Ne všechno musí dopadnout špatně.

Samozřejmě, kdybych to bral hodně zeširoka, což znamená zahrnout do toho i fakt, že je každá živá bytost smrtelná a má jen určité množství času, tohle tvrzení by nedávalo smysl. Ale ne vždycky se musíme dívat tak moc dopředu. Někdy stačí zkusit počítat s následujícím ránem, se zbytkem dne, s další vteřinou.

Gaston říká, že jakmile začne člověk počítat vteřiny, zjistí, že jich je hodně. Poslední dobou to tak teda zkouším brát a někdy zapomenu úplně, prostě si jen užívám každou podělanou chvíli. Že přijde další úzkost? Já vím. Ale je třeba myslet na to, že existuje i nějaký čas před a po ní.

Takže ne všechno musí dopadnout špatně. Mám to v hlavě od chvíle, kdy se vzbudím, a dokonce to pronesu nahlas, když se odpoledne převlékám. Vystřídám několik triček, než vyberu úplně obyčejné černé. Vyčistím si zuby, navoním se a zblízka prohlédnu oči, jestli náhodou nemám ospalky. Od té doby, co spolu s Loganem oficiálně chodíme, dělám všechno pro to, abych nepůsobil, jako když jsem vstal před malou chvílí z postele, ale dělám to takovým tím nedbalým způsobem, aby se zdálo, že mi na tom, co mám na sobě, anebo jak vypadám, vlastně vůbec nezáleží.

Samozřejmě za to všechno může fakt, že je Logan stále nesmyslně krásný a ani mu to není blbé. Do toho všeho má taky úžasný smysl pro humor – čím déle spolu jsme, tím úžasnější mi přijdou jeho vtipy, ale to nejspíš láska s lidmi dělá, že vyrábí z mozku kapustu.

Taky je neuvěřitelně chytrý. Fakt nekecám, ten poslední test z chemie jsem napsal na trojku jenom díky němu. Když mě zkoušel, za každou správnou odpověď pohnul rukou, ve které držel můj… Zkrátka je chytrý. A starostlivý, takovým tím typicky jízlivým a sarkastickým způsobem, kdy vás zároveň napůl uráží.

Většinou nemyslím na to, co bude zítra, protože on je se mnou teď. Ale spolu s tím vnímám zvláštní životní ironii. Miluju ho totiž tak moc, až si někdy při pohledu na jeho vzdalující se záda říkám, jestli se nevidíme naposledy. Jestli mě po cestě domů nepřejede auto.

Logan nade mnou většinou protočí oči v sloup, jakmile se mu svěřím, ale pokaždé přijde s naprosto geniálním řešením. Abych teda zůstal. A nikam nechodil.

Když o našem vztahu přemýšlím, mám pocit, že od toho finálového zápasu uběhlo třeba několik let. Přitom jsou to dva týdny.

Nojo, jenže Nigele – takhle by to řekl Gaston – dva týdny znamená strašnou spoustu vteřin.

x

„Ať ti to nespadne, vole!“ vyhrkne Harrison a přiskočí blíž, aby pomohl balancovat tác.

„Ježišmarja,“ odsekne Moore. „Jsem dělal pingla na svatbě u sestřenice, tak vím moc dobře, jak nést dort!“

Derek šťouchne brčkem do jedné z kostek ledu. „Pinglové mají ve zvyku roznášet dorty?“

„Dorty, ve kterých je tanečnice. To by tě ale neuspokojilo. Ostatně, její spolužák taky vypadal, že by nejradši odešel a vyleštil si za rohem…“ zbytek naznačí jenom pohybem rtů.

„Jasně,“ ušklíbne se Derek. Nezčervená ani trochu. Vlastně působí nadmíru klidně, usazený na barové židli komíhá nohama – občas prohodí pár slov s barmankou, občas vrhne pohled ke dveřím. Čeká ho vůbec první schůzka s klukem, kterého mu dohodil Moore. Respektive zatím se viděli jenom na fotkách, na čemž ten kluk trval, prý aby nekoupil zajíce v pytli.

