Szabi

Naposledy o Keithovi a Emmettovi. ♥

(číst až po přečtení příběhu ČTYŘIKRÁT)

Keith vešel do mého života víc než čtyřikrát.

Vlastně se vracel každou chvíli, když jsme o tomhle příběhu začaly mluvit a pozvolna jsme tvořily jednotlivé charaktery. Jako vždy si ale nejsem schopná vzpomenout, kdy to začalo. Tady si musíte počkat na podcast, až to Klárka vyloví v paměti, anebo v jednom ze svých sešitů.

I tak bych ovšem něco málo… No, ono toho není málo. Ve skutečnosti bych toho ráda řekla hodně, spoustu, mluvila bych od rána do večera, psala bych tak, abyste to museli číst přinejmenším několik hodin.

Protože tenhle příběh si to zaslouží. Pro mě je v mnoha ohledech speciální, a byť jde o novelu, já si ho kolikrát sama pro sebe řadím mezi romány. Nejenom kvůli délce, ale i kvůli komplexnosti, jakou oplývá. A tady můžu chválit, protože autorem je převážně Klárka.

Ale od začátku: Keith vešel do mého života víc než čtyřikrát a já se do něj prakticky okamžitě zamilovala. Cítila jsem k němu zvláštní něhu – neříkám lítost, to by se mu určitě nelíbilo – protože ten kluk je nesmírně laskavý, ohleduplný (vždycky vaří pro dva!), trochu ztracený a zároveň nadějeplný. A kdybych měla zmínit jednu jedinou věc, která mi na něm tak moc učarovala, byl by to jednoznačně jeho smysl pro humor. Bože, Keith mě rozesmál tolikrát, že by to ani on nespočítal! A u kapitoly Moudrý klobouk jsem se smíchy dokonce rozbrečela, protože to bylo tak bizarně tragikomické. Ukázalo se, jak spolu Emmett a Keith dokážou parádně fungovat. Humor, to je jejich. Člověk by někdy skoro řekl, že jim nic jiného nezbylo.

Myslím, že Keith by si v jistých ohledech rozuměl s Nigelem, takže vlastně i se mnou. A já mám opravdu ráda tenhle typ kluků, kteří tváří v tvář nějakému problému dokážou pronést něco odzbrojujícího. Takže kdybyste se mě zeptali, který z našich kluků je podle mě nejvtipnější, jsem si jistá, že jako jedna z prvních by se mi vybavila Keithova tvář.

Hele a co si budeme, je to moc hezká tvář. Keith mi připadal od prvního momentu, snad i kvůli svojí povaze, moc hezký. No a pak ho Klárka nechala, aby si odbarvil vlasy a propíchnul nos a já se vám musím přiznat, že v tu chvíli jsem byla úplně ztracená. Navíc má králíka! Zvedněte ruku, kdo si nezamiloval scény s Tribi.

Občas jsem si představovala, jak se Keith probírá tou hebkou králičí srstí a sám se přitom tváří jako králíček, když mu někdo prohrábne vlasy a popusinkuje ho.

Myslím, že Keith vytváří dokonalý kontrast humoru a boje, jehož je každý den, každou sekundu nedobrovolným účastníkem. Protože o tom podle mě Čtyřikrát je. Že ten nejsložitější boj člověk většinou svádí sám v sobě.

Tady smekám pomyslný klobouk nad tím, kolik si toho Klárka o OCD načetla a nastudovala, stejně jako o behaviorální léčbě. Zkrátka k tomu přistoupila maximálně zodpovědně, aby se s Keithem každý dokázal identifikovat. To je jedna z věcí, která je podle mě na tomhle příběhu tak silná. Jste vrženi do života a do mysli kluka, který se od vás, pokud OCD nemáte/neznáte, může tolik lišit, a přitom dokážete jeho strachy a nutkání pochopit.

Aspoň já to tak mám. Keithovy pocity se na mě dokázaly dokonale přenést, až jsem se během jeho nutkání kolikrát cítila opravdu nepříjemně a nejistě. Bez toho pocitu čtenářského bezpečí, že je všechno v pořádku.

Je to taková lví služba, tenhle příběh. Řada knížek s OCD pracuje, ale nemyslím, že by to jejich autoři vykreslovali tak na dřeň jako Klárka. Za to děkuju. Že ses nespokojila s tím, aby Keith čas od času prostě jen něco spočítal a konec. Že jsi otevřela tyhle dveře. A já od toho tématu pomalu ukračuju, protože jinak mě přepadne sentiment nad tím, kolik dveří spolu ještě můžeme otevřít.

Jedny velké bytelné dveře pro mě znamená Emmett. Jeho pojmu z trochu jiného úhlu, přinejmenším se tady nebudu chválit, když je to můj kluk. Řeknu vám jenom to, že mi dal zabrat. Pamatuju si, jako jednu z mála věcí, která se týká tohohle příběhu „před tím“, než vzniknul, jak mi Klárka navrhla, aby Emmett pil. A mně to v tu chvíli připadalo hrozně… Prostě ne. Když kluk tolik chlastá, není to vůbec sexy. Nicméně postupně jsem s tou myšlenkou začala souznít, byl to zajímavý projev destruktivního chování, které vycházelo z naprosto šílené výchovy.

