Szabi

---

ANOTACE

Šimon ve svém životě dělal všechno, co po něm rodiče chtěli. Celou střední strávil učením a přípravou na vysokou (a pozorováním kluka, do kterého byl zamilovaný).

Teď však odmaturoval, splnil všechno, co měl, ale místo radosti cítí… Necítí nic moc. Je to vlastně úplně obyčejný den – třídí staré sešity a učebnice, uklízí v pokoji a… přemýšlí. Šimon je totiž dost přemýšlivý kluk. A pak ho napadne jedna myšlenka. TA myšlenka, která může změnit celý život.

O STRACHU, SNECH A JEDNÉ MYŠLENCE

Napadlo mě, že bych se zabil.

Teda… Napadlo mě hodně věcí. Byl to takový sled nápadů, jeden za druhým a někde mezi mohl bych přebrat a vyhodit staré sešity a mohl bych něco sníst mi naskočila právě tahle myšlenka.

Mohl bych se zabít.

Nejdřív jsem jí příliš pozornosti nevěnoval, protože nepřicházela v úvahu, ale když jsem staré a nepotřebné sešity vyházel, když jsem zavolal strejdovi, když jsem dojedl avokádový toust, když jsem vyčistil počítač, když jsem urovnal knížky v knihovně a napsal email… Zbyl mi ten jeden jediný nápad, který jsem zatím nezrealizoval.

Jsem dost přemýšlivý typ, což není moje sebereflexe, jen to slyším z každé strany. Šimone, nad vším moc přemýšlíš. Šimone, moc všechno analyzuješ. Šimone, co kdybys na to přestal myslet? Ale to bych nebyl já, takže přemýšlím.

Co by se stalo, kdybych se fakt zabil?

Z širšího hlediska asi nic moc. Všechny moje věci by dřív nebo později skončily v krabicích. Medaile z biologických olympiád, diplomy za první místo v matematickém Klokanovi, vysvědčení, učebnice, plánovače, zvýrazňovače, papírky, šanony… Teď když nad tím uvažuju, možná spíš bydlím v kanceláři než v dětském pokoji. A tohle všechno by docela jednoduše skončilo na smeťáku, nebo nejdřív v garáži a poté na smeťáku. V charitu nedoufám, protože moje máma není ten typ, co by věřil v bezodpadovou politiku. A společně s otcem razí heslo, že jim v životě taky nikdo nikdy nepomohl.

A to je v ohledu širšího hlediska asi všechno. Zůstaly by po mně jen věci a ty zmizí.

V užším… Sakra. Pořád zůstávají jen ty věci. Jasně, rodiče by asi nebyli nadšení. Jakože super, náš syn se rozhodl to zabalit, to mu přejem. Na druhou stranu nějakou obzvlášť velkou lásku nikdy neprojevovali. Samozřejmě vždycky existuje možnost, že ty city tam jsou, hodně schované (hodně, hodně, hodně, hodně, hodně schované) a po mojí smrti by vyplavaly na povrch. Jenže tohle docela určitě není ten případ. Je možná tvrdé říct to takhle narovinu, ale já si s rodiči příliš nesednul.

Jsem jedináček a byl jsem neplánovaný. Rodiče děti nechtěli. Oba milují svoji práci, které věnují všechen čas. Jsou něco jako Chandler Bing z Přátel – někde pracují, něco dělají, je k tomu potřeba hodně papírů a čísel, ale nikdo přesně neví, co to všechno obnáší. Když se ovšem zeptám, dokáží o tom mluvit klidně i hodiny. To jsou mimochodem ty nejzapálenější debaty, které jsem s nimi za život vedl. A když před třemi lety založili vlastní firmu, byl to pro ně splněný sen. Vlastní firma naplněná hromadou papírů, hurá. Ačkoliv jejich původní plán, který spolu sestavili ještě před svatbou – uuu, romantika – počítal se založením firmy už někdy před deseti lety. Bože, jaké štěstí, že potkali někoho k sobě, někoho, kdo život vidí stejně, s kým našli perfektní souhru, dokonalost… A puf, jedna malá chybka, osudný omyl, a jsem na světě já. Všechny plány končí na smeťáku. Vítej realito, sbohem sny! Dobře, došlo jen na pomyslnou garáž, protože později, jakmile jsem trochu vyrostl a přestal dle jejich slov žrát peníze, sny zase vytáhli.

Měl jsem tři chůvy, jednu na den, jednu na noc a jednu na víkendy. Jasně, že jsem je stál hodně peněz!

Moji výchovu nechali sice na jiných, ale za celých devatenáct let neuběhl den, aby nezapomněli zmínit, že po střední půjdu na medicínu. Když už se stala ta chyba, když už jsem se teda narodil, ať z toho alespoň vytěží to nejlepší. A dle jejich názoru je to nejlepší být doktor.

Poslední čtyři roky jsem nedělal nic jiného, než studoval. Chodil na posrané olympiády, vyhrával je, nosil samé jedničky a… Ježišmarja, doufal jsem, že ten výčet bude delší! To jsem toho fakt moc nedělal. A včera všechno definitivně skončilo. Odmaturoval jsem s vyznamenáním a dostal se na všechny lékařské fakulty mezi prvními.

Teď sedím v pokoji, nemám co dělat, čekají mě dva dlouhé měsíce prázdnin a myslím na kraviny.

Proč to ale říkám? Jo. Protože mě napadlo, že bych se zabil a následně jsem došel k přesvědčení, že by to nic moc neznamenalo. A to je – sprostě moc nemluvím, ale tady se to KURVA fakt hodí – kurva na nic, protože každý můj úspěch jde zavřít do krabice a odnést na smeťák. Protože nemám žádné kamarády, ani pořádnou rodinu. Já vlastně nemám ani žádné koníčky.

Nenapadlo mě, že bych se zabil, protože jsem nějak extrémně nešťastný. To ne. Můj život není šílená tragédie. Jen… Napadlo mě to, protože nejsem ani nějak extrémně šťastný. Což ale nevede k tomu, že bych na netu hledal způsoby, jak to udělat. Spíš mě to nabádá k dalšímu přemýšlení, co všechno jsem za život neudělal a chtěl. Kolik času jsem promrhal. A kdyby to teď skončilo, třeba klidně i náhodou – mohla by spadnout střecha, mohl bych hloupě zakopnout na schodech, mohl bych se udusit kuličkou hrášku, v podstatě cokoli – tak třeba moje duše zmizí stejně jako moje věci, ale jestli existuje posmrtný život, tak do háje, to mě čeká hodně výčitek. Jsem ten život zatím fakt prosral.

Pamatuju, jak jsem chtěl jet jednou se spolužáky na pouť. Ačkoliv jsem s nimi moc času netrávil, skoro pokaždé mě někam zvali. Byli vlastně docela fajn, jen jsem jim nedával dostatečně velkou příležitost. Ale na tu pouť jsem chtěl, hodně. Jenže jsem dobrý a poslušný syn, co chce rodičům splnit jejich požadavky. Další den mě čekala chemická olympiáda, takže… Jsem nešel.

Olympiádu jsem vyhrál a spolužáci zaplavili Instagram fotkami z řetízkáče.

Asi je to normální. Že lidé nestihnou všechno. Jenže u mě je těch věcí hodně. Kdybych vytvořil seznam, byl by extrémně dlouhý a nad pár položkami by někteří lidé kroutili hlavou, protože by jim připadaly… obyčejné. Nebo nudné.

Často sám sebe přesvědčuju, že ničeho nelituju. Dostal jsem se na vysokou. To, pro co jsem roky dřel, jsem dokázal. Ten pravý život plný zážitků a snů teprve přijde. Až půjdu na vysokou, až vystuduju, až se stanu doktorem, až budu soběstačný. Až. Jednou.

Jen si něco namlouvám, že? A že ničeho nelituju? Kecy. Jedné věci rozhodně lituju už docela dlouho.

Napadlo mě, že bych se zabil, což ale neznamená, že bych to hodlal vážně udělat. Říkám to, protože to byla TA první myšlenka, která mě vedla dál a dál, až úplně všechno změnila a já… Když nad tím přemýšlím, asi je hloupost očekávat, že by na začátku mohlo být něco jiného.

Každá změna začíná myšlenkou. Touhle myšlenkou.

–

PŘEKONAT STRACH

Že se bojím výšek, mě nenapadlo tak, že bych někam vysoko lezl, udělalo se mi špatně a já si slavnostně přiznal aha, tohle není nic pro mě. Spíš to tak nějak od malička tuším. Stejně jako někoho nelákají adrenalinové sporty, nebo plavání, nebo filmové maratony, přestože to nikdy nezkusili, já nestojím o výšky.

Což je asi hodně hloupé přirovnání, protože adrenalinové sporty nevyhledávám, nikdy jsem nezažil filmový maraton a nejsem kdovíjak dobrý plavec. Takže možná jen celou dobu mluvím o sobě a obhajuju, že můj život není nic moc. A jsem posera, protože jsem nikdy nenašel odvahu vyjít z domu, udělat těch… tři sta dvacet pět kroků k lanovému centru a překonat sám sebe.

Až do dneška. Teď stojím před manažerem, co má na sobě černé tričko s nápisem manažer, dávám mu čtyři stovky a nekoukám přitom na vysoké stožáry před sebou.

Napadne mě slovo skoba, což určitě s lezením nějak souvisí, ale nevím jak.

Bože, hlavně že dokážu vyjmenovat základní aminokyseliny. K čemu mi to je, nevím, ale umím to, a až budu padat, určitě mi v hlavě naskočí: alanin, argynin, asparagin, kyselina asparagová…

„Za instruktora chci Jáchyma,“ vyhrknu rychle, což zní možná ukvapeně, ale ve skutečnosti jsem to promyslel ještě dávno před tři sta dvaceti pěti kroky. Takže teď jsem tady, chci Jáchyma, polezu na nějaký posraný stožár a v hlavě mi nabíhají další aminokyseliny.

Jo a klepou se mi kolena. Přesto mám naprosto klidný a nezúčastněný hlas, taky jsem ho trénoval před zrcadlem, když manažer řekne, že Jáchym zrovna nějakou lekci má a končí až za dvacet minut, a já na to reaguju: „To nevadí, počkám.“

Na to jen pokrčí rameny. Sebere prachy a nechá mě čekat.

Tak čekám. Však jsem taky říkal, že to udělám. A možná to bylo šílenství, ale já sám sebe pořád přesvědčuju, že celý můj život byl šílenství a teprve teď jsem prozřel. Dělám správně. Je jedno, že mám strach.

… tryptofan, tyrosin…

Vlastně ani nevím, proč je říkám podle abecedy a jestli by nebylo lepší řadit je podle složení.

Těch dvacet minut se na slunci vleče, a přesto nejsou dost dlouhé, abych se dokázal připravit, až uvidím jeho. Jáchyma.

No jo, on je ta moje jediná věc, které lituju, ale o tom teď mluvit nechci, protože hodlám překonat strach z výšek a vylézt nahoru za každou cenu! (Dobře, tak ne za každou, nejsem idiot, ale za hodně vysokou. Přece jen hrozí, že tam nahoře začnu zvracet, nebo ječet nebo… obojí najednou.) A být nervózní ze dvou věcí, to prostě není dobrý nápad.

Jáchym dojde k manažerovi. Taky má na sobě černé tričko, ale na jeho je nápis instruktor. Chvíli spolu mluví, a pak manažer ukáže na mě. Určitě mu říká, že jsem si ho vyžádal. Že jsem na něm trval a… Už teď musí Jáchym myslet, že jsem nějaký pošuk, ale no a co. Já tam nahoru vyšplhám, na ničem jiném teď nezáleží.

Vážně? Nezáleží?

Sám nevím, proč tolik toužím překonat strach, a co tím sám sobě dokážu. Kdybych pak zemřel, bylo by mi líp? Že jsem jednu věc udělal jinak, než jak by kdokoli, kdo mě zná, očekával?

Nejraději bych nad tím přemýšlel, usilovně, složitými oklikami docházel k tomu, že chci překonat strach ne proto, abych mohl v klidu zemřít, ale právě naopak klidněji žít. Jenže Jáchym na mě mávne a rozejde se mně, takže na složité úvahy není čas.

Výsledek je tím pádem jasný. Nahoru chci, na ničem jiném nezáleží.

A pak už stojí Jáchym přede mnou. „Dobrý… Nebo spíš ahoj, jestli to nevadí,“ natáhne ruku a přitom se usměje. Je milý, vždycky byl milý, ale taky myslím na to, že jsem pro něj zákazník, takže to má tak trochu v popisu práce. „Jáchym,“ dodá, což je legrační, protože znám jeho jméno i příjmení přes čtyři roky.

„Nevadí,“ dostanu ze sebe a taky natáhnu ruku. Nemyslím na to, jestli není zpocená, nebo nepůsobí jako leklá ryba, prostě se ho poprvé v životě dotknu, vezmu to jako prostý fakt a tím to končí. „Šimon,“ oznámím překvapivě klidným hlasem.

Na vteřinu, kterou docela určitě vnímáme oba, nastane trapná chvíle. Ale je to jen jedna vteřina, takže… JEDNA, a je pryč. Jáchym ji zažene prohrábnutím vlasů a sebevědomým: „Dneska to pěkně paří. Takže, máš nějaké zkušenost s lezením, nebo je to tvoje poprvé?“

Přešlápnu. „Vlastně… Mám hrozný strach z výšek, ale dneska jsem se rozhodl, že ten strach překonám, takže… zkušenosti nemám.“ Je to pravda, nemá smysl lhát. Nemá smysl chtít před ním vypadat líp, víc cool a méně nervózní. To jsem zavrhl už ve chvíli, kdy jsem se pro tohle všechno rozhodl. Takže ne, jsem Šimon a mám strach z výšek, možná budu zvracet, možná to se mnou nebude lehké a možná se ztrapním, ale je to v pohodě, protože je to pravda.

„Ty vogo, tak to je velký den,“ zazubí se Jáchym a vůbec nevypadá, že by ho moje přiznání vyvedlo z míry.

Nejprve mi pomůže do postroje, vysvětlí základní pravidla, pořád mluví a mluví a já ho sice poslouchám, ale místo, abych tomu i rozuměl, mám v tom akorát tak pořádný chaos. Bzučí mi v hlavě. A když se zeptá, zda mám nějaké otázky, váhám jen chvíli, než trochu nervózně vyhrknu: „Je to bezpečné?“

„V zásadě ano. Ale vždycky se může něco stát,“ pronese, ale nejspíš podle mého výrazu okamžitě usoudí, že tenhle vtip minul cíl o několik metrů, ne-li kilometrů, takže rychle dodá: „Nic se nestane. Slibuju. Dám na tebe pozor.“

Přiznávám – je fajn to takhle slyšet. Že na vás dá někdo pozor. A v tomhle ohledu je to někdo zkušený a opálený, což spolu souvisí, alespoň u mě v hlavě ano.

Podá mi žlutou helmu a já si ji poslušně nasadím.

„Super, sedí ti,“ prohodí. Sám má jednu na hlavě a vypadá v ní přirozeně. Ne jako lebkoun, nebo pako, nebo děsně, nebo… těch přídavných jmen, které bych mohl použít, je hodně. A právě proto, že Jáchym vypadá úplně jako normální člověk, napadne mě totálně hloupá otázka, kterou nahlas sice neřeknu, ale rozhodně mi proletí hlavou.

„A sluší mi?“ Oukej. Tak ji asi řeknu. Zdá se. „Ne, bože, na tohle jsem se zeptat nechtěl,“ mávnu rukou, což sice mělo působit ležérně, ale spíš vypadám, jako bych odháněl roj včel. No nic, jsem nervózní. Abych odvedl řeč jinam, ukážu na špalky kousek ode mě. V různých délkách trčí ze země a vypadají… zdolatelně. „Nezačneme tamhle? Vypadá to bezpečněji.“

Jáchym mi moji první otázku rozhodně neodpustí. Nepředstírá, že ji neslyšel, jak bych si moc přál. Přesto řekne: „Sluší ti náramně. A tohle je pro děti, hele, asi by se tvářily hodně divně, kdybys jim tam vlezl. Ale můžeme začít na něčem jednodušším.“

Tím jednodušším nejspíš myslí naprosto nesmyslně těžké, protože dojde ke kládám pověšeným na lanech. Každá je o něco výš než ta předcházející a je mezi nimi minimálně metr mezera, takže je to takový žebřík pro obry. A já jsem v tomhle světě evidentně trpaslík.

Nejdřív jsem optimistický. „Ne, jasně. Máš pravdu. Jsem tady, abych se dostal nahoru. Tak to tak i bude.“ Těch klád je pět a ta úplně nejvíc nahoře je z mého přízemního pohledu skoro v nedohlednu, takže optimismus přepne v nedůvěru. „Já nevím, jestli je tohle nejlepší cesta. Vždyť… Jak se mám podle tebe dostat nahoru? Jsou hrozně daleko od sebe. A vysoko!“

„To půjde, uvidíš. Pomůžu ti. Popravdě to není tak těžké, jak to vypadá, i když jsem měl taky ten dojem při první návštěvě. A vůbec, jdeme teda překonat tvůj strach, takže se tam dostaneš, i kdybych tě měl vzít na záda.“

„Jasně. Dobře. Tak jo,“ přikývnu. Dohromady asi šestkrát.

Není třeba to zbytečně rozpitvávat. Nahoru nakonec vylezu, ale chce to hodně času a potu a sil a pomoci. Ta pomoc, Jáchymova pomoc, je, bych tak řekl, ten vůbec nejdůležitější element, protože bez ní bych zůstal zakořeněný hluboko v zemi.

A nekoukám dolů, protože to Jáchym řekne a tady nahoře je Jáchym něco jako Bůh, ne-li přímo. Teprve když z nejvyšší klády přelezeme na provazový žebřík, takže jsem to de facto dokázal, protože výš už to nejde, cítím… Ne, to bych kecal, pořád je to hrůzostrašně strašidelné a já chci dolů. „Panebože, doufal jsem, že třeba strach z výšek doopravdy nemám, že jsem si to vsugeroval, ale víš co? Mám. Je to hrozně vysoko!“

Slyším Jáchymův smích, ale mám strach otočit hlavu, takže na něj nevidím. Koukám na obzor, na město a na les za ním. Výhled je krásný, to je fakt.

„Ale zvládl jsi to perfektně. Ani jednou jsi mi nespadl na hlavu!“ Trochu křičí, protože tady nahoře fouká vítr a rozhoupává provazový žebřík, což není vůbec žádná legrace. A já tady vedu debatu o tom, jestli a jak moc jsem dobrej.

„Ale no tak. Oba víme, že jsem na té třetí kládě hysterčil,“ oponuju.

