Szabi

Loučení s Wyattem a Isaacem, bohatým dědicem a jeho bodyguardem. ♥

(číst až po přečtení příběhu)

Kdy vznikl úplně první námět na bodyguarda už bohužel nevím, ale nejspíš s námi byl tak trochu vždycky, protože jsou určitě náměty, které si prostě musíme za život napsat. A vztah bohatého dědice a jeho ochranky? To jsme prostě nemohly nenapsat. Ale že to bude relativně brzo a že to bude takhle velké, a dokonce s fantasy prvkem nečekala nejspíš ani jedna z nás.

Co si ale pamatuju:

–

*Chvíli, kdy jsme se rozhodly, že pan bodyguard Isaac Sydney bude k tomu všemu ještě upír. Šla jsem zrovna do práce a telefonovala s Evičkou – když spolu nejsme, tak spolu aspoň telefonujeme – a bavily jsme se o fantasy příbězích. A já jen tak mimochodem nadhodila, že by bylo fajn, kdyby byl i pan bodyguard něco nadpřirozeného, třeba upír. Myslela jsem to samozřejmě ze srandy, ale pozor, malá infoška o Evičce, miluje upíry. Takže jsem zjistila, že se do telefonu směju sama, zatímco na její straně bylo přemýšlivé ticho. A pak se ozvalo: „No tak jo!“

No tak jo. Pan bodyguard upír Isaac Sydney.

I když já jsem spíš na vlkodlaky, tak upíry mám taky ráda. Přece jen jsem vyrostla a dospívala v období Stmívání a Upířích deníků (tým Edward a tým Damon), jenže od té doby jsem upírských příběhů četla víc a z klasických upírů jsem byla unavená. A tak mi přišlo fajn pojmout naše upírství trochu víc… vědecky? Reálněji? Prostě jinak. Možná na první dobrou ne tak sexy a hot, jak jsem z příběhů zvyklá, ale po čase jsem Isaacovi propadla úplně maximálně, takže jsem se toho sexy a hot upíra přece jen dočkala. J

 –

*Jak se hlasovalo na INSTA. Musela jsem si sice najít, kdy to přesně bylo, ale tu chvíli, kdy jsem neměla co psát, vím přesně. Takže jsem v únoru 2022 dala na INSTA hlasovat mezi čtyřmi příběhy – mezi bodyguardem, road tripem, internátem a prokletím. Naprosto upřímně mi bylo jedno, co vyhraje, psala bych cokoli. A zároveň jsem měla tip, který námět zaujme nejvíc. No a příběh o bodyguardovi mě ani v nejmenším nenapadl!!! A když jsem viděla, že s přehledem vyhrává? Wow, fakt mě to překvapilo.

Občas přemýšlím, jak vypadají alternativní světy, kde vyhrály jiné příběhy. Jestli tam někde je teď Klárka, co píše rozloučení s prokletím (jo, to byl můj adept na vítěze a nakonec skončilo na posledním místě).

 –

*Když to měla být ještě novela. Poslední dobou si z toho děláme srandu, že z každé mojí novely se postupně stane plnohodnotný román, který vypráví obě hlavní postavy. Ale tenkrát v únoru 2022 to byla stále ještě novela, kde jsem obě části – tu před útokem upírů i tu po něm – měla psát já. Víte, co jsem říkala na začátku? Že to bude pohoda, klídek, že se nebudu tolik rozepisovat a že to bude jednohubka. No jistě. Takže na začátku to byla novela, ale pak vznikl Isaac Sydney a pojďme si říct, že ten sexy, odměřený a nekompromisní upír potřeboval prostor, aby nám ukázal, jak moc Wyatta miluje.

Zase jsem tedy Evu přemluvila, aby si tu druhou část vzala na starost ona. Na moji obranu… EVO! Ty ses vůbec nebránila. Sotva jsem to navrhla, ještě jsem to ani nedořekla a tys už souhlasila. Takže to byl spíš nápad nás obou, tak nějak to přišlo a díkybohu za to.