Tohle by bylo na mnohem delší článek, dost možná i na celou knihu, rozebírat Emmettovu zkušenost s matkou a později s pěstouny. Je pro mě ale důležité zmínit, že podobně jako je Klárčino velké téma vztah s otcem, anebo dva bratři, kteří se o sebe navzájem nějak starají, obecně dynamika mezi nimi, pro mě leží tohle velké téma právě ve vztahu kluků s jejich matkami. Při bližším zkoumání jste si toho možná už stačili všimnout. Máma Ethana, která mu volá uprostřed noci, Eliasova nevlastní máma, Erikova máma, která je tak nepřítomná, až je svojí nepřítomností tak výrazná, no a teď Emmett. Psát jeho vzpomínky na matku, skládat je ze střípků, ty momenty, kdy si přál „aby ho kurva vnímala jako živou bytost“ pro mě bylo neuvěřitelně emotivní. Proto jsem pak byla ráda, když jsme se s Klárkou domluvily na tom, že Emmettovi dáme víc prostoru, aby si ty věci sám v sobě stačil trochu srovnat.

Kdyby ten prostor nedostal, a vy jste o tom nemohli číst, nebyla by jeho pozdější přítomnost v Keithově životě tak uvěřitelná. Aspoň myslím.

Každopádně celá ta jeho kapitola, kdy se prožíval, kdy vzpomínal, kdy trpěl, kdy se sbíral, kdy se měnil… Nevím přesně, kolikrát jsem přitom slyšela album od NF, hlavně teda písničku Hate Myself.

Emmett dělal drahoty v tom, že si zaslouží lásku a štěstí. Určitě nebudu přehánět, když vám svěřím, že v tomto ohledu to je jeden z mých nejkomplikovanějších (a taky původně nejzlomenějších) kluků a dovést ho na tu správnou cestu mě stálo dost sil. Stejně jako Keith bojuje nejvíc sám se sebou, s tím, co si v sobě nese. A to mezi těmi dvěma vytváří naprosto úžasnou dynamiku, kdy se v jednu chvíli dostanou do bodu, kde vědí, že se milují, ale že to přesto nestačí. Do háje, jak moc špatné to musí být, když ani láska nestačí?

Tahle novela se od začátku tváří jako feel good, ale postupně začínají vystrkovat růžky různí démoni obou kluků. V některých rozhodnutích a složitostech je to podle mě zároveň jeden z našich nejdospělejších příběhů. Což neznamená, že by byl pouze pro starší čtenáře, ale spíš tím chci říct, že ta tíha a vážnost tady kolikrát vystupuje do popředí.

Ale abych nezabíhala do přehnaných detailů a nevznikla mi pod rukama esej – mám opravdu nesmírně ráda dílčí věci, se kterým si tenhle příběh pojím. Například vůni kafe, známý Emmettův rozcuch, oslovení „králíčku“, mravence faraona (ta kapitola mě při čtení fyzicky bolela), Brooklyn 99, Sabrinu a stohy knihy v Robinsonově kanceláři.

Opomenout nemůžu ani vedlejší postavy, ať už je řeč o Keithových kamarádech, sestře, nebo o Jacobovi, který do celého příběhu vnesl svoji vlastní dynamiku a překvapivě si to neuvěřitelně sedlo. Jako poslední dílek puzzle.

Nakonec myslím, že jsme tomuhle příběhu odevzdaly fakt mnoho a kolikrát nás stálo hodně sil oba kluky, Emmetta i Keithe, znovu zvednout. A ten život, který si spolu vybojovali, nebude asi nikdy zcela jednoduchý, ale bude stát za to. Pro mě je největší happyend vědomí, že teď, když jeden z nich spadne, ten druhý ho dokáže vytáhnout na nohy. Už nejsou dva kmeny, co se při vichřici lámou jako párátka, ale jeden pořádně bytelný strom. Snad chápete, kam tím mířím.

I teď, zatímco píšu tenhle článek, pociťuju takovou zvláštní melancholii, že už je fakt konec, že jdeme dál a Emmett s Keithem budou dál svádět svůj každodenní boj bez naší přítomnosti. Ale hřeje mě, neuvěřitelně, vědomí jejich lásky a schopnosti o věcech mluvit a řešit je.

Miluju tě. A jsem střízlivej.

Zkusím tohle vyznání trumfnout u jiného kluka, ale teda, nebude to vůbec lehké.

Děkuju vám všem, kteří jste dočetli až sem, a nezapomeňte, že bude ještě podcast, kde to probereme opravdu od podlahy, do těch nejmenších podrobností, takže tohle je vlastně takové psané sbohem, ale mluvené ještě přijde.

Emmette a Keithe, přeju vám spoustu šťastných chvil, protože si je zasloužíte. Jste bojovníci. Jo a prosím, pořiďte si ještě jednoho králíčka. Víc králíčků, víc radosti.

Keith vešel do mého života víc než čtyřikrát a já ho budu mít vždycky ráda. Myslím na tebe pořád, Keithe. Pokaždé, když poprvé, podruhé, potřetí… a pak ještě jednou vezmu za kliku, abych se ujistila, že jsem zavřela.

Děkuju, že tě mám.

Eva