Szabi

(číst až po přečtení příběhu)

Zrovna jsem koukala na rozloučení k ostatním příběhům a zjistila jsem, že většinou začínám tím, že tohle loučení je opravdu těžké, protože… tady je možno doplnit hromadu důvodů. Jenže teď je tady rozloučení s Elim a mám dojem, že slovo těžké ani zdaleka nevystihuje, jak náročné je pro mě nechat kluky jít.

Na začátek chci říct, že úplně každý příběh je pro mě něčím speciální a něčím výjimečný. A v určité životní době pro mě byl každý příběh ten nejdůležitější. No a pro Eliho to platí dvojnásob.

Eli je srdcovka. Eli byl příběh, který jsem hrozně dlouho chtěla a hlavně potřebovala napsat. A zároveň jsem z něj měla hrozný strach, protože jsem se bála, že nedokážu svoji představu naplnit. Takže jsem se psaním otálela.

Jednou v noci, když jsem nemohla spát, jsem jen tak zničehonic napsala první kapitolu, která se později stala prologem. Koukala jsem se teď do výběru na Insta a bylo to 19. ledna 2022. A pak jsem si od příběhu dala pauzu, protože jsem moc nevěděla, co s tím vlastně chci dál dělat. Těch možností bylo několik a já si říkala, že ta pravá cesta se mi dřív nebo později ukáže. Nebo mě taky napadlo, že bych se k příběhu mohla vracet pokaždé, když nebudu moc usnout a uvidíme, co se z toho nakonec vyvrbí.

Jenže pak přišel leden 2023. Nevím, jak mě napadlo zkusit psát právě Eliho, ale najednou jsem v tom byla až po uši a nešlo přestat. Byl to ten typ příběhu, který mi nedal ani na chvíli spát. Psala jsem před prací, psala jsem po práci, psala jsem každou volnou chvíli, protože jsem to tak milovala… Takhle dlouhý příběh jsem za tak krátký čas ještě nenapsala, ale muselo to ze mě ven. A tady bych chtěla poděkovat Evičce, která byla trpělivá a nesmírně podporující. Ona je přesně ten člověk, který přijde unavený z práce, ale jde se mnou psát kostru na další kapitolu, protože ví, jak hrozně moc mi na tom záleží. Děkuju! 

Dopsala jsem v červenci, dokonce jsem si psaní epilogu natočila a uložila, abych měla vzpomínku na ten den a hlavně na ty pocity, kterých jsem byla plná. A teď je najednou Eli zveřejněný a já píšu rozloučení a celé je to tak zvláštní a neskutečné.

–

Co si chci zapamatovat:

*Původně to byla novela. Ups!

Opět a zase. Ale tentokrát to celou dobu vypadalo, že to bude jen Nateova jízda. A o psaní z pohledu Eliho jsme vůbec nepřemýšlely. Hlavně taky proto, že mi do toho Evička nechtěla kafrat, když to měla být od první chvíle moje srdcovka. Jenže ke konci, když se blížily poslední kapitoly, mi došlo, že jsem do Natea dala hrozně moc ze sebe a ten příběh pro mě bude vždycky dost výjimečný. A chtěla jsem to sdílet s Evičkou. A nejen tím, že ona vytvořila Eliho, ale i tím, že vytvoří část samotného příběhu.

Upřímně si moc nepamatuju, kdy a jak jsem jí to navrhla, ale od první chvíle bylo naprosto jasné, že je to správná cesta. Eliho kapitoly tomu dodaly něco krásného a speciálního. Každá Eliho věta je nádherná a já si jich hrozně moc poznačila, abych je měla stále u sebe.

Takže se to sice zase nepovedlo, nenapsala jsem novelu, ale DÍKYBOHU za to. Takhle můžu s klidným srdcem říct, že má ten příběh všechno, co jsem chtěla.

–

*Obálka

Nad obálkou jsme hrozně dlouho přemýšlely a nemohly se pro nic rozhodnout. Nic nám nepřišlo dost dobré. Ovšem rhymes.y na Insta sledujeme už dlouho a její posty obdivujeme, a jakmile začal Eli tak nějak sám o sobě mluvit o polární lištičce, nešlo jinak. Vlastně se nám líbila symbolika toho, že se celý příběh po jednom klukovi jmenuje a ten druhý je na obálce. Mám teď Natea jako tu nejkrásnější polární lišku na ploše mobilu, takže ji vidím každý den.

