straně státu, takže ji vídáme málo, spíše výjimečně. Takže… Já mám tátu a táta má mě.

Možná právě proto jsem měl dojem, strach, že pro něj můj coming out bude o to těžší, ačkoliv to nutně nemusí znamenat, že mít děti nikdy nebudu. Jenže… Jenže. Víš, jaké jsou předsudky ohledně dětí a gay párů. A tak jsem mlčel a my dva se postupně sbližovali.

A pak už nebylo možné mlčet.

Seděli jsme u televize a sledovali televizní zprávy, když jsem uprostřed reportáže prohlásil: tati, jsem gay. Ano, jen tak. Žádná vata kolem, protože ta by mi stejně nepomohla.

Táta neodtrhl pohled od televize, ale přikývl. Tak dobře, odpověděl.

Přehodil mi ruku přes rameno.

Tak dobře.


69.

Nic mi nedošlo. Dlouho. Překvapivě dlouho, protože teď absolutně nechápu, že jsem to nevnímal.

Teprve až když jsem tě pozval k sobě domů na večeři, jelikož tě táta chtěl potkat, začalo mi svítat. Setkávali jsme se jen u tebe. Spávali jen u tebe. Můj pokoj jsi navštívil jednou a to jsi přišel oknem a taky jím odešel.

Zeptal jsem se tě přímo, ale tys nad tím jen mávl rukou.

Nechci se hádat, Olivere, protože hádky nás nikam nedostanou, ale ty nikdy o ničem nemluvíš. Vyhýbáš se odpovědím, jako bys skrýval nějaké šílené tajemství. Začínám věřit, že právě to je ten důvod.

Nejprve jsem myslel, že jen nechceš poznat mého tátu a ano, je to částečně ten důvod. To je mi jasné, ale ten velký, skutečný, ten mi trvalo vypátrat. Nakonec jsi ho vyklopil sám a upřímně jsem ho nečekal.

Částečně ti rozumím. Musím být zvláštní vstoupit do domu, kde bydlela žena, kterou jsi chtěl za každou cenu zachránit. Chápu i to, že máš strach vidět její fotky pověšené na zdi, nebo ty v rámečku na krbu.

A já je nemůžu jen tak schovat.

Je to moje máma. A pro tebe noční můra. Vsadím se, že by sis přál, aby nikdy neexistovala. A já bych chtěl přesný opak.


70.

Miluju, když se usmíváš.

Miluju, když držíš poslední díl Harryho Pottera a spokojeně mi ho ukazuješ, protože jsi celou sérii přečetl. Ano, dokázals to. Jsi na sebe pyšný, protože to byla tvoje první kniha. Tedy prvních sedm.

Miluju, když pak knihu odhodíš na stůl a přistoupíš blíž.

Miluju, když mi vlepíš pusu. Mlaskavou a přehnaně teatrální.

Miluju, když pak zvážníš a druhá pusa je mnohem jemnější. Použiješ jazyk a obkreslíš jím moje rty.

Miluju, když zatlačíš, takže já musím couvnout a narazím přitom lýtkem do postele. A pak zatlačíš znovu a já spadnu naznak.

Miluju, když mi sundáváš oblečení. Nejprve tričko, které zahodíš pod postel. Kalhoty skončí na stole, hned vedle knížky.

Miluju, když vysvlékáš sebe a přitom mi koukáš do očí. Je to chvíle, kdy mám možnost tě nerušeně a beztrestně pozorovat. To, jak jsi nádherný.

Miluju, když se líbáme a ty přitom přirážíš. Proplétáš prsty s těmi mými, tlačíš mě do matrace a sténáš do ucha.

Miluju, když přesuneš rty na krk a občas, docela maličko, použiješ zuby, takže to trochu bolí a hodně vzrušuje.

Miluju, když… Tohle všechno. Tebe.


71.

Jedna píseň. Jedna jediná píseň.

Nechápu to. Nechápu, jak mohla odstartovat tohle všechno.

Přistihl jsem tě tancovat. Měl jsi sluchátka na uších, vrtěl zadkem a docela falešně zpíval. Nevšiml sis, že stojím opřený o futra a sleduju každý tvůj pohyb. Až na konci, kdy jsi vystřihl parádní otočku, sis mě všiml.

Bože. Ty ses vážně styděl? Přede mnou? A za co přesně? Že jsi poslouchal Selenu Gomez? Za tanec? Nebo zpěv?

Nakonec ti asi nejde všechno, protože Good for you znělo v tvém podaní dost strašidelně.

To bych ti samo sebou nikdy neřekl, ale bavil jsem se dobře. To, jak jsi koktal a pak se mračil a pak rozhazoval rukama, protože o nic nejde, a pak uraženě seděl na posteli.

Je to tak, přistihl jsem tě. Ale ne proto, abych tě ztrapnil. Nevyrušil jsem tě, protože… Popravdě jsem nikdy neviděl nic roztomilejšího.

Sedl jsem ti na klín a prohrábl vlasy. A dal ti pusu a taky tě uklidnil, že nemusíš mít strach. Jsi dobrý. Obzvlášť pro mě.

Olivere. Já to nemyslel nijak zle, když jsem říkal, že někdy mám pocit, že já nejsem dost dobrý pro tebe. Šlo jen o to, že… Občas si vedle tebe připadám jako nula, ale to je věc, která není tvůj problém. S tím se musím porvat sám.

Tak absolutně nechápu, proč jsi tak vyjel.

Jedna píseň, jedna věta, která zapříčinila největší hádku pod sluncem.


72.

Pokouším se utřídit myšlenky. Přijít na to, co se vlastně stalo.

Protože já to pořád nevím. Nevím. Nevím.