 –

Takže v únoru jsem začala psát, ale hned v březnu jsme měly výzvu a psaly Letní bouřky. A pak přišlo období, kdy jsem Wyatta střídavě psala a střídavě opouštěla a utíkala k jiným příběhům. Protože od první chvíle jsem měla s Wyattem komplikovaný vztah. Respektive možná ne přímo s Wyattem, ale celý ten příběh mi dával trochu na prdel. Je to naše první jakože fantasy a pojmout všechny důležité informace o upírech… žila jsem v permanentním hloubání, co všechno musím říct a jestli jsem na něco nezapomněla. Což bylo únavné a vyčerpávající, takže jsem vždycky rozhodla, že Wyatta nechám na chvíli odležet a vrátím se k němu někdy později. Pokaždé mi to ale vydrželo jen do sprchy, kde neustále přemílám nad psaním, a tam padlo zásadní rozhodnutí… NE, JÁ TO NEVZDÁM. A tak jsem psala a psala a z jednohubky se stalo zase menší monstrum, až přišel říjen 2022 a moje část byla HOTOVÁ!

Bylo to možná poprvé, kdy jsem si vzala dovolenou, abych poslední tři kapitoly mohla dopsat. A bylo to super a od té doby to s Evi praktikujeme celkem pravidelně. 11. října jsem měla dopsáno! Teda když nepočítám následující měsíce plné oprav a korektur. 😀

A pak psala Evička Isaaca, ale to už pro mě byla pohodička. Konečně poznala, že v tom příběhu člověk neustále musí myslet na milion detailů a maličkostí a občas je to příšerně vyčerpávající. Nevím, jestli byl její vztah k Isaacovi stejně komplikovaný jako můj k Wyattovi, ale občas mi přišlo, že ano.

 –

K Wyattovi. Samozřejmě jsem v první chvíli chtěla napsat typického bohatého spratka, co si myslí, že může všechno. Takový měl Wyatt být, jenže po první stránce mi došlo, že z Wyatta cítím něco děsně smutného a osamělého, co jsem šíleně moc chtěla prozkoumat. Velmi brzo se taky objevila Wyattova hloubavost a zádumčivost, jeho otrávenost a znuděnost a hlavně zvědavost. To všechno ale vycházelo právě z té osamělosti a já si tuhle polohu hrozně užívala, takže jsem se rozhodla od rozmazleného spratka upustit (nechám si ho na jindy, ale určitě ještě přijde).

Takže najednou tu byl kluk, co tu vůbec být neměl, a já jen koukala, jak se sám tvoří a skládá. Jedna z věcí, co mě k němu okamžitě napadne, je to, jak dobrý ve všem je, hlavně ve věcech, které ho vůbec nezajímají. To si i on sám uvědomuje a trochu ho to štve. Je skvělý v golfu a má dokonalý přehled o Vesmíru – ani jedno v něm ovšem nevyvolává žádné vzrušení. Je neobvykle dobrý v konverzaci a budování kontaktů. Je dobrý v chápání souvislostí. Umí se přirozeně pohybovat ve vyšších kruzích a umí zapůsobit. Ale ani to ho nijak extra netěší.

Wyatt si vždycky nejvíce cenil svobody a prožívání života naplno, což se mu nedostávalo. A já, teď na úplném konci příběhu, můžu jen říct, že se hrozně těším, jak svého nového života využije. Jak si začne plnit sny a konečně prožívat radosti a někdy i starosti, samozřejmě. Jsem si jistá, že ho život v kanceláři a mezi čtyřmi stěnami rozhodně nečeká.

Bude to spousta dobrodružství a lásky a cestování a zmrzliny a… ano, i milování. Taky má po boku sexy upíra, ne snad?

