KAPITOLA 6
JAK JSEM SKOČIL DO LEDOVÉ VODY
KAPITOLA 6
Je sice už trochu chladno, ale o víkendu s Charliem stejně vytáhneme kola a jedeme za město. Nepodnikáme společné výlety zrovna často, nicméně teď je to příjemné zpestření. Po tom, co se stalo před pár dny ve škole, ještě pořád cítím doznívající únavu, nebo si to možná namlouvám. Namlouvám si věci rád a často, jsem v tom expert.
Moje největší schopnost, kterou zaručeně uvedu v životopisu, jakmile budu hledat zaměstnání.
Hned po tom, co propadnu z chemie.
Teď jsme ale na cestě plné zatáček. Za městem potkáváme čím dál míň aut a dlouhé lány obilí na mě působí očistně. Zařvu a pustím řidítka, nějakou dobu šlapu bez nich, dokud nezačnu ztrácet balanc. A Charlie se směje.
Dojedeme ke starému lomu, házíme žabky a jíme sušenky, které jsme si před cestou narvali do kapes.
Charlie v jednu chvíli machruje, že skočí do vody, ale protože jsem starší a moudřejší brácha, hezky nenápadně ho od toho zápal plic nápadu odvedu dotazem na ošemetné téma: „Co ta holka, o které mluvil Nick? Jaká je?“
Přesně jak jsem předpokládal, dočkám se vyhýbavého pohledu a zamručení.
„Zkus artikulovat, to pomáhá,“ poradím mu.
„Ty seš blb. Tak prostě se mi líbí jedna holka, spolužačka no. Ale jestli mě chceš navést k tomu, abych jí to řekl, rychle zapomeň. Jí se líbí starší kluci, pořád kouká na maturanty.“ Sebere z písčitého břehu kámen a rozmachem zkusí přehodit lom.
„No jasně, ale maturanti jsou pitomci.“ Spolknu poznámku, že sám budu co nevidět maturant. Upřímně jsem si nikdy žádných prvaček nevšiml, takže buď k nám na školu chodí úplně jiný typ holek než ten, který má na škole brácha, anebo jsem gay. Jo, druhá možnost zní taky celkem pravděpodobně. „Ale to neznamená, že ji nemůžeš někam zkusit pozvat. Představ si, že na to budeš za padesát let myslet, až budeš opravovat motor auta,“ plácnu. „Budeš tlustý, s pleší a hlavně se smutnou vzpomínkou na holku ze střední, kterou jsi nezvládl nikam pozvat. Proč se na mě tak díváš?“
„Přemýšlím, jestli nemám do té vody hodit tebe.“
Zasměju se. „Hele, hraješ fotbal, vypadáš hezky, asi rysy po starším bráchovi,“ ukážu na sebe, že jako po mně, „takže je velká šance, že přijme pozvání na rande. Buď rád, že nemusíš oslovovat kluka, který se ti líbí, a bát se, že na tebe bude koukat znechuceně a vpálí ti, že není gay a že se mu hnusíš. I to se na světě děje.“
Charlie si odfrkne. „Jasně, jsi gay, takže to máš v mnoha ohledech těžký, ale zas to neznamená, že bychom my ostatní neměli mít stažený zadek – sorry za to přirovnání – když chceme nějakou holku oslovit.“
„Takže ji oslovíš?“
„Já… Co? Ne! Tak jsem to nemyslel.“ Je nervózní a mně to na jednu stranu připadá legrační, ale taky mě trochu mrzí, že mu nezvládnu poradit líp. Upřímně vážně předpokládám, že má mnohem větší šance v navázání vztahů než já.
Což mě v myšlenkách hodí k Loganovi. A ke vzpomínce na všechny ty holky, které mu v minulosti přišly fandit na zápas.
Nehledě na to, kolik holek může Charlieho odpálkovat, mu nejspíš žádná z nich neřekne, že se odmítá zahazovat s buznou.
Ale asi se lituju.
Jo, lituju, jsem fňukna. Co já vím o životě svého bráchy.
