Szabi

Světlo se rozsvítí a Marcos vejde do obýváku. Na hokejistu není nadprůměrně vysoký, ale díky svojí konstituci zabírá víc prostoru. Přesněji si ten prostor podmaňuje.

První pohled může značit, že se jedná o kluka, který je zvyklý zvedat těžké váhy v posilce, jenomže on ví, že kdyby dělal jenom to, brzy by chodil s rukama dál od těla a jen špatně by manipuloval s hokejkou a vyrážečkou. Byl by neforemný a zatuhlý. Proto dělá tisíce dalších věcí a v poslední době si celkem oblíbil jógu.

Vlastně zná dost dobře limity svého těla a jeden z těch limitů je potřeba chodit okolo druhé v noci pravidelně čůrat. V polospánku, pokaždé mhouří oči před světlem a jednou rukou si je zastiňuje, a když pak stojí u záchodu, musí si dávat setsakramentský pozor, aby neklimbnul. O takovou nehodu by určitě nestál.

Pak si opláchne ruce a jde zpátky nezměněným, skoro až loudavým krokem k ložnici, kde se svalí do postele a znovu usne. Někdy si stačí v koupelně i vykloktat ústní vodou, protože má po několika hodinách spánku nepříjemnou pachuť.

Tohle je jeho noční rutina, nebo alespoň vždycky byla. Akorát že když se tentokrát mátožně vypotácí do chodby, všimne si podivně schoulené siluety na sedačce s koleny přitaženými k bradě. Je to Andreas navlečený do jednoho ze svých oblíbených triček s obrázkem Želv Ninja, který se trochu odlupuje.

Jo, v tomhle byla máma vždycky laskavá. Koupila oběma klukům kdejakou blbost. Jen škoda, že taky dovolila otčímovi, aby je za kdejakou blbost třískal. Asi potřeba nastolit ve vesmíru rovnováhu nebo co.

Marcos si protře unavené oči, vzdychne a zamíří k sedačce, na kterou se svalí. Chvíli kouká na černou obrazovku televize. Pořídili si ji teprve před pár dny, a ne že by měli peníze na rozhazování, ale s televizí působí každý prostor víc domácky. Když na člověka padne smutek, pustí si ji a najednou není sám, je tam s ním spousta postav z různých seriálů. Cvoci ze sitcomů. Psychopati z kriminálek. Další psychopati z teleshoppingu.

„Nemůžeš spát?“ zvedne k němu Andreas hlavu.

Marcose napadne, jak na to přišel. To on tady přece vysedává na gauči. Už už mu chce říct, že se byl jenom vyčůrat jako každou noc, ale Andreas zatím nemůže znát jeho zvyky. Nebydlí spolu tak dlouho, aby stačil o bratrovi pochytit něco takového. Ani na to nepřišla řeč. Jak taky? Řekni mi něco o sobě – co tvůj močák?

Je to bizarní, ale to, co začne cestou na záchod, probudí v Marcosovi zvláštní smutek, jakmile si uvědomí, kolik toho o sobě s bratrem nevědí. Když si hledali a zařizovali byt, když si Andreas hledal školu a práci, když si hledal práci Marcos, zkrátka ať dělali cokoli, tak… něco dělali. Budovali společný život. A teď teprve přišla doba, kdy by snad měli začít jeden druhého doopravdy poznávat. Za všechny ty uplynulé týdny, měsíce, roky.

Věnoval mu Marcos dost času, když odešel do Ardenu? Sám ví, že ne.

„Bráško?“

Uvědomí si, že Andreas ještě pořád čeká na odpověď, přestože jeho otázka mohla být klidně i řečnická. V obýváku je šero, jen částečně tam dopadá světlo z chodby. Ale Marcos i v tom šeru vyhledá Andreasovy oči a trochu se ošije. „Jo, nemůžu spát. Něco se mi zdálo,“ pokrčí rameny.

Je to jenom malá lež, protože kdyby řekl, že se spánkem nemá vůbec žádné problémy, naopak se mu spí docela dobře od té doby, co mu sundali tu hnusnou ortézu, Andreas by to bral určitě jako znamení, že bráchu zdržuje. Přes zdánlivou hrubost Marcos dokáže vnímat křehkost jiných lidí. Obzvlášť jakmile jde o bratra. A Andreas si rád vytváří domněnky, někdy skoro až obsesivně overthinkuje a tváří se jako kuře, které potřebuje, aby přes něj někdo přehodil deku. V tomhle je podobný typ jako Clane.

Marcose vždycky překvapí, že v některých věcech dokážou oba jednat tak odvážně a skoro až rázně a v některých naopak vůbec ne. Clane v prváku často působil, jako kdyby se měl každou chvíli sesypat, a pak předvedl zcela nadstandardní výkon během zápasu a celou tuhle šňůru zakončil plamenným projevem směrem k Loganovi.

„A ty?“ zeptá se Marcos, sotva zažene myšlenku na ty dva, kteří si teď nejspíš někde daleko odtud užívají prázdniny. Bez potřeby něco o tom druhém zjišťovat, protože tím už si prošli. „Proč jsi vzhůru?“

Andreas pokrčí rameny. Ještě víc skloní bradu ke kolenům. „Přemýšlel jsem.“ Sáhne pro obal od lízátka, co se povaluje na stole, a začne ho žmoulat v ruce, překládat a škubat. „Jestli to nebylo unáhlený,“ vyhrkne. „Že jsem ti volal a najednou jsem tady a ty musíš –“

„Ne, ne, ne!“ utne ho Marcos hned na začátku. „Nebudeme teď hrát zase tu hru, že mi ničíš život, viď že ne? No seas tonto, hermano!“

„Nejsem hloupej,“ ohradí se Andreas unaveně. Obal stačil celkem rychle rozcupovat a teď místo toho nepřítomně škrábe nehtem Raphaela na tričku. „To je jedno. Nechme to. Stejně ráno brzo vstáváš, ne?“ A když vidí Marcosův nechápavý výraz, dodá: „Říkals, že chceš jít před prací ještě běhat.“

Jenomže Marcosovo upřímné nepochopení se rána vůbec netýká. Tak nějak počítá s tím, že ráno zákonitě přijde. Spíš ho znepokojuje vlastní neschopnost sejmout z bratra pocit viny a přinutit ho pochopit, že tohle, oni dva, je teď realita, kterou nemá cenu zpochybňovat. Marcos je připravený se za ni rvát. I kdyby na něj matka třeba zavolala policii. Což neudělá. Ale i kdyby! Marcos tu realitu přijal, tak proč nemůže i Andreas?