Sedím na posteli ve tvém pokoji a trochu mi hučí v uších. Po všem, co jsme si navzájem řekli. Cos mi řekl ty, protože… Nedokážu v tom najít smysl, důvod… Cokoli.

Shodils mě ze sebe. Vstals a došel k oknu.

Bylo to poprvé, cos mě oslovil celým jménem. Takhle nemluv, Montgomery. Vyštěkls to, jako bych řekl kdoví co. Znělo to naštvaně a výhružně. Nepoznával jsem tě.

Pořád přemýšlím, jestli jsem měl reagovat jinak. Nehádat se s tebou, být klidnější a najít jinou možnost, jak všechno zastavit.

Jenže tvoje prohlášení mě naštvalo, takže jsem nemohl…

V ten okamžik jsem nemyslel jasně. Nechtěl jsem znovu poslouchat, jak pro mě nejsi dost dobrý, že na sebe neustále bereš vinu za tu autonehodu, lituješ se.

Tak jsem ti to všechno vyčetl.

Řekl jsem ti zahleděný pitomečku.

Řekl jsem, že mi vadí, jak si libuješ v sebelítosti. To mně zemřela máma. Tak přestaň…


73.

Té noci před rokem jsme mluvili hodiny, ale o samotné autonehodě nepadlo nikdy ani jediné slovo. Proč taky. Oba jsme tam byli a neexistovalo nic, k čemu bych se potřeboval vracet.

Ale byla hloupost myslet, že to oba vnímáme stejně.

Já seděl na sedadle spolujezdce. Nepamatuju si prakticky nic, než jsi do nás narazil.

Tys byl řidič. A pamatoval sis všechno.

Promiň, že jsem se na to nikdy nezeptal, ale já netušil, co všechno se ti v ten okamžik prohnalo hlavou. Já…

Pokouším se vstřebat všechno, co jsi na mě křičel. Každé slovo, každou slzu, každou výčitku. Ale bylo jich tolik a já nevím, Olivere, vážně nevím, jestli je tohle něco, co dokážeme překonat jen tak.

V ten moment jsem zvládl jen nehybně sedět, dívat se na tebe a poslouchat. Zatímco ty jsi chodil ode zdi ke zdi a stále více jsi brečel a zvyšoval hlas.

Že to pro tebe bylo těžké? Já tomu věřím, ale zapomeň, žes byl jediný, komu to rvalo srdce.

Nenávidím vidět tě na dně.


74.

Křičel jsi, abych si to představil.

,Představ si, Monty, že řídíš. Je noc. A najednou se před tebou v protisměru objeví auto.  Z ničeho nic, bez jediného varování.‘

Tvůj monolog začínal jako nějaká složitá hádanka.

,Většina lidí ti řekne, že… Já vlastně netuším, co by většina lidí řekla, protože tohle není záležitost, která se děje běžně. A ptát se, co by člověk udělal, je naprosto idiotské. Idiotské! Posrané otázky co by kdyby! Nikdy nevíš, co uděláš, dokud ta situace sama nepřijde.

Myslíš, že by ses zachoval správně? Rozhodl tak, jak bys v danou chvíli považoval za nejlepší? Morální? Etické?

Tak já ti něco řeknu. Když se na tebe řítí auto…

Je hloupé myslet, že člověk nemá čas přemýšlet. Já ho měl. Věděl jsem, co dělám. Věděl jsem, že když strhnu volant doleva, bude mě to mnohem méně bolet, ale narazím přitom do vašeho auta. Strhnout ho doprava a vyhnout se byla jediná možnost, která by mě docela určitě stála život.

Nepil jsem. Nepřekročil jsem dokonce ani povolenou rychlost. Neudělal jsem jediný přestupek. Jen… Zpanikařil jsem. Jedno špatné rozhodnutí.

A tvoje máma je mrtvá!‘


75.

Narazil jsi mě na stěnu a dožadoval ses odpovědi. Pořád jsi ječel, jako smyslů zbavený… No tak dělej, řekni, Monty, řekni, jak by ses cítil, kdybys dokázal milovat jediného člověka na světě, ale ten člověk, každý pohled do jeho očí by ti připomínal to nejhorší, co jsi kdy v životě udělal?

Jak by ses cítil?

Neodpověděl jsem, to je pravda. Ale nejspíš za to mohl fakt, že jsem jednoduše netušil co. Poprvé v životě mě někdo miloval, ale místo, abych cítil totální klid a radost a další věci, které v takovém momentu lidé obvykle cítí, já byl najednou plný výčitek.

Řekl jsi to tak, jako bych za to všechno mohl já. Uvrhl jsem na tebe prokletí a ty s ním teď musíš žít.

A tvůj stisk zesílil.

To bolí, dostal jsem ze sebe a odstrčil tě. Naštvaný, že to všechno házíš na mě. A jestli jsem ti v afektu něco hnusného vyštěkl do obličeje, ne…

Mrzí mě to všechno. Že teď sedím v prázdném pokoji a slyším jen tikot hodin. Že jsi odešel se slovy je konec, Monty, bude to tak lepší. A že za to všechno může jen jedna podělaná písnička.


76.

Dnešní ráno je špatné. Žádné jiné slovo mě nenapadá. Jen špatné. Alespoň tedy pro mě, protože těžko říct, co cítíš ty.

Přemýšlím, že bych ti napsal. Klidně polknu hrdost a budu první, kdo udělá vstřícné gesto. S tím problém nemám. Jenže něco mi říká, že tohle jedno gesto nespraví a pokud nepůjdeš naproti, nemá smysl něco zkoušet.

Že se vymlouvám? Možná.

Mám hrozný strach. Příšerný. Že nepřijdeš do školy. Že přijdeš, ale ani jednou se na mě nepodíváš. Že veškerá tvá pozornost bude věnovaná černovlasé. Že ten konec, o kterém jsi včera mluvil, nezmizel.