„Charlie,“ promluvím po chvíli, zatímco pozoruju stromy, jak ve větru sklání větve nad jezerem, což je úplná poezie. „Jestli chceš něco vědět, tak já věřím tomu, že tě čeká spousta super věcí. A že je velká šance, že tě neodmítne, když ji někam pozveš, ne po tom, co sis oholil ten hrozný knír… Jsi super fotbalista, to je pro holky sexy.“
Pořád se tváří pochybovačně. „Možná se jí můžu zeptat, jak se má,“ navrhne po chvíli.
Nejlepší možná volba. V duchu se rozhodnu, že položím stejnou otázku Loganovi, jakmile ho v pondělí znovu uvidím.
Jak se máš? Jak je? Jak by se ti líbilo chodit se mnou?
Ehm.
Zakroutím hlavou a pak mě napadne něco šíleného, takže si začnu stahovat mikinu, zouvat boty a sundávat ponožky.
„Co děláš?“ zeptá se Charlie nechápavě.
„Já tady osciluju mezi tím vychovávat tě a dělat kraviny, a tak nějak jsem si vybral druhou možnost.“ Rozeběhnu se a skočím do vody. Je tak ledová, že se proklínám a mám pocit, že už logicky nikdy nemůžu vyplavat zpátky na hladinu. Tohle moje srdce nevydrží.
Jenže kupodivu vydrží, a když se nadechnu čerstvého vzduchu a po obličeji mi stéká voda, myslím na to, jestli si na tuhle chvíli v budoucnu vzpomenu, jednou, až budu zažívat hodně špatný stav.
Jestli si řeknu, že bych stokrát radši skákal do ledové vody.
„Pozor!“ zaječí Charlie. Stojí na břehu jen v trenkách, a než stačím cokoli říct, rozeběhne se a skočí přímo přede mě, takže mě celého ohodí.
x
Říkám, že o nic nejde.
Můžu jet autobusem, stejně jako před týdnem a kdykoli jindy, ale máma trvá na tom, že mě odveze. Má to po cestě, jede s Charliem k zubaři a chce se stavit na pár slov u kamarádky. Ne kvůli drbárně, na to moje máma není, a většina jejích kamarádek je stejného rázu jako ona, takže si možná rozdělají basu piv a budou koukat na hokej. Což samozřejmě přeháním, ale ne moc.
Vnitřně jsem nervózní. Je skoro tři čtvrtě na pět, takže to bude jen tak tak. A máma zdržuje. Běhá po domě, hledá doklady, drbe kocoura, nachází doklady pod kocourem, jde si vzít novou mikinu, hledá Charlieho kartičku pojištěnce, hledá Charlieho… který předstírá, že neexistuje, protože zubaře z principu nesnáší.
Když konečně vypadneme z domu a nasedneme do auta, bojuju sám se sebou, abych neřekl něco jedovatého.
Přitom je to úplná blbost! Tak přijdu pozdě. Proč by na tom mělo kdovíjak záležet? Logan si mezitím může dát pár koleček okolo branek, trefovat je, anebo se prostě rozehřát. Stejně mě v brance potřebuje podobně jako cvičenou opici.
Jenže mně samozřejmě z nějakého důvodu záleží na jeho mínění. Aby si nemyslel, že jsem nedochvilný, anebo že s ním náhodou nechci hrát.
Beru ohled na jeho city.
Posloucháš se, Nigele?
Poklepávám prsty do palubovky a pak pootevřu okénko, protože mi není zrovna nejlíp. Máma okamžitě pustí rádio a naladí stanici, kde běží v nekonečné smyčce tibetská hudba. Když si Charlie stěžuje, odpálkuje ho, že to pouští kvůli němu, aby se nebál injekce proti bolesti jako posledně. Na což brácha namítá, že se nebál.
„Protože jsme po cestě poslouchali meditativní hudbu,“ opáčí máma spokojeně.
Vždycky vyhraje.
Charlie frustrovaně zavrčí a já se ve zvuku tibetských misek vrátím zpátky k Loganovi.
Myslím, že můj největší problém je neustálé pěstování naděje. V mnoha ohledech bych sám sebe definoval jako pesimistu, ale jak jde o něj, nedokážu uvažovat racionálně. Měl bych poslechnout Dereka, který říká, že tohle všechno povede k totálnímu faux pas, kdy se nakonec přece jen ukáže, že jde o dobrou a rafinovanou past, a druhý tým mě znemožní.
Nebo mě, svého cvičeného opičáka, Logan jednoho dne pošle do háje, protože prohlédne moji brankářskou taktiku a přestanu se mu hodit.
