Szabi

Probudím se do světa, kde existuju v prapodivném souznění a taky spletenci, jako kdybych byl vánočka. Nohu mám přehozenou přes horké tělo a horká ruka mě objímá. Když trochu natočím hlavu doleva, nosem se dotknu spící tváře. Úzkost mi zaklepe na spánek s dotazem, jestli je ten druhý živý, tak se k němu natisknu a dlaň nechám položenou na jeho hrudníku. Zvedá se.

Chvíli těkám pohledem po pokoji. Zdála se mi spousta zmatených a vířivých snů a cítím zvláštní melancholii, ale taky radost. Chci si ten moment probuzení užít, neměl bych se bát, ale stejně se bojím, až Logan otevře oči a vykopne mě. Což bude krajně nezdvořilé, protože tohle je moje postel a můj pokoj, ale možná nebudu moct cokoli říct. Zůstanu stát s otevřenou pusou.

Definitivně si připadám hodně divně a chci, aby to přestalo. Takže se k Loganovi nakloním a políbím ho na krk. Trochu vtáhnu jeho kůži, ale neudělám mu cucflek, spíš to vypadá, jako kdybych se chystal pít mu krev.

Zamručí, rozespale zvedne ruku, položí mi ji na čelo a pak mě od sebe odstrčí. „Přestaň se mačkat.“

„Nemačkám se, to ty spíš u mě,“ namítnu, aby bylo jasno a žádné pozdější vyhození z jeho strany se nekonalo. Nemůžu přijít o svoji výhodu. Trochu mu vykasám tričko a dlaň položím na pupík a znovu, jako kdybych to předtím nevěděl, mě překvapí, jak perfektní má tělo.

Moje máma by řekla, že za to může věk. Nigele, v tomhle věku se můžeš narvat hranolkami, dvakrát zvednout činku a budeš mít svaly. Ale počkej po třicítce!

Nechci myslet na mámu. Místo toho pohnu prsty k lemu kalhot. „Jsi teplý,“ oznámím pobaveně.

Logan vtipnou poznámku neocení a otočí se ke mně zády. „To asi těžko,“ odsekne. Pak zívne a ještě víc se zachumlá pod peřinu. Neprotestuje ani ve chvíli, kdy se k němu zezadu natisknu co nejblíž, protože ano, světe div se, po ránu bývám nadržený a kluka mám v posteli poprvé, když nepočítám dýchánky s Derekem, během kterých nám ovšem nic nestojí a navíc se budíme mezi krabicemi od pizzy.

Dojdu k závěru, že Logan znovu usnul, což je moje šance kochat se jeho přítomností. Jenže pak řekne: „Kolik je hodin?“

„Nevím.“ Ale možná, že neděle, protože včera byl zápas a zápasy většinou bývají v sobotu, aby tým, který prohrál, nemusel snášet veřejnou kritiku a lynčování hned další den, třeba ve škole. Což jsou moje domněnky. „Tepláky s mobilem mám někde vedle postele. Budeš z toho mít průser?“

„Z toho, že máš tepláky na zemi? To mě chceš znásilnit, nebo proč bych z toho jako měl mít průser?“

Natlačím se k němu blíž a dám si záležet, aby pocítil, co se mnou jeho přítomnost dělá. „Tak možná bych mohl,“ řeknu rošťácky. Nebo si aspoň představuju, že tak zním, rošťácký brankář s útočníkem v posteli, já jako nezbeda a ne vynervovaná kopa otravných emocí a myšlenek, s fixací na třezalkové bonbóny. „Jsem trochu nadržený,“ přiznám popravdě ve snaze podělit se o svoji vnitřní pohodu. „Ale ptal jsem se na tvoje rodiče, jestli jim nevadí, že jsi spal jinde.“

Dobře, možná nejsem tak v pohodě, jak bych chtěl, protože když se na mě Logan otočí, jeho naštvaný výraz mě rozhodně donutí trochu se odtáhnout. „Sáhni na mě svým pérem a urvu ti ho, dobře? A druhá věc,“ teď už zní spíš mrzutě, „přestaň řešit moji rodinu.“

Vzdychnu a zůstanu natažený v peřinách, s pohledem zabodnutým do stropu. „Ty asi nebudeš přímo ranní ptáče, co?“

„Ty seš asi hodně zvědavej, co?“ oplatí mi, ale trochu se přitom usměje. „Bez ohledu na denní dobu.“

