Szabi

„Nový rok, pánové, a vy pořád nemáte pláště. Začínám to pomalu brát jako výsměch. Pane Sommersi, neříkal jste náhodou pár měsíců zpátky, že je jdete kupovat? Neměli snad vaši velikost? A vy, pane Clane, přestal byste laskavě předstírat, že nejste v této třídě?“ Barryová se nad námi tyčí jako obr. Ne že by byla kdovíjak vysoká, na ženu spíš průměr, ale centimetry jí jednak přidává její výraz a zadruhé taky fakt, že s Derekem sedíme.

Já jsem se teda pro jistotu neopovážil ani narovnat a jediné co, tak po jejím napomenutí přestanu zírat z okna.

„Máte pocit, že jste psal málo seminárek, Clane?“

„Ne-e?“ zeptám se, protože si nejsem jistý, jakou odpověď vlastně čeká. Ano, ano, nemáme pláště, jsme totální idioti, na druhou stranu oba prožíváme složité období dospívání, nebo tak něco. A Derek se ještě pořádně nevyspal ze silvestrovské kocoviny.

Nakonec jsme ten večer vážně strávili spolu, vzal jsem ho na oslavu našeho týmu a byla to naprostá příšernost, i když v tom pozitivním slova smyslu. Nejdřív to vypadalo, že si půjdou s Moorem po krku, protože kluci jako Derek jsou na Moora prostě až moc gay, nějak takhle to vyjádřil, jenomže jak večer ubíhal, stalo se, že slovo dalo slovo a najednou seděli u sebe, svěřovali jeden druhému problémy s rozhádanými rodiči a do toho vydatně chlastali.

Vzhledem k množství lidí, protože jak už jsem řekl několikrát, náš tým opravdu nečítá jenom pět nebo šest hráčů, se mi nenaskytla možnost mluvit s Gastonem. Ten přišel až někdy okolo desáté a hned po půlnoci se vypařil. Pár slov prohodil jenom s Jacksonem, kterého ve skutečnosti nemá ani moc rád, a vztekle přes kelímek s pivem civěl na Harrisona a ten civěl stejně vztekle nazpátek.

Předvánoční bitka v šatně jim oběma nejspíš pořád ležela v žaludku a ani svátky klidu a míru je nedovedly k usmíření.

Když Gaston odešel, zkusil jsem zahnat divnou tíseň z představy, že tohle byl dost možná jeho úplně poslední Silvestr, několika panáky, z čehož mi pak bylo ještě hůř. Útržkovitě si teda vzpomínám, jak stojím před barákem, kde se celá párty konala, jenom v pantoflích, a píšu Loganovi esemesku, ve které ho prosím, aby si mě nechal i do dalšího roku.

Taky vzpomínám, jak pak rychle střízlivím s hlavou strčenou pod proudem tekoucí vody a myslím na to, jaký je smysl života. A že o další hodinu později, tentokrát už víceméně při vědomí, táhnu spolu s Harrisonem plechového Dereka domů.

Když už nic, kocovina nás zase sblížila, a pokud ne kocovina, tak den, který vyplňovala, protože jsme ho spolu s Charliem strávili na rozloženém gauči dole v obýváku – střídavě jsme spali a střídavě sledovali animáky. Moje neutišitelná a užvaněná mysl totiž podle všeho uvítá jakoukoli možnost spánku, zatímco Derek v limbu léčil alkoholem podrážděný žaludek.

Byli jsme tak K.O., že i Scooby-Doo působil příliš sofistikovaně.

„Uhlovodíky,“ řekne Barryová hlasitě.

Uvědomím si, že jsem ještě pořád ve třídě, na sobě novou mikinu, která už teda od mého návratu z hor prošla aspoň dvakrát pračkou, a nade mnou ještě pořád stojí učitelka. Mám trochu sucho v krku, takže neodpovím hned, jenom hloupě pootevřu pusu.