Dnešní ráno je špatné. Od chvíle, co jsem otevřel oči. Bolí mě žaludek, srdce mi buší a možná je to jen psychické, ale šíleně mě svědí jizva. Škrábu se jako smyslů zbavený a kdybych ji mohl definitivně seškrábnout z čela, dávno bych to pro tebe udělal.

Pořád tak trochu doufám. Maličká naděje, že ty a já zůstaneme spolu, pořád existuje.

Odešel jsi ve spěchu. Mluvil jsi v afektu. Byl jsi nepříčetný…

Tisíce uklidňujících myšlenek. Přicházejí jedna za druhou a já je všechny živím, protože nedokážu říct, co by bylo, kdyby…


77.

Celou hlavní přestávku jsem brečel na záchodě.

Nevím, proč to píšu. Beztak tě to nezajímá a já v tobě vážně nechci vzbudit lítost nebo výčitky. Tohle od tebe nechci a ty to moc dobře víš.

Doufal jsem… Pořád jen v něco doufám, všiml sis? Od chvíle, cos přestoupil k nám na školu, snad ani nic jiného nedělám. Ale abych to dokončil, doufal jsem, že tvoje vyznání, i když zabalené v křiku a urážkách, značí něco víc.

Za lásku má člověk bojovat. Nebo tak nějak.

A já chtěl bojovat za každou cenu.

Nepodíval ses na mě. Neodpověděl jsi mi na pozdrav. Takže… Ano, přišel jsem za tebou, abych celou situaci zachránil, řekl něco, co nás zase spojí. Přece jsem na tebe netlačil, nedožadoval jsem se, abys se mnou mluvil před kamarády, nechoval jsem se iracionálně, tak proč ses musel chovat jako idiot?

Neukázal jsi jedinou emoci. Tvůj výraz byl kamenný a nezúčastněný, když jsi říkal je konec, Monty, smiř se s tím. To bych mohl obdivovat, protože po všem, co mezi námi bylo, muselo být těžké zůstat nad věcí.

Já to nedokázal.


78.

Nedokážu jít po škole do výtvarné učebny, sednou si do lavice a kreslit, když ještě včera jsi tady byl se mnou.

Nedokážu jít ke skříňce, protože ta tvoje jen kousek od mojí a já mám strach, že bych od ní nedokázal odtrhnout zrak.

Nedokážu jít po ulici, vydat se doprava, protože to je směr, kterým je tvůj dům. A tak složitě obcházím město.

Nedokážu vytáhnout z kapsy mobil – je tam spousta našich esemesek a fotek, na kterých se smějeme. Nebo dáváme pusu.

Nedokážu přijít k sobě do pokoje a dělat, že nic. Vytáhnout učebnici a sešit a připravit se na zítřejší test z chemie. Kašlu na chemii i na zítřek.

Nedokážu pohlédnout na polici s knihami, protože tam mám všechna první vydání Harryho Pottera.

Nedokážu myslet na Harryho Pottera.

Nedokážu přijít dolů na večeři, mluvit s tátou, který okamžitě pozná, že se něco děje, ale nechá mě, abych sám rozhodl, kdy mu budu chtít všechno říct. Ačkoliv je reálná možnost, že odpověď je nikdy.

Nedokážu usnout. Kvůli všem těm nočním můrám.

Nedokážu být vzhůru. Kvůli všem těm denním můrám.

Nedokážu dýchat.

Nedokážu být bez tebe! Copak to nechápeš?!


79.

Rozchody bolí, ale čas všechno zahojí. Najděte si nového koníčka!

Tohle jsem vyčetl v dalším mámině časopise. Rada nad zlato, pokud máš alespoň trochu představu, co za koníčka by to mohlo být. Což já nemám.

Zkoušel jsem sport. Chtěl jsem jít běhat, protože běh nezní tolik složitě, přece jen běhat dávno umím, ale je to venkovní aktivita a já nechci chodit ven. Tak jsem podle youtube videa cvičil jógu.

Meditoval jsem.

Uvařil veganské lasagne.

Koupil na internetu sadu na vypěstování vlastní masožravé rostliny.

Rozečetl knížku.

Rozkoukal nový seriál na Netflixu.

Uklidil oblečení ve skříni a rozdělil ho podle barev.

Poslouchal jsem podcast o osobním rozvoji.

Napsal dopis budoucímu já.

Četl další máminy časopisy.

Jedl zmrzlinu.

A… pořád brečel.

Je mi z toho skoro trapně, protože jsem kluk a měl bych být silnější. Ale nejsem. A v tuto chvíli to bolí tak, že nevím, jak jinak to ventilovat.


80.

Není pravda, že moje máma byla svatá a všechno bylo vždycky jen perfektní.

Občas, když člověk umře, mají lidé tendenci připomínat si jen to dobré. Jako by smrt všechna špatná životní rozhodnutí smazala. Jen tak, trochu jako kouzlo.

S tátou o tom kouzlu nemluvíme, což ale neznamená, že není.

Moje máma byla úžasná a skvělá. Moje vůbec nejlepší kamarádka, ale možná právě v tom byl ten zásadní problém. Nikdy mojí kamarádkou být neměla. Především, když mi bylo pět a potřeboval jsem mámu.

Jednou mě zapomněla v obchodě. Haha. Hloupá historka pro pobavení, když je člověk dospělý a všechno dobře dopadne. Trochu strašidelná historka pro dítě, které netuší, kde je a všichni na něj zírají.

Taky mívala svoje nálady. Šest dní v týdnu bývala veselá. Usmívala se. A na jeden den, nikdy nebylo jasné, který přesně to bude, protože nechodil v pravidelných intervalech, bývala podrážděná, dupala a všechno, úplně všechno na světě, dokonce i já a táta, bylo problém.