Celkem pragmatik, no ale teď aspoň ví, že kupuje Dereka, a podle všeho se nemůže dočkat, až ho pozná.

Měl by být o dva roky starší než my, takže je v porovnání s angličtinářem pořád zajíček, ale Derek tvrdí, že začal úplně novou epizodu svého života, ve které se mu ze slova učitel ježí chlupy na hrudníku. Které nemá.

Naše přátelství prošlo ohněm a přežilo, ačkoli ne ve stejné podobě jako předtím. Žijeme si teď víc každý sám za sebe a nemáme potřebu sdílet úplně všechno. Na druhou stranu, oba se snažíme být tu pro toho druhého, jakmile je třeba, a Derek se o Loganově gestu na ledě, jehož byl svědkem, vyjádřil s upřímným obdivem.

„Proč vlastně nedošel ten tvůj kocourek, Nigele?“ zavrní Moore, když se mu konečně podaří položit dort na stůl, aniž by ho převrhnul. Sebere sklenici, kde má gin s tonikem a bez zeptání si připije ťuknutím o tu mojí.

„Můj kocourek,“ zopakuju pobaveně a podrážděně zároveň, protože Moore je někdy pěkná pizda a má v oblibě častovat Logana těmi nejrůznějšími přezdívkami, z nich kocourek je jedna z těch slušnějších. „Tak ten přijde, ale jenom aby mě vyzvedl. Myslím, že vás má rád úplně stejně jako vy jeho.“

Harrison si odfrkne. „Náhodou, podle mě hraje výborně. Z toho, jak je na ledě soustředěný, by si mohli vzít naši kluci příklad, že jo, Jacksone?“

Nově příchozí nechápavě povytáhne obočí. „Co zas já? Hej, vy jste začali pít bez nás?“

Do baru se postupně trousí další kluci, všichni z našeho týmu. Když jsme s Harrisonem tuhle akci plánovali, domluva byla taková, že tady nechceme nikoho zvenčí, žádné kamarády ze školy, ani členy rodiny.

Dokonce i Derek ví, kdy je správná doba odejít a okolo šesté se kamsi vytratí spolu s urostlým blonďákem, který je vzhledově nápadně podobný Mooreovi.

Moore ostatně celou situaci okamžitě okomentuje slovy: „To je jasný, ten ho -“

„Ten ho co?“

„Ten ho vezme do toho pitomého klubu, kde můžeš hrát videohry.“ Moore povytáhne obočí. „Co sis jako myslel? Fuj, Nigele, ty seš ale sprosťák!“

Zasměju se a jdu si pro další drink. Ne že bych plánoval pít, respektive na dnešek jsem neplánoval vůbec nic, ale vzhledem k tomu, co mě v následujících hodinách čeká, nemůže být lehká opilost na škodu. Aspoň trochu zmírní stres. Logan totiž vybral jako další rande půlnoční návštěvu kina, kde budou promítat jeden z nejděsivějších hororů roku.

Upřímně nevím, jak to zvládnu, ale jsem ochotný překlopit si na hlavu krabici od popcornu, kdybych se opravdu hodně bál, anebo mu vylézt na klín. V lepším případě obojí.

„Za chvíli je tady,“ upozorní Harrison nahlas. Nemyslí ale Logana, nýbrž Gastona, kvůli kterému jsme se dneska všichni sešli ve snaze zpříjemnit mu další a další vteřiny na tomhle světě.

Když Gaston klukům řekl o své nemoci, rozhodli jsme se udělat to, co všichni umíme nejlíp. Být tady. S dávkou kolikrát trapného, až fekálního humoru, který zvládne přebít i fakt, že má Gaston čím dál větší problém něco udržet v rukách. To mimochodem taky svádí ke vtipům, ale jak řekl Moore: takoví čuráci nebudeme.

„Dělejte, všichni ke mně,“ přikáže Harrison, takže se řadíme vedle něj a zakrýváme tak dort. Když do baru vejde Gaston, začneme pískat.

