Szabi

Rozbalování dárků jde trochu mimo mě, ale z nové hokejky mám radost, stejně jako z černé mikiny, která má bílé rukávy a tkaničky. Díky ní se do mě Logan nepochybně okamžitě zamiluje.

Přehodím ji v pokoji přes židli, kde bude čekat, dokud se nevydáme na hory.

Myslel jsem, že vzrušení opadne, stejně jako že pomine strach, ale obojí přetrvává a všelijak se to ve mně přelévá. Jsem hodně unavený, ale pořád dost nabuzený, abych nemohl spát. Snažím se zpřítomnit během každé rodinné akce a doufám, že si toho nikdo nevšimne. Derek to určitě vnímá, protože co se týče mých stavů, je jak policejní pes, jenže kupodivu nemá potřebu nějak se k tomu vyjadřovat. Když jsem před ním, mámou a tátou prohlásil, že bych jel rád na tři dny na chatu se svým – a tady jsem se zarazil, polkl slinu a dodal Loganem, což bylo fakt vrcholně trapné – Derek působil v první chvíli sice překvapeně, ale nic víc.

Doopravdy překvapená byla moje máma, která se sice nezeptala přímo, jestli je Logan můj kluk, ale velice nenápadně se doptávala na podrobnosti, jako kde tedy přesně budeme spát, jak je ta chata velká, jak daleko je sjezdovka, a tak dál. Ale když viděla, že odpovídám vesměs jednoslovně a nechci to rozebírat, s povzdechem se vrátila zpátky k rozečtené detektivce s podmanivým názvem Vánoční smrt.

Táta si do ní ještě trochu rýpnul, když řekl, že vrahem je starší bratr oběti, který sbírá modely letadel, a tím byl můj výlet na chatu definitivně smetený ze stolu.

Aspoň na nějakou dobu.

x

Derek u nás nakonec zůstane jenom do pětadvacátého. Ráno pro něj přijedou rodiče s cappuccinem ze Starbucks a omluvou za další zpackané Vánoce. Všichni tři spolu dlouho mluví dole v předsíni a on se pak mlčky vrátí pro věci.

Poslední dny jsme se k sobě chovali celkem otevřeně a přátelsky, ale ten zvláštní podtón zatím rozhodně nezmizel, ačkoli trochu pomohlo, když jsme se během sledování jedné vánoční komedie oba rozesmáli tak, až nám punč vyletěl nosem. Jo, řekl bych, že to nás zase na chvíli spojilo.

Teď, když stojí přede mnou, bere si věci a jde, cítím, že mi vlastně bude chybět, a tak ho pevně obejmu. Je mi líto, že prožívá samotu na tolika úrovních. Sice si na to nepostěžoval, ale znám ho spoustu let, abych věděl, jak by si přál s někým esemeskovat, sdílet, milovat se. Možná dokonce začíná tušit, že ten někdo rozhodně nebude učitel angličtiny, na jehož facebooku se objevila fotografie s přítelkyní, se kterou je navíc podle všeho už dlouho. 

Derek si o tom nemůže promluvit ani s rodiči. Ti sice nejsou homofobní, ale mají dost svých vlastních starostí.

No a pak jsem tu já, ale já to svoje esemeskování, sdílení a milování prožívám, což nás od sebe chtě nechtě vzdaluje.

A není to tak, že by Logan vyšoupl Dereka z políčka nejlepší kamarád. Jen se nad políčkem nejlepší kamarád objevilo ještě jedno, důležitější a zářivější. Zaplnění toho políčka zaplnilo i mě, ani jsem nečekal, jak moc.

Ale nejsem ignorant a sobec, takže řeknu Derekovi: „Nechceš dojít i na Silvestra?“

„Copak ty nebudeš s Loganem?“ zeptá se překvapeně. Trochu tím překvapí i mě, protože ano, samozřejmě, že bych chtěl být s Loganem, jenže to záleží, jestli bude chtít být Logan se mnou.