Vstane, jako kdyby chtěl bratra doopravdy poslechnout a vydat se do ložnice, jenomže místo toho zamíří do kuchyně, rozsvítí zářivku nad kuchyňskou linkou a začne se přehrabovat ve skříňce. Kromě spousty různých druhů čajů je tam i třezalka a Marcos si matně vybavuje, že ji má rád Clane, protože ho uklidňuje. Jenomže Andreas bylinky zrovna nemusí. Takže vyhraje kakao.

„Co to děláš?“ Andreas se objeví za ním a přes ramena má přehozenou deku.

Marcos mu beze slova ukáže pixlu a zahrká s ní.

„Děláš mi kakao? Vážně? Víš, že mi není pět, že jo?“ Andreas se lokty opře o linku a zblízka sleduje, kolik kakaa Marcos sype do hrnku. Není ho zrovna málo. Potom z lednice vytáhne krabici mléka, nalije ho do pánve a začne ohřívat. „Navíc máš mikrovlnku.“

„Máme,“ opraví ho Marcos. „Máme mikrovlnku. Ale když to ohřeješ v ní, nemá to takový kouzlo. A k tvojí otázce – zapomněl jsem, že ti není pět. Chceš teda, abych to vylil do dřezu?“

Andreas nakrčí nos, nicméně jeho oči mluví za něj. Jsou v nich veselé jiskřičky, takže je možná krize zažehnaná, alespoň pro dnešní večer. „Ne-e. Spíš si říkám, jaká je škoda, že nemáme marshmallow a šlehačku. A beztak to neděláš pro mě, ale pro sebe. Eres un niño. Jen se stydíš, že by tě někdo z tvých kámošů mohl vidět pít kakao, přiznej to.“

Marcos si odfrkne. „Budu s tebou pít kakao, i když budu v NHL, bráško.“

Takže je to tak, že si doopravdy nepromluvili, ale něco přece jen povolí. Zatímco Marcos schovává mléko do lednice, skryje zívnutí. Kakao pak rozlije do dvou hrnků a vezme do obýváku, aby si ho mohli vypít. To znamená další rande s močákem zhruba dvě hodiny po tom, co si půjde lehnout.

Je to hezká scéna, oni dva vedle sebe, a nikoho dalšího nepotřebují. Můžou si být navzájem matkou i otcem, a když si nebudou vědět rady, pustí televizi. I teleshopping je méně toxický než nevlastní otec.

„Chutná to skvěle,“ řekne Andreas jenom tak mimochodem. Má čokoládový knír a pevně svírá hrnek oběma rukama.

***

Co už tak skvěle nechutná, je následující ráno. Slunce nakukuje dovnitř skrze stažené žaluzie a vytváří na Andreasovi pruhy, dělá z něj zebru. Ale jeho to neznepokojuje. Spí na gauči zachumlaný do deky, jedna noha mu čouhá ven a působí nadmíru spokojeně. Nereaguje, když Marcos prochází kolem a trochu přitom dupe, zatímco narychlo hledá věci, převléká se a čistí si zuby. Nevzbudí ho ani bouchnutí dveří a šramocení klíčů v zámku, když se Marcos vrací pro proteinovou tyčinku, protože snídaně je základ dne.

Takže Andreas klidně spí a Marcos se nevyspal skoro vůbec. Ale nijak extra ho to netíží, zatímco spěchá na zastávku a teprve po cestě zjišťuje, jestli bude lepší běžet, nebo sednout na autobus. Nakonec vyhraje běh, taková ideální rozcvička, přestože trochu jiná, než si včera plánoval. Akorát v ne úplně vhodném oblečení. V kapse kraťasů mu rachotí klíče, poskakuje mobil a peněženka.

Do práce doběhne na minutu přesně, což prakticky znamená pozdě, protože správně už má být na značkách, navíc v tričku McLarrenovo smíšené zboží. Převleče se, nastrká věci do skříňky a za chvíli už vchází do obchodu. Dneska má na starosti uličky sedm a osm. Chlazené zboží. Pokaždé se mu navaluje z ryb vyskládaných na ledu a jejich vypoulených očí.

Pan McLarren tam naštěstí není, zato jeho vnučka ano – z nějakého důvodu nemá Marcose ráda a i tentokrát ho obdaří povytaženým obočím, poklepáním na imaginární hodinky a na jeho vkus dost teatrálním zvoláním: „No to je dost. Kreslím si k tobě rovnou lebku!“

Za pozdní příchody jsou černé puntíky. Marcos má za měsíc a půl práce tady jenom dva včetně toho, co pro sebe získal dneska. A po běhu je příliš zpocený a rozmrzelý, než aby ho poznámka té holky pobavila. Je to Nina, ale ta holka sedí mnohem víc, protože to dokonale popisuje její esenci. Nina zní až moc mile.

V jiném vesmíru by se mu snad i líbila, alespoň vzhledově. Na pohled je taková, že se hned nezlomí, větší boky i prsa a trochu ostřejší brada. Uhrančivé oči zvýrazněné hnědými stíny, tak aby zelená vynikla.

Ale v tomhle vesmíru je hokej a brácha, což jsou dostatečně velké věci, ke kterým nedokáže vměstnat nic dalšího. Závazků se nebojí, nehledě na to, jak starosvětsky to zní, jenomže teď zrovna jeho závazek leží na gauči, chrápe a Raphael má už skoro úplně odrbaný krunýř.

To si ten želvák nezaslouží.