Vlastně vypadá dobře, na první pohled by si asi nikdo nevšiml, že je něco jinak. Hezky oblečený, s úsměvem, jenom ten výraz v očích je vážnější. A ruce nechá pro jistotu vražené v kapsách.

„Vy jste idioti. Jste mi udělali oslavu dřív, kdybych náhodou natáhl bačkory, jo?“

Ustoupíme, aby byl vidět dort. Třípatrový, v našich hokejových barvách a úplně nahoře je jedno vysoké číslo, které rozhodně neurčuje Gastonův věk, ale počet gólů, co během všech dosavadních zápasů střelil. Je to úžasné číslo a zároveň s tím taky depresivní, protože vyšší už nebude, ale Harrison nedá Gastonovi možnost, aby nad tím přemýšlel a brečel. Chytí ho za loket a táhne k baru.

Nejsem si jistý, co si spolu ti dva stačili říct, ale v některých gestech a pohledech je taková míra intimity, až to člověku vyráží dech. Způsob, jakým Harrison chytá Gastona kolem ramen, jak mu dává přednost, aby mohl s barmankou flirtovat jako první, jak kontroluje, jestli Gaston vypadá spokojeně…

Koukám na ně s lehkým úsměvem přiopilého filozofa a napadne mě, že to je taky jedna z forem lásky.

A Moore, jako kdyby mi četl myšlenky, zařve: „Na to si připijem!“

x

Na pódiu hraje nějaká alternativní skupina. Název už jsem stačil zapomenout, ale žánrově něco mezi punkrockem a country, fakt.

Sedíme v tom největším boxu, klábosíme a nálada je čím dál uvolněnější. Poslední hodinu navíc dávám pozor, abych nepřepálil. Jedna věc je být roztomile nacamraný a nevyhnat si z toho kocovinovou úzkost, druhá je usnout s čelem opřeným o stůl. Teď zrovna radši piju jenom sprite.

Taky co chvíli pohlédnu ke dveřím. Ne že by mě ta párty nebavila, ale už se těším na Logana. Viděl jsem ho naposledy ráno. Pro jistotu zkontroluju mobil, jestli mi náhodou nepsal, a když zase zvednu hlavu, všimnu si, že někdo vchází dovnitř. Někdo s piercingem v obočí, v bílém tričku a šedé bundě, s výrazem tak otráveným, jako kdyby právě vešel do horoucího pekla, kde musí mít každý návštěvník poker face.

Dojde k našemu stolu a já mám chuť říct, že to je on, můj kluk. Ne že by to někdo nevěděl. Smilstvo s nepřítelem bylo hned po zápase prvním nejoblíbenějším tématem. Medaile byla až druhá.

„Ale,“ zajásá Moore, jako kdyby po letech spatřil svého dávného přítele, „kohopak to tady máme?“

„Přišel ti šamstr,“ pojmenuje Harrison očividné slovem, které by použila moje babička. Přitom se natáhne a napíchne párátkem zelenou olivu.

„Čau,“ řekne Jackson. Je jediný, kdo Logana pozdraví, což se nesetká s úspěchem ani na jedné straně. Můj kluk to úplně přejde a pohledem vyhledá mě. Ještě než ale stačí cokoli říct, někdo z kluků vyhrkne: „To je Logan? Co tady dělá?!“

„Nigel s ním prcá,“ odpoví další nevzrušeně.

Logan na to opět nijak nereaguje. „Jdeme?“ je jediné, co řekne, a dál se do mě vpíjí očima, jako kdybychom byli v baru, který existuje mimo prostor a čas. Jenom my dva.

„Copak vy se nezdržíte?“ zeptá se Moore překvapeně. „Klidně si přisedni. No tak, pusťte ho k Nigelovi.“ Šťouchne do kluků, aby uvolnili prostor, a já, namísto toho, abych čekal, jestli si Logan doopravdy sedne, vstanu a zamířím k němu.

„Ahoj,“ usměju se.

„Čau,“ odpoví a nakloní se blíž, aby mi dal pusu. Nejde o žádný procítěný polibek, ale kluci přitom stejně začnou vydávat různé zvuky a bouchat do stolu. „Vem si věci a pojď, než mi z té společnosti odejde mozek.“

„Nebuď debil,“ ohradí se Harrison.

