Szabi

Máma spala rozvalená na gauči. Klein odešel s Mariou nakoupit za peníze, které vydělával na brigádě ve skladu, kde poslední dobou trávil skoro každou noc, a které si chtěl šetřit, akorát musel už podruhé platit nájem za karavan a teď ještě za jídlo, protože máma… Máma spala rozvalená na gauči.

Nicolo cítil, jak mu kručí v žaludku, tak vzal za vděk dokonce i sezamové krekry, které chutnaly odporně, ale zase měly dlouhou dobu spotřeby, takže mohly klidně dva roky ležet schované ve skříni, což nejspíš ležely, a ničemu to nevadilo.

Takže je Nicolo jedl a zrníčka mu zůstávala mezi zuby. Seděl přitom venku na svém místě a kreslil, tak jako kterýkoliv jiný den, až na to, že dnešek nebyl jako kterýkoliv jiný den. A ať se snažil sebevíc, stejně mu myšlenky pořád utíkaly k vedlejšímu karavanu, ke dvěma hodinám a mladému Mortenovi, který stejně jako každé ráno odešel z karavanu a někde zmizel.

Třeba se včera Nicolo mýlil, že by nesbalil holku z města. Třeba právě to už dávno udělal a teď za ní chodil a možná jí i řekl o hloupé sázce a… Ne, to by asi neřekl, protože něco takového by každou holku naštvalo. Ale nic to neměnilo na faktu, že dneska spolu jdou na rande. Jakože oni dva. Dominik a Nicolo.

Bože, celé to bylo k smíchu!

Nicolo si narval do pusy čtyři krekry naráz, aby se musel soustředit na žvýkání a polykání, a ne na hloupé a debilní myšlenky. A zabralo to dobře, protože následujících skoro dvacet minut byl zaneprázdněn zrníčky, která prostě nechtěla sklouznout do krku, anebo ještě líp – přichytila se na stěnu krku a ani litr vody mu nepomohl je spláchnout.

Takže se nejspíš před svým úplně prvním rande udusí sezamovými semínky. Naprosto úžasné.

„Hola hej,“ pozdravil Alex, který zničehonic vyšel zpoza rohu a sedl na volnou židli. Opřel se a zaklonil hlavu, jako kdyby se chtěl opalovat. Až na to, že seděli ve stínu. Ale taky byl možná jen nevyspalý, protože – kdyby to jako někdo nevěděl, ale vážně – jeho máma…

Nicolo zvedl ukazováček, aby dal najevo, že musí Alex počkat, poté usilovně žvýkal, a když konečně polknul, připadal si jako vítěz. „Co tady chceš?“ řekl konečně.

„To je dost na tělo otázka, ale přiznávám, že nad ní taky občas přemýšlím. Ale furt se ne a ne dobrat odpovědi.“

„Myslím tady u našeho karavanu. Co chceš tady na světě mě fakt nezajímá,“ odsekl Nicolo a nadzvedl obočí, protože navzdory tomu, že Alex byl stejně starý a jako děti byli nejlepší kamarádi, ta doba už dávno pominula. Sotva došli do puberty, Alex začal dolejzat za Kleinem, a tím to tak nějak skončilo. A sem ke karavanu, za Nicolem, nedošel už hodně dlouho.

„Nic. Přišel jsem jen tak,“ pokrčil Alex rameny.

„Jasně,“ kývl Nicolo „Takže ti Klein řekl, ať na mě dohlídneš, že jo?!“ vyštěkl.

Alex vykouzlil ten nejpřekvapenější výraz na světě. Že by mu to člověk snad i sežral. „Co? Ne! Kolik ti je, že máš pocit, že tě někdo musí hlídat?“

„Nedělej blbého. Řekl ti, že mě máš pohlídat, abych nezdrhl před schůzkou s Dominikem. Že jo?“ vydechl Nicolo otráveně. A to ze dvou důvodů. Zaprvé: ano, tohle ho vážně napadlo. Že když mu z toho nebude dobře, tak prostě zdrhne. Hotovo, tečka. Nikdo ho do takových kravin přece nemohl nutit. A zadruhé: To mu jako Klein nevěřil? A nemlel včera náhodou o tom, jak je Nicolo jediný na světě, komu věřit může? Tak co je pak tohle?