 –

K Isaacovi. Takhle, hodně často mu říkám Sydney, protože celou první část, kterou jsem psala, to byl jen Sydney. A zvyknout si na Isaaca mi přece jen chvíli trvalo. Ale co mi netrvalo, bylo zamilovat se do něj. Ano, jo, dobře. Mám prostě slabost pro chlapy, co jsou někdy nekompromisní. Takové to, když prostě řeknou takhle to bude a ono to tak je (v příbězích, v reálném životě jsem beran, takže to tak nadšeně nepřijímám). A to jeho neprojevování emocí, až na těch pár chvil, kdy byl Wyatt moc blízko… Joooo! To jsem ho totálně žrala. Když chytil Wyattovi zápěstí a snědl mu ze lžičky zmrzlinu. Když ve výtahu řekl Wyatte a položil mu dlaň na tvář. Když ho propaloval pohledem. Když bez sebemenšího zaváhání přiznal, že Wyatta miluje. A když řekl, že záchrana Wyatta je na prvním místě a nic jiného ho nezajímá.

Ano, ano, ano. Takového bodyguarda bych brala hned. 

Pojďme si ale říct, že si Evička dala s Isaacem celkem dost práce. Jakože… napsat ADHD upíra, co má ADHD potlačené, pokud má dost krve, ale on ji v příběhu samozřejmě celou dobu mít nebude… Docela náročná výzva. Ale já to milovala.

To, jak byl v první části sebejistý, klidný a soustředěný. To, jak o to v druhé části střídavě přicházel a jak o to následně po abstinenci přišel úplně. A my mohli poznat i tu stránku, kde byl roztěkaný, nejistý, zda rozhoduje dobře, a… no prostě lidský. Lidský Isaac mě bavil neskutečně. Bavilo mě poznávat jeho minulost a rodinu. A milovala jsem, jak strašně mu záleželo na Wyattovi. To, že by pro něj obětoval úplně všechno, bylo něco tak krásného. A hlavně uvěřitelného. Isaac měl v sobě něco, co mě ani na vteřinu nenechalo na pochybách, že by se pro Wyatta vzdal všeho. I života.

A to v příbězích často vyhledávám.

Isaac Sydney je láska, ale ne taková ta typická dospívající láska, kdy se člověk během vteřiny zblázní a je to intenzivní a spalující a trochu šílené. Ne, Isaac je láska pro život, která se buduje postupně. S každým dalším rozhovorem a pohledem a dotykem se prohlubuje, vrůstá do srdce, kde už zůstane navždycky.

Naprosto upřímně říkám, že bych ho sice šíleně moc chtěla vidět v KREV uniformě, ale vlastně… mnohem víc bych brala pohled na Sydneyho na verandě v kostkované košili se slamákem a koktejlem v ruce.

To si totiž doopravdy zaslouží.

Jsem trochu naměkko, protože jsem v rámci závěrečné korektury před chvílí dočetla poslední kapitolu a ten konec… Ten mě vždycky dostane, protože si nedokážu nepředstavovat, jak krásná budoucnost kluky čeká a možná jim to i tak trochu závidím. Jenže Isaac to podává tak krásně a procítěně, že jsem prostě nesmyslně dojatá a šťastná, že spolu sedí na verandě, pijí bezinkovou limonádu a koukají na hvězdy.

– 

Něco málo o Brianovi. Brian je Evina postava, takže ji celou vymýšlela a tvořila sama. A většinu dialogů má s Isaacem, takže jsem je četla až po jejich napsání a někdy ani nevěděla, co čem budou. K vedlejším postavám se v rozloučení příliš nevyjadřujeme a necháváme si to až na podcast, kde je přece jen víc prostoru, ale tady mi to nedá. U téměř každé scény s Brianem jsem Evičce psala poznámky jako: Omg, miluju ho. Ježišmarja, on je tak skvělej. Ty vole, Brian je boží. Víc Briana…

Jasně, já a bráchové, to je kapitola sama o sobě, ale Brian mi sedl od první scény. Jak byl chudák na začátku zničený, ale vlastně to ani nemohl nijak skrýt, protože kluci přišli fakt nečekaně, jak se postupně sbíral, ale pořád to byl trochu tragéd, co se nechal snadno vykolejit. A veterinář, co dokáže odrodit tele, má dva vlčáky a teď si nově pořídil i kávovar? Já se k němu chci taky nastěhovat!