Nemůžu říct, že je mezi nimi vyloženě napjatá atmosféra, spíš prostě jenom přikládají až moc velký důraz slovu soupeř. Spousta kluků z našeho týmu chová k Loganovi respekt a trenér často používá Logana jako příklad jednoho z nejlepších hráčů naší kategorie vůbec. Takže si myslím, že kdyby si Logan vážně sedl a mluvil s nimi, žádné haló by z toho nebylo, v průběhu večera by třeba našli společné téma. Proto se i zeptám: „Vážně nechceš chvíli zůstat? Než to dopiju.“

Zasměje se, ale jeho ne zní rázně.

Nakonec, kluky uvidím hned ve středu na tréninku a ve čtvrtek mě čeká odpoledne u Gastona. Je nepsané pravidlo, že se u něj střídáme, aby nebyl sám.

„Schovejte mi kus dortu,“ napůl poprosím, napůl přikážu, ačkoli nepředpokládám, že by to někdo z nich doopravdy udělal. S tím, jak jsou už teď někteří ožralí, do něj spíš spadnou, než aby ho krájeli.

„Ty tady nebudeš na striptýz?“ vypálí Moore nevěřícně. „To bys viděl něco… cos zatím ještě neviděl.“

Zasměju se a na jeden zátah dopiju pití. Potom prohrábnu Gastonovi vlasy a rychle uhnu, když se po mně ožene. „Dávejte na něj pozor!“ přikážu klukům.

„Kapitán na to dohlédne,“ ušklíbne se Jackson, což je možná trochu narážka na to, že Harrison dovolil, aby si přes něj Gaston přehodil nohy.

Nejvyšší čas jít. Už tak mě zítra bude určitě bolet hlava a možná nastoupí i lehčí existenciální krize. Seberu bundu, zkontroluju, jestli mám mobil a klíče a pak na kluky mávnu.

„Hej, Nigele!“ zakřičí Moore, když už jsme skoro u dveří. „Kdo z vás je dole?“

„Já!“ zakřičím okamžitě nazpátek, čímž je rozesměju.

Logan mě vezme kolem ramen a zavře za námi. Venku počká, až si zapnu bundu a až si stoupnu blíž k němu, abych se s ním ještě jednou hezky přivítal. „Chyběl jsem ti?“ zamumlám mu do pusy.

„No šíleně. Od rána se na mě nikdo zbožně nedíval a třikrát za sebou se mě nezeptal, jestli ho pořád miluju.“

Na chvíli se odtáhnu, abych odsekl: „No tak to jsem rozhodně nedělal!“ A jeho možné námitky a argumentační… argumenty… Ach bože, líbání je vždycky tak dobré. Stojíme u sebe co nejblíž, a i když jsme podobně vysocí, mám v tu chvíli pocit, že jsem mnohem menší než on a že se k němu můžu schoulit.

„A já jsem ti chyběl?“ promluví po nějaké době.

„Těžko. Byl jsem ve výborné společnosti!“ Chytím ho a propletu s ním prsty. Ruku v ruce jdeme ulicí. Podle sněhového poprašku na chodnících muselo několik posledních hodin chumelit. „Upřímně nemůžu uvěřit, žes mě k tomu ukecal. Ale protože spolu chodíme, tak už nemusím nic předstírat a narovinu ti říkám, že bych šel mnohem radši na maraton animáků.“

„Tohle uslyším ještě v důchodu,“ vzdychne. „Můžeš si vzít u vás deku a vyspat se v kině. Za řevu motorové pily,“ ušklíbne se. „Navíc jsem slíbil, že příští film vybíráš ty. Už se připravuju, že budeme sedět v kině s šestiletýma děckama.“

Jdeme spolu ulicí a držíme se tak pevně, jako kdyby šel jeden člověk, který má dva páry nohou. Možná, že i kdyby se proti nám teď spiknul úplně celý svět, ustál bych to, každou jednu z nadávek, že jsem buzerant.