Možná, že čím víc se ho k sobě snažím přitáhnout, tím víc nechce. Nebo je to hovadina.

„Nigele?“

„Jo. Asi nebudu, však jedeme na tu chatu. Můžeme si jít před půlnocí zabruslit, stavit se pro nějaké jídlo… Nebo to propojit s oslavou, kterou budeme mít v týmu, už jsi kluky přece viděl.“

Derek přikývne. „No tak jo, to by šlo.“ Venku se ozve zatroubení, jeho rodiče už jsou asi netrpěliví, ale on nad tím mávne rukou a úmyslně si dává na čas. „Užij si to tam, Nigele,“ pronese formálně. A pak, tentokrát už neformálně, se svým typicky zasněným povzdechem: „Já ti to šukání vlastně strašně závidím.“

x

Několikrát zkontroluju, jestli mám všechno, a spolu s tím se o každé jedné konkrétní věci dostaví pochybnosti, jestli je fakt důležitá, ne-li životně nutná. Jediné, co projde bez debat, je kartáček, abych si zas nemusel půjčovat ten Loganův. A nová mikina. Pak taky lyže a snowboard – obojí najdu zaprášené v jednom z regálů dole v garáži. Z bot už jsem vyrostl, takže si musím vzít tátovy, jinak to vypadá fajn. Ani ne tak oldschoolově, jak jsem čekal.

Znovu projdu všechno oblečení, spočítám boxerky a ponožky a do jedné z kapes nacpu žvýkačky, čistě pro jistotu. Člověk nikdy neví, kdy si dá česnek.

Máma se v jednu chvíli opět pokouší aktivně zapojit, ale naštěstí ji to brzy přejde, protože balení nenávidí. Než ovšem vystřelí z mého pokoje, neodpustí si poučení ohledně bezpečného sexu.

Zrudnu a zkusím to převést do vtipu, když řeknu, že během toho neplánuju používat střelné zbraně, což je v podstatě jako doznání, že to rozhodně budeme dělat. Raději to honem zamluvím a zeptám se, jestli máme ještě třezalkové bonbóny a jestli si můžu vzít na cestu jedno z Charlieho lízátek proti nevolnosti v autě.

Jsem pak neskonale vděčný, když se přiblíží desátá hodina. Bundu nacpu do tašky, kterou nechám připravenou v předsíni, a oblečený jenom v mikině strkám do kapes mobil, sluchátka a pak taky nabíječku, na kterou jsem v tom shonu a trapnosti málem zapomněl. V tu chvíli jsem už tak strašně nabuzený, že nepomáhá prakticky nic, ani dechové cvičení. Takže se mi trochu třesou ruce, chovám se roztěkaně, nedokážu udržet myšlenku a padají mi věci.

Uklidňuju se tím, že jsem během posledních dní nezemřel, že jsem se toho dožil, což je jako malé vítězství, ale mozek to neocení. Krutě mě odpálkuje, že budu trapný, že něco podělám, že mě Logan nikdy nebude milovat.

Ozve se zatroubení. Je deset nula jedna. V rychlosti posbírám tašku, prkno, lyže a pak mi táta do ruky vrazí ještě balíček s jídlem, takže když vycházím ven, doprovázený přáním šťastné cesty, přikázáním, abych se neprodleně ozval, abych byl opatrný, prostě když vycházím ven, ta moje nová mikina není přes tu nálož věcí skoro vidět.

Venku stojí tmavě modré auto, u kterého čeká Logan, taky v mikině. Neusmívá se a rozhodně mi neskočí kolem krku, ani se neobtěžuje ode mě vzít lyže. Chvíli to vypadá, že se prostě dobře baví tím, jak mi jedna z lyží vyletí, a když se pro ni sehnu, spadne i snowboard. Pak ale otráveně a dost netrpělivě řekne: „Jdeš pozdě a ještě u toho vypadáš jako blb.“

Teprve potom obejde auto, otevře kufr a velkoryse čeká, až všechno svépomocí naskládám dovnitř. Jeho máma nás sleduje, vidím ten pohled ve zpětném zrcátku, ale stejně se zeptám, velice potichu: „Můžu ti dát pusu?“

„Ne,“ odsekne Logan. „Vlez dovnitř.“ S tím zabouchne kufr a odejde si sednout na přední sedadlo.

