Szabi

Dřevěná podlaha pod mýma nohama trochu vrže. Je to starý známý zvuk, který mě konejší. Akorát by mě pochopitelně nekonejšil, kdybych ho slyšel uprostřed noci a věděl, že bychom měli být na chatě sami.

Za takové myšlenky může jednoznačně Nelson a jeho trucovitá potřeba uspořádat poslední večer, než všichni odjeli, opilou seanci (v určitém momentu nám připadalo, že někdo vážně mluví, načež se ukázalo, že Mooreovi jenom kručí v žaludku).

Ale nechci myslet na duchy. Navíc teď v létě to tady nevypadá ani zdaleka tak strašidelně jako v zimě. A vlastně ani útulně. Sluneční paprsky, co se derou dovnitř skrze pootevíraná okna, jsou akorát tak ukazatele prachu, který se tady za poslední měsíce nahromadil.

Přejedu prstem po kuchyňské lince a ukážu ho Lukasovi. Ten se zaksichtí.

Nicméně ať si Rivera říká, co chce, já rozhodně nejsem žádná princezna. Na bordel jsem zvyklý. Sám ho dělám pořád a můj snoubenec taky, jsme v tomhle sehraná dvojka.

Lukas si sundá sluneční brýle a zmizí za lednicí, aby ji strčil do zásuvky. Já zatím otřu papírovou utěrkou linku a vyskládám na ni jídlo. Do města to není zas tak daleko, nicméně ani jeden z nás nechce v horku tahat nacpané batohy, takže jsme většinu věcí přivezli. Auto si pak vzala Lukasova mamka a odjela s tím, že nás za týden zase vyzvedne.

Z legrace dodala, ať to tady nepodpálíme.

Ale myslím, že něco takového nehrozí. Budeme dělat úplně jiné věci než vařit. Tousty jsou jistota (ubránil jsem všechen toustový chleba před Charliem vlastním tělem). A jasně, když říkám jiné věci, zcela očividně je v tom sex, hodně sexu, milování, divočina, mazlení, spousta doteků, nicméně jak znám Lukase, zničehonic se totálně nadšeně vytasí s nějakým výletem, pro který mě okamžitě strhne, a než se naděju, budeme od rána do večera prozkoumávat okolí, dávat si závody do kopce a možná mě zkusí přemluvit, abych vlezl i do nějakého pochybného jezírka, na které narazíme. Pochybného proto, že neuvidím na dno, a tím pádem budu věřit, že tam čeká přinejmenším hejno masožravých ryb.

Nebo se takovému jezeru vyhneme velkým obloukem a půjdeme po klikatých cestičkách dál a Lukas se po nějaké době zeptá, jestli je to v pohodě, nebo jestli se náhodou nechci už vrátit.

Od té doby, co jsme zase spolu, si dává velký pozor, aby mě do ničeho nenutil a aby mi toho moc nenakládal. Přitom já jsem rád, když spolu můžeme trénovat, miluju tolik způsobů vybití, a Lukasův strach je kolikrát zbytečný. Například nedávno, když jsme celé odpoledne prováleli u televize, nadhodil, že Rivera touhle dobou určitě někde běhá s činkami a v báglu má cihly.

A já na to ze srandy: Chceš, abych si taky nacpal batoh a šel běhat? Načež Lukas ve vteřině zvážněl a zavrtěl hlavou. Řekl: „Jasně že ne.“

Musel jsem ho několikrát ujistit, že rozhodně nejsem pod tlakem a že bych mu pověděl, kdybych se plánoval co nevidět zhroutit, přestože jeho starostlivost je víc než kouzelná.

Pustím vodu, nechám ji trochu odtéct, protože fakt nemám zájem polykat rez z trubek, a pořádně se napiju. Znovu sklenici naplním a podám Lukasovi. Společně nastrkáme věci do lednice, která tichounce hučí, a Lukas pak začne připravovat tousty. Od té doby, co jsme spolu, trvám na tom, aby je dělal zásadně on, jelikož je přirozený talent.

Opřu se o linku a přejedu po ní dlaní. Představuju si, jak nábytek ožívá a jak ho těší, že má po takové době znovu využití v podobě dvou hostů. Všichni zákeřní duchové se s naším příjezdem odstěhovali do lesa.

„Stýskalo se mi,“ řeknu. „Mám to tady vlastně hrozně rád.“

Lukas si do pusy strčí kus avokáda. „Čistě teoreticky, za chvíli to tady bude taky tvoje.“

Zcela upřímně, velmi často a velmi rád používám označení můj snoubenec, ale ve skutečnosti většinu času o Lukasovi uvažuju jako o svém klukovi. Nedokážu pro sebe tu věc s manželstvím uchopit. Co všechno se pro nás změní. Ne že by mě to děsilo, to vůbec, ale tak nějak jsem svatbu vždycky přisuzoval spíš starším lidem, než jsme my dva. A jo, společně rosteme a stárneme, asi se i měníme, v něčem jsme dospělejší (a po všech trénincích mohutnější), nicméně pořád v nás vidím… prostě dva kluky, kteří se mají rádi.

Nevím, jestli to dává smysl, tak se radši vrátím k tomu, co řekl, a nechám tuhle úvahu odplout neznámo kam. Třeba do skříně s hrnky. Tam by se vejít mohla.

„Uměl jsem si vybrat,“ přikývnu. „Já, chudej brankář.“ Nakloním se k němu a líbnu ho na krk, tam u lemu trička.

„Chudej?“ zamumlá Lukas, a když se odtáhne, ukáže na mě příborovým nožem. „Bydlíš v nádherným velkým domě. A v životě jsem tě neviděl pracovat. Takže to zas tak hrozné nebude.“ Dozdobí toust a vrazí mi ho do rukou, jen tak bez talířku, abych si drobil do klína.

Ale nekousnu si hned, místo toho se doopravdy zamyslím nad tím, co řekl. Dokážu vidět, že mám ve spoustě věcech štěstí. Fakt jsem na rozdíl od jiných kluků nikdy neměl žádnou pořádnou brigádu. Nedovedu si představit zažívat jednu z těch hrozných úzkostí a přitom třeba obsluhovat v kavárně – přemýšlet, jestli mě zradí ruce, až budu někomu podávat hrneček s cappuccinem, nebo jestli zvládnu od někoho vzít peníze a donutím prsty, aby mě poslechly.

Ruce jsou pořád zrádné, přestože beru antidepresiva.

Pohlédnu na vyskládané potraviny, které jsme ještě nestačili schovat do polic. Mezi nimi těstoviny, kuskus, rýže, ale taky kvalitní proteinové tyčinky, bezkofeinové kafe a dvě krabice ne zrovna levného vanilkového mléka, co jsem se naučil pít, protože mi prostě chutná. Jo, sice máme s Lukasem oba stípko, nicméně tohle všechno je jisté privilegium.

Na jednu stranu se mi z toho stahuje žaludek, když si uvědomím, kolik lidí takhle žít nemůže, na druhou stranu ve mně probouzí zvláštní štěstí, že já to mám. Nevím, jestli to dává smysl. Ale rozhodně vím, že Lukas to tak nemyslel, nechtěl mě tím prohlášením nijak ranit. Prostě řekl pravdu. A já tu pravdu znám. Marcos dělá v obchodě, zatímco já si můžu foukat bolístky v teple a pohodlí téhle chaty, poslouchat lupání trámů a pít limonádu.

