Szabi

– druhá část, kde se vznášíme tři centimetry nad zemí –

„Myslím, že jsem dlouho řešil, proč se naši rozvedli, ale teď… Asi na tom nezáleží. Není to reálná otázka, na kterou bych chtěl odpovědět a uvědomuju si, že nemluvím s psychoterapeutkou, to by byl totiž mnohem větší vopruz. Minule na mě zírala a chtěla vědět, kam směřuju. Zeptal jsem se, jestli má na mysli otázku, kam chci doskákat, ale nezasmála se. Tohle ale není monolog kluka, co se vyrovnává s tím, o co přišel. Já jsem…

Do prdele, vždyť nemám absolutně tušení, jak… Nedokážu dát dohromady myšlenku. Dávají se jinak myšlenky dohromady? Můžeš je poskládat?

Kdyby se to nestalo, nejspíš by mě nenavštívil táta, ale na netu jsem četl, že byl stejně zrovna s amatérským divadlem ve městě, takže bych za tím asi neměl vidět víc. Každopádně jsem vůbec nechápal, o čem mluví. Vyfasoval jsem čokoládu a nějakou debilní repliku z Hamleta. Máma ho naštěstí brzy vyhodila, ale pak sama vypadla kvůli jednání. Nestíhá odpovídat na zprávy plný podpory. Na Twitteru, Facebooku, Instagramu…

Dobrý den, je mi líto, co se stalo, v naší rodině se stalo to samý, kdybyste potřebovala, klidně napište, buu. A mohla byste při tý příležitosti zařídit, aby takoví lidé – přesně tak to píšou – dostávali větší příspěvky od státu?

A telefony nepřestávaj vyzvánět. Myslej si snad všichni, že se složím? Co chtěj vědět? Tak dobře. ASI TO KURVA BOLÍ, ale co dalšího bych měl říct?“

Riley si vrazí za krk polštář a dál zírá do stropu. Má trochu kratší vlasy a mhouří modré oči, jako kdyby se díval do slunce, což je blbost, protože žaluzie jsou zatažené.

„Mám odpovědět?“ Daryl zašustí novinami a opatrně upije horké kávy. Fair trade z fér hrnku za padesát babek – nefér cena.

„Mluvím s Rachel,“ odsekne Riley a ukáže na notebooku, že sleduje Přátele. Natáhne se pro bonbóny, co jsou v misce vedle gauče, ale nedosáhne na ně. Trochu rozpačitě pohlédne na Daryla a dělá, jakože nic. Nehty má ohryzané skoro až do masa.

Daryl vcelku nenápadně popostrčí misku botou a pokračuje ve čtení.

„Jsem se tě neprosil.“

„Nevím, o čem mluvíte.“

Následující hodinu stráví v tichu. Riley má na stole položený iPhone, ale moc ho nezapíná. Jenom občas, když chce zvednout tlak a naštvat se nad komentáři, které bez ustání produkují sociální sítě. Máma musela dokonce vystoupit v pořadu B-Strong a pod vedením Marcuse Terrence, což je blb a hovado, odpovídala skoro patnáct minut na otázky, jaké to je, když váš syn, když je, když…

Riley nabere hrst bonbónů a nacpe si je do pusy.

„Budou tři hodiny,“ oznámí Daryl klidně.

„A?“

„Vy víte, o jaké A jde, nemám pravdu?“

Riley zavrčí a přetočí se na druhý bok, jenomže se zamotá do deky, nějak se v ní zasekne, a notebook spadne s hlasitou ránou na zem. Když se ho snaží chytit, spadne i on, je to jen vteřina, ale Daryl okamžitě vyskočí a udělá krok blíž.

„Ne!“ štěkne Riley. „Seď tam, kde sedíš. Do prdele, nejseš nějaká asistentka, ne? Najímala tě jako bodyguarda, jako řidiče, a ty děláš všechno. Nechceš se s ní náhodou oženit? Minule jsem viděl, že zaléváš kytky a trháš plevel. To rozhodně nemáš v popisu práce, stejně jako je zvedání kriplů ze země, takže zůstaň sedět na prdeli a neotravuj. Jednoho tátu už mám a stojí za hovno!“

„Pane…“

„Jsem řekl hovno! HOVNO!“ zavříská Riley. Praští do misky a bonbóny vypadnou na koberec a zamotají se do třásní. „Copak nemáš nějakou rodinu, o kterou by ses mohl starat?“

„Vy jste moje rodina.“

„Píčovina.“ Riley zkouší vstát, ale moc to nejde. Zaryje okousané nehtíčky, nebo spíš prstíčky do sedačky, a škrábe se nahoru. Působí to komicky, ale Daryl se nezasměje. Upřeně na něj zírá, zatímco mu stydne kafe. „Oukej, fajn, dobře, pomoz mi a ukaž, jak seš skvělej. Večer tě pochválím u mámy, třeba ti vykouří. Sere na mě, ale na tohle by si čas mohla najít.“

„Pomoz si sám.“

„Mrcha – Cos to říkal?“

Daryl nakloní hlavu na stranu a dívá se na něj. Za posledních několik měsíců mu ve tváři přibylo pár vrásek. A trochu vystoupily lícní kosti. Nevypadá jako řidič, ani jako bodyguard. Sleduje, jak se Riley válí na koberci mezi olepenými bonbóny a vypadá přitom ustaraně, ale když promluví, zní zatvrzele. „Říkal jsem, aby sis pomohl sám, ty rozzlobenej kluku. Všichni se můžou přetrhnout, aby ti pomohli, a tobě to nestačí. Takže máš, cos chtěl, teď je to na tobě. “

Riley vztekle zavrčí. Ještě víc se opře o sedačku a chvíli přemýšlí, jestli se do ní zakousnout. Klekne na koleno, trochu poposkočí a popoleze, jenže bolest je příliš velká. Vžene mu do očí slzy frustrace. „Nedokážu.“

„Ale jo. Ty prostě jenom nechceš.“

„Nenávidím tě. Seš stejnej jako všichni ostatní!“

„Skončí to jako vždycky,“ připomene Daryl jemně. Chvíli zírají jeden druhému do očí, a on pak udělá tři kroky k Rileymu a podepře ho. Prakticky ho vezme do náruče jako dítě. „Na sedačku, do postele, na terasu, nebo ven?“

„Co?“ Riley se dívá všude možně, jen ne na Daryla. Po tvářích mu tečou slzy.

„Kam chcete jít?“

„Pitomče. Já přece nemůžu chodit.“

***

Když se domem rozezní zvonek, přesně jako každou středu ve tři odpoledne, sedí zrovna u sebe v pokoji a předstírá, že neexistuje. Přesně jako každou středu ve tři odpoledne. Nohy má natažené před sebou a těká pohledem z levé k protéze. Z levé. K protéze.

Protože pravou mu ufikli těsně pod kolenem.

Vzbudil se dva dny po nehodě. Aspoň tak to nazývali novináři, i když mohli místo slova ‚nehoda‘ použít něco, o co sis koledoval. Máma u něj nebyla. Probral se uprostřed noci s jehlami v rukách, přístrojem na měření EKG a bolestí v pravé noze. Která ale tou dobou neexistovala, šlo prostě jen o fantomovou bolest, a co ten výraz znamená, mu došlo záhy, ještě před tím, než ho informoval doktor.

„Takže mě bolí něco, co nemám?“

„Můžeme být rádi, že jste to přežil. A ten váš kamarád vyvázl pouze s otřesem mozku.“

„No jasně.“ Skoro se zastyděl, že se nezeptal sám od sebe. Napadlo ho, kde je jeho láska k Troyovi teď, když se ze všeho nejdřív zajímal o svoji neexistující nohu.

Zvonek se znovu rozezní. Ještě pětkrát. Tohle bylo teprve podruhé. Riley sáhne pro peřinu a strčí pod ni hlavu. Vydrží to do čtvrtého zazvonění, potom se potřebuje nadechnout. „Do hajzlu s tebou,“ řekne tiše. Prohlíží si svoje okousané nehty a mimoděk si vzpomene, jak rád je lakoval. Námořnická modř. Lososová růžová. Jenomže to už je zatraceně dávno, v jiném životě. Možná je ani nelakoval on, ale úplně jiný Riley.

Páté zazvonění a pak je konečně ticho.

„Je mi to jedno,“ řekne Riley pokoji. Pohlédne na stolek, kde se povaluje lahev coly, a na protézu. Protéze patří valná většina pohledů. Z hloubi duše ji nesnáší, a jestli něco nesnáší víc, tak pahýl, když si ji sundá. V tu chvíli mu protéza naopak vždycky z hloubi duše chybí, aby zakryla svraštělou kůži a jizvy.

Přesně tři minuty přemýšlí, jestli zkusit vstát, ale pak to zavrhne.