Jáchym nepřestane být ten nejpozitivnější člověk na světě jenom proto, že jsem někde v polovině cesty křičel, že to vzdávám a lezu dolů, že jsem slaboch a už nemůžu a tisíc dalších věcí. „Ale překonal ses, a na tom doopravdy záleží, ne? S trochou tréninku budeš zanedlouho mistr.“

Usměju se. „Tak dík. Akorát mám teď další problém.“

„Poslouchám.“

Konečně odtrhnu pohled od obzoru a zvládnu ho nasměrovat dolů. Je to jen vteřina, ale stejně cítím, jak žaludek protestuje. „Jak se dostanu zpátky na zem?“ vyhrknu a zjišťuju, že teprve tohle je ta náročná část. Cesta nahoru byla vlastně docela v pohodě.

Jáchym vypadá klidně a sebejistě, hrozně mu to závidím, ale není to poprvé, co bych chtěl být trochu víc jak on, takže si s tím dokážu dobře poradit. „Máš přesně dvě možnosti,“ začne. „Buď opatrně slezeš, samozřejmě za mojí asistence, nebo skočíš jako nějaký blázen. Doporučoval bych to první.“

Jak lépe překonat strach, než skočit?

Je to další ze sady nečekaných, zvláštním, nahodilých myšlenek, které mi proletí hlavou a zanechají ten pocit, kdy má člověk dojem, že je potřeba něco změnit, nebo udělat jinak.

Skočit je hovadina, protože jsem přivázaný k jistícímu lanu a maximálně by to se mnou cuklo a já bych zůstal viset ve vzduchu jako loutka, dokud by mě někdo nespustil dolů. Navíc by se mi pravděpodobně popruhy zaryly do kyčlí, takže bych vypadal jako blbec a ještě s tou svítící helmou. A přesto řeknu: „A kdybych se rozhodl skočit?“

Jáchym na mě kouká trochu nedůvěřivě. „Teď se mě ptáš na co?“

To bych taky rád věděl.

Pravdou je, že nejspíš nemám strach z výšek, nýbrž strach z toho, že spadnu. I když jsem jištěný, i kdyby všude kolem bylo zábradlí nebo stěny, můj mozek funguje na jednoduchém principu. Vymyslet scénář, ve kterém se něco pokazí a já skončím rozplácnutý dole. Je to asi hloupé, anebo úplně normální, nevím. Tak jako tak existuje jen jedna možnost, jak tohle překonat.

„Teď ti oznamuju, že chci skočit. A zároveň chci vědět, že to není totální šílenství, které mě bude stát život, ale jenom částečné, při kterém to maximálně bude nepříjemné?“ konstatuju, ale přesto na konci věty zvednu hlas a propašuje se mi tam malý bezvýznamný otazníček. Asi nejsem tak skálopevně přesvědčený o svém plánu.

Jáchym vzdychne. Nakloní se dopředu, aby zkontroloval zem pod sebou. „Správně bych ti měl rázně doporučit, abys slezl, ale jen tak skočit má taky něco do sebe. Navíc jsi jištěný. Takže jestli potřebuješ, udělej to. Já potom slezu, a pokud bude dole manažer, řeknu ti, žes neměl. A ty mi odpovíš, že ti podjela noha.“

Přikývnu. Nevím, jestli jsem rád, že mi dovolí skočit, nebo ho za to proklínám, ale vlastně bych asi skočil tak jako tak. Stačila by mi jistota, že je to jakž takž bezpečné. „Chtít po tobě, abys mě strčil, by bylo asi moc, že?“ zavtipkuju.

„Jo!“

Znovu přikývnu.

Strach z výšek, potažmo pádů, není jediný strach, který mám. Je jich hromada. Jako hvězd na obloze. Celá souhvězdí. (Hele, těsně před prvním krokem jsem dost poetický. Nebo melodramatický, jak se to vezme.) Přesto jsem vybral tenhle jako první, který chci zdolat, asi proto, že mi ze všech přišel – a to je docela paradox – nejpřízemnější. Přece jen v porovnání se strachem ze smrti, neúspěchu a samoty, je skoro k smíchu.

Avšak teprve teď mi dojde, že není větší a menší strach. Udělat krok a spadnout je strašidelné a nic víc ani míň. Zároveň mi ale dojde, že v ten daný okamžik žádný jiný strach neexistuje. Ale další filozofování opět nestihnu, protože najednou… padám.

A visím. Přesně jako loutka, jak jsem říkal předtím. Ruce a nohy mi plandají, vnitřnosti nestíhají rozhodnout, jestli je to v pohodě, nebo mají protestovat a mozek přemýšlí, k čemu právě došlo. Když pominu fakt, že musím počkat, až Jáchym sleze a spustí mě dolů, takže nemůžu nic, cítím šílenou úlevu.

Nevím, jestli to znamená, že jsem překonal strach, protože těžko říct, co nastane, jestli někdy budu zase někde vysoko, ale zkusil jsem udělat alespoň něco. Sakra. Jo. Neseděl jsem doma, nepřemýšlel nad budoucností, nestrávil všechen čas ponořený v učebnicích, ale něco jsem ZKUSIL.

„To nebyl nejlepší nápad,“ slyším Jáchyma. Hned na to mě spustí dolů a já se nohama dotknu země. Přímo přede mnou stojí manažer. Kouká chvíli na mě a chvíli na Jáchyma, který pokračuje v připravené řeči: „Příště bych vás prosil, abyste slezl. Nechceme v našem lanovém centru zbytečně riskovat.“

Přikývnu. Ten den už poněkolikáté. „Podjela mi noha,“ odpovím.

–

POZVAT HO NĚKAM

Jáchyma jsem poprvé viděl před čtyřmi lety, když jsem nastoupil do prváku na střední. Byl o rok starší a za celou dobu jsme spolu ani jednou nepromluvili, a přesto jsem se do něj v podstatě na první pohled zamiloval. Když loni odmaturoval, strašně jsem se nenáviděl, že jsem ho nedokázal oslovit. Nemusel bych na něj okamžitě vybalit všechny svoje city, ale já nedokázal říct ani neškodné, možná trochu nervózní ahoj. A najednou skočila doba, kdy jsem ho mohl beztrestně potkávat na chodbách, sledovat ho v jídelně a občas ho slyšet mluvit s kamarády.

Promrhal jsem šanci.

Totální idiot.

Následující školní rok se zdál nekonečný. Chodby byly bez něj prázdné a chladné a já nenacházel nic, co by mi zvedlo náladu. Tenkrát možná poprvé, ač jsem si to zatím ještě úplně neuvědomoval, mě napadlo, jaký má tohle všechno smysl. Učení, škola, úkoly, instituce… Jenže mi zbývalo posledních pár měsíců do maturity, a tak jsem všechny tyhle pocity zahnal.

Až na začátku jara, to už jsem ho neviděl víc jak půl roku, jsem jel ze školy domů, a protože jsem zapomněl vystoupit, musel jsem se jednu zastávku vracet pěšky kolem lanového centra. Osud a štěstí v jednom, určitě, jelikož jsem v ten správný moment otočil hlavu a viděl ho, jak zrovna vychází z budovy pro zaměstnance. Měl na sobě černé tričko, kolem sebe asi deset dětí a vysvětloval jim, jak správně zapnout postroj. Chodil jsem pak okolo každý den, akorát jsem se nepoučil. Dalo mi to jen další měsíce plných představ, jak za ním jdu a něco, cokoli, říkám.

Ahoj. Jak se máš? Vezmeš si mě?

Dobře, tu poslední otázku rozhodně ne.

Jenže moje představy vždycky končily stejně. Že je na mě moc dobrý a hezký a odvážný a skvělý. Byl totiž můj přesný opak. Zatímco já o volné hodině seděl v knihovně a opakoval na test, on trávil přestávku venku. Někdy jen tak ležel v trávě, někdy hrál fotbal (bez trička!) a jednou jsem ho viděl lézt na strom pro kočku. A skoro úplně pokaždé měl na tváři spokojený úsměv.

Jáchym mi připomínal slunce. Bylo v něm tolik energie, že ho stačilo potkat na chodbě, minout ho a člověk pak dokázal vydržet až do večera, aniž by cítil únavu. Pro mě Jáchym představoval život. Něco, co jsem strašlivě chtěl, ale zásadně to popíral.

Ale teď jsem tady. Stojím před ním, mluvím s ním a je pořád stejně krásný jako tenkrát poprvé. Má sice trochu delší vlasy a jsou o něco světlejší, což je nejspíš z toho, jak je neustále na sluníčku. Taky má hezkou postavu, koukal jsem se, když lezl nahoru, jak se napínají a zase povolují svaly a možná bych na to neměl myslet, protože mě to pak akorát víc bude bolet, ale… chtěl bych se ho dotýkat. Chtěl bych být Jáchymovi tak blízko, jak by to jen bylo možné. Jak blízko by mě pustil. Akorát… Jak by kluk jako Jáchym mohl chtít někoho, jako jsem já?

Tisíckrát skočit z nejvyšší hory, než čelit strachu z odmítnutí.

Jáchym je gay. Vím to, protože v posledním ročníku přišel na ples s klukem. Já na tom plese nebyl, ale viděl jsem desítky fotek, kde spolu tancují a usmívají se, a četl jsem snad všechny komentáře, jak jim to všichni přejou.

Já byl rozpolcený. Na jednu stranu jsem měl šílenou radost, protože díky tomu existovala maličká naděje, že kdybych sebral odvahu a někam ho pozval, mohl by říct ano. Nebylo by to jasné definitivní heterosexuální NE. Na druhou stranu někoho měl a tančil s ním a snad každý se nad nimi rozplýval, jak jsou dokonalý pár a bla bla bla.

Nevím, jestli spolu ještě chodí, nebo jestli Jáchym chodí s někým dalším. Ale je to jedno. Na mém rozhodnutí to nic nezmění, protože když člověk něčeho lituje, hodně lituje, a myslí na to každý den, nakonec dojde do fáze, kdy výčitky přerostou i strach a to je situace, která je neúnosná.

Chci slyšet, jak mě odmítá. Je to mnohem příjemnější varianta, než žít po zbytek života s pocitem, že jsem nenašel dost odvahy. Ve stavu co by kdyby.

Koukám do jeho očí. Jsou tak přívětivé, až by člověk zapomněl, že mě pohled do nich stál čtyři stovky. A bez nich by možná přívětivé vůbec nebyly. Nebo ještě lépe – být nemusely. „Díky, bylo to fajn,“ řeknu. Vysoukám se z postroje a podám mu ho.

Příjme ho a položí na lavičku. Poté sebere láhev s vodou a napije se. Celou tu dobu na mě doslova zírá, což mě akorát znervózňuje. Dokonce mě napadne, jestli ví, co mám v následující minutě v plánu. „Hele, neznáme se náhodou ze školy? Od vidění?“ pronese.

Asi by mě mělo těšit, že jsem mu minimálně povědomý, ač ho to trklo až po hodině, ale stejně mi je to spíš nepříjemné, protože mi tím dává najevo, že mi tři roky žádnou pozornost nevěnoval. „Jo, chodil jsem o rok níž,“ odpovím, ale nechci, aby věděl, jak jsem na něm visel, takže bez zájmu dodám: „Asi.“

„Asi?“

Pokrčím rameny. „Jakože mám ten dojem.“ A víc to nerozvádím.

Tentokrát přikývne Jáchym a je vidět, že jsme oficiálně vyčerpali všechna témata mezi instruktorem a zákazníkem. „Tak jo,“ pronese a vezme oba postroje. „No dobře, Šimone. Tak já půjdu, za chvíli mi končí směna. Rád jsem tě poznal, klidně se zas někdy zastav.“

Oba víme, že bych už nepřišel, protože v tomhle ohledu byla moje odvaha jednorázová záležitost. „Počkej,“ vykřiknu a dokonce natáhnu ruku, jako bych ho hodlal chytit, kdyby neslyšel. Ale Jáchym slyší a koukne na mě trochu vyjeveně. Určitě už chce odejít, čtyři stovky jsem vyčerpal, takže teď už ho beztak jen otravuju. Ale na to kašlu.

Od dnešního rána odmítám žít ve světě co by kdyby.

Nasaju vzduch do plic a přitom nakreslím špičkou boty do prachu kolečko. „Dneska je kousek odtud velký táborák,“ řeknu, což je naprosto zbytečná informace – něco jako ráno vyjde slunce, protože každý v okruhu dvaceti kilometrů tohle ví. „A já si říkal…“

Sakra, je to těžší, než bych očekával. Ale pořád si opakuju, že jde jen o tu jednu větu, to je můj cíl. Klidně můžu zavřít oči, abych neviděl Jáchymovu reakci. A to, co bude potom, mi může být jedno. Jasně, odmítne, ale já budu vědět, že jsem to zkusil.

O to tady jde.

Tak proč je to tak zatraceně těžké?

Nádech. „Nechceš tam jít SE MNOU?“ Měl jsem chuť poslední slovo polknout, protože mě můj pud sebezáchovy hodlal ještě na poslední chvíli ochránit, ale v tu samou chvíli mi nejspíš vyletěl adrenalin, takže to na Jáchyma de facto zakřičím.

Úlevu necítím, ale pořád doufám, že to přijde za chvíli, na cestě domů.

„Já…,“ začne Jáchym, ale hned na to zmlkne, nejspíš aby to mohl nějak pobrat. „To je pozvání?“ řekne nakonec opatrně.

„Jo.“

„Jakože… Kamarádské pozvání?“

Nepoznám na něm, jestli doufá v přikývnutí, protože pak by odmítnutí bylo o něco méně trapné, ale já už nehodlám couvnout. „Jakože rande.“

„Rande,“ zopakuje Jáchym a špičkou jazyka si přejede po spodním rtu, což mě trochu vyvede z konceptu a mám co dělat, abych od něj odtrhl zrak a nezíral na něj jako nějaký úchyl. A v ten moment mi dojde, že si mě Jáchym taky prohlíží, doslova mě skenuje. Nejdřív sjede pohledem dolů ke kotníkům – ty mám možná zbytečně hubené, občas si sám říkám, jak dokážou celé moje tělo udržet. Nohy nejsou o moc lepší, mám trochu propadlá kolena, ale aspoň nemám tlustá stehna, ne? Sakra. Co si to nelhávám. Jsem vyhublej čahoun, nepatřičně trčím do výšky, a tak dávám ramena dolů. A moje máma říká, že do třiceti budu mít na zádech hrb.

Jsem fakt výhra.

Jáchymova prohlídka skončí u mých očí, ty jsou normální, docela průměrně velké a hnědé. „Já nevím,“ pronese upřímně.

Buď je moc slušný říct rovnou ne, nebo mě shledal jako materiál do škatulky nevím. A to je pro mě vlastně úspěch. „To zas není tak těžké,“ nadhodím. „Buď se ti líbím a připadám ti sympatický. Pak řekni ano. Nebo se ti nelíbím a jsem nesympatický blb, tak v tom případě řekni ne.“

„Tys sem přišel kvůli mně?“ vypálí, protože si nejspíš umí dát jedna a jedna dohromady.

„Ne, přišel jsem, abych překonal strach z výšek,“ odpovím nejprve a poté nakloním hlavu na stranu. „Ale chtěl jsem za instruktora tebe, abych tě mohl pozvat, to je pravda.“

Jáchym pomalu přikývne. „Tak dobře,“ přikývne znovu a veškerá nejistota je pryč. Najednou působí energicky. „Půjdu s tebou k táboráku.“

Půjdu s tebou k táboráku? Pochopil, že tím myslím rande? Je tu někde skrytá kamera?

Zamračím se a nejistě přešlápnu. „Fakt?“

„Jo.“

Čtyři roky jsem tuhle chvíli oddaloval, protože jsem byl přesvědčený, že odmítne. A měl jsem z toho strach. Čtyři roky. A on řekl ano, ano, Šimone, půjde s tebou na rande. Je to nečekané a úplně mě to na okamžik ochromí, ale nakonec všechny pocity vykrystalizují v úsměv. „Tak s tímhle vývojem situace jsem nepočítal,“ přiznám.

„Potřeboval bych se ale nejdřív stavit doma, hodit na sebe čisté oblečení, vzít kolo… Je to nedaleko odtud, takže asi můžeš jít se mnou, jestli nechceš jít napřed a potkat se až tam.“

Měl jsem tisíce vymyšlených plánů, jak ho pozvat. Jeden třeba vycházel z toho, že ho uvidím jít přes cestu se sluchátky na uších, takže neuslyší přijíždějící auto. A přitom bude jasné, že pokud někdo něco neudělá, skončí to špatně. A ten někdo jsem v té představě já, takže ho volám jménem, neslyší, mávám, ale nevidí. A tak běžím a na poslední chvíli, vteřinu předtím, než ho auto srazí, ho chytnu za loket a stáhnu ze silnice. Zakopnu přitom a spadnu. On spadne na mě. Mám jeho rty blízko, vidím každou jejich rýhu a jsem tak šťastný, že dává absolutní smysl ho políbit. A hned na to… Nechceš se mnou někam jít?

Ne každý můj plán byl trhlý, bych rád podotknul.

Jenže až teď vidím trhlinu, na kterou jsem za celou dobu ani jednou nepomyslel, což je asi trochu zarážející, ale pravda. Nikdy jsem totiž nedošel k tomu, co bude potom.

O čem s ním mám mluvit?!

„Rád půjdu s tebou, pokud to nevadí,“ pronesu, jelikož ho teď nemůžu nechat odejít. To bych sám sebe odsoudil k neustálému přemílání, jak to všechno dopadne. Takhle… takhle je to jako skočit do vody a plavat.

Takže jdu s ním. S Jáchymem. K němu domů. A pak máme rande.

–

NEBÁT SE BÝT SÁM SEBOU

Jsem klidný typ. Přemýšlivý. Spíše melancholik než flegmatik, ale spíše flegmatik než cholerik. Za život mě vytočilo jen pár věcí, vesměs v nich figurovali rodiče, ale na ně jsem si postupem času vytvořil imunitu, takže teď mě nenapadá nic, co by mě vyloženě dokázalo nas…

Na adaptačním kurzu v prváku jsme měli ostatním spolužákům anonymně napsat, jaké o nich máme mínění. Což znamená, že jsem zjistil, co si o mně myslí. Už jsem to, myslím, zmiňoval. Spolužáci byli fajn, šikana mezi námi neexistovala, takže jsem od nich nedostal žádná negativní hodnocení, ačkoliv bych to nakonec asi přivítal víc.

Byl jsem pro ně… čtenář, svědomitý, tichý, introvertní, měl jsem rád školu a učení, hodný a klidný.

Mohl jsem být ještě nudnější?! Existovala snad nějaká jiná přídavná jména, která by líp vystihovala, jak šíleně nezajímavý jedinec jsem?

Ne že by mě těšilo, že všichni ve třídě vědí, jaký jsem, protože… Jsem to nevěděl ani já. Doteď to nevím. Skutečně. Já nevím, jaký jsem. Tolik času jsem trávil učením, že možná není nic jiného, co by mě vystihovalo. Klidný, tichý, svědomitý šprt bez přátel.

Jsem vtipný? Spíš ne.

Jsem ohleduplný? Možná.