Uvědomím si, že koukám do blba a toust žmoulám v ruce, zatím jsem si ani jednou nekousnul. „To je vlastně fakt,“ přikývnu pomalu. A rozhodnu se, že se tím můžu když tak trápit později, zrovna teď chci být šťastný, vybírám si štěstí, ne sračky a sebeobviňování. „Tys mě právě úplně rozebral. Jsem rozhozenej.“ Ale řeknu to spíš pobaveně než smutně a vyčítavě a Lukas už ví, jak na mě, protože mi opatrně sebere toust a položí ho na talíř. Pak mě uvězní mezi sebou a linkou, což ve mně budí veskrze kladné pocity. Že jsem v bezpečí.

Opře se svýma krásnýma vyrýsovanýma rukama vedle mě. „Jo, seš nejhorší,“ souhlasí. „Ale můj.“ Slovo můj mu splyne ze rtů se zvláštní intenzitou. Pronese to tak, že tomu věřím, nemůžu to rozporovat.

Chytím ho kolem krku a palci ho zlehka masíruju, až blaženě přivře oči. Potom se nakloní a věnuje mi avokádový polibek, jazykem přejede po rtech, vzdychne a já mám najednou husí kůži.

Jenže to přestane stejně rychle, jako to začalo, a sotva se Lukas odtáhne, rošťácky se uculí a vrazí mi do ruky toust, do kterého předtím hryzne. Sám ten svůj doslova polkne během několika vteřin a zamíří do patra, aby pootevíral okna i tam a vůbec zkontroloval, v jakém stavu je ložnice. Musíme ještě převléct povlečení, ale na to bude dost času potom.

Taky se najím a završím to několika gumovými medvídky. Když se Lukas vrátí, zrovna se hrabu v batohu.

„Dobře,“ řekne Lukas skoro obřadně. „Teď chci vědět, cos dovezl. Ukážeš mi to?“

Jo, ta věc… TA věc.

Všechno to začalo během jednoho posexového a vyšťaveného klidu, kdy bylo mojí největší starostí kreslit Lukasovi prstem kolem pupíku nejrůznější obrazce a on je hádal. To bylo pár týdnů zpátky. Tehdy jsem taky jenom tak mimochodem pronesl, co všechno bych chtěl během sexu zkusit. Samozřejmě jsme o něčem takovém nemluvili poprvé, už dřív jsme mluvili snad úplně o všem, ale tentokrát jsme se nad tím fakt zamysleli a přišlo nám důležité si na to odpovědět. Byla to zkrátka ta správná chvíle, stav beztíže, syndrom prázdných koulí.

Říkáme tomu různě.

A já jsem došel k názoru, že by se mi líbilo mít někdy sex, při němž je Lukas fakt hodně dominant. Už takhle má během milování spoustu aspektů hodně často pod kontrolou, ale napadlo mě, jaké by to bylo, kdyby byl trochu… nekompromisnější? Ráznější? Rozkazovačnější?

Prostě kdyby se choval jako kapitán i v posteli. Nevím přesně, jak by to mělo probíhat, ale rozhodně mě láká to vyzkoušet. Což ho zaujalo, protože Lukas je můj člověk a já jeho tučňák.

No a pár dní před odjezdem na chatu mi řekl, jestli chci nějakou hračku. A vytáhnul to zrovna v obchoďáku, takže mi samozřejmě hned nedošlo, co tím myslí (tím spíš, že jsme šli zrovna kolem hračkářství, ale říkal jsem si dobře, jsem možná na hračky trochu starej, ale kdo by odmítnul plyšáka?).

Nakonec se ukázalo, že mi plyšáka dát nechce. Prostě řekl, že můžu na chatu vzít cokoli, čím si zpestříme sex. Že na to půjdeme pomalu, žádná velká divočina, a zároveň zjistíme, jak nás to vlastně baví. A rozhodl se nechat to na mně.

Napůl obřadně a napůl v očekávání, což jde ruku v ruce s lehčím studem, vytáhnu z batohu pouta. Jsou skoro stejná jako ta policejní, akorát mají dokola černý plyš, aby člověka nestudila na zápěstích. Což by vlastně zrovna teď vzhledem k tomu pařáku nevadilo, naopak.

Podám je Lukasovi a setkám se s černýma očima, ze kterých nedokážu nic vyčíst. Jestli je to moc. Jestli je to málo. Nakonec, pouta má doma spousta lidí, ne?

Lukas si je prohlíží, načež ke mně zvedne hlavu a další z jeho pohledů je tak spalující, až ho ucítím někde v žaludku. „Tyhle ti budou slušet,“ pronese mazlivě. Na rozdíl ode mě se ani trochu nestydí, což mi vlastně dost pomůže. Taky ten stud zaženu.

Ježiši, jsou to jenom pouta! Nedovezl jsem půlmetrové dildo s tím, že na něj chci zkusit nasednout. (Něco takového jsem mimochodem nedávno viděl na netu. Lidi si rádi cpou do zadku nejrůznější věci. Třeba dildo, co vypadá jako ocas draka. Nebo tak strašně dlouhé, až se jeden skoro diví, že jim to nevyleze druhou stranou. A když jsme se s Lukasem jednou dívali na porno, nabídlo nám to video kluka, který si dělal dobře banánem. To se fakt nebál, že mu tam zůstane kus slupky?)

Prostě – hlavně klid.

Chytím Lukase kolem pasu a zlehka ho políbím. „Možná budou slušet i tobě,“ podotknu jenom tak mimochodem. Slyšet Lukase Logana prosit je vlastně taky dost rajcovní představa.

Nevím, jestli si myslí to samé, protože mu obočí vystřelí až někam do vlasů. „No tak to si nemyslím. Zaprvé by se mi špatně dělaly určité věci, zadruhé…“ Zamyslí se. „Zadruhé by se mi špatně dělaly určité věci!“ dodá vítězně.

„Už jsme o tom mluvili,“ připomenu mu. „Nemusíš dělat určité věci, to udělá ten druhej. Jakože já. Ne, ne,“ dodám rychle, sotva si všimnu, jak se nadechuje k odpovědi. „Neprotestuj. Ještě to pořádně probereme. Nebo si o to můžeme zahrát.“ Což zní mimochodem taky zábavně. Zahrát, klidně i zasoutěžit. Jeden má pak mnohem větší chuť trénovat, budovat fyzičku, vytvářet pravidelnost, podporovat morálku a tisíc dalších věcí.

Tady se navíc ukáže, jak Lukase znám, protože se mu v očích objeví veselé jiskřičky, a když promluví, nedokáže skrýt zaujetí. „Zahrát, říkáš?“ pronese s jistou dávkou lhostejnosti, ale jeho soutěživé srdíčko určitě zaplesalo. „Co navrhuješ?“

„Tak třeba… Soutěž v chytání?“

Už když to říkám, vím, že mě s tím pošle do háje. A vážně, prakticky okamžitě si odfrkne. (Ale přece nenavrhnu něco, v čem stojím za hovno!) „Tak to není moc fér, když seš nejlepší brankář na světě,“ zalichotí mi. „Potřebujeme něco, kde budu mít šanci.“

Kecnu na židli a uvědomím si, že i stůl je logicky zaprášený. Trochu toho prachu rozmáznu loktem, když si podepřu hlavu. „Karty? Jenže tam máš až moc šancí. A nejsou karty trochu nuda?“

Lukas dojde ke mně a já se na okamžik ztratím při pohledu na jeho hezké pevné nohy. Jak se mu na lýtkách rýsují svaly. Věc se má tak, že mě nohy nikdy nebraly, tak předně rozhodně nejsem olizovač nohou, pro což má slabost překvapivě dost lidí, nicméně zároveň je tady jeden nepřehlédnutelný fakt, a tedy, že jak jde o Lukase, líbí se mi na něm všechno. I když minule řekl, že mu jídlo, které jsme si objednali, moc nesedlo a pokaždé, když polkne, cítí v krku zvratky. I tehdy! Mi přišel k sežrání.