Daryl ho přijde zkontrolovat za dvacet minut, a poněvadž poslední týdny funguje na bázi telepatie, vezme lahev a položí ji Rileymu do klína. Trochu rozpačitě přešlápne, ukáže klíčky od auta a řekne: „Budu muset pro vaši matku. Zvládnete to?“

„Hmpf.“

„Určitě?“

Riley se na něj nedívá, prostě jenom pokrčí rameny, což uprostřed polštářů zanikne. „Ne, jsem mimino a budu celou dobu ječet. Napiš jí, ať dojede městskou dopravou, že jinak dostanu záchvat a už mi nic nepomůže.“

Daryl nespokojeně mlaskne. „Budu to brát tak, že si poradíte. Kdybyste něco potřeboval, stačí zakřičet. Anton dole připravuje karbanátky z řepy, ale říkal, že vám klidně bude dělat společnost.“

„Mega! Můžu si se starým Antonem vykládat o žrádle!“

„Věděl jsem, že vás to potěší. Další možnost je,“ hodí mu Daryl do peřin iPhone, „že se zpřístupníte světu a pozvete někoho ze svých přátel.“

„Jak dlouho mě znáš?“ Riley se nadzvedne, opře o zeď a sáhne pro lahev. Pije chlemtavě a nakonec hlasitě krkne. „Protože už to pár let bude. Takže nechápu, jak jsi mohl zapomenout, že žádný kámoše nemám. Ten poslední náš vztah, řekněme, trochu nevybral, jestli chápeš.“ Výmluvně pohlédne na nohu.

„Řekl jste, že to byla nehoda.“

„Však jo!“ štěkne Riley. „Udělal to podle tebe schválně? Děláš si prdel?“

„To jsem přece neřekl, pane.“

„Troye za nic nemůže, kurva. Rozumíš?“ Posune se na posteli až ke zdi. „Řekni mi, že rozumíš.“

„Troye za nic nemůže,“ pokrčí Daryl rameny, jako kdyby o tom celou dobu nepochyboval, anebo jako kdyby na tom přinejmenším nezáleželo. „Tak proč ho k sobě nepustíte? Byl v nemocnici skoro každý den. Očividně pro něj hodně znamenáte, protože za vámi pořád chodí a – “

„Jestli tě obtěžuje, že tady každej týden vyzvání, pošli na něj vlčáky.“

„Tak proč nechcete, aby vás viděl? Třeba by se rád omluvil. Nebo se mu prostě jenom stýská. Měl jsem pocit, že si rozumíte.“

„DO PÍČI. Stačilo. NE, mlč, Daryle. Pracovní vztah. Zopakuj to po mně.“

 „Pracovní vztah,“ řekne Daryl po chvíli. Pomalu přikývne, ujistí se, že je všechno důležité v Rileyho dosahu, a bez dalšího slova odejde.

***

Každý den dostane jinou barvu. Například čtvrtek je duhový jako posyp McFlurry, protože když jedou z rehabilitace, Daryl zastaví u mekáče. No a zbytek dní, až do příští středy, stojí za hovno.

Riley zrovna poosmé sjíždí Přátele, zachumlaný v černé mikině, když do pokoje vejde máma. Jenom nakoukne a rukou s pěstěnými nehty, které by jí mohl kdysi dávno závidět, chytí kliku, jako kdyby se nutně musela něčeho přidržet. „Jak ti je, zlato? Potkala jsem Gregoryho. Ptal se na tebe, prý mu v zadržovací cele už trochu chybíš.“

„To má být vtip?“

„Ano.“ Máma vejde dovnitř a váhavě uhladí prostěradlo. Potom si sedne. Vypadá staře a sotva před hodinou mluvila v televizi. Jeden z politických oponentů vytáhl syna mrzáka. „Copak už nemůžu vtipkovat? Myslela jsem, že by ses mohl třeba usmát.“

„Gregory mě nesnáší.“

„No jistě, tebe přece každý nesnáší, Riley.“

„Chtělas něco?“

Máma mu pohlédne do očí úplně stejnýma očima, jako kdyby šlo o pásovou výrobu. „Měl bys to nosit.“ Sáhne pro protézu, která se povaluje na posteli a trochu zaváhá, když se dotkne pahýlu. Je to jen sekunda, ale Rileyho to kurevsky bolí. Bolí ho, že se máma bojí, aby to nebolelo. „Můžu?“

Pokrčí rameny, jako že ho to vůbec nezajímá, a natáhne se pro jednu z meruněk, kterou mu dopoledne donesl Anton. Všichni mají starost, aby dobře jedl, spal, učil se. Soukromá učitelka začala zadávat domácí úkoly. Cokoli pro Rileyho, necháme ho spočítat zlomečky, jenom aby se necítil bezcenně.

Pecka spadne na dno misky.

„Teď co?“ Riley klidně jí a nechá si nasadit protézu. Nijak to nekomentuje a jediná negativní emoce patří kyselé meruňce. Umělé chodidlo vypadá srandovně, ale nikdo se nezasměje. Ani Rachel. Nikdo nemá tu drzost.

„Pomůžu ti vstát,“ navrhne máma.

„Našla sis místo v diáři? Kdy máš další schůzku? Nerad bych zdržoval.“ Ale nechá se podepřít a opatrně došlápne. Kulhá, což je asi součást údělu, a protéza se trochu zadírá do masa.

„Riley.“

„Mámo.“

Zastaví, podívá se na něj, ale pak se zase rozejde, jako kdyby nad ním zlomila hůl.

„Co je? Co jsem řekl?“

„Já bych ti hrozně ráda pomohla a vím, že to je pěkně k ničemu, ale ty se musíš přece taky snažit.“

„Vždyť pajdám! Jak se mám ještě snažit, do prdele? Chceš, abych tady poletoval? Tak to už se asi nestane. Kdybych šel na golf, mohl bych se kutálet po greenu, nebo třeba sedět v tom pojizdným autíčku. Myslíš, že mi naroste pupek, když jsem pajda? Kurva, jestli mi chceš pomoct, tak mi dones umotaný brko.“

„Nech toho.“

„Dobře, klidně si ho umotám sám. Ručičky mi ještě sloužej.“

„Riley!“ Máma ho dovede zpátky k posteli a nevěřícně na něj kouká. „Vždycky jsi mě provokoval, ale tohle už stačí. Je v tobě tolik vzteku!“

Riley si nevěřícně zakryje pusu. „Ježiši, mami! Máš pravdu, asi mě posedl ďábel! Kriste pane!“ Protočí oči v sloup, posune se na posteli co nejdál ke zdi a sáhne pro noťák. Přetočí celou epizodu zpátky na začátek. Vezme další meruňku, protože co je kyselé, to je dobré, kyselé pomáhá zapomínat na to, jak byl život tenkrát sladký, když se probudil v zadržovací cele a jen kousek od něj stál…

Rád by si myslel, že se všechno podělalo kvůli Troyovi, ale nejde to. Samozřejmě, řídil, neudržel to, poslal je proti zdi se stejnou lehkostí, jakou se v tenise odpaluje. A přesto nic takového nechtěl udělat. Úmysl je nakonec rozhodující.

Měl by být.

„Měl by sis promluvit s Troyem.“

Máma a její schopnost vycítit, na co ten druhý právě myslí.

„Tohle čtení myšlenek si schovej do televizních debat,“ poradí jí Riley. „A jestli chceš nějakou radu, tak dej do dalšího live vystoupení víc emocí. Vlastně by pomohlo, kdyby ses před celým národem složila. Četl jsem tvoji stránku na facebooku. Spousta lidí ti vyčítá, že nedokážeš dostatečně projevovat city, což by ti mohlo být v následujících volbách osudný. Ostudný? Teď nevím. Nic si z toho nedělej.“ Vycení zoubky v nepříliš laskavém úsměvu. „Kdybys projevovala emoce, říkali by, že seš uřvaná pizda. Lidem se nezavděčíš.“

Máma dlouho mlčí. „Vážně jsi gay?“

„Cože?“ Rileymu zaskočí meruňka. Znovu posune epizodu na začátek, protože to je díl The Chick and the Duck. Joey se stará o kačenu. „Vážně se mě jen tak zeptáš na něco tak očividnýho?“

„Ano. Nikdy jsem o tom s tebou nemluvila. Mám pocit, že jsem tu nebyla, když sis prošel coming outem. Nebrala jsem tě dost vážně.“

„To je tou výškou. Trpaslíky nikdo nebere vážně,“ zamumlá Riley. „Jo, jsem gay, jsem v průměru o patnáct cenťáků menší než většina mých spolužáků, než lednička, než Troye.“

„Miluješ ho? Proto ho nechceš vidět?“

Riley tleskne. „Cink cink,“ usměje se. „Role starostlivý mámy je u konce, právě ti vypršel poukaz, je mi líto.“

„Do háje.“

„Nebuď sprostá.“

Máma vstane a zoufale rozhodí rukama. „Nevím, jak dál,“ přizná. „Strašně moc si přeju, abys to byl zase ty. Nepřerušuj mě! Tenkrát jsme měli nějaké neshody, a možná jsem se dost nezajímala, ale vždycky jsem dělala to nejlepší. Víš co, Riley, bez nohy se dá žít. Ale s takovou záští vůči světu ne. To ti nevydrží moc dlouho.“

„Když já…“

„Co?“

„Bych teď rád projížděl Netflix. Takže kdybys šla…? Postěžuj si Darylovi, určitě to přivítá, můžeš se mu schoulit do náruče a…“

„Dobře!“ štěkne máma a mávne rukou. „Pochopila jsem.“ Dojde k němu a dřív, než se proti tomu Riley stačí ohradit, mu vlepí pusu na čelo. „Nemysli si, že budu hrát fér. Nakonec, jsem tvoje matka.“

Když odejde, v pokoji po ní zůstane slabá vůně parfému a Riley nemůže vstát a otevřít okno. Berle jsou moc daleko. Celý svět je daleko, a tak se znovu zahrabe v peřinách a pustí seriál.