„Ne,“ odpověděl Alex, ale přitom kýval hlavou, jakože ano. „Ach jo, no tak fajn. Ano, chtěl, abych pohlídal, že nezdrhneš. Ale kámo, oba víme, že to občas děláš. Seš prostě samotář a takové věci moc nemusíš, to je v pohodě, ale tentokrát to prostě nějak zvládneš, ne?“

„To se mě ptáš?“

Odpověď nedostal, protože stejně jako se před chvílí objevil Alex, tak právě teď zpoza rohu vyšel Dominik. Nejspíš svojí holce řekl, že má odpoledne nějakou práci a musí jít. Možná s ní spal a teď ho čekalo rande s Nicolem, protože hrozně moc chtěl vyhrát auto, ve kterém ji pak sveze. A kruh se uzavře.

Alex na Dominika slušně mávl a ten na něj kývl nazpátek.

Nicolo nemávl, a tak na něj Dominik nekývl. Jednoduché.

„Třeba to bude fajn,“ pronesl Alex, když Dominik zašel do karavanu. Bylo šíleně na hovno, že bydleli vedle sebe, protože bylo skoro nemožné o sebe furt nezakopávat.

„Jo, třeba to bude super. Třeba si budeme fakt rozumět, zamilujeme se do sebe a Klein sice přijde o auto, ale bude za nás šťastný. Tak nějak? Nebo tím myslíš: Jo, sbalí tě a ty se do něj zamiluješ, aby tě pak mohl po výhře kopnout do zadku? Anebo ani jedno z toho. Třeba to bude fajn, protože budu prostě debil a on to nevydrží a vzdá to ještě dneska a já budu mít klid. Nebo jaks to myslel, že to bude fajn?“

Alex na něj koukal trochu vyjeveně. „Ty máš dneska fakt na hovno náladu, že jo?“

„Možná mě jen štve, že…“ Mávl rukou. „Kašli na to.“

„Nechceš mi říct, co se stane v dalším díle?“ pousmál se Alex a ukázal na sešit před Nicolem. Moc dobře totiž věděl, přes co vede cesta k Nicolovu srdci, jak ho obměkčit a jak ho na chvíli přimět, aby zapomněl na odpoledne.

Nicolo nejdřív mlčel, ale nakonec odevzdaně vzdychl. „Fajn.“ Začal mu vyprávět o Skautovi a jeho další misi. O tom, jak bude muset odjet ze země, ale neřekne kam, dokonce ani StarSidovi, který ze začátku bude dělat, že o nic nejde. Stráví několik dní v baru a vyspí se se dvěma holkami. Jenže jak poběží čas, začne být nervózní a podezřívavý. Nebude s ním řeč, dokonce zmlátí jednoho týpka v baru, než se zhruba po dvou týdnech rozhodne pro záchrannou akci.

„A Aurora půjde s ním?“ chtěl vědět Alex.

„Ne, ta musí jednou provždy vyřešit svůj problém s drogovým kartelem a zabít jeho bosse, Enriqua Costu.“

Alex přikývl a chvíli nad tím přemýšlel. „A jak ho StarSid najde? Vždyť mu Skaut neřekl, kam jde.“

Nicolo přikývl. „To je pravda, ale pamatuješ na epizodu s názvem Cesta do Tokia? Kluci se dohodli, že pro případ nouze za sebou budou nechávat nápovědy, aby je ten druhý mohl najít.“

„No jasně. Takže Skaut za sebou nechal drobky! To je geniální!“ rozesmál se Alex a plácl dlaní do stolu. „Na to se těším. Až to budeš mít, dáš mi to přečíst.“

„Pokud ti to dovolí Klein, tak fajn,“ ušklíbl se Nicolo, který chtěl kamaráda trochu popíchnout. Což se mu asi povedlo. Alex rozhodně nevypadal nadšeně. Nestihl ale nic říct, protože se mu za zády ozvalo: „Co mám dovolit?“

Klein držel v náručí papírovou tašku a v puse měl lízátko. Maria šla kousek za ním, taky s taškou, a místo lízátka měla pendrek. Nákup hodila na stůl, hned vedle skic, a plácla Nicola do ramene. „Nech mě sednout. Bolí mě nohy jako blázen.“

„Tak co mám dovolit?“ pokračoval Klein s nadzvednutým obočím.