„Jo. Pořád toho o tobě dost nevím. Bylo by fajn, kdybys mi něco řekl.“ Posadím se a kolena přitáhnu k bradě, ačkoli popravdě nečekám, že bych se v příštích minutách něco dozvěděl. Nepřijde mi, že by o sobě Logan rád mluvil a ne, nemyslím si, že skrývá nějaké děsivé tajemství. Spíš není v tomhle ohledu sdílný a asi to souvisí s tím, že se bojí o svoji hrdost, která je pro něj nějak spojená s mužným vystupováním. Nechová se přímo machisticky, ale možná ho děsí dávat najevo city. Nebo žádné nemá, což je blbost, ale co já vím.

„Oukej. No tak jo, něco ti o sobě řeknu,“ pronese a to mě tak překvapí, až se vnitřně na chvíli vypnu. „Já… Nemám rodiče. Oba zemřeli, když jsem byl malý. Vychoval mě děda, homofobní sráč. A kdyby zjistil, že se kamarádíme, asi by mě zabil.“

„Cože?!“ Představa, že žije s nějakým starým zlým chlapem, mě totálně vykolejí. Nepůsobí jako poddajný typ, ale možná si svým vystupováním kompenzuje domácí násilí, anebo ponižování. „To jako vážně? Žiješ s dědou?“

„Ty mi nevěříš?“ zeptá se dotčeně. „To se ptáš každého člověka, který ti o sobě něco řekne, jestli je to pravda?“

Dereka jsem se tenkrát ptát nemusel, když mi řekl o tom, jak se jeho rodiče hádají. Měl jsem to potěšení jednu takovou hádku přes tenké sádrokartonové zdi slyšet a nic moc. To naši se nehádají skoro vůbec, máma má prostě většinou pravdu a táta je v tomhle ohledu hodně smířlivý.

Zmateně přikývnu a vzápětí zakroutím hlavou. „Ne. Promiň. Myslel jsem, že ti tvoje máma občas chodí fandit.“ Ale možná to byla jedna z jeho postarších milenek, nebo třeba teta. A zase jsem na vážkách. Asi mi vybuchne mozek. Upřímně, nebylo by to pro všechny lepší? Já bych se přestal trápit, ten pingpongový míček v mojí hlavě by konečně zpomalil a nikdo by tenhle příběh nedostal do ruky a několik večerů by u něj pak nešílel.

Logan si sedne naproti. Má legračně rozcuchané vlasy a na tváři obtisk povlaku, takže to vypadá jako sexy jizva. „Chceš říct, že mě sleduješ a sleduješ členy mojí rodiny?“

Seberu polštář a hodím mu ho. „Jsem z tebe tak…“ přiznám a roztáhnu ruce, aby viděl, jak moc. „Neodhadnu, kdy si děláš legraci. Ale pokud nemáš rodiče, tak je mi to líto. Můžeš někdy přespat tady a najíst se tu, Derek to tak taky někdy dělává. Je to v pohodě, chci, aby ses cítil dobře.“ Asi blekotám jak blbeček. Za jiných okolností bych se ve snaze zakrýt rozpaky na Logana pravděpodobně vrhnul, jenže teď nemám vyčištěné zuby.

Aspoň teda ospalky jsem si vytahal, když jsem se probudil.

„To snad sbíráš zatoulaný štěňata, nebo co?“ protočí Logan oči v sloup. Vstane a hledá svůj mobil. „Uklidni se, prosimtě. Moji rodiče jsou v pohodě, rozvedení, spokojení a v pohodě.“ Sáhne pro mikinu, sebere mobil, který se válí na psacím stole, a z otevřeného balíčku si do pusy vrazí několik žvýkaček.

Koukám, jak se mu hýbe čelist. „Ty vole,“ řeknu měkce, „tak proč si vymýšlíš takové kraviny? Mohli jsme si normálně povídat.“ Ale taky vstanu a taky si nacpu do pusy žvýkačky. Jsem sice naštvaný, jenže zároveň s tím taky připravený na polibek.

„Fakt? Do háje, tak teď jsem to posral. Mohli jsme si normálně popovídat!“ vyhrkne Logan. „A pak si nalakovat nehty a uplést copánky. Ses asi zbláznil, ne?“

Proč jsem se nezamiloval do někoho méně heterosexuálního, kdo se nebojí vyjít ze skříně a být sám sebou, totiž gay?