K Brianovi se určitě v podcastu ještě vrátíme, ale jen aby bylo jasno, že tohoto bráchu prostě žeru. J

 –

Oblíbené scény. Těch je. Měla bych říct jednu, ale to je těžké. Obecně mám raději druhou část příběhu, protože tu jsem nepsala, takže jsem si ji mnohem víc užila, ale vyberu nějaké z obou částí.

Výtah. Ježiši, výtah a Isaacova dlaň na Wyattově tváři. A jak mu úplně zezelenaly oči, to je prostě nádhera. A jako autor jsem si hodně užila opilou scénu v klubu, protože opilé scény jsou vždycky zábava. Člověk si může napsat prakticky cokoli, třeba plácnutí upíra přes zadek. J A mám ráda i Zeitaku, kde už k sobě mají kluci blízko, hezky to jiskří, a celý večer vygraduje vášnivou pusou v kuchyni. A k tomu ta komplikovaná kaštanová zmrzlina.

V druhé části je těch scén dost. Ehm, hodně z nich se týká fyzického sbližování.

Tak třeba pořádná líbačka chvíli poté, co si Wyatt nabarvil hlavu a vypadal jak Barbie. 

Taky sex na motelu, který následuje po první hádce. Kluci si konečně mohli hodně věcí vyříkat a nakonec… To bylo moc fajn, že ano.

Wyattovo žvatlání o lidských projevech, zatímco Isaac v koupelně pil Wyattovu krev.

První setkání s Brianem, které mi přišlo nesmírně emotivní a hezké.

Další sex, kdy byl Wyatt na Isaaca hodně naštvaný, ale nemohl ho nechat spát jinde než u sebe. To, jak ho Isaac nechal udělat… všechno, a mezitím rozerval nechtěně povlečení.

Medúzárium. Obecně mám mluvení a sbližování postav velice ráda a tady Isaac o sobě řekne už úplně všechno. Nezůstane nic, co by skrýval, a navíc se kluci usnesou, že jsou si navzájem rodinou. Je to silný a je to krásný. Možná jedna z mých nej scén vůbec.

A pak samozřejmě konec na verandě.

 –

Tím, že Vesmír velkých dálek byl jeden z prvních příběhů, kde jsem si celý průběh vymýšlení, psaní a oprav ukládala do výběru na Instagramu a často si ho prohlížím, mám hodně vzpomínek. A nejspíš proto je to loučení i těžší. Na jednu stranu vidím, že to celé od začátku po úplný konec trvalo přes rok a půl, což není málo. Ale na druhou stranu mám dojem, že to uteklo hrozně rychle a já se na konec nestihla pořádně připravit.

Jsem trochu smutná, upovídaný a přemýšlivý Wyatt mi bude chybět, i když vím, že je v dobrých rukách. A starostlivý a nekompromisní Isaac mi bude chybět ještě víc.

Přeju klukům, ale hlavně celému příběhu, aby i v budoucnu nacházel spoustu čtenářů, kteří se k němu budou vracet. Přeju mu, aby jednou stál na poličce společně s Pátou minutou, neexistencí… No aby tak stály všechny příběhy spolu a hlavně, to Vesmíru velkých dálek přeju nejvíc, aby byl pro někoho nej.

Sbohem Wyatte a Isaacu, mějte se spolu krásně. Hodně cestujte a hodně se milujte.

