Szabi

Já sakra nemůžu prohrát.

Tahám za pás, ale ten se ne a ne uvolnit. Místo toho, abych ho pustil a zkusil to znovu, škubu pořád dokola. A když se mi konečně povede zapásat, úlevně se zabořím do sedačky, jako kdyby mě celá akce neuvěřitelně zmohla.

O nic přitom nejde, stejně jako o nic nešlo, když mě Charlie hrozně naštval, protože sežral poslední toustový chleba, stejně jako o nic nešlo, když jsem zakopnul o Tiberia, což byla z jeho strany přinejmenším úkladná vražda, a tisíc dalších věcí.

Zapnu rádio a zase ho vypnu. V kapse nahmatám třezalkové bonbóny a narvu si do pusy rovnou dva.

Táta to nijak nekomentuje, je z principu kliďas. Vyjede z příjezdové cesty, zatroubí na rozloučenou a pak už se řítíme městem. Jeho auto nepůsobí na rozdíl od mámina ani trochu chaoticky, jenom vzadu se povaluje pár časáků a Charlieho staré kopačky.

V duchu přemítám, jestli jsem si vzal všechno. Asi jo.

„Jsi nervózní?“ promluví táta zhruba po třech kilometrech.

„Je to jen přátelák.“

„Nebuď na sebe tak přísný.“

Popravdě si nejsem jistý, jestli jsem v poslední době udělal nebo řekl něco, z čeho by mohl nabýt dojmu, že se k tobě chovám moc přísně, ale přejdu to. Snažím se nemyslet na to, jak mi bude, až na ledě uvidím Logana, což je k smíchu, jako kdybychom měli nějakou společnou historii. Moc toho o něm nevím. Chodí sice na školu, kam chodí i Charlie, ale jinak hraje v jiném týmu, má jiné kámoše… A čas od času jinou holku, která chodí na zápasy, sedává na tribuně a tleská.

Pohlédnu na tátu. Myslel si někdy, že spolu my dva budeme probírat holky? Že za ním půjdu, svěřím se a požádám o radu, jak nějakou pozvat na rande a jak nepokazit první sex?

Je zklamaný?

Jsem zklamaný já, když vím, že mám v hlavě totální bordel a můj mozek nedokáže ani na chvíli zmlknout?

Rozhodně jsem vyděšený vždycky, když nemůžu popadnout dech.

Máma mi jednou řekla, že mě nedefinuje úzkost, ani orientace, ale co když jo? Co když je obojí Nigel?

„Jsme tady,“ oznámí táta po chvíli a já mám pocit, že jsme sotva vyjeli. „Budu ti fandit. Nezapomeň, že vůbec o nic nejde. Vím, že hokej miluješ a že Charlie miluje fotbal, ale obojí je ve finále jenom hra. Což bráchovi neříkej. Teď, když má nové kopačky a bere to smrtelně vážně, by mu to určitě zlomilo srdce.“

Zasměju se a vystoupím pocitově o trochu lehčí. Z kufru vytáhnu tašku s výstrojí a hokejku. Jdu rovnou do šaten, vnitřně vzdálený sám sobě, depersonalizovaný, ale tady.

Ještě jsem nezdrhnul.

x

„VYNIKAJÍCÍ ZÁPAS, KLUCI. SKVĚLÁ PRÁCE, NIGELE, MYSLEL JSEM, ŽE SI Z TOHO POSLEDNÍHO ZÁKROKU SEDNOU NA ZADEK.“

Přikývnu. Pořád jsem hodně zadýchaný, než abych klidně odpověděl, takže sáhnu pro lahev s vodou, trochu upiju a zbytkem si poliju obličej. Zvládnu sedět opřený o skříňku se zakloněnou hlavou.

Zkouším sám sebe přesvědčit, že zároveň s euforií cítím taky obrovskou úlevu. Jenomže můj mozek výhru prostě nedokáže jen tak akceptovat. A tak si představuju, že to možná byla výjimka. Třeba šlo o poslední zápas, který jsem bez problémů vychytal, a teď už to bude jenom horší.

Třeba to nevím a za dva týdny mě čeká šílené faux pas.

Třeba mám v hlavě tumor.

Gaston po mně hodí proteinovou tyčinku. „Geniální hra.“ Rozesměje se, sebere ručník a nahý jde do sprch.

„Gastone,“ zamumlám otráveně.

„Děláš mu to těžký,“ přisadí si Moore. „Jak by ti bylo, kdyby se tady producírovala nějaká holka, kozy venku…?“

„TO BERU JAKO PROJEV PODIVUHODNÉ EMPATIE,“ kývne trenér pochvalně, ale ten blb Gaston ještě schválně zakroutí zadkem. Ne že by mě to vzrušovalo, s tím vším, co cítím. Mezi nohama se vůbec nic neděje, ale stejně po něm hodím tyčinku zpátky.

Chytí ji Harrison, rozdělá a narve si ji celou do pusy.

