Szabi

„DNESKA BUDE CHYTAT JACKSON.“

Vyskočím z lavičky. „To si ze mě děláš…!“ Pak mi dojde, že zbytek týmu zmlknul, stejně tak trenér, a všichni na mě koukají. Dobře, asi jsem nepoužil zrovna zdvořilý tón, ale bože, copak trenér nechápe, že jde tímhle Loganovi úplně na ruku?

Odkašlu si a relativně klidně pronesu: „Chci říct, jestli to je vtip. Zeptat se. Je to vtip?“

„JÁ CHÁPU, ŽE SI CHCEŠ NAPRAVIT SKÓRE, NIGELE, ALE NEMŮŽE TO BÝT POŘÁD JEN NA TOBĚ. UŽ TAK TI PŘIPADLA VĚTŠINA ZÁPASŮ HLAVNÍ SEZÓNY.“

„Jenže dneska mám chytat já!“ namítnu a je mi vcelku jedno, jak frackovitě to zní.

„Bóže, aby ses z toho neposral,“ protočí Harrison oči v sloup. Přetáhne si tričko přes hlavu, hodí ho do skříňky a z batohu vytáhne dres. „Však nemusíme vyhrát.“

„Hej,“ vloží se do toho Jackson. „Já jsem tady taky, idiote. Chceš říct, že neumím chytat?“

„Chci říct, že on to umí,“ začne Harrison a ukáže na mě, ale Moore ho přeruší: „Jacksone, no tak, klídek, všichni víme, že dneska totálně zaválíš. Teda pokud nebudem hrát s pukem, ale aspoň s medicinbalem… Dělám si prdel, nech mě na pokoji!“

„TEĎ NENÍ NA HÁDKY VHODNÁ DOBA, MUSÍME DRŽET PŘI SOBĚ.“

Uhnu, když kolem mě proletí Moore a zády narazí do skříňky.

„Nemůže Jackson chytat během dalšího přáteláku?“ zkusím. „Já jsem se na dnešek fakt připravoval. Hodně mi na tom vítězství záleží.“ Vím, že mě později napadne tisíc dobrých argumentů, kterými bych zvládl trenéra přesvědčit, ale teď prostě převažuje frustrace a tím pádem nedokážu mluvit úplně logicky a k věci.

Je to jak naschvál. Jsem tak blízko tomu, aby mi Logan vykouřil! Takhle to zase budu já, kdo si klekne a ne že by mě to nerajcovalo, ale od chvíle, kdy jsme se vsadili, myslím, doufám, představuju si, jak přede mnou klečí on.

Možná, že kdybych zmínil kuřbu, kluky bych obměkčil.

A Logan by mě zabil.

„Jacksone,“ obrátím se na jmenovaného prosebně a málem sepnu ruce, jako kdybych se modlil, „nechceš si třeba zlomit nohu? Co?“ Dobře, tu otázku nakonec nepoložím nahlas, protože mi připadá krutá. Místo toho řeknu: „Snaž se, prosímtě. Je v tom moje důstojnost.“

„Tvoje důstojnost?“ zopakuje nechápavě. „Já myslel, žes ji nechal na ledě během toho zápasu, kdy ses na nás z ničeho nic vysral, a že ses pro ni ještě nevrátil…“

„TEĎ NENÍ NA HÁDKU VHODNÁ DOBA, KOLIKRÁT TO MÁM JEŠTĚ OPAKOVAT? PŘEVLEČTE SE, PŮJDEME SE ROZEHŘÁT. JACKSON DO BRÁNY, NIGEL NA STŘÍDAČKU. KDE JE GASTON?“

To je všechno, celá situace kolem toho, kdo půjde do brány, se uzavře. A já tam stojím doslova s prázdnýma rukama, než do mě Moore strčí. „Na co čekáš?“ Pak se plynule obrátí na Harrisona: „Neslyšels? Kde je Gaston?“

„Proč se ptáte mě? Jsem snad nějakej jeho teplej šamstr? Nevím, včera ve škole byl. Fakt nevím.“ Poslední větu řekne směrem k trenérovi.