Takže se Marcos otočí k Nině zády a začne rovnat zboží. Na její poznámku o lebce nijak nereaguje a radši si všímá jogurtů. Když tenkrát odjel ze svého rodného města a nechal Andrease daleko za sebou, opustil spolu s ním i holku, se kterou randil na střední. Měl ji rád, ale byl vůči sobě neoblomný. Zaprvé nechtěl tolik vzpomínek na tehdejší život, zadruhé se potřeboval soustředit na hokej. Být v něm nejlepší. Tedy aspoň do té doby, než se objevil Clane a začal se přidrzle cpát na jeho místo.

Marcos se v životě vzdal spousty věcí, jenom aby po sebe zařídil lepší budoucnost. A nikdy ho to nemrzelo, jenom jednou jedenkrát. Když opouštěl Andrease.

Takže odepřít si vztah s holkou, o které nic moc neví, není zas tak těžké.

Bere jahodové jogurty a rovná je, pak stracciatellové, čokoládové a za chvíli už se soustředí jenom na to.

***

Domů se dostane okolo páté a igelitky od McLarrena s nákupem, na který mohl uplatnit zaměstnaneckou slevu, položí na linku. Spolu s tím taky najde narychlo naškrábaný vzkaz od Andrease, že musel do kavárny – zpočátku jenom umýval nádobí, rovnal sklenice a zametal, ale před pár dny přišel celkem odvařený z toho, že už se naučil dělat dokonalé cappuccino.

Marcos se pousměje a začne vyskládávat nákup. Je dost hotový. Dřív taky občas pracoval, navíc mu celkem vynesla pojistka, když si přetrhnul achillovku, ale teď, aby utáhli byt, musel vzít směny navíc. A jakmile člověk někde přidá, musí zákonitě někde ubrat. Jenomže kde přesně by to měl brát? Z tréninků, aby si ho Clane po prázdninách namazal na chleba? Nebo víc šetřit a jíst sračky, což by nutně taky vedlo k tomu, že by si ho Clane po prázdninách namazal na chleba? V těchhle asociacích a přirovnáních z toho Marcos nakonec vždycky vychází jako pomazánka! Už díky tomu, že velký Lukas Logan, nový kapitán Medvědů, s Clanem určitě bude trénovat. Ačkoli… Možná je přeceňuje. Možná budou dělat tisíc jiných věcí.

Jde o to, že Marcos z principu není nepřejícný kluk, ale někdy ho strašlivě štve nespravedlnost světa, že zrovna on musí dřít jako kůň. Proč není matka lepší matkou? Proč nemají bohaté příbuzné, co by se o ně postarali? Proč nemá tátu, kterému by mohl zavolat? Proč jedinou mužskou autoritu, což je k smíchu, tak dlouho představoval nevlastní otec, který má k autoritě asi tak blízko jako hokej a deep diving?

Několikrát se nadechne. Cálmate, hombre. No a co, že nedostal ty nejlepší karty? Kdo z jeho kámošů je má? Po tom, co si s Clanem a Nelsonem řekli, a po tom, co ví o ostatních z týmu, jen těžko může předpokládat, že má někdo z nich dokonalý život. Nepotřebuje si s nikým poměřovat trápení.

A copak mu kluci neukázali, že jsou tady pro něj? Nejenom Clane a Nelson, kteří mu píšou tak často, až jim říká, že jsou osiny v zadku (v mobilu je má jako Princezna 1 a Princezna 2, takže mu vždycky pár vteřin trvá, než se v tom zorientuje, ale zásadně to odmítá měnit). Dokonce mají i skupinový chat, kam si občas posílají fotky. Marcos díky nim ví, že je všude jinde než v Ardenu teplo k padnutí, a princezny vědí, jaký chládek je v obchodě u nanuků.

Jakmile vyskládá nákup do lednice, prázdné tašky strčí do šuplíku, kde se hromadí spousta dalších tašek. Vytáhne tyčový mixér a připraví pro sebe smoothie, což ho neuspokojí, tak ještě hodí do trouby mražené bramborové placky, které obloží volskými oky a zeleninou. Lepší.

Pustí si k tomu televizi a přitom surfuje na netu, stáhne si seznam směn na následující dny a… Vidí, že mu Nina odeslala žádost o přátelství. To ho zarazí, znepokojí a potěší. Potěší ze všeho nejméně. Možná s ním potřebuje mluvit kvůli práci. Ale sotva ho to napadne, ví, že je to blbost. Přece by zavolala, kdyby něco hořelo. Zaměstnanci si mezi sebou museli vyměnit telefonní čísla hned na začátku.

Takže proč? Chce ho snad pozvat na rande? Došla k názoru, že po měsíci, kdy spolu pracují, je ideální doba? Odhadla ho, že sedí sám na gauči v prázdném bytě? Nebo jeho mrzoutství považuje za projev nedostatku sexu a rozhodla se to napravit? Si věříš. Tohle v duchu řekne sám sobě a žádost o přátelství ignoruje. Místo toho napíše klukům, jak je.

Když mu slehne, jde si zacvičit. Vytáhne odrbanou podložku na jógu a zkouší zklidnit zběsilé myšlenky. Pak si dá protahování a posilování podle videí, co jsou zdarma na YouTube.

Nutí svoje unavené tělo, které by nejradši do noci civělo na telku, anebo klidně do zdi, aby makalo. Od chvíle, co mu sundali ortézu, si navíc všímá, že částečně ulevuje noze a tolik ji nezatěžuje, jako kdyby se snad bál – a on se bojí, to je ta krutá pravda – že se zase něco posere. Teď na ni ale cíleně stoupá, přestože má strach. Potřebuje, aby jeho končetiny navzájem spolupracovaly, musí se na ně během chytání spolehnout.

Nakonec zůstane ležet na zádech a je o poznání spokojenější, než když přišel z práce. Endorfiny dělají svoje. Pak mu ale pohled padne na mobil a dojde mu, že Andreas měl být pomalu doma – vrací se přece touhle dobou, ne?

Marcos zaváhá. Neví, jestli mu psát, nebo volat.