Naštěstí mi tak nedá prakticky žádný prostor moc o tom přemýšlet, na poslední chvíli rozhodovat, co vlastně řeknu. Ani ruce nemám zpocené, když otevírám dveře. „Dobrý den,“ oznámím okamžitě, protože si přeju, aby byl. „Moc děkuju, že jste pro mě přijela.“

Loganova máma ke mně otočí hlavu. Sice sedí, ale i tak poznám, že je malá a spíš buclatá. Má ale Loganův nos, nebo spíš on má ten její, a definitivně podobný úsměv, který mi okamžitě předvede. „Ahoj. Tak ty jsi ten kamarád, co u nás občas spává? Jsi mnohem hezčí, než jak jsem slyšela.“

„Haha,“ vypálí Logan okamžitě. „Nic jsi neslyšela, tak si nevymýšlej.“ Taky se na mě otočí. „A ty si nic nepředstavuj. Nemluvili jsme o tobě, jasný?“

Představuju si ti toho spoustu. Že jí toho řekl hodně. Že jí toho řekl málo. Že jedna z těch věcí byla, že jsem otravný a šeredný. Proč by mě ale jinak zval? PROČ?

Radši si zapnu pás. 

„Vůbec si ho nevšímej,“ poradí mi ona. „Je po ránu vždycky takový morous. Moc mě mrzelo, že jsem nedostala dovolenou, ale teď… Myslím, že si to spolu krásně užijete. Prý je nahoře hodně sněhu. A já si doma alespoň pořádně uklidím, aniž by mi tam někdo neustále dělal nepořádek.“

Těžko může uklidit oblečení z židle, kterou má Logan v pokoji. To by potřebovala mnohem víc času než jen tři dny. Ušklíbnu se.

„Mami,“ řekne Logan překvapivě trpělivě. „Už prosímtě jeď, nebo vyskočím z auta a půjdu pěšky.“

„No tak to by ses teda dost prošel.“ Ale poslechne a nastartuje a najednou jedeme poloprázdnou ulicí dál na křižovatku za město. Domy se kolem míhají, stejně jako zasněžené ploty a pak pole, až jedeme docela úzkou silnicí, kterou lemují stromy. Přijde mi to skoro tak krásné, jako kdybych byl poprvé venku, nebo aspoň po dlouhé době. Koukám z okénka a uvědomuju si, že se můj dech automaticky zklidňuje, aniž bych se na něj soustředil a kdovíjak se snažil. Zvednu ruku a prstem nakreslím na sklo nějaké klikyháky.

Jsem na cestě, napadne mě, a je to dobrá cesta.

Spustím ruku do klína a pohlédnu na Logana. Z tohohle úhlu mu nevidím do obličeje, ale když natočí hlavu a hledá v přihrádce sluchátka, všimnu si piercingu v obočí a taky že trochu krabatí čelo. Kupodivu si neberu osobně, když začne poslouchat hudbu a v podstatě mě celou cestu ignoruje. Snad jsem ani nečekal divoké osahávání na zadním sedadle, to by bylo v přítomnosti jeho matky přece jen divné.

„Jezdíte tam každý rok?“ zeptám se. Podle toho, co Logan psal, bych tipoval, že ano, a odpověď mě vlastně ani moc nezajímá, ale dlouho mlčet mi připadá nezdvořilé. A kdybych viděl, že se bavit nechce, přestal bych to zkoušet. Zkrátka se přizpůsobím. Jak jde o tyhle situace, moje osobnost zaniká, snažím se prostě jenom sladit s člověkem, se kterým mluvím. Tady je to ale potřeba, protože jde o Loganovu mámu a já chci, aby mě měla ráda.