Jsem lakomý? Kdo ví.

Jsem nudný. Definitivně.

Přesně na tohle myslím, když kráčím vedle Jáchyma, nejzajímavějšího kluka na světě. Nechci mu připadat jako suchar, ale každá nesucharská myšlenka mi zní hloupě. A aby myslel, že jsem hloupý, taky nechci.

„Tak,“ řekne sotva vyjdeme z lanového centra a vydáme se dolů z kopce k řadě bytovek. „Jaká vůbec ta nejdivnější věc se ti zatím v životě stala?“

O tom přesně mluvím. Nic. Nestalo se mi nic, vůbec nic, pusto prázdno, nuda šeď. Sakra. Co mě to napadlo zvát ho na rande? Kdy začne zívat? Ještě než dojdeme k němu domů? „To je trochu chyták?“ pronesu opatrně a hledím přitom před sebe, aby neviděl, že mě jeho otázka trochu děsí.

Jáchym pokrčí rameny. „Spíš normální klábosení.“

Měl jsem to promyslet. Vytvořit nějakou strategii, jak v podobných komunikačních labyrintech najít cestu ven. Žel bohu, to jsem neudělal.

A jsem srábek, to o sobě dost dobře vím. Jenže dneska to chci přece překonat. Zatni zuby, cesta zpět neexistuje. „V tom případě… Asi tohle,“ přiznám. „Jsem docela nudnej.“

„Tohle jako my dva na cestě?“

„A tobě to nepřipadá divné? Dva kluci na cestě?“ Z toho by mohlo být hodně filmových žánrů – komedie, akčňák, romantika, horor, ale v mém případě asi nejvíc sedí sci-fi. „Ne,“ zavrtím hlavou. „Myslel jsem dnešek. Že jsem lezl nahoru, že jsem tě pozval. Žes přijal,“ vypočítávám na prstech a už teď mi to připadá jako šílenství. A to je teprve začátek večera. „Dnešek je asi ta nejdivnější věc, co se mi kdy stala. Co tobě?“

Jáchym nad otázkou přemýšlí jen pár vteřin. „Jednou jsem našel na polštáři šneka. Vím, není to zrovna ta nejbláznivější věc, jaká se ti stane, ale zkus si to představit. Probudil jsem se a on tam stál, anebo ležel, nevím, jak to šneci mají s končetinami. A koukal na mě.“

Mohl bych teď Jáchymovi jen tak říct, že je strašně roztomilý?

„A byl to hlemýžď nebo slimák?“ položím totálně nedůležitou otázku, abych zakryl červenání.

„Rozhodně měl ulitu. Slimáka bych se bál. Mám strach ze slimáků,“ pronese a přitom z něj energie přímo sálá. Je to omamný pocit. Dřív jsem ho jen míjel na školních chodbách a už to mi připadalo opojné, ale jít vedle něj, mluvit s ním… Mám chuť poskakovat, mám chuť se smát, mám chuť strčit hlavu do písku a nevylézt, protože mám zároveň i šílený strach, že budu trapný.

„Chceš mi říct, že to bylo bláznivější, než lézt bez bot a trička na strom pro kočku, která se tě lekla, sekla tě do obličeje a pak raději seskočila dolů sama?“

Jáchym se upřímně rozesměje. „Doufal jsem, že mě přitom nikdo neviděl. No vážně. Vypadá to, žes byl opravdu pozorný, co se týče všech mých přešlapů.“ Není v tom však nic vyčítavého, nekouká na mě jako na stalkera, ani to nijak dál nekomentuje.

„Sedával jsem v knihovně u okna. U toho s výhledem do zahrad, takže… jo. Sem tam jsem něco viděl,“ vysvětlím. „Ale to s tou kočkou bylo asi vůbec nejlepší. Ačkoliv rvačka mezi oktavanama byla taky fajn.“

Sejdeme z hlavní cesty a Jáchym zamíří zkratkou mezi zahradami. Je hodně úzká, takže jde první a já ho samo sebou následuju. Docela nevědomky utrhnu kus trávy a začnu ho žmoulat v ruce.

„Myslel jsem, že je to kočka Mikulášové. A dějepis mi nikdy moc nešel, takže jsem si chtěl trochu napravit reputaci. Víš, co mi řekla na další hodině? Jáchyme, kdybyste věnoval učivu stejné množství času, jaké věnujete prohánění koček,“ dramatická pauza, „možná byste stejně propadal. Nesnášel jsem ji.“ Celý tenhle monolog pronese směrem ke mně, takže kráčí pozadu. A jdeme z mírného kopečka, takže… Jo, fakt ho obdivuju. Fakt se mnou mává. Sakra.

„Ta stará rašple!“ zavrtím hlavou. Mikulášová dělala na škole peklo všem. „Za ty čtyři roky na střední jsem dostal jen jednu jedinou dvojku. A hádej od koho. A to jen proto…“ Bezva, tak teď už ví, že jsem totální šprt. Mávnu rukou. „To je asi jedno.“

„Počkej, počkej! Tys dostal jenom jednu dvojku? To jsi takový šprťák?“

A je to tady. Ano, ano jsem. Klidný a tichý a svědomitý a nudný šprt.

Přál bych si, aby mi to tolik nevadilo. Abych měl lepší historky, abych byl někdo, kdo bude i Jáchymovi připadat zajímavý. „Ne,“ odseknu, čehož okamžitě lituju. „Možná. Vadí to?“ vzdychnu odevzdaně.

Jáchym úplně klidně zavrtí hlavou. „Ne. Vlastně jsem poctěný, že mě pozval tak chytrý kluk, fakt.“

Kdybych byl robot, právě teď by mi zkratovaly obvody. Ačkoliv nevím, proč bych měl být robot. Proč mě napadají takové kraviny. „Dobrá odpověď,“ uchechtnu se a jsem… šíleně šťastný. Asi. Ten hřejivý pocit moc neznám, ale řekl bych, že je to ono. „Takže… Ten kluk, se kterým jsi šel na ples, ten… Už není?“ chci vědět, pro jistotu, ale hned na to mi dojde, že jsem fakt komunikační zoufalec. „Oukej, to zní, jako bych se ptal, jestli umřel. Ale v podstatě mě jen zajímá, jestli mezi vámi něco je.“

Asi ho tou otázkou hodně pobavím, protože se přes rameno otočí a upřímně zasměje. „A co myslíš? Že ho teď jdeme vyzvednout, aby s námi šel k táboráku?“ nadzvedne obočí a já uznávám, že to byla z mojí strany hloupost. „Vlastně mezi námi ani pořádně nic nebylo, moc jsme si nesedli, a pro mě šlo spíš o to gesto. Promiň, že to říkám takhle upřímně, a možná ti to bude připadat hloupé, ale bylo to spíš o mně než o něm, ten večer jsem sám sebe veřejně akceptoval přes to, s kým jsem přišel. Možná jsem teatrální, když to beru takhle symbolicky,“ pokrčí rameny. „Šli jsme spolu pak ještě asi dvakrát ven, ale nikdy v tom nebylo takové kouzlo.“

Zahodím zmuchlaný trs trávy a mám cukání v prstech, jak moc ho teď chci vzít za ruku. „Bál ses? Před plesem?“

„Strašně! Snažil jsem se uklidnit tím, že snad není nikdo, kdo by mě veřejně nesnášel, ale pořád tam byl strach, že se to změní. Nepomáhalo ani vědomí, že jde o poslední večer na škole. Já se toho vůbec hodně bál, toho, že jsem… teplej.“

„Já sice na plese nebyl,“ začnu, a protože cítím naléhavou potřebu Jáchyma povzbudit, pokračuju. „Ale viděl jsem fotky, tak… Říkal jsem si, že to bylo fakt super. Cítil ses pak líp, když jsi s tím vyšel najevo? Nevadí, že se tě ptám?“

Sejdeme po schodišti mezi dvěma ploty, kde na jedné straně roste keř, jehož větve sahají až do chodníku a na straně druhé štěká doga. Jáchym počká dole, až s ním srovnám krok, a teprve poté odpoví. Klidně a sebejistě, ačkoliv je jasné, že dřív pro něj tohle téma nebylo právě snadné. „Přišlo mi pak, že jsem to skrze ten coming out mohl uzavřít a už se v tom nepitvat. Jako když se škrábneš a ono se to zahojí, někdy nezůstane jizva. Dává to smysl?“

Odpovím upřímně. „Mně to smysl dává.“ Nedoplním však, že to je dneska. Těžko říct, jak bych to viděl včera a všechny dny předtím. Ne že bych teď byl natolik jiný člověk, jen… Asi jsem hodně věcí odmítal vidět, protože jsem z nich měl strach.

„Ty jsi na tom jak?“ přeruší Jáchym všechny myšlenky, což jsem rád, jinak bych jimi zase ztratil hodně času.

„Já jsem na tom dobře,“ připustím. „Můj vnitřní coming out proběhl na začátku prváku a nijak šíleně jsem to neviděl. A to je asi jedné, na čem mi teď záleží, takže… Asi fakt dobrý.“

Opustíme zahrádky a před námi leží vysoké bytovky. Jáchym musí bydlet v jedné z nich.

„A tvoje rodina to bere dobře?“ chce vědět, ale hned na to se ušklíbne. „Vždycky mi přijde zvláštní se takhle ptát, skoro jako by měl ten dotyčný nějakou nemoc, nebo mu upadávala ruka – a jak to bere rodina? No ale chápeš.“ Šťouchne do mě prstem.

Moje rodina. To jako máma a táta. Museli bychom mít celou noc, abych dokázal vysvětlit, jak to mezi námi funguje. A že neexistuje nic, co by ti dva mohli říct, aby mi to ublížilo, nebo vadilo, nebo potěšilo. Je to, jako bych zastavil někoho na ulici, řekl mu, že jsem gay a pak slyšel jeho reakci.

Necítil bych nic. Po těch letech už to ani moc nejde. Což je na jednu stranu osvobozující.

Teď už ano. Ještě včera jsem z toho šílel.

„Hele, moje rodina to neví a ani jim to nehodlám říkat. Až to jednou zjistí, je mi jedno jak a kdy to bude, tak to budou vědět. Vlastně… Strejda to ví, tomu jsem to řekl a měl radost. Teda, víš jak. Šimone, mám radost, že jsi gay. Vždycky jsem ti to přál… To fakt ne. Spíš jakože měl radost, že jsem mu to řekl.“

Strejda je mámin bratr a společného mají velmi málo, možná proto si s ním tolik rozumím.

Jáchym pobaveně zvedne koutky a nakloní přitom hlavu na stranu, což dělá, když ho něco napadne. „To by bylo fajn, kdyby měl takovou upřímnou radost. Hele moji babičku z toho málem trefilo, že nebudu mít děti, byla z toho nějakou dobu skoro nemocná. A pak mi jednou u večeře tak pyšně říkala, že viděla na Nově reportáž o dvou tučňácích, samcích, kteří spolu vychovávají cizího tučňáka. Pojala to stylem – vy teplí jste hodní. Od té doby je s tím v klidu.“

„Tučňáci můžou být teplí?“ pronesu překvapeně.

„Je spousta teplých tučňáků. Klidně se na to babičky zeptej. Už jsme tady,“ ukáže na jednu z nižších bytovek, která mezi všemi těmi paneláky vypadá trochu zapadle. A jako jediná nemá novou fasádu. Jáchym otevře vchodové dveře a pustí mě do chladné chodby. Vyjdeme do prvního patra a zastavíme u Rýznerů. „Když tak za sebou zabouchni, klika je nějaká posratá.“

A pak jsem u něj doma a to je doslova šílené, protože Jáchym pro mě vždycky byl něco nedosažitelného a vzdáleného. A teď jsem u něj doma! Akorát… Zastavím ho a tichým hlasem vydechnu: „Počkej, chceš říct, že poznám tvoji babičku? Ježišmarja, na to nejsem připravený.“ A mám z toho trochu stres, protože absolutně nevím, co bych jí tak měl říkat.

Jáchym se rošťácky ušklíbne. „Pozdě. Takhle se mstím každému, kdo mě pozve na rande.“

Nic dalšího už si říct nestihneme, protože vejdeme do kuchyně. Jeho babička je opravdu hodně stará, až bych řekl senilní, protože za celou dobu, a to není nijak dlouhá doba, v podstatě než se Jáchym převleče a posbírá věci, mi stihne třikrát povyprávět, jací lidé jsou tento týden v Prostřenu. Mezitím ještě mluví o počasí, lumpech, co v noci křičí na ulici, že Jáchym je strašně hodný kluk, o jídle, a tím se zase dostane k Prostřenu a otázce, zda jsem tento týden viděl, kdo vařil ve středu.

Je fajn, když Jáchym vyjde z pokoje a řekne, že už odcházíme. Aspoň nemusím znovu odpovídat a koukat přitom na její dlouhý černý chlup na bradě.

Na teplé tučňáky jsem se jí zeptat zapomněl.

x

Jáchyma jsem si nevysnil. Nemyslel jsem, že má perfektní a dokonalý život. Že mu všechno vychází, aniž by o to musel bojovat. Nejsem debil. Měl jsem však omezený zdroj informací, takže jsem samozřejmě netušil, že bydlí v malém bytě společně s mámou a babičkou, a že podle všeho nemají moc peněz.

O to ale nejde. Každý má něco, s čím se musí potýkat. Mě jen upřímně překvapilo, jak snadno mi tohle Jáchym ukázal. Na prvním rande, ve chvíli, kdy mě neznal víc než dvě hodiny. A nedělal z toho žádnou vědu. Prostě to tak je, tady bydlím, tohle je můj život.

Když jsme vyšli ven a Jáchym vytáhl z kolárky staré oprýskané kolo, obdivoval jsem ho ještě víc, než když vylezl pro tu kočku, nebo hrál bosky fotbal, nebo běhal bezstarostně po chodbách a z nikoho si nic nedělal.

Pak ale sedl na kolo, jednou rukou držel řídítka a druhou na mě mávl, abych nasedl na štangli, a tím zabil veškerý můj obdiv, protože jsem došel k názoru, že je jednoduše šílený. Ještě nikdy jsem na štangli neseděl. A taky jsem mu to řekl, ale on to nebral příliš vážně a zase mě vybídl, abych nasedl.

Seděl jsem na štangli, zatímco Jáchym kličkoval mezi domy, občas mě málem vyklopil, takže se hodně smál a já s ním. A pořád jsem myslel na to, že je tak hrozně blízko, že má ruce přehozené přese mě a na krku cítím jeho horký dech.

A že moc hezky voněl.

A že nechci, aby dnešní den skončil.

–

UDĚLAT NĚCO ŠÍLENÉHO

Dojedeme kousek za město k lesu, kde už na parkovišti postávají auta a z právě přijíždějícího autobusu vystoupí skupina asi patnácti lidí.

Táborák na oslavu začátku prázdnin probíhá každý rok, ale já se ho ještě ani jednou nezúčastnil. Což asi není nijak překvapivé. Přesto, když stojím před obrovskou loukou mezi parkovištěm a lesem, najednou nechápu, proč jsem tady nikdy nebyl. Je to vlastně docela super místo.

„Nikdy jsem u žádného táboráku nebyl, ani nevím, co se tady dělá,“ přiznám nahlas, zatímco Jáchym opře kolo o strom a prostě ho tam nechá, aniž by ho zamykal.

„Tak honem něco vymysli. Třeba přeskakování ohně. Nechceš doufám, abych se s tebou nudil,“ pronese Jáchym naprosto vážným hlasem, přesto vím, že žertuje.

Táborák je spíš obrovská vatra, hoří do výšky minimálně dvou metrů, takže přeskočit ho by byla jednoznačně sebevražda, ale z mého pohledu rozhodně zajímavá. „Přeskakování ohně? Tebe by pobavilo, kdybych shořel?“ nadhodím. „Oukej, skočím, když skočíš taky. Ale nejdřív bych si dal možná něco na pití. Víš o tom, že jsem ani nikdy nebyl opilý? Ne že bych se chtěl ztřískat, ale něco bych rozhodně zkusil. Co rád piješ? Doporučuješ něco?“

Společně jdeme přes louku k ohni, zatím je ještě světlo, takže vidím pod nohy a na okamžik vážně přemýšlím, jaké to bude v noci. A že jsem se vždycky bál tmy.

„Aha, chápu,“ řekne Jáchym. „Jsem takový tvůj doprovod na cestě životem. V tom případě bych ti doporučil pít něco, kde není moc alkoholu. A tady u táboráku asi žádný koktejl neseženeš, takže si dej desítku, nebo vinný střik. Zvu tě.“ S těmi slovy zamíří ke stánku s občerstvením.

„Desítka je pivo, že jo?“ zeptám se úplně hloupě, což mi dojde ve chvíli, kdy na mě Jáchym překvapeně pohlédne. No tak dobře, jsem prostě v některých věcech mimo, přiznávám a rozhodně to netajím. Mávnu rukou. „Jo, dám si pivo,“ řeknu rozhodně. „Co si dáš ty?“

Dá si taky pivo. Desítku. Podá mi kelímek, na kterém je nálepka: hoď mě prosím do koše, což mi přijde super. Taky mi přijde super, že je všude kolem tolik lidí a já nemám chuť utéct.

Projdeme k ohni, chvíli na něj koukáme, pijeme pivo, a když nám je horko, tak se zase trochu vzdálíme. „Představím ti pár kámošů, dobře?“ řekne zničehonic Jáchym a ukáže bradou na hlouček lidí kousek od stromu, jak sedí v kruhu na dece a zrovna se smějí něčemu, co řekla jediná holka mezi nimi.

Seznámit se s Jáchymovými kamarády je… další strašně těžký level. Jako by všechny rande dal někdo dohromady a vzniklo tohle. Nejprve rodina, teď kamarádi. A já na ně chci zapůsobit, chci, aby mě brali a schválili mě, protože co když odejdu třeba pro další pití a oni řeknou, že jsem totální idiot?

Nestihnu však protestovat, protože Jáchym mi přehodí ruku přes rameno, nejspíš abychom společně prorazili hloučkem lidí před námi, a ten dotek mi definitivně smaže všechny myšlenky. Prostě… Jáchym mě drží kolem ramen, jsme jako pár, jako přítel a přítel, Jáchym mě drží kolem ramen, ježiši… A pak najednou stojíme u jeho přátel. Kudy jsme šli, absolutně netuším.

„Čau!“ pozdraví Jáchym energicky. „Tohle je Šimon,“ ukáže na mě. „Chodili jsme spolu do školy.“

Chodili jsme spolu do školy zní hůř, než tohle je moje dnešní rande, ale na druhou stranu je to mnohem lepší, než tenhle kluk mě čtyři roky sledoval a dneska se na mě pověsil.

Usměju se. „Ahoj,“ špitnu. A pak zakašlu, abych neměl tak písklavý hlas.

