KAPITOLA 15

JAK JSME KE VŠEMU VOLALI JEŽÍŠE

KAPITOLA 15

Kolem projede sedm aut a po nějaké době i autobus. Jestli do něj nenastoupím, čeká mě dlouhá cesta domů. Mám pocit, že na mě řidič dokonce mluví. Jasně, že jsem v pořádku, jsem na večerní procházce, tak co na tom, že už se možná nikdy nerozejdu.

Jednou jsem v novinách četl o dvou malých klucích, kteří čekali na zastávce, a spadl na ně strom. Prostě jen tak, možná byl trochu vítr, každopádně přitom oba zemřeli. Není v tom případě absurdní, že na světě existuje tolik rasistických a homofobních lidí? Nemůžeme se namísto toho radši chránit navzájem? Vyrábět lék proti rakovině, proti ALS…

„Ježišikriste,“ řeknu nahlas. Přešlapuju, abych se zahřál, a sleduju, jak světla autobusu mizí ve tmě. A přesně v tu chvíli mi přijde esemeska. ‚Ježiši, ty seš otravnej. Oukej.‘ A než si to stačím srovnat, přijde další, kde je adresa.

De facto jsme oba povolali Ježíše, aby k tomuhle došlo. Logan mě ve svém neotesaném stylu právě pozval domů.

Vyjdu zpoza plechové stříšky a okamžitě jsem znovu zmáčený, jako kdyby na mě někdo chrstnul kbelík ledové vody. A ten kbelík mi připomene videa Bucket Challenge a jsem zase zpátky u Gastona.

„Sex!“ zařvu nahlas, abych přehlušil myšlenky. Chci žít obyčejněji. Nechci se ptát, co se děje se světem tam venku. Stačilo by mi živočišně myslet na šukání, jezení, zkrátka uspokojení tělesnosti, ale moje hlava řve, jako kdyby byla taky živý tvor a někdo se ji právě pokoušel rozervat na kusy. Rozeběhnu se a je mi jedno, že přitom dupu do kaluží, až se kolem mě rozstřikuje voda. Potřebuju cítit, že jsem něco víc než jenom vystrašená myšlenka.

Zpomalím teprve na přechodu, abych se podle cedule zorientoval, a přitom nahlas oddechuju. Logan rozhodně nebydlí v té nejbohatší části města. Adresa, kterou poslal, mě vede mezi bytové jednotky, daleko od Gastonova rodinného domu. Na co jsou lidem krásné domy, když je jejich vlastní tělesná schránka zrazuje?

Cesta pěšky trvá asi dalších dvacet minut, takže když dorazím na místo, doslova ze mě chčije voda. Stoupnu si ke schránkám a hledám jméno na zvonku. Pak mě napadne, že bych o tom měl asi někomu říct, kde jsem, kdy přijdu, protože ano, pořád mám ještě rodiče, což zahrnuje matku částečně posedlou kontrolou. Zmrzlýma rukama teda sáhnu pro mobil a napíšu jí esemesku, že budu spát u Logana. Jsem snad dost starý na to, abych nic z toho nemusel rozvádět.

A jestli mě Logan vykopne… Jsem dost starý i na to, abych se mu pověsil kolem krku a škemral, že chci zůstat v jeho posteli.

Chystám se stisknout zvonek, ale dveře se otevřou, což je po návštěvě Gastona trochu deja vu. O mé přítomnosti se očividně ví mnohem dřív, než stačím cokoli udělat. Ven ale nevyjde Logan, nýbrž nějaká stará ženská s pudlem, tak jí ty dveře podržím, aby si nemyslela, že jsem gangster, a pak vejdu dovnitř. Zkusím z vlasů vyklepat vodu a vyběhnu do patra. Musím vypadat mokře a zoufale a… mokře, takže nahodím lehký úsměv, nakolik mi nepříjemné pocity dovolují, a zaklepu na ty správné dveře.