„To je vaše velké téma, pane Clane. Deset normostran. A vy, Sommersi… Krebsův cyklus. Je mi jedno, že nevíte, co to je. Příště to vysvětlíte svým spolužákům.“ Nakloní se blíž, tak, aby ji nikdo další neslyšel. „Přestaňte mě vytáčet, kluci. Kdybych nevěřila tomu, že je třeba Nový rok začít s úsměvem, vyletěli byste odtud dřív, než byste řekli atom.“

Pak se k nám otočí zády a jde zpátky k tabuli.

„Ty vole,“ zamumlá Derek tlumeně. „Tohle musíme dát, Nigele!“

x

Píšu Loganovi, abych se zeptal, jestli za ním odpoledne můžu přijít. Nebo jestli nechce přijít on za mnou. Od chvíle, co jsme byli na chatě, je to mezi námi takové zvláštní, ale hezky zvláštní. Jakoby hlubší, ačkoli vím téměř s jistotou, že pokud bych se s ním o svoji domněnku podělil, řekl by, že jsem buzna.

Odpověď přijde do deseti minut, a když ji čtu, tak se usmívám. Zas to jeho otrávené, že teda ano, když se bez něj neobejdu, ať klidně přijdu. A přitom mě určitě přivítá polibkem, ruce mi položí na boky a ty černé oči, ty jeho krásné černé oči mě propálí skrz naskrz.

„Fuj!“ štěkne Derek, který se přišourá do jídelny.

„Co tady děláš?“ ošiju se. „Myslel jsem, že si jdeš radši pro něco do obchodu.“

„Moc se mi nechtělo, tak jsem se rozhodl, že to teda taky prubnu. Ale mísa plná luštěnin? To jako vážně?“

Do jídelny chodíme zřídkakdy. Většinou si prostě doneseme nějakou svačinu z domu. Jednou za čas to lze ovšem považovat za takové zpestření. Nebo stezku odvahy.

Schovám mobil, sáhnu pro naběračku a kydnu si na talíř podezřelou šedo-hnědou hmotu. A k tomu pečenou mrkev. A na tác taky přidám jeden vcelku ucházející donut, v čemž mě Derek napodobí.

Sedneme si k jednomu z posledních volných stolů. Přemýšlím, jaký je skutečný důvod toho, proč se vrátil do jídelny, a možná jsem prostě jenom konspirátor, anebo to nějak souvisí s učitelem angličtiny, který vešel pár vteřin před ním.

Je to jak prokletí, být zamilovaný a mlčet o tom. V tu chvíli člověka nemůže vůbec nic vysvobodit. Potřebuje svoje ano, anebo ne.

Přemýšlím, jak k tomu Dereka navést, a protože mám po Silvestru ještě pořád pocit, jako by byl můj mozek velká houba nasáklá vodou, nenapadne mě nic lepšího než: „Hele, řekni mu to.“ Když se na mě podívá, rozhodím rukama. „No co? Řekni mu, co k němu cítíš. Tohle tě unavuje a trvá to už… Sakra, ani nevím, kdy přesně to začalo. Budeš mít klid.“

Jsem upřímně překvapený, protože to Derek okamžitě nezavrhne. „Asi bych měl,“ přitaká dokonce. Posune hromádku čočky na jednu stranu a hromádku fazolí na druhou. „Kdyžtak můžu chodit s bratránkem Moora. Je gay,“ dodá na vysvětlenou a ušklíbne se.

Pokrčím rameny. „To jsem nevěděl.“

„Kdyby jo, šel bys s ním na rande?“ zeptá se docela vážně.

„Ne,“ odpovím okamžitě a přijdu si trochu rozčarovaně. „Já přece miluju Logana.“ Vypadne to ze mě automaticky a přirozeně, bez přemýšlení. Ale zpátky to nevezmu. 

„Jasně,“ souhlasí Derek neutrálně.

Pořád v tom je něco, čím mě štve, ale protentokrát to s ním nezkouším nijak rozebírat, což je vzhledem k mojí povaze vlastně docela pokrok. Místo toho pohlédnu směrem k učitelskému stolu, kde sedí angličtinář. Je pravda, že nepůsobí jako typický heterák. Na druhou stranu ale, jak takový typický heterák vypadá? Nemá nalakované nehty jako Derek? Nebo se na ledě ohání hokejkou jako já?