„NIKDO NIC?“

Nikdo nic neví. Gaston je někde v prdeli, Jackson se chystá do brány a já na sebe hodím výstroj a jdu rovnou na střídačku.

Logan se bude za břicho popadat. Za svoje sexy hezké vypracované břicho.

Sednu na lavičku a hokejku opřu vedle sebe. Moore, který začíná taky na střídačce, komentuje příchozí hráče, naše i ty z Loganova týmu, a nikomu nic nedaruje. Je to takový spravedlivý sráč, všem nandá stejně.

Moc ho neposlouchám. Koukám na Logana, který se rozehřívá na ledě, jako kdyby mu to tam patřilo.

„Clane. Nigele, hej.“ Moore do mě dloubne. „Nebuď z toho tak zdrbnutej. Co se takhle vsadit?“

„Nevsázím se,“ odseknu.

Jenže Moore mě stejně neposlouchá, napjatě sleduje naši branku, kde se Jackson připravuje. „Já říkám, že to hovado dostane čisté housle.“

Jeho věštba se naplní ani ne pět minut po začátku první třetiny. Schytáme první gól. Krásně a čistě proletí přímo mezi Jacksonovýma nohama a samozřejmě ho dá Logan. Je to první vyložená karta, první kostička domina, a Logan projede kolem naší střídačky a mávne na mě.

Všechny negativní emoce a prvotní zklamání nahradí vzpomínky na to, jak jsme spolu byli v kině. Na moment, kdy jsem se do něj zamiloval.

A tlak na prsou trochu povolí. Dovolím si dlouhý klidný výdech.

x

Něco mi dlužíš, Clabe. 😊

Sedím v šatně, s ručníkem omotaným kolem pasu, a zhruba potřetí čtu esemesku. Není tak dlouhá, abych si ji nezvládl zapamatovat, ale prostě se mi líbí ten vizuální kontakt s každým jednotlivým písmenkem a představa, že Logan napsal tak brzy po zápase, jako kdyby vzrušení z toho, co přijde, převážilo nad samotnou výhrou.

Rozhodně se díky tomu cítím důležitě.

Napíšu: ‚No už tady čekám s otevřenou pusou, Logane.‘

Osuším se a ručník nacpu do tašky. V šatně vládne napůl mlčenlivá, napůl urýpaná nálada.

„TŘI JEDNA NENÍ TAKOVÁ KATASTROFA,“ vysvětlí trenér. Není žádným tajemstvím, že má slabost pro hollywoodské katastrofické filmy, takže určitě ví, o čem mluví. „PROSTĚ NEBYL TVŮJ DEN, JACKSONE.“

Jeden gól v první třetině, dva góly ve druhé. Ve třetí dal gól Harrison a nedostali jsme žádný, protože trenér Jacksona odvolal a poslal do brány mě. A já jsem chytil všechno, i když jsem v duchu viděl sám sebe, jak klečím a Logan mi přiráží do pusy. Tomu se říká čistá profesionalita.

Takže jo, prohráli jsme, ale ne mojí vinou. Můžu tvrdit, že kdybych chytal celou dobu, zápas by dopadl jinak.

Sáhnu pro mobil.

Kde?

Kde co, napadne mě, ale pak si připomenu, co jsem mu napsal. A než na to stačím nějak reagovat, přijde mi: Ty se asi hodně těšíš, co?

Asi nejen já. Nacvakám: ‚Víš, že já jsem technicky vzato nepustil ani jeden gól?‘

Jak zněla sázka?

Obleču si rifle a mikinu. S kapucí přetaženou přes hlavu, protože mám mokré vlasy a čepici jsem nechal doma na botníku, sednu na lavičku a zavazuju si boty. Jednou rukou, druhou píšu. ‚Že když prohrajeme, tak ti… Dobře, dobře, no tak jo.‘

Chci v něm vyvolat pocit, že z toho nejsem nadšený, ale vlastně jsem a slíbím si, že to je něco, co si absolutně odmítám vyčítat.