Srdce mi tluče jak o závod. Dokonce mě napadne, že si ze mě Logan třeba vystřelil, hnal mě sem přes celé město a nakonec vůbec neotevře. Nebo prostě jenom napíše další esemesku, kde bude něco ve stylu ‚smůla, Clabe.‘

Jenže on otevře. Dokonce dřív než se můj mozek stačí vykoupat ve vlastní šťávě, nebo tak něco. Chvíli na sebe koukáme. Musí být vidět, že jsem brečel, ale Logan to nijak neokomentuje, vlastně neřekne vůbec nic, prostě jen uhne na stranu, abych mohl vejít dovnitř. Má na sobě šedé tepláky a zbytek oblečení mu jaksi chybí. Tím myslím tričko a ponožky. Jestli má boxerky, to zatím nevím, ale rozhodně je sexy.

Dojdu k názoru, že svět, ve kterém existuje Logan, nemůže být v žádném případě tak krutý. A v předsíni je příjemné teplo. „Mohl bych se osprchovat?“ Sundám si promočenou mikinu i boty.

Zívne, nejspíš se před malou chvílí probudil, čemuž napovídá i nedbalý rozcuch. „U vás doma nefunguje sprcha?“

„Prosím, hrozně jsem zmoknul.“ To řeknu pro případ, kdyby si nevšiml.

Protočí oči v sloup. Působí nadmíru otráveně, ale pak ukáže na dveře, které pravděpodobně vedou do koupelny. „Nevím, kde máme čisté ručníky,” přizná. „Můj je když tak ten modrý. Nebo prohledej skříně. Nebo třeba uschni, nevím.” 

Je to celkem malý byt, odhadem dvoupokojový, jenom s kuchyní, koupelnou a záchodem navíc. Ale všude to hezky voní a v tuhle chvíli mi to připadá tisíckrát přívětivější než můj vlastní pokoj.

Dneska večer se nevrátím domů. Nechci se vrátit domů.

Vejdu do koupelny a zavřu za sebou, zámek chybí, ale nepočítám s tím, že by za mnou Logan lezl. Nebo kdokoli jiný. V to teda můžu jen doufat. Jsem příliš unavený, hotový, prázdný, než abych si s tím dělal starosti. Co nejrychleji ze sebe stáhnu mokré oblečení a vlezu do sprchy. Je čistá, jen ve spárách je trochu zašlé rzi, ale to je jedno, je to úplně totálně jedno, protože kluk z mého týmu, jeden z nejlepších útočníků, jakého znám, umírá.

Pustím na sebe horkou vodu a stojím se skloněnou hlavou.

Umyju se jedním z mýdel, které najdu na poličce, a vydrbu vlasy. Když o patnáct minut později vycházím z koupelny a kolem pasu mám modrou osušku, která byla pověšená hned u sprchy, cítím se mnohem líp. Přinejmenším nemám koule scvrklé zimou.

Jdu do pootevřených dveří jednoho z pokojů, za kterými slyším puštěnou televizi. Je tam jen postel, skříň a stůl. A nad postelí police s kolekcemi DVD, všechno horory. Logan leží přímo pod ní a kouká na televizi, která má takový ten srandovní tvar krabice, takže bude nejspíš pěkně stará, ale obraz má hezký.

Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jestli je bohatý, anebo jak vypadá jeho byt. I teď je mi to jedno, neprobouzí to ve mně žádnou velkou zvědavost. Jsem do něj zamilovaný a jsem u něj, v jeho osušce. Na ničem jiném nezáleží.

Poškrábe se na odhaleném břiše, a když se trochu nadzvedne, je vidět sixpack. „Někde něco čistého možná najdeš,“ ukáže ke skříni.

Pohledem sjedu k hromadě oblečení, pod kterou tuším židli, a pak otevřu skříň. Vytáhnu jedno z triček a bez zeptání si půjčím i trenky. Zaváhám jen na vteřinu, jestli s tím odejít zpátky do koupelny, ale pak pokrčím rameny a převleču se přímo před Loganem.