Derek se několikrát zhluboka nadechne. „Vyznám se mu. Už jsem se rozhodl. Vyznám se učiteli angličtiny. Bože, to je šílenství.“

Asi toho bude litovat, ale zároveň se mu uleví, vím to. A když na něj koukám, jak je plný nejistoty a pochybností, přijde mi to až necitlivě absurdní. Chci mu říct, že lidi umírají, a on může vstát a říct člověku, kterého má rád, o svých citech, takže nemá důvod dělat z toho kovbojku.

Najednou mě přejde chuť.

Přijdu si necitlivý, když takhle uvažuju. Derek je můj nejlepší kamarád a já bych ho měl podporovat. Nemůžu všechno stavět do kontrastu se smrtí.

Odsunu talíř.

Jsem člověk s hnusným charakterem? Když jedu veřejnou dopravou, pouštím starší sednout, občas třídím odpad, jednou jsem poslal šedesát babek na operaci nemocné želvy, nikdy jsem nikoho nešikanoval, a přesto… Třeba se moc zaobírám sám sebou a to ze mě dělá někoho hnusného. Nebo bych se měl jako gay snažit ještě víc, angažovat se ve veřejném dění, pomáhat lidem, rozdat se.

Způsobně srovnám vidličku vedle talíře.

O to třeba právě jde, že ať uděláme s Derekem cokoli, nebudeme dostačující. Pořád se budeme muset obhajovat, pořád uslyšíme narážky na anální sex od heterosexuálních kluků, kteří by ho chtěli taky, akorát s holkou. Nebudeme stačit, naše láska nebude stačit. Svým způsobem chápu, proč je pro Logana tak těžké prohlásit o sobě, že je gay. Třeba má prostě jenom strach.

Pohlédnu na Dereka. „Dopadne to dobře.“ I když je to další krok do prázdna. „Ať ti na to řekne cokoli. Navíc, pokud by přece jen odmítl, určitě se pak bude cítit provinile a dá ti na konci roku jedničku.“

„Blbečku,“ usměje se Derek. „Tu bych přece dostal tak jako tak.“

K žádnému závěru nedojdu. Kdo jsem, kam směřuju, jak dopadnu. Vůbec nic. No a tu kaši taky nedojím.

x

„DOSTAL JSEM PŘEDBĚŽNÝ ROZPIS. ASI VÁS PŘEKVAPÍ, S KÝM MÁTE LETOS SEHRÁT PRVNÍ ZÁPAS.“

„Nebo nás to nepřekvapí ani trochu, protože to je jediný další tým z téhle díry, tudíž nás všichni logicky rvou k sobě, než aby nasoukali prdele do autobusů a dojeli,“ řekne Moore naštvaně, zatímco se převléká do dresu.

„POZOR NA SLOVNÍK. ZÁPAS SE KONÁ ZA TÝDEN A POTOM VÁS ČEKAJÍ DALŠÍ TŘI TÝMY, VŽDYCKY S TÝDENNÍM ROZESTUPEM. FINÁLE JE V POLOVINĚ ÚNORA. ŘEKNU VÁM TO NAROVINU, CHLAPCI. MŮŽEME SI DOVOLIT PROHRÁT JEDEN ZÁPAS, PAK UŽ TO ALE MUSÍ BÝT STOPROCENTNÍ. HRAJETE PRO ZÁBAVU?“

„Pro výhru,“ zahučíme sborově.

Pohledem se střetnu s Gastonem a něčím je to všeříkající. Oba nejspíš myslíme na tu samou věc. Který z těch zápasů bude poslední.

Radši sundám tričko a převleču se do dresu, ze skříňky vytahám vyrážečku, lapačku, brusle, betony, kalhoty… Myslím na to, co trenér řekl. První zápas bude proti Loganovi a jeho týmu a já zatím vůbec nevím, jak se skrze to cítit. Taková lehká soutěživost je mezi námi už od začátku a vlastně si ani nemyslím, že by to naše společná dovolená na chatě měla nějakým způsobem změnit. Akorát spolu teď chodíme. Chodíme spolu a budeme hrát proti sobě, přesně tak. A já při té představě cítím ukrutnou nervozitu a zároveň taky ukrutné vzrušení.