Přemýšlím, jakou mám taktiku. Jestli nějakou.
„VÝBORNÁ TAKTIKA, NIGELE,“ říká vždycky trenér pochvalně, jako kdybych s sebou na tréninky běžně nosil velkou tabuli s přesně nakreslenými pohyby v brance.
Ale uznávám, že to zní líp než pochvala za výbornou intuici.
Jsem intuitivní, ne?
„Chápu, že se snažíš bratra uchránit před vrtáním a je na tom něco sympatického, Nigele, ale ve finále to k ničemu není. Charlie si potřebuje zapamatovat, že by neměl dávat do čaje tolik medu, a nic mu to nevysvětlí líp než vrtačka o průměru dvou centimetrů, se zvukem motorové pily… Dělám si legraci, Charlie.“
Vrátím se do reality. Stojíme před stadionem a čas na mobilu ukazuje 16:56, takže jsme to stihli. V rychlosti se s nimi rozloučím a spěchám do šaten, navzdory tomu, že brácha prosí, abych ho tam nenechával.
Život je krutý.
Usměju se, protože u jedné skříňky chybí klíč. Je to naše čtvrté setkání na ledě a určitě přijde den, kdy Logan řekne seru na tebe, nebo spíš neřekne nic a prostě nepřijde, ale stejně se mi vždycky uleví, když ten den můžu odložit na později.
V rychlosti se převleču a jdu na led. Dopřeju si pár vteřin nerušeného pozorování osamělého hráče, než beze slova zapadnu do brány. Moje plánované jak se máš, jak je, mi teď přijde stupidní. Narovnám si odrážečku a poklepu hokejkou.
Logan nahodí puk na levou stranu, hraje si s ním a přitom na mě kouká, takže na sebe koukáme oba, protože já s tím od začátku nepřestal.
Má fakt neuvěřitelně tmavé oči, je to brutální, a vsadím se, že nejsem jediný člověk na světě, ve kterém to vzbuzuje podobné pocity nejistoty a vzrušení zároveň. A definitivně musí vědět, co se mnou dělá. Určitě mu to lichotí, jinak si nedovedu představit, proč by se mnou každé pondělí hrál, pokud v tom ovšem není nějaká bouda a jsme zase na začátku, děkuju za pozornost.
Trefí branku, i když bych přísahal, že mi míří mezi oči, což mě částečně probere. Další pokus vstřelit gól vychytám, protože ano, jsem sice z Logana úplně odvařený, ale vím taky, co je moje práce. Jsem dobrý v hokeji a v tuhle chvíli pro mě zatím neexistuje žádná jiná možnost, jako třeba stát se uznávaným chemikem.
Takže dělám, co umím.
Následující hodinu chytám s takovým nasazením, jako kdyby šlo o nejdůležitější zápas sezóny. A pohledem už nevyhledávám ty uhrančivé čurácké oči. Je jen puk, soupeřova hokejka a já.
Na konci jsem úplně hotový, ale řekl bych, že mám docela slušné skóre. Dobruslím k mantinelu a opřu se, zatímco Logan sebou praští na nejbližší sedátko. Stáhne helmu, prohrábne si zpocené vlasy a začne rozvazovat brusle. Absolutně nedává najevo, že by mě bral na vědomí.
Tohle je vůbec poprvé, co za celou dobu nepromluvil, a i když mu to nechci kazit, nějakým záhadným způsobem se stane, že se prostě neudržím. „Má to všechno nějaký další význam, který mi uniká?“ vypálím bez přemýšlení. Sundám helmu, sáhnu pro lahev s vodou a zatímco piju, sleduju Logana.
„Už mám těch bruslí plný zuby,“ odpoví konečně a jednu brusli stáhne. Zahýbe prsty a ponožku má úplně propocenou.
„To jsem nemyslel.“ Asi mě odpálkuje, s tím počítám, ale stejně vezmu volné místo vedle něj a helmu si položím k nohám. S bruslemi mám podobný problém, na začátku jsem je hodně utáhl, takže prakticky necítím nohy, ale mnohem víc mě zajímá jiná věc.
Že Logan sedí vedle mě a já sedím vedle Logana. A krom toho, že je zpocený jak prase, taky moc hezky voní.