To je rozpor v jejich vztahu, kdy chce na bráchu dávat pozor, ale zároveň si nechce hrát na fotra. Nahlas vzdychne a rozhodne se osprchovat. Andreas se třeba mezitím vrátí a sotva Marcos vyleze z koupelny, najde ho s překříženýma nohama na gauči, jak jí karamelový pudink, pro který má slabost. Jednoduché. Brát to krok za krokem jako při zápase. Takže Marcos smotá podložku a jde do sprchy, kde na sebe pustí horkou vodu.

Zkouší nemyslet na to, jestli každou chvíli zaslechne klíče v zámku, což by značilo, že je brácha konečně zpátky.

Co to s ním sakra je? Dřív se takhle nikdy nebál. Zvykl si na určitý typ samoty, a přestože věděl, že Andreas o desítky kilometrů dál chodí ven s kamarády a dělá bůhvíco – občas u nich i spal, jen aby se vyhnul nevlastnímu fotrovi – Marcos neměl strach ani na to nemyslel. Jako kdyby vzdálenost mezi nimi znamenala, že by stejně nestihnul zasáhnout a že se všechno odehrává mimo oblast jeho vlivu. Jenomže teď je Andreas tady a Arden JE oblast Marcosova vlivu, takže… Ne, neměl by vyšilovat. Zpoždění ještě nemusí nic znamenat.

Marcos si umyje vlasy a vytěsní strach někam do pozadí. Koneckonců není Clane, aby si představoval, že někdo jeho bráchu strčil do dodávky a odvezl neznámo kam. Jeho představy jsou mnohem přízemnější. Třeba že někdo využije bratrovu křehkost a rozhodne se ho za ni potrestat. Uvidí v jeho tváři to, čeho si Clane všimnul díky tomu svému radaru, nebo co, a… Marcosovi to postupně taky začalo docházet.

A kdy mu to došlo naplno? Když Andreas nevinně pronesl, že Lukas Logan je hezký.

Bože!

V zásadě jde ale tedy o tu křehkost, o Andreasovy velké hnědé oči, jeho věk. Marcos si vždycky myslel, že jeho největší starostí bude, jestli bráchovi nějaká holka nezlomí srdce, ale teď má pocit, že od něj bude muset odhánět slizouny všemožného věku. Jo, kéž by holka.

Marcos není homofobní, nikdy to v sobě neměl. Akorát to vidí tak, že být hetero v jistém smyslu zaručuje jednodušší život.

Ve sprše stráví dobrých patnáct minut, než se rozhodne vylézt ven a sáhne pro osušku. Pak se zarazí uprostřed pohybu a poslouchá, jestli někoho neuslyší, ale byt mu vrací jenom ticho. Takže Andreas měl přijít domů skoro před hodinou a pořád tu není. A Marcosovi běží hlavou, jestli ho nenapadlo udělat nějakou blbost, jako třeba zavolat matce, aby pro něj přijela a odvezla ho zpátky vstříc starému životu, přičemž Andreasův nejstupidnější a prakticky jediný argument by byl: Nechci ti to ztěžovat, Marcosi.

Andreas není pitomec. Přesto je ale třeba zohlednit důležitý fakt, a tedy, že toho jeden o druhém v tuhle chvíli zatím ještě moc nevědí. Zatímco Marcos chodí po bytě s osuškou kolem pasu, hledá mobil a nechává za sebou mokré ťápoty, dokáže si vybavit jenom to, že Andreas má rád kakao, karamelový pudink a nejspíš i kluky a už se párkrát za život popral, což znamená, že jsou oba trochu vznětliví.

Nevlastní fotr rád říkal, že za to může jejich přičmoudlá krev.

Marcos si na to vzpomene pokaždé, když z nějakého důvodu krvácí (naposledy si rozškrábnul kůži do krve, když strouhal bramboru). V ten moment mu vždycky proletí hlavou, že má rudou krev jako každý člověk na světě, nic ho neodlišuje. Ve třinácti si záměrně vydřel do kůže rýhu nůžkami na nehty, aby se o tom přesvědčil.

Takže ten mobil. Najde ho pod propoceným tričkem na gauči a mimoděk nakrčí nos, když si všimne, že mu Andreas nenapsal. Na Messengeru visí akorát zpráva od Nelsona, kterou zatím nerozklikne – z náhledu vidí, že se to nejspíš týká nějakého bijáku.

Váhá jenom chvíli, než pošle bráchovi zprávu s dotazem, jestli je všechno v pohodě. V ten moment si přijde nesmyslně staře, protože ani neví, jestli mlaďoši, jako je Andreas, vůbec používají spojení v pohodě. Možná cool? Ale to už taky není populární, ne?

Mobil hlásí doručeno, ale odpověď nepřichází.

Marcos na sebe hodí čisté hadry a vlasy vysuší ručníkem. Fén v jejich skromné domácnosti chybí. Stojí ho to dva okousané nehty, snahu rozkoukat seriál a tvářit se, že o nic nejde, ignorovat narůstající napětí z bratrovy nepřítomnosti a jeden čaj, než se rozhodne zavolat. Netrpělivě naslouchá vyzvánění na druhé straně, načež popadne klíče a vyjde z bytu.

***

V bistru, kde Andreas pracuje, to celkem žije. Lidé v mikinách posedávají i venku na zahrádce. Protože přesně tohle znamená v Ardenu parné léto. Mít mikinu zapnutou až ke krku a cucat limonádu. Pro Marcose to byl první rok celkem šok, ale brzy si zvyknul, obětoval léto za ten krásný výhled na hory a čerstvý vzduch, co i tady v centru při každém nádechu roztahuje plíce.

Teď se taky zhluboka nadechne, než vejde dovnitř. Zvoneček nad dveřmi cinkne. Je to jedno z nejpříjemnější hipsterských míst. Dřevěné lavice a popínavé kytky, které se plazí po zdech. Jenom rádio, ze kterého nahlas vyhrává alternativní hudba, by ho po chvíli vytáčelo. Obecně má radši klidnější místa. Anebo hlasité rány do puku, které otřesou světem.

Dojde k pultu, kde mladá holka připravuje kafe. „Hned se vám budu věnovat!“ poví mu a přihodí úsměv.