Možná ale, že tohle je Loganova opravdovost. To, že do mě rád rýpe, je jízlivý a sarkastický.

Zvyknu si. Zvyknu si?

„To děláš se svými kámoši?“ prohodím. „Když si povídáte, vždycky si přitom musíte lakovat nehty? Já to nemám moc rád, mně lak smrdí, ale klidně se pro tebe obětuju.“ Dojdu k němu a položím mu ruce na boky.

Nesetřese je. Věnuje jim jeden krátký pohled. „Fakt se pro mě obětuješ? Tak co kdyby ses projednou obětoval a držel klapačku?“ Vypadá vyzývavě a tak ho trochu podezírám, že se vlastně docela baví. „Jdu. A jestli potkám někoho z rodiny, řeknu, žes mě zdrogoval a uvázal k posteli.“

Ustoupím a nakrčím nos. „Chceš říct, že bych na tak sexy kluka jinak neměl?“ Nechci, aby odešel. Tam za dveřmi je svět, který zraňuje. Proč prostě nemůžeme zůstat v pokoji?

Otevře a vyjde na chodbu. Dům je tichý a naši nejspíš někam odjeli, možná pro bráchu, což je pro Logana jako svolení, aby mluvil nahlas. A pokračoval ve svém rýpání. „Ty asi moc nevíš, co znamená držet klapačku, viď? Je vlastně něco, co ti jde?“

Odtrhnu pohled od jeho zadku a posunu si žvýkačky do tváře. „Určitě bys něco našel,“ odseknu.

Nemyslím tím nic konkrétního, ale Logan to nejspíš pociťuje hodně konkrétně. Sáhne pro bundu, která visí na věšáku, a začne se obouvat. „No vidíš… A víš, proč ti to tak jde? Protože u toho nemůžeš mluvit. Tak se toho drž.“ Pak udělá dva kroky ke mně, a když couvnu, ušklíbne se. „Vsadím se, že mi teď všechno odpustíš,“ oznámí vítězoslavně. Přitáhne mě k sobě a obejme kolem pasu. Vzápětí ucítím jeho rty na svých. Oba chutnáme jako žvýkačka, ale stejně doufám, že nemám nikde na obličeji zaschlé sliny.

Drží mě přitom za zátylek, majetnicky, a rozhoduje o tom polibku, rozhoduje o mně, rozhoduje o celém světě.

Potichu zasténám a rukou mu zajedu do vlasů. Líbí se mi ten zvuk, když spokojeně zamručí. A jakmile se po nějaké době odtáhne, líbí se mi jeho výraz. Tvrdý a rozněžnělý.

Nevím, co mám říct, a tak plácnu první kravinu, která mi proletí hlavou. „Naučím se mluvit s pérem v puse, jen abych tě naštval.“

Otevře dveře a vyjde ven. Polovinu toho, co mezi námi je, si vezme s sebou a polovinu mi nechá. Zůstanu s tím uprostřed obýváku a srdce mi nahlas buší, skoro až infarktově, ale je to pořád nic v porovnání s tím, jak ve mně hrkne vzápětí, když uslyším: „Kéž bych tady teď seděl sám, abych mohl říct něco ultra sprostého, jenže – smůla pro nás oba – jsem tu s tvojí matkou.“

Otočím se hodně pomalu. A tím myslím hodně, hodně pomalu. Přitom si představuju, že za mnou postává celý zástup nejrůznějšího příbuzenstva, kteří drží cedule s nápisem všechno nejlepší. Narozeniny na devadesát devět procent nemám. To zbylé procento dotváří úzkost, která ochotně připouští, že je možná mám.

V místnosti je ovšem jenom Derek a máma, takže by se mi vlastně mělo ulevit. Jen kdybych předtím nevypustil takovou sprostou chujovinu.

Derek vypadá navýsost pobaveně. Lokty se opírá o bar a před sebou má kafe v hrnku s nápisem nejlepší syn, který možná kdysi patřil mně. Vedle něj sedí máma, která působí napůl pobaveně a napůl rozpačitě. A mezi nimi je šlehačka ve spreji, kterou si na střídačku dávají do kafe, protože v tomhle jsou úplně stejní.

K tomu, co slyšeli, se nebudu vůbec vyjadřovat. „Dobré ráno,“ řeknu.