Kluci se postupně převlečou, seberou hokejky a vypadnou ze šatny. Slyším trenéra, jak říká Jacksonovi, aby mazal do brány, takže nemusím spěchat.

Logan s oblibou říká, že vypadám jak tučňák a mojí jedinou úlohou je postávat v bráně, takže se vlastně ani moc nenadřu, ale v tomhle pěkně kecá. Jako útočník ví moc dobře, co to je, poslat na brankáře pořádnou mrdu. Letící puk má totiž obrovskou průraznou sílu a dostat jím není nic příjemného.

Seberu hokejku a pití a chystám se odejít, když mi dojde, že je Gaston ještě pořád v šatně.

„Řekl jsem mu to,“ oznámí klidně. „Trenérovi. Ten starej blázen se málem rozbrečel, věřil bys tomu?“

Jako ano, popravdě bych tomu věřil, protože i já mám najednou knedlík v krku. Zastavím ve dveřích a nevím, co odpovědět.

Gaston se uchechtne. „Vypadá to, že přijdete o nejlepšího útočníka, co? Zůstane to na Harrisonovi, protože ostatní jsou dost k ničemu. Ale on se s tím popere. Vlastně myslím, že stačí, když se naučí zvládat potlačovanou agresi.“

„Proč mu to neřekneš?“ Sice se ve výstroji začínám pekelně potit, ale přijde mi, že bych zrovna teď neměl odcházet. „Fakt jsem myslel, že jste kámoši. Měl by to vědět, stejně jako ostatní kluci.“

„Měl by? Vážně by měl?“ povytáhne Gaston obočí. „To je ale pěkná hloupost, Nigele. Nechci poslední zápasy prosrat na tom, že ke mně někdo bude ohleduplný. A u Harrisona to platí dvojnásob. Vím, že na to nevypadá, ale někdy se chová jako buzerant – nic ve zlém. Mohl by se přetrhnout, aby pro mě udělal první poslední.“

„No jasně,“ odfrknu si. „Chápu, o co přesně tady jde. Předstíráš, že by to bylo těžké, protože je Harrison moc ohleduplný, ale víš co? Ty se od něj nijak nelišíš.“

Nějakou chvíli mlčí, takže mám pocit, že jsme skončili. Jenže pak z ničeho nic řekne, zas tím napůl prosebným a napůl rozkazovačným tónem jako tenkrát: „Zavaž mi brusle, Nigele.“

Nadechnu se a zavřu oči, je to jak o trochu delší mrknutí. Pak opřu hokejku o jednu ze skříněk, položím helmu i rukavice a dojdu ke Gastonovi. Sedí na lavičce, a tak si kleknu před něj a v té výstroji působím strašně neohrabaně.

Je to v tom něco naléhavého, nebo si to možná namlouvám. Naléhavého a křehkého.

Nezeptám se Gastona, jestli to pociťuje taky. Místo toho mu začnu zavazovat brusle. Pomalu a pečlivě, aby byly správně utažené a on v nich třeba nespadl. Nejdřív jednu a pak druhou, ale když je to hotové, nevstanu. Dál klečím a cítím, jak mi něco teče po obličeji, možná pot, protože v té výstroji je fakt šílené horko.

„Ty seš fakt hroznej teplouš, Nigele,“ řekne Gaston tiše, ale kupodivu v tom není vůbec nic zlého. Když zvednu pohled, vidím, že se na mě upřeně dívá.

Strašně to bolí. Zaprvé fakt, že pro něj vlastně nemůžu vůbec nic udělat, zadruhé to, že mě to tak moc zasahuje a deptá, protože bych měl být v rámci týmu spíš oporou, zatřetí… Nevím, co je zatřetí. Opřu se čelem o jeho kolena a začnu plakat.

„Promiň,“ opakuju pořád dokola. Omlouvám se za všechno, co se mu stalo.

Neodstrčí mě a nepokusí se vstát. A když Moore přijde do šatny, aby se podíval, kde jako vězíme, slyším Gastona říkat: „Nevím, proč brečí. Asi má úzkost.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