On jí ho oplatí, a zatímco čeká, rozhlíží se, jestli bráchu náhodou někde nezahlédne. Celkem napočítá tři zaměstnance, což je i na vytížené bistro dost, takže je možnost, že tady Andreas už není. Nepříjemná možnost. Možnost, kterou si Marcos zatím nechce připustit, protože kde jinde by brácha byl?

„Tak, jak vám můžu pomoct?“ zeptá se holka.

„Hledám Andrease Riveru. Dneska měl mít směnu. Byl tady, ne?“

Ona k jeho nezměrné úlevě přikývne. To, že tady brácha byl, znamená, že není v té dodávce, unesený a svázaný. Dost, Clane, vypadni z mojí hlavy. Marcos si unaveně promne spánky, a když holka mlčí, řekne: „A nevíte, kde je teď? Měl končit v šest, ne?“

„Promiňte, ale informace o zaměstnancích –“ Najednou ztichne, když Marcos z peněženky vyloví občanku a ukáže jí, že mají stejné příjmení. Jaká by byla náhoda, kdyby byl úchyl a měl úplně stejné příjmení jako oběť, kterou si vytipoval? Asi dost mizivá, protože holka přikývne. „A jo. Šel s klukama. Vyzvedli ho tady. Mark a Louis, bydlí hned přes ulici.“

Takže jeho patnáctiletého bratra vyzvedli nějací kluci a odvedli ho přes ulici. Marcosův výraz je nejspíš dost výmluvný, protože holka nabídne, že mu napíše adresu na lísteček. A taky se zeptá, jestli by si nedal bylinkový čaj.

Ale k čertu s bylinkami, Marcos je taky moc nemusí.

Za chvíli už vychází z bistra a přebíhá přes silnici. Ti dva vážně bydlí prakticky naproti, možná záměrně, aby mohli Andrease šmírovat. Marcos pevně semkne čelisti. Přijde si jako máma kvočna a nenávidí to, zároveň ovšem neví, jak si tak nepřipadat. Nedovede se otočit a jít domů. A vůbec, k čertu s tím, vždyť je Andreasovi teprve patnáct!

Najde jména těch kluků dole na zvonku, ale nakonec nemusí zvonit, protože dveře nejsou zamčené. Je to obyčejný barák s několika byty, podobný jako ten, ve kterém bydlí on. Ale kočárek dole pod schody nepůsobí, že by šlo o studentské bydlení.

Marcos vyběhne schody, s výtahem se neobtěžuje. Za chvíli už klepe na dveře. Pociťuje jistou nervozitu a budiž mu k dobru, že má v hlavě prázdno a nic si nepředstavuje. Třeba fakt o nic nejde. Třeba… Někdo na druhé straně dveří v ponožkách klouže blíž, než vezme za kliku a na Marcose vykoukne střapatá blond hlava mladého kluka. Na první pohled je podobně starý jako Andreas.

„Čau,“ řekne. „Co je?“

A rozhodně oprsklejší.

„Hledám Andrease,“ volí Marcos taktiku hlavně v klidu, a dokonce přihodí úsměv, při kterém trochu vycení zuby. Je to jeden z těch úsměvů, u kterého se Clane s Nelsonem shodli, že vypadá jako žraločí a že by ho neměl v žádném případě používat. Obzvlášť na prvním rande. Nebo v obchodě. Kdekoli! Každopádně ten úsměv v sobě má jistou váhu stejně jako jeho vyrýsovaná ramena, která ani mikina neschová.

„Pojď dál,“ pronese kluk bez zjevného zájmu. A rovnou se chodbou rozejde pryč, než aby na Andrease třeba jenom zavolal.

Marcos napočítá do pěti a rázně zamíří za ním. Se zouváním se neobtěžuje. Trochu ho překvapí, že nejde o žádné drogové doupě, alespoň navenek, ale o celkem obyčejný, hezky zařízený rodinný byt, ve kterém voní lasagne. A jak se blíží k pokoji, ve kterém zmizela blond střapatá hlava, slyší zvuky, které připomínají střílečku.

Je v něm velký rozpor, kdy se cítí jako idiot a zároveň má pocit, že sem vtrhnul oprávněně.

Vejde do pokoje a první, co ho totálně vykolejí, je, když si uvědomí, že střapaté blond hlavy jsou dvě. Mark a Louis jsou očividně dvojčata. Ne taková, že by na první pohled byla znát jakási podoba a člověk by si řekl hmm, asi bráchové. Ti dva jsou naprosto stejní. Stejný výraz. Stejná zmetkovská brada. Stejná trička. Jen těžko by teď hádal, kdo mu vlastně otevřel.

Jeden z nich se ležérně opírá o stůl, zatímco druhý napůl leží na posteli a jí chipsy.

„Marcosi?“ zeptá se Andreas překvapeně a otočí se k němu na židli. Ruku nechá volně položenou na myši a úplně zapomene, že hraje, takže jedna z těch blond hlav sáhne přes něj, doslova se přes něj nakloní a jednou rukou ho mimoděk obejme kolem ramen, aby hru pauznula.

Andreas na ten dotek nijak nezareaguje. A proč by taky jo? Ne každý mu chce nutně ublížit, ne?

Marcos neví a trapnost, kterou cítí, narůstá. Rozhodně ji ale nedá nijak najevo. „Nemohl jsem se ti dovolat,“ pronese temně. Pak, v té vteřině ticha, které se rozhostí po jeho prohlášení (a když si blond pačesy vymění pohled), ho něco osvítí, uvědomí si, že i když je nasraný, nechce bráchu shodit, takže dodá: „Jimmy umřel.“

„Jimmy?“ pronese Andreas nechápavě. „Jaký –“

„Tvoje želva.“

***

„Takže moje želva,“ řekne Andreas zaujatě, zatímco kráčí po Marcosově boku směrem domů. Zní napůl pobaveně, napůl váhavě, jako kdyby nevěděl, co si o tom všem myslet. Přičemž Marcos mu to nijak neusnadňuje. „Estás actuando raro. Je všechno v pohodě?“

Marcos zavrtí hlavou. „Volal jsem ti. A psal.“

„Do háje. Asi jsem si nezapnul zvuky po tom, co mi skončila směna. Promiň. O co šlo?“