Lidi rádi často mluví o lásce, jak je ušlechtilá, krásná, bolavá a tak podobně, ale málokdo řekne, jak to doopravdy je. Láska znamená, když vám na tom druhém přijdou roztomilé i prdy.

Zas jsem se v myšlenkách ztratil, ale Lukas to nějakým záhadným způsobem pozná a trpělivě čeká, než se vrátím do svojí hlavy. Teprve pak zamyšleně řekne: „Běhání?“

„Běháš radši než já,“ namítnu, jako kdyby se tím vysvětlovalo úplně všechno. „Máš větší šance vyhrát. To se mi nelíbí.“

„Fajn, tak ať rozhodne náhoda. Hodíme si mincí?“

Mince rovná se padesát na padesát, jelikož ani jeden z nás neumí házet tak, aby padlo, co si zrovna přeje. Možná je to nejvíc fér způsob, na který dokážeme přijít, tak nakonec přikývnu. „Dobře. Beru. A chceš už teď, ať se máme na co těšit? Nebo to necháme jako překvapení do poslední chvíle?“

Do poslední chvíle rovná se do večera, až začne zapadat slunce, my se spolu osprchujeme, budeme se líbat a pak vlezeme do čistě povlečené postele u otevřeného okna, budeme dýchat večerní vzduch, poslouchat ptáky, zvuky přírody a budeme dýchat čím dál víc, náš dech se začne prohlubovat a já… Už jsem se kurva zase ztratil v tom, co bude.

Jsem tady. Jsem u zaprášeného stolu na dřevěné židli, která může být stará dobrých padesát let.

„Do poslední chvíle,“ souhlasí Lukas po nějaké době.

V ten moment vlastně nevím, co bych si přál, aby padlo. Být spoutaný a odevzdaný klukovi, kterého miluju, je hezká představa. Jako člověk, který mívá úzkosti, dokážu ocenit každý moment, kdy ze mě někdo sejme kontrolu, obzvlášť takovým příjemným způsobem, a vezme to na sebe. Já nemusím nic. Čas se zastaví.

A zároveň se mi líbí představa, že má ruce v poutech Lukas a já se k němu můžu sklánět, škádlit ho, užívat si každý centimetr jeho kůže a mít totálního stojáka z toho, jak mu dělám dobře.

Ale nakonec možná vůbec nezáleží na tom, co dneska večer padne, protože takových večerů spolu prožijeme ještě hodně. Navíc jsme přijeli na týden, takže to neznamená, že dneska si to v poutech užije jeden z nás a ten druhý utře. Hezky se vystřídáme, třeba hned po prvním kole, pokud neodpadneme. Je to jedno. Hlavně že jsem tady s ním, on je moje všechno. Celý vesmír.

Nejspíš máme z představy blížícího se večera oba hodně nedočkavé energie, kterou potřebujeme vybít, takže když Lukas řekne „Nevyběhneme se podívat na sjezdovku, jak se to tam změnilo?“, jsem pro.

***

Jako takhle, sjezdovka se určitě změnila. Předně na ní není sníh, když je léto, což je zároveň asi ta největší a do očí bijící změna. A absence sněhu rovná se málo lidí, takže za celou dobu narazíme jenom na dva postarší výletníky, kteří se na rozdíl od nás nahoru rozhodně neškrábou.

Okolní krajina je nádherná, všude samá zeleň, ale přiznávám, že mnohem víc mě nějakou dobu zajímají moje precizně utažené tenisky. Vlastně na ně mám dost dobrý výhled, protože se skláním a oddechuju jako lokomotiva. Rozhodně ne jako někdo příčetný, kdo je zvyklý na tréninky z Ardenu.

V boku mě píchá a myslím, že jeden nebo dva moje orgány to pomalu vzdávají. Zas ale na moji obranu, slunce dneska fakt hodně paří a ukázalo se, že Lukas myslel svoji otázku „nevyběhneme?“ doslovně. Nejdřív mi to přišlo jako báječný nápad, ale teď si říkám, jestli není náhodou jeho záměrem odrovnat mě, abych se pak večer celkem ochotně nechal spoutat, a on se tomu tím pádem vyhnul. S takovou ale vytuhnu dřív, než stačím říct sex.

Narovnám se a bez rozmyslu Lukasovi skočím na záda, abych otestoval jeho stabilitu. A on, který se mezitím kochal výhledem, spadne jak hruška do trávy.

Nakonec se smíchem zůstaneme ležet ve stejné poloze, kdy jsem na něj přisátý jako klíště. Teprve když se zklidníme a jsem ochotný se odkulit, utrhnu jedno z těch dlouhých stébel a polechtám ho na tváři.

Ožene se po něm, ale nestihne to, tak ho polechtám znovu. Hlavou mi proletí asi tisíc vtipných věcí, které bych mohl říct (nebo jenom pár, protože zas tak vtipný nejsem, haha), jenomže z nějakého důvodu mlčím a Lukasovi se konečně povede stéblo trávy chytit, zlomí ho mezi prsty a zahodí. A pak se najednou překulí tak, aby mi sedl na klín, shlíží na mě dolů a se zájmem si mě prohlíží.

Nevím, co může vidět. Tak předně jsem zpocený jako prase, tím pádem mám určitě zarudlé tváře a tričko se mi lepí na kůži. Stejně jako jemu.

Ve vlasech, co mu trčí do stran, je chmýří z pampelišek. Oba působíme přinejmenším dost neukázněně, jako kdybychom si to právě rozdali uprostřed mlíčňáků a byla to zatracená divočina.

Popravdě mě nijak zvlášť nerajcuje představa, že jsme zpocení a děláme to, ale někdy na to po trénincích stejně myslím. Když dojdeme do šatny plné kluků, co ze sebe sundávají dresy, a všichni sice kolektivně páchneme, nicméně já v jednom momentu zvednu hlavu, podívám se na Lukase a vidím, jak se svléká, jak se mu na hrudníku perlí pot a v jeho pohledu je něco až zvířecího, doznívající adrenalin z toho, jaký podal výkon, a naše pohledy se setkají a oba víme, na co ten druhý myslí – rozdat si to klidně v šatně mezi ostatními kluky, soustředit se jenom jeden na druhého, ignorovat svět, a přesto tak nějak vědět a tušit a vnímat, že všichni ostatní, přestože jsou hetero, taky začínají tvrdnout, nejistě přešlapují, snaží se ignorovat to a…

To je jedna z mých představ, která mě občas příjemně kotví, když mám po tréninku rozlítanou hlavu a potřebuju ze sebe tu energii nějak dostat. Akorát si pak musím pustit studenější vodu než obvykle.