Jak jsem rostl, tohle všechno jsem se naučil zvládat. Docela dobře, řekl bych.

A moc jsem ji miloval. Chybí mi. Ale nebyla svatá.

Nic to neomlouvá, nic to nevysvětluje. Nevím, proč ti to říkám. Jen mám pocit, že tohle bys měl vědět.


81.

Podle toho, jak jsi dnes vypadal ve škole, bych řekl, žes měl podobný víkend jako já. Kruhy pod očima, mastné vlasy, pomačkané tričko a zvláštní pohled v očích.

Promiň, jestli ti vadí, že tě tak úpěnlivě sleduju, ale je to jediná možnost, jak s tebou trochu být. Nestačí mi to, ale nemůžu přijít o všechno. Chápeš?

Dnes za mnou přišla černovlasá.

Nechápu, žes jí všechno řekl. Žes jí řekl o nás, protože v tomhle ohledu jsi byl vždycky dost jednoznačný. Nikdo o nás nesmí vědět. Ale co… Tys vždycky určoval pravidla a jen já je musel dodržovat. Takže… Jo, vlastně to dává smysl, že si opět a zase děláš, co chceš.

Taky bych mohl jít a někomu to vyklopit. Nemyslíš?

Nemyslíš a já taky ne, protože oba víme, že bych nikdy neudělal nic, co by ti mohlo ublížit.

Černovlasá tvrdí, že všeho hrozně lituješ.

Fajn. Jsem rád, že jí tohle vykládáš, zatímco na mě se ani nepodíváš.

Taky jsi ji pozval na školní ples. Bezva. Prý půjdete jen jako kamarádi, ale oba víme, jaká je pravda. Že je jen zástěrka, aby nikdo nezjistil, kým doopravdy jsi.

Já na ples nejdu. Můžeš se s ní klidně líbat na tanečním parketu, aby vás všichni viděli.


82.

Mohl jsem neříct nic. Ne že bych nad tím neuvažoval, ale nechtěl jsem, aby měl táta pocit, že udělal něco špatně, a že se poslední dny ploužím po domě, od ničeho k ničemu, kvůli němu.

Můj přítel se se mnou rozešel. Zní to tak jednoduše, skoro až triviálně. Pár slov poskládaných do vět, ale ten význam mě stále ničí. I když ubíhá den za dnem a čas jde dopředu, ačkoliv se mi občas zdá, že tomu tak není.

Přesto mi chvíli trvalo, než jsem tuto větu dokázal říct před tátou nahlas.

Nezlehčoval tu situaci. Neřekl bude dobře, bude líp a za chvíli zapomeneš, jak moc to bolelo. Ne. Na takové řeči můj táta, díky bohu, nikdy nebyl. A tak jsme spolu seděli u večeře, já se rýpal v kari a on mi jen položil ruku na rameno a pronesl, že ho to vážně hodně, přímo šíleně mrzí.

Ten zbytek. O tom, kdo tím přítelem byl a odkud ho znám, nepadlo jediné slovo.

Otec si tě z té noci prakticky nepamatuje. A já sice řekl, ano, ten kluk tady byl, mluvila s ním policie, několikrát, ale byl oběť, tak jako já a máma a nezaslouží si nenávist, protože nic z toho nemohl ovlivnit a bez něj bych nepřežil ani vteřinu, ale to je tak všechno, protože jsem nenašel odvahu stoupnout před tátu a říct je tady, chodí se mnou do školy.

Takže nevím. Jsem srab? Nebo jen nepovažuju za důležité to před tátou zmiňovat?


83.

Nikdy jsem sám sebe nebral jako outsidera. Že člověk nemá kamarády, nemusí nutně znamenat, že je s ním něco špatně. Já rád trávil volný čas sám, ale ve škole jsem měl spoustu spolužáků, se kterými jsem si o přestávkách rozuměl.

Takže Randyho posměšky mi nikdy nepřišly na místě. Ale Randy je debil, to jsme si už vyjasnili a brát cokoliv doslova nemá smysl.

Přesto mě upřímně překvapilo, vyrazilo dech, když jsi za mnou po obědě přišel, aby ses ujistil, jestli jsem v pořádku.

Nejsem, Olivere. Nejsem v pořádku, ale není to Randyho chyba.

Skoro ses mi nepodíval do očí. Držel sis odstup, jako bych byl nakažený. Když jsem udělal krok k tobě, zavrtěls hlavou.

Nedělej to, řekls.

Proč? Protože ty věříš, že takhle je to lepší. A rozumnější a správné.

Ano, tys rozhodl, že takhle je to správně. Můj názor tě vůbec nezajímal. Ani jsi nepočkal, až ti ho sdělím, protože jsi bez ohlédnutí vystřelil ze třídy.


84.

Byla to moje volba, kterou mi nemůžeš vyčítat. A když ta otázka přišla a já mohl a především jsem chtěl říct pravdu, neexistoval jediný důvod, proč lhát.

Takž ano, školo, světe, jsem gay.

A pokud ne gay, tak jsem šíleně a hluboce zamilovaný do kluka.

A dokonce ani ty, Olivere, s tím prohlášením nemůžeš nic dělat. Tu část, která se tě týká, jsem vynechal. Přestaň se proto tvářit tak naštvaně. Tak ublíženě. Tak hluboce zraněně. Já přece vím, jak to vypadá, ale nedělám to natruc. Vážně ne.

Ale co bys dělal na mém místě ty? Kdyby za tebou přišel docela hezký kluk, milý, usměvavý a klidně, přátelsky by tě pozval na rande a ty bys mu narovinu řekl, že jsi zamilovaný do někoho jiného, ale pak by sis uvědomil, že u toho jiného stejně nemáš šanci, znovu už ne. Tak co bys dělal?