Tady někde Marcosovi dojde, že navzdory tomu, co si právě řekli, brácha nejspíš nechápe, v čem je problém. Ale zároveň se mu to nijak extra nechce řešit po cestě domů – zbývá ještě pár ulic. Marcos působí na spoustu lidí dojmem výbušného kluka, který rychleji jedná, než myslí, nicméně pravda je taková, že vůči svému bratrovi by si v žádném případě nedovolil jednat impulzivně a zkratkovitě. Obzvlášť s přihlédnutím k tomu, jaký zkratkovitý debil je jejich nevlastní otec. Právě proto vydoluje relativně klidné: „Vyřešíme to doma, jo?“

A nehledě na to, co si Andreas o jeho tónu myslí, přikývne. Dál jdou v tichosti a s blížící se nocí je čím dál větší chladno. Marcos v myšlenkách zaletí ke svým přátelům, kteří dost možná posedávají na zahradě, toulají se venku nebo sedí u otevřených oken a lije z nich pot. Ale vlastně jim to nezávidí. Na ten krásný výhled, vrcholky hor prorážející nebe, by si nikdy nestěžoval.

Začne v kapse hledat klíče (a zároveň v sobě hledá slova), načež odemkne a s Andreasem za zády vejde. Oba zamíří do kuchyně a teprve tam se Marcos otočí a na okamžik semkne rty, až se mu napne čelist. Pak vzdychne. „Bál jsem se, jestli se ti něco nestalo.“

„Co blbneš?“ povytáhne Andreas obočí a praští sebou na židli. „Prostě jsem si jenom našel kámoše. Nastoupím k nim po prázdninách do třídy.“ A když vidí, že to Marcose nijak neukonejšilo, naváže uklidňujícím tónem: „Jsem zvyklej chodit ven. Zvali mě už před nějakou dobou, ale to jsme se zabydlovali… Hele, mámu nikdy moc nezajímalo, kde jsem.“

Marcose napadne, jestli ho tohle sdělení mělo uklidnit. „Mě to ale zajímá. Chci vědět, kde jsi. Nechci mít strach, že…“

„Že co?“

Marcos trhne rameny. „Že se ti něco stalo. Nic moc o těch klucích nevíš. To ti prostě nabídli, abys k nim šel domů, a tys šel? Nenapadlo tě, že to můžou být sráčové?“ Vezme židli naproti Andreasovi a mimoděk mu proletí hlavou, jaký má jemný obličej – co když mu za ten obličej a holčičí rysy bude chtít někdo namlátit a on tam nebude, aby tomu zabránil?

Nikdy se takhle nebál. Že pustí gól nebo se něco posere. Ani když na něj Rourke v prváku řval, ani když si přetrhnul achillovku.

„No, ne,“ namítne Andreas nechápavě. „Často se chodí učit do bistra. A Louis miluje vanilkový shake, takže –“

„Takže když někdo miluje vanilku, není magor?“ zeptá se Marcos prudce.

Andreas přimhouří oči. „Co? Chtěl jsem říct: Takže je tam skoro furt. Někdy i se svojí mámou, která učí na univerzitě. Co se děje, bráško?“

Oslovení bráško Marcose vždycky trochu obměkčí.

„Umím se o sebe postarat,“ dodá Andreas.

„Jenže o to právě jde! Teď už nemusíš. Já se starám. A chci vědět o tom, že se někde plánuješ zdržet, v ideálním případě i jména těch lidí. Chci vědět, že přijdeš z práce později a jestli jsou tví kámoši v pohodě. Chci… Potřebuju vědět, že jsi ty v pohodě. Protože to je teď moje starost.“

„Já ale nejsem tvoje starost,“ odsekne Andreas. „Jsem tvůj brácha. Od doby, co jsi odešel do Ardenu, jsem si všechno tak nějak řídil sám. Myslel jsem, že to tak bude i tady.“

Marcos si promne spánky. Má pocit, že mu třeští hlava. Potřeboval by se vyspat, aby ráno v klidu zvládnul další směnu u McLarrena, a místo toho se vůbec poprvé v životě snaží domlouvat puberťákovi, přestože si sám ještě připadá jako puberťák.

Nechce Andrease vychovávat, ale tohle je tenký led a on neví, jak se po něm pohybovat – připadá si jako slon v porcelánu. Vlastně, což je k popukání, je zvyklý na úplně jiný typ ledu, na ten, který drhne pod bruslemi.

Vztahy mu nejdou. Možná je čas si to přiznat. Vždyť jak dlouho je v Ardenu? A teprve teď si našel opravdové kámoše v podobě Clanea a Nelsona. Jo, toho Nelsona, kterého v prváku nijak zvlášť nemusel.

„Pravda je,“ začne, „že jsi moje starost. A jestli sis myslel, že si budeš dělat, co chceš, tak sis to myslel špatně. Nemůžu tě nechat –“

„Co?!“ vyjede Andreas a zamračí se. „Najít si kámoše? Nechápu, proč vyšiluješ. Neudělal jsem nic špatně! Ještě není ani deset. No tak jsem si nevšiml, že voláš. Nejsem zvyklý, že mi někdo volá, aby mě kontroloval. Ale nejsem idiot, do desíti bych byl doma. To snad můžu, ne? Být do desíti venku.“ Trochu mu zrudnou tváře, jak se vzteká. „Tys taky chodil ven a vracel se pozdě, když ti bylo tolik, kolik mně.“

„Ale to bylo něco jiného,“ odsekne Marcos a víc to nechce rozebírat, jenomže Andreas mu upřeně hledí do očí.

„V čem?“ vypálí. „V čem to bylo jiné?!“

„V…“ Marcos zaváhá a to, co má na srdci, si raději nechá pro sebe. A tak nějak doufá, že to nikdy nebude muset vytáhnout. Vždyť jak by zněl? Jako idiot. „Je ti teprve patnáct,“ dodá rychle.

Andreasovi se ve tváři objeví stín, jeho výraz jakoby povadne. Je to zvláštní typ smutku, který vyvěrá odněkud zevnitř. „Tohle jsi ale říct nechtěl, že ne?“ zeptá se a jeho hlas zní cize.