Vydrží mu to dobrou hodinu. Pak se ozve zaklepání. Krátké, stručné. Klep klep v přepočtu na jeden úder srdce.

A dovnitř vejde Troye.

Teprve tehdy Riley pochopí, co to znamená nehrát fér. V první vteřině se mu obrátí žaludek, kyselé meruňky stoupají zpátky do krku. V druhé vteřině odstrkuje noťák a sahá pro deku, aby zakryl protézu. A v tu třetí si uvědomí, že vypadá jak troska. Mastné vlasy, zpocená mikina, no a zuby si čistil naposledy… Pár dní to bude.

Zbytek minuty a vlastně i zbytek celého času, jako kdyby si ho mohl v klidu ukrajovat, patří výhradně Troyovi a jeho mandlovým očím, před kterými Riley uhne pohledem.

„Děláš si ze mě prdel!“ zavřeští nahlas. Slova jsou určená mámě, ale Troye sebou stejně nepatrně trhne. „Ty zlá mrcho! Tohle ti neodpustím! Končíš!“ Riley zkusí oprášit mikinu od drobků. Cítí, jak se ho zmocňuje panika. Má úplně ledové ruce, třesou se.

Tak moc, že se musí chytit za tkaničky.

Troye ho takhle nesmí vidět. Nesmí ho vidět. Nesmí ho nemilovat.

„Jdi pryč,“ štěkne Riley. „Nechci, abys tady byl, rozumíš? Tohle je můj pokoj. TO JSTE POSRALI!“

„Ahoj.“ Troye se smutně usměje a zavře za sebou dveře. Vypadá jinak než tenkrát. V padnoucím modrém tričku a s učesanými vlasy. Jako slušňáček, který provedl zlé věci a přišel se kát. Přešlápne, a když se nedočká odpovědi, udělá krok blíž, přímo k Rileymu, a dlaní přejede po matraci. „Stýskalo se mi po tobě. Hrozně moc. A měl jsem o tebe velký strach.“

„Tos nemusel,“ odsekne Riley. „Mám se naprosto úžasně.“ Snaží se mermomocí zklidnit tep, ale srdce ho zrazuje. Jako kdyby poslední měsíce nefungovalo a teď se znovu rozjelo. Pitomé orgány. Vyměnil by srdce za nohu.

Troye si sedne na kraj postele, vedle, dost blízko, aby se ho mohl dotknout, a dost daleko, aby mezi nimi bylo místo. „Chápu, že se na mě zlobíš. Já jen… Vážně jsem tě potřeboval vidět. Je to špatně? Jasně, že je to špatně, jen… Jak moc je to špatně?“

„Nestojím o tvůj soucit. Seru na něj. Sice to znamená, že by mě někdo na ten záchod musel donést, ale já na to prostě seru! Viděl jsi mě, tohle jsem teď já,“ zatahá za pramínek vlasů. „A teď jdi pryč. To už nemůžu rozhodovat ani o tom, s kým se potkám?“ Poslední větu zařve, aby ho máma slyšela. „To už jsem pro tebe takovej kripl?!“

„Tak na to kurva zapomeň,“ řekne Troye potichu. „Trvalo mi skoro tři měsíce se k tobě dostat. Takže teď jsem tady a nikam nejdu. Zaprvé potřebuju nalakovat nehty a ty seš jediný, kdo to umí, a zadruhé – na co koukáš?“ Sedne si ještě blíž a jeho vůně se do Rileyho vsákne.

Je úžasná.

„Chci, abys odešel.“

„Ne, ne, prosím, neposílej mě pryč. No tak. Říkals, že jsem tvůj kamarád, nejlepší kamarád, tak mě prosím neposílej pryč. Já vím, že jsem to strašně moc pokazil a všechno je to moje vina, ale copak neexistuje ani malá šance, že bys mi odpustil? Já vím, že ne hned, to bych po tobě ani nechtěl. Fakt ne. Ale třeba časem? Já slibuju, že udělám všechno, abych to napravil.“

„Dost. Přestaň. Je mi z tebe špatně. Seš stejnej kretén jako všichni ostatní.“ Riley zkontroluje, že je protéza pořádně zakrytá, a ještě víc se od Troye odtáhne. „Měl jsem to poznat už v zadržovačce. Kluk, co se poblije po tequile. A teď chceš všechno napravovat. Jdi napravovat svůj život a do mě se neser!“

„Ale já nechci,“ namítne Troye. Každé slovo, které pronese jeho měkká pusa, zní chápavě a něžně. „Nechci jít pryč. Chci tady být s tebou.“

Riley naznačí, že zvrací. Třesoucí se ruce schová do klokaní kapsy mikiny, kde najde žvýkačky, pecky a kapesníky. „Tohle si myslím o tvém soucitu.“

Nikdy s ním nikdo nesoucítil. Když vypadal normálně a zdravě, nikdo neměl soucit s tím, co se dělo uvnitř.

„Dobře. To je v pohodě. Ve skutečnosti je mi vážně trochu na zvracení. Ne že bych se jako poblil,“ Troye si položí ruku na břicho, „ale žaludek trochu na vodě fakt mám. Tak hlavně nedělej ty zvuky. To by bylo trapný, kdybych se ti přišel omluvit, že jsem ti zničil život a ještě tě poblil.“

„Tys mi nezničil život!“ zakřičí Riley a vzdáleně si uvědomí, že zní kňouravě. Snad aby se ujistil, že si toho Troye nevšiml, otočí k němu hlavu. A bez rozmyslu mu pohlédne do očí. Pak už to nejde zastavit. Takhle zblízka si může prohlédnout všechno. Řasy, malou pihu pod pravým okem, obočí, nos, rty. Rty. Rty, které ho kdysi dávno v jiném životě líbaly. Je to děsivá fůra emocí, na které Riley není připravený.

Vzpomene si na moment, kdy se probudil do zvuků EKG a za sklem stál Troye a ustaraně na něj zíral.

Ztěžka polkne. „Tohle už nikdy neříkej, protože je to nejhloupější věc, kterou jsem za poslední týdny slyšel.“ A to jich slyšel stovky, včetně keců od tlustého Antona, který tvrdil, že i s protézou se dá zaběhnout ultramaraton.

„Ale vždyť je to pravda. Všechno jsem posral, hrozně moc. A ty seš teď bez nohy a máš zničenej život. Vždyť… Bez nohy se nedá nic dělat! Budeš tu do konce života jen sedět a čumět na seriály, a je to jenom moje vina! Ach bože! Já se tak nenávidím!“

„Nejsem na vozíku, blbče!“ štěkne Riley. „Naučím se chodit, akorát už budu navždycky vypadat jako zkurvenej kyborg.“ Podívá se na meruňky a pak zpátky na Troye. Jednou už si jeho přítomnost přiznal, takže nemá cenu se dál otáčet.

Na noťáku je pořád pauznutý díl s kachnou. Riley ho sjel za poslední hodinu aspoň… No několikrát.

„Ale kvůli mně už nikdy nebudeš moct do vesmíru! Copak jsi někdy viděl jednonohého astronauta? Už nikdy pro tebe nebude výzva skákat po jedné noze, protože teď budeš mít pořád jen jednu nohu. A jak budeš jezdit na koni? Miluješ přece jezdění na koni a to teď nepůjde, protože… No prostě já nevím. A ještě ke všemu se na mě zlobíš. A mě to tak mrzí.“

Riley mlčí, a když znovu promluví, zní unaveně a klidně. „Snažíš se mě pobavit? Měl bych se zasmát jednonohýmu astronautovi?“

„Jen pokud ti to přijde legrační,“ odpoví Troye diplomaticky. „Jinak ne.“ Přisedne si blíž a teď už se o sebe otírají ramenem. „Riley, prosím. Neodháněj mě. Obzvlášť teď, když je tvůj život na hovno a nemůžeš nic. Já tu chci být s tebou.“

Být s tebou v pekle. Jo.

„Hele, víš co? Sice jsi přišel o nohu,“ pokračuje Troye, „ale pořád jsi nesnesitelně krásný. Až mě to rozptyluje.“ Nechá ta slova doznít a přitom krásně voní. Na rozdíl od Rileyho. „Tak už mi řekneš, na co se koukáš? Nebo vážně chceš, abych odešel? Protože jestli chceš, tak já odejdu. Fakt. Možná mi ta cesta ke dveřím zabere pár hodin a hned zítra se vrátím, ale jinak bude po tvém.“

Riley si hraje se žvýkačkami, přehazuje balíček z ruky do ruky. Nejradši by snědl prášky na bolest, pět, anebo devět. Třeba by se všechno vyřešilo za něj a noha by dorostla. „Odpouštím ti, dobře? Jestli jsi nedával pozor na cestu, jestli je to i tvoje vina, všechno ti odpouštím. Ukázal jsi mi, že tě to mrzí, chodil jsi vyzvánět, teď jsi tady. Odpouštím ti. Už se nemusíš snažit, je to vyřešený.“

„Myslíš to vážně?“

„Jo.“ Vzpomene si, jak se máma po tom všem na Troye zlobila a říkala, že ten kluk už nikdy nepáchne do baráku. A teď je ten kluk tady, nádherný a živý, což dokazuje, jak moc musí být zoufalá. „Netrap se tím, nemysli na to, prostě s tím nedělej vůbec nic. Nikdy jsem se na tebe doopravdy nezlobil. Ale asi potřebuješ odpustit, tak tady to máš.“

Troye si olízne rty. „Dobře.“ Nic dalšího už nedodá. Prostě se zvedne a odejde z pokoje.