Já totiž vím, kdo jsem – kluk, který miluje.

x

Kluk, který si myje vlasy tak rychle a nešikovně, že si dá šampón nejen do očí, ale nějakým záhadným způsobem taky do pusy.

Nahmatám sprchovou hlavici a stříknu si vodu na jazyk. Prskám.

Sáhnu pro ručník a chvíli ho jenom držím v ruce a nahý čekám, až to pálení přejde a divná chuť zmizí. Stejně si musím vykloktat ústní vodou a oči mám rudé, jako kdybych brečel. Protože ale brečím relativně často, ať už smutkem, anebo dojetím, vsadím se, že to Logan nebude nijak komentovat.

Jdu do pokoje a přitom si suším vlasy. „Tak jsem přemýšlel,“ začnu, zatímco koukám do skříně, abych z ní následně vybral modré tričko. Periferně přitom vnímám, jak se Logan na posteli sklání nad noťákem. Ani mě nepřekvapuje, že si pamatuje moje heslo.

„To děláš furt,“ opáčí nezaujatě.

Hodím ručník na židli. Potom jen v boxerkách vlezu za Loganem. „Taky bys to měl někdy zkusit. Prostě, přemýšlel jsem, co se ti honilo hlavou, když jsem ti řekl, co k tobě cítím. Myslím před zápasem.“

Zní to jako kdybych o tom uvažoval poslední minuty ve sprše, ale pravda je, že mi to leží v hlavě od chvíle, co se mi veřejně vyznal.

Několikrát jsem k tomu dokonce zkoušel navést řeč, ale on mě pokaždé odpálkoval, anebo celou věc shodil nějakým vtipem. Jako třeba teď.

„Že nechápu, jak někdo nemůže mít rád colu light.“ Zaklapne noťák a položí ho na noční stolek. „Vždyť… Cola light je o tolik lepší než normální.“

Rozhodím rukama a přitom nahmatám polštář, který si ho nacpu za záda. Koukám teď na Logana zezdola, což je ve skutečnosti jedna z mých oblíbených pozic. „Takovou odpověď jsem mohl čekat. Ale když už jsem se jednou rozhodl být upřímný, musím říct, že jsem si poslední dobou oblíbil spíš sprite.“

Logan protočí oči v sloup a chvíli mlčí. „Myslel jsem na chatu,“ pronese do ticha. „A na Vánoce.“

Nadzvednu se na loktech a koukám na něj. Upřeně a dlouho, čímž ho vybízím, aby pokračoval. A vsadím se, že mám přitom takový ten dychtivý výraz plný očekávání. Dokonce neuhnu pohledem ani ve chvíli, kdy mi přijde zpráva na Messenger, což bude určitě Derek, který se chce svěřit, jak dopadlo rande.

Neuhnu pohledem.

„Seš otravný,“ oznámí Logan. Pak ale rezignovaně vzdychne. „Myslel jsem na to, že jsem s tebou vydržel tři dny na chatě a ani jednou jsem tě nechtěl zabít. Což se mi moc nestává. Většinou mi po nějaké době všichni lezou na nervy. Jen… Ty moc ne. Teda… Na nervy mi lezeš, ale tak nějak jinak.“

Usměju se, protože v jeho případě je tohle jedno z největších vyznání lásky.

„Když jsem si tohle uvědomil… Asi to pro mě bylo důležitější než to, co si ostatní myslí.“ Nejdřív to vypadá, že chce ještě něco dodat, ale pak mi prostě jen zatlačí na hrudník, dokud se znovu nesvalím, a sedne si na mě. Chvíli jeden na druhého koukáme. Ty jeho krásné černé oči.

A pak se najednou líbáme a Logan mi rukama zajede na tričko. Dokonce si přelehne, aby mě mohl hladit v rozkroku přes látku boxerek. Měl jsem za to, že spěcháme do kina, ale tohle je mnohem lepší varianta. Jsem vzrušený a taky jsem si stoprocentně jistý, že se spolu vyspíme, proto mě překvapí, když Logan z ničeho nic dosedne na paty a vzdychne.