„Andreasi…“

„Tak to řekni! Vím, že to víš. Ani to nijak netajím, ne? Tak proč to neřekneš?!“

Marcos znovu vyhlédne z okna. Cítí, že se situace vůbec nevyvíjí směrem, jakým si přál. Kdyby tak mohl celou konverzaci pauznout a odsunout na později, až si to nechá pořádně projít hlavou.

Jenomže Andreas na žádné později čekat nechce, a když promluví, jeho zuřivá energie částečně vyprchá. Do jeho hlasu prosákne strach a jistá křehkost. Křehkost patnáctiletého kluka, který sám sebe teprve poznává. „Je to jiný, protože jsem… Protože jsem, kdo jsem. Myslíš si, že jsem tím pádem zženštilej a neschopnej a nedokážu se o sebe postarat!“ Ta dvě slova prakticky vyplivne a je v nich zvláštní odpor.

Marcos si to spojí s nevlastním otcem, který tuhle rétoriku používal často. Nejseš přece zženštilej a neschopnej buzerant. Samozřejmě ví, že to Andreas neměl zrovna jednoduché, ale možná chvíli naivně věřil, že ho právě skrze tu křehkost nechá fotr na pokoji. Že nebude mít důvod chtít si s ním měřit ego tak jako s Marcosem, který už ve svých patnácti působil dostatečně mohutně na to, aby vyrval menší smrk s kořeny.

„Umím se o sebe postarat,“ špitne Andreas. Jeho síla, energie, bojovnost, to všechno povadne, když pohlédne Marcosovi do očí a čeká na jeho reakci. Choulí se přitom do sebe.

„Já vím,“ řekne Marcos pevně. „Vím, že se o sebe dokážeš postarat. A nemyslím, že jsi zženštilej a neschopnej, dobře? To si zapamatuj. Podívej, možná prostě ani nejde o tebe, ale o mě. Pořád si vyčítám, že jsem tenkrát odjel a nechal tě tam, když jsem přitom věděl, jak je to na hovno. A tohle je poprvé, co mám o někoho takový strach. Nejsem na to zvyklej. Možná se až moc snažím i kvůli tomu, že jsem nebyl ten nejlepší brácha. Máš pravdu, hermanito, nepotřebuješ, aby se o tebe někdo staral. Ale byl bych rád, kdybychom se o sebe starali navzájem. To je teď náš úkol. Teď jsme rodina. Pojď sem.“

Andreas vstane a váhavě dojde blíž, ale o nic nejde, Marcos ho prostě jenom přitáhne do pevného objetí. „Jsi ten nejlepší brácha, jakého jsem si mohl přát. Mám tě rád takovýho, jaký jsi. A nechci, abys o tom někdy pochyboval.“

„Dobře.“

Jeden druhého drží a Marcos prohrábne Andreasovi vlasy. Takže tohle je jejich zažehnání prvního konfliktu, dost možná jednoho z mnoha, ale ustáli to, ne? Když se pak Marcos odtáhne, na chvíli zmizí z kuchyně, a sotva je zpátky, nese papír. Položí ho na stůl.

„Co takhle domluvit si pár pravidel, která budeme oba dodržovat, ať jsme v klidu a nemusíme si vymýšlet historky o želvách?“

„Jako třeba mít doma vždycky kakao a pudink?“ zkusí Andreas, ale po tom rozhovoru působí zvláštně podebraně. Možná ho pořád něco tíží.

„Myslel jsem spíš žádnou trávu, alkohol a cigarety,“ ušklíbne se Marcos.

„Jo, to je v pohodě. Nic z toho asi nepotřebuju. Já…“ Andreas cvrnkne do tužky, která se rozkutálí po stole. „Takže ti to nevadí?“

Nevadí mi co?, chce se Marcos zeptat, a přitom to ví, poví mu to strach v Andreasově obličeji. A napadne ho, že on sám bude zanedlouho možná taky cítit ukrutný strach, jestli ty blond palice Louis a Mark, tak jestli jeden z nich nezlomí jeho bráškovi srdce. Teď se ale prostě jenom usměje. „No seas tonto. Eres quién eres. Y tú siempre lo serás, mi querido hermanito.“

***

O pár dní později Marcos usmaží celkem ucházející lívance s proteinem, když do kuchyně vejde želvák, respektive želvák na tričku, a s ním i jeho rozespalý bratr. Den předtím společně koukali na hokej. Ukázalo se, že Andreas překvapivě celkem rád sleduje sport, rozhodně tisíckrát radši, než aby ho musel provozovat. Takže našli další společnou zálibu.

Tři lívance s hlasitým plesk přistanou Andreasovi na talíři a Marcos mu přihraje marmeládu. „Mluvil jsem s Clanem. Jeho rodiče se chystají někam na dovolenou a on chce, abych dojel na grilovačku. A protože ta prdel, kde bydlí, je fakt daleko, bylo by to na celý víkend.“

Andreas pořádně vymáchá kus lívance v marmeládě a nahlas žvýká. „Takže bych mohl být na víkend u Louise a Marka, když budeš pryč?“ zeptá se zaujatě.

„Haha. Dobrej pokus. Ne. Ale to pozvání se vztahuje i na tebe. Clane má mladšího bráchu, myslím, že jen o pár let staršího než ty. A podle všeho dost rád paří na PSku, takže…“

„Takže budeš s klukama chlastat na zahradě, zatímco děti posadíte k televizi?“ zaculí se Andreas. Poslední dobou je veselejší, snad díky tomu, že se ujistil, že o něm brácha ví. A že to nijak nevadí, ani přinejmenším. Nakonec proč by mělo? Ale zbavit se takového strachu s sebou nese úlevu a ta očividně podporuje chuť k jídlu, tím pádem se pustí do dalšího lívance.