„Dobře,“ zopakuje Riley. Chvíli hypnotizuje dveře a potom vytáhne ruce z kapes a odhrne si vlasy z čela. „Tak teda dobře.“ Zkouší sám sobě namluvit, že takhle to přece chtěl. Zbavit se ho. Stejně jako se zbavuje Daryla, mámy, terapeutky, doktora, dalšího doktora, Antona, Gregoryho. Poslat Troye do hajzlu.

Totiž, možná vždycky čekal na páté zazvonění, ale to bylo čistě ze zvyku.

Sáhne pro noťák, pustí náhodnou epizodu a chvíli zírá na monitor, než to zase vypne. Ošije se, pohlédne ke dveřím, ošije se, pohlédne ke dveřím, poškrábe se tam, kde začíná protéza.

Teprve potom začne usedavě plakat.

„Tak jo, mám modrej, zelenej a takovej ten lososovej, nebo co že je to za barvu. Ty brečíš?“ Troye vysype laky na deku a ustaraně se skloní k Rileymu. „Stalo se něco? Riley?“ Pohladí ho po vlasech.

„Jo, já jen, bál jsem se, že…“ Riley popotáhne. „Že se… Ross a Rachel rozešli. To je jedno. Tys neodešel?“

„Co? Ne! Šel jsem pro laky.“ Troye ho znovu pohladí. Nejspíš neví, co s rukama. Možná, že kdyby nevěděl, co s nohama, Riley by ho ve vší slušnosti o jednu požádal. „Tak co? Který mi bude slušet?“

Riley chce něco odpovědět, ale najednou se přistihne, že zpola leží Troyovi na klíně. Opatrně, aby o něj nezavadil protézou, aby neukázal, že je něco v nepořádku.

Od nehody brečel tolikrát. Kvůli noze. Kvůli Troyovi. Kvůli Jelly Beans na koberci.

Troye ho obejme a přitáhne blíž. Dovolí Rileymu, aby mu plakal do trička, poslintal ho, a nakonec na něm usnul. Zírá někam před sebe, bezmyšlenkovitě se prohrabuje jeho vlasy, a po chvíli usne taky.

„Potřebuju čůrat,“ prohodí Riley po několika hodinách. Venku je tma a v puse spánek a zhořklá chuť meruněk. „Asi bys měl jít. A pošli za mnou Daryla.“ Mluví potichu a tvář má pomačkanou. Tlačí stehna k sobě, aby se nepočůral. Ne že by to po tom všem byla taková tragédie.

„Dobře,“ přikývne Troye a opatrně zpod něj vydoluje ruku. „Můžu přijít zítra?“

Protože mě lituješ?, chce se zeptat Riley. Chce to vypálit a zařvat. Chce to dát Troyovi pořádně sežrat. Chce ho políbit. „Můžeš,“ zvolí kompromis. Pohledem ho vyprovází ven z pokoje, poslouchá kroky na chodbě, a pak se svalí zpátky naznak. Ruce založí za hlavou a zírá na strop. „Asi ho miluju, Rachel.“

Když pohlédne ke dveřím, vidí Daryla, který se opírá o futra.

„Daryle.“

„Pane.“

„Myslíš, že mají mimozemšťani penisy?“

„Viděl jsem stovky mimozemšťanů, ale nikdy jsem se neodvážil zeptat. Přišlo mi to jako mezigalaktická neslušnost.“

„Ach,“ řekne Riley teatrálně a podrží se matrace, když vstává. Velice opatrně došlápne na protézu a zkřiví přitom tvář. „Už máš podobný humor jako máma. Chápu, proč si vy dva tak rozumíte. Je jí sice přes čtyřicet, ale pořád má šmrnc, že jo? A vyřídilku. A přírodní kozy, žádná plastika. Pozemky. Prestiž. Plnou peněženku.“ Ušklíbne se a po jedné noze doskáče k Darylovi, aby se o něj opřel.

„Je vám lépe?“

„Když řeknu, že ne, vezmeš mě na záda?“

„Ne.“

„Výborně. Věděl jsem, že to máš v sobě. Odpírání pomoci ostatním. Ty bys nebyl Jedi, ale Sith.“

„Takže je vám lépe. Může za to Troye?“

Riley se zamyslí. „Tak fajn, platí,“ přikývne, jako kdyby odpovídal na úplně jinou otázku. „Až budu chcát, šulina si podržím sám, ale ty mi pomůžeš umýt vlasy.“

***

Je to jen další den. Další obyčejný pitomý všední… Riley ho stráví uprostřed nervozity. Rozkouká tři seriály, vypracuje dva referáty, a nechá se Darylem odvést do kuchyně, kde sleduje starého Antona, který ze zbylých meruněk připravuje koláč. Když je přesycený cukrovo-karamelové vůně, nechá se Darylem odvést do pokoje, a když má plné zuby čtyř stěn a závěsů, co se hýbou ve větru, nechá se odvést do obýváku.

„Nevadí ti, že mě pořád někam vodíš?“

„Dřív jsem vás vozil a brzy zase budu, jakmile budete chodit bez cizí pomoci. Vlastně v tom nevidím rozdíl.“

„Jo tak ty nevidíš rozdíl. Ještě řekni, že mám obě nohy stejně dlouhé, pitomče.“

Z několika polštářů vytvoří na zemi něco jako postel, anebo měkkou hradbu, a nechá si donést krabici CDček, aby si zkrátil čekání přehrabováním a tříděním hudby. Jedno po druhém zkouší ve staré hifi věži, která dřív patřila tátovi. Většina je poškrábaná, ale to nevadí, protože stejně nemá nic lepšího na práci. Metallica, Nirvana, Alphaville.

A tak je soustředěně třídí a snaží se nemyslet na to, jak hrozné by bylo, kdyby Troye nepřišel.

Ve tři čtvrtě na tři se přistihne, že už po několikáté zkouší Master of Puppets. Za deset tři jí po hrstech bonbóny. A za pět tři prostě jenom s bušícím srdcem hypnotizuje dveře, a ví, že nemá cenu si cokoli nalhávat. Prostě Troye potřebuje a baží po jeho přítomnosti. Chce se ho dotýkat.

Ale to, co bylo ještě nedávno tak jednoduché, nesmyslně banální, je najednou příliš těžké. Už neexistuje Riley, který se může svléknout a jeho jedinou nedokonalostí je malá výška a mléčné zuby. Už je tady jenom Riley, který se bojí, že by někdo viděl svraštělou jizvu po amputované noze.

Amputace. Amputace. Amputace.

„Drž hubu,“ řekne svému mozku potichu. Nesnáší to slovo skoro stejně, jako nesnáší, když se chce posadit do tureckého sedu, a musí přitom myslet na protézu. „Drž. Hubu. Drž. Hubu.“

Jsou přesně tři hodiny, když Troye vejde dovnitř. Přinese s sebou vůni slunce a šeříku, a ze všeho nejdřív Rileymu laskavě prohrábne vlasy. „Ahoj!“

„Ahoj.“

„Co tvoříš?“

Riley otráveně pokrčí rameny a zírá kamsi ke koberci, a pak na Troyovy různobarevné ponožky. Sám má botasky, aby nic nebylo vidět. „Budeš se mnou odteď až navěky mluvit jako s někým, kdo má zkurvenej život? Jako učitelka, která jde zkontrolovat děcko v družině? Jako terapeut z podomácku vyrobený nahrávky na youtube?“ Ukáže CDčka. „Uklízím,“ vysvětlí prostě.

„Uklízíš. Zajímavé.“ Troye zvedne ruku a předstírá, že si něco zapisuje do dlaně. Trochu přitom krčí čelo. „Výborně, Riley, v tom případě máš jedničku s hvězdičkou. Tu hvězdičku máš hlavně za ten zkurvenej život. Tak jestli jsi s mojí lekcí spokojený, nezapomeň dát u videa like, anebo odběr.“ Sedne si na polštář, kde je potisk lišky, a drcne do Rileyho ramenem. „Pitomečku.“

Riley se kousne do rtu. „Kreténe,“ řekne láskyplně. „Troyi, ty nemáš jiný kámoše, který je třeba zachránit?“ Vezme Christinu Aguileru a položí ji na Beatles. Přijde mu to skoro jako rebelie.