Klárka

PS: No jasně, bude i podcast a tam všechno probereme ještě mnohem víc dopodrobna. A taky si řekneme spoustu dalších věcí. Tak třeba, jak jsem vymýšlela všechna ta praštěná jídla, co vařil Leo. Kterou zmrzlinu má kdo nejraději. Co kluky čeká v budoucnu. A hlavně… odhalíme jeden námět, který někdy v budoucnu plánujeme napsat. A pozor, velký spoiler, je o dvou klucích!

To, jak příběh vznikl, už si vzala na starost Klárka, a já jsem za to popravdě vděčná, protože si málokdy pamatuju data se stejnou lehkostí jako ona. Nebo je nedokážu tak lehce hledat v historii našeho Instagramu. Každopádně všechno, co napsala, je pravda! Vzpomínám si, že jsem byla opravdu neuvěřitelně zažraná do představy nechat Isaaca promlouvat vlastním hlasem a vnímat všechno taky z jeho pohledu. Takže když to Klárka navrhla, bylo to z mojí strany jedno velké JO.

Kdo by nechtěl psát upíra jako je on? Víte, mám takovou báječnou vlastnost, kterou je neschopnost uvědomit si: vzdálenost, plynutí času, to, jak může být psaní takových sexy upírů zatraceně těžké! Takže:

 –

K Isaacovi. Jak Klárka nastínila, mám pro upíry slabost. A kolikrát jsou to podle mě pěkní parchanti, kteří si neváží nekonečně dlouhého života, který jim závidím. Moje fascinace je silně propojená s mým strachem ze smrti. U Isaaca jsem tedy věděla, že mu nechci dopřát věčnost, na jakou jsme zvyklí z různých knih, filmů a seriálů. Chtěla jsem pro něj opravdu dlouhý život, ale ukotvenější v realitě. Něco, co by se čistě teoreticky mohlo stát. Přestože samozřejmě záleží na tom, čemu věříte. Takže jsme se s Klárkou usnesly na vědečtějším pohledu, přestože pití z krční tepny sexy je, ale je to úplně všude! Strašně se mi líbilo, že jsme pro naše upírství vymyslely jasná pravidla a aspekty, jimiž jsme se snažily po celou dobu řídit.

Důležitá pro nás byla otázka věku. Upíři mají něco do sebe, ale přece jen bývá mezi nimi a mezi mladými hrdinkami knih (skoro vždycky jsou to ženy), strašně vysoký věkový rozdíl. Ale pochopitelně, můžeme to brát stylem, že když nestárne tělo, nestárne ani duše a kdejaký dvoustý týpek se cítí a chová na dvacet.

I tak jsme se ovšem rozhodly pojmout ten věkový rozdíl věrohodněji. Isaac zemřel, když mu bylo dvacet tři (Klárčino oblíbené a magické číslo) a na dvacet tři také vypadal, nicméně co do věku, bylo mu dvacet devět.

A to jde, ne? I kdyby mentálně ustrnul na třiadvaceti, rozhodně si byli s Wyattem věkem blízko. Prostě tam nebyla nějaká dejme tomu padesátiletá zkušenost navíc.

Je celkem vtipné, že tohle píšu, protože si vybavuju, jak mi Klárka během oprav kolikrát hubovala, že se Isaac vyjadřuje jako extrémně starý týpek a ať ho okamžitě, ale šupem, trochu polidštím. Jak se to povedlo, tím si nejsem tak úplně jistá. Vždyť i Wyatt si ho kvůli tomu dobírá a říká, že si myslel, že byl jeho způsob vyjadřování součástí upířího balíčku!

Ale abych se vrátila na začátek. Proč si to ještě o trošku neztížit a nedat Isaacovi ADHD, zprvu potlačené velkým množstvím krve, později zesílené? Jako kdyby už tak nestačilo, kolik jsem měla práce s hlídáním různých náležitostí a jeho rozpoložení. Kdy měl být málo lidský, kdy lidštější, kdy se měl chovat úplně jako člověk. A kolik práce s tím měla Klárka, to taky přiznávám. Protože když jsem se během psaní dostala do určitého bodu totální flow, přestávala jsem si některé věci hlídat. Takže za to Klárce děkuju. Mám pocit, že jsem to zmínila už i v seznámení, ale ono se to jen tak neztratí, ne?