Aby měla ráda Nigela, i když ani já nevím, jak takového Nigela nadefinovat.

Na chvíli se zase vznáším ve středu svého osobního Vesmíru, takže málem přeslechnu její odpověď. Poposednu na sedačce blíž, abych líp slyšel. Než dojedeme na místo, což činí asi hodinu a půl v autě, na malém prostoru, s lyžemi, které vzadu v kufru občas poskočí, zjistím spoustu rádoby nepodstatných věcí, kterým přikládám velký význam. Všechno, co se nějakým způsobem týká Logana, mě fascinuje.

Ven vylezu jako první a protáhnu se. Stojíme na příjezdové cestě u jedné z chat, která se od ostatních nijak neliší. Společně s Loganem vytaháme věci a zamíříme dovnitř. Na dveřích je silný zámek a Loganova máma vysvětlí, že je to taková prevence proti zlodějům, pro které jsou přes rok opuštěné chaty snadnou kořistí. Odemkne a dovnitř jde s námi, zkontrolovat, jestli všechno funguje.

Dole je jedna velká místnost, něco jako obývák spojený s kuchyní, a hodně stará kamna. Dá se odtud vyjít do patra, kde jsou postele – dvě normální lůžka a jedno manželské. Všude je slabá vrstva prachu a místnosti jsou cítit zatuchlinou, jak v nich nikdo dlouho nevětral, tak pootevíráme ventilačky na oknech.

Všechny věci nechám vedle gauče a balíček s jídlem od táty položím na kuchyňskou linku.

„Tak já pojedu,“ usměje se Loganova máma. „Určitě to tu beze mě zvládnete.“ Nezdrží se ani na čaj, nejspíš nám chce co nejdřív dopřát soukromí. Je překvapivě empatická, což po ní Logan nejspíš nezdědil.

Jdeme ji vyprovodit na zápraží, já řeknu, že jsem ji rád poznal a pak je najednou pryč. Zůstanu jen já a Logan, náš příběh. A všude kolem hory. Scenerie jako z pohádky.

„Ty seš ale ukecaná žblebta,“ prohodí Logan, aniž by se na mě podíval.

„Myslí si, že jsem bezva,“ namítnu. „Ocenila třezalkové bonbóny.“ V podstatě jsem jí jeden vnutil, když nastala trapná chvíle ticha, se kterou Logan nikterak nepřispěchal na pomoc. „A vůbec, tys jí o nás řekl?“

„Neřekl,“ zakroutí hlavou. „Jen není blbá. Pozná klučičí boty. A taky není hluchá, takže když přijde z práce, slyší sténání vycházející z mého pokoje, u botníku jsou klučičí boty a já jen tak náhodou navrhnu, že pojedu na chatu s klukem, tak jí asi hodně věcí dojde.“

Přijde mi strašně zvláštní, jak v pohodě je s tím, že o nás jeho máma ví. Přál bych si, aby byl úplně stejně v pohodě, ať by to věděl kdokoli, ale tohle je dobrý první krok.

Vlastně ani nevím, jestli před ním můžu mluvit o nás. Jestli nejsme dva různí lidé, kteří se náhodou ocitli na stejném místě. Tak jako tak ale cítím, že bych měl nějak reagovat, proto řeknu: „Je moc milá.“

„Jak dlouho ještě budeme mluvit o mojí mámě? Probereme pak i tvoji?“ povytáhne obočí a konečně na mě pohlédne, pořádně, až mám pocit, že mi vidí přinejmenším do žaludku. Jeho oči dávají slovu uhrančivé úplně nový význam.

„Klidně,“ pokrčím rameny. „Chtěl bych o tobě vědět úplně všechno.“ Nakloním se k němu a dám mu pusu na tvář. A on mi ji úplně stejným způsobem vrátí a dokonce se usměje.