Seděl bys doma a brečel stejně jako dny předtím, nebo bys přijal, abys alespoň jednou udělal něco jinak?

No tak jsem řekl ano. A šel jsem.


85.

Nemáš právo cokoli vědět, ale já ti to stejně řeknu. Nic se mezi námi nestalo. A ani nestane, protože nemám v úmyslu začínat něco nového. Je docela legrační, jak kvůli tomu vyvádíš.

Voláš mi uprostřed noci a doufáš, že to vezmu?

Čekáš na mě ve škole a potřebuješ si promluvit?

Proč tohle všechno děláš?

Jsem slaboch. Oba to víme. Nikdy ti nedokážu říct ne, poslat tě do háje. Definitivně. Ne, že bych nad tím nepřemýšlel. Vykašlat se na tebe a nechat tě v učebně výtvarky třeba celou věčnost, ale tohle já nedokážu.

Jen… Čekal jsem od toho víc. Čekal jsem víc od tebe.

Říct mi jen, že nechceš, abych se někým dalším vídal, to je tak ubohé. Já taky nechci, aby ses s někým vídal, ale ty stejně bereš na ples černovlasou, i když oba tvrdíte, že je to jen na oko, jako kamarádi.

Nemůžeš se mi divit, že jsem z učebny utekl a nechal tě tam stát i s tvými hloupými řečmi.

Že jsem…

Tak strašně mě štveš, Olivere.


86.

Dnes v noci se mi zdálo, jak se milujeme. U tebe v pokoji, v modrošedém povlečení, schovaní pod peřinou, zapadnutí mezi polštáři. Možná to ani nebyl sen, spíš vzpomínka, protože není možné, aby moje fantazie vymyslela něco tak detailního.

Když jsem se vzbudil, byla v pokoji zima, ale já byl zpocený a mokré prostěradlo se mi lepilo na záda. Otevřel jsem okno a sedl na parapet. Zíral jsem do tmy a napsal ti zprávu. Byla nesmyslně patetická a hloupá a zoufalá. Asi holt není dobrý nápad psát esemesky ve tři ráno, kdy je venku tma a všechno vypadá totálně v háji.

Jenže tam nebyl nikdo, kdo by řekl, abych to nedělal. Takže… ano, napsal jsem: ať se stalo cokoli, miluju tě.

Bylo to poprvé, co jsem ti to řekl od té noci, kdy jsem tě vzbudil a vyhrkl to na tebe. Ne že bych na to přicházel vždy v noci. Ve tři ráno. Vím to už dlouho. Měsíce, dokonce déle než rok, ačkoliv tenkrát v nemocnici mi to nepřišlo tak očividné.

V tomhle jsem oproti tobě neuvěřitelně zaostalý. Promiň, jestli potřebuješ, abych ti to řekl i za denního světla. Promiň, jestli je to ten důvod, který tě drží zpátky.


87.

Olivere, to…

Nevím, co na to říct.

Když jsem viděl ty lidi u výtvarné učebny postávat, vůbec mi nedocházelo proč. Byl jsem zamyšlený a trochu ublížený, protože jsem doufal, že ráno na moji zprávu odepíšeš. I kdyby to mělo být něco neosobního. A nějaký dav před učebnou mi byl naprosto ukradený.

Teprve když mě černovlasá chytila za rukáv a řekla tohle bys mě vidět, začal jsem být zvědavý.

Jak jsi…

Olivere.

Vůbec nevím, co říct. 

Pořád od té zdi nemůžu odtrhnout zrak. Neustále po ní pokukuju, i teď, když píšu tenhle dopis. Nejspíš, abych se ujistil, že tam ten nápis pořád je. Svírá se mi z toho žaludek a hrozně nahlas mi tluče srdce.

Aby bylo jasno, ani na vteřinu jsem nepochyboval, kdo to napsal. A pro koho.

Je to tvoje odpověď na mou zprávu.

Ach Olivere, nemohls obyčejně odepsat přes mobil, že ano?

Tys místo toho musel udělat to nejvíc romantické gesto a přes celou zeď ve výtvarné učebně napsat ,After all this time? Always.‘

Pořád to všechno hodně bolí. Pořád mám dojem, že mám zlomené srdce a v další vteřině z toho doslova chcípnu, ale zároveň nedokážu udržet vážnou tvář. Neustále se usmívám.

I teď.

Always.


88.

Nepřišel jsem k tobě domů, abych se hádal. Musíš uznat, že jsme si potřebovali promluvit. Tentokrát v klidu, i kdyby to mělo být naposledy.

Což bylo něco, čeho jsem se k smrti děsil.

Čekals mě, že ano? Protože když jsi otevřel dveře, jen sis mě prohlédl a bez řečí uhnul, abych mohl kolem tebe projít. Neměl jsem připravenou žádnou řeč, ale jakmile jsem byl u tebe v pokoji, na žádných slovech nezáleželo.

Hleděl jsem ti do očí a ty zas mně a ani jeden nechtěl promluvit. Možná by bylo snazší, kdybych prostě přistoupil blíž, spadl ti do náruče, nadechl se tvojí vůně a zapomněl, protože jen s tebou jsem dokázal celý svět jednoduše vypnout.

A já vím, že tys to měl stejně a v ten okamžik jsi myslel přesně na to samé.

Pak jsi promluvil. Mám tu větu vrytou hluboko v paměti a pořád přemýšlím, jestli jsem neměl reagovat jinak.

Všechno ostatní bych zvládl, být s tebou navzdory všemu, ale s tou vinou se nedokážu vyrovnat, promiň, Montgomery.

