Szabi

Zase krátké povídání o jednom z příběhů.

U každé povídky se na nějaké shrnutí ve formě novinky těším. Je to jako něco navíc, kdy se s příběhem loučíme a vypravujeme ho na cestu do světa.

Jenomže u téhle povídky… Eee. Popravdě se mi do toho moc nechtělo. NECHTĚLO! Takže musela zasáhnout Evička a připomínat a připomínat a připomínat… Až jsem se konečně rozhoupala, a zatímco Eva kouká na Netflixu na The King a pije čaj, já se teda loučím.

Sbohem.

Ne, sranda.

Jde o to, že tuhle povídku jsem napsala někdy v roce 2017, což už je vážně dávno. Evičku jsem tenkrát znala, žily jsme spolu hodně na messengeru, ale naši první kluci, Ethan s Kaiem, ještě neexistovali. A byla to moje tvorba a její tvorba. Přesné dělení. Což mi teď připadá hrozně zvláštní, protože všechno, DOSLOVA VŠECHNO, je naše. Každá věta, každé písmeno je výsledkem naší společné snahy, ať už ji/to napíše kdokoli.

Ale oukej, vracím se v paměti. Do doby, kdy jsem bydlela v rodinném domě s kamarádkami, měla zahradu a obrovský les prakticky za rohem. A s Kimi jsme tam trávily hodně času, vesměs samy, což byla na vymýšlení příběhů parádní doba, ačkoliv zpětně vím, že hodně osamělá.

Vstup do lesa lemovaly domy a ten poslední – na jeho zahradě byla vysoká tráva, a tak trochu to vypadalo, že ho les co nevidět pohltí.

A puf. Příběh byl na světě.

Víc k tomu nepotřebuju, vážně ne. Takže tady máme Tomáše a Atreie, dva kluky, kteří se narodili a hlavně žili ve dvou úplně odlišných světech – to zas není žádná mega super originální zápletka, že, ale já pořád tvrdím, že úplně každý námět, i ten nejobyčejnější, člověk může napsat originálně, tak, že v tom někdo najde něco nového nebo jiného.

U Chlapců… Snad v tom někdo něco najde.

Ne že bych povídku neměla ráda. Mám. A hodně. Ale jestli někdo z vás píše, asi moc dobře ví, jak je to se starými věcmi. Že je občas autor má tendenci zpochybňovat, protože jeho psaní už je někde jinde. Posunulo se, vyvinulo, změnilo…

Takže ano, možná trochu, hodně zpochybňuju, co a jak jsem předtím psala, ale Evička mě uklidňovala, že si i tahle povídka zaslouží čtenáře. (Evin edit: Takhle jsem to nikdy neřekla! Čtenáře si zaslouží spousta příběhů. Já mám ovšem pocit, že jsem ve vztahu k Chlapcům použila slova nádherné a perfektní. Tedy hned po tom, co jsem přestala brečet.) Tak jsem nad tím chvíli fouňala a nakonec jsem velkoryse, a to zas trochu přeháním, svolila. Oukej, přeháním hodně.

Pravdou je, že číst tuhle povídku po takové době znovu pro mě bylo… náročné, a trochu jsem se při opravování vztekala, protože fun fact: nenávidím opravování. A u Chlapců toho bylo dost, tak třeba skoro 20 tis. znaků jsem nekompromisně vyhodila, protože v roce 2017 jsem evidentně ještě neuměla mluvit k věci.

Nakonec, teď, když už je povídka nachystaná a připravená, jsem moc ráda a myslím, že jsem se rozhodla správně. Znovu si uvědomuju, proč byl pro mě tenkrát ten příběh tak důležitý. Je v něm totiž ukrytá moje velká láska k přírodě, k lesům, ve kterých trávím hodně času. A taky láska k indiánským příběhům.

Tomášovo běhání po lese, plavání v jezeře, lezení po stromě a další vylomeniny, každé zvíře, které se v příběhu objevuje… Vzpomínám, jak jsem si psaní náramně užila, takže hej… Jednou se do toho lesa určitě vrátím, ale tentokrát už s Evičkou.

Klára

P.S. Timothée Chalamet je v tom brnění vlastně docela sexy. Ne?

Evino doplnění:

Je sexy. Ale zpátky k příběhu. Upřímně nevím, co přesně doplnit anebo dodat, jelikož je pro mě zkušenost ze čtení nepřenosná. Bylo do jisté míry intimní. Chlapci jsou niterným příběhem, který pro mě zrcadlí i moji vlastní změnu, to, kam jsem došla od chvíle, kdy je Klárka napsala. Připadám si propojenější s přírodou. Jsem si docela jistá, že les dýchá, a při každé návštěvě cítím s Tomášem ještě větší spojení. Proto si myslím, že k vám tenhle kluk přilne, protože je malým klukem, kterého si všichni schováváme ve svém srdci. Vzpomínkou na to, že jsme byli děti, běhali jsme po lesích, lezli na stromy… Zkrátka to, co Klárka popisuje o pár řádků výš. Přeju si/vám, abyste měli při čtení podobné prožitky jako já a toho kluka, dítě v sobě zase objevili. Skoro bych si dovolila říct, že je tím nejcenějším, co máte.