Ostatní se postupně představí. Monika, Tomáš, Michal a Patrik. Patrik je už trochu nadraný, a tak má asi největší radost, že přišel někdo nový a hned vedle sebe udělá místo, abychom si k nim mohli přisednout.

Sotva dosednu, kluk, který sedí vedle Patrika z druhé strany, a já mám dojem, že je to Michal, řekne: „Já si tě pamatuju. Nevyhrál jsi krajské kolo v té chemické soutěži?“ Neřekne, který rok myslí, protože jsem soutěžil dvakrát a v obou případech jsem krajské kolo vyhrál, ale první rok jsem vyhrál i ve státním a rok na to jsem titul neobhájil, protože jsem dostal angínu. Což ale vůbec není důležité!

„Jo, to je možné,“ odpovím neurčitě.

„Kámo, respekt. Musíš být fakt chytrý.“

To mi řeklo za život už hrozně moc lidí. A já nikdy nevím, co jim na to říct, protože… nevím, jestli jsem chytrý. Trávím tolik času učením, že nedokážu odhadnout, kde začíná chytrost a kde píle. Možná jsem fakt blbej, jen umím hodně dřít. „Vlastně ani ne,“ zavrtím hlavou a zírám přitom na dno kelímku. „Docela dost času jsem trávil učením. A tím docela dost myslím skoro všechen. Ale dneska ráno jsem se rozhodl, že… chci zažít něco nového.“ Nejspíš jsem to pivo vypil moc rychle, protože mi vůbec nevadí tohle přiznat nahlas. „Asi je to trochu divné,“ dodám.

Monika na mě překvapeně pohlédne. „To zní, jako kdybys byl poprvé venku.“

„Jo, to jo,“ přikývnu a v ten okamžik sám sebe považuju za totálního exota. Abych skryl rozpaky, vystřelím první otázku, která mě napadne. „Vy nemáte nic, co byste chtěli zažít?“ Jsem trochu nervózní z toho, že jsem středem pozornosti, ale vyloženě nepříjemné to taky není, protože všichni Jáchymovi kamarádi působí mile. Nemám dojem, že by si ze mě utahovali, nebo se smáli. A ani moje otázka je nějak nevykolejí.

Monika bez přemýšlení odpoví: „Vzít si Leonarda DiCapria a zachraňovat s ním želvy.“

„Dokončit nějakou appku a shrábnout milióny,“ pokračuje Michal.

„Mít jachtu,“ pronese Tomáš, jehož jméno vím jistě, protože je stejné jako mého otce. Navíc má kolem krku na šňůrce odrazku, což mě na první pohled zaujalo.

Jako poslední promluví Patrik, který mluví tak nahlas, že tím vyruší i skupinku sedící na dece vedle nás. „To je kolečko svěřování, jo? Tak já bych chtěl, aby se mnou šla Aneta ven. No co? Držím se při zemi.“ A tím definitivně strhne debatu směrem k Anetě, která o něj nejspíš nemá zájem jenom proto, že je Patrik hrozně nezodpovědný.

Jediný, kdo se v kolečku nesvěřil, byl Jáchym, což mě mrzí. Chtěl bych vědět, jaká jsou jeho přání, zároveň bych o něm chtěl ale vědět úplně všechno, takže není překvapivé, že na něj chvíli koukám a přemýšlím nad tím.

On si mého pohledu všimne a usměje se. Já mu úsměv oplatím.

S jeho přáteli je sranda. Vezmou mě prakticky hned do party, neignorují mě a chtějí znát i můj názor, když řeší, s kolika lidmi spal Nick Fury. Není to nejinteligentnější konverzace v historii konverzací, na druhou stranu v sobě máme alkohol, někteří více než jiní, a v takové situaci vnímám tuto debatu jako tu rozhodně nejzábavnější.

Dokonce mi ani nevadí chvíli zpívat, když někdo kousek od nás vytáhne kytaru a já z hodně hluboké paměti doluju slova k písni Bedna od whisky. Jáchym zpívá taky, ale opět… Patrik do toho dává tolik energie, že Jáchymův hlas nezaslechnu.

Když zapadne slunce, táborák konečně dostane tu správnou atmosféru. Skupinky a hloučky se začnou promíchávat. Patrik někam zmizí, Monika odejde s Michalem tančit a Tomáš mi kolem krku pověsí odrazku, prý pro štěstí a pak opřený o strom usne. S Jáchymem zůstaneme na dece sami a docela dlouho řešíme nejdůležitější otázky světa.

Třeba proč kouzelníci nepoužívají víc hůlky. Jakou barvu světelného meče bychom chtěli, kdyby bylo možné sám rozhodnout. A samozřejmě, který učitel na střední byl nejšílenější. Vyhraje Fiala, ale jen o bod nad Mikulášovou.

Někdy před půlnocí, když se vracím ze záchodu, což je v podstatě moderní kadibudka, takové malé dobrodružství samo o sobě, zaslechnu dvě holky, jak spolu mluví o rybníku, který je jen kousek od nás. Jedna z holek tam podle všeho chtěla jít, ale v lese je taková tma, že to okamžitě vzdala a smála se, když si její přítel hrál na hrdinu, ale po pár krocích navrhl, zda nepůjdou raději tančit. A to tanec nesnáší.

Nejsem sebevrah ani šílenec. Ale taky mám v sobě dvě piva a hrozně moc odhodlání se svým životem něco udělat. Takže když se vrátím za Jáchymem na deku, první věc, kterou řeknu, je: „Ještě nikdy jsem se o půlnoci nekoupal v rybníku.“ A docela klidně bych mohl vynechat i tu půlnoc a stejně by moje tvrzení bylo pravdivé.

„Já taky ne,“ odpoví Jáchym a kouká na mě úplně stejným pohledem, jako když jsem mu řekl, že v lanovém centru skočím.

„Takže to udělám teď,“ vysvětlím a pohodím hlavou k lesní pěšině, která tam sice někde je, ale rozhodně není vidět. Táborový oheň osvětluje louku, takže vidím obrysy lidí a stánků, dokonce i auta na parkovišti, ale les je vůči tomu imunní. Ten si tam prostě dál strašidelně stojí jako nic.

Jáchym se hlasitě zasměje. „Není to trochu moc šílenství na jeden večer?“

„Není to málo na jeden život?“ odpovím.

Samozřejmě nechci jít sám, ale zároveň nechci Jáchyma k ničemu nutit, proto nic víc neřeknu a rozejdu se k lesu. Tak nějak doufám, že půjde za mnou, protože Jáchym je ten typ, co podobné věci zkouší rád. Nebo aspoň mám ten dojem. A ano, mám strach, že na mě nepočká, že mezitím zmizí, než já splním další praštěnou výzvu, ale kdybych to neudělal, kdybych to teď vzdal, třeba bych si později řekl, že nemusím dělat ani tohle a tamto a nakonec zase skončil nad učebnicí, totálně nudný a nešťastný.

Ještě než však vejdu do lesa, Jáchym se objeví po mém boku. „Ahoj,“ řekne s širokým úsměvem na tváři. A já na něm vidím, že koupání v rybníce ho láká stejně jako mě.

„Ahoj,“ pronesu přesně v okamžiku, kdy přestaneme vidět. Ne, to přeháním, zas taková tma to není, protože vidím hvězdy a za zády pořád vnímám světlo z táboráku. Přesto z kapsy vytáhnu mobil a svítím nám na cestu.

„Víš, co bych chtěl?“ nadhodí Jáchym a já zavrtím hlavou, což nevím, jestli vidí, ale stejně hned na to pokračuje. „V rámci našeho svěřovacího kolečka pro dva. Chtěl bych umět vracet čas, říkat lidem pořád různé věci a sledovat jejich výrazy, to by mě bavilo. Ale sám pro sebe bych si přál vědět, že můžu jít kamkoli a jsem jen já. Nic, co by mě poutalo k dalším lidem. Věděl bych, že jakmile se seberu a zmizím, nikdo tím nebude trpět. To zní asi divně, protože by to znamenalo, že mě tím pádem nikdo nebude mít rád a nechyběl bych jim, jen… Bych někdy rád nechyběl mámě a babičce. Vypnul si telefon a nemyslel na to, že mi zrovna v ten moment chtějí zavolat.“ Odmlčí se, a když už myslím, že nic neřekne, dodá: „Občas mám pocit, že žijou můj život, ne svůj.“

Je to hodně osobní zpověď. Nejspíš za to může ta tma, která hodně schová. Člověk má pak pocit, že může něco říct a zároveň není tak odhalený. Teda alespoň já ten pocit mám. „Kvůli tomu jsi neodešel odtud z města,“ pochopím.

„Nejspíš. Možná jsem jenom srab. Možná jsem toho moc vypil.“

„Možná seš jen hodně starostlivý,“ nabídnu další možnost, kterou považuji za pravdivou. Jáchym totiž nikdy nebyl zbabělý, to vím.

„A ty jsi dost milý,“ řekne, ale z jeho hlasu nepoznám, jestli to myslí upřímně, nebo to říká proto, že ve skutečnosti je milý on.

Nějakou dobu mlčíme. Ani nevím, jestli ještě pořád jdeme po stezce, a v dálce slyším houkání, takže jsem totálně podělaný, ale pořád jdu dál. Zjišťuju, že stejnou vůli a odhodlání, které jsem měl při učení, mám i v dalších oblastech. Takže… Nejspíš jsem přemýšlivý a vytrvalý. A to už je, myslím, hezká charakteristika.

Nakonec k rybníku dojdeme. Není tak daleko, ale jelikož postupujeme hodně pomalu, trvá nám cesta překvapivě dlouho. Hladina je temná, úplně temná. Když na ni posvítím mobilem, mám chuť se profackovat, co mě to napadlo za hloupost. Jenže teď už to před Jáchymem přiznat nemůžu, a tak váhavě sundám tričko. „Je to trochu strašidelnější, než jsem myslel,“ poznamenám, ale zároveň s tím vysvleču i kraťasy. Mobil položím světlem vzhůru, abych pak všechny věci našel. Jen odrazku nechám na krku a udělám krok k vodě.

Ježišmarja, to byl ale debilní nepromyšlený nápad.

Jáchym taky shodí oblečení a opatrně mě následuje. Zatímco já na břehu zastavím tak, že mi voda omývá jen kotníky – a je fakt studená – on je odvážnější a pokračuje dál. Jenže vteřinu na to mu nejspíš podjede noha, protože přepadne dopředu a doslova sebou flákne do vody. Udělá to hlasité žbluňk a Jáchym zmizí pod hladinou.

Jako… Neměl bych se smát. A taky to zkouším. Jenže sotva se vynoří, sám smích neudrží, takže mě strhne s sebou a smějeme se oba. „Tak teď jsem vystřízlivěl. A něco se mi otřelo o nohu. Okamžitě sem pojď, ať je vyšší šance, že se to zakousne do tebe.“

Poslechnu. Udělám několik váhavých kroků a pak přinutím svoje tělo kleknout, takže mám najednou vodu po ramena a je studená, šíleně studená, ale nedám na sobě nic znát. Místo toho radostně vydechnu: „Koupeme se o půlnoci v rybníku.“

„Ty sis udělal nějaký seznam toho, co chceš splnit, nebo to bereš tak, jak to přijde?“

„Vyloženě seznam nemám. Jen nějaké záchytné body. Vím, že ti možná připadám šílený, nebo divný, ale… Já jsem už tak strašně unavený z toho dělat všechno správně. Být ten kluk, co jen sedí doma a studuje, aby jednou mohl být šťastný. Chtěl bych… Chci být šťastný už teď. Teda, teď šťastný jsem.“

Moc Jáchymovi do obličeje nevidím, ale stejně poznám, že se usmívá. „To je dobře. Co lepšího než být v životě šťastný, ne? Přijde mi to jako ta nejvyšší meta.“ Stříkne na mě trochu vody a přímo do obličeje.

„Hej!“ uchechtnu se a hezky mu to oplatím. „Kdybys tu schopnost vracet čas měl, co bys udělal jako první?“

„Hm, asi bych vrátil čas do chvíle, co jsi přišel do lanového centra, a ohromil tě tím, kolik toho teď už vím. To by byl docela mindfuck, ne?“ Takže by ji použil, aby mě ohromil. To mě neskutečně potěší.

„A není to trochu promrhaná činnost? Co třeba do mě strčit? Nebo poslat manažera do háje?“ Když mluvíme, není to kolem nás tak strašidelné, dokonce zapomenu na studenou vodu a kvákání žab, což je k neuvěření, protože žáby moc nemusím. Ne že bych z nich měl strach, jen mi přijdou… slizké.

„Možná bych skočil já. Z nějaké vysoké budovy. A těsně před dopadem bych vrátil čas, to by se mi líbilo,“ pronese Jáchym. Přitom pomalu pohybuje rukama, jako by plaval, ale ve skutečnosti je na místě a navzdory situaci působí uvolněně a klidně. To mu trochu závidím, protože já očekávám, že mě každou chvíli něco stáhne pod vodu. „Víš co? S tebou se mi mluví docela jinak než s jinými lidmi,“ řekne zamyšleně. „Většinou je to: tak co, vole, dala ti, jak je, co zrovna paříš…“

Jo, asi nejsem úplně jak ostatní. Ušklíbnu se. „Promiň, vole. Jestli ti dala, mě samozřejmě taky zajímá. Vole.“

Schválně použiju trochu přehnanou intonaci a Jáchym samozřejmě reaguje podobně. „Vole, nedala, jsem prý moc teplej.“ Přepadne na záda a začne splývat na vodě s rukama roztaženýma jako hvězdice a zírá přitom na hvězdy. Když nemluvíme, uvědomím si, kolik zvuků kolem nás je. Hlavně ty žáby a šustění rákosí, ale taky houkání, skřípání a další zvuky, u kterých nevím, od čeho jsou.

„Jau! Komár!“ vyhrkne Jáchym a plácne se přitom dlaní do hrudníku. Málem se znovu potopí, ale tentokrát to vybalancuje.

Než stihnu něco říct, taky mě napadne komár. Nebo dva. Najednou jich je kolem nás celá armáda a já dostanu přímý zásah do ucha a Jáchym do krku. Bojujeme statečně a stejně statečně to vzdáme a utečeme na břeh.

Po cestě zpátky k táboráku se mi vybije mobil, takže chvíli jdeme v absolutní tmě.

–

CHODIT BOSKY

„Můj strejda byl vždycky trochu blázen. A tím trochu myslím, že je to dost možná nějaká diagnóza,“ zasměju se. Jdu vedle Jáchyma, který vede kolo. Couráme se hodně pomalu, protože od jedné pouliční lampy k druhé je to docela daleko, takže někdy nastane taková tma, že nevidíme ani chodidla. A přes to všechno je takové horko, že jsme oba za chvíli suší.

Přes rameno mám přehozené tričko a v ruce držím boty. Jít bosky je pro mě hodně zvláštní. Každý krok je vlastně takové menší dobrodružství, jelikož nikdy nevím, kam došlápnu. Jestli tam není díra, kámen nebo střep, ale přesto pokračujeme pořád vpřed a já si připadám až neskutečně svobodně.

„Mám strejdu hrozně rád, ale moc ho nevídám. Když jsem byl malý, hodně cestoval. Byl snad všude, ačkoliv on tvrdí, že neviděl ani jedno procento toho, co by chtěl. Ale odevšad, z úplně každého místa, které kdy navštívil, mi posílal pohledy. Mám jich sedm set patnáct. Hrozně rád si je prohlížím a čtu, ačkoliv všechny strejdovy vzkazy znám už za ty roky nazpaměť. Dřív jsem je měl pověšené na zdech, ale když jsme před pár lety malovali, tak jsem je musel sundat a máma nechtěla, abych je tam dával zpátky, protože mě prý rozptylovaly, tak je mám schované v krabicích.“

Jsme přímo v polovině cesty mezi dvěma pouličními lampami, takže sehraně zpomalíme a opatrně nakračujeme. Já jsem možná ještě o něco opatrnější, protože Jáchym je přece jenom zvyklý chodit bosky, běhat bosky, hrát fotbal bosky, lézt na strom bosky… Zatímco já nechodím bosky nikdy, dokonce ani doma. Tam nosím kroksy.

„On je strejda hodně volnomyšlenkářský a nemá rád zaběhnuté vzorce, což je přesný opak mojí mámy. Nikdy si nerozuměli a ona ani nechtěla, abychom se spolu moc vídali, aby mě nezkazil, nebo mi do hlavy nedal nějaké šílené nápady. Naštěstí se strejda nedá tak snadno odbýt. Tak si často voláme. Ale osobně jsem ho neviděl už… Už to bude pět let. Bydlí teď v Itálii. Má tam malou vinici a ty fotky, co mi posílá, jsou skoro neuvěřitelné.

Byl vlastně jediný člověk, kterému jsem řekl, že jsem gay, ale to jsem ti už říkal. Občas si přeju, abych byl trochu víc jak on. Třeba v tom, jak nikdy nemá strach z toho, co by se mohlo stát. Není neopatrný nebo tak, to ne, ale vždycky říká, že co se má stát, se stane a nemá smysl řešit problémy, u kterých zatím nejsme.“

Ani nevím, jestli moje vyprávění Jáchyma zajímá, ale když na chvíli ztichnu, hned na mě pohlédne a já vím, že mě tím pobízí, abych pokračoval. Je to zvláštní. Mohl bych sice tvrdit, že za to může ta tma, nebo alkohol, ale ve skutečnosti jsem docela střízlivý a jediná věc, proč tohle všechno říkám, že se vůbec poprvé v životě někomu svěřuju se všemi těmi věcmi ohledně mého života, je… Jde o Jáchyma. Jsem s ním rád a ani před ním necítím tolik studu, kolik bych očekával.

„Dovedeš si to představit? Bylo mu šestnáct, když odešel z domu jen s krosnou na zádech a odjel prvním autobusem do Prahy. Tam chvíli pracoval v kavárně, a když si vydělal, odjel do Německa. Z tama to vzal do Španělska, kde žil zhruba rok, dokonce to chvíli vypadalo, že i zůstane, protože poznal svoji první lásku. Říkal, že ji hodně miloval, i teď na ni někdy vzpomíná, ale svobodu prý miloval a miluje mnohem víc. Ze Španělska zamířil do Švýcarska, pak do Rakouska, dokonce chvíli pracoval na Slovensku, než odjel do Asie, kde strávil šest dalších let. Poté odletěl do Ameriky.

Nikde se už ale nezdržel déle než pár měsíců, maximálně půl roku, protože nenáviděl loučení, a čím delší dobu zůstával na jednom místě, tím horší to pak pro něj bylo.

Domů do České republiky se vrátil jen párkrát. Jednou, když jsem se narodil, poté na moje páté narozeniny, na Vánoce, když mi bylo sedm, v mých devíti, dvanácti a naposledy před pěti lety, když mi bylo čtrnáct. Vlastně jezdil jen kvůli mně, protože ho sem nic jiného netáhlo.“

Na něco stoupnu, sevřu rty pevně k sobě a okamžitě zvednu pravou nohu a otřu plosku. Šlo jen o kamínek, naštěstí, takže úlevně vydechnu. Když však udělám další krok, znovu na něj stoupnu, nebo je to jiný, ale rozhodně stejně otravný. A Jáchym… ten taky zničehonic začne zvláštně našlapovat. Koukneme na sebe, pak na zem, pak zase na sebe. První, kdo se rozesměje, jsem já, ale Jáchym mě ihned napodobí.