Máma moc ráda vypráví takovou historku, že když jsem byl malý kluk a poprvé jsem sledoval hokej, zeptala se, co mě na tom tak baví. A já jí prý naprosto bezelstně odpověděl: „To, jak se pak objímají, když vyhrajou.“

Seberu ručník, shodím propocený dres a jdu do sprchy. „Zadky schovat,“ zakřičím.

Fakt je mi dobře. Měl bych se radovat, když jsme vyhráli, ne? A jedna moje část se hodně raduje, ale ta druhá pociťuje zvláštní prázdno.

Stojím pod horkou sprchou, skláním hlavu a vlasy mi spadají do obličeje. Všímám si zvláštních vzorů na kachličkách, co jsou na zemi. Některé z nich připomínají obličeje plné výkřiků hrůzy. A jiné…

Ukročím ke zdi ve chvíli, kdy Harriason vypálí: „Kdo se tady vychcal?!“

„Proč jen nejsem součástí dívčího týmu,“ povzdychne si Gaston. „Tady je to samá hnusárna.“

„Holky jsou v tomhle ještě horší,“ odsekne Moore. „Nemáš tušení, jaké to je, sdílet společnou koupelnu se stejně starou ségrou.“

„Ušetři nás toho,“ požádám. Spolu s tím se k němu otočím čelem zrovna ve chvíli, kdy se mi šampón dostane do očí a on zařve: „Bacha, Clane oslepl, ať se na vás nenabodne!“

„TO UŽ BYLO MOC,“ ozve se ze šaten.

x

Sedím na gauči, v jedné ruce držím mobil a ve druhé kus mrkvového dortu, který máma koupila za to, že jsme vyhráli. Nebo to aspoň tvrdí, ale já vím, že je za tím mnohem víc. Oslavný dort, který říká, že jsem nezahodil hokejku, nezhroutil se a neutekl.

Ulepenými prsty sáhnu pro ovladač a pustím televizi, kde zrovna běží nějaká vědomostní soutěž. Nějakou dobu volám s Derekem přes FaceTime a hádáme správné odpovědi – on toho ví hodně a já málo – a pak dokonce na chvíli usnu a hovor se přeruší, když na displej nalehnu obličejem.

Kluci z týmu šli dneska pařit, aspoň většina z nich, a já jsem slíbil, že se možná ukážu později, což v mém případě znamená, že celý večer proležím v obýváku jako lemra, vnitřně rozkročený mezi potřebou spát a potřebou chovat se jako normální dospívající kluk, popít, někoho potkat a vyzvracet se do keře.

Derek mi s chutí připomíná, že z obýváku nikoho nesbalím, a tak spolu čas od času zajdeme do klubu, kde tancujeme, mluvíme a komentujeme jiné kluky. Prostě takové věci, které se zbytkem týmu rozhodně dělat nemůžu.

Vyhazuju mobil a zase ho chytám. Moderátor se ptá, jak se jmenovala první žena Henryho VIII., tak říkám, že Anne a… není to správná odpověď! No tak to je překvapení.

Okolo půl deváté klapnou kočičí dvířka a dovnitř přijde Tiberius. Vyleze si na gauč vedle mě, věnuje mi stejnou pozornost jako polštáři a pokojně usne.

„Dneska jsme vyhráli,“ oznámím.

V jednu chvíli lituju, že jsem nešel s rodiči a Charliem do kina. Mohl jsem se docela pohodlně zkroutit do křesla i v kinosálu a poklidně tam umřít, s rukou v krabici od popcornu.

Rozkliknu sms konverzace a dívám se, kdo mi za poslední dny psal. Máma. Zase máma, táta, Charlie, Derek, Derek, Derek, Gaston, Logan… Vlastně je legrační, že ani nevím, jaké je jeho křestní jméno. A poslední zpráva, kterou mi napsal, je, že jsem ubrečená buznička.

Takže si rozhodně zaslouží, když napíšu: ‚Dneska ti to moc nešlo, co, Logane?‘

Chci mobil hodit na stůl, ale odpověď přijde překvapivě rychle. Ale ale. Tak přece jen nejsi tak hodnej, když máš chuť rejpat. 

Usměju se. ‚Já jen, že na to, jak moc jsi machroval, to zas tak nedáváš. Když ti Gaston sebral puk, koukal ses na mě.‘

Derek by řekl, že tohle je flirt, ale Derek je teď daleko a já se rozhodně odmítám ptát na jeho názor.

Tvl… Co bych na tobě asi tak viděl. Ještě ve výstroji. Viděl ses někdy? Seš jak tlustej tučňák. 

Než stačím odepsat, přijde další zpráva. Ale tobě se líbí myšlenka, že jsem z tebe hotovej, že jo?

Lehnu si, nohy opatrně natáhnu vedle Tiberia – jakože hodně opatrně, protože nechci, aby mi nějakým kočičím chvatem přesekl achilovku – a za záda nacpu polštář. V puse pořád cítím sladko, ale to rozhodně nebude jediný příjemný pocit. Pohlédnu na televizi, kde zrovna soutěží nějaká stará bába. Moderátor se ptá, kdo vynalezl dynamit.

Já nevím a bába taky ne, ale ona na rozdíl ode mě přijde o tři tisíce.