Už jsem si myslel, že mě nechceš vidět. 😀

„Kdo ti píše?“ doráží Moore. „Pobav nás, třeba se tady trochu zlepší nálada.“

„Zapomeň,“ zakroutím hlavou. „Pobav nás ty.“

„Čím jako?“

„Tak třeba svým útokem?“ nadhodím. Tohle je tenký led, mnohem tenčí než ten na stadionu, ale během prvních dvou třetin jsem si od Moora pokaždé, když byl na střídačce, vyslechl hodně keců a euforie z toho, že uvidím Logana, ze mě nejspíš dělá někoho mnohem odvážnějšího, než ve skutečnosti jsem.

Zabouchnu skříňku.

„Co tím chceš říct, Clane?“ zeptá se s rukama založenýma na hrudi a mezi nohama se mu pohupuje péro. Je hodně velké a Moore je nahý. Což se mnou nic nedělá, ale nechápu, proč musí všude cpát svoje končetiny.

„Jen že rád a s chutí do všech ryješ, ale Logan kolem tebe několikrát v klidu projel s pukem, jak kdyby jel na návštěvu k babičce.“

„To je fakt,“ souhlasí Harrison.

„VŠICHNI HRÁLI V RÁMCI SVÝCH MOŽNOSTÍ. MOŽNOSTI VŠECH SE LIŠÍ. NEBUDEME KVŮLI TOMU NA NIKOHO UKAZOVAT JAKO NA VINÍKA.“

Moore o tom chvíli přemýšlí. „Viník je Gaston,“ prohlásí přesvědčivě. „Měl tady být a není. Když chybí nejlepší útočník, tým to znervózní. A ty, Clane, za ty řeči…“

„Hej!“ štěkne Harrison. „Opatrně s tím nejlepším útočníkem! Za to se neschováš. A proč na to nereaguje nikdo další?“ rozhlédne se po ostatních hráčích. „Takhle to vypadá, že nás je v týmu jenom pět a půl!“

Nad tím se ušklíbnu. Seberu tašku s věcmi, zběžně všechny pozdravím, a zatímco vycházím ze šatny, píšu esemesku. ‚Tak v osm u mě. Zvu tě i na večeři.‘

Nemám pocit, že by chtěl odmítnout. Koneckonců, ke mně domů už se předtím nasáčkoval. Stejně mě ale úplně zahřeje u srdíčka, když téměř okamžitě přijde odpověď. Oukej, tak já zas pro jednou udělám dobrý skutek a budu předstírat, že z toho mám radost.

‚No prosím tě. :D‘

x

Otevřu plechovku cizrny a vyklopím ji do mísy. Přidám sůl, majoránku a grilovací koření a všechno to pěkně promačkám, aby z toho vznikla kaše. Máme sice šťouchadlo na brambory, ale tohle je mnohem lepivější a zábavnější.

Táta vedle mě krájí rajčata a velkoryse předstírá, že si mojí dětinské radosti nevšímá. Zato máma, která čeká, až se jí dovaří voda na kafe, zas tak velkorysá není. „Na to, že jste prohráli, máš dobrou náladu, Nigele. Souvisí to nějak s tím, že na večeři přijde tvůj kamarád Logan?“ Použije zvláštní důraz na slovo kamarád, takže mám chuť se otočit, zmuchlat velkou cizrnovou hroudu a udělat plesk.

Ale dobře, to je možná dětinské až moc, končíme, brzdíme, neměl bych se nechávat tak jednoduše strhnout. „Ne. Mám jenom radost z toho, že mi není špatně,“ odpovím. Což je napůl pravda. Měl bych slavit, protože tohle je jeden z těch lepších dnů, kdy nemám chuť oběsit se na nabíječce od mobilu, nebo strčit oblíznuté prsty do zásuvky.

A nechce se mi brečet.

Máma zalije kafe a věnuje mi úsměv. Takový všeříkající. Což je znamení, abych vypadl, dřív, než se na mě spustí lavina otázek o Loganovi a o tom, jestli spolu chodíme. Co bych odpověděl?