Ani jednoho z nás nenapadne nazout si boty, takže pokračujeme po štěrkové cestě bosky jako dva pitomci, ale asi nám to nevadí. Dokonce po pár krocích dojdu k tomu, že když našlapuju celou ploskou nohy a nejen na paty, je to trochu příjemnější.

Jáchym mě vybídne, abych ve vyprávění pokračoval. Když se ho zeptám, jestli ho nenudím, zavrtí hlavou.

„Tvrdí, že život, který vedl, něco jako takové moderní nomádství, je skvělý způsob bytí. Člověk se hodně naučí o světě i sám o sobě. Zjistí, že hodně věcí, které považoval za důležité, ve skutečnosti nejsou nic. V tomhle ohledu se s ním strašně špatně mluví, protože každý problém hrozně rychle smete.“ Nasadím hlubší, trochu chraplavý hlas: „Známky? Ale Šimone, známky jsou přece tak zbytečná věc. Nikdo nemá právo hodnotit tebe a tvé znalosti, protože naučit se pár dat a informací zpaměti neznačí, jak moc jsi připravený na život.“ Vzdychnu. „Asi má pravdu, teoreticky, ale… Nechápe, že pro mě to není tak snadné jak pro něj. Nebo… Já nevím.

Na druhou stranu, taky říká, že i jeho způsob žití měl svoje nevýhody. Třeba samotu. Mockrát se zamiloval, ale žádná s ním nakonec nezůstala, protože to s ním prý nebylo zrovna jednoduché. Nevím, co přesně to znamená, ale říká, že je to cena, kterou musel zaplatit za všechnu tu svobodu.“

Kousek od nás je první panelák. V několika oknech jde vidět světlo televize, ale jinak je všude tma. Dojde mi, že za chvíli budeme u Jáchyma doma. Vlastně jen projdeme na konec ulice, zahneme doprava, posledních pár metrů… Je to na hovno, protože já nechci, aby dnešní noc skončila. Nikdy.

„A to je asi všechno. Vlastně… Ani nevím, jak jsem se k tomu dostal.“

Jáchym s úsměvem na tváři řekne: „Ptal jsem se, jestli jsi byl někdy u moře.“

„Aha, jasně,“ přikývnu. „Nebyl. U moře jsem nikdy nebyl,“ odpovím konečně.

–

NAUČIT SE NĚCO NOVÉHO

„Tak to je podruhé, co jsi mě dneska doprovodil,“ řekne Jáchym. Má pravdu, ale tentokrát je to jiné, protože předtím jsem věděl, že nás čeká ještě táborák. Měl jsem naději, očekávání a trochu strach. Teď, když vím, jak skvěle mi s ním je, mi připadá skoro nemožné ho nechat odejít.

„To jo,“ přikývnu a nedokážu skrýt smutek. Kdybych mu alespoň mohl dát pusu. Dlouho na to myslím, jenže přímo mezi námi stojí kolo a já nevím, jak to udělat, aby to působilo přirozeně, hezky, jakože to takhle mělo být a ne, že jsem se na něj vrhl.

„Nikdy nevím, co na závěr říct. Ne že bych těch závěrů zažíval tolik, myslím obecně.“ Možná se mi to jen zdá, ale Jáchym působí nejistě, několikrát na místě přešlápne, ale stejně netuším, co mu právě probíhá hlavou. „Vzal bych to přes to, že mi babička psala esemesku, ať honem přijdu, jenže tys ji viděl, tak víš, že si plete mobil s kalkulačkou.“

„Jestli chceš, můžu předstírat, že ti věřím, že ti napsala,“ navrhnu. Nezkouším být vtipný nebo tak, ale cítím, jak je atmosféra mezi námi napjatá a trapná a já nechci, aby to takhle skončilo. Trapností.

„To je velkorysá nabídka,“ přikývne. Ale tím to nejspíš končí. „Tak se měj, Šimone. Bylo to nevšední.“

Udělá krok k domu, ale já za ním okamžitě vyhrknu: „Dobře nevšední, nebo už nikdy více nevšední?“

Jáchym nezaváhá ani na vteřinu. „Dobře nevšední!“ usměje se. Jednou rukou naviguje kolo ke vchodu a druhou hledá v kapse klíče. Dojde ke vchodu, skoro jako bych to všechno viděl zpomaleně, ale stejně nenajdu ta správná slova, jak tohle všechno ukončit.

Ale byl to skvělý večer, skvělé rande a nikdy nebudu litovat, že jsem ho pozval.

„Poslyš,“ vyhrkne Jáchym a otočí se na mě. „Nechtěl bys zajít ještě někam na jídlo?“

Že něco řekl, mi dojde hned. Co řekl, mi dojde až po chvíli, takže na něj nějakou dobu jen koukám, možná přímo zírám, než ze sebe konečně dostanu přehnaně nadšené: „Tak jo, super!“ Div, že nevyskočím metr nad zem, kolik energie v ten okamžik cítím a kolik radosti mi najednou koluje v žilách. Což na mně musí být určitě vidět. Zakašlu a mnohem hlubším hlasem dodám: „Proč ne.“ Dokonce zvládnu ležérně pokrčit rameny.

„Bezva. Já si jen uklidím kolo a řeknu, že budu ještě venku. Prostě jsem hned zpátky, tak neuteč. Víš, že umím běhat i bosý a chytil bych tě.“ S těmi slovy zmizí s kolem v domě a nechá mě stát venku, ale vůbec mi to nevadí. Jsem tak… ach bože, tohle definitivně musí být štěstí, tohle musí být to, co jsem ještě ráno strašně moc chtěl, ale nevěděl, jak to získat. A přitom to celou dobu bylo téměř na dosah ruky.

Nejprve na sebe hodím tričko, odrazku vytáhnu, aby byla vidět, a poté sednu na obrubník a obuju si boty. Chodit bosky je osvobozující, ale taky náročné a únavné. Vlastně ne takové, jaké bych čekal, ale teď když nad tím přemýšlím… nic není, jak bych čekal.

V lanovém centru jsem vylezl nahoru na stožár a skočil dolů, a přes to všechno mám stále dojem, že strach z výšek přetrvává, nebo strach z padání, ale spíš obojí, protože výšky nakonec vždycky znamenají padání. Alespoň v mém případě.

A Jáchym? Taky to není to, co jsem očekával. Je to mnohem lepší, živější a skutečnější.

Neslyšel jsem ho vůbec přijít, takže trochu nadskočím, když dosedne vedle mě. Už má na sobě tričko, ale boty pořád drží v ruce.

„Kam půjdeme? Bývá takhle v noci vůbec něco otevřeného?“ nadhodím, ale přitom myslím na to, jak blízko u sebe sedíme.

„Nedaleko náměstí je nonstop. Nebo možná zavírá až k ránu, teď nevím, každopádně tam mají hranolky, hambáče a určitě i něco k pití. Můžeme si to vzít třeba do parku a najíst se na lavičce, to bude lepší než v restauraci, ne?“

Souhlasím. Počkám, až si Jáchym obuje boty a poté zamíříme do města. Nějakou dobu jdeme přímo uprostřed silnice a nepotkáme jediné auto, dokud nedorazíme do centra, kde i v tuto hodinu sem tam něco jede a z nedalekého baru vychází lidi a trousí se po ulicích.

Muž prodávající v nonstopu má nejspíš radost, že má konečně zákazníky, co nejsou totálně ožralí, takže je neuvěřitelně milý a taky sdílný, díky čemuž ke dvěma hranolkám, kečupu, tatarce a kofolám, dostaneme i historku o klukovi, co byl tak namol, že mu usnul s hlavou položenou na pultu.

K parku dojdeme docela rychle a vybereme lavičku nejdál od cesty, takže už ani neslyšíme hudbu z baru nebo pokřikující lidí. Zase je to trochu jako uprostřed lesa, akorát tady svítí pouliční lampy a na zemi leží pár vajglů.

„Ten tvůj strýc, přijde mi hezké, jaký život si zařídil. Je skoro zvláštní, že tak nežije úplně každý, nepřijde ti? Jako kdyby lidi vevnitř něco svazovalo, těžko říct, jestli strach. A mezi námi, vinice je snad to nejromantičtější místo, vždycky jsem se u ní chtěl…“ Jáchym trochu zčervená, popadne hranolku, vymáchá ji v kečupu a strčí do pusy. „… podívat,“ dokončí větu, ale asi jinak, než původně zamýšlel.

Nejsem debil, abych nepochopil, kam tím míří. A nejsem ani tak slušný, aby to se mnou něco neudělalo. Ale nedám na sobě nic znát a raději předstírám, že jsem nic nepoznal. „Jo, strýc je fakt super. Na druhou stranu už ale málem třikrát zemřel. Jednou spadl do rozvodněné řeky, ztratil se v džungli a při cestě do Santiaga de Compostela ho zastihla bouřka a málem do něj uhodil blesk. Taky mi tvrdí, že ho napadl žralok, ale to mu úplně nevěřím, protože navzdory tomu, jak moc miluje svobodu a přírodu, tak velký milovník vody zrovna není.“

Jáchym na mě ukáže hranolkou. „A ty se bojíš čeho?“

Usměju se. Ta otázka je hodně osobní, ale náš vztah s Jáchymem mi od první chvíle přijde osobnější a hlubší než s kýmkoliv jiným, koho jsem kdy potkal. A tak mi nedělá sebemenší problém mluvit upřímně. „Ještě nedávno jsem se nejvíc bál, že se nedostanu na školu.“ A byl to hrozný a vyčerpávající strach, který byl se mnou každou chvíli, dokonce někdy i ve snech. „A taky výšek a tmy. Ale po dnešním dnu… Nejvíc se asi bojím, že ztratím odvahu a nedokážu být šťastný.“ Vezmu hranolku, chvíli na ni koukám, než ji namočím do tatarky a sním. „Je to hloupé, já vím.“

Jáchym neodpoví hned. „Vlastně to dává smysl,“ přikývne nakonec. „Podívej, na chodbě jsem tě potkával několik let a mluvím s tebou teprve pár hodin, ale už teď můžu říct, že jsi jeden z nejzajímavějších lidí, jaké znám.“

„Líbil ses mi celé čtyři roky,“ přiznám, ačkoliv mu to muselo být už dávno jasné. „Za celou dobu jsem nenašel odvahu tě oslovit.“

„To je škoda. Na druhou stranu, kdybys mě oslovil dřív, třeba bych se pořád ještě bál toho, že se mi líbí kluci. Říkal jsem ti, že jsem měl problém si to přiznat, akceptovat se. Takže bych ti možná dal košem a ty už by ses nezeptal znovu a teď bychom tu v jednu ráno nejedli extrémně mastné hranolky.“

Když to řekne takhle, mám pocit, že všechno zapadlo do sebe. Že to osud takhle celé přichystal a život je strašně složité puzzle, které musí člověk skládat v pravý čas, aby dávalo smysl. „Jo, to máš pravdu. Nikdy jsem nic mastnějšího nejedl,“ uchechtnu se. A to, že všechno je přesně tak, jak mělo, nechám bez odezvy. Místo toho do Jáchyma strčím ramenem. „A co ty? Z čeho máš strach?“

„Ze slimáků,“ vystřelí Jáchym okamžitě. „Pak taky z letadel, ačkoliv to není přímo strach, jako spíš respekt. I když jsi na lanové dráze, pořád tě něco poutá k zemi, zatímco letadlo si jen tak pluje vzduchem. Kus kovu. Vzduchem! Když se nad tím zamyslíš, je to úplný mindfuck. A taky se bojím, stejně jako ty, že nebudu šťastný, nebo že se pak jednou ohlédnu a zjistím, že jsem nežil tak, jak jsem chtěl. Ale z toho má podle mě strach každý, jen se to různě transformuje.“

„To je fakt.“

A ještě mám strach, že ho políbím a bude to totálně trapné. A taky že ho nepolíbím a budu litovat. Nebo že ho políbím a poslintám. Nebo že ho budu chtít políbit a místo toho mu dám hlavičku. Nebo… Hodně strachů teď osciluje kolem líbání.

Teď ho ale stejně nemůžu políbit, protože smrdím po oleji a tatarce. Bezvadný.

Kam se na tohle hrabe strach z budoucnosti nebo z vysoké.

Proč jsem si v tom nonstopu nekoupil žvýkačky?

Tss. Jako bych našel odvahu se k němu naklonit a…

Jáchym vstane, aby vyhodil obal od hranolek do koše, a tím moje myšlenky přetrhne, což dnešní večer dělá pravidelně, ale já jsem za to docela rád. Kdoví, kde bych jinak skončil.

„Koukej, ty vole!“ vykřikne od koše a zvedne do vzduchu nějaké prkno. Teprve když dojde blíž, pochopím, že je to skate. Dost starý a oprýskaný, nahoře černý a vespod s obrázkem dračího bojovníka. „Promiň za to vole,“ zamumlá Jáchym, jako by mu bylo trapně, že mě takhle oslovil.

„Vole, to koukám,“ odvětím a vstanu. Otřu si ruce od soli do kalhot, vezmu skate a potěžkám ho. „Vždycky se mi líbilo, když jsem viděl někoho, kdo na tom umí. Hrozně jsem se to chtěl naučit, ale… Z nějakého důvodu jsem to nikdy neudělal,“ vzdychnu. Celé mi to teď přijde totálně praštěné. „Jsem fakt divnej. Proč jsem to nikdy neudělal?“ zeptám se sám sebe, ale přitom pohlédnu na Jáchyma.

Podám mu skate zpátky, ale on zavrtí hlavou. „Ještě není nic ztraceno, ty staříku. Můžeš klidně začít teď. Kolečka se tomu točí, a když budeš opatrný…“

„Ty… Jakože to mám zkusit? Teď a tady?“

„Ne, zítra v lese,“ nadzvedne obočí.

„Haha,“ odseknu naoko ironicky, ale přesto položím skate na zem, jako bych to vážně hodlal zkusit. Jasně, je to šílenost a asi hodně nebezpečná. Mohl bych spadnout a zlomit si nohu, nebo dostat pořádnou ránu do hlavy, nebo obojí, anebo… zkusit něco nového, skvěle si to užít a mít ze sebe radost. „Já nevím, jestli je to nejlepší nápad,“ vydechnu ve stejnou chvíli, kdy na prkno položím nohu.

Jáchym, který na tom taky neumí jezdit, má instruktora nejspíš vrytého pod kůží, protože přiskočí a chytne mě kolem pasu. Vím, že to dělá proto, aby mi pomohl, ale ve skutečnosti mě to jen rozptyluje, protože pořád musím myslet na JEHO ruce na MÉM těle. „Budu tě jistit, pojď na to,“ řekne ještě.

„No tak jo, fajn, jestli se zabiju, aspoň to bude při něčem zábavném,“ rozhodnu.

No a pak… Nějak jezdím, což je dost optimistické označení, protože ve skutečnosti spíš balancuju, nebo padám, nebo vyděšeně seskakuju. Ale asi po desátém pokusu přece jen zvládnu stát rovně a dokonce se dvakrát za sebou odrazit, což je totálně super šílené. Protože hej, je noc a já tady s Jáchymem jezdím na skatu.

Nejprve to vypadá, že je Jáchym o něco větší talent, protože on potřebuje jen sedm pokusů, aby zvládl dojet od lavičky ke koši. Jenže při cestě zpátky, když už má na obličeji vítězoslavný výraz, chce nejspíš zapůsobit, protože ho napadne skočit na rozjetý skate. Nápad dobrý, provedení… Skate mu podjede, Jáchym to zkusí vyrovnat, ale přepadne dopředu a skate to vezme dozadu. Dopadne to tak, že Jáchym skončí na zemi, obličejem dolů, rozplácnutý jak placka.

Plácne dlaní do asfaltu.

„Žiješ?“ vyhrknu, ačkoliv tuším, že bude v pohodě. Zase tak velký pád to nebyl, jen… Hodně legrační, takže mám co dělat, abych nevybuchl smíchy.

„Zemřel jsem studem,“ zamumlá do země. Teprve potom se převalí na bok.

„Víš co? Začínám zjišťovat, že jsem o tobě měl docela mylnou představu. Vždycky jsem myslel, že seš borec, ale ty seš ve skutečnosti docela nešika.“ pomůžu Jáchymovi do sedu a poté kleknu k němu. Má pořádně rozbité koleno a taky trochu sedřené dlaně.

„Myslíš, že by sis to mohl nechat pro sebe?“ pronese s vážnou tváří, ale sotva to dořekne, zacuká mu v koutcích. „To zjištění. Já se to totiž už dvacet let snažím celkem úspěšně skrývat.“

„No vidíš. A jedna noc se mnou a všechno je venku,“ hlesnu, ale hned na to ukážu na koleno. „Potřebuješ to vyčistit. Bydlím kousek odtud. Jestli chceš, můžeme tam skočit.“

Jáchym přikývne. „To bych možná uvítal,“ prohodí a vstane. „Ber to jako ponaučení pro příště. Někoho pozveš ven, na nevinné rande, a než se naděješ, máš ho v baráku.“

–

BÝT UPŘÍMNÝ

Když vejdeme do bytu, všude je ticho. Máma s tátou už spí a nejspíš ani nemají tušení, že nejsem doma. A pokud ano, pokud přišli z práce a napadlo je zajít za mnou do pokoje, došli k názoru, že jsem šel ven a brzo přijdu.

Z koupelny vezmu lékárničku a pak zavedu Jáchyma k sobě do pokoje. Rozsvítím jen lampičku na nočním stolku a rozhlédnu se. Oukej, mohl jsem to tu trochu rozházet, aby můj pokoj nevypadal jako sterilní, přehnaně urovnaná kancelář, ale jako obyčejná ložnice normálního kluka. Jenže… na to už je asi trochu pozdě.

Oba sedneme na postel. Jáchym koleno zkontroluje, ale pak raději věnuje pozornost všemu kolem. Zajímalo by mě, na co přitom myslí. Já mezitím na vatový tampón naliju trochu dezinfekce. Sice jsem se dostal na medicínu, ale o ošetřování vím zhruba tolik jako o zapojování elektrických obvodů. Nic. „Asi to bude trochu štípat,“ pronesu opatrně.