„Jasně, že mám. Riley, proč mě pořád odháníš? Ty mě tu nechceš?“

„Mám ti říct pravdu?“

„No jasně.“

„Umyl jsem si kvůli tobě vlasy.“

Troye pochopí, co všechno za tím sdělením je a nadzvedne koutky. Nakloní se, trochu Rileyho pohladí, a nechá vlasy protéct mezi prsty. Potom do nich zaboří nos a pořádně se nadechne. „Krásně voní,“ zamumlá. „Co ještě jsi kvůli mně ochotný udělat?“

„Všechno.“

„Takže by sis se mnou třeba i zatancoval?“ Troye sebere jedno z CDček. „Na… Hm, no tak jo, na tohle?“

„Moc srandovní,“ řekne Riley potichu, s pohledem upřeným na jeho ruce. Vlastně ještě nikdy netancoval. Ani předtím. Sevře se mu hrdlo, když si uvědomí, kolik toho předtím zmeškal. „Jdi najít Daryla a ten ti poradí, kde vzít koště. To si s tebou určitě rádo zatancuje. Anebo staroch Anton, a ještě za to přihodí pár sušenek a bonbónů. Myslím, mezi námi, že je to teplouš.“ Ucukne před Troyovým dotekem, před jeho vůní, před celou jeho bytostí. „Nebo víš co? Když si mě přehodíš přes rameno, můžeme tancovat.“

Troye se zasměje, zakroutí hlavou a strčí CD do hifi věže, jako kdyby mu absolutně nedocházelo, jaký vliv má jeho osobnost na všechny přítomné trpaslíky. Podá Rileymu ruku. „Smím prosit? Nemůžeš být astronaut, ale tancovat dokážeš.“

„Já…“ Zkusí se zapřít o zdravou nohu, což se povede, jenomže pak zavrávorá a regulérně do Troye vrazí. Vybalancuje to, pevně chytí jeho ruku a trochu zkřiví obličej. Blbý nápad. Posraný, debilní. Nápad.

„Bolí to, trpaslíčku?“ zeptá se Troye tiše.

„Strašně moc. Kde je šest dalších, aby mě podepřeli?“

„Bude ti muset stačit Sněhurka.“ Troye mu položí ruce na boky a bradu na rameno, takže by se na první pohled mohlo zdát, že je to on, kdo potřebuje podepřít. Ale jeho voňavé, mazlivé tělo drží Rileyho s neochvějnou jistotou. Asi jako kdyby se v duchu rozhodl, že už mu nikdy nedovolí spadnout.

„Fajn, co teď?“

„Teď tancujeme,“ zasměje se Troye. Přitiskne se k němu ještě pevněji.

Nepajdám, napadne Rileyho. Vznáším se tři centimetry nad zemí, i když bych mohl sedět v koutě, a tancuju s tím nejkrásnějším klukem na písničku Time of my life, takže jestli tohle není nejlepší okamžik mého života, tak mě poser.

Na několik dlouhých minut úplně zapomene na svoji nohu, protože co neexistuje, to nebolí, a nic není opravdovější než nádherné mandlové oči a Troyův vemlouvavý hlas, když se rty otře o jeho ucho a vydechne: „Seš tak strašně moc krásný.“

Riley mu pohlédne na pusu a pak nervózně sklopí pohled. „Vyprávěj mi o tom, jaký to bylo, než se tohle všechno stalo,“ poprosí. „Někdy na to myslím celé dny a někdy strašně rychle zapomínám. A za chvíli se mi dost možná bude chtít zase chcát, protože jsem měl hodně džusu, a přijde okamžik, kdy ti budu muset říct, abys mě dovedl ke koupelně. Kde je lidská hrdost, když přitom musím sedět? Nemůžu se ani sklonit, abych si zavázal boty. Nebo abych je rozvázal. Možná bych měl zkusit jógu, tak proč mi nevyprávíš o tom, jaký to bylo dřív, abych nemusel mlet hovadiny?“

Troye udělá něco jako otočku. Hodně chabou, protože proti sobě nemá Patricka Swayzeho. „Stejné jako teď. Byl jsem v tvojí přítomnosti nesnesitelně nadržený a bál jsem se s tebou spát, abych to nepokazil. Trávil jsem s tebou čas, protože jsem se bavil a měl tě rád. Nic z toho se nezměnilo. A hej, asi tě to překvapí, jakože hodně, ale já taky chodím chcát… A zcela upřímně: Myslíš, že jsem nikdy neviděl nikoho chcát? Pche!“ Zamyslí se, zatímco písnička skončí bez zvedačky. „Teď to zní, jako kdybych sledoval kluky při chcaní, což nedělám.“

„Takže jsi nadržený. Dobře. Nic dalšího jsem si nezapamatoval. Budeš to muset zopakovat.“

Z nějakého nepochopitelného důvodu, za který může malý škrábanec na spodní straně CDčka, začne hrát Time of my life podruhé, takže Riley je znovu postavený před svoje emoce. Ne doslovně, ve skutečnosti pořád stojí před Troyem a cítí jeho… Jeho. Na podbříšku.

„Myslím, že to ostatní nebylo tak důležité.“

„Kolik hodin si u mě hodláš odpracovat, abys měl zase čisté svědomí? Chceš si nějaký předplatit? Myslím hodiny.“ Riley je hodný kluk, který dlouhou dobu neznal slovo nervozita, ale teď se s ním potýká překvapivě často.

„Tak počkej… Hm,“ Troye se zamyslí. „To máme zničený život mínus jedna noha, pravá, což je horší, plus moje výčitky a moje chyba lomeno erekce… No, asi tak ještě půl roku až rok. Pak mě nikdy neuvidíš.“

Riley se přitiskne k bouli v Troyových kalhotách a spontánně rozhodne, že nedovolí, aby mu kdokoli ublížil. Nikdy. To nedovolí. Mazlivě se otře o jeho tvář.„Může existovat jedna vteřina, která úplně všechno změní?“

„Riley. Oba víme, že ta vteřina existuje. Zažili jsme ji. Nebo ne?“

 „To je pravda. Když jsme se vzbudili ve stejný cele.“

„Přesně. Myslel jsem tenkrát, že jsi ten nejdivnější trpaslík ze všech trpaslíků, co jsem kdy potkal. A já se před tebou poblil. Ach jo.“

„A já měl moncla, ale na tom nezáleží.“ Riley se o něj unaveně opře. Připadá si vláčný a protéza je víc než nepříjemná. Pokusí se odlehčit noze tak, že soustředí váhu na levou, ale moc to nepomáhá. „Víš, že ta písnička jede pořád dokola? CDčko bylo poškrábaný.“

„A vadí to? Chceš si už sednout?

„Jo. NE. Nechovej se tak starostlivě. Slyšel jsem, že když se někdo chová starostlivě, upadne mu péro.“ Ale stejně se nechá odvést ke gauči a s vděčností padne mezi polštáře. „Jakou máš vlastně rád barvu? Kam chodíš do školy? Kolik ti bylo, když jsi měl první mokrej sen? Jmenoval se tvůj domácí mazlíček Fred? Nikdy jsem se nezeptal.“

„Oukej… Hodně otázek.“ Troye poklepe vedle sebe, což je pozvání, aby si Riley lehl blíž a položil mu hlavu do klína. Začne se bez rozmyslu probírat jeho černými vlasy, natáčí je na prst a zase rovná. „Takže. Barva, hm, já nevím. Asi modrá, možná lososová.“ Zasměje se. „Chodím na zdrávku. Ano, bude ze mě zdravotní sestra, anebo bratr, jak chceš. Mokrej sen jsem měl docela brzo. Jakože… Brzo. Já byl vždycky hodně nadrženej. A co byla ta poslední otázka? Jo, Fred. Eeee. Ne, žádný Fred nikdy nebyl. Ačkoliv jsem měl potkana, ale ten se jmenoval Skippy, protože uměl hodně skákat. Další otázky?“

„Zdravotní sestra,“ zopakuje Riley. Vlastně ho to pobaví. Chvíli sleduje kosa na parapetu, a pak obrátí hlavu zpátky k Troyovi. Zezdola si prohlíží jeho bradu a lícní kosti. „Ach, Troyi, budeš ta nejhezčí sestřička široko daleko. Další otázka,“ olízne si rty a srdce má až v kalhotách, jak se bojí a stydí, aby něco nepokazil. „Co nejradši jíš, a jestli už ses někdy zamiloval.“

Snaží se namluvit sám sobě, že na odpovědi zas tak nezáleží. Matně vzpomíná na Troyova slova. Měl přece kluka a rozešli se v den, kdy skončil v zadržovačce. A možná ho miloval, protože kvůli němu vypil skoro všechno, co mu přišlo pod ruku.

Samé možná. Možná byl ten kluk jenom bod na mapě jejich života, jedna z věcí, která zapříčinila, že se mohli potkat.

„Nejraději mám indické jídlo. Dej mi Chanu Masalu a já se zblázním radostí. A ta druhá otázka… Řeknu ti to takhle. Dřív jsem se zamilovával každej den. Někdy i několikrát, ale asi až teď vím, že jsem se v životě zamiloval jen jednou.“

„Aha,“ zašeptá Riley. Namotá na prst náhodnou nit potahu, zase ji odmotá a hodí na zem. „Aha.“

„A ty?“

„Já co?“

„Jaké máš rád jídlo, a jestli ses už zamiloval.“ Troye mu rozcuchá vlasy.