Z nějakého důvodu si na to vzpomenu zrovna teď, když ležím v trávě a Lukas na mně sedí. Pomalu, skoro až odevzdaně zvednu ruce a pohladím ho po stehnech, pohnu boky, vybídnu ho, aby se ke mně sklonil, a dlouze vydechnu, jakmile ucítím jeho rty na svých. Láskyplné, horké, slané. Zamručí, když ho nechám jazykem vklouznout dovnitř.

Rukama mu zajedu pod tričko a nechám je tam. Lukasova kůže je rozpálená a hrudník se mu prudce zvedá. Ale není v tom nic extra divokého, jako kdybychom si to chtěli rozdat v trávě, spíš jde jenom o příslib toho, co přijde.

Nejde o to, že bych na sex myslel neustále a byl pořád ukrutně nadržený, nicméně až na ten jeden den, kdy naši odjeli na dovolenou a než dorazili kluci z týmu, pro sebe s Lukasem nemáme moc soukromí. Od chvíle, kdy jsme se vrátili z Ardenu, jsme buď u Lukase, kde ale hodně času bývá jeho mamka – a ta postel pro jednoho taky není nic moc, říkám mu pořád, že potřebuje novou – anebo u mě, kde je sice větší postel, ale k tomu taky máma, táta, Charlie, Tiberius a v neposlední řadě kolikrát i jeho holka.

Myslím Charlieho holka. O tom, jestli má kocour holku, nic moc nevím.

Zkrátka dává smysl, že tenhle typ samoty vítáme, že si nebudu zakrývat rukou pusu, když vykřiknu v orgasmu, a že se Lukas nebude muset kousnout do rtu, aby utlumil zasténání, jakmile do mě vystříkne. Těším se, až přijde večer. Těším se tak moc. Jsem sice ještě pořád unavený z dlouhé cesty autem a trochu mě bolí stehna a taky krční páteř (život po dvacítce není sranda), ale ani za nic bych si to nenechal ujít. A myslím, že se mi tohle těšení promítá do výrazu a Lukas to má úplně stejně.

Po nějaké době vstaneme, vyklepeme ze sebe klíšťata a Lukas zkouší dostat chmýří z vlasů.

Tady nahoře je fakt krásně, máme všechno jako na dlani. O kus dál najdeme dřevěnou lavici u zavřeného bufetu, který funguje jenom v zimě, a povídáme si a koukáme, jak stíny ustupují a s nimi i slunce, než začne pomalu padat šero. Ale něco se mezi mnou a Lukasem přece jen změnilo. S šerem přichází narůstající napětí a já se přistihnu, že mám skoro až panické pocity. Nemyslím paniku, ale doslova panické. Jako kdybych to nikdy předtím nedělal a tohle bude naše velká premiéra.

Možná za to částečně může představa těch pout. Jsem si ovšem jistý, že to dělá hlavně láska a vědomí, že jsme tady s Lukasem spolu, což zároveň znamená, že nám vůbec nic nechybí. Mám strach z pomíjivosti a ze smrti, jenomže v jeho přítomnosti na to zvládám snáz zapomínat. Je mi vážně velkou oporou a moje důvěra v něj je bezmezná.

Nemůžu uvěřit, jaké mám štěstí a taky jak to se mnou umí. Pousměju se, když si vzpomenu, že jsem se po odjezdu kluků bál, protože jsem něco plácnul – už ani nevím co a beztak to není důležité – a vězelo mi to v hlavě jako hřebík. A jakmile jsem se pak zeptal Lukase, jestli to někdo mohl vzít špatně, začal Lukas zcela vážně: „Nigele, všichni to vzali špatně. Myslím, že už společně vytváří petici, abys odstoupil z týmu. Nikdo nepochopil, že je to vtip, a vzali to jako urážku. Nelson na tebe dost pravděpodobně zkusí uvalit kletbu. Seš v háji. Být tebou, zablokuju si je na messengeru, nebo si rovnou změním identitu a vypadnu ze země.“

A já na to: „Ty seš vůl!“ Ale smál jsem se a bylo to lepší.

Je to lepší. Já jsem lepší.

„Čemu se šklebíš?“ vrátí mě Lukasova otázka do přítomnosti a spolu s ní do mého mozku pronikne i cvrkot cvrčků.

„Myslím na to, jak ti budou slušet pouta,“ pokývám vážně hlavou.

Lukas si odfrkne. Ale zas ten jeho pohled a prsty, kterými mi zlehka přejede po hřbetu ruky, a já se nepatrně zachvěju. Tady může být na vině i propocené tričko, které na mně začíná schnout, a je mi tím pádem trochu chladno. Rozhodneme se proto, že půjdeme zpátky do chaty. Že si uvaříme dobrou večeři. Že si zahrajeme karty. Že…

„A pak ti to udělám jako bůh,“ řekne Lukas a plácne mě po zadku, načež se rozeběhne po travnatém svahu dolů.

***

Sedím na posteli s nohama od sebe. Mám na sobě jenom boxerky, které rozhodně nedokážou zakrýt stojáka, co se u mě objevil ve sprše. A z konečků mokrých vlasů mi pořád trochu kape voda, což je příjemné, protože v chatě je teplo. Obzvlášť tady nahoře v pokoji.

Venku už je úplná tma a okno mi vrací můj odraz. Přejedu dlaní po matraci a vzpomínám, jak jsme tady byli s Lukasem poprvé, jak mě pozval, abych s ním jel na hory, a mně málem vybuchla hlava. Tenkrát seděl přesně na téhle posteli ve velkém a trochu děravém svetru – viděl jsem ho tak uvolněného, domáckého a nesevřeného strachem z toho, co by se stalo, kdyby někdo přišel na to, že je gay. Byla to ta jeho vnitřní opravdovost, kterou se mnou od momentu, kdy jsme se dali oficiálně dohromady, nepřestal sdílet.

Dívám se na něj, jak si šacuje kapsy mikiny a hledá v nich minci. Boxerky mu obepínají zadek, ze kterého putuju pohledem k širokým ramenům a uhlově černým vlasům. Voní jako bylinky, vím to, sám jsem mu tam ten šampon vtíral, když jsme se sprchovali. Stejně ale znovu zatoužím zabořit do nich nos, schovat se v nich, splynout s každou buňkou a nechat se unášet.

Radši pohlédnu vedle sebe, kde jsou na matraci položená pouta. Jak jsem nadržený, přijde mi to čím dál méně trapné a o to víc rajcovní. Vlastně i ten černý plyš.

Chtěl jsem nějaká s klíčem, ale tahle taky ujdou. Když se spoutaný člověk snaží, může se z nich vysvobodit sám. Ne že bych chtěl, já mám v Lukase bezmeznou důvěru a on ve mně, ale zas chápu, že pro spoustu lidí to může být bezpečnější.

Lukas se ke mně konečně otočí a ukáže minci. Ta se zaleskne ve světle lampičky (plánovali jsme si zapálit i svíčku, ale vzhledem k tomu, že je chata celá dřevěná, chtěl jsem se vyvarovat toho, aby mě otravovala myšlenka, jak tady shoříme).

„Panna,“ řeknu sebejistě. „Jestli padne panna, pouta si nasadím já.“

Už kvůli tomu, že jsem se ve znamení Panny narodil a je mi jedno, že bych měl být podle horoskopu milovník úklidu a emočně spíš chladnější typ. Prostě beru pannu i teď, nehledě na hovadiny, co můj horoskop tvrdí. Vsadím se, že Nelson by na mě vytáhnul ještě ascendent, ale… nechci s trčícím pérem myslet na Nelsona.