„V pohodě,“ mávne Jáchym rukou. „Horší než to, že jsem před tebou spadl, to být nemůže, ne?“ Pohlédne přitom na moje ruce a já vím, že sleduje každý pohyb. A když mu položím tampón na ránu, trochu sebou škubne, ale jinak na sobě nedá nic znát. „Děkuju.“

„Asi nemáš za co, tohle není žádná věda.“

Jáchym zavrtí hlavou. „Žes mě sem vzal,“ vysvětlí. „A vůbec, za všechno. Jsi hodně empatický.“

Vzhlédnu. Ještě že je v pokoji šero, jinak by určitě viděl, jak mi zčervenaly tváře. „Empatický,“ zopakuju. „Tak jo, to se mi líbí. Být empatický. Ty jsi nešikovný, ale vlastně je to… roztomilé.“ Při posledním slově zase skloním pohled ke kolenu a naposledy ho zkontroluju.

„Takže nelituješ toho pozvání?“ uchechtne se Jáchym pobaveně.

„Ani trochu,“ zavrtím hlavou a položím jeho poraněnou dlaň na moji. Opatrně ho sevřu a vydezinfikuju. Vím, že bych se měl soustředit na… nevím na co, fakt nevím, v hlavě mám úplně prázdno, protože dokážu myslet jen na to, jak moc ho chci políbit.

Začnu nad tím uvažovat. Dokonce mě napadne, že to vážně udělám, udělám to, hned, jak mu položím vatový tampónek na noční stolek, hned, jak…

„Někam se chystáš?“ pronese Jáchym a totálně mě vytrhne.

TEN okamžik, kdy jsem to mohl udělat, je najednou pryč a já nějakou dobu nechápu, na co přesně se ptá. Uvědomím si, že zírá někam za mě a tak se tím směrem otočím. Pohled mi padne na zabalenou krosnu stojící u skříně. Mám v ní všechno, celý můj život. Nebo alespoň to, co bych měl v následující době potřebovat.

„Vlastně… jo,“ přiznám.

Jáchym povytáhne obočí a trochu se odtáhne.

Vzdychnu, protože nevím, jak začít a vzdychnutí mi přijde jako nejlehčí varianta. „Je to komplikované,“ pokračuju, aby věděl, že ani já netuším, jak s tímhle vším zacházet. Ale hned na to mi dojde, že jsem možná jen šíleně dramatický, proto mávnu rukou. „Nebo není, jak se to vezme. Ještě dneska ráno jsem myslel, že zítra nastoupím na brigádu k tátovi do práce tak jako každé léto a na konci září začnu chodit na vysokou. Alespoň takový byl plán. Ale, Jáchyme, já jsem z toho všeho už tak strašně unavený.“

Chvíli je ticho, absolutní ticho, možná si to však jen namlouvám a jen jsem ohluchl. Napadne mě chytit se za nos a fouknout do uší, jenže než stihnu zvednout ruku, Jáchym spadne dozadu na záda a zůstane ležet na posteli s pohledem upřeným na strop. „Asi chápu, jak to myslíš,“ přizná.

Lehnu si vedle něj. „Bylo to chvilkové rozhodnutí. Prostě jsem tu seděl, uklízel sešity ze střední, když mi došlo, že to takhle nejde. Nebo možná jde, ale nechci. Tak jsem si koupil lístek na vlak do Itálie. Odjíždím už ráno, hlavně proto, abych si to nestihl už rozmyslet. Jsem v tomhle hrozný, mám tendenci nad vším přemýšlet a spekulovat a nakonec bych si to rozmluvil, ale já vím, že tohle je správné rozhodnutí. Pojedu za strýcem, budu nějakou dobu u něj. Slíbil, že mi dá pár rad ohledně cestování a pak… Nevím. Nevím, jestli se na konci prázdnin vrátím,“ řeknu a je to vlastně poprvé, co to vyslovím nahlas. Navzdory tomu, že mám vytisknutou jízdenku, navzdory tomu, že mám zabaleno a všechno připravené, tohle je poprvé, co mi to skutečně dojde.

A mám strach, hrozný strach, ale vím, že nesmím couvnout, protože dneska ráno mě napadlo, že bych se zabil a nic, absolutně nic jsem přitom necítil. A to není dobře.

„Myslíš, že je to totálně šílené, že jo?“ vydechnu a na vteřinu zavřu oči.

„Vlastně myslím, že je to totálně odvážné,“ řekne Jáchym po chvíli a já na něj pohlédnu, protože chci vidět, jak se tváří. Překvapí mě, když vidím hlavně smutek. „Když jsi přišel do lanového centra, nevytvářel jsem si na tebe kdovíjaký názor, ale kdybych tě měl nějak odhadnout, impulzivní cestu do Itálie by ten popis nezahrnoval, promiň. Tím v žádném případě nechci říct, že bys působil jako zbabělec, jen… Tohle je něco, k čemu se odhodlá málokdo.“ Otočí hlavu na stranu a najednou mi zírá do očí. „Sebrat se, nechat všechno za sebou, kéž by to bylo tak jednoduché, ale ono asi nikdy není, viď? Vždycky je něco, co nás drží zpátky, ale tys to překonal.“

„Nevím. Asi. Mám pocit, že mě tu moc věcí nedrží, popravdě,“ pokrčím rameny a lehnu si na bok, abych na něj viděl. Možná jsem fakt empatický, protože teď ve vzduchu vnímám tolik emocí, že je nedokážu všechny přebrat. „Znamená to, že tebe tady něco drží? Proto jsi odtud po maturitě neodešel?“ zeptám se, i když už odpověď dávno vím. Už to přece řekl, v náznacích.

Je to vlastně něco, nad čím jsem hodně přemýšlel. Jáchym mi vždycky přišel jako typ, co chce poznat svět. Když jsem ho viděl pracovat v lanovém centru, nechápal jsem, že je stále ve městě.

„Tohle není něco, o čem bych jen tak s kdekým mluvil,“ přizná a na vteřinu to vypadá, že tím skončí, ale pak se znovu nadechne a pokračuje. „Na druhou stranu, ty mi přijdeš jako ten správný člověk, navíc odjedeš a vezmeš si moje tajemství za hranice,“ uchechtne se, ale je v tom opět něco smutného. „Táta od nás odešel, když jsem byl ještě hodně malý a máma dělala, co mohla, aby se o mě postarala. Chvíli potom ještě umřel děda, tak jsme se nastěhovali k babičce, aby nebyla sama. Co si pamatuju, vždycky to byly ty dvě a já, jejich životní úspěch, představa toho, co znamená něco dokázat, se promítnul do mě.

Měli jsme málo jídla? To nevadilo, protože já jsem to ve škole zvládal. Neměli jsme dost věcí? To taky nevadilo, protože si představovaly, že jednou vyrostu, půjdu na vysokou, budu mít vysněnou práci. Že na mě nikdo nebude řvát, nikdo si nic nedovolí – k tomu řvaní, mámin šéf je fakt debil. Prostě jsem se stal tím nejlepším, co se kdy stalo jim, mámě a babičce. Jsem měřítko jejich životního úspěchu a celý život jsem se snažil být ten nejlepší. Jasně, ožral jsem se, udělal jsem pár šíleností, ale zároveň jsem měl vždycky strach, že bych je nějak zklamal. Proto jsem se tolik bál vyoutovat se. Jediný vnuk a ještě ke všemu gay, takže žádná vnoučata. Máma se teda teď utěšuje tím, že budu moct nějaké dítě adoptovat, ale já nechci, přijde mi to divné, jak dojít do obchoďáku a něco si tam koupit… To je asi blbé přirovnání, ale nikdy jsem děti nechtěl. Jen nemám to srdce jim to říct.

Pořád hraju tu nejlepší verzi sebe sama. Snažím se být šťastný a v pohodě, jen aby měly pocit, že se veškerá píle a láska, kterou do mě vložily, nějak vyplatila, ale tak moc si přeju, aby byly šťastné beze mě, aby se mě to netýkalo.

Mám je moc rád, jen si přijdu zodpovědný za jejich štěstí a přijde mi to strašně nefér. Někdy jsem tak nasraný, protože mi všechna ta láska z jejich strany připadá vlastně až přemrštěná a sobecká, ale pak se na ně zas podívám, na babičku, jak je stará, na mámu, jak je unavená, a myslím na to, že jim chci udělat radost, být ten dobrý syn a vnuk. Proto jsem si vybral vysokou tady ve městě, nechtěl jsem, aby byly na všechno samy. Jenže jedna moje část už nechce, nemůže, a hrozně se zlobí. Přeju si, aby mi to bylo jedno. Aby nezáleželo na tom, jestli jim udělám radost, aby existovaly věci mimo mě.” 

Nevím, co na to říct. Ležím bez hnutí, sleduju, jak se mu pohybují rty a přitom mám dojem, že ta správná slova neexistují. A tak udělám to jediné, co mi připadá správné. Chytím ho za ruku a on mě okamžitě pevně stiskne. „Na jednu stranu ti závidím, že máš někoho, kdo tě má rád, ale na druhou chápu, jak strašně těžké pro tebe musí být žít svůj život,“ řeknu. „A strašně rád bych něco udělal, nějak ti pomohl, ale upřímně nevím, jak bych ti mohl pomoct zrovna já. Sám moc dobře netuším, co dělám.“

„Mohl jsem ti to říct a to pro mě hodně znamená. Obdivuju tě. Popravdě mi přišlo strašně super už to, jak jsi skočil, a jak ses mě zeptal, jestli s tebou nepůjdu k táboráku. I to byl důvod, proč jsem se rozhodl jít, říkal jsem si, že mě určitě něčím překvapíš. A bum, tady to je, ráno odjíždíš. Mrzí mě to, mohli jsme…“ Odmlčí se. Tuším, co hodlal říct a chtěl bych, aby to dopověděl, ale on místo toho pronese: „Rozumím ti. Kéž bych taky mohl jen tak jet, a přitom vím, že můžu, nemám žádnou kouli na noze, jen prostě…“

Vlastně mě hodně pobaví, že mě Jáchym obdivuje. Obdivuje. Mě. Jáchym. Je to natolik šílená představa, že mě rozesmívá, protože čtyři roky jsem obdivoval já jeho. Chápu, že má možná pocit, že dělám něco, co on zatím nemůže, ale přál bych mu vidět vnitřek mojí hlavy, aby poznal, jak šílený nepořádek tam je. Třeba by si pak nepřipadal tak špatně.

„Je ještě jedna věc, kterou bych chtěl s tebou zažít,“ zamumlám, což mi skoro okamžitě přijde jako bych ho žádal o sex, takže rychle vyhrknu: „Teda… Je jich hodně, ale chápeš, jak to myslím.“

Jáchym vykouzlí krásný, šibalský úsměv. „Ano?“ Jako by moc dobře věděl, jak to původně vyznělo. A bože, jasně, že bych s ním chtěl spát, dokonce bych přemohl všechen stud a nervozitu, protože by to za to stoprocentně stálo. Jenže navzdory nepořádku uvnitř mojí hlavy, jedna myšlenka je jasná, nadřazená všemu. Musím odjet. A Jáchym je v tuto chvíli jediná věc, která mi v tom může zabránit. „Chtěl bych vidět východ slunce. Původně jsem myslel, že půjdu sám, teda… Původně jsem myslel, že mě odmítneš a vůbec žádné rande nebude, ale teď když jsi tady… Co říkáš? Vychází ve čtyři čtyřicet čtyři. To je až osudové číslo.“

Příliš dlouho neváhá, což ale není nic zvláštního. Na každý můj nápad totiž celou noc souhlasně kýval. Tohle mu musí připadat jako další dobrodružství. „Jo. Rád se s tebou podívám na východ slunce.“ A hned na to zívne, což mě nakazí, a tak ho napodobím. „Pokud to znamená na chvíli se předtím vyspat,“ dodá.

Nejsem unavený, na to jsem až příliš plný zážitků, ale kývnu. „Proč ne. Zapnu budík.“ Vytáhnu z kapsy mobil, napojím ho na nabíječku a nastavím zvonění na čtyři patnáct, což je přesně za dvě hodiny a osm minut.

Jáchym se na posteli trochu posune, aby mu netrčely nohy, a přitom dá jednu ruku dál od těla. „Lehni si ke mně,“ řekne.

A to je…

Poslechnu a lehnu mu na rameno, zatímco on mě tou rukou přitáhne ještě blíž.

Panebože, tak strašně moc nechci odjet. Kdybych zůstal, měli bychom před sebou ještě dva měsíce prázdnin. Takhle nás o ně připravím.

Nechci odjet.

Jenže když zůstanu, nejspíš už nikdy nenajdu odvahu něco změnit.

–

VIDĚT VÝCHOD SLUNCE

Budík zazvoní hned. Sotva zavřeme oči. Ačkoliv uběhly dvě hodiny a osm minut, připadá mi to možná jako těch osm minut, ale víc rozhodně ne. Trochu mě bolí hlava a pálí oči, mám zdřevěnělou ruku a žaludek na vodě. A všechno je to tak nějak divně propojené, takže když zamrkám, žaludek udělá salto a z toho mě ještě víc zabrní v ruce a dostanu elektrický výboj do mozku.

A přes to všechno je tohle ta nejlepší chvíle v mém životě.

Pořád ležím na Jáchymově ramenu, zatímco on mě objímá. Jsme tak blízko u sebe, že slyším, jak mu bije srdce, což je možná ten vůbec nejlepší zvuk vůbec.

Chvíli na sebe rozespale koukáme. Jáchym je ještě víc zničený než já a v jeho pohledu vidím, že kdybych navrhl spánek až do pozdního odpoledne, vůbec by neprotestoval. Jenže já místo toho vstanu, a to chce hodně sebeovládání a odhodlání, chytnu ho za ruku a vytáhnu do sedu.

Když ale za pár minut přijdu z koupelny s novým elánem a v čistém oblečení, Jáchym zase leží na zádech, totálně tuhý. A tak ho dostrkám do koupelny, poté ho dostrkám ven, a dokud nenarazíme na první hladové okénko, kde objedná dvě velká kafe s karamelem, není s ním moc řeč. Ne že by odsekával, nebo mručel, jen prostě… nemluví.

Líbí se mi to. Teda takhle: Líbí se mi o něm vědět další věc. Zjistit, že potřebuje kafe, aby mohl fungovat. A taky to, že upije a řekne: „Sladké zas tak moc nemusím, na druhou stranu mě ale nic neprobere tak dobře jako cukr.“

Líbí se mi, že už není jen vysněný kluk ze školy, ale že je skutečný stejně jako jeho sny a strachy.

„Ježiši, tohle fakt hodně sladký,“ vyhrknu, když mi podá moje kafe. „Ale dobrý!“ doplním a znovu trochu upiju.

Vydáme se na místo kousek od lanového centra, na kopec, kde v zimě děcka často bobují. Není daleko, přesto musíme nasadit rychlé tempo, abychom byli včas nahoře. Je to takový menší závod s časem a to ve mně probouzí ještě větší touhu po dobrodružství. Jáchym neprotestuje, jde za mnou a s každým lokem vypadá spokojenější a veselejší.

„Já sladké miluju,“ řeknu zničehonic. „Při učení jsem toho dokázal sníst hromady. Hlavně ty malé Milka čokoládky. I když to na mně není moc vidět. Naši si dokonce jednu dobu mysleli, že mám anorexii.“ Což jsou docela určitě informace, které nepotřebuju jen tak někomu vykládat. A už vůbec ne klukovi, do kterého jsem zakoukaný. Že. A přesto hned na to zafuním a pronesu: „Možná jsem měl víc cvičit a míň jíst čokoládu.“

„Nevypadáš anorekticky,“ namítne okamžitě Jáchym. „Jsi prostě jen hubený, to není žádná hrůza. Lepší než s sebou tahat velké břicho, to by ses nadřel.“

Nadřu se i tak. Moje fyzička na tom rozhodně není nejlépe, ale zase mě potěší, že Jáchym nemá dojem, že jsem malý vychrtlík, takže dokonce energicky přidám do kroku. „Dík. Až jednou rodiče uvidím, tak jim to řeknu.“

Jáchym na druhou stranu vypadá v pohodě, dokonce ani není zadýchaný. „Copak ty je nevídáš? Bydlíš v tom domě sám? Kdybys to řekl dřív, už bych tam bydlel.“

„To by bylo boží!“ vyhrknu s úsměvem na tváři. „Ale oni tam bohužel bydlí. Jen… Je teď asi nějakou dobu neuvidím,“ přiznám opatrně, protože tohle téma, téma rodičů, je vlastně jediná věc, o které nerad mluvím. „Vlastně ani nevím, kdy jsem je viděl naposledy. Možná… Jo, ve čtvrtek u snídaně.“

Viděl jsem je, ale moc s nimi nemluvil. V té době jsem ovšem ještě nevěděl, že za dva dny budu mít menší kolaps a přehodnotím celý svůj dosavadní život. Takže jsem prostě neměl potřebu něco říkat, nebo naznačovat.

„Co ti řekli na to, že ses rozhodl odjet? Byli naštvaní?“ zeptá se Jáchym a periferně vnímám, že mě pozoruje. Já místo toho bez přemýšlení utrhnu kus trávy a zase ho zahodím.

„Budou brutálně naštvaní,“ vzdychnu. „Šíleně. Nejspíš budou každou volnou chvíli volat a říkat, že se musím vrátit. Nejdřív na to půjdou po zlém, pak to zkusí po dobrém a nakonec zase po zlém. Úplně slyším mámu, jak křičí a brečí a prosí a nadává a vyhrožuje… Jo, bude to sranda.“ Udělám několik kroků a vzhlédnu k nebi, které je pořád šedé, i když už trochu světla za obzorem prosvítá. „Jo,“ přikývnu. „Ještě jsem jim to neřekl. Ale napsal jsem jim dopis. Moc hezký dopis. Dal jsem si záležet.“ Což je lež.

Vážně jsem chtěl napsat něco, co je dojme, nebo přiměje pochopit, proč musím odjet. Jenže po třetím pokusu jsem to vzdal. Asi neexistují správná slova, protože ne každý člověk na světě má otevřenou mysl podobným nápadům. Každý není třeba jako Jáchym nebo můj strejda.

Napsal jsem: Odjel jsem za strejdou. Nevím, kdy se vrátím. Promiňte.

A nic víc.

A nevím, jestli to ze mě dělá špatného bezohledného, sebestředného, nebo hloupého syna. Těch přídavných jmen mě napadá spousta, ale nakonec vždycky převáží část mého já, která chce oponovat. Že žít svůj život není špatné, bezohledné, ani sebestředné… Hloupé možná, ale by mi asi vadilo nejmíň.

„Tady mě napadá jen jedna věc,“ pronese Jáchyma a pořádně se napije, takže musím na jeho jednu věc nervózně čekat, protože… Co když to považuje za šílenství? Co když je to fakt šílené a já ztratil soudnost? „Ty vole!“ vydechne nakonec a vykouzlí krásný úsměv.

„Jo, snad budou reagovat taky tak optimisticky.“

Konečně dojdeme nahoru. Sedneme zády k lesu a čelem k městu, které leží pod námi a za ním pomalu vychází slunce. Je to krásný pohled, ale… Jáchym je prostě hezčí, proto mám co dělat, abych ho furt nesledoval.