Možná o mě prostě z ničeho nic ztratil zájem, nebo si uvědomil, že nejsem tak skvělý, jak se domníval – pokud se někdy domníval – anebo právě zjistil, zatímco cítil, jak přes látku tvrdnu, že vlastně vůbec není gay, anebo…

„Oukej, něco zkusím,“ pronese odhodlaně dřív, než začnu doopravdy panikařit, „a nechci, abys to nějak komentoval. Nikdy!“ Chytí lem boxerek a naznačí mi, abych se trochu nadzvednul. Jakmile to udělám, stáhne je a zahodí vedle postele.

Chvíli upřeně kouká na můj penis, až z toho začínám být nervózní a znovu mě napadá, že si to všechno určitě rozmyslel. A tím vším myslím nás dva. Jenže on se z ničeho nic skloní a vezme mě do pusy.

Ještě jednou, pro pořádek: Logan mě vezme do pusy.

Rty obemkne penis a spolu s tím po něm přejede jazykem.

Rázem mám v hlavě úplné zatmění. Nebo spíš než zatmění je to exploze barev, tak zářivá a dechberoucí. Všechno horko se nahrne jen do toho jednoho orgánu, a když Logan přirazí hlavou, musí mít najednou toho horka úplně plnou pusu. Divím se, že se mu nekouří z uší.

Taková hloupá myšlenka.

Nahlas zasténám jeho jméno. Dojde mi, že pevně svírám prostěradlo a zatínám svaly na nohách i na břiše, abych se proti němu nevyklenul, protože přesně k tomu mě tělo vybízí. Víc. Ještě víc.

Zkouším to rozdýchat, uvolnit se, užít si to, jenže pak Logan trochu vsaje můj žalud a spolu s tím mi pohlédne do očí.

Vzrušením si málem prokousnu ret.

Zkouším vydržet co nejdéle, ale on mi to nijak neusnadňuje. Počáteční opatrnost nahradí sebejistota. Ví naprosto přesně, jak se mě dotknout, jak pohladit a kde olíznout. Mít kluka je v tomhle ohledu nepochybně výhoda, protože většinou stačí, když dělá to, co se líbí jemu samotnému.

Uprostřed té exploze mě napadne myšlenka, že i kdybych se měl do konce života dotýkat jenom jeho, milovat se jenom s ním, prožívat jenom s ním, nijak mě to neděsí. Vlastně naopak. Protože mu stoprocentně věřím.

„Už budu,“ napůl vydechnu, napůl zasténám a on se po chvíli odtáhne a horkou pusu nahradí jeho ruka.

Mám orgasmus jak nikdy. Dokonce mu přitom trochu postříkám tričko.

„Ale pořád nejsem gay, jasný?“ je první, co Logan řekne.

„Jasný,“ souhlasím vyčerpaně. A vzápětí mě přepadne šťastný, úlevný smích. „Do háje, to byla ta nejlepší věc na světě. Panebože, to bylo tak… No a co teprve příště, až to spolkneš!“ Když vidím jeho výraz, dodám: „Dělám si legraci.“ Tak napůl. Polykání ovšem můžeme probrat někdy jindy.

Teď jsem nadmíru spokojený.

Sleduju, jak si stahuje tričko, zahazuje ho a jde si do mojí skříně pro nové. „Tak dělej,“ pobídne mě, „ber deku a půjdeme.“

Jo aha, ten horor. Asi ani nemusím říkat, že jsem na něj během toho všeho úplně zapomněl a že bych se teď nejradši vyspal. Jenže vztah, to jsou kolikrát takové malé titěrné kompromisy a spát se dá i v kině s nosem zabořeným do Loganova krku. „Jen se převleču. Klidně počkej dole, hned tam budu.“

Jakmile se za ním zabouchnou dveře, mátožně vstanu a udělám, jak jsem řekl. Hodím na sebe čisté hadry. Jenže pak si zase sednu na kraj postele a zírám do blba a usmívám se.

Život není takový horor.