Kouká na mě.

„Díky,“ řeknu a váhavě dojdu k posteli. „Tvoje máma není doma? Nebo táta. Ale asi máma, viděl jsem žehličku na vlasy. Ne?“

„Ježiši,“ zavolá ho Logan znovu, „já nevím, co to je. Tak asi žehlička. Chceš si ji půjčit nebo co?“

Sednu si na kraj postele a sáhnu pro lahev s minerálkou, která se povaluje u Loganových nohou. Pak ji hodím zpátky a najednou nevím, co říct. Připadá mi, že jsem se sem doslova vetřel a že Logan o moji přítomnost nestojí, a vlastně nikdy nestál. Má mě jen na to, abych mu kouřil. Ve skutečnosti pro něj nic neznamenám a víte proč? Protože já nic neznamenám tak jako tak, v kontextu celého posraného Vesmíru.

Už se zase chovám jako oběť. Měl jsem si vzít třezalkový bonbón.

S povzdychnutím se svalím vedle Logana, a protože je postel původně určená pro jednoho, musím se na něj pořádně natisknout. Jednu ruku přes něj přehodím, nechám ji položenou na jeho břiše a užívám si horko kůže. Jeho přítomnost. To, že mě na tváři šimrají černé vlasy.

Na stupnici tulení se je tohle víc než vtíravé, ale on s tím podle všeho nemá problém. Dokonce zvedne ruku, aby mě mohl obejmout.

Tou druhou zašmátrá na druhé straně postele, takže nás oba trochu posune, a vytáhne sáček chipsů. Nabídne mi, tak si vezmu, ačkoli vůbec nemám hlad. Přijdu si přesycený. A mnohem víc mě zajímá, že ho můžu bříšky prstů hladit k lemu tepláků a zpátky a kreslit na holou kůži ornamenty a spirály.

S každým dalším nádechem a výdechem se můj tep zklidňuje. Možná bych měl vstát, zkontrolovat mobil, jestli mi máma neodepsala, že se mám okamžitě vrátit domů, nebo tak něco, ale dál ležím.

Koukáme na Supernatural. Viděl jsem jenom pár dílů, spíš z donucení, protože Derek miluje toho staršího z obou bratrů. A tenhle díl je černobílý, působí dojmem starých snímků. Hlavní padouch je Dracula, který se zrovna chystá kousnout nějakou holku do krku.

Ucítím na sobě váhu Loganova těla, když mě zalehne. Vycení zuby. Tak zakloním hlavu. A on mě jemně kousne do krku. Vydechnu.

„Vysál jsem ti všechnu krev. Seš mrtvej,“ pronese spokojeně a svalí se zpátky do lehu, aniž by mě přestal objímat.

„Blbost. Jsem teď taky upír.“

„No jasně.“

Tohle je fáze, kdy už jsem příliš unavený, než abych sledoval televizi. Je mi jedno, jak se s tím bratři Winchesterové popasují. Dlouze zívnu a natisknu se ještě víc k horkému tělu vedle sebe. Jsem s Loganem, napadne mě. Miluju ho. Ta emoce je už napůl sen, takže mě nijak nepřekvapí, jenom se usměju.

Usnu klidným a spokojeným spánkem a vzdáleně cítím, jak přese mě někdo přehazuje peřinu a tiskne mě blíž k sobě. „Děkuju,“ zamumlám.

x

Ještě napůl spím, ale zároveň s tím si plně uvědomuju, kde jsem. Je to jako jedna z těch neodbytných myšlenek, akorát tahle na mě doráží mnohem laskavějším a mírumilovnějším způsobem. Jako kdyby byla nasáklá teplem, což je možná jenom světlo prosvítající skrze závěsy. Zatím nevím, zatím jsem se neprobudil.