Nojo, asi to jde dohromady, překvapivě.
Takhle zblízka, když k němu nenápadně natočím hlavu, vidím, že má docela ostré rysy a krásně tvarované rty, ani úzké, ani přehnaně plné jako holka. Taky má hladkou pleť. Rovný nos.
Sakra, musel mít víc holek, než já kdy dostanu pus.
„Co čumíš?“ pronese otráveně. „A jak mám vědět, cos myslel?“
Rozmáchle ukážu na led. „Ptám se, proč se mnou chodíš hrát.“
Logan se zatváří nechápavě, jako kdybych po něm chtěl něco extrémně složitého. Možná má pravdu, možná je ta otázka úplně zcestná a znovu se tak vracíme k původnímu vysvětlení, že prostě miluje hokej. „Co chceš slyšet?“ nadzvedne obočí.
„Ty,“ začnu, ale pak zakroutím hlavou.
Ušklíbne se a začne rozvazovat druhou brusli. Samozřejmě, že to ví. Všechno, co dělám a říkám, dokonce i samotný fakt, že jsem znovu přišel, na něj musí řvát, jak se mi líbí. A není to fér, přísahám, ani jeho sebejistota, za kterou čtu částečné opovržení, ani moje sebeúcta, která zas a znovu mizí v jeho dokonalém, povýšeném ksichtu.
„Jsi naprosto otřesný člověk,“ vydechnu tiše.
Narovná se. A pak udělá něco, čím mi vyrazí dech, což rozhodně není rána na solar. Chytí mě za zátylek, překvapivě hrubě a prudce, a přitáhne mě k sobě. V další vteřině mám jeho rty na svých. Jsou měkké a trochu slané a rozhodně naprosto přesně ví, jak líbat, protože vzápětí ucítím v puse Loganův jazyk a propadnu se do jiného světa.
Zapomenu, že jsme na stadionu.
Ten polibek mě totálně vykolejí a odpálí. Je to tak strašně horké. Natáhnu ruku a zabořím ji Loganovi do vlasů, zatáhnu a natisknu se k němu. Ne že bych se nikdy předtím nelíbal, ale ještě nikdy jsem to nepociťoval v každé buňce. A na některých místech těla úplně nejvíc. Uvědomím si, že mu sténám do pusy.
Pak už na nic nemyslím. Líbáme se.
Trvá to dlouho.
Přesněji řečeno, trvá to tak dlouho, dokud mě od sebe Logan neodstrčí, stejně hrubě a prudce, s jakou razancí mě k sobě přitáhl. Má trochu zčervenalé tváře a určitě stejně opuchlé rty jako já. Beze slova popadne brusle za tkaničky a vypadne do šatny.
Ten… otřesný člověk.
Autor: Eva Pospíšilová
* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
Dneska už jsem to nemohla vydržet. Počítala jsem každou minutu, dokud neodbije pátá hodina. Bim bam, odbila a já mám zas přihlouplý úsměv na tváři. Pááááni, vždycky mě překvapíte a toto teda pusa od Logana?! OMG. 😀 Nechci zatím dělat závěry, ale asi vím, proč se tak Logan chová. Uvidím, co přinesou další kapitoly a jestli nebudu vedle jak ta jedle.:)
Milá Káťo, jsem zvědavá na tvoji teorii, a jestli se v dalších kapitolách potvrdí! A taky co si myslíš o Loganovi. Já vím, jak působí na Nigela, tak jsem zvědavá, jak působí i na čtenáře. 🙂
Ten konec se mi moc líbí.
Moc díky, Karin, že nezapomeneš napsat ke každé kapitole. 🙂 Snad se ti to bude líbit i nadále.
Tak jsem se k tomu konečně dostala! Konečně přišla první pusa, hodně nečekaně. Nevím, koho víc překvapila, jestli mě, nebo Nigela. 😀
Mimochodem, zbožňuji Nigelovu mámu! ❤
To je fakt, tahle máma není od první kapitoly blbka, nečekané! 🙂
Milá Květo, jsem ráda, že byla překvapivá! 😀 Za což ovšem vděčím Klárce.
Nigelova máma tam má ještě svoji roli, tak jsem zvědavá, jestli se tvůj názor bude nějak proměňovat. 🙂
Děkuju, že čteš.