Podám cizrnovou směs tátovi, opláchnu si ruce a vyběhnu k sobě do pokoje, abych se převlékl. Hodím na sebe černé tepláky a hezkou modrou mikinu. Nechci působit přehnaně upraveně jako spíš ležérně.

Krátce zavolám Derekovi přes FaceTime a vyklopím mu všechno ohledně zápasu a to, že Logan za chvíli přijde. Nemám čas s ním žvanit moc dlouho, protože se blíží osmá a na dveře pokoje zaklepe Charlie, který oznamuje, že burgery už co nevidět budou. Takže se s Derekem rozloučím a slíbím, že mu pak dám vědět, jak to dopadlo.

Vzdychne, že ho zanedbávám a že mu dlužím večer, kdy spolu budeme koukat na reality show. Taky vzdychnu, protože bych rád, ale asi budu příštích pár let sjíždět jenom horory. To Derek nepochopí, ale poradí mi, abych si pořádně vypláchnul pusu.

Vypnu ho.

„Proč si máš vypláchnout pusu?“ Charlie se opírá o futra a kouká na mě.

„Asi abych nemlel kraviny,“ řeknu přesvědčivě.

„Hele… Ten Logan, ty se s ním bavíš nějak víc? Neříkals náhodou, že je debil…?“ Působí nervózně a já bych ho rád uklidnil, že Logan o jeho vyvolenou rozhodně nemá zájem, jsem si tím stoprocentně jistý, jenže mi to z nějakého důvodu prostě nepřipadá správné. Nejspíš to nějak souvisí s tím, že jsem do Logana zamilovaný, nicméně mám silnou potřebu ho chránit.

Co to o mně vypovídá, když jsem schopný chránit ho i před vlastním bráchou, nevím, a nechci vědět, na to mám příliš dobrou náladu. Všechny myšlenky a negativní pocity, ve kterých bych se za jiných okolností topil, mám uprostřed bordelu svojí kartotéky hezky zavřené v papiňáku. Jinak je ticho, jenom chuchvalce prachu, anebo pouštní běžci.

Prohrábnu si vlasy. „To jsem říkal,“ přikývnu smířlivě. „Ale ve spoustě ohledů je taky super. A hraje výborně hokej.“

„Nojo.“

Je to trapná chvíle, kterou nedokážu rozklíčovat. Jsem proto rád, když na Charlieho zezdola zavolá táta, že je večeře, a aby si pohnul, jinak ho nikam nepoveze. Řeknu mu, aby pozdravoval Nicka, kousnu se do jazyka, abych kvůli svojí euforii neprohodil žádnou stupidní poznámku o tom, že jsou s Nickem pár – to už se mi párkrát stalo a ani jeden z nich se nezasmál.

Pak prostě jen čekám, hrabu se v batohu a připravuju sešity na další den do školy.

Ajo vlastně, chtěl jsem si vypláchnout pusu.

x

Logan dorazí přesně v osm.

Seběhnu po schodech, několikrát se pořádně nadechnu a stihnu zakřičet na mámu sedící v obýváku: „Ne abys ho vyslýchala!“ Pak otevřu a usměju se na svého kluka. Ok, brzdi, Nigele. Usměju se na toho kluka, co stojí za dveřmi, a i když se přitom nutně neopírá, ani nedělá žádná velká gesta, působí nadmíru ležérně. Na rozdíl ode mě. Sice to asi není typ, který by trávil hodiny u zrcadla a přehnaně dbal o svou image, ale určitě o sobě ví, jak je krásný.

A pokud ne, musí to poznat z mého výrazu, protože já na něj zírám. Zírám na jeho rifle, na černou bundu, na kšiltovku s logem toho jejich pitomého týmu, který nás před pár hodinami převálcoval. Zírám na jeho černé čurácké oči, piercing a sebevědomý úsměv.

Asi dlouho, protože Logan povytáhne obočí.