Ta myšlenka přijde odnikud, ale překvapí mě, když si uvědomím, že je vlastně pravdivá. Někdy je to celé spektrum žánrů. Drama. Romantická komedie. Road movie.

Přejedu rukou po prostěradle.

Je toho tolik k přemýšlení, ale pořád mám v hlavě příjemné prázdno. Myšlenky přichází a pak zase prchnou. Takže se ve finále opravdu donutím vstát, seberu deku a mobil a vyjdu z pokoje. Samozřejmě, že mi psal Derek. Z té změti nadšených smajlíků mám pocit, že to rande dopadlo dobře.

Domluvím si s ním na zítřek oběd, aby mi všechno povyprávěl, a seběhnu schody do kuchyně.

Logan se opírá o bar a nenuceně vypráví mámě o filmu, na který jdeme. „Bude to prý jako Nezvratný osud, nebo tak něco. Tos viděla?“

„Možná první díl.“

Má Logana ráda. Ne že by na tom záleželo, ale prostě si ho oblíbila už ve chvíli, kdy se k nám nasáčkoval do auta a nechal se pozvat na pizzu. Stejně tak táta, ten si ho nemůže vynachválit.

Charlie k tomu přistupuje trochu vlažněji, ale… Zvykne si.

„No konečně, Nigele!“ pronese Logan, jako kdyby to nebyl on, kdo nás dva tak zdržel.

Zavolám na tátu a bráchu, kteří v obýváku sledují televizi, že teda jdu a ahoj a spíš tak symbolicky přijmu od mámy třezalkový bonbón. Máma řekne, abychom si to užili a já spolknu odpověď, že víc než to, co se před chvílí dělo v pokoji, si snad už nic užít nemůžu.

Jdu za Loganem ke dveřím. Oblečeme se, obujeme a ještě než otevřeme, chytím ho za ruku. „Hele, tak jsem přemýšlel,“ řeknu rozhodně, „že bych ti měl taky říkat jménem, když už mi neříkáš Clane.“

Protočí oči v sloup, ale pak se usměje, což je v překladu něco jako vyjádření souhlasu.

A tak teda jdeme do kina. Lukas a já.

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám novela LUKAS A JÁ? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

32 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
30. 11. 2020 17:18

Ta poslední věta, to byla ta nejkrásnější tečka. 🙂
Moc děkuji za krásný příběh.

Linda
30. 11. 2020 17:38

Za tohle jsem opravdu ráda. Primárně sem si myslela že si Logana neoblíbím, byl(a je) to koneckonců docela debil, ale ono ne a nakonec jsem ho měla radši než Dereka. Úžasný příběh s ještě úžasnějším koncem.

Anička
30. 11. 2020 19:06

Tohle bylo skvělý, víc slov mě ani nenapadá.
Klobouk dolů!

Kateřina
30. 11. 2020 20:06

Mám toho tolik na srdci, ale nenacházím slova. Krásný příběh, skvělý postavy…ponaučení, která jsem si od příběhu odnesla…je toho tolik a já moc děkuji. Děkuji, že se začalo trošku mluvit o úzkostech, děkuji za takovou emoční dráhu, vůbec jsem nevěděla, že mě tolik kluci, nejenom oni, zasáhnou. Samotný fakt, že jsem na ně myslela i v noci, nejenom přes den, když jsem nemohla spát. Mám ráda všechny vaše povídky, novely, knihy, ale neexistence a Lucas a já jsou pro mě nejlepších, asi za to může, že v určitém období, kde se kluci nacházeli jsem se nacházela já. U neexistence jsem… Číst vice »

tina
30. 11. 2020 22:14

Nigela jsem si zamilovala hned od začátku, k Loganovi jsem našla cestu díky jeho sarkastickým poznámkám, má fakt dobrej smysl pro humor :). Moc vám za ně děkuju. Už teď se těším na další úžasný kluky a jejich příběhy.
PS : díky vám jsem začala mít ráda ponďělky 🙂
PS 2 : Gratuluju k vydání Páté minuty, mám z toho obří radost

Eliška
30. 11. 2020 23:44

Pohlazení po duši.
Děkuji za krásný příběh. <3

Karin
1. 12. 2020 19:07

Užastná povídka jako všechny moc za ní dík.