„Ano. A McFlurry.“

„S karamelem nebo čokoládou?“

„Se vším.“ Riley mu zespodu počítá řasy, ale jsou tak husté, že musí u stovky začít znovu. Když Troye mrkne. A pak znovu. Nejspíš mu nedokáže jen tak zírat do očí, aniž by svým výrazem nevyžbleptl, co všechno cítí. „Ty neodejdeš, až si odpracuješ čistý svědomí, nemám pravdu, Troyi?“

„Pche. Od kluka, co má Nintendo? Nikdy.“

Riley se rozesměje. „Jasně, byl bys idiot. Jsem nejbohatší kluk široko daleko. Mám úplně všechno.“

„Až na pravou nohu.“ Troye poposedne a přejede Rileymu ukazováčkem po čele. Když se nedočká odpovědi, trochu nejistě vyhrkne: „Aaa. Bylo to moc brzo?“

„Moc brzo, hajzle,“ souhlasí Riley. Zavře oči, omotá Troyovi ruce kolem krku a pak… už nemůže čekat. Starý Riley taky nebyl kdovíjak trpělivý, ale ten nový není vůbec. Ani trochu. A přesto, když se jejich rty dotknou, oba přestanou spěchat.

Líbají se pomalu a líně. Troye jemně vystrčí špičku jazyka, dotkne se předních zoubečků, a pak vklouzne Rileymu do pusy. Je předkloněný v dost nepříjemném úhlu, ale očividně na tom nezáleží, protože se nechá přitahovat za vlasy, a když ho Riley kousne do rtu, tiše zavzdychá.

Samozřejmě, pořád je tím klukem, za kterého by si Riley sednul na motorku.

Pokusí se nadzvednout na loktech, aby byl Troyovi ještě blíž, a ten ho na oplátku pohladí po hrudníku, přes pupík, k lemu kalhot. Zajede za ně palcem, jako kdyby se chtěl ujistit, jestli má Riley boxerky, a potom ruku vytáhne a pohladí ještě níž, na stehně…

„Přestaň!“ Riley ho odstrčí a vloží do toho veškerou sílu. „PŘESTAŇ.“

„Promiň,“ zamumlá Troye zmateně. „Já… Promiň.“

„Co si do prdele myslíš? Vypadni, jdi ode mě dál! Tohle jsem nechtěl.“

„Co jsi nechtěl? Abych věděl, že nemáš nohu? Já to přece vím!“

Riley cítí, jak se zděšení a vztek pomalu přetavuje do něčeho mnohem horšího. V bolest. Protéza, která tlačí na pahýl, najednou bolí tisíckrát víc. Bolí ho záda, jak se k Troyovi nadzvedával. Bolí ho, že není normální kluk, kterého kus nechybí.

„Pšt, dost, ticho!“ zakřičí nešťastně. „Nevíš!“ Položí Troyovi dlaň na pusu. „Nemáš kurva tušení.“ Chvíli na něj zírá, ale potom ruku stáhne, aby si otřel slzy.

V duchu spočítá všechny okamžiky, během kterých se do Troye zamiloval, včetně tohohle, protože Troye se pořád nemá k odchodu. Jako kdyby ho žádný z výlevů nemohl ranit a odradit.

„Riley,“ řekne klidně. Pevně ho obejme a Riley s vděčností přijme hřejivou náruč Adidas mikiny a šimrajících tkaniček.

Brečí potichu.

Představa, že by Troye odešel, v něm budí šílenou hrůzu a úzkost, ale stejně nedokáže říct, že si přeje, aby zůstal, že děkuje, že se omlouvá, že to časem bude lepší… A tak si poprvé, po hodně dlouhé době, nepřipadá jako mrzák, ale jako idiot.

***

Leží na posteli, hned vedle talíře s okoralým toustem, a soustředěně lakuje nehty modrou barvou. Musí to udělat hned několikrát, aby na nich byla silná vrstva, ale zas ne taková, která se při každé příležitosti odlupuje.

Poslouchá náhodnou píseň na náhodné stanici, a co chvíli zkontroluje mobil, kde má otevřenou konverzaci s Troyem. Jeho přezdívku změnil na Čumák, pak na Zelenovláska, a nakonec tam zůstalo prostě Láska. Samozřejmě omylem, protože nechtěně smazal „Zelenov.“

Zavře lak, fouká na nehty a přemýšlí. Potom si prohrábne vlasy a opatrně spustí nohy z postele. Došlápne na protézu a zapře se o noční stolek, což moc nevychytá a rozmaže lak na malíčku.

V předklonu si dopřeje několik nádechů a výdechů.

Zvládneš to, do prdele. Napadne ho, že by tu větu napsal, a jak by se celé sdělení změnilo, pokud by smazal čárku. Zvládneš to do prdele.

Ušklíbne se a sáhne pro mobil, kde naskočí Troyova odpověď: „Jasně, úplně cokoli. Můžeme se podívat na Harryho Pottera! Stavím se po cestě pro chipsy.“

Riley pošle v odpověď gif, který hlásá ‚I love it!‘ a hodí telefon zpátky na postel. Podívá se na dveře, na protézu, a pak zase na dveře. S pokrčením ramen – přinejhorším se rozplácne na podlaze jako pitomeček – pustí stolek.

„Ha,“ řekne vítězně. „Ha!“ Šouravými krůčky dojde ke dveřím a chytí se futer. Protéza mu ještě pořád odírá kůži. Nezvykl si, ale doktor říkal, že to chce prostě jenom čas.

„Čas, aby noha dorostla?“ zeptal se Riley hloupě. A když si všiml mámina výrazu, dodal: „Ježiši, dělám si srandu.“

 Vyjde na chodbu a jako další cíl zvolí její konec. Tvář má staženou soustředěním.

Jeden krok, druhý. Troye by řekl, že to jsou drobné trpasličí krůčky. Troye, navždycky zapsaný jako Láska.

Riley zírá na schody a přemýšlí, jestli by nebylo mnohem jednodušší se z nich prostě skutálet, anebo si sednout a sjet je jako klouzačku. A přesně v tu chvíli zaslechne mámin smích. Nejdřív ho napadne, že s někým telefonuje, ale ke svému údivu vzápětí zaslechne Darylovo: „Jsem rád, že se smějete.“

Chvíli je ticho. Máma znovu odpoví něco, co není slyšet. A Daryl na to: „Možná, ale musíte být trpělivá. Je mi to jasné.“ Zase ticho. „Myslím, že s Troyem je šťastný.“

Máma odpoví: „To ano, i když si myslím…“ Riley si sedne na nejvyšší schod, přitáhne kolena k bradě a napíná uši. Ale co si máma myslí, to se nedozví. Zamyšleně zírá na špatně nalakovaný malíček.

„A vy?“ zeptá se Daryl.

„Já?“ chce vědět máma.

„Jste šťastná?“

„Do píííči,“ protáhne Riley nahlas. „Přestaňte tam cukrovat a pojďte mi pomoct sejít schody. Prosím. Pěkně prosím. Jo a odpoledne přijde Troye a chceme spolu mít maraton Harryho Pottera. Což znělo, jako kdybychom spolu chtěli mít dítě, ale… To asi nepůjde. Ne, rozhodně to nepůjde. Ach, tady jste. Proč tak koukáte?“

„Nemluv sprostě,“ přikáže máma přesně ve chvíli, kdy se ozve Darylovo: „Vy jste zvládl dojít až ke schodům?“

***

V rádiu hlásí blížící se průtrž mračen a na jihu malý orkán.

Než dojedou do Šedého domu a Daryl je vykopne u hlavní brány, začne slabě poprchávat. Riley na chvíli přivře oči a nastaví obličej větru, čímž zastaví i Troye, protože ho drží za loket.

„Říkám ti, že příště se fakt trefím na jeden odpal,“ řekne Troye a zamává holemi. „Není možné, abych to nedal.“

„Jasně, že jo, ale vážně, Troyi, bude tě to těšit?“ zamumlá Riley. Na rtech cítí déšť, a tak si po nich přejede jazykem. Teprve potom se pomalu rozejde. „Není to skoro jako obehrát dítě v pexesu? Nebo nějaká televizní soutěž Poraž mrzáka? To, že prohráváš, je vlastně spravedlnost.“ Vzal si na sebe jednu z nejlepších mikin, červenou s černým nápisem přes celá záda. Protože v poslední době už zase začalo záležet na tom, jak vypadá.

Jestli voní.

A vzhledem k blížícímu se podzimu na sobě může mít dlouhé nohavice téměř nepřetržitě, takže se na první pohled zdá, že má obě nohy.

„Spravedlnost? Co to meleš? Jen proto, že nemáš nožičku, neznamená to, že tě až nadosmrti nechám vyhrávat. A vůbec, ty hole jsou těžké. Příště si je poneseš sám.“

Riley se slabě usměje a pak zkřiví obličej. Začne předstírat, že přímo ukrutně kulhá, a celé divadlo doprovází tichým pofňukáváním. „Au, ach, au… Jaaau. Vážně mě nenecháš vyhrávat?“

„Hej! Ty malej, rozmazlenej trpaslíku!“ rozesměje se Troye. Otře si déšťové kapky, které mu stékají po čele, a předvede parádní, kompletně neviditelný odpal. „Stejně by tě to nebavilo, kdybych tě nechal ve všem vyhrávat. Víš jak… Dáme si soutěž ve sprintu a já bych se pak plazil za tebou. Vždyť bys z toho nemohl mít ani radost.“

„Ty jsi ale necitlivý hajzl,“ oznámí Riley způsobně. Natiskne se blíž k němu. Troyova mikina voní jako čerstvě posekaná tráva, voňavka a ovocné bonbóny. Riley se o ni otře tváří. „Víš, že bez tebe by bylo úplně všechno těžší, kamaráde?“

„Co třeba?“

Vstát a vylézt z postele. Myslet na lepší zítřky. Bloumat po prázdném domě, prohlížet si obrazy, poslouchat tikot hodin. Dotýkat se sám sebe.