Lukas má mimochodem mezi nohama stejný problém, látka boxerek se kolem něj napíná a zdůrazňuje celou jeho délku. Do hajzlu, jak je možné, že mám tak strašně krásného kluka? No vážně. Co si pamatuju, byl vždycky moc hezký, ale dřina v Ardenu z něj vysekla poloboha. A nejspíš nejde o nějaké subjektivní hodnocení, protože jsem tak strašně zamilovaný. Když si totiž vezmu, jak nervní je z něj například Andreas…

Tak dají mi ostatní pokoj alespoň na chatě?!

Zhluboka se nadechnu, jakmile Lukas vyhodí minci, chytí ji a zakryje dlaní. Chvíle napětí. S povytaženým obočím se na mě podívá a já pomalu přikývnu. Vnitřně zkusím uklidnit rozdivočelé srdce a připomenu sám sobě, že máme hodně času. Nemusíme se udělat co nejrychleji s vědomím, že může každou chvíli někdo přijít a zaklepat na dveře pokoje.

Jsme dospělí. Jsme tady sami.

Lukas dlaň odtáhne a v obličeji nedá vůbec nic znát, což je ale nakonec taky vypovídající, protože kdyby padla panna, působil by sebevědomě, pobaveně a vítězoslavně. Vítězoslavně proto, že celou dobu počítal s tím, že bude pánem situace, a to mu právě soudě podle toho nevýrazu nevyšlo. Tak trochu odevzdaně ukáže minci a na ní je orel.

Uvědomím si, že jsem se až doteď pořádně nezamyslel nad touhle… vlastně nad žádnou variantou. Jasně, představoval jsem si věci, ale zároveň to nebylo nic konkrétního. A jestli to nedává smysl? Moje hlava nedává smysl celkem často.

„Máš radost?“ zeptá se Lukas opatrně a taky se zájmem. Tady mi dojde, že se netvářil zdrble ani tak kvůli tomu, že by nechtěl být v mojí moci, nebo jak to mám říct, ale protože si není jistý, jak se s tím poperu já skrze svoje emoce. Ohleduplný jako vždycky. Mám chuť ho zulíbat.

„Vlastně… asi jo,“ řeknu zamyšleně. Natolik zamyšleně, jak mi stoják dovoluje. Dokonce si výmluvně pohlédnu do klína, abych se ujistil, co vlastně cítím a… dobrý. „A ty? Nevadí ti to? Neudělám nic, co bys nechtěl. Je to v pohodě?“

Nejspíš je částečně nejistý podobně jako já. Ne že bych se ho chystal ošukat, ale spíš jde o to, že jsme oba zvyklí na svoje role. Bývám to já, kdo prosí. A z původního plánu, aby byl ještě dominantnější, jsem se dostal do situace, kdy se role obrací. Oukej, do háje, jasně že mám trochu strach. Ale pohled na něj, na jeho tělo a tvář, ve mně probouzí vzrušení z představy, že se ho dotýkám a dělám mu dobře. Třeba se to nebude vůbec nijak lišit od situací, kdy mu kouřím a on zaklání hlavu a vzdychá. Jenom přibydou pouta.

Nevím, proč z toho dělám takovou vědu.

Lukas nad mojí otázkou přemýšlí a nakonec pokrčí rameny. „Eeh, proč ne. Věřím ti. Bude to v pohodě a já to zvládnu.“

Nejsem si jistý, jestli to říká mně, nebo o tom částečně ujišťuje sám sebe, proto se zaculím, abych celou situaci trochu shodil. „Slibuju, že ti nic nebudu strkat do zadku. Ani prstíček!“

Lukas si pobaveně odfrkne. „To bych ti radil.“ Dojde k posteli a bez dalších cavyků si lehne na matraci, načež přiloží zápěstí k sobě a ruce natáhne. Oči má hluboké a bezedné. Možná by bylo jednodušší zakrýt je šátkem, abych nemusel čelit jejich pohledu, ale na druhou stranu miluju pocit, že mi kloužou po těle, že se do mě vpíjí.

Sáhnu pro pouta, zacvaknu do nich jedno Lukasovo zápěstí a potom druhé. Čelo postele je dřevěné, a kdybych ho chtěl přivázat k němu, asi by mu to trochu odřelo ruce, i tak ale řeknu (nakolik mi sebevědomí a vzrušení dovolí): „Necháš ruce nad hlavou, dobře? Jestli ne, přivážu ti je k posteli.“

Lukas se ušklíbne, ale neprotestuje. Překvapivě velmi klidně leží, hruď se mu pořád divoce nadzvedává, zatímco jeho péro začíná pozvolna vadnout. Látka boxerek už ho tolik nekopíruje. Přiznám se, že mě to trochu znejistí. Dokonce mu chci navrhnout, aby si to se mnou vyměnil a oba budeme v pozici, kdy si připadáme jistější.

Znovu musím sám sebe ujistit, že o nic nejde. Žádné dračí dildo. Jenom moc hezký sex. My dva. A zítra si to můžeme vyměnit. Vždyť jsme teprve přijeli, máme tolik času. Vždyť… Už sklapni, jo? Nepotřebuju tolik overthinkovat, obzvlášť teď, vytěsním i myšlenku na to, jestli jsem zamknul venkovní dveře (zamknul je Lukas), a zhluboka se nadechnu. Sáhnu do svojí momentálně celkem velké zásoby serotoninu a pousměju se.

Prohlédnu si Lukase od hlavy až k patě, znovu a znovu do sebe vtiskávám jeho rysy, aniž bych se ho zatím dotknul. Pak vstanu a rozhodnu se, že zhasnu lampičku, která vrhá docela silné světlo, a nechám rozsvíceno jenom na chodbě. Takže na sebe pořád hezky vidíme, ale zároveň to má intimnější atmosféru.

Podlaha pod mýma bosýma nohama vrže, když se vracím do postele, kde Lukas trpělivě čeká. Lukas… Konečně se ho zlehka dotknu ukazováčkem, přejedu mu po obočí, kde má piercing, a pokračuju po tváři k čelisti. „Jsi tak zatraceně nádherný,“ vzdychnu, jako kdyby mě to snad trápilo.

Pohladím ho na hrudníku, obkreslím klíční kosti a zlehka zavadím o bradavku, přes ni pokračuju k pupíku a k boxerkám. Položím Lukasovi na rozkrok teplou dlaň, chvíli ji tam nechám a cítím, jak pod mým dotekem znovu začíná tvrdnout. Jinak je nehybný, leží, jak jsem chtěl, ruce za hlavou. Odolám infantilnímu nutkání polechtat ho.

Dlaň z rozkroku stáhnu a jemně ho škrábnu do stehen.

Nevím, co mám dělat, respektive můj mozek to neví, ale tělo reaguje intuitivně, když se k Lukasovi nakloním a začnu ho pomalu líbat na rty – vsaju horní ret, pak spodní a nakonec si dám záležet na tom, aby se o sebe naše jazyky otřely. Nikam nespěchám a on mi vychází vstříc. Odevzdaně mě líbá nazpátek, ladí se na moje tempo, ale po chvíli přece jen zrychlí, přitlačí, trochu pohne rukama a já poznám, že by mě k sobě za jiných okolností nejradši přitáhnul a zabořil mi prsty do vlasů.