Tenhle stav trvá asi třicet minut, odhadem, protože v určování času jsem nikdy nebyl zrovna přesný. Potom se o slovo přihlásí močový měchýř, tak ze sebe neochotně sundám Loganovu ruku a vylezu z postele. Očím chvíli trvá, než zaostří, do nich se tahle místnost neotiskla tolik, co do mě.

Vyjdu na chodbu a vlezu do dveří, za kterými tuším záchod. V podstatě tak málem naběhnu nějaké ženské – asi Loganova máma – do postele. Leží zpola zachumlaná pod dekou a klidně oddechuje, má trochu strhané rysy a víc si ji neprohlížím, radši jdu, protože kdyby se vzbudila, nevím, co bych řekl.

Jsem Loganův kluk. Jsem kluk vašeho kluka, jakože syna.

I když mám někdy pocit, že nejsem nic.

Potichu za sebou zavřu a najdu koupelnu, kde se konečně vyčůrám. U umyvadla si opláchnu obličej a vytahám ospalky. Ze zrcadla na mě zírá opuchlý kluk v pomačkaném tričku.

Seberu pastu, vmáčknu si ji přímo do pusy a kloktám se zakloněnou hlavou, zrovna když přijde Logan. Nezaklepe, takže mě napadne, že hned zas odejde, jak uvidí, že koupelnu okupuju já, ale on místo toho stáhne kalhoty, stoupne si k záchodu a taky se vyčůrá. A zvládne přitom i zívat.

Koukám na něj. „Asi nemáte náhradní kartáček?“

A on na mě kouká nazpátek. Možná zapomněl, že jsem u něj přespal a teď se ptá sám sebe, co tady sakra dělám. Nebo tak aspoň působí. „Tak si vem můj no. Ježišmarja, ty naděláš.“

V kelímku jsou přesně dva genderově rozdělené kartáčky, jeden modrý a jeden růžový. Nechci Logana dráždit otázkou, jestli mu patří ten druhý, takže to risknu, vymáčknu pastu na modrý a vyčistím si zuby. Máma by mi rozhodně řekla, že se kartáčky nesdílí a že jsem pěkné prase. A já si jako prase fakt přijdu, ale zároveň mě trochu vzrušuje mít v puse něco, co si do pusy strká i Logan.

Ten použije kartáček hned po mně, takže ho chvíli se zájmem pozoruju, než risknu cestu nazpátek do jeho pokoje. No dobře, zas takové bludiště ten byt není.

Vlezu si do postele a zkontroluju mobil. Esemeska od mámy, že u Logana spát můžu. Esemeska od Dereka, kde sakra jsem. V rychlosti nacvakám, aby mě omluvil, svalím se na záda a krátím si čas zíráním do stropu. Rozpažím a ležím jako hvězdice. V duchu zkusím složit japonské haiku, ale vůbec si nepamatuju, jaká to má pravidla.

„Nemáš být ve škole? Vsadím se, že seš snaživka.“

Zvednu hlavu. „Mám. Ale snaživka nejsem, spíš horší průměr.“

Logan působí čilejším dojmem, dokonce skočí na postel vedle mě a napůl se šklebí, napůl usmívá. Na krku má kapku vody, jak si oplachoval obličej, tak ji setřu palcem a pak jím sjedu o něco níž, minu hrudník, pupík, zkrátka všechno, co vyplňuje prostor mezi obličejem a penisem, a opatrně mu položím ruku na rozkrok.

V podstatě se ptám. A něco žádám. I když zatím nevím co.

„Ne, myslím, že rozhodně jsi snaživka,“ odporuje Logan a znatelně jde boky mojí dlani naproti. Pak ji ale úplně odstrčí a skloní se blíž, aby mě políbil. Voní jako mentolová pasta a já mu to oplácím.