–

*Postava Natea

Jsem Nateovi dost naložila, co? Všechno to začalo scénou na benzínce. Už dlouho, možná několik let, jsem měla v hlavě scénu, kdy zničený a zlomený kluk v noci na benzínce náhodou potká svého biologického otce, který ho před pár lety opustil. Dokonce jsem tu scénu kdysi i napsala, ale z pohledu úplně jiného kluka.

No a pak jsem tu měla ten prolog, který vznikl v noci a nikam víceméně nepatřil.

Kdy a jak mě napadlo tyhle dvě scény spojit, samozřejmě už nevím, ale zkusila jsem to a scénu na benzínce přepsala tak, aby odpovídala Nateově povaze. A najednou jsem měla docela dost textu – dlouhý prolog a první kapitolu. Nate už byl prakticky na světě, a když nějakého kluka postavíte do tak náročné situace… Chcete ho z toho dostat, ne? Chcete mu dopřát konec, jaký si zaslouží. Takže v lednu 2023 začalo psaní a bylo to extrémně intenzivní období. Strávili jsme spolu téměř každý den a zpětně mi to přijde až neuvěřitelné.

Nate je miláček, který umí být protivný, ale všechno to vychází jen z toho, jak moc je osamělý a smutný. Miluje cereálie, protože je miluju já, ale většinu z nich nesmím, tak jsem si je užívala přes něj. Miluje knížky, protože já miluju knížky, a většina toho, co v příběhu četl, jsou knížky, které pro mě něco znamenaly. Ne všechny, ale většina. Je hodný a milující. Je nedůvěřivý a bojácný. Je trochu antisportovní, ale i kluk s brýlemi a knížkou umí být zatraceně sexy. Že jo?

Nate je můj milovaný chlapec. A dala jsem mu i moje oblíbené jméno. Nathaniel.

–

*Postava Eliho

Ha! Co říct k Elimu? Ke klukovi, jako je právě Eli?

Šíleně jsem ho milovala. Moje láska k němu s každou kapitolou rostla a rosta, až se velice rychle stal jedním z nej kluků vůbec. Obecně mám tendence tíhnout ke zlomeným a smutným klukům, ale to, co prožil Eli mě tak zasáhlo, že jsem si celou dobu jen přála, aby byl šťastný a nic z toho se mu nestalo.

Zároveň ale, a myslím, že na konci to tak berou oba kluci, všechno, co se v životě stalo, je vedlo k sobě. Nathaniel a Elkan patří k sobě a já moc děkuju Evičce, že Elkana vytvořila a udělala ho přesně takového.

Nevím, jestli jste si toho všimli, ale Eli a Nate se málokdy na něčem shodnou. Nesmírně jsem si užívala scény, kdy Eli hrál, každou jednu z her, kterou popisoval, a jak byl skálopevně přesvědčený, že hry jsou lepší knihy. Zbožňovala jsem, jak byl nezkušený, jak se postupně otevíral, jak se staral… Kluk, co předstírá, že nemá rád červené hady, aby je přenechal tomu druhému? Takový kluk si zaslouží to nejlepší. On sám sebe sice dlouho bral jen jako popáleného kluka, ale je o tolik víc. A zcela upřímně… pro Natea je všechno. A miluju, že na konci si sám začal uvědomovat, že není jen spletenec jizev, že si může přát víc, a hlavně si víc zaslouží. Zaslouží si tu největší lásku pod sluncem.

Co se týče jeho kapitol… Jsou nádherné. Jedním slovem nádherné a číst je ve mně vyvolává něco nepopsatelného – občas je to hřejivé a občas tíživé. Na úplném začátku jsme se s Evičkou bavily, že by Eliho kapitoly měly být spíš pocitové a poetické, ale ani v představách jsem nemyslela, že to, co vznikne, bude mít pro mě takovou sílu.

–

*Táta

Jak jste si asi všimli, v tomhle příběhu velkou roli hraje i táta Alex. Přece jen to je on, kdo si to s Natem musí celé projít a vytáhnout ho z toho. Upřímně… bez něj by to Nate nedal, to mi bylo jasné, od první chvíle.

Malé přiznání… kromě vztahu bratrů, mám ráda i vztah otec-syn. A tady jsem si to chtěla pořádně užít. Doslova se v tom vyráchat. A tak tu máme tátu, co udělal obrovskou chybu, kterou se snaží napravit. Takže to je částečně i o něm a nějakém až vykoupení z chyby, kterou udělal.