Nemám rád, když používáš celé moje jméno, protože pak zníš mnohem nekompromisněji. A v tomhle ohledu bychom si nějaký kompromis zasloužili. Nemyslíš?


89.

Moji mámu jsi nezabil.

Řekl jsem ti to mnohokrát a nejspíš ne naposledy, ale ty to pořád nedokážeš pochopit. Já vím, Olivere, ačkoliv možná nejsem úplně schopen všem tvým pocitům rozumět, že by sis přál rozhodnout se v ten den jinak, ale přece se nebudeš takhle hloupě omlouvat za to, že ses pokoušel přežít za každou cenu. Je to přece úplně lidské.

Když jsem ti říkal, že ti nic nevyčítám, ale zároveň ti dávám, naprosto definitivně, poslední možnost být se mnou, protože jestli řekneš ne, tak tě nechám jít, myslel jsem to vážně. Bez ohledu na bolest, kterou pak budu cítit.

Nechci na tebe čekat celý život. Možná jsem sobec, nebo to vypadá, že nemiluju dost, když tě dokážu nechat jít, ale je to právě naopak. Miluju tě tolik, že tě nechám jít, pokud to tak budeš chtít.

Takže ano, svým způsobem je to ultimátum. Jediné a poslední.

Když jsem odcházel z tvého pokoje, neohlédl jsem se, abych vypadal rozhodněji, ale ve skutečnosti, kdybych se otočil, nejspíš bych nikdy nechtěl odejít. Ale zvládl jsem to a teď je jen na tobě, jak se rozhodneš.


90.

Život před tebou nejspíš neexistoval, protože si nedokážu vzpomenout, co jsem celé dny a týdny a měsíce a roky dělal. Každou volnou chvíli jsem trávil s tebou a teď, když jsi pryč, pokouším se vzpomenout, co bylo předtím.

Přišel jsem ze školy a… Nemám nejmenší tušení.

Snažím se tím říct, že život bez tebe je prázdný a všechno mi tě připomíná.

Koupil jsem si M&M. Vyhazuju je do vzduchu a chytám pusou. Všechny barvy, ať už mají jakoukoli příchuť. A čekám. Doufám. Ale mobil pořád mlčí.

Často ho kontroluju. Jestli je signál, jestli se nevybil, jestli… Upřímně, každá varianta je lepší a chci jí věřit víc, než že nezavoláš.

Jsem idiot. Jasně, že nezavoláš. Tancuješ přece na plese s černovlasou. Možná jí dokonce dáváš pusu na tvář, smějete se ve stejnou chvíli a ty jí pak doneseš punč a společně odejdete. Jako pár, co prožil hezký večer.

A každý ve škole bude věřit, že seš pořádný macho, co dokáže sbalit holku. Nebo ne?

Počkej…

Někdo zvoní?

Ty…


91.

Na vteřinu. Krátký okamžik, než jsem rozrazil dveře, jsem věřil a doufal, že za dveřmi najdu tebe. A hned poté mi došlo, jak strašně hloupý jsem.

Na druhou stranu… Ona byla snad ještě větší překvapení.

Měla na sobě krásné bleděmodré plesové šaty a sotva se na mě podívala, usmála se.

Ahoj, řekla a přešlápla. Zadívala se na ruce, jako by v nich něco hledala, ale pak opět vzhlédla.

Ahoj, odpověděl jsem já, pořád neskutečně zmatený. Proto jsem se jí taky zeptal, proč stojí před mými dveřmi, proč není s tebou – nebo ještě lépe – proč nejsi ty s ní?

Černovlasá jen pokrčila rameny. Vykašlal se na mě, na poslední chvíli, pronesla a pak vzdychla a rozhodila ruce. Nejspíš si přála, abych ji podpořil.

Oliver, ten bídák!

Ne, tohle jsme ani jeden říkat nemuseli a nejspíš ani nechtěli.

Vzala mě za ruku a prosila, abych ji doprovodil alespoň já.

Vlastně… Udělalo mi to radost, víš?


92.

Tancovali jsme. A bylo to trochu trapné, protože nejsem zrovna nejlepší tanečník, ale černovlasá vypadala spokojeně. Naučila mě otočku a já pak do někoho nechtěně vrazit loktem.  Děkoval jsem jí, že mě vytáhla, protože jsem na tebe tolik nemyslel. Některé chvíle byly přežitelné.

Jenže pak přišel ten moment, který je snad největším klišé všech trapných amerických filmů a i tady se musel stát, protože na něj většina párů čekala – rychlou hudbu vystřídal ten vůbec nejsladší slaďák, jaký jsem kdy slyšel.

Upřímně se mi do ploužáku nechtělo. Nešlo ani tak o černovlasou, jako o to, že všude kolem nás tancovali šťastně zamilované páry a já automaticky musel myslet na tebe. Jenže jsem zároveň nechtěl, aby byla černovlasá zklamaná nebo smutná, a tak jsem přese všechno natáhl ruku a čekal, že ji příjme.

Což neudělala.

Zavrtěla hlavou a pak se usmála, skoro bych řekl vševědoucně, protože měla přesně ten výraz, který značil, že ví něco, co já ne.

Naklonila hlavu na stranu a podívala se někam za mě. Aniž bych nad tím přemýšlel, otočil jsem se.

Na tebe.


93.

Na tebe.

Protože jsi stál za mnou. V saku a kravatě a vlasy učesanými na stranu.

Věř nebo ne, prvních pár vteřin jsem myslel, že jsi přišel, abys mě vystřídal a vzal černovlasou tancovat a mě tam jednoduše nechal stát. Jenže ty ses usmál a natáhl ruku směrem ke mně. A já pochopil, že jsi chtěl vystřídat ji!