„Čau,“ vyhrknu. Ustoupím, aby mohl vejít. On, jeho šarm a kolínská. „Táta dělal cizrnové burgery. Doufám, že je máš rád.“

Shodí ze sebe bundu a obojí i s kšiltovkou pověsí na věšák. „Seš nervózní, co? Protože nejlepší brankář na světě to totálně projel. Asi nejseš TAK dobrej, když tě ani nedali do brány. Vlastně… Mi tě bylo docela líto. Jak jsi tam seděl.“

Svým způsobem jsem vděčný za to, že zas prohodí něco urýpaného, protože mě to krásně vrátí do reality. Ušklíbnu se. „Když ti řeknu, že Jackson chytal jenom kvůli tomu, že trenér ten zápas nepovažoval za důležitý, budeš mi věřit?“

Zasměje se, jako kdybych pronesl něco extra vtipného. „No jasně, že ti věřím.“ Dokonce do mě přátelsky strčí. „Hlavně se tu nerozbreč. Co to jídlo? Mám hlad.“

Vezmu ho do kuchyně, kde to skvěle voní. Na lince jsou opražené burgerové housky a na plechu vyskládané cizrnové placky. A hromada nakrájené zeleniny, aby si každý mohl nastrkat dovnitř, na co má chuť.

„Á,“ řekne máma, očividně potěšená návratem svého ztraceného syna, totiž Logana, který jí nějakým záhadným způsobem velice rychle stačil přirůst k srdci. „Ráda tě zas vidím. Prý jste dneska vyhráli.“

„Je to tak. Ale nebylo to tak těžké, když TEN NEJLEPŠÍ BRANKÁŘ pořádně nehrál.“ Logan mi věnuje výmluvný pohled. „Že jo?“

Ohřívám placky a přitom sám hořím. Ale červená kontrolka pořád svítí, chci ho co nejrychleji dostat z kuchyně, mít ho pro sebe a zabránit tak mámě v možném výslechu. Teď, když šel táta odvézt Charlieho k Nickovi, tu pořádně nemám žádné zastání. A hrozí, že než bych se nadál, máma a Logan by seděli na gauči a mluvili jako staří známí o hokeji.

„Chceš kečup, tatarku nebo barbecue omáčku?“ zeptám se.

„Směs. Vždycky všechno směs.“

Pokrčím rameny a od všeho mu tam teda pořádně kydnu. Trochu mě mrzí, že nemám po ruce colu light, ale kdo by myslel v den zápasu na Loganovo oblíbené pití, když bylo v sázce muchlování? Místo toho vezmu lahev vody. „Budeme nahoře,“ řeknu mámě.

„Klidně jste se mohli najíst tady, já vás nebudu rušit…“

„Ha,“ vypálím a vrazím Loganovi jeho talíř do ruky, abych na ni mohl ukázat prstem. „Znám tě. Domluv si s ním rande na jiný den, teď jsem si ho zamluvil já.“ Na její odpověď už nečekám a jdu s talířem do schodů, zatímco mě v zádech pálí Loganův pohled. Jsem si jistý, že se mu nelíbilo, co jsem řekl. Nechce, abych z toho, co mezi sebou máme, dělal něco veřejného, nejspíš ani formou vtipu. Ale překvapí mě, protože když se zavřeme v pokoji a já mu pohlédnu do očí, zjistím, že vypadá pobaveně. „Prej zamluvil,“ zakroutí hlavou. „Vyhrál jsem tě.“

Je vlastně docela milý. Od jeho příchodu uplynulo dobrých deset patnáct minut a zatím mě nestačil smrtelně urazit. Stojí tady a cpe si hranolky do pusy a svět tam venku ho nejspíš ani trochu netrápí. Proč by taky měl? Přece dneska vyhrál.

„Chceš jíst na posteli u filmu, nebo si přitom povídat? Mám zapálit svíčky, ať je to romantika?“ Položím talíř na stůl a pohledem těkám po pokoji, jako kdybych to byl já, kdo je tu cizí. Postel, skříň, obdélníkový koberec na zemi a zapomenutá ponožka, která se povaluje u dveří, nic z toho najednou neznám. Jen Logana. Tak jednoduše a lehce si pro sebe ukradne moji pozornost, aniž by přitom musel hnout prstem, anebo hranolkou, kterou zvládne namočit do všech třech dipů zároveň.