„Dobré dopoledne,“ řekne máma.

„To s tím pérem v puse jsem tak nemyslel.“

Derek pomalu sáhne pro šlehačku a stříkne si ji do kafe. Atmosféra by se dala krájet a ten blbeček mi vůbec nepomáhá.

„Jasně že ne,“ hlesne máma. „Takže ty a Logan spolu chodíte? Milý kluk. Trochu svérázný, ale milý. Ne že bych ti chtěla dávat rady, Nigele, obzvlášť před tvým kamarádem, ale anální sex…“

Chytím se za uši. „Aaaaaaaaaaaaaa.“ Pak ruce stáhnu. „Promiň, říkala jsi něco?“

„Ne,“ odsekne máma uraženě. „Jen aby sis dal pozor.“

„Chápu, nechceš být babička.“

„Kvůli nemocem!“ Zakroutí hlavou, jako že jsem fakt marný a podle všeho taky nezodpovědný. Sáhne pro šlehačku a stříkne si ji do kafe. Oba, ona i Derek, jsou přede mnou jako porota. A já si přijdu nepříjemně. A chci jít do koupelny, pořádně si vyčistit zuby a možná i odnést talíře se zbytky jídla ze včerejška dřív, než začnou kvasit.

„Já vím,“ řeknu smířlivě. „Díky, mami. Půjdu nahoru. Ty,“ ukážu na Dereka, „zlý a podlý netvore, půjdeš se mnou?“

Přikývne, vstane a s hrnkem mě následuje do schodů. V duchu mu připíšu pár bodů za to, že se rozesměje až u mě v pokoji. Hned po tom, co otevře okno. „Dvě věci,“ začne, sotva se svalí na postel a přičichne k polštáři. „Spali jste spolu? A ta druhá: spali jste spolu?“

„Ne!“ odseknu. „Spali jsme vedle sebe. Přesněji – usnuli jsme během sledování filmu. A než se zeptáš, tak nevím, co mezi námi přesně je, protože s Loganem není zrovna jednoduché si věci nějak definovat.“

„Klid.“

Uvědomím si, že jsem hodně roztěkaný a nemám zrovna přívětivou energii. Přišlo to odnikud. Natáhnu ruce před sebe a zjistím, že se třesou.

„Dýchej,“ řekne Derek překvapivě měkce. Hrnek s kafem položí na noční stolek a poklepe na matraci.

Zamručím, ale poslušně si lehnu na postel a hlavu položím Derekovi na nohy. Ve vlasech ucítím jeho ruku, jak se jimi nenuceně probírá. „Potřebuješ zastřihnout konečky, Nigele. Ale teď vážně. Nádech. Co kdybys mi o tom pověděl? Výdech. A to s tím pérem…Výdech. Aha, nádech, pardon. No asi bych nemohl být osobní kouč. To s tím pérem mě pobavilo na nejvyšší možnou míru.“

x

S Charliem koukáme na Hokejový zázrak, zatímco máma čte vedle nás knihu Armáda 21. století, takže úplně normální večer. O tom, co se stalo ráno, nemluví, ani se ke mně nechová jako k synovi, který by ji nějakým způsobem zklamal. A já už zase o všem až moc přemýšlím, protože proč bych ji měl zklamat?!

Někdy okolo deváté si uvědomím, že nemám hotové cvičení do chemie, což mě částečně odvede od vtíravých myšlenek, které mě nutí babrat se ve svém nitru, a taky neustále kontrolovat telefon v naději, že mi Logan napíše něco ve stylu: chci naše společné spaní zopakovat.

Nic takového se samozřejmě nestane a cvičení úplně zprasím, protože krom přehnaného přemýšlení, hrozné povahy, naivity a dalších aspektů, jsem prostě asi debil.

Táta, který přijde z koupelny, oblečený v kostkovaném pyžamu, vcelku dobrácky nabídne svoji pomoc.

Ale k čemu to je? A k čemu jsem já?

Hodím učebnici vedle sebe, takže omylem Charliemu do klína, a vstanu. Dojdu do kuchyně, pustím proud ledové vody a vrazím pod to hlavu. Nějakou dobu takhle vydržím, dokud nezačnu lapat po dechu. Potom se vrátím do obýváku a požádám tátu, aby mi to teda vysvětlil.

Moje mokré vlasy nikdo nekomentuje.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