Szabi

Překvapivě dojemné povídání o tom, jak moc se nám bude stýskat.

(číst až po přečtení příběhu LUKAS A JÁ PODRUHÉ)

EVINO ROZLOUČENÍ

Psát rozloučení je pro mě komplikované vždycky, ať jde o jakýkoli příběh, ale u Lukase a Nigela je to možná přece jen maličko jiné. A já si nesmím dovolit vnímat to tak fatálně – přece jsou spolu! – a prostě se jenom těšit z jejich štěstí. Možná jsem to tedy měla spíš pojmenovat jako „Přání do budoucna“ nebo „Pár slov o klucích, něco jako epilog“. Každopádně to sama pro sebe beru jako přivítání v další fázi jejich života. Jo.

Víte, není žádné tajemství, jak velkou slabost mám pro Lukase Logana. Je to tak silné, že nemá cenu nijak to tajit – ani před sebou, ani před vámi. Miluju všechny naše kluky, k některým mám blíž, s některými bych ráda zašla na pizzu, s některými na hotelový pokoj, u některých bych se držela spíš dál, ale láska je to vždycky ohromná. Nicméně pokud byste mi přiložili k hlavě nabitou zbraň (prosím, nedělejte to) a chtěli po mně, abych si okamžitě vybrala, s kým bych ze všech našich kluků strávila zbytek života, řekla bych vám jeho jméno. Řekla bych jméno Lukase Logana.

Nevím přesně, čím ve mně tak rezonuje. Mám ráda tenhle typ kluků, co jsou silní, ochranářští, drzí, protivní, stírací, sexy, v útoku, ale především milující, odevzdaní, věrní, ryzí, s tím krásným úšklebkem na těch protivně krásných ksichtech. Upřímně, možná taky dělá hodně, kolik času jsem s Lukasem strávila. Protože poslední roky tady s námi prakticky bydlel, mohla jsem ho vidět ve spoustě Klárčiných gest a taky když měla ty svoje totálně zabejčené chvilky (promiň, lásko, ale je čas postavit se tomu čelem – Lukas se narodil 1. 1., takže máte oba rohy a pořádně tvrdou palici, když na to přijde), ale především když byla stejně jako on milující a tak trochu nad věcí (a donutila mě koukat na Supernatural, přestože jsem u prvních dílů opakovala, že se bojím).

Lukas je jedna z největších lásek mého života. Od první chvíle, kdy mi Klárka řekla, že si nechal vytetovat Nigelovo jméno, jsem věděla, že chci to jeho. Navždycky. Teď, když to píšu, mám ho už skoro rok – na boku, psané Klárčiným písmem, vyryté. A ani na okamžik jsem toho nelitovala, protože Lukas přinesl do mého života tolik dobrého a tolik lásky a tolik šeptaných slov uprostřed noci, kdy jeho hlas splýval s Klárčiným, zatímco se mnou cloumala jedna z těch pitomých úzkostí. Držel mě a držely mě Klárčiny ruce, pokaždé, když mi nebylo dobře. Někdy stačilo říct, že se k němu potřebuju schoulit a on tu byl, konejšil toho Nigela, který je mojí součástí – neodvolatelně.

A to taky není žádné velké tajemství, že Nigel v tolika věcech vychází ze mě a z mých strachů, takže vás asi nepřekvapí, když řeknu, jak moc mě hřálo, když jste psali, že mu rozumíte, že ho máte rádi, že jeho strachy chápete. Zároveň pro mě bylo neuvěřitelně osvobozující sledovat jeho cestu, jak se mění a roste, a snažit se růst spolu s ním. Mezi řádky je tolik věcí, co jsem si sama prožívala (metaforicky, samozřejmě, ráda bych řekla, že jsme se s Klárkou nikdy nerozešly, nikdy to nehrozilo, nikdy nebyla s Nicholsonem :D), tak snad jste si tam pro sebe ty střípky našli.