„Život,“ zvolí Riley kompromis. Nad hlavami se jim ozve zahřmění. Černé mraky nacucané vodou vypadají, jako kdyby přišly odnikud. Strom, který stojí vedle zídky, se ohne, a jedna z větví zapraská.

Riley natáhne ruku a chytá do dlaně provazce vody. „Vypadá to, že budeme muset běžet!“ řekne nahlas.

„Jo, máš pravdu,“ pokračuje Troye ledabyle, i když už má kapuci úplně promočenou. „S tebou je život taky snazší. Třeba dneska ráno mě máma fakt naštvala, ale já si pak uvědomil, že je to jedno, protože máme po obědě sraz. A byl jsem šťastnej jak blecha. Že dostanu na prdel v golfu.“

Riley zakopne, a aby to ustál, chytí Troye za ruku. Samozřejmě, zakopává docela často, ale to se mu stávalo už dřív, tenkrát, když měl ještě dvě krátké nožičky. A teď… Co si počít s jednou? Na druhou stranu je takové příjemné zakopnutí důvodem, proč být Troyovi blíž, a proč s ním proplést prsty.

Mazlivě, jako kdyby spolu chodili věky.

„Možná bychom mohli příští týden zajít do stájí a já bych tě konečně svezl,“ nadhodí Riley, aby svoje gesto nějak zamluvil.

„A nekopne mě ten kůň? Kamarádku mojí tety prej kopl a na chvíli zapomněla, jak se jmenuje.“

„Kdybys zapomněl, jak se jmenuješ, ukážu ti nějakou ceduli se jménem. Ideál, ne? Můžeš se na mě spolehnout.“

„No bezva,“ povzdychne si Troye nedůvěřivě. „Spíš jsem doufal, že řekneš, že se nic nemůže stát.“

Někde v dálce třesknou okna. Riley skloní hlavu. Cítí, jak se mu mokré nohavice lepí na kůži, a jizva pod protézou začíná nepříjemně svědit a šimrat. Poskočí a pokusí se dostat vodu z ucha. „Připadám si jak perníček ze Shreka. Ale teď vážně. Jdi napřed, můžeš v jednom ze salonů třeba zatopit v krbu, anebo postavit na čaj. Je zbytečný, abychom mokli oba. Ber to jako velké kamarádské gesto. Akorát mi tu nech jednu z těch holí, abych se mohl opírat… Tak dělej!“ vykřikne dramaticky, když nebe protne blesk. „Nechci, abys onemocněl. Podle mě jsi ten typ, co si ukrutně vymýšlí, když nastydne, a chce obskakovat.“

„Tss, to není pravda! Nejsem žádná fňukna, na rozdíl od někoho!“ Sevře mu ruku ještě pevněji. „A nikam nejdu. Dojdeme to spolu. Protože nejsem tvůj kamarád, ale snoubenec. Požádals mě přece o ruku! A já tě neopustím, tak nefňukej a šlapej.“

Samozřejmě, Rileymu mohlo být jasné, že ho Troye neopustí. Už tenkrát, když ho poprvé potkal, respektive když ho vzbudilo, jak Troye vztekle cloumá mřížemi. A od té doby se toho stejně tolik změnilo.

Tak třeba mu ufikli nohu, ale na to teď výjimečně nemyslí. Myslí na kluka po svém boku, který je o dobrou polovinu rýsovacího pravítka vyšší a se zalíbením vyplazuje jazyk, aby na něj nachytal déšť. Myslí na paletu jeho úsměvů, jemné hnědé vlasy a překrásné mandlové oči. Myslí na to, jak spolu na chvíli ztratili vědomí, ale pak se znovu našli.

Myslí… Jak by se Troye zachvěl, kdyby mu rukou vklouzl do kalhot a promnul šulina.

Dobrá představa. Účelná. Několikrát posloužila, když se opřel o studené kachličky koupelny a zajel rukou do klína. Na honění vsedě už si taky zvykl.

Po zbytek cesty nic neřekne. Vlastně nemůže, ani kdyby vyloženě chtěl, protože prší čím dál víc a přes hučení větru není slyšet vlastního slova. Společně vpadnou do obýváku a Troye mu podrží dveře.

Riley neví, jestli se atmosféra změnila pouze v jeho hlavě, anebo doopravdy, a neodvažuje se na to zeptat. Nevysvobodí ho ani Daryl, ani máma, ani vypravěč.

Jsou sami.

Společně dojdou do pokoje. Záclony a závěsy se hýbou ve větru a déšť, bubnující do parapetu, vytváří příjemnou kap kap kap melodii.

„Něco ti půjčím, dobře?“ zamumlá Riley. Pustí Troyovu ruku, promne si oči a dohopsá ke skříni. „A pak si můžeme dát čaj a pustit seriál. Nebo spěcháš domů?“ Ve skutečnosti chce, aby Troye odešel. Nejen kvůli svému vnitřnímu zmatku, ale taky protože si potřebuje vysvléct kalhoty a sundat protézu. Potřebuje zarýt nehty do masa a pořádně se poškrábat.

Svléknout masku krásného zdravého kluka, probudit mrzáka a schoulit se na posteli se sáčkem křupek.

„Troyi…“ začne, ale okamžitě zmlkne, když si před ním Troye naprosto klidně sundá mikinu, a pak taky promočené tričko, do kterého otře obličej a hodí ho na židli. Ještě nikdy ho bez trička neviděl. Horkost se mu žene do tváří a zahřívá tělo zevnitř.

Nedokáže pohlédnout jinam.

„V pohodě, Riley. Nespěchám.“ Troye dojde až k němu a trochu nakrčí nos. „Seš trochu rozmazanej. Počkej.“ Palcem setře rozpité linky a řasenku. „Lepší,“ usměje se potěšeně a prohlédne si jeho tvář.

Teprve potom si nejspíš uvědomí to, co Rileyho už nějakou chvíli dovádí k šílenství. Totiž že stojí u svého kamaráda příliš blízko.

„Já… Ti děkuju. Moc.“ Riley mu váhavě otře neviditelnou kapku vody z tváře. A potom mezi ně strčí mikinu, kterou vytáhl ze skříně. „Myslel jsem, že by se ti líbila zelená?“ nadhodí rozpačitě.

„Jo.“ Stáhne Rileyho ruku i s mikinou dolů a upřeně pozoruje jeho rty. Polonahý, horoucí, kurva nejlepší kamarád.

Co se to děje, napadne Rileyho. A proč se to děje. Už jsem přece líbal spoustu kluků, takže by to měl být normální pocit, a ne zabijácký, a srdce by mi přitom nemělo vyletět ušima.

Zachvěje se a vlastně trochu bezradně, protože za ním je skříň a on nemá kam couvnout, postoupí dopředu a jeho pusa se nějakým zázrakem přitiskne na tu Troyovu.

Je to úplně jiné, než tenkrát, jiné, než kdykoli předtím.

Troye voní jako jahodová žvýkačka, kterou si po cestě na green koupili v obchodě, a rty má ještě pořád trochu studené od deště. Okamžitě se natiskne k Rileymu co nejblíž a velice důkladně zpracovává jazykem veškeré emoce, přenáší je do gest rukou, kterými mu sjede po páteři až na zadek.

Riley ho obejme kolem krku. Nemůže stát na špičkách, a tak trochu zaklání hlavu. Cítí horkost, která se začne rozpínat v bříšku, jako kdyby vypil vážně teplý čaj, a ta horkost pak putuje dál, do všech tepen a cév. A protože má o polovinu nohy méně, o tolik víc horkosti se může vlít do penisu, který se s ohledem na Troyovu podmanivou dešťovou vůni okamžitě začne stavět.

Trochu v něm lechtá a cuká, ale Troye to vyřeší a stoupne si ještě blíž, aby se o sebe mohli otírat klíny, a podle tvrdosti je jasné, že má naprosto stejný problém. Pustí Rileyho zadek, jemně ho přes něj plácne, a chytí lem trička.

Varovná kontrolka zapípá, ale tentokrát ne dost hlasitě. Je to jen tričko. Riley si ho nechá vysvléknout. Nemá čas přemýšlet o tom, jak vypadá, a že mu zmoklé vlasy trčí na všechny strany. Troye do nich zajede rukou a donutí ho, aby zaklonil hlavu. Je to autoritativní, je to ukrutně sexy.

A Rileymu tohle nemít věci pod kontrolou pomáhá zapomenout. Zasténá, když na krku ucítí jeho jazyk a rty, co jemně vsají kůži.

Klopýtají k posteli. Riley za sebou nahmatá matraci a automaticky si sedne. Nahlas oddechuje, tváře má zarudlé a všechny pohledy patří Troyovi. Ten poklekne k jeho nohám, jako kdyby se chystal zopakovat žádost o ruku a stvrdit jejich svazek. Jemně pohladí Rileyho po stehnech k rozkroku, palci se dotkne třísel, a potom zavadí o poklopec.

Riley ho chytí za ruku a trochu ji odtáhne. Protože tohle ne, tohle nejde. Na to je moc kripl. Ale taky ukrutně nadržený. Bojuje s hromadou emocí, je jich tolik, že se začne třást.