Když jdeme zpátky do chaty, chytí mě kolem pasu. Zavře. A pak jsme najednou úplně sami. V místnosti s těmi obstarožními kamny, daleko od světa. Ani Derek a jeho problémy tu se mnou nejsou. Ani fakt, že Gaston umírá.

„Převlečeme se a půjdeme na svah?“ navrhne Logan. „Doufám, žes nekecal a umíš jezdit. Dneska bych to viděl na lyže a zítra prkno?“

Seberu balíček a ukážu mu ho. „Nenajíme se nejdřív? Táta udělal na cestu nějaké sendviče, mám i pro tebe. Rozhodně pak budu mít víc energie.“ Přitom mi možná jde jenom o to zůstat s ním ještě chvíli tady uvnitř. Ještě jsem si ho dost neužil, ještě jsem neuvěřil, že to tak bude další tři dny.

Postupně vybalím sendviče s olivovou tapenádou a mexickou pomazánkou, fantu a samozřejmě taky plechovku coly light. „No co?“ odseknu, když vidím Loganův výraz, a vypláznu na něj jazyk. „Jsem snaživka.“

„Věděl jsem, že to s tebou bude jako s holkou,“ protočí Logan oči v sloup, ale celkem ochotně vytáhne ze skříně talíře. „Do hodiny chci být na svahu, oukej? Za jak dlouho dokážeš sníst sendvič?“

„Tak za deset minut, možná za patnáct, aby mě pak nebolel žaludek.“ Jeden z nich položím spolu s fantou na talíř, ale Logan ho odsune dál ode mě.

„To máme nějakých čtyřicet minut, abys mi ukázal, jak moc se ti stýskalo,“ usměje se. Chytí mě kolem pasu a rukama sjede na zadek. Nadzvedne mě, a protože jsme stejné váhové kategorie, pomůžu mu. Velice ochotně.

Cítím, jak se mi pusa roztahuje v širokém úsměvu. Pohladím Logana po tváři až ke rtům a jemně ho políbím. Taky mu sáhnu na zadek, protože tady platí, že co je jeho, je i moje a naopak. Po chvíli ale zajedu rukama k poklopci, vykasám tričko a dlaně mu položím vedle pupíku. Pupík je vůbec legrační slovo, když se nad tím člověk zamyslí, protože evokuje představu něčeho nadýchaného, buclatého. Přitom je to jen taková prohlubeň. Jediné, co o ní vím, je, že se tam shlukuje spousta energetických kanálků, akorát si nemůžu vzpomenout, jestli mám tuhle informaci z hodin biologie, nebo jógy, kam jsme kdysi dávno s Derekem zašli…

Jo aha, přítomnost. Jsem na chatě, sedím na kuchyňské lince a Logan zrovna překoná tu několikacentimetrovou vzdálenost, která nás dělí, aby mě políbil.

Jemně mu přejedu nehty po břiše a on sykne. Stojí natlačený co nejblíž, jako kdyby se mezi nás nemohlo vůbec nic vejít, žádné pochybnosti. Když si na okamžik dovolím otevřít oči, vidím, že jsou ty jeho zavřené a že se mu trochu chvějí řasy. Použije jazyk a polibek ještě víc prohloubí, moc se s tím nerozpakuje, je to drzé a majetnické. A já mu to vracím.

Nějak se stane, že mám najednou prsty v jeho vlasech. Někdo z nás zasténá a je možné, že jsem to byl já. Tady ztratím ponětí o čase, a když si sám sebe zase uvědomím, od opuchlých rtů po tlak v kalhotách, Logan se přese mě klidně nakloní, vezme si talíř s mým sendvičem – akorát fantu vymění za colu – a pak klidně odejde do obýváku.

„Tohle jsou ty nejlepší Vánoce ze všech,“ křiknu za ním. I když mi trochu selhává hlas.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