Někde v hloubi mozku, anebo duše – protože si nejsem jistý, do jaké škatulky spadá škola, ačkoli ji mám většinou u prdele – cítím, že bych měl vstát, posbírat si svoje věci a jít na hodinu. Na druhou stranu stejně nemám učebnice. Jen ty, které jsem nechal ve skříňce.

A kdybych umíral, kdybych se rozpadával, na co bych asi tak myslel? Že jsem se měl v tuhle chvíli sebrat a odejít, zapadnout do lavice, tuhnout tam v posmrtné křeči a počítat věci, které pro mě nemají smysl? Asi těžko. Přál bych si úplně jiný druh vzpomínek. Hřejivější, procítěnější, horoucnější.

Povalím Logana na záda a sednu mu na klín. Okamžitě mi položí ruce na boky a sjede jimi níž. Nejdřív mi to připadá zvláštně holčičí, tohle držení za zadek, ale pak je to najednou přirozené a hezké, a s tím, jak se k Loganovi skláním, abych ho líbal nazpátek, a přitom se nevědomky pohybuju, cítím, jak tvrdne.

Nakonec jeden druhému vzdycháme do pusy a mě napadne něco šíleného. Co kdybych se s ním vyspal? Je krásný, vtipný, hraje výborně hokej a já ho mám navzdory tomu občasnému čuráctví opravdu upřímně rád, jde to zevnitř.

Takže co kdybych se s ním vyspal?

Zkus se nad tím zamyslet, to sám sobě radím, zatímco můj penis v tom má jasno.

Nedávno mi bylo osmnáct a vsadím se, že průměrný věk, kdy o to kluk přijde, je mnohem nižší. Jasně, mohl bych si to schovat pro někoho, kdo mě bude upřímně milovat… Ale taky mě může hned odpoledne srazit auto.

Třeba bych mohl být v kómatu jako ten kluk, který se zúčastnil nelegálních závodů aut a zůstal napojený na přístroje. Bez hlasu, bez těla, jak duše v krabičce od sirek.

Co kdybych se teda s Loganem…

„Chci s tebou spát,“ vyhrknu. Prohlížím si přitom jeho obličej, pohled tmavých očí, opuchlé rty.

Zaváhá, ale je to jenom vteřina a já si ji později ani nepamatuju, protože mě vzápětí shodí pod sebe. „No tak jo,“ řekne potichu. Nevstane, aby zamknul dveře, a vlastně ani neudělá nic, čím by to oddálil. Jediné co, tak počká, až se vysvleču.

Oblečení hodím na zem a rázem mi dojde, že je v místnosti trochu zima. A kdybych si měl vybrat, uvítal bych noc nebo aspoň přítmí nebo aspoň trochu nějaké romantiky, ale moje mysl je prostě nelítostná.

Tak si zašukej s klukem, kterého miluješ, Nigele, dřív, než zjistíš, že máš nějakou nevyléčitelnou nemoc. Tak to vyzkoušej. Dej šanci životu, než tě zradí.

Bože, ty nádherné oči.

Logan mi naznačí, abych se obrátil na břicho, tak poslechnu. Upřímně nevím, co bych měl dělat. I když znám teorii, chybí mi praktická zkušenost, a tak radši věřím, že má Logan obojí.

Pohladí mě po zádech a přejede nehty podél páteře.

Samozřejmě, že má zkušenost, ale s holkami, a to mi dojde o chvíli později, když se naše mazlení promění v něco divného a chaotického. Celková příprava trvá jenom pár minut a Logan se neobtěžuje celou věc zpřístupnit.

Chci říct, že jsem panic. Ale místo toho jen zavzdychám a můj hlas zní na míle vzdáleně, cize.

Představa milování se promění v pokus o dosažení nějakého výsledku. Nejsem dostatečně uvolněný, nemáme lubrikant a můj milenec podle všeho není dostatečně trpělivý. Takže mě za chvíli zadek pálí jak čert a mezi prsty pevně svírám prostěradlo.