Dokonce frustrovaně zamručí, sotva se odtáhnu.

Přes boxerky ho sevřu a ujistím se, že je opravdu úplně tvrdý. „Lepší,“ řeknu spokojeně. Protože jsem spokojený. Tohle mě baví, je to něco nového, užívám si to.

Nadzvednu se tak, abych si stáhnul boxerky, a odhodím je. Moje péro trčí do výšky. Taky má z nastalé situace radost. A to, co se chystám udělat, je možná trochu moc, ale na druhou stranu se známe a víme toho o sobě s Lukasem tolik, takže… Než si to stačím promyslet a třeba i rozmyslet, sednu mu na klín a dám si záležet, abych měl jeho péro, stále uvězněné v boxerkách, přesně tam. Musí to být frustrující, nemoct přirazit dovnitř.

Jak na něm sedím, několikrát se pohnu a Lukas vzdychne. Dech se mu zrychluje a nejistota se rozplynula uprostřed vzrušení, jak na něm přes boxerky jezdím.

Pak už to nevydržím a sáhnu na sebe. Začnu si zlehka přejíždět po penisu, kousnu se do rtu a hodně pomalu si honím tak, aby měl Lukas dokonalý výhled. A vím, že mě vidí. Pokoj se částečně noří do tmy, ale my dva jsme výrazní. Jsme středobody vesmíru.

Honím si a dám si záležet na tom, abych sténal Lukasovo jméno.

To se mu líbí, cítím, jak se proti mně snaží vyklenout boky a tam, kde naráží pérem do boxerek, je látka mokrá.

„Do hajzlu,“ zamumlá.

Nechám toho, ne kvůli němu, ale kvůli sobě, protože se nechci tak rychle udělat. Stojí mě to hodně sebeovládání. Radši se skloním k Lukasovu hrudníku a vezmu jednu bradavku mezi rty, jemně ji vsaju a olíznu, hraju si s ní, mám rád jeho bradavky… Mám na něm rád úplně všechno. Tu druhou zlehka sevřu mezi prsty a hned nato po ní přejedu dlaní.

Následně Lukase znovu políbím a jednou rukou chytím pouta, odtáhnu mu ruce co nejdál, což ještě umocňuje pocit vzrušení, že ho mám ve své moci. Že je můj. Řeknu mu to.

„Jsi můj.“

Znovu se propne. „Nigele,“ zamumlá chraptivě.

Líbám ho na krk, věnuju se ušním lalůčkům a obkreslím konturu ucha jazykem. Uši má celkem citlivé. A nevím, nakolik je to sexy jako spíš romantické, ale následně ho políbím i na obě tváře. Pak mu zajedu prsty do vlasů, sevřu je, aby to trochu bolelo, a donutím ho zaklonit hlavu, načež se znovu skloním ke krku.

„Drž,“ řeknu stroze.

Nemáme záchranné slovo, které by mohl použít, kdyby toho na něj bylo moc. Ale jakmile by řekl, že mám přestat, přestal bych. Nehrajeme žádnou vymyšlenou roli, jsme to pořád my.

Postupně zlíbám skoro každou část jeho těla, než skončím mezi nohama. Můj zadek trochu mrzí, že opouští jeho klín. Skloním se, vystrčím špičku jazyka a zatlačím na látku boxerek v místě, kde je mokrá. S tím ucítím potřebu pořádně ho ochutnat, tak mu boxerky pomalu stáhnu a taky je odhodím.

Takže Lukas Logan je nahý.

Takže Lukas Logan je spoutaný a nahý a trpělivě čeká, co udělám. Možná trochu netrpělivě, ale co na tom kurva záleží, vždyť…

Teprve tady můj mozek zavře na chvíli klapačku, protože před sebou mám Lukasovo krásné péro. Na žaludu se mu leskne kapička, tak ji olíznu a žalud vsaju, chci z něj dostat ještě něco. Vyloudím z Lukase vzdech a on se začne svíjet, svaly na rukou se mu napínají, jako kdyby musel soustředit veškerou vůli, aby ruce udržel nahoře.

Nevím, jestli se náhodou neudělám jenom z pohledu na něj a z vědomí, že je tak vzrušený díky mně. Tohle mě nikdy neomrzí. Dál ho jemně saju a cucám, dávám si na tom záležet. Jak se předtím netvářil na to, že bude spoutaný, teď působí spokojeně.

Podržím jeho penis v dlani a skloním se k tříslům, která taky olíznu, pomalu postupuju blíž a blíž k penisu, a když na něj dýchnu horký dech, cukne v něm.

Zničehonic si ho zasunu co nejdál do krku, zkusím ho obemknout rty až u kořeně a hlavně to vydržet, než se dostaví dávivý reflex. Teprve pak pomalu zvednu hlavu, olíznu celou délku a nechám si v puse jenom žalud, než znovu přirazím.

Lukas nahlas zasténá. Je to jeho hlas, ale zároveň tak jiný. Je uvolněný, vyplňuje celou tuhle místnost, chatu, svět, mě. Najednou ucítím ve vlasech prsty, tak pustím penis, chytím pouta a přirazím mu ruce nad hlavu.

„Tohle jsme si nedomluvili,“ řeknu a zním taky chraptivě. Jako kdybych nemluvil roky a pusu využíval jenom ke kouření. „Nezlob.“

Sevřu jeho bradavku v prstech, trochu silněji než předtím, a on sykne a zamručí. Rád bych ho vytrestal tím, že se ho chvíli nebudu vůbec dotýkat a nechám ho, aby se na posteli svíjel, ale pravda je, že ho nechci vůbec trestat. Moje tělo hoří, a když se vrátím ke kouření, uvědomím si, že dokonce svírám zadek, představuju si, že už je ve mně, a chci mu dopřát co největší slast.

Chytím ho pod stehny a přitáhnu ho k sobě, čistě pro ten pocit, že můžu. Je to rázné a prudké a ucítím ho přitom hlouběji v krku.

„Nigele, já…“

Nemusí nic říkat. Zažil jsem jeho orgasmus tolikrát, a tak poznám, kdy se blíží. Navíc po celém dni, kdy to mezi námi jiskřilo jak blázen, a po líbačce ve sprše vydržel překvapivě dlouho. I tak mě ale překvapí skoro až lítost, že chce vážně stříkat, protože bych si s ním nejradši ještě nějakou dobu hrál.

Odtáhnu se od rozkroku a u pusy mám slinu, tak ji otřu hřbetem ruky. Slezu z postele a Lukas na protest zafuní, ale to už jsem zpátky a roztírám si na prsty lubrikant. Vidím na něm, že ho to trochu zarazilo, upřeně mě sleduje a tvář má skoro až bolestivě staženou přemáháním, aby se neudělal.

„Věříš mi?“ zeptám se tiše.

Je tam jenom vteřina zaváhání, obava, že udělám něco, na čem jsme se nedomluvili, ale tu vzápětí vystřídá jasné přikývnutí.

„Tak zavři oči.“

Tentokrát to udělá okamžitě, pevně sevře víčka. Má krásné černé husté řasy. Je tak strašně pěkný a já na to do hajzlu musím přestat myslet, jinak taky nevydržím. Kousnu se do rtu a zajedu si prsty k zadku, rovnou dovnitř, zkusím se roztáhnout, což je pokaždé zvláštní pocit, a tak nějak dávám přednost tomu, když to dělá Lukas. Každopádně to udělám rychle a účelně, jsem tak strašně nadržený, že mě neodradí ani představa částečné bolesti.