O procesu psaní druhého dílu jsem se částečně rozepsala už v seznámení a spoustu toho bude řečeno ještě v našem podcastu, který si určitě nenechte ujít, protože se z toho zcela určitě stane totálně emotivní jízda, kdy příběh probereme od začátku do konce. I tak bych ale ráda zdůraznila, že tohle byla naše úplně první zkušenost s druhým dílem – a rozhodně předčila naše očekávání. Poněkud naivně jsem se domnívala, že druhý díl bude jednoduchý, protože ty postavy známe. Nemusíme pro ně vymýšlet žádné složité charakterové vlastnosti, prostě pouze navážeme na to, co bylo.

Jenomže kluci za tu dobu, co jsme je na chvíli opustily, nečekali někde na polici. Oni se vyvíjeli, měnili, chybovali. A právě v tomhle byl druhý díl neuvěřitelně náročný.

Z prvotního – oni už se nám dávno přizpůsobili, to bude pohodička! – vzešlo – sakra, musíme se jim přizpůsobit!

Zpětně nedokážu říct, jestli bych druhý díl opravdu dopsala, pokud bych nebyla tak hrrr a okamžitě vám to na začátku nepropálila a vy jste se na něj netěšili. Ten závazek vůči vám na mě obzvlášť během prvních několika kapitol ležel tak trochu jako závaží, pronásledovala mě nutkavá myšlenka, že to možná byla chyba, navazovat po tom, co jednička tak krásně fungovala. Chyba, chyba, chyba! Obzvlášť s tím, co jsme si vymyslely. Nicméně někde po pár kapitolách se to zlomilo a já už jsem zase naplno prožívala Nigelovu roztříštěnost a snahu nějak se tím životem prokousat. Jakmile jsem si dovolila přistoupit na to, že se trochu změnil, stejně jako já a každý člověk na tomhle světě, přestala jsem mít svázané ruce. Prostě jsem to brala tak, že píšu takové pokračování, jaké bych chtěla jako čtenář číst. A… Tak to je. Nemůžu uvěřit, že to fakt existuje. Že jsou kluci spolu a – spoiler! – už vždycky budou spolu.

Nigel se naučil, nebo spíš učí, protože to je kolikrát pozvolný proces, říkat si, co potřebuje, vytyčovat svoje hranice, zkoumat svoje slabé a silné stránky, a pro mě to bylo neuvěřitelně osvobozující, protože se soustavně snažím pracovat na tom samém. Sama pro sebe zkoumám, jak mi zní říct někomu „ne“ a že se moje pusa nenaplní popelem, když to slovo pronesu. Že „ne“, obyčejné, slušné, prosté, někdy rázné, dokáže člověku ušetřit tolik starostí úplně stejně, jako když se nebojí říkat těm bláznivým, krásným, možná trochu šíleným věcem v životě „ano!“.

Není žádné tajemství, ani to nepovažuju za věc ryze soukromou, že chodím na terapii. To pro mě bylo jedno z velkých témat tohoto dílu, kdy si Nigel začal pohrávat s myšlenkou, že by možná, přece jenom, mohl terapii zkusit.

 —

Malá vsuvka o terapii, ve které se s vámi chci krátce podělit, co mně osobně terapie dala a co je pro mě důležité – můžete to přeskočit:

1. Žádný problém, situace, stav, není tak zanedbatelný, že se o něm nedá mluvit. Čas na terapii je pouze váš, i kdybyste ho chtěli strávit zíráním do zdi, anebo vyprávěním o zmizelých ponožkách, které spolkla pračka. Není vaše povinnost přijít pokaždé s nějakým velkým tématem nebo sahat hluboko do sebe. Já jdu někdy na terapii, i když mám pocit, že „nemám o čem mluvit“. Většinou se to téma najde samo, ale hlavně to beru jako prostor pro sebe, kdy můžu zpomalit a uprostřed hektického týdne se zkusit podívat do sebe na to, co cítím.
2. Je naprosto v pořádku terapeuta změnit. Já sama jich za život vystřídala několik a potkala jsem terapeuta, který byl arogantní, a mně nebylo příjemné se mu otevřít, potkala jsem terapeuta, který celou hodinu prostě jenom přikyvoval a nepokládal žádné otázky, díky čemuž jsem si uvědomila, že já osobně ty otázka někdy potřebuju, a potkala jsem terapeuta, který si celou hodinu dělal poznámky, což mě osobně spíš znervózňuje. Je to podle mě až padesát na padesát, že hned napoprvé potkáte někoho, kdo vám nebude vyhovovat. Hledání terapeuta, který vám vyhovuje a kterého potřebujete, je důležité přikládat stejný význam jako hledání… – doplňte si podle potřeby. Momentálně mám stejného terapeuta už téměř tři roky.
3. Tenhle odstavec začnu stejně jako předchozí: Je naprosto v pořádku říct svému terapeutovi „Dneska se mi za vámi nechtělo. / Dnes nemám náladu s vámi mluvit…“ Upřímnost otevírá dveře.