„Ty vole, Clabe, co to zas meleš? Jaká romantika? Hele, víš co? Nejdřív mi vykouříš, ať si to hezky užiju, a pak se uvidí. Možná tu zůstanu a možná, když budeš hodně otravný, tak sbalím jídlo a půjdu domů.“ Talíř položí na stůl vedle toho mého, čímž ten můj trochu vytlačí, a skočí na postel. Lehne si na záda, za hlavu nacpe jeden z mých polštářů, které jsem v noci pravděpodobně trochu poslintal, protože to se mi během spánku občas stává, a povytáhne obočí. Pak suverénně roztáhne nohy od sebe.

„To nemyslíš vážně,“ zkusím. „Večeře je hotová už přes půl hodiny, mám hlad.“ Což není zrovna pravda. Po zápase jsem do sebe nacpal trs hroznového vína a několik třezalkových bonbónů, takže jsem spíš nabuzený než hladový. Ale možná tím chci jen oddálit tu náhlou trapnost celé… Dost. Stačí.

Tolik bych si přál přistupovat ke všemu jako normální člověk. Aby můj mozek nahodil zpátečku ve chvílích, kdy to doopravdy potřebuju.

Přikážu si nemyslet a vlezu na postel k Loganovi, přímo mezi jeho nohy.

„No šup,“ pobídne mě. „Na co čekáš? Už mám taky hlad!“ Ale oči se mu lesknou vzrušením, poznám to, možná je stejně nejistý jako já. Nebo přinejmenším nadržený, napadne mě, když mu pohlédnu mezi nohy.

„Nechceš předtím…“ Co? Políbit mě? Mazlit se? Zakroutím hlavou. „Že se ptám.“ Skloním se a pomalu mu rozepnu kalhoty, abych ho pohladil přes boxerky, nebo spíš trochu zatlačil na péro u kořene. Nervózní, ale snaživý, přesně to si nechám vytesat na náhrobek, až se moje bušící srdce rozplizne na všechny strany.

Nejdřív mu jenom honím a nekoukám na něj, ale potom, když se zvládnu trochu uklidnit, potřebuju a chci vidět, jak se tváří. Takže k němu skloním hlavu, olíznu mu žalud, zatlačím na něj jazykem a zároveň s tím zvednu pohled.

Jestli jsem doteď nebyl úplně tvrdý… tak už jsem.

Logan má tvář zkřivenou vzrušením a kouše se do spodního rtu. Přivírá přitom oči a docela určitě se mu chvějí řasy. Černé vlasy mu spadají do čela, ale on si je neodhrne. Místo toho táhle zavzdychá a nadzvedne boky, čímž vyloudí něco mezi zasténáním a zakašláním i ze mě, protože mi přirazí dozadu do krku.

Jednou rukou si ho podržím a sladím pohyby s tím, jak pohybuju hlavou. Díky tomu mám celou situaci víc pod kontrolou, a když přidám druhou ruku, můžu ho přitom hladit po stehnech a na koulích.

Teď už sténá nahlas, naprosto nekontrolovaně, a já fakt doufám, že máma zůstala dole v obýváku a kouká na sportovní kanál. A že ji napadlo zesílit si televizi hodně nahlas. Dlouho o tom ale nepřemýšlím. Teď, když mám skoro všechnu krev ve slabinách, mozek celkem ohleduplně vypne. Ten náhlý výpadek proudu vede moji ruku k poklopci, a tak najednou hodně vzdáleně vnímám, že si během toho, co Loganovi kouřím, zvládám i honit a obojí dohromady je neuvěřitelně rajcovní.

I ve chvíli, kdy se mi Logan udělá do pusy a zakňourá přitom. Ano, zakňourá, vím to stoprocentně jistě a nikdy na ten zvuk nezapomenu.

Spolknu to, olíznu ho a pustím. Otřu si koutky a dosednu na paty a vůbec nevím, co najednou dělat. Přijdu si trochu hloupě, protože jednou rukou pořád držím svoje tvrdé péro a určitě mám rudé vlasy a rozčepýřené tváře… Totiž naopak.