Většinou si vždycky víc užívám scény, kdy jsou kluci spolu, ale musím říct, že u příběhu Eli mě bavily i scény, které trávil Nate s tátou. Dala jsem jim docela dost prostoru a klidně bych dala i víc, ale to by se pak mohlo stát, že by byl Eli nejdelší knížkou na světě.

Táta Alex je super a mám ho moc ráda. To jen tak, aby bylo jasno.

–

*Oblíbená scéna

Překvapivě tady žádnou nemám. Nebo spíš je to každá. Je to benzínka, je to pláž, je to sklep, je to vaflárna, je to antikvariát. Je to chvíle, kdy se otec a Nate konečně sblíží. Jsou to rodinné večeře. Je to první setkání, první sex, Eliho narozeniny, Vánoce… Ale asi navždycky si budu pamatovat, jak se Eli opil a Nate za ním přijel a pohádali se. Ta scéna pro ně byla nesmírně důležitá, protože tady se Eli definitivně rozhodl bojovat a zase začít žít. Tohle byl začátek jejich života, takže… jo, vybírám plážovou scénu v srpnu.

–

Napsat tohle rozloučení je pro mě těžké. TAK ZATRACENĚ TĚŽKÉ!!! Vlastně se mi do něj ani moc nechtělo, protože když do nějakého příběhu dáte tolik… Jak potom napsat rozloučení? Obecně myslím, že u podcastu mi to půjde líp, protože tam mám víceméně neomezený prostor. Ale i tak.

Tady mám tedy ještě pár posledních poznámek, které si tu chci na památku odložit:

*U konce, když už byl Nate spokojený a milovaný a v bezpečí, jsem měla často slzy v očích. Hrozně mě to dojímalo.

*Už mám Nateovo jméno vytetované. Dohromady mám teď vytetovaných devět jmen. Osm mám na levé ruce. A jediného Natea mám na pravé. Není to proto, aby tam byl sám. Je to proto, že je pro mě natolik speciální, že jsem mu musela na chvíli dát i speciální místo. Časem mu tam někoho určitě přidám. 

*Kromě Nateova jmena mám vytetované na prostředníčku i macaté srdíčko. Byl to vlastně nápad Evičky, že bychom si ho mohly nechat obě vytetovat a uchovat si tak příběh Eliho ještě víc. A já to miluju. Nejenže mi to připomíná Natea, ale i Evičku.

*Strašně moc si přeju, aby Eli jednou vyšel jako knížka. Tak moc jsem si to přála snad jen u neexistence. Ale tohle mít doma na nočním stolku… Je to můj obrovský sen.

A to je asi všechno, prozatím. Nate a Eli… já se s vámi neloučím, ani náhodou, jen vás na chvíli nechávám žít klidný a spokojený život. Zatím v milujícím domě, časem třeba na té horské chatě. Jak budete chtít. Zasloužíte si už jen samé hezké věci.

Největší dík a největší lásku si zaslouží Evička. Kdyby jí nebylo, nebyl by ani tenhle příběh. Takže děkuju, Evičko zlatíčko. ♥

Klára

Já si tady s dovolením ukradnu slovo, nebo rovnou pár slov, pro sebe. Když už se z té naší krásné novely vyklubala kniha. Budu se vesměs snažit doplnit Klárku a asi to pojmu hodně vzpomínkově skrze to, co bych si chtěla pamatovat a k čemu bych se časem chtěla třeba i v myšlenkách anebo na Szabi vrátit. Jsou to tyhle věci:

*Klárčino nadšení a ponoření do příběhu. Psala celou duší a dávala tomu opravdu všechno. Oči jí přitom čím dál víc zářily a já vím, že si tímhle příběhem splnila sen. Zároveň byla nesmírně odvážná, protože pustit se do toho, co chcete v danou chvíli psát nejvíc, není vždycky tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Někdy to doprovází obava, jestli dokážete vážně přenést na papír to, co máte v hlavě a v srdci. Ale Klárka se do toho pustila, udělala ten krok a byla odvážná a milující.

*Moje zapojení, o kterém jsme zprvu ani nemluvily. Prostě to nakonec tak nějak vykrystalizovalo. A jediné, co mi k tomu Klárka řekla, bylo, abych pustila „starou Evičku z řetězu“. Tak u nás doma říkáme mojí dávné fázi, kdy u mě vítězila forma nad dějem. Klárka mi tím vlastně řekla, že mám být poetická tak, jak jenom potřebuju. Upřímně jsem netušila, co všechno to přinese, ale užila jsem si každý příměr, každou myšlenku, Eliho prapodivná přirovnání, zimu Nateových očí, přemýšlení o bolesti i o lásce. Užila jsem si úplně všechno a zpětně vidím, jak dokonale Eliho části zapadají k těm Nateovým a všechno je to soudržné a krásné. Jestli jsem si na začátku třeba nebyla jistá, jak budeme s Elim pasovat do tohohle příběhu, pokud získáme svůj vlastní hlas i mimo dialogy, tak to všechno předčilo moje očekávání. Psaní Eliho bylo svobodné a naplňovalo mě od hlavy až k patě, znovu mě to přesvědčilo o tom, jak psaní jako takové miluju.