Je rosa, takže mám za chvíli mokrý zadek, ale kašlu na to. Vlastně mi to v tu chvíli přijde naprosto perfektní.

„Když jsem byl malý, bál jsem se spát, že pak o něco přijdu, třeba o seriál, nebo dort, nebo přílet mimozemšťanů. Teď spím ale moc rád, mívám živé sny. Většinou v nich nemám strach cokoliv změnit.“ Jáchym položí prázdný kelímek od kafe do trávy. Já ho napodobím a ten svůj postavím hned vedle. Najednou mám pocit, což je za celou noc poprvé, že Jáchym působí rozpačitě. „Chci říct, že mi ty dvě hodiny nestačily, i když máš opravdu pohodlnou postel. Měl jsi pohodlnou postel.“

Mávnu rukou. „Pořád mám. Ještě pořád tam je.“ Vzápětí mi dojde, že na ní delší dobu nejspíš nebudu spát a to mě… vyloženě zaskočí. Ale spíš dobře, s nádechem očekávání, co přijde. „Takže jsi spíš sova, co? Vidíš, to jsem o tobě třeba nevěděl. Ve škole jsi byl vždycky nesnesitelně čilý a plný energie. Někdy mě to až provokovalo.“

Teď zase mávne rukou Jáchym, jakože vůbec o nic nejde. „Často jsem chodil spát už v devět. V malém bytě si zvykneš chodit brzy, abys nikoho nerušil, třeba starou babičku, která chodí spát po televizních novinách, a když to natáhne přes nějaký seriál, je to velká událost. Tak, teď to máš. Tohle je moje tajemství.“

Říká to, jako by to bylo něco ponižujícího, nebo něco, za co by se měl stydět. Já chodil spávat po půlnoci a učil se, protože – vtipný fakt – jsem úplně blbej na fyziku. Nikdy mi nedávala smysl a trvalo mi hodiny a hodiny, než jsem to přesně pochopil. Takže jo, nikdy jsem z fyziky nedostal dvojku, ale rozhodně to nebylo zadarmo. „Je to mnohem lepší tajemství než třeba to, že na něčem jedeš,“ pronesu povzbudivě a trochu do něj strčím ramenem.

„Tys mi ve své hlavě věnoval vážně hodně času, viď?“

Nedokážu zakrýt rozpaky, proto skloním zrak k zemi a přitom palcem nohy šťouchám do kamene. „Jo, řekl bych až nezdravě hodně času. Vadí?“ zamumlám.

Když chvíli neodpoví, vzhlédnu. A dojde mi, že… Je hrozně blízko, tak blízko, že dokážu vidět úplně maličkou jizvičku nad pravým okem.

„Chtěl bys mě políbit?“ zašeptá Jáchym potichu. Dokonce tak potichu, že bych možná sám sebe zvládl přesvědčit, že jsem si to jen představoval. Jenže to, jak na mě kouká… Vím, že to řekl. A vím, co chci odpovědět a udělat.

„Přestaň mi číst myšlenky,“ vyhrknu a dokonce uhnu pohledem, protože už to prostě nesnesu. Nesnesu mu být tak blízko a zároveň tak daleko.

Jáchym naštěstí není taková posera jako já. V další vteřině mi položí ruku na tvář a jemně naznačí, abych otočil hlavu „Já bych tě políbit chtěl,“ řekne velmi jistým a klidným hlasem.

Vychází slunce. Asi. Všude je najednou mnohem víc světla a tepla. Asi.

Nemůžu tomu uvěřit, nejde to, a přesto mi Jáchym nedá možnost vůbec přemýšlet. Nakloní se blíž a najednou mám jeho rty na mých. Přitiskne je, velice opatrně a jemně, jako kdyby jen zkoušel, zda je to v pořádku.

A je. Je to zatraceně v pořádku. Ještě lepší než v pořádku.

Chutná jako sladké, karamelové kafe.

A pořád nevěřím tomu, že se to děje. Je to šílené, protože Jáchym byl pro mě vždycky naprosto nedosažitelný. Něco, o čem člověk sní, ale zároveň ví, že to nikdy nedostane. Jestli tohle není štěstí, jestli to, co cítím, když trochu pootevřu pusu a ucítím na rtech jeho dech a hned na to jazyk… Tak sakra nevím, nevím, co ještě víc bych musel pro štěstí udělat.

Líbá mě. Já líbám jeho. A je to tak krásné.

–

ZBAVIT SE VŠECH CO KDYBY

Držím ho za ruku. Skoro jako bych měl strach, že se mi v další vteřině vytrhne a uteče. Ale to asi nemusí, protože už jen tři ulice a bude mít ode mě pokoj. Jasně, můžu sám sebe uklidňovat tím, že na konci prázdnin přijedu a můžeme… Na vysokou nastoupím nejspíš do Prahy, takže ani návrat do Česka neznamená, že my dva…

My dva co?

Nechodíme spolu. Je to jen tahle noc a doufat, že to tím nekončí, je šílenství.

Zbývají nám jen ty tři poslední ulice.

Jdeme hodně pomalu a ani jeden nemluvíme. A přitom zbývá tak málo času, abych o něm třeba mohl zjistit ještě víc. Nebo všechno. Jenže na co vědět víc?

Začíná být horko. Do hodiny bude nedýchatelně, do tří budu sedět ve vlaku a tohle všechno nechám za sebou.

A navzdory tomu nejpomalejšímu tempu, tři ulice nejsou věčnost, takže zastavíme před Jáchymovým domem. Zase. „Už potřetí,“ dostanu ze sebe přiškrceným hlasem.

„Tentokrát už ale vážně odejdu,“ odpoví Jáchym.

„To asi jo,“ přikývnu, ale nevím, co víc říct. Pořád ho držím, a i když mám totálně zpocené ruce, nechci ho nechat odejít.

„Jsem moc rád, že jsem byl tvoje rande. Zažil jsem s tebou parádní den a noc a ráno,“ řekne.

Leželi jsme v trávě dlouho, celý východ slunce, ze kterého nemám prakticky nic. Líbal jsem ho na krk a on mě na ušní lalůček. Hladil jsem ho po zádech, zatímco on mi prsty cuchal vlasy. V jeden okamžik to bylo tak dobré, že mě napadlo, že bych se s ním klidně vyspal. U lesa na louce, na mokré zemi, i ve chvíli, kdy by mohl kdykoliv někdo přijít.

Jenže teď je konec.

Chápeš to, Šimone?

Rozluč se, je konec.

„Takže kdybych za chvíli neodjížděl a pozval tě na druhé, přijal bys?“ nadhodím. Tady mě ta odpověď zajímá snad ještě víc, než když jsem ho zval poprvé.

Jáchym nakloní hlavu na stranu. „Jo, myslím, že bych rozhodně přijal,“ usměje se. „Pozveš mě, až se vrátíš, dobře?“

Je tohle ironie osudu? Je tohle trest za moje rozhodnutí? Nebo je to prostě jen život, který to přesně takhle vždycky plánuje? Jednu příležitost dát a jednu vzít. „Jsem… Jsem z toho totálně mimo,“ přiznám rozčileně. „Teď, když jsem tady s tebou, tak strašně moc nechci odjet.“

Byl bych ochotný celou cestu zahodit, kdyby chtěl?

„Přemýšlíš o tom, že bys zůstal?“

Všechny strachy a pochybnosti, které jsem celou noc měl, jsou nic ve srovnání s tím, jaký strach a pochybnost mám teď. Je to skoro až k nevydržení. Možná mě to roztrhá zevnitř a já prostě vybuchnu a moje vnitřnosti a krev budou všude kolem. Nebo tak.

„Jo, vlastně jo. Hrozně chci cestovat, ale úplně stejně to chci s tebou zkusit. Třeba… Ach jo, cítím se fakt trapně, když ti to říkám, ale celou noc jsem byl upřímný, tak to teď nebudu měnit, ale co když by nám to fakt klapalo. Mám… Najednou mám dojem, že celý ten můj skvělý plán zase tak skvělý nebyl.“

Jak jsem jen mohl přehlédnout tak zásadní trhlinu?

Jáchym okamžitě zakroutí hlavou. „Blbost. Byl. Byl to ten nejlepší plán, o jakém jsem v poslední době slyšel, fakt. A ten nejodvážnější. Nechci se s tebou potkávat s vědomím, žes mě upřednostnil před svým snem, to by vytvářelo tlak i na mě. Jeď poznat svět. Pochybuju, že bych byl jinde, až se vrátíš.“ Poslední věta zní hořce.

Vím, jaké by bylo ideální řešení. A myslím, že by bylo ideální pro nás oba, ale nejsem si jistý, jestli ho smím říct nahlas. A tak přikývnu. „Jo, to máš asi pravdu.“ A pořád kývám, jako ti panáčci s hlavičkou na jehle, takže když do nich člověk strčí prstem, můžou se ukývat k smrti. „Ne, že budeš tady, ale to, že bych měl odjet. Jasně. Já… Budu ti posílat pohledy?“ navrhnu, skoro jako bych vážně měl víru, že tohle něco zachrání. A přitom… Je mi jasné, že vzhledem k Jáchymové pozici to není nejlepší nápad.

„No třeba,“ pokrčí rameny. Chytne mě za ramena a přitáhne k sobě. „Bude to v pořádku, uvidíš. Dozvíš se spoustu věcí nejen o světě, ale taky o sobě. Tak nebuď smutný. Vole!“

Schovám mu obličej do krku. „No tak jo,“ vydechnu, ale hned na to se zase nadechnu, abych nasál jeho vůni. „Já vím, že to asi víš, ale stejně to řeknu,“ zamumlám a teprve poté se od něj odtáhnu, abych mu viděl do očí. „Fakt jsem se do tebe šíleně zamiloval. Už dávno, ale dnešní noc úplně šíleně. Tak jen abys to věděl.“

Ví to a věděl to. Jeho pohled to jasně naznačuje a já jsem rád, protože tohle by byla jedna z těch věcí, která by mě strašila, kdybych ji nevyslovil. A musel bych žít ve světě, co kdyby…

Co kdyby co?

„Už jdi, nebo si tě odnesu domů, a tam je babička, což určitě nechceš.“

Dostanu poslední pusu, pak spustí ruce podél těla a udělá krok dozadu.

A když už jsme u toho co kdyby… Není to tak, že by včera došlo k nějakému zlomu a to mě od základu změnilo. Ne, změnilo to můj život, ale já jsem svým způsobem pořád stejný. Mám strach skoro ze všeho, cítím ho, je tady se mnou a rozhodně ho neskrývám. Jenže jsem pochopil, že některé věci musí být řečeny nahlas, i když třeba nepřinesou to nejlepší, protože jinak bych žil celý život v neustálém přemílání, jak to mohlo být jinak, kdybych překonal strach.

Takže… Jo, udělám to. Nadechnu se a řeknu: „Pojeď se mnou!“

Jáchymův obličej zůstane skoro stejný, beze změny. „Co?“

„Já vím, že to zní šíleně, ale pojeď se mnou! Nepotřebuješ na to skoro žádné peníze, protože budeme bydlet u strýce a taky u něj pracovat. Vyděláme si na další cesty a… Přinejhorším se vždycky můžeš vrátit.“ Mluvím rychle a překotně, takže ještě víc působím jako blázen.

Což nejspíš přijde i Jáchymovi, protože řekne: „Neblázni.“

Jenže já cítím, že nesmím zastavit. Už jsem s tím začal a hodlám říct všechno, co mi leží na srdci. „Proč? Přece jsi vždycky chtěl odjet. A já vím, že máš strach o svoji babičku a mámu, ale nemůžeš žít celý život jenom pro ně. Sám jsi řekl, že bys chtěl z toho kruhu vystoupit. Tak možná…Tohle je tvoje šance.“

Zasahuju do věcí, do kterých mi nic není, já vím, ale je mi to upřímně jedno. A nejspíš tím kazím to krásné, co mezi námi bylo. Možná že tím celé naše rande odsoudím, protože odteď už to nebude smích u táboráku, koupání v rybníku a poslouchání kvákání žab, už to nebude o mastných hranolkách, jezdění na skatu, spaní v objetí a líbání v trávě. Ne, od tohoto okamžiku bude naše rande o nesmyslném a šíleném návrhu.

Jednou jsem byl na rande s klukem, co po dnu známosti řekl, ať s ním odjedu. Šílenec.

Jáchym strašně dlouho nic neříká. Mlčí a mlčí a mlčí a ve mně se každou chvíli rodí nová naděje, následně umírá a zase se rodí. Pořád dokola. Dokud konečně nezavrtí hlavou. „To nejde,“ vzdychne. „Pro tebe je to jednodušší, když se tvoji rodiče tolik nezajímají, ale já jsem v jiné situaci. Ty argumenty zní možná prázdně, ale pro mě prázdné nejsou. Jasně, svěřil jsem se ti, ale to neznamená…“ Rozhodí rukama a udělá dva kroky blíž. „Neznamená to, že to bude jak v nějakém románu a teď spolu po jedné noci utečeme.“

„Já přece neříkám, že máme utéct. Jen říkám, že můžeš odjet. I kdyby jen přes prázdniny, tím bys přece nic neztratil.“ Kéž bych mohl říct víc, ale s každým slovem vidím, že ho víc a víc ztrácím. A já nikdy nebyl dobrý v hádkách.

„Šimone, já… ti děkuju za nabídku,“ odpoví naprosto klidný hlasem, ale poprvé v něm slyším i odtažitost. „Ale musím odmítnout. Ty jdi a splň si svůj sen, jsem na tebe pyšný a obdivuju tě. Líbíš se mi. Jenomže musíš pochopit, že nehledě na to, co jsem ti řekl, vlastně nic nevíš. Ani o mně, ani o mojí rodině. To, co jsme prožili, bylo moc hezké, ale já se prostě teď neseberu a nepojedu s tebou do Itálie – už jak to říkám, tak to zní, jako že ses zbláznil, ježiši.“

Všem co kdyby bylo učiněno za dost. Nemám co dalšího říct, proto přikývnu. „Každá změna začíná jednou myšlenkou, někdy dokonce i hodně šílenou,“ řeknu nahlas, ale spíš sám pro sebe. Abych se utvrdil, že dělám správně. „Kdyby sis to rozmyslel, tak vlak odjíždí v devět z Hlavního nádraží. Do třičtvrtě budu čekat u prodeje jízdenek.“

Poslední vteřina, kdy Jáchyma vidím, je těsně před tím, než se k němu otočím zády. A to je… do háje, zatím to vůbec nejtěžší, co jsem kdy musel udělat. Jáchym vypadá zklamaně, nebo možná naštvaně, těžko říct. Nedokážu v něm číst a stejně už je to jedno, protože… Udělám první krok. Druhý. A najednou jsem na konci ulice.

Jak bych se teď asi cítil, kdyby mi včera TA myšlenka neproletěla hlavou?

–

ROZMOTAT KLUBÍČKO

Jáchym

Potichu se zuju a boty uklidím do botníku.

Když našlapuju, trochu mě bolí koleno z toho, jak jsem se vysekal – to zas bude řečí, že na sebe mám být opatrný. Jak kdybych nevěděl. Přece nejsem ten typ, který úmyslně padá!

Jdu rovnou do kuchyně, na chodidlech mě studí staré lino, a to je vlastně docela příjemné. Z poličky vytáhnu sklenici a napustím ji až po okraj studenou vodou. Všechnu vypiju, abych přebil sladko v puse, jenomže vzpomínka na ten polibek zůstává. Byl dobrý, moc dobrý. Takové polibky člověk nedostává každý den, ačkoli by to mělo být nepsaným pravidlem pro zachování zdravého rozumu.

Stojím v poloprázdné kuchyni a hledím před sebe. Každá z věcí, které tady jsou, představuje nějakou vzpomínku. Vím, že na stolku pod ubrusem je velká skvrna od malinové šťávy, kterou jsem rozlil pár let nazpátek. Vím, která židle má na boku odštípnutý kousek dřeva. Vím, jakou zásuvku nepoužívat, pro jistotu, protože máma jednou měla pocit, že v ní zvláštně lupe.

V tomhle bytě jsem strávil většinu života a je hrozné takhle uvažovat, ale v budoucnu, až budu mnohem starší, mi možná bude patřit. Já budu jiný a byt taky, bez máminy a babiččiny přítomnosti. Možná budu chodit ode zdi ke zdi a ptát se sám sebe, proč jsem tenkrát neodešel, když se objevila možnost.

Rozumím tomu, proč se Šimon rozhodl odjet. Celé roky jsem v sobě živil úplně stejný sen, akorát cíl byl pokaždé jiný. Někdy Itálie, ano, ale někdy taky fjordy v Norsku, jeden z japonských ostrovů, pobřeží Španělska… Občas jsem sám se sebou argumentoval, že člověk přece nemusí nutně cestovat, aby něco prožil, a skutečné dobrodružství kolikrát čeká doma.

Ne vždycky to zabíralo. Možná, že všechny odpovědi nakonec vážně najdu v sobě, ale ne v téhle kuchyni, ne v tomhle bytě.

Poslední doušek vody chutná hořce. Nechám sklenici ve dřezu, abych se nezdržoval jejím oplachováním, ale nakonec ji stejně umyju a položím do odkapávače. Nikam nespěchám, spát se mi stejně nechce. Možná potřebuju být vzhůru do chvíle, než Šimon odjede, počkat, až spolu s jeho přítomností zmizí i moje potřeba něco změnit.

Logicky dokážu sám sobě vysvětlit, že nejsem zodpovědný ani za mámu, ani za babičku, ale to, že mi během života mnoho obětovaly, je zkrátka nepopiratelný fakt. Všechno pro Jáchyma. Aby se měl Jáchym dobře. A já se přece mám dobře, ne? Být gay v jednadvacátém století není tak strašné jako kdybych se narodil před sto lety. Nemusím si hledat ženu a předstírat, že mě vzrušují prsa, a nemusím se ani bát, že by mě někdo na ulici zmlátil. Česká republika je v tomhle v mnoha ohledech otevřená. Není tu žádná LGBT zóna, jako kdybych nebyl člověk, ale nějaká podružná bytost.

Přitom všechny bytosti jsou si rovny. I já a tučňáci.

Úšklebek se promění v zívnutí. Naštěstí mám další směnu v lanovém centru až zítra, takže mě nemusí trápit představa, že bych jako instruktor selhal, ne-li přímo padl. Je to náročná práce, ale dobře placená. Sice ne tak hezká jako na vinici…

Jsem pitomec. Šimon to pozvání nejspíš ani nemyslel vážně. Třeba by ho vyděsilo, kdybych se k němu rozhodl přidat. Navíc si nemůžeme být jistí, že bychom přítomnost toho druhého dlouhodobě snesli. To, co o něm vím, se zakládá na prožitcích společného večera a noci, zatímco on si mě mohl celé ty roky idealizovat.

Třeba jsem příšerný. Třeba je příšerný on.