 —

Takže Nigel došel k tomu, že chce zkusit terapii, začal na ni chodit a domluvili si s Lukasem takové nepsané pravidlo, kdy na něj Lukas čekal v blízké kavárně. A jakmile se Nigel objevil, dali si spolu dort. 🙂

Moje pocity byly na konci poslední kapitoly dost hutné, až mě překvapilo, jak moc mě zasáhlo, že už se opravdu loučíme. Další novela o Lukasovi a Nigelovi totiž opravdu nebude, to vám můžeme říct klidně rovnou. Bylo to podivně nostalgické, nechat kluky jít, dívat se na jejich vzdalující se záda, ale v něčem taky trochu úlevné, protože vím, s nejlepším vědomím a svědomím, že je čeká opravdu krásný život. Tak vám chci říct – nebojte se o ně. Přijdou lehčí i těžší chvíle, přijdou chvíle, kdy se jeden na druhého budou zlobit, ale nikdy se k sobě neotočí zády (Ehm, jen při sexu. Ale Nigele! Zalez. Zrovna taková dojemná chvilka. :D) a neodejdou si ze života. Budou manželé a k tomu nejlepší přátelé a mnoho let i spoluhráči. Budou pro sebe celý svět. Ach, dovedete si představit, kolik animáků Lukas (ne)dobrovolně uvidí, jen aby svému milovanému udělal radost?

Původně jsem chtěla v tomhle rozloučení zmínit i další kluky, poskládat si střípky jejich životů, napsat vám, že je mám moc ráda, protože mám, ale nakonec si celý prostor tak nějak ukradli Nigel a Lukas. Ale rozhodně vám můžu slíbit, že se podíváme na každého jednoho z kluků, které jste si dle svých slov zamilovali (snad) v podcastu, nebo v nějakém z našich kecacích videí. A samozřejmě bude i prostor se na cokoli doptat. Protože Nelson, Rivera, Moore, Harrison… Každý si zaslouží pár slov navíc, ne?

Přemýšlím, jak tohle uzavřít, protože to nejdůležitější už víte. Miluju Lukase. Nigela taky, ale to je jiná láska. To je moje sdílení a společné vidění světa. Lukas je ten pan dokonalý, za kterého Klárce děkuju (a tímto ti opět připomínám, miláčku, kolik toho máte společného, ty palice jedna tvrdohlavá, která si mě okamžitě přitáhne do náruče, když mám noční můru).

A v neposlední řadě, naši milí čtenáři, děkuju vám za tu hromadu emocí, které se ve vás snad přelévaly stejně jako ve slovech, co jste psali v komentářích. Kolikrát to nebylo snadné a já se bála, že už Lukase třeba nebudete mít rádi. Až mě překvapilo, jak odhodlaně jste bojovali za Nigela. A přesto to podle vašich slov zapadlo do sebe. Děkuju, že jste to vzali, pochopili, žili, milovali, že jste Lukasovi i Nigelovi tolik fandili. S vámi a vašimi reakcemi každý příběh dostává pokaždé jiný rozměr. Jako kdybyste ve svých komentářích, zprávách, srdíčkách a emocích, které s námi sdílíte, tvořili úplně nové příběhy jenom pro mě a pro Klárku.

Nigele, děkuju, že jsem spolu s tebou mohla tolik vyrůst a že je v pořádku občas se v tom plácat.

Lukasi, děkuju, že jsi tady, ty dokonalý, milující, nabručený parchante.