Logan trhaně zavzdychá, na chvíli zpomalí, abych si na něj zvykl, a pak přirazí. Málem vyjeknu. A on mě drží za boky.

Něco řekni, radím sám sobě. Vlastně si připadám trochu jako debil, protože na celé věci sice něco vzrušujícího rozhodně je, třeba fakt, že to právě děláme, miluju tu představu… Jenže pak mi dojde, že v tom je ten problém. Samotný akt nestojí za nic. Bolí. Přijdu si nekomfortně. Trvá to chvíli.

Zaryje do mě nehty a zasténá. Potom mě políbí mezi lopatky, vysune se a padne na záda.

Roztřeseně vstanu. Někde jsem četl, že je během prvního sexu potřeba hodně mluvit, tak to jsem asi propásl. Je zvláštní, že se všechno tohle najednou staví do kontrastu k tomu, co k Loganovi cítím.

„To bylo fajn,“ usměje se na mě a v tom úsměvu je něco překrásného a vřelého.

A mě vážně neskutečně bolí zadek.

Obleču se a zamumlám: „No, já už asi budu muset jít. Každopádně… budu muset jít.“ Projednou je mi úplně jedno, jak hloupě zním. Na stole najdu papírové kapesníky, kterými si otřu sperma ze stehna, a obleču se. Na Logana nekoukám, navzdory tomu, že bych měl. Jasně, je to trochu blb, když si myslel, že se nemusí o nic starat a prostě jenom zasune, ale já jsem taky blb, protože jsem mu to mohl říct.

Hej, opatrně.

Hej, líbej mě.

Hej, dělej to tak, abych na to vzpomínal jako na tu nejlepší věc, na naše milování a doteky.

Aby mi pak nevadilo umřít, no sakra, to bych si přál. Mít tak prázdnou hlavu. Která je teď tak přeplněná.

Dokonce uslyším Gastonův hlas, který říká: Ty jeden chudáčku, špatný první sex, co horšího by tě ještě mohlo potkat?

Zaksichtím se. „Napíšu ti,“ řeknu podlaze.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Linda
30. 10. 2020 18:19

Chudák Nigel, vážně jsem doufala že jeho ztráta panictví bude pěkná a on ho Logan takhle zprasi…. Doufám že prokáže trochu sebereflexe a udělá to Nigelovi aspoň jendou jak se sluší a patří.

Anička
30. 10. 2020 18:49

Nějak nevěřím, že se pro to Nigel rozhodl. Možná mi je to tak trochu i líto, ale snad brzy nastane okamžik, kdy se ujistí, že i tak vše udělal správně.
Zase skvělá kapitola!

Květa
30. 10. 2020 22:39

Tak… zimomriavky poprvé… mam skoro stejnou zkušenost. Mé dva spolužáky smetl na zastávce náklaďák.
A za druhé… ne všechna poprvé jsou krásná.

Krásná kapitola.
Je to zvláštní, ale je příjemně nadosobněná.

Tereza
2. 11. 2020 9:38

Tak jo…asi se budu už trapně opakovat, když napíšu, že to jsem opravdu nečekala 🙂 Na druhou stranu další parádní kapitola! I když za to fiasko s prvním sexem…mám takovej pocit, že za to můžou oba kluci stejným dílem. Logan evidentně vůbec neví, že by udělal něco špatně a vlastně se celou dobu choval docela hezky. Bude nejspíš na Nigelovi, aby to s ním nějak probral. Koupil lubrikant (kondomy už jsou v tuhle chvíli asi zbytečný, to by Nigela mamka asi nepochválila 🙂 ) a…nějak si to vysvětlili.

Karin
3. 11. 2020 20:55

Tak to asi nebylo jak si Nigel představoval.

MaCecha
10. 1. 2023 9:00

„Na co jsou lidem krásné domy, když je jejich vlastní tělesná schránka zrazuje?“

Ach jo.