*Nateovo prožívání, sebedestrukci, opovržení a postupné léčení. Stejně jako jsem se utvrdila v tom, že psaní miluju, zas a opět se ukázalo, jak moc miluju Klárčino psaní. Nemyslím, že by kdokoli jiný dokázal provést Nathaniela tak bolestnou cestou, aby to zároveň dávalo smysl a já neměla pocit, že je to třeba nějak překombinované, nebo prostě moc. Neuvěřitelně jsem si to užívala – jak čtení, tak řešení a psaní koster. Jsi prostě moje nejoblíbenější spisovatelka, miláčku. Děkuju za toho úžasného kluka a stejně jako Eli děkuju i Nateovi za to, že to nevzdal.

* Čaje, což je něco, co byla první věc, kterou jsem o Elim věděla. Fakt. Ještě dřív, než jsem zjistila, že je popálený (říkám zjistila a ne vymyslela, jelikož některé postavy s tím, jaké jsou, přichází samy), věděla jsem, že miluje čaje, má jich strašně moc a pití čaje je pro něj velký rituál. A protože jsem ho psala převážně v chladných měsících, pila jsem čaje spolu s ním (ve skutečnosti je miluju už od doby psaní Nocturna a teď se ta láska prostě akorát znásobila). Psaní Eliho už se mi tedy bude navždycky pojit s bylinkami.

*Oholená hlava. Protože Eli je můj vůbec první kluk, který má vlasy na ježka a motivoval mě k tomu, abych si taky oholila vlasy. Teď, když píšu tenhle text, jsem to udělala znovu, ale asi nikdy nezapomenu na ten trochu nejistý a zároveň povznášející pocit, když jsem si vlasy oholila poprvé. Pomáhala mi s tím Klárka a připadala jsem si pak neuvěřitelně odhalená, ale zároveň prapodivně silná. A miluju, že se mi ten pocit pojí s Elim. Taková velká věc, kterou považuju za další krok na cestě k sobě.

*Příběhy. Jak už Klárka psala, většina ukázek a úryvků z jednotlivých příběhů je z jejích oblíbených knih, a tak je tenhle příběh o to víc prorostlý její přítomností. ♥

*Stejně jako Klárka mám problém pojmenovat svoji oblíbenou scénu, ale když tohle píšu, nějak automaticky mi naskočí, jak jsou kluci spolu v potemnělém antikvariátu a Eli vyčte Nateovi z karet, že ho čeká krásná budoucnost. Tuhle scénu mám moc ráda, tak si ji tu nechám zaznamenanou. Je plná naděje a víry, byť taky lehké nedůvěry, jestli to všechno zvládnou. Ale jsou ochotní pro to udělat všechno. A pak taky každá scéna, kdy se Nate schoulí k Elimu pod jeho šupinatá křídla.

*Tetování, protože mám nejenom jméno Elkana Harlena (a to jméno miluju), ale taky macaté srdíčko na prostředníčku, které symbolizuje Natea. Nejenom jeho. Máme je s Klárkou úplně stejné a je to zároveň symbol naší lásky. Už to nikdy nesundáme, je to tam vyryté navěky a mně se ta myšlenka opravdu strašně moc líbí. Vždycky jsem chtěla mít vytetovaný prstýnek, ale tohle je ještě něco navíc, protože nás to pojí s příběhy. Navíc to podle mého názoru vypadá vážně dobře. 😀

* V neposlední řadě náš život a to, jak se jím tenhle příběh prolíná, jak jsme tím každou vteřinou žily. Už díky tomu, že je tohle Klárčina srdcovka. Věnovaly jsme tomu střípek naší duše – vnímám to tak u každého příběhu, tak je pro mě důležité zmínit to i tady. Děkuju, že jsem součástí tvého srdcového příběhu. O lásce. O snaze být lepší. O sebeobětování. O vztahu. O vztahu otce a syna. O bolesti, kterou je třeba překonat. O všem, co spojí dráčka a lišku dohromady.

Eva