Logan kouká do stopu a nahlas oddechuje, typický příklad zhmotněné spokojenosti. „Oukej, Clabe, tohle ti fakt jde,“ zamumlá. Zapne si kalhoty a posadí se, pořád napůl opřený o můj polštář. „Takže… Na nějaký film jsi říkal?“

Pohlédnu na svůj penis.

„A co já s tím mám jako dělat?“ zeptá se Logan.

„Můžeš mi vyhonit?“ Rád bych řekl, že mě ta otázka stojí hodně sebezapření, přece jenom ji pokládám poprvé v životě – ale ne, je mi to jedno, hlavně když to udělá.

„Ty seš fakt tak otravnej. Nic nezvládneš sám. No tak dobře, oukej. Jo. Sedni si vedle mě.“ Plácne dlaní na místo vedle sebe, kam se já i můj penis okamžitě přesuneme.

Chci políbit, prolétne mi hlavou. A sotva si to pomyslím, Logan se nakloní blíž a přitiskne svoji horkou pusu na tu moji. Vůbec neřeší, že ze mě může cítit sebe, nebo ho to možná vzrušuje, nevím, o tom si promluvíme později, nebo vůbec nikdy. Líbá mě s jazykem, vášnivě, jako kdyby právě začínalo druhé kolo, a přitom mi začne honit.

Jsem ve fázi, že kdyby mi řekl, abych si lehl na břicho a vystrčil zadek, udělal bych to.

Dovolil bych mu, aby do mě zajel, podobně jako to dělají kluci v pornu. Ještě bych se prohnul dozadu a…

Vyvrcholím mu do ruky a trochu ho přitom kousnu do rtu, protože je to sexy, on je sexy.

Nakrčí nos a sperma mi otře do trička. „Kámo, děláš tady akorát bordel.“

Ježiši, mně je tak strašně dobře, haha. Uvolněně vstanu, tričko ze sebe shodím a sáhnu do skříně pro nové. Potom seberu noťák a položím ho na postel. „Na co se chceš dívat?“

„Jak mám vědět, co tam máš? Prostě něco pusť.“

Zhasnu velké světlo a nechám svítit lampičku na stole. I s talíři se přesunu zpátky do postele a pustím Halloween. Nevím, jestli to na Logana udělá dojem, rozhodně nic neřekne, ale já si přijdu jako hororový znalec. Strávil jsem hodiny a hodiny na filmové databázi, abych našel a postahoval tu nejlepší hororovou klasiku. Dokonce jsem koukal i na Kočičí lidi, o kterých Logan mluvil, a došel jsem k názoru, že jde o naprosto otřesný snímek.

Ani moje zamilovanost mi to nebyla schopná vymluvit.

Sníme studené burgery, nevím, k čemu jsem je ohříval, a talíře položíme vedle postele. V pokoji to voní jídlem a sexem.

Jak se film blíží ke konci, jsem trochu nervózní. Jednak mi ty scény nedělají dobře, byť jsou oldschoolové, a jednak mám pocit, že se Logan co nevidět sebere a vypadne. On a jeho pověstný pozdrav, kdy zkomolí moje jméno a v posteli po něm zůstane prázdné místo. Nebo jenom jedna zapomenutá hranolka.

Jenže běží závěrečné titulky a on nic neříká. Jemně se dotknu jeho ruky a on neprotestuje. Propletu s ním prsty a on nic neřekne.

Spí.

Měl bych ho vzbudit, jsem si totiž zcela jistý, že tady neplánoval zůstat a jeho rodiče se o něj určitě budou bát. A má vůbec oba rodiče, třeba žije jenom s jedním z nich, skoro nic o něm nevím, a přitom bych si tolik přál být jeho kluk, být něčím víc. Ale já jsem jeho kluk.

Jsem jím právě teď, v potemnělém pokoji.

Měl bych ho vzbudit… Ale pak přes nás najednou házím deku, lehám si k němu co nejblíž a on spokojeně zamručí.

Svoje dilema vyřeším tím, že usnu taky. Vedle Logana.

Dneska jsem to fakt vyhrál.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