♥

Eva

KLÁRČINO ROZLOUČENÍ

Já už vlastně nevím, kdy Evička přišla s tím, že bude psát dvojku, ale něco mi říká, že to bylo hned po dopsání jedničky. A jako proč ne, není to špatný nápad. Ale obecně… o budoucnosti kluků mluvíme vždycky. U každého příběhu. A málokdy se dokopeme napsat pokračování – doteď to tedy byly jen doprovodné povídky. Jenže jsem tolikrát slyšela, jak je Lukas skvělý a jak ho Evička nechce nechat jít, že jsme nakonec tu dvojku daly.

Nebo bych měla říct: Evička to dala. Ale obecně, mám tak trochu pocit, že jsem u toho druhého dílu nechala kus sebe. 😀 A ne vždycky to bylo snadné a ne vždycky jsem z toho skákala do stropu.

Evička vám všem chtěla totiž hrozně o dvojce říct a já ji upozorňovala, že ve chvíli, kdy to propálí, dvojku prostě musí napsat, i kdyby jí měla slézt kůže z prstů. Prostě musí.

A jak asi víte, prosadila si to, my slíbily vydání na konec roku 2022. A psát se začalo v lednu 2022 a… šlo to pomalu. (Tady by se dal představit trochu hysterický smajlík s lehce šíleným úsměvem.) Ale tak… Dělaly jsme, co jsme mohly. A zjistily jsme, že napsat dvojku je o TOLIK těžší než začít s úplně novým příběhem. Ty postavy už žijí, už něco zažily, nějak se vyvinuly, dospěly a my s tím musíme hrát. Navíc vy jako čtenáři už je znáte a přejete jim jen to nejlepší, takže začít psát dvojku ve chvíli, kdy jsou kluci rozejití, nám přišlo jako totálně hloupý nápad.

Na druhou stranu jsme si samy řekly, že pokud budeme dvojku opravdu psát, tak jedině takhle.

Lukas a Nigel tu s námi byli celý rok 2022. A tím myslím, že tu opravdu byli, pořád a neustále. Snad o žádném příběhu jsme toho tolik nenamluvily, neodehrály tolik scén, nepřepracovaly tolik zápletek. Kimi a Koda by mohli vyprávět, kolik procházek jsme všichni bezcílně bloudili po lese a vymýšleli, co bude v další kapitole, kdo co řekne, jak se zachová a co kdyby…

Co kdyby nás vlastně provázelo celou dobu.

Co kdyby Nigel na konci požádal Lukase o ruku?

Řekla jedna z nás jednou na procházce, obě jsme se fakt pobaveně zasmály a pak jsme se na sebe úplně vážně podívaly a… Ty vogo, co kdyby fakt? Jasně, je to kýč, ale proč vlastně ne? Copak to neumíme udělat tak, aby to ke klukům sedělo? Aby to bylo jejich?

Obecně můžu říct, že Lukas by si nikdy nikoho jiného nevzal, jenže o to jde. Nigelovi by ANO řekl.  Takže jsme klukům daly ten nejlepší konec, který si podle mě velmi zasloužili. Ouje.

Já vlastně miluju, jak je dvojka odrazem jedničky. Jak se některé věci a oblouky vrací v trochu jiné formě. Že všechno směřuje k poslednímu zápasu, že má Nigel svůj monolog a Lukas tomu nedokáže vzdorovat. Mého vnitřního OCD démona to krásně chlácholí. 🙂

Ale pojďme se ještě na chvíli vrátit k samotnému psaní. Chtěla bych říct, že jsme o tom s Evičkou hodně mluvily a nakonec jsme se shodly, že Lukas je mi z mých kluků opravdu hodně podobný. A Nigel je z velké části odrazem Evičky. A jen chci říct, že my všichni spolu, my čtyři, to prostě… Bylo to náročné a přiznávám, že ke konci už jsem prostě jen chtěla, aby ten konec vůbec nastal (!), pryč k dalšímu příběhu a dalším klukům. Říkám to hlavně proto, že jestli tohle rozloučení budu někdy číst a vzpomínat, jaké to tehdy bylo, tak… ne vždy snadné. 🙂

Ale teď, když je konec, zase cítím tu zvláštní tíseň, kdy nechci nechat kluky jít, protože jejich svět miluju. Strávila jsem tam tolik času, že už to není jen nějaké smyšlené místo a smyšlené postavy. Eva dala každému klukovi v týmu jedinečný nádech a všichni dohromady prostě byli dokonalí. (Až na Riveru, na Riveru žárlím.)