Dostal jsem ze sebe jen „ty…“, a pak jsem ztratil dech. Slova. Rozum.

Všude kolem nás byli tvoji spolužáci, celá škola, učitelé, a tys tam přesto stál, s rukou nataženou a chtěl jsi, abych s tebou tancoval.

Uvědomoval jsem si, že okamžik, kdy tvou ruku přijmu, bude nevratný. Každému dojde, o co jde, a nejspíš nenajdeme cestu zpět.

Proto jsem váhal.

Na rozdíl od tebe.

Přikročil jsi blíž a jednoduše, bez okolků, bez sebemenšího zaváhání… Ještě teď tě cítím na svých rtech. Ještě teď si dokážu vybavit mentolovou vůni, tvoji dlaň na mém boku, tebe, ale nic jiného. Což je zvláštní nemyslíš?

Tancovali jsme, pomalu a v objetí a já si z toho všeho pamatuju jen nás dva.

Nikoho jiného.


94.

Až zpětně mi došlo, že jsi byl celou dobu s černovlasou domluvený. Měla mě vytáhnout na ples, zabavit, dokud nepřijde TA chvíle. Chtěl jsi udělat velké gesto. Nemám pravdu?

Tak víš co? Povedlo se ti to. Povedlo se ti mi zamotat hlavu, udělat mě neuvěřitelně šťastným a… Já nevím, jsem teď nesmírně sentimentální a mám dojem, jako bych se vznášel v oblacích.

Jako by se nic, absolutně nic, nemohlo pokazit.

Teprve když jsme ten večer leželi u tebe v posteli a tys mě hladil a líbal, když ses sklonil k mému klínu a přinutil mě hlasitě sténat a prosit a křičet tvoje jméno, tak teprve v tu chvíli jsem si po dlouhých týdnech zase připadal úplný.

Už žádná prázdná schránka. Žádný strach, že další den nedokážu vstát z postele.

Sám jsi to řekl.

Nemohls mě nechat jít, protože všechno nasvědčuje tomu, že máme být spolu. Bez ohledu na to, co si o nás budou myslet ostatní.

Jestli jsem měl nějaké pochybnosti?

Jak bych mohl? Stokrát jsi mi do ucha zašeptal miluju tě.


95.

Ležel jsem se zavřenýma očima a bál se pohnout. A i když jsi mě objímal a já slyšel, jak pomalu oddechuješ, pořád jsem měl příšerný strach, že to všechno byl jen sen.

Celý večer u tebe v pokoji, ples, náš vztah, ty… Nakonec možná jen sedím v nabouraném autě se střepem zabodnutým do čela a čekám, až mě někdo přijde zachránit. Třeba jsi nikdy ani neexistoval.

Výplod mojí mysli.

Ale když otevřu oči… Jsi tady. Spíš a trochu se ti chvějí víčka.

Palcem ti přejedu po rtech a ty něco zamumláš.

Nechtěl jsem tě budit, proto jsem zůstal nehybně ležet.

Projížděl jsem facebook. Na profilu školy byly desítky našich fotek. Se samými srdíčky. A přitom fotek jiných párů si málokdo všiml.

Chápu, proč tomu tak je. Jsme jiní. Ale co kdybychom předstírali, že důvod je někde jinde? Proč bychom prostě nemohli žít s myšlenkou, že lidé jsou za nás rádi, protože ví, že k sobě patříme?

Jakože napořád.

Jakože navždycky.

To je přece mnohem lepší varianta, ne?


96.

Není to pravda.

Rozhodně, a to myslím naprosto vážně, tak, že jsem nikdy nic nemyslel vážněji, si opravdu nemyslím, že bys – ze všech lidí zrovna ty, protože neznám nikoho tak obětavého – mohl v celém vesmíru, a tady tu větu už schválně natahuju a vsadím se, že už ani nevíš, o co jde, jelikož většinu slov jsi nedával pozor, ale tohle si zapamatuj, prosím, zrovna ty bys do Zmijozelu nikdy nepatřil.

Vím to. Tak se o tom se mnou laskavě nehádej.

A nehádej se ani o tom, že jsi nebetyčný ignorant a neznaboh a zoufalec a tragéd a nýmand, když jsi neviděl ani jeden jediný Marvel film.

Kde jsi doteď žil? Ne, vážně. V jeskyni? Na pustém ostrově? V soukromé bublině?

Ach bože, Olivere. Co všechno o tobě ještě zjistím? Hm? Jaká další zvrácená tajemství schováváš?

Byl to perfektní nápad, zůstat celý den v posteli a ještě na chvíli být v naprostém klidu a nemyslet na zítřek, školu a svět. Víš.

Ačkoliv jsi mi hodil bonbón do oka.

Lechtal mě.

Foukal mi do ucha.

A bral mi peřinu.


97.

Ruku v ruce.

Takhle jsi to řekl a možná proto jsem zvládl vejít do školy tak odhodlaně.

Z nás dvou jsem to byl já, kdo se nechtěl skrývat. Mockrát jsem doufal, že jednou tenhle okamžik nastane a dokonce jsem si ho často přehrával v hlavě. Ale víš co?

Nakonec je to mnohem těžší, než se zdá. Bál jsem se. Zvídavých pohledů, drbů a neskrývaných úšklebků, protože spolužáci to umí dobře. Posmívat se a jednou vteřinou člověku vzít veškerou hrdost, kterou má.

Takže ano, nejsem na to pyšný, ale když jsem vcházel do školy, měl jsem strach.

A pořád ho mám, aby bylo jasno. Když stojíš u mojí skříňky a dožaduješ se pusy. Když mě pohladíš po vlasech a držíš za ruku.

Vlastně myslím, že je dost nefér, jak v klidu teď všechno bereš. Odhalils pravdu, smířil ses sám se sebou a najednou působíš tak sebejistě, jako bys vlastně nikdy ani nepochyboval.