Mirek
2. 12. 2020 13:09

Takže konec… Škoda, těšil jsem se ob den na krásné čtení…

Tereza
2. 12. 2020 19:30

Svět potřebuje šťastné konce! A nebo je možná potřebuju jenom já, těžko říct 🙂 Díky moc za ně a za další povedené dílko. Oba kluci mi budou chybět.

Mischeff
11. 12. 2020 20:47

Úžasný. Musím říct, že mi chvilkama bylo Nigela lito, ale bylo mi lito i Lucase. Taky to nemel se svým klukem jednoduchý. Na druhou stranu, on to asi potřeboval, bůhví, jak by to dopadlo, kdyby měl Nigel jinou povahu a vzdal se bez boje. Lucase já miluju a jeho věta: “No šíleně. Od rána se na mě nikdo zbožně nedíval a třikrát za sebou se mě nezeptal, jestli ho pořád miluju.“ je skvělá. Díky za super zážitek, ale co teď? Knihy a novely nám dotčený. Teď se vrhnu na povídky, ale potom? Pořad přemýšlím, jak číst Nocturno. Jestli s každou… Číst vice »

Šárka
22. 12. 2020 11:59

Konečně jsem se k této knize dostala a naprosto úžasné a přečtené jedním dechem 🥰

Káča
12. 1. 2021 18:46

Je zajímavý, že tenhle příběh mám potřebu číst pořád znova a znova. Nějak mě vzal! A to i když jsou kluků povahy tak komplikovaný a v reálu by mě oba nejspíš rozčilovali, hlavně ten jeden. 🙂 Pořád tam nacházím nový věci, který jsem dřív nevnímala. U posledního čtení jsem se tak nasmála… Nějak mi to zrovna sedlo k momentální náladě a některý zdánlivě obyčejný věty se najednou jevily jako neskutečný hlášky. Ještěže teď jezdí v MHD tak málo lidí, protože jsem se smála nahlas a nemusela si kvůli tomu připadat blbě. 🙂 Díky za pěkný příběh! <3

Blanch
2. 4. 2021 23:31

Ach ….
Ta posledni veta…
Moc dekuju za nadherny pribeh. Uzila jsem si kazde slovo.
🖤🖤🖤

Kačka
9. 4. 2021 21:39

Krásný příběh, přečtený na jeden zátah a prostě wow ❤ nemůžu se dočkat, až si přečtu další díla. Přesně takovéhle příběhy … nemám slov. Děkuju za něj.

Petra
23. 4. 2021 16:33

No musím uznat,že píšete vážně poutavě! Kapitoly utikaly úplně samy od sebe, četlo se mi to vážně krásně 😉 Nigela jsem měla moc ráda hned od začátku, bylo mi ho líto,i jeho rodiny, nikdo z nich to neměl lehké. Nedokážu si moc představit co to musí být tohle každý den prožívat. A proto i chápu, že se s Loganem k sobě dobře hodili. Dokázal ho držet v klidu tím svým nevymachanym způsobem. Ale já si prostě nemůžu pomoct,ale na mě to byl až moc velkej debil!!! Jsem ráda že Nigel na konci sebral svoje nakopany koule a řekl mu co… Číst vice »

Ray
25. 5. 2021 21:49

A tak jdeme do kina. Lukas a já…

A já hledala ikonku DALŠÍ. Když jsem žádnou nenašla, bylo mi to TAK strašně líto!

Každopádně jsem si oba kluky užila a zaryli se mi do srdíčka, ostatně stejně jako všichni ostatní.

Miluju vás! <3

Wierka
26. 5. 2021 11:25

No, popravdě… zezačátku mě to moc nebavilo, nelíbilo se mi jak se Logan k němu chova a Nigel … Ale pak, povolil… A ta jeho „akce“ na posledním zápase.. .tím mě dostal 😀 Celkově se mi to líbilo 🙂 A hm ja myslela že Logan je jeho jmeno, nenapadlo mě že příjmení 😀 😀