Zakroutí hlavou, ale Troye se usměje. Sebevědomě a láskyplně. Nadzvedne se, aby mu dal eskymáckou pusu, a velice něžně mu přitom přejede po rozkroku.

A co je na tom, napadne Rileyho. Tak mě uvidí. Já se taky vidím. I jeho jsem viděl. Když jedl zmrzlinu a tak moc se smál, až mu vytekla nosem. Když usnul na polštáři a zeslintal ho. Když se přímo přede mnou poblil.

Pohladí Troye ve vlasech.

Troye ho políbí, a pak se znovu skloní a sáhne na poklopec. Pomalu, aniž by přerušil oční kontakt, rozepne kalhoty a začne je Rileymu opatrně stahovat. Jednu nohavici, a pak druhou. Když je stáhne úplně, Riley zatne nehty do povlaku a na chvíli zavře oči.

Dýchá přerývavě. Jistě, Riley je trochu drzoun, ale zároveň v mnoha ohledech velice poslušný kluk.

Krev mu burcuje ve spáncích. Chce zakřičet, aby Troye přestal, ale neudělá to. Protože si uvědomuje, někde uvnitř sebe, že to tabu potřebuje překonat. Aby nebyl někdo, kdo ztratil kus sebe, ale někdo, kdo získal Zelenov… Lásku.

Troye opatrně sundá protézu a položí ji vedle postele. Dlouho se na Rileyho dívá a ten si dlaněmi zakryje oči.

Jsem v pořádku, opakuje v duchu. Jsem v pořádku. Jsem to já.

Vzdychne, když ucítí měkké rty na jizvě. Na té ošklivé, rozšklebené jizvě pahýlu.

Troye mu na to nejbolavější místo věnuje tisíce pusinek, potom ho chytí za zápěstí a s úsměvem ruce odtáhne. Zatlačí na Rileyho a svalí ho na postel, aby se spokojeně uvelebil mezi jeho nohama a mohl se dál věnovat jeho rtům.

Klečí nad ním, líbají se a nervozita pomalu mizí. V jednu chvíli se o sebe prostě jenom otírají rozkroky a jediné, co Riley vnímá, je bubnování deště a Troyův horký dech. Má pocit, že někdo vyrobil jeho šulina a srdce jen pro tenhle okamžik, protože nic není správnější, než Troyovy prsty, které poslušně olízne, aby se snáz dostaly do jeho těla.

Pusinku za pusinkou, a Troye prsty trochu roztáhne.

Riley vzdychá, zaklání hlavu a pevně svírá povlečení. Má pocit, že už nikdy nebude připravenější. Zakňourá a pohledem Troye pobídne. A pak ho ucítí v sobě, nejdřív jenom trochu. Bolí to, ne že ne, ale po tom všem je tohle kurva krásná bolest, po které touží.

Troye se pohne a vyplní ho podobně, jako vyplnil všechna prázdná místa a okamžiky v jeho životě. Poslední dílek skládačky.

Milují se dlouho a možná že někdy během toho zastaví na příjezdové cestě auto, když Daryl doveze mámu. Ale nikdo je nejde otravovat, ani rušit, a dokonce i to idiotské počasí chápe, že jim k tomu má zahrát bouřkovou sonátu a schovat v sobě všechny steny.

Riley zarývá nehty do Troyových zad a nadzvedává pánev, aby ho k sobě pustil co nejdál. A když vidí, že Troye už dlouho nevydrží, pevně ho v sobě sevře a dovolí mu, aby do něj vystříknul.

To mu stačí, aby byl šťastný, ale když Troye, ještě roztřesený z orgasmu, skloní hlavu, a vezme ho do pusy, všechno štěstí se okamžitě znásobí. Nechá se polykat, obemykat rty, a nechá po sobě klouzat jeho jazyk. A pak mu naplní pusu a propne se.

Zůstanou ležet vedle sebe, totálně bez energie, a svoje rozpaky ztiší smíchem. Riley se překulí, sáhne pro deku a přitiskne se nahými zády a zadkem k Troyovi. „Ahoj.“ Sperma ho trochu studí na kůži a lepí stehna k sobě, ale kašlat na to, když do sebe oba tak parádně zapadají.

„Ahoj, trpaslíčku,“ odpoví Troye šťastně a šťouchne do něj nosem.

„Udělal ses hezky? Jak moc hezky – a kdybys to měl přirovnat ke sladkosti, byly by to Jelly beans? Já jsem se udělal mnohem líp a dál, než je McFlurry stupnice. Máš tu nejkrásnější pusu, oči, nos i uši.“

„Nejlíp,“ zavrní Troye. „A seš… Hm, těžká otázka, ale já myslím, že meruňka.“

„Meruňka? Jsem rozplzlej a peckovitej?“

„Ne. Sladkej na povrchu, přímo k nakousnutí, ale silnej uvnitř.“

Riley se spokojeně zavrtí. „V tom případě se mi líbí být meruňka. A teď, když venku zuří taková bouřka, bychom měli vymyslet, co budeme dělat zbytek dne, zbytek měsíce a zbytek života, Troyi.“ S dekou přehozenou přes ramena mu vyleze na klín. „Co kdybych ti ukázal, jak osedlat toho koně? Totiž – nevadilo by ti hrát chvíli koně? Úplně stačí, když budeš ležet a já tě…“ Skloní se, zašimrá Troye černými vlasy a zbytek mu zašeptá do ucha.

 Těžko říct, jestli to Troye slyší, ale jeho šulin to zaslechne určitě, povzbuzený Rileyho blízkostí. A tak se milují znovu.

***

Po chodbě se trousí lidi, dveře bouchají a za oknem jsou vidět velké sněhové vločky. Nebe je křídově bílé, ale Gregory to moc nevnímá. Uniforma ho nepříjemně škrtí a navíc doma zapomněl detektivku, na kterou se těšil už od středy.

A aby to nestačilo, táhne mu na nohy.

Ještě víc se skloní nad křížovkou, zhoupne se na židli a poklepává propiskou. Nedokáže si vzpomenout, jestli existuje nějaký rozdíl mezi kosmonautem a astronautem, anebo zda jsou to prakticky synonyma. 

Zamíchá kávu a zamračeně pohlédne k zadržovací cele, kde se choulí dva kluci. Kdyby aspoň nepáchli… myšinou.

S povzdechem odsune křížovku, vytáhne telefon a začne hrát Solitaire zrovna ve chvíli, kdy se Riley přetočí na druhý bok a něco zamumlá. Leží rozvalený na yoga podložce – nová vyhláška shora. Synovi kongresmanky nemůžou nastydnout varlata.

„Jak dlouho ještě? Jsem tu skoro celou noc! Brzy bude svítat!“ huláká Troye.

Gregory se nenamáhá s odpovědí.

„Chci Daryla! Kde je Daryl?“ pokračuje Troye a lomcuje mřížemi.

„Aaa,“ zafuní Riley se zívnutím. „Zavři klapačku, ty jedna hysterko!“

„Hysterko?“ povytáhne Troye obočí. Z klokaní kapsy mikiny mu kouká černá kukla. „Zajímavé.“ Zabrouká znělku Přátel. „A ty seš psychouš, aby bylo jasno!“

„Bratránek Stevie je psychouš. Já jsem pirát.“ Riley poklepe na protézu a opatrně vstane. „Strejdo, zavolej mámě!“

„Neotravuj, Riley. Myslel jsem, že tě ta událost změní a ty se poučíš. Ale vážně, vloupat se do kosmetické laborky a ukrást třicet myší?“

„Vždycky jsem chtěl zvíře,“ odsekne Riley. „Budou bydlet v západním křídle.“

Troye se uchechtne a dojde k nepohodlné lavici. Svalí se na ni a pohupuje nohama.

Riley ho chvíli pozoruje, a pak si sedne vedle něj. Pohupuje nohou.

„Tvůj strejda je pěkne protivnej, trpaslíčku. Co kdybychom ho nasrali tím, že se tu začneme ochmatávat?“ Troye mu lípne pusu na tvář. Takhle zblízka je vidět malá jizva nad pravým obočím.

„Vždycky jsem se chtěl zeptat, od čeho ji máš,“ přejede po ní Riley prstem.

„Zkoušel jsem si ho propíchnout sichrou. Pod vlivem. A trochu se mi přitom třásla ruka. Ups.“

„Ups. Něco mi říká, že Darylovi potrvá, než vysvětlí mámě, proč nás včera vezl na místo činu.. Tohle se totiž musí vysvětlit důkladně. A pak, chtěl jsem, aby ti po cestě zpátky koupil hrancle, miláčku.“ Riley vstane, vyplázne na Gregoryho jazyk a sedne Troyovi na klín. Hezky se přitom zavrtí. „Protože tě miluju,“ zašeptá s pohledem upřeným do mandlových očí. „I s kečupem.“

„Já tě miluju i s McFlurry.“

„Nonono,“ udělá Gregory.

Riley vzdychne. Opatrně kousne Troye do spodního rtu. „Lásku všem,“ řekne. „Hlavně blbejm homofobům, protože těm chybí nejvíc.“

Líbají se, dokud Daryl nepřinese hranolky.

Takže kurevsky dlouho.

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám povídka? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