Znovu na Lukase obkročmo sednu, chytím jeho penis a navedu si ho k zadku.

„Teď se na mě podívej,“ přikážu a hlas se mi třese vzrušením.

Poslechne a otevře oči přesně ve chvíli, kdy na něj začnu pomalu dosedat. Vážně to trochu bolí, mohl jsem si dopřát víc času, ale milimetr po milimetru pouštím Lukase dovnitř, cítím, jak mě pomalu roztahuje, jak mě vyplňuje, jak je hlouběji ve mně. A pak ho v sobě mám najednou celého a ruce, kterými jsem se opíral o jeho břicho, spustím podél pasu, takže nemám žádnou oporu a on se dostane ještě dál a to… Nahlas zanaříkám.

„Kurva,“ vyhrkne Lukas přerývaně. Zkusí proti mně přirazit, ale já mu zatlačím na hrudník.

„Nehýbej se,“ řeknu a tentokrát to zní spíš jako prosba než jako příkaz. Dvakrát se zhluboka nadechnu, načež se nadzvednu a znovu ho do sebe pustím, co nejdál to jde. V ten moment už mám v hlavě totálně vymeteno a k tomu až bolestivou erekci – vím, že kdybych si sáhnul na péro, stačily by dva pohyby rukou, abych se udělal. Takže s největším sebezapřením… na sebe nesahám.

A nejspíš nejsem sám, kdo se to snaží prodloužit. Lukas i v poutech pevně svírá příčku čela postele, drží se jí, nejspíš aby sám sobě zabránil v pohybu. Bradavky mu vzrušeně trčí a dole mu úplně tepe, cítím to v sobě při každém přírazu, jak moc se snaží nevystříknout.

Znovu se zapřu o jeho břicho a krátce zavřu oči. Určitě jsem v obličeji úplně rudý.

Hýbu boky a tancuju na něm.

Dělám si to.

Šoustám se o něj. A chci, aby věděl, že to je za důvěru, kterou mi projevil. Nejdřív zvládám nadsedat, ale po chvíli si přijdu totálně hadrový, tělo mě přestává poslouchat, tak se hýbu spíš dopředu a dozadu.

Pak stačí, aby mi ze rtů sklouzla dvě slova. „Udělej se do mě.“ Nebo teda… Je to víc slov, fajn, ale Lukas na ně zareaguje tak, že se začne třást, proto je zopakuju. „Udělej se do mě. No tak, udělej se do mě, Lukasi!“

Nahlas vykřikne a ten výkřik zaplní každou buňku v mém těle, totálně mnou rezonuje, a on začne stříkat. Cítím, jak se mi zadkem rozlévá horkost a nutí mě to ještě víc se kolem něj stahovat. Jeho orgasmus trvá neuvěřitelně dlouho a já už nemám vůbec žádnou vůli, tak si začnu honit a vyvrcholím několik vteřin po něm, postříkám mu hrudník, a dokonce i bradu. Totálně mě to odpálí, roztřesu se a zaryju mu nehty do břicha.

Moje sténání se změní v tiché kňourání.

Lukas se ještě pořád trochu chvěje a já už se na něm ani pořádně neudržím. Slezu, nechám ho ze sebe vyklouznout a sevřu zadek, aby sperma nebylo všude. Srdce mi tluče tak mocně, že nebýt zvyklé na všechen ten adrenalin z hokeje, nejspíš by se rozprsklo.

Svalím se vedle Lukase a on mě stále spoutanýma rukama obejme kolem krku. Líbá mě na obličej a já mu palcem setřu sperma z brady. Najednou si nemůžu pomoct a musím se smát, najdu jeho rty, ale pořád se směju, ani polibek tomu nezabrání. Jsem tak strašně uvolněný a šťastný. A můj smích ještě zesílí, když se začne smát i Lukas.

Ležíme k sobě natisknutí, jak jen to jde, přestože jsem mu předtím postříkal hrudník, což teď stydne a lepí. Ale nepouštím ho, jeho hřejivé tělo, pevná ramena a výraznou čelist. Nic nepouštím. Smích postupně přejde do klidného oddechování a mě napadne, že bych měl Lukasovi pomoct z těch pout.

Pak usnu.

***

Mám roztříštěný sen, ze kterého si po probuzení dokážu vybavit jenom to, že jsem se z nějakého důvodu vyhýbal sekačkám na trávu, jelikož mi připadaly krajně nebezpečné.

V polospánku se překulím na druhý bok, ale spolu s tím si uvědomím, že už u sebe necítím teplo druhého těla. A najednou zaslechnu, jak Lukas potmě zápasí s pouty, a to vede k myšlence – pořád má pouta, měli jsme sex, jsme spolu. Což mě částečně vytrhne ze spánku.

Nemám tušení, kolik je, ale na chodbě se pořád svítí. Lukas sedí vedle mě na posteli a potichu kleje. Teprve když na něj zamžourám, pousměje se a spustí ruce do klína.

„Tyjo,“ zamumlám. „My jsme dobře vytuhli. Chceš pomoct?“

Okamžitě natáhne ruce. „Ano, prosím.“ A trpělivě počká, až si protřu oči a až mu totálně šnečím tempem, jelikož jsem pořád napůl spící, vláčný a mimo, pouta sundám a položím na noční stolek.

„Dík,“ usměje se Lukas a vlepí mi láskyplnou pusu na tvář.

Zaculím se. Navzdory tomu, že jsme museli spát sotva pár hodin, se cítím překvapivě dobře. Většinou nedokážu usnout nahatý a navíc bez peřiny, a to ani když podám fakt velký fyzický výkon na ledě, nicméně předchozí fyzický výkon mě totálně vypnul.

„Musím se jít trochu opláchnout,“ poznamená Lukas s nakrčeným nosem a já si vzpomenu, jak jsem mu předtím postříkal hrudník. Sám cítím zaschlé sperma na stehnech, takže muselo navzdory mojí snaze stoprocentně skončit i na posteli. Nesnáším převlékání ložního.

„Půjdeme spolu do sprchy?“ navrhnu, jelikož se od něj odmítám oddělit. Jednak protože jsem bezhlavě zamilovaný, zadruhé protože je venku totální tma – nikde není taková tma jako tady, tak hutná a černočerná a vlastně mi připomíná Lukasovy oči – a já nechci v pokoji zůstávat sám a přehrávat si nejrůznější horory o párech, které odjely na chatu neznámo kam, aby je pak banda psychoušů rozcupovala a udělala si z nich šunku od kosti. „A pak si uvaříme něco k jídlu a dáme film?“

Čímž rozhodně nemyslím horor.

„To je můj kluk!“ přikývne Lukas okamžitě. Odněkud vyloví mobil a displej mu osvítí obličej, když se podívá, kolik je. Půlnoc. Očividně ho těší představa jídla a filmu v tuhle dobu a mě vlastně taky. Celý prvák byl o dodržování přesně daného rozvrhu, každý den měl svůj režim, tréninky, fyzio, masáže, všechno rozplánované. Líbí se mi, že takhle krutopřísně narušíme naši rutinu.