Navzdory ránu měl velmi dobrou náladu. Nejspíš to s Mariou někde v lese dělali, nebo si před ním klekla, těžko říct, Nicola to nezajímalo. Místo toho pustil Mariu sednout a vypálil: „Tys mě nechal hlídat?!“

Klein obrátil oči v sloup. „Vem tu tašku a pojď mi to pomoct dovnitř uklidit.“ Nečekal na žádné protesty a zašel do karavanu. Nicolo proto popadl tašku ze stolu a vběhl za ním.

„Jako proč? To mi snad nevěříš?“ pokračoval nasupeně, zatímco Klein úplně v klidu vytahoval jídlo, které koupil. Dával ho na linku, přitom v puse neustále převaloval lízátko a měl ten spokojený úsměv, který ostatní musí až nepříjemně dráždit. Což dělal! Úplně nepředstavitelně Nicola dráždil. „Mohl bys odpovědět.“

„Koupil jsem ti čokoládu,“ pronesl Klein a hodil ji po bráchovi.

„To je úplatek?“

„A stačí to?“

„Jasně, že ne. Měls přinést meruňkový koláč,“ odsekl Nicolo, ale stejně čokoládu schoval do kapsy s tím, že se rozhodně nebude dělit. Navíc Klein měl lízátko. A oba beztak věděli, že čokoláda je super úplatek, hlavně tahle, oříšková, kterou Nicolo vyloženě miloval. Hlavně si ji dávat do pusy po jedné kostičce, počkat, až se rozplyne, a teprve potom rozkousnout oříšky. Meruňkový koláč by mu udělal větší radost, ale ten byl taky dost drahý a dostával ho jen na narozeniny.

„Promiň,“ odpověděl Klein prostě a vytáhl balík těstovin, se kterými zamával ve vzduchu. „Ukecal jsem Mariu, aby nám je uvařila. Jsi rád?“

„Nadšenej. Jsem vyloženě nadšenej,“ pronesl Nicolo unaveně a rezignovaně. Položil druhou tašku s nákupem na stůl a začal všechny věci vytahovat a schovávat. Někdy by chtěl hádku s Kleinem vyhrát, ale smířil se s tím, že dneska to nebude. Že dneska oslaví alespoň to, že brácha koupil čokoládu, těstoviny, chleba a taky toaleťák.

Když celý nákup uklidili, Maria začala vařit. Klein chtěl za každou cenu pomáhat, ale v kuchyni byl až zoufale neschopný, stejně jako Nicolo, a tak je Maria poslala ven s tím, že si poradí.

Kluci mezitím přemluvili Alexe, aby jim povyprávěl o některém z nočních telefonátů. Ten nejdřív nechtěl, protože je přece divné napodobovat matčin ruský přízvuk, když mluví s klientem o tom, jak mu naplácá. Jenže Alex byl ten typ, co se nakonec vždycky nechal přemluvit, a tak za chvíli předstíral, že švihá bičíkem a přitom říkal věci jako ty malej, zpropadenej hajzlíku, předkloň se před svojí královnou a začni mi líbat nohy. A jestli na sebe sáhneš, tak ti dám co proto, rozumíš? No tak! Řekni, že rozumíš, nebo tě budu muset potrestat!

Všichni tři se šíleně smáli. Nicolo myslel, že mu z toho praskne bránice. A když Maria poté donesla plnou mísu těstovin s kečupem a nastrouhaným sýrem, bylo to jedno z těch nejlepších dopolední za poslední dobu.

Dokonce i na chvíli zapomněl na zelený karavan, ačkoliv ho měl celou dobu přímo na očích.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