Nejsem idiot. Ta ruka nebyla záchrana pro tebe, ale pro mě.

A já byl za ni moc rád.


98.

Randy mi řekl buzíku. Trochu snesitelnější posměšek než Skalp. Vážně.

Ale pak ses na chodbě objevil ty a on hned sklapl a šel si po svých.

První den bych označil za úspěch.

A strávit odpoledne s tebou v kině, dělit se o popcorn a poté zajít do kavárny na horkou čokoládu, to už bylo…

Po té autonehodě jsem měl dlouho dojem, že už nikdy nedosáhnu na normální život. Takový, jaký vidíš v každém druhém filmu, a o kterém většina lidí sní.

Měl jsem jizvu přes celé čelo a všichni věděli proč. Byla jako věčná připomínka.

Dnes večer, když jsme spolu seděli u stolu a smáli se, připadal jsem si jako úplně normální, obyčejný kluk, co prožívá docela průměrný život. 

Uvědomil jsem si, že to, po čem jsem tak dlouho toužil, mám právě před sebou.

Konečně někam patřím.

Ačkoliv pořád to místo vidím jen díky tobě. Protože tys nás vytáhl do kina. Tys našel mě.

Jsi jako světlo, které mě přitahuje.

Pořád blíž a blíž.


99.

Není to tak, že by mezi námi najednou bylo všechno perfektní.

Zapomenuto.

A zbyla jen láska.

Prosil jsi mě, abych otci neříkal, jak jsme se doopravdy poznali. Kdo jsi. Stále nechceš chodit ke mně domů a máš panický strach řídit. A já to všechno chápu a respektuju.

Máme toho před sebou ještě hodně, ale nic z toho nemusíme řešit teď.

Ani zítra.

Ani v nejbližší době.

A co je nejdůležitější: Se vším si poradíme. Dobře? Poradíme si, protože to nejhorší už máme dávno za sebou.

Není to super? Vědět, že to nejhorší člověk už zvládl?

Ačkoliv ty bys nejspíš nesouhlasil. Řekl bys, že vždycky může přijít něco, co nás stáhne ještě níž. I po tom nejhorším zážitku může přijít něco horšího. Nemám pravdu?

Tak znám tě, ne?

Asi máš pravdu, ale já chci být optimista, tak mi moje rozhodnutí nech.

Věřím, bezmezně, že teď už nás nic hrozného nečeká.

Nikdy.


100.

Tyhle dopisy jsem napsal pro tebe, ačkoliv jsem ti je nikdy neplánoval dát.

Když jsem tě poprvé uviděl před školou, měl jsem pocit, že se zblázním. Všechno ve mně šílelo, protože tys byl tak… A já chtěl… Grr.

Jenže jsem neměl nikoho, komu bych se svěřil. Takže… Ano, možná neexistovalo jiné řešení, než ti napsat a vyzpovídat se z věcí, které mě tak trápily.

Někdy úplně na začátku jsem si říkal, že bych ti je třeba jednou mohl dát. Až bude po všem, čímž jsem myslel dobu, kdy spolu budeme normálně komunikovat, možná se dokonce přátelit.

Přátelství navzdory tomu, co se mezi námi stalo.

A vidíš. Nakonec to byla láska.

Připadám si mnohem sebevědomější a jistější, takže nejspíš není důvod, proč bych měl v jejich psaní pokračovat.

Chci, abys věděl, že jsem vážně uvažoval, že ti je dám, ale nakonec jsem je schoval. Na hodně dobré místo, kde je možná za pár let najdu a budu se smát a pak ti je třeba konečně ukážu. Ale do té doby ti musím stačit jen já.

A jsi pro mě nejlepší.

A to stačí.

Autor: Klára Foldynová

KONEC


* Líbila se vám povídka? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12
Komentujte

Kateřina Teplá

Nemám slov, nádhera.❤💙

Ria

la vie est belle ❤️ a táto vaša vecička tiež ! 🙂

Maty

Můžu se tvářit, že nechci vztah, můžu urážet všechny páry a jejich projevy lásky, ale nikdy nedokážu zakrýt ten připitomnelej úsměv na rtech, kterej mám kdykoliv čtu nějakou povídku,…abych byl přesný jakoukoliv Vaši povídku/novelu.

Májka

Páni. Tak tenhle příběh mě rozplakal i rozesmál zároveň. Miluju vaše povídky, jsou takové upřímné. Líbí se mi jak také skončil. Mám ráda happyendy, protože u nich nemusím při brečení nadávat nad tím, jak je život nespravedliví a nadávat většině vedlejších postav jen za to, že byli občas trochu drsnější a ubližovali hlavním postavám. No, ale abych to tak nějak shrnula…Prostě ta nej nej nejlepší povídka, kterou jsem od vás četla. Tedy jedn z nejlepších. Líbí se mi všechny. Moc se omlouvám, že jsem nepochválila v komentářích i u ostatních, ale nikdy jsem nevěděla, co napsat, aby to nebylo jenom:… Číst vice »

samba

Ztratila jsem dech a to skoro doslova. Nevím co říct, byla jsem úplně pohlcená. A ten nápad děje, to je taky něco.
V obavě jsem očekávala nedobrý konec, ale ten americký super sladký ani náhodou a jsem za něj šťastná. Nemám ty špatné ráda, nějak mi to ničí radost, a je mi z nich těžko. Děkuji opravdu moc.

Mirek

Krásně a s porozuměním vyprávěné tápání dvou kluků, se všemi obavami, touhami a nejistotami jejich mládí, navíc ovlivněnými tragickými okolnostmi jejich setkání.

Karin

Nádherná povídka.