Jestli jste to ještě nepochopili, tak já to řeknu naplno: Isaac Sydney byl trochu oříšek. Moc hezkej oříšek, to jo, ale pořád oříšek. Nejdřív mi vyhovoval, protože co si vzpomínám, začala jsem ho psát po tom, co jsem dopsala Nigela. A ta Isaacova strohost a úspornost namísto toho věčného Nigelova overthinkování byla skoro až blažená. Jenomže já jsem na rozdíl od něj jenom člověk a občas si zaoverthinkovat potřebuju. A tady jsme trochu naráželi. Psaní Isaaca se zkrátka velmi často odvíjelo od mojí momentální nálady. Někdy to byl trochu boj, někdy naopak velmi uspokojivé.

Podobně jako se Wyatt tak trochu vyvinul po vlastní ose a bez Klárčina přičinění, udělal mi to samé Isaac. Zdá se, že jsme obě chtěly trochu větší klišé, ale kluci nás převezli si získali pro sebe komplexní povahy i jednání.

Isaaca jsem si představovala jako drsnějšího, zamlklého, preciznějšího, kdo ne tak snadno podlehne citu k jiné bytosti. Ale Wyatt se mu velmi rychle dostal pod kůži. Snad za to mohlo i to, že nebyl spratek, ale smutný kluk, jak Klárka píše. To na Isaaca zafungovalo, protože chápal, co osamělost znamená. A zamilovat se ve chvíli, kdy pijete dvojnásobné dávky krve a správně byste měli být podobně emotivní asi jako židle, to už je velké!

Bála jsem se, jestli si k Isaacovi najdete cestu. Po zahloubaném Wyattovi byl zpočátku velmi úsporný a praktický. S tím, jak přebral otěže vyprávění, to bylo, jako kdybyste najednou dostali úplně nový příběh, neměli jste ten pocit? A toho jsem se trochu děsila. Věděla jsem, že je to nejspíš úplně jiné, než jste si představovali, akorát jsem si nebyla vůbec jistá, jestli v pozitivním slova smyslu, nebo naopak.

Byla to pro mě po všech stránkách výzva. A v určitém momentu jsem si říkala, jestli jsem na sebe nenaložila příliš. Ne vždycky jsem totiž mohla psát intuitivně tak, jak to mám ráda a jak jsem zvyklá. Ve světě, který jsme stvořily, existují pravidla a bylo třeba se jimi řídit, takže spisovatelská zkušenost byla obrovská.

Isaac je a navždycky už pro mě bude symbolem oddanosti a nezměrné lásky. Jeho obětavost a závazek vůči Wyattovi byl od první chvíle obrovský, což pak ještě dokázal v momentu, kdy nevolil tu nejjednodušší cestu, ale riskoval svůj život, jenom aby měl jistotu. Aby zvýšil jejich šance, jak rád říkával.

Skoro až s dětinskou radostí jsem si užívala Wyattovo vyprávění v první části, to, že byl z Isaaca tak… zpočátku asi zmatený, to je to správné slovo. Jak se vůči němu vlastně vůbec cítit. 😊 A bavilo mě vidět Isaaca jeho očima (mimochodem, stejně jako Klárka jsem si poměrně dlouho nemohla zvyknout na to, že je to Isaac a ne Sydney, za což může Wyatt!).

Isaac je sexy upír, ale jinak, než jsem si původně plánovala. A to „jinak“ mu sluší mnohem víc. Víte, je to fakt strašně hezký kluk, nebo teda muž. Má charisma a k tomu spoustu nešvarů, které ho i ve chvíli, kdy je pořádně nachlemtaný, tak nějak polidšťují. Asi vás překvapím, ale ze všeho nejvíc stejně nakonec miluju to, že je „jen obyčejný kluk z kukuřičného pole, na kterém je to nejzajímavější, že zemřel a stal se upírem“. Právě tahle poměrně jednoduchá optika nahlížení světa je mi sympatická. Může to autor vůbec takhle říct? Moje postava je mi sympatická?