Prsty si mimoděk přejedu po rtech a spolu s tím si znovu vzpomenu na tu pusu, která jako by přebila všechno ostatní, i bolest v koleni. Byla tak hezká! A já přitom váhal, když mě oslovil, jestli s ním půjdu ven. Není to vyloženě můj typ, ačkoli poslední měsíce jsem pořádně žádný typ neměl. Má sice moc hezký obličej, kterému dominují velké zasněné oči, ale je dost hubený a chtě-nechtě prostě působí dojmem školního šprta.

Což v sobě dokázal rozbít a překonal to, protože se rozhodl vydat na cestu, zatímco moje cesta končí a začíná někde tady, u bosých nohou na linoleu. Během minulého roku jsem byl nejdál v Brně. Dokonce jsem si tam nepodal ani přihlášku na vysokou, protože jsem chtěl být blízko, pokud by mě máma s babičkou potřebovaly.

Nepřipadám si jako mamánek nebo babánek, ale nechci je zklamat. Už jednou jsem je zklamal tím, že se mi líbí kluci, vím to, ačkoli se opravdu snažily co nejvíc mě podpořit. Jenomže jsem na nich viděl, jak se těšily, že budou mít vnoučata a pravnoučata, a že to vnese světlo do celého bytu. Ve kterém pak všichni zestárneme. Umřeme. Jako by žádný život nebyl.

Sednu si ke stolu, protože je mi najednou trochu nevolno. Cítím se divně, jak při kocovině, přitom jsem toho včera tolik nevypil.

Šimon se jednoho dne ohlédne a uvidí za sebou cestu, kterou díky svojí odvaze dokázal změnit. A pokud se mu zahraničí zalíbí, uvidí ne jednu, ale spoustu cest, na kterých prošlapal podrážky bot, a jeho ruce vzpomenou všem pracím, které vyzkoušel, a pusa jídlu, které ochutnal…

„Kurva,“ řeknu velmi potichu, ale o to víc procítěně.

V zámku zarachotí klíče, takže musí být asi půl sedmé, protože to se obvykle máma vrací z práce – občas s nákupem, občas bez něj, podle toho, jak je unavená. Zastává náročnou práci jako noční operátorka. Většinou je lidem k ruce, ale mívá směny, během kterých musí nabízet různé produkty.

Slyším, jak vzdychla, a jak pokládá klíče do dřevěné misky. Za vteřinu se objeví v kuchyni. „Jáchyme,“ řekne překvapeně. „Ty už jsi vzhůru?“

„Moc jsem nespal,“ odpovím popravdě. Chci se usmát, ale je to spíš nějaká hodně zvláštní křeč. Koukám na máminy vrásky kolem očí, hubený obličej a žilky na rukou, když sáhne pro sklenici, kterou jsem před chvílí umyl, a napustí do ní vodu.

„Špatné sny?“ zeptá se.

„Velké sny,“ odpovím neurčitě, a když vidím její nechápavý výraz, mávnu nad tím rukou. „Byl jsem venku s jedním klukem, Šimonem. Dneska ráno odjíždí do Itálie za svým strýcem, bude pracovat na vinici. Pozvat mě ven bylo jedno z políček na jeho seznamu, prý k tomu sbíral odvahu několik let.“ Zadívám se kamsi do zdi při vzpomínce na to, jak příjemné bylo jít vedle něj po silnici, a pod bosýma nohama cítit drobné kamínky.

„To je hezké, do Itálie jsem vždycky chtěla,“ odpoví máma vřele. Pohlédne na varnou konvici a já poznám, že zvažuje, jestli si udělat kafe, anebo jít po noční spát. Někdy je z těch telefonátů tak rozhozená, že pak nemůže usnout.

„Vážně? Tak proč jsi nikdy nejela?“ vyjedu a vzápětí mi dojde, jak útočně to znělo.

„Neměla jsem peníze, a pak čas, nevím, vždycky do toho něco vlezlo. Prostě to nešlo.“ Položí sklenici a napustí vodu do konve. Ze dvou zásuvek vybere tu bezpečnější a strčí do ní šňůru. Já znovu promluvím teprve tehdy, když je slyšet bublání.

„Pozval mě, abych jel s ním. Na zbytek léta,“ řeknu. Nevím proč. Nejspíš si strašně moc přeju, aby prohlásila, že je to výborný nápad, a pak pokračovala něčím velkorysým a vřelým, že si mám splnit sny, a že nemám stát na místě. V tomhle bytě, na tomhle linoleu, stejně jako babička a ona, a tisíc dalších lidí před nimi. Jenže se ničeho takového nedočkám, máma se prostě jenom jemně usměje, jako kdyby částečně přeslechla, co jsem řekl. „Zůstali bychom u jeho strýce a pracovali na vinici,“ pokračuju, aby pochopila, jak naléhavé téma to pro mě je.

„Jejda, to bych se o tebe bála.“ Připraví si tureckou kávu a zalije ji, pak přidá dvě kostky cukru. Bez mléka. Usedne ke stolu naproti mně.

Jsem na ni naštvaný za to, že pro sebe nikdy nic neudělala. Kdyby myslela na sebe a plnila si sny, nemusel jsem se teď bát realizovat ty svoje. Chci, aby mě zbavila toho závazku a byla tím, kdo mi dodá odvahu vydat se vstříc změně. Chci s ní zatřást. Chci se zeptat, proč je tak unavená, proč něco nezmění, proč pořád tolik myslí na mě, když mě to dusí.

Štve mě i to pitomé kafe. Zbytečně silné, vypije jich několik denně.

Schovám obličej do dlaní.

„Dobré ráno,“ slyším babiččin hlas, a taky její pomalý rozvážný krok, kdy se ve svých papučích po linoleu prakticky jenom posouvá a klouže. Prý je to nejlepší na bolavé klouby. „Myslela jsem si, že vás slyším. Jaká byla směna, Martinko?“

Možná si to jenom vsugerovávám, ale mám pocit, že z těch dlaní cítím kouř z včerejšího táboráku, specifický pach rybníku a taky hranolky, které jsme s Šimonem jedli u skate parku. I když jsem je od té doby několikrát umyl. A v souvislosti s Šimonem se mi znovu vybaví ten polibek, a taky fakt, že pořád sedím u stolu, jako bych zamrznul na místě, u stolu, kde jsem sedával i jako pětiletý a snil o tom, že jednou uvidím na vlastní oči slony.

Nechám ruce spadnout do klína a na půl ucha poslouchám, jak spolu máma s babičkou promlouvají o mámině noční směně, o Prostřenu a o tom, co se bude dneska vařit.

Nepřipadá mi to přízemní. Podobné hovory vedou každý den. Jenom… Už je to několik měsíců, co jsem zval mámu do lanového centra, aby se odreagovala, nebo do kina, a taky na oběd. Vždycky řekla, že je unavená, abych šetřil, anebo že jí stačí dobrá knížka a nic víc nepotřebuje.

Možná, že opravdu nic nepotřebuje, ale možná se kvůli mně jenom hloupě obětuje. Je to tak vždycky, když má člověk děti? Začne upozaďovat svoje sny, potřeby a přání?

Uvědomím si, že se babička na něco ptá.

„… jestli ses měl dobře s tím chlapcem,“ zopakuje netrpělivě.

„Moc dobře,“ přikývnu.

„Tak ho k nám zase někdy pozvi. Je to takový hubeňour, něco mu uvaříme.“

„Babi,“ protočím oči v sloup. Chvíli koukám před sebe. „Odjíždí. Vlastně už za dvě hodiny,“ vysvětlím a třeba se mi to jenom zdá, ale sám sobě zním smutně a ukřivděně. Na jednu stranu bych si přál, aby tady Šimon zůstal a prožíval den za dnem spolu se mnou. Mohli bychom se navzájem ujišťovat, že nám tohle město a tahle republika stačí, a třeba by to vážně stačilo.

Na druhou stranu mu přeju všechny východy a západy slunce, které uvidí, pokaždé z jiného místa, jiného kopce, jiného břehu.

„A ty s ním nejedeš proč?“ pokračuje babička překvapeně. Ze skříňky vytáhne slivovici a trochu si nalije a rovnou to do sebe kopne. Pořád říká, že to je lepší jak deset doktorů. Já bych se asi pozvracel, takhle před snídaní. „Jáchymku, posloucháš mě? Že ty na něho myslíš?“

„Ne. Teda ano.“ Začnu nervózně poklepávat nohou a krátce pohlédnu na mámu. „Nejedu s ním kvůli vám, nechci vás tady nechat.“

Babička vezme jednu z volných židlí a usedne vedle mámy, naproti mně. Jsou tam teď jako moje dvě sudičky. Pak rukou smete neviditelné smítko z ubrusu, to tak dělává často, a káravě řekne: „Na nás by ses neměl vymlouvat. Je v pořádku mít strach.“

„Já přece…“ začnu, ale už to nedokončím. Připadám si trochu zaražený.

„Je lepší zapustit kořeny do země na místě, které člověk tak dobře zná,“ pokračuje babička podobným tónem, jaký volí, když vypráví o nějakém zajímavém receptu. „Jinak se můžeš snadno utrhnout do větru jako list.“

Už má svůj věk, což ale neznamená, že by byla senilní. Přesto nemůžu říct, že bych to sdělení okamžitě pochopil.

Máma se po chvíli slituje. „Nijak tě nedržíme. Tak to myslí,“ vysvětlí, a ještě přitom zvedne ruce, aby ukázala, že mě vážně nedrží. Což je pravda. To, čím jsme k sobě připoutaní, je mnohem pevnější než nějaké řemínky a provazy.

Koukám na ni, a pak taky na babičku, střídám ty pohledy přes všechny vrásky, kterých bych se na jejich tvářích nedopočítal. Ve skutečnosti jsem ale ponořený hluboko v sobě, hlouběji než na dně kelímku s karamelovou kávou, a přemýšlím, co si z toho vzít.

Samozřejmě, že je v pořádku mít strach, ale neznamenalo by to, že to, co drží člověka na místě, je on sám, a ne druzí?

Je to jenom jedna náhodná myšlenka, ale sotva mě napadne, nedokážu na ni přestat myslet.

Držím tady sám sebe já?

Když jsem se hlásil na vysokou tady ve městě, myslel jsem na to, že mě svazují máminy a babiččiny obavy. Ale co když to byly moje obavy?

Možná by to ty dvě bez mojí přítomnosti zvládly snáz, než jsem myslel. Nikdy jsem se jich nezeptal… Možná jsem ten typ, který úmyslně padá, jen aby nemusel rozhodovat o tom, co přijde.

To zjištění bolí. A pořád mám pocit, že mi něco důležitého uniká, ať už uvědomění, anebo vlak do Vídně. Nevím, jak to uchopit, a za jaký konec zatáhnout, jen aby to dávalo smysl.

Přál bych si, aby tady teď seděl Šimon a poradil mi, nebo aby tu byl aspoň přítomný, se svýma klidnýma přemýšlivýma očima.

„Jáchyme?“ zkusí máma opatrně.

„Jen ho nech,“ řekne babička. „Jáchym si to klubíčko musí rozmotat sám.“

–

NASEDNOUT DO VLAKU A ODJET

Není to tak, že bych byl z jeho reakce zklamaný. Že bych měl o Jáchymovi nějakou představu a on ji svým rozhodnutím zničil nebo rozbořil. Je mi jasné, že o něm doopravdy nic nevím, ani ho neznám. A těžko soudit, v jaké je životní situaci.

Takže to zklamání, které cítím, není kvůli němu, ale možná kvůli tomu, že jsem měl šílená očekávání.

U prodeje jízdenek čekám od čtvrt do padesáti. Dám mu ještě pět minut k dobru, a přesto tuším, že úplně zbytečně. Přitom upřeně zírám na prosklené dveře, jak jimi různí lidé prochází, a pořád doufám. Ale nic. Žena se psem, čtyřčlenná rodina, zamilovaný pár, otec s malým synem, kluk s krosnou, co ale není Jáchym… A tak dál.

On nepřijde.

Nakonec… Asi to tak má být.

Dojdu na druhé nástupiště. Vlak odtud vyjíždí směrem do Vídně a tam mě čeká přestup. A poté ještě dva. U strýce budu někdy za dvacet čtyři hodin, plus mínus, podle zpoždění, ale vlastně se na cestu docela těším. Jsem tak unavený, že sotva stojím, ale jsem za to jsem rád, protože aspoň nemám sílu nad ničím zbytečně uvažovat.

Což ale neznamená, že jsem to ještě před chvílí, kdy jsem odcházel z domu, nedělal.

Bylo to… zvláštní.

Když jsem přišel od Jáchyma, rodiče ještě spali. Zapadl jsem do pokoje a čekal, až odejdou do práce. Věděl jsem, že mě nezkontrolují, ale dost jsem uvažoval, jestli nemám jít já za nimi. A něco říct. Třeba se s nimi nějak rozloučit, aniž by ovšem poznali, co mám v plánu, ale… Takhle patetický jsem nikdy nebyl, tak nevidím důvod, proč s tím teď začínat.

Vlastně to o ledasčem vypovídá, že jsem je nechal tak klidně odejít, ale loučení s mým pokojem, bytem a věcmi bylo mnohem emocionálnější. Stůl, u kterého jsem roky seděl a studoval, židle, police s knihami, oblíbený polštář na spaní, hrnek na kafe, plakát Petersona nad postelí, strýcovy pohledy… Zvláštní, že mi víc záleží na věcech než na vztazích.

Ačkoliv… Ne, Jáchym by byl v pomyslném žebříčku na prvním místě, o tom nepochybuju.

Jenže se mnou nejede a já na něj musím přestat myslet!

Nasednu do vlaku a najdu volné kupé, což není takový problém, protože moc lidí dneska do Vídně asi nechce. Možná jedou jindy, nebo žijí nohama pevně na zemi. To je jedno.

Sednu si k oknu a krosnu položím na zem.

Napiju se.

Poposednu.

Zkontroluju, zda mám peněženku a jízdenku.

Vytáhnu žvýkačku, dvakrát žvýknu, ale poté zjistím, že je mi po ní akorát špatně, tak ji vyhodím.

Zhluboka vydechnu.

Poposednu.

Hraju si s odrazkou, kterou mám stále pověšenou na krku.

Zkontroluju, jestli mám peníze.

Pohlédnu na mobil, jestli tam nemám nepřijatý hovor od rodičů. Jasně, jsou v práci, ale co když na něco zapomněli, vrátili se domů a našli dopis položený na jídelním stole?

A pak sebou vlak trhne a… rozjede se. Vždycky můžu na další zastávce vystoupit, vrátit se domů a dělat, že nic, ale to, že jede a já jsem v něm, je něco tak osvobozujícího, že mi koutky okamžitě vystřelí nahoru. Ale hned na to propadnu panice, protože vlak jede a já jsem v něm a třeba už to nepůjde tak rychle vrátit.

Ale já to přece nechci vrátit.

Vyhlédnu z okna. Vlak nabírá na rychlosti, takže za chvíli je nádraží i moje rodné město v tahu, místo toho koukám na dlouhé lány polí. Jel jsem tudy mnohokrát, naposledy před pár měsíci, když jsem jezdil na přípravné kurzy do Brna, ale stejně mám pocit, že tohle všechno je nové a…

Někdo otevře dveře do kupé a dřív než stihnu vůbec otočit hlavu, známý hlas řekne: „Ahoj.“

Docela dost dlouho mi trvá ten hlas zařadit, dokonce i když se za ním otočím, zírám do těch nejkrásnějších očí, tak pořád to nedává žádný smysl. Nejsem schopen jediného slova, a tak tam jen sedím s otevřenou pusou a koukám, jak kluk, kterému ten hlas patří, za sebou zavře a hodí obrovskou krosnu na sedačku.

„Jeden kluk mi nedávno ukázal, že je někdy lepší skočit,“ mluví, nejspíš aby vysvětlit, co tady dělá, protože podle mého výrazu musí pochopit, že jsem totálně mimo.

„Jáchyme?“ pronesu, skoro jako bychom se neviděli dvacet let a já ho nemohl poznat. Ale přitom vypadá pořád stejně jako před pár hodinami. „Co tady… Ty… Seš tady!“ vykřiknu a vstanu.

Jáchym přikývne, nakloní se ke mně a dá mi pusu na přivítanou. „Přemýšlel jsem,“ řekne naprosto klidný hlasem. A přitom… Ježiši, on je fakt tady! A vypadá to, že… Že chce jet se mnou, protože má krosnu a sportovní oblečení a sáček s loupáky. „Což je logické,“ pokračuje, „protože kdybych celou dobu třeba spal a napadlo mě to jen tak, asi bych tu teď nebyl. Ale stejně jsem ti to musel říct. Měl jsem toho plnou hlavu.“

Pořád to muže být iluze. Třeba vážně spím a mám ten nejúžasnější sen. „Takže tím se mi tu snažíš říct, že jedeš se mnou? Nebo jsi tady, jen abys mi znovu řekl, že to nejde a na další zastávce vystupuješ?“ nadhodím. Snažím se být vtipný, protože jinak nevím, co dělat. A ta radost je příliš veliká a já mám strach ji nechat naplno proudit.

„Pff. Odmítám vystoupit. Dokonce jsem si s sebou vzal cestovní polštář. No dobře, byl mi vnucen. Ale počítám, že si tady na pár hodin lehnu, protože na jeden den bylo těch rozhodnutí tolik…“ Zmlkne a upřeně na mě pohlédne. „Myslel jsi to vážně, že jo? S tím, že můžu taky zůstat u tvého strýčka a pracovat tam. Neplánuješ se ode mě teď odpojit?“

„To záleží,“ pokrčím rameny. „Podělíš se o loupák?“

Okamžitě jeden vezme a podá mi ho. Sedneme spolu na sedačku, já k oknu a Jáchym hned vedle. Je tak blízko, že se dotýkáme rameny a koleny. „Slíbil jsem babičce fotku s tučňáky,“ řekne naprosto vážným hlasem. „A ano, nemám sebemenší ponětí, kde ji vezmu.“ Položí mi ruku na stehno a pohladí. „Děkuju,“ řekne.

Nezeptám se za co. Raději vyhlédnu ven a pořádně kousnu do loupáku. Pořád nic nechápu. Jak to, že je najednou tady, co ho přimělo změnit názor, ale… Mám podle všeho hodně času se ho na všechno zeptat.

Jo, včera jsem dostal nápad a ten mi totálně změnil život. Nevím, jestli k horšímu, ale zatím, zatím jsem totálně šťastný, tak to asi nemůže být tak zlé. Nemohly to být špatná rozhodnutí, když cítím tohle. Ne?

Jáchym mi položí hlavu na rameno. Je vidět, že je unavený a nejspíš brzo usne.

No jo, já zapomněl. Je to spáč.

Ještě předtím, než ale zavře oči, velmi sebejistým hlasem, který jsem na něm vždycky obdivoval, řekne: „Možná, že každá změna začíná myšlenkou, ale ta moje rozhodně začala tebou.“

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám povídka? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