Slezu z postele a rozsvítím lampičku, abych se mohl pohrabat v oblečení a vybrat čisté tričko a tepláky. Nakonec vezmu i mikinu a ponožky – ponožky ani tak kvůli možné zimě, ale spíš pro domácký pocit pohodlí a bezpečí.

Nacpeme se spolu do malého sprchového koutu a chvíli klepeme kosu, než začne téct teplá voda. A potom se čvácháme, roztíráme jeden druhému mýdlo po ramenou a na zádech a já cítím, jak se mi rozehřívají svaly, a vzápětí se přistihnu, že zívám na celé kolo. „Ty jo,“ uchechtnu se, „jsem úplně hotovej. Ale dám si bezkofeinové kafe, to mě nabudí!“

Maličko se popleskám po tvářích, abych se probral. Musím přiznat, že najednou je představa, že se zachumlám pod deku a natisknu k Lukasovi, o něco lákavější než půlnoční vaření těstovin. Asi stárnu.

Uvědomím si, že Lukas neodpovídá, žádný vtip ohledně toho, že bezkofeinové kafe tak, jak si ho dělám já, je prostě jenom přeslazená břečka. A když se k němu otočím, hrkne ve mně, jelikož se tváří překvapivě vážně.

Ve chvílích, kdy se cítím úžasně, zároveň přichází největší strach. Usadí se mi v žaludku jako ledová pěst.

„Nigele?“ začne Lukas opatrně, což mě ještě víc rozhodí. „Můžu se na něco zeptat?“

„Stalo se něco?“ vyhrknu. „Udělal jsem něco špatně?“ Logicky mě napadne, že to musí souviset se sexem. Možná se mu ve skutečnosti nelíbilo být spoutaný a už to nikdy v životě nechce opakovat. Což by bylo v pohodě, akorát… Nechápu, proč se tváří tak vážně! Držím se zuby nehty, abych nedovolil mozku předhazovat mi jednu hroznou věc za druhou. „Myslel jsem…“ Zmlknu, když mi Lukas zakryje pusu dlaní.

„Ne, tys nic špatně neudělal,“ řekne pevně. „Uklidni se.“

Přikývnu a zkouším se nadechnout, načež vyhrknu: „Tak na co se chceš zeptat?“ Jak huhlám, poslintám mu trochu ruku. Ale jsme ve sprše, takže se to ztratí.

Lukas ruku stáhne a přistoupí blíž. Vjede mi prsty do vlasů a pročísne je, což je tak příjemné, až se maličko zachvěju. Jeho černé oči se do mě vpíjí s neuvěřitelnou intenzitou. „Kdybych na tebe moc tlačil, řekl bys mi to?“ zeptá se váhavě. „Myslím v tréninku. Vím, že jsem někdy… poděs, když jde o hokej.“ Poděs řekne napůl pobaveně, ale poznám, že má strach, jestli na tom není hodně pravdy. „Nechci, aby to dopadlo jak minule. Abych tě…“ Zarazí se a na okamžik pevně sevře rty. Do výrazu mu prosákne ozvěna něčeho hodně bolestivého. „Prostě nechci, abys měl pocit, že je toho na tebe moc,“ vydechne.

Voda mu stéká po tváři a leskne se na řasách, mapuje cestičku po jeho hrudníku.

S tím prohlášením ze mě spadne veškerá nejistota, naopak jsem najednou velmi klidný a především neuvěřitelně… odevzdaný, to je to správné slovo. Jsem mu odevzdaný tělem i duší a miluju ho pro to, jaký je, a miluju ho pro to, že ví, jaký jsem já.

Tolik mu záleží na tom, abych se cítil dobře.

„Je to v pohodě,“ odpovím tiše. „Totiž, děkuju, že to říkáš. Asi někdy trochu poděs seš, ale zároveň ten nejroztomilejší poděs. Ne že bych z tebe jako z kapitána neměl respekt. Asi se snažím říct, že se nemusíš bát. Když budu mít pocit, že je toho moc, řeknu ti to. A zvolníme, dobře?“

Lukas přikývne. V očích se mu objeví veselé jiskřičky, jakmile pronese: „Takže celodenní výlet v horách by byl zítra v pohodě? Udělám svoje vyhlášené avokádové tousty.“

Zamyšleně nakloním hlavu na stranu a předstírám, že o tom vážně uvažuju, hodnotím všechna pro a proti. Ve skutečnosti ho ale jenom napínám a škádlím, protože výlet do přírody zní vždycky skvěle. Pokud to není noční výlet bez baterky. A pokud nemá člověk zrovna momentální a neodolatelnou chuť zůstat radši v posteli plné kyselých hadů. Což naštěstí zrovna teď není můj případ.

Cítím, jak mě pusa zrazuje a koutky se roztáhnou do širokého úsměvu. „Tak jo!“ přikývnu nadšeně. „Výlet zní skvěle. Vyčistím si hlavu. Teda ne že bych to potřeboval.“ No fakt, mám pocit, že jsem ze sebe většinu potenciálně špatných emocí jednoduše vystříkal.

Pohladím Lukase po tváři a usměju se od ucha k uchu. Spiklenecky se k němu nakloním. „Ale musíš mi říct, jak se ti to líbilo.“

Na další nádech a otázku se nezmůžu, protože Lukas se ke mně natlačí celým tělem, které je tak horké, mokré, voní po sprchovém gelu, a vzápětí ucítím jeho rty na svých a v puse jazyk. Za jiných okolností bych mu řekl, že jsem si do háje nečistil zuby a on taky ne, ale spali jsme jenom dvě hodiny a ten polibek je od první vteřiny tak strašně vášnivý, že spíš myslím na to, aby se mi nepodlomila kolena, než abych myslel… Než abych vůbec myslel.

Rukama mi přitom sjede k zadku a nechá je tam, ty svoje horké dlaně. A jak se k sobě tiskneme, znovu pomalu tvrdnu, což probudí i Lukase. Tak je normální? Ví, co se mnou dělá? V jednu chvíli jsem přesvědčený, že jsem pánem situace, a v dalším momentu mě totálně vypne a než se naděju, budu jíst k večeři to, co chce on, a sledovat Supernatural. Ale to je jedno, protože někde tady mi cukne v péru, takže zvládnu klidně i ten díl, kde je duch, co leze z obrazu a vraždí.

Sakra, to je jedno. Taky mě miluje. Nakonec určitě pustí animák… ach. Lukas mě začne líbat na krku a jeho ruce se přesunou od zadku k mým bradavkám, až zalapám po dechu.

A on mi pak zašeptá do ucha: „Strašně se mi to líbilo.“ Načež se odtáhne, samolibý a spokojený sám se sebou.

Na jednu stranu jsem naštvaný, že už mám zase stojáka, se kterým budu muset něco udělat, ale na druhou stranu jsem neuvěřitelně vzrušený při představě, jaké to bude, až budu ležet na posteli ve stejné pozici jako předtím on.

Až budu kňourat: „Ještě, prosím.“

Krásných sedm dní, výšlapy do hor, sport, hodně her, smíchu, povídání, doteků… Nějak nedokážu vidět nic špatného. Přestože vím, že ten týden jednou skončí, a nejradši bych opakoval ne, prosím, ještě ne, ještě to nechci nechat jít, nás dva a tenhle příběh, tak vím, že bude pokračovat i po návratu domů a do Ardenu.

Že je to příběh na celý život a je jenom náš.

Můj a Lukasův.

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám třetí povídka? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