„Moc vtipný. Ale ano. Tak nějak to bude.“ Marcos si taky nandá a usedne naproti Andreasovi. Pak zvážní. „Vadilo by ti prohodit si směny a jet?“

Nechce přiznat, že by ho zklamalo, kdyby brácha odmítnul. Od chvíle, co skončila škola, cítí, jak mu tým chybí. Psát si s kluky je fajn, ale vidět se osobně má něco do sebe. A najít si uprostřed cvičení a práce v samoobsluze chvíli klidu, kdy jenom tak posedí na zahradě v houpací síti – Marcos si z nějakého důvodu představuje, že Clane houpací síť na zahradě rozhodně má – v něm budí ryzí optimismus.

„Nevadilo,“ utne Andreas jeho obavy hned na začátku. „Přece Nigela znám.“

Marcos si nějak nemůže zvyknout na to, že jeho bráška říká klukům jmény a ne příjmením. A přitom ví, že sotva dojedou ke Claneovi, bude on sám pro většinu z nich už zase jenom Rivera. Když se někteří kluci z týmu v uplynulých týdnech ptali na Andrease, říkali mu malej Rivera.

„To je super! Jsem rád,“ usměje se Marcos. „Určitě to bude fajn. Akorát si to teda domluv v práci, prosím.“

Andreas si narve do pusy celý lívanec a posune ho do tváře, aby mohl mluvit, takže působí trochu jako křeček. „No jasně. Ale když jsme u té práce, tak neměl bys jít? Nechci tě vyhánět, akorát…“

„Sakra!“ Jak se mohlo stát, že už zase přijde pozdě? Naštěstí je převlečený, takže akorát v rychlosti prohrábne Andreasovi vlasy, popadne do ruky dva lívance a do kapsy klíče, mobil a peněženku. „Pak se za tebou stavím v bistru, jo?“ Na odpověď nečeká a vyběhne z bytu.

Venku je teplo. Sice ne takové, na které je zvyklý z jiných míst, ale rozhodně tepleji, než čekal. Po cestě do sebe zkouší narvat lívance a mastnota mu stéká po prstech. Autobusovou zastávku rovnou bez povšimnutí mine a sotva polkne poslední sousto, rozběhne se.

No bože, tak bude mít černý puntík. Hranice je pět, ne? McLarren ho určitě nevyhodí. Ale stejně je z toho trochu nervózní, když vpadne do šatny. Hodí na sebe pomačkané tričko s názvem samoobsluhy a vběhne dovnitř se zpožděním, které dělá přesně čtyři minuty.

A pak si všimne, že pan McLarren tam není a místo něj se tam zase producíruje ta holka s papíry v ruce a tváří se důležitě.

Marcos pevně semkne čelisti. Zkouší myslet na všechny ty super pozitivní věci. Na to, že matka nezavolala sociálku a nejspíš to ani neplánuje, protože je ráda, že oba kluci vypadli. Na to, jak jim to s Andreasem poslední dny klape, protože si vytvořili jednoduchý systém pravidel, která není těžké dodržovat. Na to, jak si brácha zvyká na město a líbí se mu tady a jak se po večerech nebo uprostřed noci, když Marcose vzbudí močák, sejdou u televize. S hrnky horkého kakaa. Myslí na další sezónu a na to, jak se vrátí do týmu. A taky myslí na blížící se víkend s kluky, který bude určitě parádní, jenom…

„Marcosi?“

… pokud se mu povede ukecat tu holku, aby mu přehodila směny. Přičemž přijít pozdě není zrovna ta nejlepší výchozí pozice.

Otočí se k ní čelem. „Jo, já vím, mám zpoždění a mrzí mě to. Můžeš si k mému jménu nakreslit klidně další lebku, nebo rovnou pirátskou loď. Je mi to jedno. Posluž si.“ Požádá ji později. Nebo se radši zeptá McLarrena, až na něj narazí, to bude jistota.

A jelikož to považuje za uzavřené, rozejde se rovnou k uličce jedenáct, kde jsou sušenky, což je příjemnější práce než u jogurtů. Akorát si po těch lívancích připadá tak nějak přeslazeně.

„Marcosi Rivero!“ Ta holka, Nina, ho papíry praští do ramene. Dojde k němu blíž, skoro by se tomu dalo říct narušení osobního prostoru. Ale Marcos je velký kluk, který v minulosti vychytal všelijaké pecky, takže ani o krok neustoupí. Je vysoká, kouká jí do očí.

„Říkám si,“ pronese, „jestli se mám převléct za puk, aby sis mě konečně všimnul.“

Marcos si pomalu uvědomí, že se tady mezitím začal psát příběh, o kterém netušil, o který dost možná ani nestál a který všechno zkomplikuje, protože vztahy takové jsou. A že se mu nějaké randění teď vůbec, ale jako fakt vůbec nehodí.

No a pak taky, což věděl – že Nina opravdu moc hezky voní a nejspíš bude dost šílená, aby se jí mohl líbit.

V hokejové terminologii se pořádné srážce říká hit. Marcos by nečekal, že se mu něco takového stane v obchodě. Se zvláštními rozpaky, na které není zvyklý, řekne: „Já… Myslel jsem, že…“ Co jí vlastně chce říct?

Ona je očividně najednou taky v rozpacích, jen protože on se nedokáže vymáčknout. Třeba ji napadlo, že přestřelila a Marcos ji fakt nechce. „Co sis… myslel?“

S trochou štěstí na sebe můžou chvíli koktat.

Marcos si odkašle. „Nemusíš se převlékat za puk. Takhle je to fajn.“

„Tak dobře.“ Nina souhlasně přikývne, jakože je to opravdu dobře. Ne že by ji kostým puku nějak extra děsil. Jednou šla na Halloween za vejce a její kamarádka za volské oko. Každopádně protože Marcos nic neříká, velký brankář ó Rivera zamrznul na místě, Nina se otočí na patě a rozejde se pryč. Spíš zmatená než dotčená.

Něco zacvakne na to správné místo. Ta holka přestane být tou holkou a odteď už to navždycky bude Nina. „Hej, Nino!“ zavolá Marcos, jakmile se probere. Koutky se mu pomalu roztáhnou v širokém úsměvu, když se rozhodne skočit do toho po hlavě s elegancí brankáře. „Nechceš se mnou někam zajít?“

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám první povídka? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