Nakonec jsem se nevyhnula ani tomu overthinkování, protože Isaac + málo krve = děs běs a hodně úvah, jestli je Wyatt v bezpečí. Děkuju Isaacovi, že mě toho tolik naučil, že je to, jak doufám, celkem originální pan upír, a že bojoval za svého milovaného až do konce. Tak to má být.

 –

K Wyattovi. Jeden z mých nejmilovanějších kluků. Teď možná namítnete, že to je skoro každý Klárčin kluk, ale Wyatt má prostě něco do sebe, nedokážu to popsat. Stejně jako ho miluje Isaac, miluju ho i já. Strašně jsem si užila, jak se svojí láskou k Isaacovi pomalu ožíval, vytrhával sám sebe z apatie. Jeho hloubavost a zamyšlení, neustálá potřeba všechno kolem zpochybňovat, mi neuvěřitelně imponovala. Ale především jsem si užívala (v první i ve druhé části) ten kontrast mezi jeho mladým já, kdy je ve spoustě věcech maličko rozmazlený, tvrdohlavý, znuděný, ufouňaný mladý chlapec a ve spoustě věcech naopak neskutečně vyzrálý a sebevědomý kluk, který ví, co chce, a udělá všechno pro to, aby to dostal. Neváhá bojovat za svoji lásku a použít k tomu všechny karty, jaké se mu dostanou do ruky.

Bavily mě jeho výstřelky a snobské manýry, kterým se prostě nemohl ubránit po tom, jak dlouho v nich žil. A zároveň naprosto fascinující přizpůsobivost, kdy si opravdu snad ani jednou nepostěžoval, zatímco mu Isaac barvil vlasy a tahal ho po všech těch zaplivaných motelech. Wyatt je pro mě ukázka jakési vnitřní síly. Po tom, kolik toho ztratil – otce, život, jaký znal, všechno se pro něj změnilo – si i tak dokázal udržet sám sebe. Snad ani na okamžik nestagnoval a neodevzdával se dané situaci v tom smyslu, že „to stejně nemá cenu“.

Scény, kde se například snažil pochválit Briana za jeho kulinářské umění a za žádnou cenu ho neurazit, byly jedny z nejroztomilejších. Jeho nekonečné vyjednávání a argumenty, proč dává smysl někoho podplatit. Vědomí si vlastní důležitosti. Skoro až kuřátkovství, když se chumlal do jedné z Isaccových velkých košil. Nedůvěra v Brianovo rozpustné kafe. Radost z hlíny za nehty. Ta bláznivá, skoro až dětská fascinace obyčejnými věcmi. A v neposlední řadě láska, kterou k Isaacovi choval. Wyatt byl ve své lásce tak vyzrálý a tak přesvědčený, že je to ono, až ve mně probouzel neuvěřitelnou něhu. Bylo až směšně jednoduché psát, jak moc je z něj Isaac hotový.

Takže jak jsem řekla. Miluju všechny aspekty Wyatta.

 –

Oblíbené scény. Těch je opravdu strašně moc, ale zkusím vám jich alespoň pár vypsat, než je pořádně probereme v podcastu.

Jedna z mých nej je samozřejmě Wyattovo a Isaacovo první setkání, kdy Wyatt předpokládá, že Isaac chce, aby ho obešel, ale kašle na to a tvrdohlavě čeká, než se k němu Isaac otočí. Tady ta chemie stříká snad od prvního momentu! A já při čtení téhle scény můžu skoro až cítit Isaacovo pobavení nad tím, jaký je Wyatt paličák.

Když Isaac hodí Wyatta na žíněnku. To miluju prostě jenom tak, z principu, víme.