Napíšu: ‚Tlustej tučňák. 😀 Nojo, líbí se mi představa, že jsi ze mě hotovej.‘

Jenže mě uplakánci nevzrušujou. Hele, Clane, občas umíš chytat, ale to nic nemění na tom, že seš trochu pitomec.

‚Omg, no tak jsem utekl z brány. Vždyť vám to akorát připsalo body. Namísto těch keců bys mi měl spíš poděkovat.‘

Mobil nějakou chvíli mlčí. Vědomostní soutěž mezitím skončí a začne Kriminálka Miami. Stihnu si udělat čaj, abych vyvážil sladkost dortu. Občas mám problémy usnout, když sním hodně cukru, ale možná si to jenom namlouvám. Hranice mezi tím, co znám, a tím, co si myslím, že znám, je dost tenká.

Zrovna držím sáček a louhuju ho, když na příjezdové cestě zastaví auto, ze kterého vyleze máma, táta a Charlie. Nechci potkat nikoho z nich, tak rychle popadnu hrnek, až se trochu spálím, a vyběhnu do patra.

Slyším, jak odemykají a jak se spolu baví, ale nikdo na mě nezavolá, ani nepřijde. Máma určitě řekla Charliemu, aby mě neotravoval, že si potřebuju odpočinout.

Znovu mi cinkne mobil. Máš pocit, že se celej svět točí kolem tebe?

Schovám bosé nohy pod deku a hrnek položím na studený radiátor. ‚Jsem v brance. Věci se většinou dějí okolo mě, takže… V zásadě jo.‘

Jenže ty seš sebestřednej i mimo hokej, nad tím by ses měl zamyslet. Jinak tě nikdo nebude chtít.

Blbost. Napíšu to: ‚Blbost,‘ ale pak zprávu změním na: ‚Copak ty mě znáš? A tady to začíná být trochu divný – sleduješ mě, Logane?‘

Jo, zrovna teď. Hezké boxerky, Clane.

Něco uvnitř mě zapřede jako pomazlené kotě. Až se zastydím, protože bych neměl cítit tohle ve chvíli, kdy mě někdo jako Logan pochválí. Navíc ironicky, jelikož moje boxerky neviděl. Aspoň doufám, že se sem nevloupal, nenamontoval kameru… Pro jistotu je zkontroluju, a když usoudím, že mi vážně docela sluší, ještě víc znervózním.

Že jsem nervozitu předtím nezmínil… Jsem přece nervózní pořád.

Pořádně se napiju čaje.

‚Dík, ale teď zrovna žádné nemám, byl jsem ve sprše.‘

Chci, aby to pokračovalo dál. Chci o Loganovi bez křestního jména zjistit, že je gay. Chci nás vidět na ledě, jak hrajeme proti sobě, ale přitom se vzájemně podporujeme, scházíme, milujeme.

Ty seš fakt buzna, že jo?!

Jsem předně neuvěřitelný debil. Skrze všechny představy o klukovi, kterého ve skutečnosti vůbec neznám. Třeba je to homofobní hajzl, který si na mě po tréninku počká a bude mi chtít rozbít hubu. Jeden z těch macho heteráků, co píšou pod fotky z Gay Pride, že homosexualita je mor a musí se proti ní bojovat.

‚Ne.‘

Odpověď přijde do vteřiny. Lžeš?

‚Jo.‘

Hodím mobil na zem vedle postele a přitáhnu si peřinu ke krku. Chvíli bez hnutí ležím a poslouchám hlasy zezdola. Pak slyším dupání na schodech a Charlie vzápětí, navzdory matčině příkazu, vtrhne dovnitř a vyhrkne: „Jsem věděl, že nespíš. Škoda, že jsi nejel s námi, byla to naprostá paráda. Akorát podezírám tátu, že během sledování na chvíli usnul, pak se kvůli tomu s mámou trochu chytli, ale z legrace, řekla, že nechápe, jak si mohla vzít někoho, kdo nemá rád Bondovky…“

Posunu nohy, aby si mohl sednout na postel, a poslouchám ho jenom na půl ucha.

Myslím na Logana bez jména.

Myslím na to, že nejspíš právě teď ukazuje smsky svým kámošům a všichni se tím baví.

„Nemáš náhodou teplotu?“ zeptá se Charlie z ničeho nic. „Nickovi se to někdy po zápase stává, když je toho na něj moc. Dělám si z něj srandu, že je jak vlkodlak.“

„Vlkodlaci mají vyšší teplotu?“

„No jasně.“

Tak to je pro mě úplně nová informace. Rozhodně řeknu, že teplotu mám a probudím v Charliem bratrskou solidaritu, takže mi jde po chvíli otráveně uvařit další čaj. Nepřipadám si nemocný, jako spíš vyšťavený.

Popravdě mě překvapuje, že to můj mozek ještě nezabalil.

Sehnu se, nahmatám na zemi mobil a zapnu internet. Na stránkách jednoho nejmenovaného hokejového oddílu najdu seznam hráčů, včetně dat narození a křestních jmen.

Jsem fakt případ.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