K Nigelovi bych chtěla říct jedno. Chlapče, ty nám dáváš! Lukas tě tak obrovsky miluje. Nikdy a z ničeho neměl takový strach, jako z toho, že ti ublíží. A možná kvůli tomu udělal pár špatných rozhodnutí. Občas jste mu to měli v příběhu za zlé, ale jediné, co vám můžu říct, je, že se snažil udělat správnou věc a občas úplně hloupě uklouzl. Ale na jeho obranu… pořád mu bylo jen dvacet jedna a Nigel byl jeho životní láska. A co se týče emocí, Lukas nikdy nebyl zrovna přeborník a neuměl je úplně nejlíp zpracovávat. Až potom, v průběhu, ho tohle Nigel postupně učil, a jestli vám něco takhle dopředu můžu říct, tak Nigel pro něj bude vždycky ten jediný, před kým se může naplno otevřít (stejně jako já před Evičkou).

Oproti jedničce, kdy jsou kluci mladí a moc nepřemýšlí nad tím, co bude, budoucnost obecně je pro ně něco hodně nepředstavitelného, ve dvojce právě onu budoucnost Lukas hodně vnímá. Že by některými svými rozhodnutími mohl Nigela zlomit nebo mu nebýt tou správnou oporou. A teď si to pojďme říct na rovinu, bez příkras – pro emocionální pařezy, kterým vážně pomáhá, když se jim ve chvíli, kdy jsou smutní, řekne, aby nebyli, je pojem úzkostí hodně těžko uchopitelný.

Pro mě a Lukase je rada: tak nebreč, vlastně hodně nápomocná, a to, že by to někdo mohl mít jinak… Učíme se, dobře? Lukas možná o něco pomaleji, obecně mi přijde hodně natvrdlý a zabejčený, ale sakra, jsem na něj hrdá, protože mám dojem, že jsme spolu za ty dva díly ušli dlouhou cestu.

(Teď mi došlo, že jsem celou tu dlouhou sekci o Lukasovi začala větou: K Nigelovi bych chtěla říct jedno. 😀 No nic.)

Takže teď k tomu Nigelovi. Nigele, tys nám dal. Emocionálně jsi nás rozkládal, báli jsme se o tebe, štval jsi nás, rozesmutnil i rozveselil, jenže to seš prostě ty a už vždycky budeš a my tě takového budeme až do konce všeho milovat. I když budeme protáčet oči a vzdychat.

Nigel se sice často tváří jako nejnevinnější kuřátko pod sluncem, ale já ho považuju za jednoho z nejodvážnějších kluků, co se za sebe umí postavit a bojovat za to, co chce (i když kolem toho má nesmyslně mnoho řečí.) A jeho předzápasové monology budou vždy moje velká srdcovka. Budu se k nim vracet, číst si je jen tak, vytržené z kontextu, a chechtat se některým jeho myšlenkových pochodům.

Myslím, že už jsem o tom někdy mluvila, ale občas si říkám, co víc sedí – vrána k vráně sedá, nebo protiklady se přitahují? Moje stanovisko se často mění, ale tady u těchto dvou našich kluků mám dojem, že sedí oboje a že by to mohla být ta odpověď. Oni jsou si tak podobní. A zároveň tak jiní.

A to se nejspíš nikdy nezmění.

Jasně, čeká je ještě hodně zkoušek, hodně vzletů a pádů, hodně úzkostných stavů a určitě i hodně hádek, ale všechno, úplně všecičko zvládnou a zažijí spolu. Protože si řekli svoje ANO, a to už je navždycky. Nigel to Lukasovi slíbil. A Nigelův slib něco znamená.

Kluci, Nigele a Lukasi, nechápu, že jsme to společně zvládli, už podruhé! Jste skvělí, jste naši, jste lásky. Mějte spolu krásný život.

Mnohem víc, mnohem vášnivěji a mnohem podrobněji to proberme v podcastu, da!

 ♥

Klára