Když chce Wyatt vidět Isaacovy špičáky! A Isaac se na něj poprvé zaculí a ukáže mu je. Obecně jsem si hrozně užívala s jakou otevřeností (navzdory tomu, kolik toho Isaac ze zákona nesměl říct) spolu ti dva od začátku mluví.

Když se s nimi zasekl výtah. Prostě dlaň na tváři a Isaacova starost, aby byl Wyatt v pořádku, to je mňam. Ještě víc ale miluju ten závěr, kde Isaac říká, že Daria nikdy nemiloval. Protože tam někde už jsem věděla, že ta věta má pomyslné pokračování – nikdy jsem ho nemiloval, ale vás ano.

Scéna v ORION Labs, když se Wyatt dozví, že je do něj Isaac zamilovaný!

Opilý Wyatt, co pleští Isaaca po zadku a pak, zatímco v pokoji střízliví, přemítá nad tím, co vlastně cítí, což mimochodem nakonec vyřeší jako pán, když se rozhodne pozvat Isaaca na rande.

Když do domu vtrhnou upíři a Wyatt neví, jestli může Isaacovi věřit. Jeho strach, optika, s níž vnímá nastalou situaci.

A pak je tady druhá část, kde vám souhrnně prozradím – strašně jsem si užívala psaní sexu. Byl to pro mě vždycky neuvěřitelný oddych po tom, co jsem musela myslet na všechny náležitosti ohledně jejich útěku, fungování KREV, Isaacova stavu bez krve versus s krví. Zkrátka sex pro mě byl takový bezpečný prostor, kde jsem psala hodně intuitivně bez přehnaného přemýšlení s tím, že vím, co dělám. 😀

Když Wyatt vyloudí z Isaaca pusu během barvení vlasů.

Když mu Isaac bere krev.

Když se Wyatt dozví, že má upíří gen a Isaac mu to zatajil. A Wyattova skoro až tvrdohlavá schopnost usnout v kradeném autě uprostřed lesa, jakoby natruc!

Isaacova abstinence, to, jak trpěl. Miluju trpící scény, v tom jsem si také velmi jistá.

Wyattovo sbližování s Brianem a se psy, to, jak na tom místě ožil a mohl tomu místu říkat domov.

Poslední tři kapitoly. Ty pro mě totiž byly vesmírně nesmírně intenzivní (a taky jsem si kvůli nim vzala volno). Nejdřív boj, kdy se Isaac vrhne z okna, potom jeho léčení a zjištění, že ho Wyatt vykoupil, a pak samozřejmě ten závěr, kdy jsou spolu doma. To je moje svatá trojice. Sakra, jak si to znovu procházím, jsem trochu pohnutá, protože ten příběh doopravdy neodvolatelně miluju.

 –

S tím taky souvisí závěr tohohle rozloučení. A jak vidím, rozpovídala jsem se víc, než jsem plánovala. Co si pro kluky přeju? Šťastný život. Jednu dlouhou soukromou věčnost, kdy budou neustále spolu. Nepřeju jim, aby jeden druhého neomrzeli, protože si nemyslím, že by se to v nějakém vesmíru vůbec mohlo stát. Tihle dva k sobě patří. Naopak si přeju, aby měli ještě víc času a z Wyatta se stal upír. Aby se vždycky rádi vraceli domů a našli tam pro sebe bezpečný prostor, takovou svoji základnu. Přeju jim, aby po sobě byli vždycky tak nenasytní jako v knize. A když jsme u té knihy, přeju jim… a strašně to přeju i nám, aby se dostali na pulty knihkupectví a do naší knihovničky.

Děkuju, že jste si vzali střípek mojí duše. Budu se k vám vždycky ráda vracet a hledat ho na stránkách vašeho příběhu, Wyatte a Isaacu.

S láskou

Eva

PS: Říkal někdo podcast? Po tom, jak jsem se k tomu dneska vracela a procházela si v paměti jednotlivé scény, se ho nemůžu dočkat!